Zatímco jsem se utápěl v hněvu a bezmoci, pohodlně jsem ležel v posteli.



Nutno poznamenat,  že jsem v ní ležel už od včerejší hádky s Jayem.  Jakmile jsem trochu vychladl,  vyhodnotil jsem facku,  kterou jsem mu dal, jako nepřiměřenou reakci,  ale nelitoval jsem jí.

Byl jsem naštvaný.  A to dost.

Neměl jsem v plánu tomu princátku jakkoli ustupovat nebo se dokonce omlouvat a on na tom byl stejně. Teda, myslím.



Během té doby,  co jsem byl zavřený v pokoji, se u mých dveří střídali všichni možní lidé.



Nejčastějším idiotem, co mě otravoval, byl Kis,  který se navzdory jiné národnosti,  které byl,  rozhodl přicpat na Jayův hrad a Jay mu to nejspíš dovolil,  protože Dalateanský vládce stál u mých dveří opravdu často.



Nezáleželo na tom,  jak mě přemlouval,  abych šel ven,  nepustil jsem ho a on se už nepokoušel o násilné vniknutí do mého pokoje, takže jsem  měl klid.



Kisu ale nebyl jediný,  kdo mě otravoval,  touto aktivitou se bavili i Ora a s Linem. Ti ovšem nebyli ani zdaleka tak vytrvalí, jako můj bělovlasý přítel.





Povzdechl jsem si.  Měl jsem hlad a k tomu mi ještě z ran na rukou a hrudi tekla krev.  Byl jsem moc líný na to,  abych si z nich vyndal střepy, ale to nevadilo, stejně by to nebyl dobrý nápad.



Zvedl jsem se z postele a rozhodl jsem se zanechat svého dětinského trucování a jít se najíst.

Strhnul jsem si sako,  rozpustil jsem si vlasy,  jejichž účes byl po dni válení se v posteli dost pocuchaný a odemkl jsem dveře,  před kterými shodou okolností zrovna nikdo nestál.



Vylezl jsem na chodbu a šel jsem navštívit dobře známou kuchyň, ve které jsem před nedávnem vařil léčivý a posilující nápoj Issur. Když jsem o tom tak přemýšlel,  začalo mě zajímat,  kam jsem ten Issur vlastně zahrabal,  ale byl jsem si docela jistý,  že je někde v mém pokoji. Zahnul jsem doleva a už jsem viděl na obzoru velké dřevěné dveře jantarské kuchyně.



Vkradl jsem se dovnitř,  lahodně to tam vonělo a desítky kuchařů pracovaly na spoustě pokrmů.  Věděl jsem,  že kdyby zjistili, že tu jsem, mohl by to být problém, ale dokázal jsem být téměř neviditelný, když jsem chtěl.



Nakradl jsem si několik kulatých táců,  které byly přeplněné různými zákusky postavenými do metr vysokých pyramid, a vyrazil jsem pryč.

Jakmile jsem vyšel před kuchyň,  zaslechl jsem hlasy a uviděl jsem Ořina, Iciclova, Mibiova,  Linova a Kisova záda.

"Musíme se dohodnout na strategii,  jak se dostat tam a s jídlem zase zpátky, aniž by si nás někdo všiml, "rozhodoval Kisu.



"Ještě jednou mi vysvětli, proč se mám snažit ukrást jídlo z hradní kuchyně,  když si ho můžu nechat přinést do pokoje? " nechápal Icicle.

 

„Protože to bude dobrodružné, když je Zero zalezlý v pokoji, není tu žádná legrace,“ stěžoval si Kisu.

„Tak jdete do toho se mnou? Vykrademe kuchyň?“

„To bude těžší, než si myslíte,“ pronesl Jay, který se vynořil zpoza rohu chodby a kráčel směrem ke skupině těch retardů. Pohled měl sklopený k zemi, takže si mě ještě nevšiml.

„Jestli vás načapají, mohli byste dostat vařečkou, nebo něčím takovým,“ poučoval je.

Když zvedl pohled a naše oči se střetly,  měl jsem pocit,  že začnu obrůstat rampouchy.

Na jeho tváři se skvěl namodralý otisk mojí ruky, vypadající poměrně dost epicky.  Nedivil jsem se,  kdyby byl Jay obyčejný člověk, tak by mu při facce, kterou jsem mu dal, uletěla hlava,  což mě jen usvědčilo v tom,  že princátko patří k nějaké jiné silné rase.

Otisk ruky však nebyl jedinou památkou na nedávnou výměnu názorů,  která mezi námi proběhla, mohl jsem se stoprocentní jistotou určit,  že i roztržený ret,  pod otiskem ruky, který měl značný vliv na jeho vzhled,  byl taky moje práce.



Jaye zkrátka v posledních dnech nepotkalo moc dobrých věcí, možná proto na mě upíral děsivě nevyzpytatelný a zároveň pohrdavý pohled.



Čekal jsem,  že pronese nějakou zastrašovací větu,  která mě naprosto odrovná,  ale překvapil mě.



"Něco z tebe teče, Zero, " řekl nezaujatě.



První, co mě napadlo, bylo,  že mám menstruaci a moje fobie z toho,  že tato nemilá věc začne být můj problém,  se vyplnila.  Nikdy jsem přesně nezjišťoval podrobnosti,  ale stačily mi nálady mojí sestry,  které jsem dost prožíval, když ještě žila,  abych se začal bát. Sestra sice vždycky říkala,  že se strachuji zcela nesmyslně,  protože jsem muž a smála se mi,  ale kdo ví?  Zázraky se dějí,  ne?

"Zero! " vyjekl Kis vyděšeně,   po Jayových slovech si mě všichni samozřejmě všimli.

Kis se  díval kamsi pod moje nohy. Zaměřil jsem tam svoji pozornost a na zemi jsem uviděl... krev.

