Bylo mi jasné, že mě poznal.

Nemohl jsem jakkoli identifikovat odkud, mohl mě zahlédnout někde v nějakém baru, kdy jsem zrovna nebyl inkognito. Očividně mi nehrál do karet ani roční pobyt ve věznici, jinak by mě nebyl schopný poznat.



Zkrátka se sešlo víc věcí najednou a já tu stál, s tím řvoucím idiotem a cítil jsem s poměrně ošklivým pocitem, že jsem v prdeli.



A to pěkně hluboko.



Ale, byla tu jedna pozitivní úvaha! Ten chlápek zatím nezakřičel moje jméno, takže...



Skočil jsem po něm a bez sebemenšího zaváhání jsem ho jedinou přesně mířenou ranou poslal na onen svět.



Chudáček ležel na zemi, mrtvý a bezvládný.

I když je docela jasné, že pokud je člověk mrtvý, je logicky vzato i bezvládný, ale hlubším významem této skutečnosti jsem se v současné situaci nezabýval.



Ztichlý gang na mě upíral nechápavé pohledy. Zároveň jsem z nich ale cítil i strach.



Zabil jsem člena jejich bandy jednou ranou a to je nejspíš rozhodilo.



Ostatní z našeho klubu barbie na nic nečekali a znovu se na gaunery vrhli.



Nemusel jsem boj pozorovat a stejně jsem věděl, jak dopadne.

Nedisciplinovaní zločinci neměli proti partě rozvášněných zabijáků nejmenší šanci.



Chvíli jsem pozoroval rvačku, která postrádala jakékoli zábrany, a pak jsem si všiml, že mě někdo upřeně sleduje.



Zadíval jsem se na Bowieho, který mě hltal očima.

Naklonil jsem hlavu na stranu a zauvažoval jsem.



Nakonec jsem se obrovskou rychlostí vymrštil vpřed.

Žádný z gaunerů  mě neměl naději postřehnout a zastavit.

Popadl jsem Bowieho a zatáhl jsem ho do vedlejší místnosti, jejíž dveře jsem objevil už na začátku při zběžné prohlídce terénu.



Místnost byla s nejvyšší pravděpodobností určená pro soukromé rozhovory, v případě Bowieho k prodávání různých drog a jiných věcí, všechno nelegální, pochopitelně.

Hodil jsem se zločincem  o zeď.



Asi moc tvrdě,  protože  mu chvíli  trvalo, něž  popadl dech , který  mu náraz  vyrazil.

Postavil se a vyděšeně se na mě  díval.

Veškeré  namyšlené vystupování,  které  až  doposud používal, bylo pryč.



Poznal,  že  mám sílu a měl  o sebe  strach.

Špína.

"Co po mně  chceš?! ",  vyjekl Bowie a pokoušel  se ovládnout  svůj hlas,  který  se chvěl jako hlas malé  holky.



Pousmál jsem se.

Samozřejmě  jsem  ho nechtěl  jen zabít.

Kvůli  něčemu takovému  bych se nenamáhal s poskytováním soukromí.



"Pověz mi, " řekl  jsem  a sundal si kapuci.

"Poznáváš mě ? "



Jeho oči se šokem rozšířily. Podlomila  se mu kolena.



"Ty!!!!!!???? "

"Jakto!?"

"Měl  jsi být  zavřený  do konce života! ",  ječel plačtivě.



Ironicky  jsem se zasmál.



"Nebudu ti vyprávět,  jak je to možné,  ale jsem tady a svobodný a mám na tebe  pár otázek. "

Nic neodpověděl,  jen mě  upřeně  pozoroval.



"Takže, Bowie," začal jsem a vychutnával jsem si jeho jméno.



"Znáš Lucase Merela? "



Tato otázka mě trápila už dlouho, ne sice přímo u Bowiea,  ale spíš  obecně.

Zajímalo mě,  jak najdu vraha svojí sestry, teda Derek tvrdil,  že  je to ten,  který  přišel  s nápadem mou sestru zabít, a že  on najal lidi, co tento nápad zrealizovali.

Nemusel jsem mu věřit,  ale tak nějak jsem měl pocit, že bez oka a pár dalších částí těla, se špatně lže.



Nicméně Bowie při mé  otázce  strnul,  což  pro mě  bylo jasným poselstvím,  že to jméno neslyší  poprvé. Chvilku jsem čekal,  ale když se neměl k odpovědi, popadl jsem ho kolem krku a stiskl jsem.

