Zrovna jsem stál na terase ve svém pokoji, když se ke mně přiřítil udýchaný Lin, který se mě snažil zoufale přesvědčit, abych si s ním zahrál další partičku šachů, které se mnou beznadějně už od časného rána prohrával. 

Byla to další část Jayova plánu, poznávat se mezi sebou. Zatím jsme hráli stolní hry a na plánu byl tenis, ping pong a stolní fotbal. Při hraní exoti vymýšleli naši výletovou trasu, ale já se do úvah nijak nepřidával. Pouze jsem je občas upozornil na to, že některá místa, která vybrali, jsou zamořená gangy zločinců, což v nich vzbuzovalo ještě větší touhu se na ona místa vydat. 

„Ale no tak, zahraj si se mnou další hru, tentokrát tě už porazím!“ ukecával mě Lin a já se po nějaké době skutečně přemluvit nechal. Byl jsem tak nadržený, že jsem neměl dost energie na vymýšlení konstruktivních argumentů.

Potřeboval jsem se s někým vyspat a to za každou cenu. Tím někým pochopitelně nemohl být Jay, protože se odmítal vzdát postu semeho, a tak jsem dospěl k závěru, že zdrhnu do města, sbalím nějakého sekeho, vezmu si ho do hradu, vyspím se s ním, a potom ho vrátím zpět.

Byl to dokonalý plán.

Když můj pěšák požral Linova krále, odešel jsem si dát něco k snědku, protože mnou cloumal hlad. Jay, který u vedlejšího stolu hrál se zbytkem exotů bingo, mě pronásledoval upřeným pohledem.

Byl vážně děsivý.

„Kam jdeš?“ zeptal se mě a jeho neobvykle hrubý hlas způsobil, že se všichni hráči zarazili.

Zamračil jsem se.

„Najíst se, že by?“ odpověděl jsem a ani můj hlas na tom nebyl nejlíp. Vážně jsem byl nadržený.

„Dones si to jídlo sem, nechci, aby ses zdechnul. Máš přesně minutu, jestli přijdeš později, najdu tě a rozbiju ti držku.“ S těmi slovy se obrátil zpátky k bingu.

S nepříčetným výrazem jsem se po něm chystal skočit a zaškrtit ho, jenže on začal nezúčastněně odpočítávat.

„Padesát devět, padesát osm,…“ se vzteklým zaklením jsem se rozeběhl pryč. Parchant jeden.

Vrátil jsem se kupodivu včas, protože jsem uměl běhat velice rychle, ale Jay se stejně tvářil nespokojeně.

„Co na mě civíš jako řepa na cukr?! Máš problém?“ vyštěkl jsem na něj, ale on jen odvrátil pohled.

Sedl jsem si naproti něj, vedle Ory, která naše hloupé hádky pozorovala s nebezpečným zaujetím.

Neřešil jsem ji a začal jsem se cpát jídlem z tácu, který jsem si přinesl, nezajímaly mě pohledy těch nesnesitelných exotů, které byly udivené až vytřeštěné z mého nelidského cpaní se.

Atmosféra kolem byla nabitá k prasknutí, nakonec to jako prvního přestalo bavit Icicla.

„Vyřiďte už si to vy dva mezi sebou, sakra! Tohle mě štve, pořád kolem sebe chodíte jako kočka a myš. Je to k nevydržení!“

Chladně jsem se k němu obrátil. „Teď si dobře rozmysli, kdo je myš a kdo kočka, je to důležité pro tvé přežití.“

„Nemůžu za to Icei, to, že se se mnou odmítá tahle děvka vyspat, opravdu to není moje chyba,“ promluvil ironicky Jay.

Prudce jsem se postavil.

„Tak poslouchej, ty pitomej, namachrovanej, královskej parchante! Já nejsem žádná děvka! Už si to zapamatuj! Já jsem děvkař!“zařval jsem na něj. Taky se zvedl.

„Na tom nezáleží, jen máš problém se se mnou vyspat a přitom ošukáš prakticky všechno, co dýchá!“

Vycenil jsem zuby.

„Neurážej mě, ty kopo sraček!“

„Teď jsi urazil ty mě!“

„Zasloužil sis to!“

„Tak dost!“ přerušil náš hlasitý rozhovor Mibiho hromový hlas.

Oba jsme ztichli a ohromeně jsme na málomluvného obra hleděli.

„Vypadněte pryč a vyřiďte si to mezi sebou bez nás.“ S těmi slovy nás prakticky vyhodil na chodbu.

Sotva se za ním zabouchly dveře, sebral jsem se a šel jsem pryč. Nechtěl jsem s tím perverzákem mluvit. 

On to ale viděl jinak.

Jeho teplé ruce mě popadly zezadu kolem pasu a on mě k sobě drsně přivinul. 

„Vyspi se se mnou,“ zavrčel a kousl mě do ucha.