Začal jsem se potit a už jsem chtěl vypustit hysterii,  která se ve mně shromažďovala ven,  když Ora ledově pronesla:

"S tímhle bude muset na ošetřovnu,  sice se prý dokáže rychle regenerovat,  ale v tuhle chvíli by mu to zarostlo dovnitř. "

Nechápavě jsem si začal prohlížet své tělo a uviděl  jsem, jak se mi z rukou spouští potůčky krve.



Muselo to začít tak intenzivně krvácet ve chvíli,  kdy jsem si sundal sako, některé ze střepů jsem si tím vyrval ven a rány teď krvácely nebezpečně rychle. Z ran,  ve kterých střepy zůstaly,  tekla jen minimálně.

Odfrknul jsem si.



"Nejdříve se půjdu najíst, " rozhodl jsem a obešel jsem je,  jako by byli vzduch.

Když jsem procházel kolem Jaye,  zahradila mi cestu jeho ruka,  kterou obrovskou rychlostí opřel o zeď.

Udiveně jsem povytáhl obočí.



"Než dojíš,  tak vykrvácíš, " pronesl a já se mu zadíval do očí.

Pohrdání bylo pryč,  v jeho pohledu byl výraz lovící šelmy,  byla v něm zvědavost,  tvářil se  jako by se jeho pes, od kterého očekával jen nošení klacíků, naučil létat. V ten okamžik mi došlo, že moje včerejší ztráta nervů a vylepšení Jayovy tváře, bude problém. Čekal jsem, že to princ přejde a nechá to povýšeně plavat. Jenže jeho výraz mi dával najevo, že na to, co jsem udělal, ani na vteřinu nezapomněl a ani neměl v plánu zapomenout. Tušil jsem, že se bude vyptávat.

„Nech mě být,“ zavrčel jsem a chtěl jsem ho obejít, ale on mě popadl za zápěstí.

„Potřebuju, abys zabíjel ostatní zločince, ne abys umřel,“ pronesl, jako bych byl ten největší idiot pod sluncem. Začal mě táhnout chodbou a já jsem se z nějakých nevysvětlitelných důvodů nechal. Zarazil mě tak, že jsem nebyl schopný vzdoru.

Šli jsme dál a já za sebou nechával stopy krve. Jídlo, které jsem si nakradl, jsem dal Kisovi, aby mi ho pohlídal. Měl jsem z toho špatný pocit.

Když jsme došli na ošetřovnu, musel jsem vydržet zdlouhavé vyndávání střepů, seděl jsem na nemocničním lůžku, Jay seděl na protějším a otráveně snášel moje podrážděné řeči o tom, jak je celé ošetřování zbytečné. Aby toho nebylo dost, tak ten imbecilní doktor odmítal pochopit, že jsem schopný si svoje rány ošetřit sám, takže trval na tom, že mi je obváže.

Dokonce mě přinutil svléknout si zničenou košili. Po půl hodině dohadování, jsem si začal naštvaně rozepínat její knoflíčky. Jay se zvedl z postele.

„Počkám venku,“ řekl, aniž by se otočil a odešel pryč. Provázel ho můj nechápavý pohled. Odfrknul jsem si. Někdy jsem ho opravdu nechápal.

Nakonec jsem skončil s obvázanýma rukama, a taky celý můj hrudník s pasem byly obvázané. Vztekle jsem vyběhl z pokoje, bez oblečení na vrchní části těla, protože mi ten doktor zabavil košili. Na krku se mi houpal jen náhrdelník od Jaye, a samozřejmě jsem byl celý zafáčovaný a nadával jsem jako dlaždič.

Jakmile mě Jay stojící vedle dveří spatřil, ztuhl.

„Běž se obléct,“ přerušil proud nadávek, který vycházel z mých úst.

Probodl jsem ho nepříčetným pohledem.

„JÁ - SE – JDU – NAJÍST!“ každé slovo jsem odsekával.

„Jak myslíš,“ zavrněl, „ale nejdřív mi pověz, co mělo znamenat to, co jsi mi řekl včera.“

Zkameněl jsem a nasucho jsem polkl. K mé vlastní smůle ani jedno neušlo Jayovým očím, které hltaly moji reakci.

„Nezajímej se o to, Jayi,“ řekl jsem varovným tónem. Nejspíš ho zarazilo, že jsem mu řekl jeho jménem a ne nějakou oplzlou přezdívkou, protože zpozorněl.

„Mohl bys zjistit něco, co by se ti nelíbilo,“ prozradil jsem mu a vydal jsem se pryč. Nenásledoval mě.

 

Jakmile jsem našel Kise s mým jídlem, čekal mě šok. Z mýho pracně ukradených pokrmů totiž nezbylo vůbec nic, ani drobeček. Šokovaně jsem hleděl na Icicla, Oru, Mibiho a Lina, kteří se samolibě šklebili a dojídali poslední kousky mého jídla, zatímco Kis se spokojeně usmíval.

„DĚLÁTE SI ZE MĚ PRDEL?! JÁ UMÍRÁM HLADY A VY SI DOVOLUJETE SEŽRAT MI VŠECHNO, CO MÁM?“ zařval jsem na ně. Nadskočili.

Na mé tváři se pomalu rozšiřoval zcela šílený, krvelačný úsměv a já byl naprosto připravený je všechny pozabíjet. Oni rychle a pohotově pochopili situaci a bez keců vzali nohy na ramena.

Začal jsem si prokřupávat klouby na rukou a chodbou se rozezníval můj psycho smích.

Zrovna jsem se rozhodl, že náskok, který jsem jim dal je už dost velký na to, aby byla honička trochu zajímavější, když se za mnou zjevil Chris se svým kolouškem.

„Ahoj, Zero,“ zavrčel nepřátelsky. Očividně mi ještě neodpustil, jak jsem do něj ryl.