Dusil se a zoufale  se snažil mou ruku odstrčit.

Pochopitelně  se setkal s politování  hodným neúspěchem.



V další vlně vzdoru se mě pokusil kopnout do rozkroku, k čemuž mu ale chyběl patřičný rozestup,  takže jeho pokus vyšel do prázdna.



Zoufale lapal po dechu,  nejspíš na tom nebyl nejlíp s fyzičkou.



Najednou něco vytáhl z kapsy a odhodil to na zem.

Ohlédl jsem se za tou věcí a spatřil jsem zapalovač.

Srdnatě jsem zaklel,  když mi došlo,  že mě napálil, ale to už jsem ucítil chladný dotek oceli, která vzápětí zajala do mého pravého boku.

Nehleděl jsem na bolest a popadl jsem jeho ruku s nožem a začal jsem se s ním přetahovat.



Bowie na mě nevěřícně  hleděl.

Musel jsem uznat,  že normální člověk by se na mém místě válel polomrtvý na zemi.



"Takže,  znovu,  co víš o Lucasovi Merelovi? " v mém hlase jasně zazníval podtón hrozby.



Bowieho oči,  ve kterých se zračilo šílenství, se stočily k těm mým.

Kdákavě se rozesmál.



"Jestli tě někdy někdo dostane a podřízne tě, Zero, tak to bude on. "



To co udělal následně, mě zastihlo naprosto nepřipraveného.



Bez zaváhání si vrazil nůž přímo do srdce.



Jeho tělo ochablo a já ho nechal spadnout na zem.



Ještě  pár minut jsem na něj zíral,  a pak jsem mu zatlačil víčka.



"Nebyl jsi taková špína,  jak jsem si myslel, "pronesl jsem zamyšleně.



Vstal jsem,  zacelil jsem si ránu,  zvedl jsem Bowieho tělo a vydal jsem se zpátky do místnosti,  kde už byli všichni gauneři,  co nebyli dost inteligentní to,  aby se vzdali,  mrtví. 

Ora, Mibi, Lin, Icicle a Jay nad nimi stáli se zklamanými výrazy, jako kdyby jim někdo rozbil oblíbenou hračku.

Když zpozorovali náklad na mých zádech, tak vypadali poněkud zaskočeně.

Došel jsem až k nim a hodil jsem Bowieho tělo na zem.

Byl jsem naštvaný.

Trochu kvůli tomu, že do mě tak jednoduše vrazil nůž a já byl neschopný mu v tom zabránit, ale hlavním důvodem mé špatné nálady byl nedostatek informací, který jsem od něj dostal.

Bylo mi jasné, že tě Lucas Merel musí být extrémně silný, když si Bowie myslel, že je schopný mě porazit.

Nejspíš si to myslel i Derek Russel, ale nestačil mi to říct.

„Nečekal jsem, že se do toho zabíjení svých kamarádů pustíš s takovou vervou,“ promluvil Lin a špičkou boty šťouchal do mrtvoly.

„Myslím, že jsem to už zmiňoval Jayovi, ale to jste nemohli slyšet, a tak to řeknu i pro vás.“

„Nejsem nijak přátelský a nikdy jsem neuzavřel s žádným zločincem spojenectví, natož abych se s nějakým spřátelil. Vždycky jsem si s ostatními šel po krku. Takže bych byl rád, kdybyste si to zapamatovali a neopakovali mi to u každého zločince, kterého zabiju.“

Podrážděně jsem kolem nich prošel, málem jsem nakopl jednoho z přeživších zločinců, co se vzdali a teď klečeli na zemi, a vyšel jsem ven.

V patách mi kráčel Jay a za ním i zbytek těch idiotů.

„Zdá se mi to nebo jsi skutečně nasraný?“ ptal se mě princ.

No super, musel jsem ztratit kontrolu nad svým chováním zrovna, když u toho byl on.

Tak nějak jsem v tu chvíli potřeboval vypustit energii, a tak jsem se obrátil k betonové zdi nějakého neobydleného domu, rozmáchl jsem se a obrovskou silou jsem do ní praštil pěstí.

Ostatní při mém nenadálém prudkém pohybu nadskočili.

Zeď, chudinka nezvládla moji sílu a zůstal v ní kráter.