Začal jsem se vzpírat. Škrábal jsem a snažil jsem se ho kopnout, uhodit, cokoliv, jenže jsem k němu byl otočený zády, takže jsem nemohl udělat skoro nic.

Povedlo se mi uhodit ho do nosu mou hlavou, takže mě pustil.

Odskočil jsem od něj a naštvaně jsem si sevřel krvácející ucho. Pohled na jeho nos, ze kterého taky tekla krev, mi ale značně zlepšil náladu.

Nasraně na mě civěl a já mu to bez cavyků oplácel.

„Nevyspím se s tebou, tak se s tím nauč žít,“ zasyčel jsem nakvašeně a vydal jsem se do svého pokoje. 

Z jeho okna jsem utekl do města.

Kluk, kterýho jsem sbalil, byl vážně kus. Měl krásnou prdel, tělo i ksicht. 

Na první pohled playboy.

K jeho vlastnímu štěstí okamžitě poznal, že jsem nadhazovač, ale nijak mu to nevadilo, nebyl vůči pozici dole tak zaujatý jako Jay.

Bohužel se mnou kvůli nějaké ptákovině nemohl jít hned, ale smluvili jsme se na zítřku. Normálně bych si našel někoho jiného, ale kvůli tomuhle samečkovi jsem byl ochotný počkat do dalšího dne.

Vrátil jsem se do hradu a tam jsem se schoval do svého pokojíčku, který jsem pečlivě zamkl, i když jsem pochyboval, že Jay nemá klíče.

Večer na mě kdosi zaťukal, což mě sice naštvalo, ale na druhou stranu jsem byl udivený, že mě nikdo nevyrušil dřív.

„Co je?“ houkl jsem ke dveřím a zpoza nich se ozvalo: „Jeho Výsost pořádá večeři, jste na ni zván.“ 

„Hmmm, společenská večeře, hmmm, tak jim vzkažte, že jim přeju, ať si to užijou,“ řekl jsem nezaujatě.

„Máte tam přijít, pane,“ upozornil mě otravný sluha a já pocítil chuť ho zabít.

„Nepřijdu.“

„Musíte přijít, pane,“ přesvědčoval mě.

„Ne a ne a ne!“ vztekal jsem se.

„Co se tady děje,“ uslyšel jsem Jayův děsivý hlas.

„Pán Zero odmítl vaši pozvánku na večeři,“ práskl mě ten idiot.

Rozesmál jsem se na celé kolo.

„To zní tak strašně blbě! Pán Zero! To je tak strašný, že už to horší být nemůže!“

„Očividně se dobře bavíš, Zero,“ přerušil mou zábavu Jayův chladný hlas.

„Říkej mi Pán Zero,“ napomenul jsem ho a podlehl jsem dalšímu řehotu.

„Ustup,“ řekl Jay sluhovi a v následující chvíli mi vykopl dveře z pantů a odhalil mě, jak se válím na posteli a svíjím se smíchy.

Dřív než jsem stačil říct “kondom“ popadl mě za límec a hodil mě na zem.

Zatímco jsem se vzpamatovával, přešel k mojí skříni a našel v ní černé džíny a tmavě modrý svetr. Švihl to po mně a usadil se na mé posteli.

„Oblékni si to a půjdeme,“ pronesl arogantně.

Nechápavě jsem ho pozoroval. Věděl jsem, že na tu večeři půjdu, neměl jsem energii se s ním dohadovat, ale něco mi stejně nehrálo.

„Jsi si jistý, že jsi ve stavu, kdy se před tebou můžu svléct, aniž bys po mně skočil?“ zeptal jsem se opatrně.

Zatnul zuby a odvrátil pohled. 

„Je to všechno tvoje chyba,“ zamumlal, a pak si odkašlal, „ zavřu oči.“ To taky udělal.

Rychle jsem se přehodil z šedé teplákovky do ohozů, co mi vybral a byl jsem připravený vyrazit.

„Už můžeš.“

Otevřel oči a změřil si mě od hlavy k patě, přikývl.

Vyšel z pokoje a já za ním.

Kráčeli jsme chodbou a napětí mezi námi by se dalo krájet.

Měl jsem nepopsatelnou chuť ho přizabít.

Dojít do místnosti, kde se večeře konala, aniž bychom jeden druhému neskočili po krku, bylo velice náročné, ale oba jsme to zvládli na jedničku.

U jednoho z mnoha obydlených stolů seděli exoti a drželi nám místa. Kolem byla spousta lidí. Panovala tu klidná atmosféra, nikdo tu nemusel nosit obleky ani přezdobené šaty. Byla to jen neoficiální slavnůstka vytvořená za účelem pokecat s přáteli a dobře se najíst.

Z našeho stolu, na rozdíl od těch ostatních, vycházela vražedná atmosféra a nikdo s nikým nemluvil. Po chvíli mě to přestalo bavit a šel jsem si obstarat nějaký alkohol.