Oplatil jsem mu nepřátelský pohled a prošel jsem kolem něj. Můj hněv vychladl, rozhodl jsem se, že ty parchanty nechám žít a že si radši najdu k snědku něco jiného.

Naštěstí to nebylo tak těžké, takže jsem o pár minut později seděl nacpaný k prasknutí, protože jsem vystrašil služku, která nesla Jayovi tác plný masa natolik, až ho upustila a utekla pryč.

Nikdy bych nevěřil, jak spokojeně se může člověk cítit, když ví, že někomu snědl jídlo.

Zvedl jsem se ze schodů, které jsem poctil tím, že se jich dotýkala moje úžasná prdel a vydal jsem se pryč. Nevěděl jsem, co bych měl dělat, Jaye bych teď radši nechtěl vidět, protože nejspíš dostane záchvat vzteku, až zjistí, že jeho jídlo nedorazí, Kis a spol. u mě měli vroubek a neměl jsem v plánu se s nimi bavit. Chris vůbec nepřipadal v úvahu, takže mi nezbýval nikdo na hraní.

Opravdu zapeklitá situace.

Nakonec jsem se usadil zpátky na schody a stále polonahý (i když obvázaný) jsem si lehl do klubíčka a usnul jsem.

 

Probudil mě dobře mířený kopanec do břicha.

 „Co tady chrápeš?!“

Bolestivě jsem sykl a podíval jsem se na Jaye, který se na mě z výšky díval s naštvaným výrazem.

„Našel jsem služku, která mi měla donést jídlo, byla k smrti vystrašená a žádala mě o výpověď, chceš mi k tomu něco říct?“ zeptal se mě podrážděně.

Pomalu jsem si sedl a otřásl jsem se zimou. Ty obvazy moc dobře nehřály.

Jay chvíli sledoval, jak se klepu jako ratlík a pak si znechuceně svlékl mikinu, pod kterou měl k vlastnímu štěstí ještě triko a s odporem ji po mě hodil.

Nic takového jsem nečekal, takže mikina dopadla na moji hlavu a přes obličej, tudíž jsem nic neviděl. Sundal jsem si ji z hlavy a bez váhání jsem si ji navlékl. Byla teplá a voněla takovou zvláštní vůní.

„Celkem jsem se zpotil, když jsem se šel ráno proběhnout a ještě jsem se nestihl převléct, takže smrdí,“ pronesl s jistým sebezapřením.

Neměl jsem sílu to komentovat.

Jay se opřel zády o zeď a pohledem hypnotizoval podlahu.

„Vyrážíme na další misi, je to jen kousek odtud, je to trochu na rychlo a i očekávám, že to bude rychle vyřízené,“ svěřil se mi.

Opatrně jsem se na něj zadíval, vypadal…, že si dělá starosti? Hustý!

„To je důvod, proč se tváříš, jako by ti někdo ukradl kachničku do vany?“ optal jsem se ze slušnosti.

Sežehl mě vzteklým pohledem.

„Neryj do mě,“ varoval mě a já ho poslechl. Tak trochu jsem měl pocit, že by se mi rytí v jeho současném rozpoložení mohlo šeredně nevyplatit.

Zvedl jsem se a protáhl se.

„Kdy vyrážíme?“

Zamračil se.

„Až se nám podaří najít zbytek.“

„Hmmm,“ zamyslel jsem se. „To bude trochu oříšek.“

Nechápavě povytáhl obočí.

 „Proč?“

Zasmál jsem se.

„Myslím, že momentálně žijí v iluzi, že je chci zabít, takže asi nebudou moc k nalezení,“ zrozpačitěl jsem.

Dlouze se na mě zadíval. Ten pohled byl velice nepříjemný.

„Aha,“ pronesl po chvíli nečitelným hlasem.

„Tak je zkrátka budeme muset najít, nemysli si, že je půjdu hledat jen já a ty se budeš flákat.“

Zasmál jsem se, jako by mě nic takového nenapadlo a vyrazili jsme chodbou pryč.

„Znáš toho zločince, kterého jdeme zabít?“ zeptal jsem se po pár krocích.

„Jo,“ odpověděl bezvýrazně.

„jak se jmenuje?“ vyslýchal jsem ho dál.

„Marco Rafaeli.“

Naklonil jsem hlavu na stranu.

„Hmmm, toho jsem osobně potkal jen párkrát a nikdy jsme spolu nenavázali žádnou hlubší nenávist, jako s některými dalšími. Je to jeden z nejlepších zabijáků, ale není tak dobrý, aby patřil do elity,“ odmlčel jsem se, „ do elity vlastně zatím nepatřil ani Bowie s Corym.“

Zašklebil jsem se při vzpomínce na ty dva trotly.

Jay se na mě upřeně zadíval.

„Nevím, jak na tom byli, protože jsi je zabil, dřív než jsem to mohl zjistit,“ poznamenal.

„Jak byli silní?“

„Každý z těch dvou by byl schopný dostat jednoho z vás, sice ne víc, ale i to stačí,“ řekl jsem po důkladném zvážení.

Naklonil hlavu na stranu. „Zajímavé.“

 

Ostatní jsme našli docela rychle, protože se nejspíš cítili bezpečně, když jsem byl ve společnosti Jaye a věřili, že je kvůli princovým přísným pohledům nezabiju. Naivky.

Nijak jsme se nepřipravovali a tak jak jsme byli, jen jsme si vzali zbraně, nasedli do auta a vyjeli.

Ke smůle všech se na místě řidiče usadil Jay, ale ostatní se uklidňovali tím, že jsem vepředu s ním, takže když je nezabije princ se svým neopatrným řízením, tak je nezabiju ani já, protože na ně nedosáhnu. Opravdu velké naivky.

Po cestě vládla příjemná atmosféra, a když už jsme byli skoro u cíle, ozval se Kis.