„Co to vyvádíš?“ vyštěkl na mě Jay přísně a zvědavě si kráter prohlížel, zatímco Lin šel měřit, jak je onen kráter hluboký.

Mibi se rozhodl do zdi kopnout, aby zjistil, jak je tvrdá (zeď na jeho ránu ale nijak nereagovala) a Ora začala zeď proklepávat špičkou nehtu. Icicle se mezitím rozhodl prozkoumat moji pěst.

„Jsi zraněný,“ pronesl jen tak mimochodem.

Ta slova upoutala ostatní exoty, a tak se rozhodli zanechat testování zdi a přemístili se ke mně.

Podíval jsem se na klouby své ruky.

Maso bylo sedřené až na kost.

Když to uviděli ostatní, vypadali soucitně.

„Chudáčku,“ řekl Lin.

„Ale je to tvoje chyba, nemáš mlátit do zdí,“ pronesla Ora mateřsky.

Vytrhl jsem svoji ruku z Iciclova sevření a s odfrknutím jsem se zasoustředil a ztracené maso a kůže byly zase na svém místě.

Tentokrát moji ruku popadl Lin.

„Hustý!“ zaradoval se, když spatřil neporušenou kůži.

„To jsi udělal i s touhle ránou, že?“

Ucítil jsem ledový dotek na svém boku.

Nebyl to nikdo jiný než Icicle, který prohmatával místo, do kterého mě bodl Bowie.

Najednou někdo promluvil těsně u mého ucha, až mě zamrazilo.

„Takže proto jsi naštvaný, ten chlap tě dostal, co?“ zašeptal Jay a tiše se zasmál.

Trhnul jsem sebou.

Dostal jsem se ze sevření těch třech maniaků a odskočil jsem od nich co nejdál.

Probodával jsem je zuřivým pohledem.

Lin vypadal zklamaně, že jsem mu utekl. Icicle mě zamyšleně pozoroval a z Jaye čišela samolibost.

„Jste idioti,“ obvinil jsem je.

Pak jsem si povzdechl.

„Jen tak mimochodem, neznáte někdo Lucase Merela?“ zeptal jsem se a s vypětím sil jsem ovládl svůj hlas, aby v něm nebyla slyšet nedočkavost.

Zatvářili se zamyšleně.

„Nic mi to neříká,“ pronesl Jay a ostatní mu přizvukovali.

„Proč se ptáš?“ zeptal se mě princ.

Pousmál jsem se.

„To není důležité, jen mě to zajímalo.“

Otočil jsem se k nim zády.

„Zavolali jste už místní policii, aby si došla pro ty zločince?“

Odpovědí mi byl zvuk sirén a příjezd policejních aut.

 

 

Když jsme o pár chvil později přicházeli k autu, vládla ve vzduchu zádumčivá atmosféra.

„Nemáme po cestě zabít ještě někoho?“ zeptal jsem se s nadějí.

Jay ale krátce zavrtěl hlavou a jinak to nechal bez komentáře.

„Myslíte, že mám na sobě růžový nebo zelený trenky-

Linovu otázku přerušil výbuch dýmovnice.

Přikrčil jsem se při nenadálém hluku. Na pár minut jsme přes kouř neviděli zhola nic.

Mohli jsme se jen držet vedle sebe a pokoušet se zaznamenat nějaký náznak případného útoku.

Nikdo jsme nic neříkali, protože sluch byl momentálně jediným smyslem, na který jsme se mohli spoléhat.

Nakonec se kouř rozptýlil a my jsme stáli obklíčení asi dvacetičlennou skupinou ozbrojenců.

Jediným pohledem jsem zhodnotil, že nejsou jako ti nedisciplinovaní gauneři, které měl Bowie.

Ne, tohle byli nájemní vrazi, kteří byli odmalička cvičeni ve skupinách, znali se navzájem a jejich schopnosti z hlediska boje, ale hlavně spolupráce, byly naprosto dokonalé.

Zadíval jsem se na dva chlapíky, kteří stáli před naším autem a zahrazovali nám k němu cestu.

Divoce jsem se pousmál.

Konečně něco zajímavého.

 

„Vítejte, pánové,“ řekl jsem slavnostně a rukama jsem obsáhl celou jejich bandu.