„Kam to vlastně jedeme?“

Nastalo mrtvolné ticho. Nikomu z nás nedošlo, že tu dalateanský vládce je.

„To je v prdeli,“ poznamenal jsem, protože jsem jako jediný byl schopný řeči.

„Co se děje?“ nechápal Kis.

„No, zkrátka jedeme zabít jednoho zločince a ty ses nám jaksi přicpal do auta, tudíž bys mohl s nejvyšší pravděpodobností zemřít, takže jsme všichni v hajzlu a asi se budeme muset vrátit a vyložit tě na hradě, protože kdybys umřel, tak bychom byli ve válce s tvojí zemí. Ne, že by to byl problém, ale bylo by to nepříjemné,“ osvětlil jsem mu.

Kis se začal smát.

Nikdo z nás to nekomentoval a jen jsme naslouchali tomu, jak se dobře baví.

„Chci tady zůstat,“ řekl, když se uklidnil. „Umím dobře bojovat a zvládám i trochu magie, na Zera sice nemám, ale i tak mám slušné schopnosti. Už před svým odjezdem jsem všechno zařídil tak, aby po mé smrti země fungovala dál a bez problémů. Svým nástupcem jsem jmenoval muže, který by pravděpodobně vládnul líp než já, takže je všechno v pořádku. Vydal jsem se do této země, abych se přidal do téhle skupinky a ani se neptejte, jak jsem o vás věděl, mám zkrátka dobré informátory.“

 

Povzdechl jsem si.

„Jsi strašný vládce. Vydáš se do cizí země a tu svoji opustíš, jen kvůli tomu, aby ses pobavil. Nezajímá tě, že tě třeba někdo ve tvé zemi má rád a bude truchlit, až zemřeš. Nezajímá tě, že tvoje smrt zasadí ránu veškerému tvému lidu. Někdo jako ty, se nikdy neměl stát králem,“ řekl jsem tiše.

Chvíli panovalo omračující ticho.

„Přemýšlel jsem o tom i z téhle stránky, Zero,“ promluvil Kis vážným a lítostivým hlasem.

„Jenže jsem se rozhodl dohlížet na největší nebezpečí, které mojí zemi hrozí.“

Zamračil jsem se a v sedadle jsem se k němu otočil.

„Jak to myslíš?“ ptal jsem se zmateně.

Když ke mně zvedl oči, jejich modrá barva mi připadala až laserově zářivá.

„Rozhodl jsem se dohlédnout na tebe, Zero.“

„Cože?“ vyprsknul jsem. „To nechápu, nemám důvod útočit na tvoji zem,“ ohrazoval jsem se uraženě.

Ironicky se zasmál.

„Neříkám, že to bude tvůj úmysl. Snad víš, jak to myslím nebo ti to mám blíž vysvětlit?“ Za jeho otázkou jsem cítil ještě nevyřčené „Tady?“

Otočil jsem se zase zpátky.

„To je v pořádku, chápu to.“

„O čem to vy dva mluvíte?“ uhodil na nás Jay a i ostatní na nás divně koukali.

„To není důležité,“ usadil jsem je hrubým hlasem.

„Stejně to nejspíš brzy zjistíte, takže bude lepší mít to jako překvapení,“ poznamenal Kis a házel na moje záda ustarané pohledy.

„Nechápu, jak tomu chceš zabránit,“ pronesl jsem ještě, i když jsem věděl, že tím jen přilévám olej do ohně a přiživuju tím bezmoc exotů.

„Nevím, jak to udělám, ale něco už vymyslím,“ uklidňoval mě.

Nevěřil jsem mu. Nevěřil jsem, že dokáže zabránit tomu, abych nezešílel.

Zasmál jsem se. Nebyl to šťastný smích.

 

Celá cesta trvala asi deset minut, náš cíl byl opravdu blízko. Když jsme vystoupili z auta, přivítalo nás teplo poledního slunce a já jsem okamžitě dostal chuť lehnout si na zem a slunit se.

Samozřejmě jsem k tomu nedostal příležitost. Život je zkrátka nespravedlivý.

Podle krásné katedrály, tyčící se na obzoru, jsem poznal, že jsme v městě známém jako Nhyrma.

„Jé,“ rozplýval jsem se, když jsme procházeli davem lidí na náměstí.

„Tady jsem s jedním ze svých mistrů prodával melouny, když mi bylo pět let!“

Jay, kráčící po mém boku se na mě opatrně zadíval.

„Prodávali melouny,“ opakoval

Nadšeně jsem přikyvoval.

„A ty, co si je nechtěli koupit, jsme zabíjeli. Jednou jsem dostal za úkol zabít ostatní obchodníky s melouny, když se obchody nedařily!“ vzpomínal jsem s láskou na své dětství.

Obchodníky jsme zabíjeli oba. Já i moje sestra, která byla vždycky se mnou.

Pevně jsem sevřel rty a pokračoval jsem v cestě.

 

Pohled blíže nespecifikovatelné třetí osoby:

„Kde je ten idiot?“ ptal se Jay, když všichni vyšli z davu a masový vrah nikde.

 Kisu:„Nevím.“

Ora: „Co je to za hloupé otázky, nenasadila jsem si na něj agenta.“

Icicle: „Ty na něm máš štěnici, tak ho najdi a neruš ostatní.“

Lin:„Nejspíš se zastavil u toho bordelu, který jsme míjeli.“

Mibi: ……………Hmmmmm……………………..

Princ, uvědomujíce si, že se nachází ve společnosti bytostí v závažné fázi demence, si jen povzdechl a rozhodl se pro ignoraci.

„Měli bychom ho najít,“ mínil Kis.

„To je zbytečné, jen se sami ztratíme,“ odporoval Icicle.

„Neměl by ses o něj víc starat, když jste poslední z vaší rasy?“ nechápal Dalatean.

„Jak to víš?“ vybafl prcek udiveně.

„Já vím spoustu věcí,“ chvástal se bělovlásek.

„Nechte toho vy dva,“ usadil je Jay a oni ho z nějakých nevysvětlitelných důvodů poslechli.

„Rozdělíme se, projdeme dav a sejdeme se u tamté kašny,“ rozhodl a ukázal na mramorovou kašnu, která stála uprostřed náměstí a byla velice dobře viditelná.

Zrovna se chtěli rozejít, když se z davu prodral Zero.

Na hlavě měl čelenku s černými oušky a ruce měl plné různého jídla, šperků a jiných věcí. Byl jimi zcela ověšený.

Okamžik se nikdo kromě zločince nepohnul.

„Cos to tam, sakra, vyváděl?“ vzpamatoval se princ. „A kdes tohle všechno nakradl?“

Vrah se zatvářil uraženě.

„Nic jsem neukradl, všechno mi to dávaly kolemjdoucí dívky, sem tam možná i nějaký chlapec, kdo ví. Každopádně jsem ani neměl čas je odmítat. Taktak jsem vyvázl, chtěli si mě nechat a hádali se o mě,“ vysvětloval jim tónem největšího mučedníka a velmi okatě dával najevo, jak moc sám sebe lituje.

Odpovědí mu byly jen kamenné výrazy jeho společníků.

Nevšímal si jich a začal se cpát jídlem, které měl, zatímco pokračovali v cestě ke stavbě, která dominovala celému městu.

Po několika úmorných minutách ke svému cíli skutečně dorazili.

„Jsme tady!“ radoval se Lin a spolu s Kisem a Zerem začal provádět oslavné tance.

„Nechte toho, vy tři,“ okřikl je Jay, kterého pohled na tři psychopaty držící se za ruce v kruhu, zpívajíc: „Sláva, nazdar výletu, výletu, výletu! Nezmokli jsme, už jsme tu, už jsme tady!“, dosti iritoval.

„A Zero, sundej si ty uši!“

Zločinec se zatvářil, jako by se měl každou chvíli rozbrečet.

„Proč? Jsou tak krásný!“ udělal na prince psí oči, které bohužel neměly žádný účinek, takže uši skončily rozšlápnuté na zemi a Zero u nich klečel a předstíral truchlení. Nakonec byl ale nucen se zvednout a jít dál, jinak by zůstal ponechán na ulici, protože jeho spolubojovníci o něj nejevili zájem a očividně neměli v plánu čekat, až zločinec přečká období smutku.

„Hej, ten Rafaeli je v tom zámku?“ ptal se Jaye.

„Je to katedrála,“ opravil ho princ, „ a ano, je tam.“

„To nechápu, je to zločinec, ne?“ ozval se Kis.

„Je to zločinec, ale taky je to kněz.“

Zero se rozesmál, jakmile s tím přestal, tak začal prskat.

„Nemám rád křesťanství,“ syčel.

„Jsi moc zaujatý,“ odtušil Jay.

Se Zerovými nadávkami na pozadí došli až k masivním, obrovským dveřím, které vedly do katedrály a byly hlídány párem stráží.

„Počkejte tady,“ zarazil je princ, když se chystali na násilné vniknutí do stavby.

Ustoupili a nechali ho, ať si se strážemi promluví. Z jejich rozhovoru nic neslyšeli, ale k vlastnímu údivu byli do katedrály vpuštěni bez jediné poznámky.

„Kde je?“ ptal se Icicle Jaye, když je uvítala první prázdná místnost.

„Nemůžeš očekávat, že bude v prvním sále, do kterého páchneme,“ ohradil se princ káravým tónem.

„Jak víš, kde je?“ zajímalo Zera.

„Je v kontaktu se svými agenty, takže ví, že je v téhle budově, ale blíž to neví, nemá na tom kriminálníčkovi štěnici, jako na tobě,“ odpověděl Kis místo Jaye.

Jay byl chvíli zticha.

„Víš toho opravdu hodně,“ poznamenal nakonec.

„Teď nevím, jestli to myslíš jako lichotku nebo urážku.“

„Hele, Jayi, překecáš tyhle chlapíčky stejně snadno, jako ty předtím?“ přerušil je Zero.

Před nimi totiž stáli dva hřmotní hromotluci, kteří připomínali spíš gorily než lidi.

„Očividně jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali,“ zaradoval se Lin.

„Už to už to tak vypadá, úchyláku,“ souhlasila Ora.

„Já nejsem úchylák,“ urazil se Lin, ale bylo pozdě, už byl pomyslně zařazen do kategorie „ignorovaných“.

Jay se mračil jako bouřkový mrak a došel ke gorilám.

„Pusťte nás dovnitř, jsme zde na misi, poslaní od krále,“ vytáhl nějaký papír, na kterém bylo nejspíš napsané potvrzení o jeho slovech.

Jeden z mužů se ošklivě zašklebil.

„Běž zpátky domů, hezoune, tady nepochodíš,“ zavrčel.

Dřív než se kdokoliv stačil pohnout, Jay se s ironickým úsměvem vymrštil, jako šelma a dvěma přesně mířenými ranami poslal gorily do bezvědomí.

„Hustý!“ zvolal Zero nadšeně.

„Jdeme,“ ignoroval ho princ a všichni vešli do obrovského sálu.

Sál byl z mramoru a jeho strop se zdál být neuvěřitelně vysoko.

Všichni se ohromeně rozhlíželi kolem a nemohli se nabažit pohledu na velkolepost kolem. Všichni byli nadšení. Všichni kromě Zera. Ten měl ruce vražené hluboko do kapes a už na první pohled bylo znát, že s ním něco není v pořádku. Měl špatný pocit, cítil něco zlého, z čeho se mu ježily vlasy.