„Jistě máte nějaký zajímavý důvod, proč nám bráníte v cestě a pokud tento důvod skutečně existuje, velice rádi bychom si ho vyslechli.“

Členové týmu kladných hrdinů mě nechápavě sledovali, ale já je ignoroval.

Na ty vrahy jsem totiž zapůsobil a to bylo hlavní.

„Tebe nemáme zabíjet, ani o tobě nemáme žádné zprávy, takže si budeš moci promluvit s naším vůdcem, než tě zabije,“ promluvil jeden z mužů a popošel dopředu.

„Kdo jsi?“ zeptal se mě a jeho hlas skřípal jako brousek.

Ležérně jsem se pousmál.

„To vůbec není důležité.“

Muž se chraplavě rozesmál.

„V takovém případě určitě nebude vadit, když zabiju nedůležitého člověka.“

A vystřelil.

Kulka letěla dost pomalu, takže jsem se stihl vyhnout, bylo to až směšně lehké.

Když ten muž zpozoroval, že jsem se vyhnul jeho ráně, křivě se pousmál, a pak jen kývl hlavou a jeho muži, kteří ho celou dobu bedlivě pozorovali a čekali na znamení k útoku, bez váhání začali střílet.

Jen jsem uznale kýval hlavou, když se členové mojí tlupy s bleskovou rychlostí vyhýbali kulkám, ale ve vzduchu jsem cítil hrozbu.

Tušil jsem, že k nám míří posily.

„K autu!“ křikl jsem na ostatní a ti mě následovali, zatímco uskakovali z drah kulek.

Byli opravdu nadaní a očividně ani jeden z nich nebyl obyčejný člověk, jinak by nebyli schopni zpomaleného vnímání a kulky by je zničily.

Zadíval jsem se na dva muže, kteří nám bránili v postupu vpřed, a bez výčitek jsem je srazil na zem. Prostě jsem je rozválcoval jako parní lokomotiva.

Ora, Lin, Jay, Icicle a Mibi využili únikové cesty a společně jsme doběhli k autu.

Skočil jsem na místo řidiče.

Jay na mě nechápavě civěl, ale další palba ho přiměla zalézt na místo spolujezdce.

Jakmile jsme všichni seděli na místech, vykouzlil se mi na tváři rošťácký úsměv.

„Zapněte si pásy,“ doporučil jsem jim a s psychopatickým smíchem jsem šlápl na plyn.

Obrovskou rychlostí jsme vyrazili po cestě pryč.

Nájemní vrazi na nic nečekali a se střelbou v doprovodu vyrazili za námi.

Netrvalo dlouho a do cesty se nám připletla další skupina vrahů.

Šíleně jsem se zachichotal a zahnul jsem prudce doleva.

Tak nějak mě nezajímalo, že mám v cestě dům, zkrátka jsem vyjel po celkem širokých schodech na střechu.

Moji spolucestující sprostě nadávali a ječeli na mě, ať zastavím.

Já ale neměl v zvyku někoho poslouchat, takže jsem se na střeše rozjel a přeletěli jsme na druhou střechu.

U dalšího domu jsem to zopakoval a tímto způsobem jsme se pohybovali, dokud jsem nevjel na střechu, na které stála mě dobře známá silueta člověka.

Vypnul jsem plyn a zadíval jsem se na něj.

Mělo mi být jasné, že je v tomhle zapletený. Vždycky byl mimořádně schopný.

Vylezl jsem z auta a prozíravě jsem ho zamknul.

Bylo mi jasné, že jestli se ti exoti rozhodnou z auta vylézt, tak jim žádná síla na světě nebude schopná v tom zabránit, ale dal jsem jim jasně najevo, že nestojím o jejich společnost a mohl jsem se jen modlit za to, aby to respektovali.

Posadil jsem se na kapotu auta a nohy jsem zkřížil do tureckého sedu.

Postava se ke mně obrátila.

„Zero,“ zavrněl. „Tebe jsem tady nečekal.“

Začal se přibližovat k autu.

„Nevím, jak jsi se dostal z té díry, ve které si skončil,“ vyskočil na kapotu a prudce mě přitiskl na studený kov, „ale momentálně mě to vůbec nezajímá.“

Stihl jsem se jen pobaveně zasmát, než prudce přitiskl ústa na moje a věnoval mi zuřivého francouzáka.

Ano, tohle bude skutečně ještě zajímavé.