„Zero, co se děje?“ ptal se Jay tlumeným hlasem a pozorně si zločince prohlížel. Ostatní vraha také koutkem oka sledovali.

„Dávejte si pozor,“ řekl Zero. „Je tu nějaká zvrácená, zlá síla,“ zašeptal, a pak se vrátil k přemlouvání sebe samotného, aby neutekl pryč.

Na konci sálu bylo cosi, co připomínalo trůn a v něm seděl muž středního věku s plavými vlasy a krutýma očima.

„Vítám vás, přátelé,“ pronesl zvučným hlasem, který se rozléhal a odrážel od stěn sálu.

„Ahoj,“ postoupil dopředu Zero. „Jdeme tě zabít,“ upozornil ho.

Muž se zvedl z trůnu a postoupil vpřed.

„To jsi ty, Zero, myslím, že jsme se už někdy potkali.“

Zero mu šel vstříc.

„Stůj,“ sykl Jay. „Nech mě jít,“ zarazil ho vrah a princ ho se zaťatými pěstmi nechal být.

Oba zločinci se setkali ve středu místnosti.

„Vždycky jsi mi připadal zajímavý,“ rozproudil Rafaeli konverzaci.

„Já skoro nevím, kdo jsi,“ ušklíbl se Zero. Rafaeli to přešel bez poznámky.

„Takže jsi mě přišel zabít,“ ujišťoval se.

Zero pokrčil rameny. „Už to tak vypadá,“ odtušil.

„Nemůžu říct, že bych to nečekal, takže jsem se pojistil něčím velice zajímavým, už jsem byl netrpělivý, kdy přijdeš, abych to vyzkoušel. Když mi moji špehové podali zprávu, že jste tady, byl jsem nadšený“

Zpoza trůnu vystoupila černě zahalená postava.

Nutno poznamenat, že Rafaeli nebyl oproti Zerovi silný a že byli na zcela nesrovnatelně odlišné úrovni. Možná kvůli tomu se situace dostala do neuváženého extrému.

„Najal sis mága,“ pronesl Jay, který se spolu se s ostatními zjevil za Zerem.

„Ale ne jen tak ledajakého,“ řekl Zero dřív, než stačil Rafaeli odpovědět.

„Je to, Geraar, největší špína magického světa.“

Jay si Zera pořádně prohlédl. Stál s přikrčenými koleny a s děsivým výrazem ve tváři. Byl ve střehu.

„Geraarové jsou psychičtí mágové, kteří se upsali démonům, aby mohli nějakým způsobem útočit na lidské podvědomí. Jsou extrémně vzácní, protože smlouvy s démony jsou zakázané. Navíc dokážou útočit jen na jedinou oběť, takže jsou většinou používáni jako nájemní vrazi, protože jsou schopní člověka přivést k šílenství, aniž by jakkoliv poškodili jeho tělo. Geraarové jsou havěť,“ osvětlil všem a po jeho slovech nastalo chvilkové ticho.

„Máš samozřejmě pravdu,“ ocenil Rafaeli.

„Jistě chápeš, že Geraarové byli moje poslední naděje na přežití. Když jsem se dozvěděl o smrti Russela, Bowieho a Leeze, trochu mě to znepokojilo. Všichni tři byli obávanými zločinci.

„Russel?“ nechápal Jay.

„Russela jsme nezabili my, zemřel sám, ale byl na seznamu obětí,“ uvažoval nahlas.

V té chvíli se ho Rafaeli rozhodl začít brát na vědomí, protože dosavadní ignorace se v současné chvíli nejevila jako nejlepší možnost k zábavě.

„Hezký den, Vaše Veličenstvo, už jsme se dlouho neviděli,“ pozdravil prince a ten na něj nevyzpytatelně zíral.

„Dám ti odpověď na otázku, kterou jistě chceš znát. Ne, nebyl jsem zapletený do atentátu na tvoji matku, královnu Serany.“

Jay se zamračil.

„Královna byla zavražděná?“ nechápal Zero.

„Myslel jsem si, že umřela sama od sebe.“

Rafaeli povytáhl obočí.

„Musel jsi zaspat v nějakém bordelu, když se to stalo, podsvětí toho bylo plné.“

Zero nad tím chvíli usilovně dumal a nakonec samolibě vykřikl: „ÁÁ, už vím, byl jsem zrovna na takové jedné cestě a byl jsem dlouho mimo civilizaci, když jsem se vrátil, situace se musela uklidnit, protože jsem o královně neslyšel ani slovo, jen jsem zjistil, že je mrtvá.“

Rafaeli se fascinovaně podrbal na hlavě.

„Situace se uklidňovala tři roky!“ podivoval se.

Zero se zasmál. „Byla to dlouhá cesta a byla hodně náročná.“

„Víš, kdo zabil moji matku?“ ptal se Jay, aniž by mu jakkoli vadilo, že vstoupil do jistě velmi zajímavé debaty.

„Ach, ano, a popravdě mě velmi udivuješ. Už od té chvíle, kdy tvá matka zemřela, jsi věděl, že byla zavražděna a přesto jsi ji nešel pomstít, ale celé roky ses učil vést království a staral ses o blaho Serany. Dokonce i tohle vaše vyvražďování nebezpečných zločinců musíš brát pouze jako příležitost pro pomstu, ale nebereš to jako hlavní náplň aktivit vaší skupinky. Sestavit tenhle tým byl skvělý nápad a každý na tvém místě by ho sestavil, jen aby pomstil svou milovanou matku. Jenže ty ne, nenechal ses zaslepit pomstou a touhou po ní, Jsi opravdu nejlepší dědic trůnu, jakého si tahle země mohla kdy přát.“

Zero se podrbal na hlavě.

„Kdo ji teda zabil? Taky mě to zajímá?“ odtušil a začal si čistit nehty.

„Lucas Merel,“ odpověděl Rafaeli nezúčastněně.

„Tenhle týpek,“ zasyčel Zero. Jay se ho chtěl zrovna zeptat, kdo vůbec Lucas Merel je, když to Rafaeliho přestalo bavit.

„Takže, vraťme se zpět k jádru věci, jistě chápeš, Zero, že při těch úmrtích, jsem měl trochu strach o krk a bylo mi jasné, že najmutím i nejsilnějšího mága, jakého bych sehnal, bych si nepomohl. Zničil bys ho. Když to vezmeš z tohoto pohledu, je jasné, že Geraarové byli jediná možnost. Jenže to taky není lehké, protože jsi známý svou necitelností, tudíž budu doufat, že tě můj Gearaar alespoň rozptýlí….“ jeho hlas zhrubl, „ a já tě mezitím zabiju.“

Geraar postoupil vpřed a Rafaeli se začal smát.

„Tenhle má zajímavou moc, nutí tě prožívat nejstrašlivější vzpomínku tvého života a ty se v ní topíš, dokud nezešílíš. Navíc budeš uzavřený ve své vzpomínce, i když zemře. Vím, že nejspíš nemáš žádnou vzpomínku, která by byla bolestná, třeba situace, kdy ti ostatní děti sebrali autíčko, když jsi byl malý kluk? Možná, každopádně,“ ošklivě se usmál, „sbohem.“

V okamžiku se událo několik věcí najednou. Jay se postavil před Zera s úmyslem chránit ho před fyzickými útoky a jen tiše věřil, že je Zero příliš bezcitný na to, aby ho ochromily útoky psychické. Geraar pozvedl ruce a Rafaeli se začal děsivě smát.

Ze vzduchu byl na moment cítit nesnesitelný tlak, a vzápětí jay ucítil, jak Zero za ním přestal na moment dýchat.

Prudce se k němu otočil. Černovlasý zločinec stál se zaťatými pěstmi a jeho oči hleděly kamsi do prázdna. Byl v nich nepopsatelný děs.

„Zero,“ vykřikl jay.

„Už je pozdě,“ poznamenal Rafaeli a přešel směrem k Zerovi.

Jay Rafaeliho popadl a pod krk mu vrazil čepel svého meče, který stihl bleskově vyndat z pochvy. Kriminálníka to nijak nepřekvapilo. Spolu s členy týmu kladných hrdinů uzavírali kruh kolem Zera.

„Bere to nějak vážně,“ nechápal Rafaeli při pohledu na Zera, který se třásl děsem a seděl na zemi s tváří v dlaních.

„On skutečně musí mít nějaké špatné vzpomínky, které ho straší. Takováhle reakce není normální.“

„Ať to ten černoušek přeruší,“ zavrčel Jay a přitiskl mu meč na krk silněji.

Právě v tu chvíli Zero začal prudce oddechovat, a pak, bez jediného varování zvrátil hlavu a vykřikl. Ten výkřik byl naprosto příšerný. Byla v něm tak obrovská bolest, bezmoc a vztek, až všechny zamrazilo. V Zerových očích se zračila nepříčetnost, která jen přidávala na závažnosti zločincova rozpoložení.

A Zero naříkal, křičel a v jisté fázi začal křičet jediné slovo, možná jméno.

„JUSTICE!“

A stavba se začala chvět. Zerovo tělo zářilo modrou barvou, což značilo, že se jeho moc chystá probít ven.

„Tohle je špatné,“ řekl Rafaeli a zaklel.

„Neovládá se a jeho moc vysílá nesmírně silné vlny do zdí, tímhle tempem se katedrála zbortí.“

Rafaeli prudce uhodil Jaye do hlavy týlem své vlastní a podle proti němu pozvedl vlastní meč s úmyslem překvapeného prince zaříznout. Překvapený princ ovšem nebyl tak překvapený, jak vypadal, takže jeho úder bez potíží zablokoval a se stejnou lehkostí překonal jeho obranu a čistou ranou Rafaelimu probodl srdce.

Neztrácel však čas.

„Ice, zabij toho Geraara, sice nám to nijak nepomůže, ale nechci, aby něco jako on běhalo po mé zemi!“ křikl na prcka a ten v následujících vteřinách připravil mága o život.

Jay se zadíval na křičícího Zera a na tváři se mu objevil nečitelný výraz.

„Všichni běžte pryč!“ rozkázal a musel zvýšit hlas, aby přerušil hluk, který vydávaly bortící se stěny. Ze stropu začaly odpadávat kusy mramoru.

„Vem Zera a pojď taky,“ namítal Kis, když se Jay neměl k odchodu.

„Já se o něj postarám a doženu vás!“ rozhodl princ a dalateanský vládce zjistil jednu důležitou věc; přesto, že si ze svého královského přítele dělali exoti bez ustání legraci, v boji ho bez váhání poslouchali na slovo.

Jakmile byli všichni pryč, dřepl si Jay k Zerovi a popadl ho za ramena.

„Prober se!“ zařval na něj a zatřásl s ním. Nedočkal se žádné reakce, jen dalšího úpění na účet neznámé Justice.

„Myslím, že se ti to nebude líbit,“ zauvažoval Jay, „ ale,“ popadl zločince za bradu a přitáhl si ho k sobě, „ já tě takhle za žádnou cenu nenechám.“

Ušklíbl se.

 

Zero je zpět!

 

Topil jsem se v temnotě.

V neuvěřitelně hluboké temnotě, která byla v mém srdci. Před očima jsem viděl její výraz, když umírala. V uších mi zněl její poslední bolestný výkřik.

Neustále jsem se topil v přívalu stejných mučivých pocitů. Nemohl jsem se z toho proudu dostat ven a cítil jsem, jak pomalu ale jistě spadám k nepříčetnosti.

Najednou jsem ucítil něco nového, něco podivného. Byl to teplý dotek na mých ramenou. Usilovně jsem se pokoušel zachytit ten pocit z toho tepla, snažil jsem se ho chytit, abych se dostal z neustále se opakující noční můry. Ale nebylo to dost, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nestačilo to.

Pak jsem ale ucítil něco zcela nového. Nějaké teplo a vlhko na mých rtech. A potom má ústa navštívila nějaká nová chuť, která mou noční můru rozprášila na kousíčky.

Začal jsem vnímat okolí a zjistil jsem, že se dívám do zlatých očí Jaye. Jaye, který mě líbal.

Ohromeně jsem zalapal po dechu a prudce jsem ho od sebe odstrčil.

„Co to, sakra, děláš?!“ vyjekl jsem a pokoušel jsem se od něj dostat co nejdál.

Samolibě se na mě zadíval a rychle po mně hrábl rukou a přitáhl si mě zpátky.

„Zachraňuju tě, budova se přestala hroutit, víš? Kdybych tě tady nechal, tak bys zemřel. Očekávám vděk.“

Zaprskal jsem a snažil jsem se dostat z jeho sevření.

„To neznamená, že mě hnedka začneš líbat!“

Zasmál se.

„Skutečně to nechápu,“ řekl a sevřel moje ruce v jedné svojí a vytáhl mě na nohy. Vzápětí mě hodil na protější zeď a ve vteřině byl u mě a ruce mi zase držel.

Stál jsem přiražený na zdi a zblízka jsem vzdorovitě civěl do jeho zlatavých očí.

„Co to děláš?“ ptal jsem se drsně.

„Snažím se to pochopit, sakra!“ zavrčel a upřeně sledoval moje rty.

„Snažím se pochopit, jak někdo může takhle chutnat,“ zamumlal a divoce přitiskl rty na ty moje.

Zatnul jsem zuby, rozhodnutý ho nepustit dovnitř a řekl jsem si, že ta hra stačí. Jestli mě chtěl, měl mě mít, ale já chtěl jeho prdel.

Zatnul jsem svaly s úmyslem použít veškerou svou sílu, kterou nikdy nikdo nepřekonal, ke svému vyproštění. Zabral jsem, chtěl jsem se z jeho sevření vykroutit…a zjistil jsem, že to nejde.

Poprvé za svůj ne příliš dlouhý život, jsem potkal člověka, který oplýval větší fyzickou silou než já. A to nejen větší. Jeho síla byla na nesrovnatelně vyšší úrovni než ta moje.

Vytřeštil jsem oči a podíval jsem se do těch jeho.

Byly plné neuvěřitelně ochromující dominance, která se mě snažila zhypnotizovat, jako hypnotizuje svým pohledem ovčácký pes dobytek. Nebo abych byl v Jayově případě přesnější, lev antylopu.

Zoufale jsem se pokoušel vyprostit nebo ho nějak kopnout a dostat se pryč, ale bylo to marné. Bylo úplně jiné nechat se opečovávat ukem, který dobře věděl, kde je jeho místo, než když mě hypnotizoval tenhle sto padesáti procentní seme a dával mi jasně najevo, že já jsem ten dole.

 

Jay se vytrvale snažil dostat skrz barikádu mých zubů, ale pochopitelně ho to po chvíli přestalo bavit, takže mě pravou rukou, kterou měl prázdnou, popadl za nos, který mi zacpal.

Propaloval jsem ho vražedným pohledem, který bez problémů snášel.

Bez kyslíku jsem se bohužel neobešel, takže jsem povolil sevření zubů a zoufale jsem se natáhl po kapičce vzduchu. Jayův jazyk okamžitě opanoval moje ústa a já nedokázal vnímat nic jiného než jeho úžasnou chuť, která mě prakticky doháněla k šílenství a naprosto mě paralyzovala. Přesto se moje tělo ještě pokoušelo uniknout, ale Jayova ruka, která svírala ty moje, byla jako okov a nehnula se ani o milimetr.

Nedokázal jsem nic vnímat. Nedokázal jsem na nic myslet. Jen jsem se snažil neomdlít. Jeho jazyk prostudovával moje zuby, občas přikousl můj ret a jeho polibky nabývaly na intenzitě, až jsem došel k závěru, že se mě snaží spolknout.

Ve chvíli, kdy jeho pravá ruka sklouzla k mému boku a vklouzla pod mé tričko, jsem začal velice akutně vnímat, že jsem v prdeli.

Zachránil mě Kis, který se objevil ve dveřích a s pozdviženým obočím sledoval, jak po mě Jay leze.

„Mohli byste mi vysvětlit, co se tady děje?“ ptal se lehce podrážděně.

Jay se s očividnou neochotou velice pomalu odtrhnul od mých úst a změřil si dalateana děsivým pohledem. Body navíc pro Kise, že ani nemrknul.

Očekával jsem nějakou strašlivou reakci, že Jay řekne Kisovi něco ve smyslu ať nás neruší, bál jsem se, že ho přizabije, protože k tomu očividně taky neměl daleko. Jenže on mě překvapil.

Odfrknul si, pustil mě a naštvaným krokem se vydal pryč, zanechávaje nás o samotě.

Jakmile mě nedržela vzpřímeného jeho váha, sehnul jsem se a opřený o kolena jsem lapal po dechu.

Když jsem vzhlédl, Kis už byl pryč.

Venku před katedrálou na mě všichni čekali. Kis a Jay se vzájemně vraždili pohledy a zbytek je nechápavě pozoroval.

Já jsem prošel kolem obou naštvaných grácií, a aniž bych je vzal na vědomí, zamířil jsem pryč.

Dřív než mě kdokoliv mohl zarazit, ztratil jsem se v davu.

Potřeboval jsem přemýšlet a k tomu jsem chtěl být sám.

Na přemýšlení není zkrátka nikdy dost času, že?