Další dvě hodiny jsem strávil u stolu s bandou ukecaných žen, které ke mně byly velmi vstřícné a opětovaly mou touhu si s někým promluvit o nedůležitých blbostech. 

Během našeho rozhovoru jsem vypil chvályhodné množství portského vína a byl jsem na určitou chvíli uvolněný a vláčný.

Teda, než přišel opilý Jay.

Už na první pohled byl jeho krok trochu vratký a jeho oči zakalené. Nemohl jsem mu nic říct, protože jsem na tom určitě nebyl o moc líp. 

„Co tady děláš?“ zeptal se mě a ženy kolem mě na něj házely oči, jako by nemohly uvěřit, že za jeden večer potkaly dva největší krasavce, jaké v životě vůbec potkat mohly.

„Hledám zábavnější společnost, než tebe. Mimochodem, musíš být hodně opilý, když sis až teď všiml, že jsem pryč.“

„Zase ironický, Zero? Jakby taky ne, že?“

„Vypadni, kazíš tady vzduch,“ zavrčel jsem. Jay zatnul svaly.

„Od tebe to sedí,“ odvětil vztekle. 

„Ho hó! Ty chceš snad říct, že ti vadí, když kolem tebe oxiduju? No helemese, to je ale novinka!“ zvolal jsem hlasem plným sarkasmu.

„Samozřejmě, poslední dobou mi to vadí čím dál víc, pořád jen otravuješ a jsi nesnesitelný, nevíš, kde je tvoje místo.“ Z jeho postoje i hlasu jsem rychle pochopil, že se mě snaží pouze vyprovokovat, možná proto jsem ho na místě nezabil.

Nicméně, vyprovokovat jsem se nechal.

„Jestli chceš, můžeme si naše neshody vyříkat na chodbě,“ nabídl jsem mu a jeho zuby se vzápětí zaleskly v krvelačném úšklebku.

 „Proč ne?“ souhlasil.

Nejistými kroky jsme se přemístili pryč z místnosti. Doprovázely nás ty ukecané ženštiny, které se těšily na nadcházející rvačku, ale já moc dobře věděl, že to, co je čeká, bude něco, co ještě neviděly. Já i Jay jsme nebyli lidé a já si byl jistý, že to na zápase půjde dost dobře poznat.

Jakmile jsme byli na chodbě, nasadili jsme oba rádoby bojový postoj.

„Mám větší sílu než ty a stejně do toho chceš jít?“ otázal se mě ještě, ale já zavrtěl hlavou.

„Síla je jen zlomkem vynikajícího bojovníka.“ 

Pokrčil rameny. „Tvoje chyba.“

Vyrazil proti mně pravačkou a s pokusem mě rychle poslat do bezvědomí. 

Vyhnul jsem se úderu a vykopl jsem pravou nohou na jeho solar. Zachytil můj kotník a nejspíš měl v plánu mě někam odhodit, ale já ho prudce kopl druhou nohou do hlavy.

Pustil mě a já zvládl ladně přistát.

Udiveně na mě civěl s rozbitým rtem, který stoprocentně vylepšil jeho vzhled a vyrazil proti mně, tentokrát se silou, kterou předtím zadržoval.

Levou pěstí zaútočil na moji hlavu a pravou nohou se mě s neobvyklou mrštností pokusil podkosit. 

Vyskočil jsem, abych se vyhnul jeho noze, a jeho pěst jsem zablokoval svojí pravou rukou. 

Síla, která se do mé ruky opřela, byla neuvěřitelně obrovská. Zahekal jsem a krčil jsem kolena jako trpaslík pokoušející se udržet padající horu. Jay ale nečekaně ruku stáhl. Povýšeně mi hleděl do očí.

„Myslím, že takhle bysme se prát neměli, mohlo by to způsobit vážná zranění a to ani jeden nechceme, takže pojď, servem se jako malý holky, to je nejlepší na vybití zlosti,“ řekl a samolibě se usmál.

Pokrčil jsem rameny. „Dobře,“ zavrčel jsem plný vzteku.

A pustili jsme se do sebe. Váleli jsme se po zemi a pokoušeli jsme se jeden druhému udělat na obličeji co největší monokly. Bušili jsme do sebe hlava nehlava, ale z krátké vzdálenosti naše údery nedokázaly nabrat smrtonosnou sílu, takže zranění byla pouze drobná. 

Do naší nevázané rvačky ale vstoupili exoti, kteří se zjevili zdánlivě odnikud a násilím nás od sebe odtrhli.

Vztekle jsme na sebe hleděli a pokoušeli jsme se jeden druhého zabít pohledem. Naše dámské obecenstvo se rychle rozešlo.

„Nechtě toho vy dva!“ okřikla nás Ora.  „Co si myslíte, že vyvádíte, chováte se jako malý děcka?!“ zuřila a brzy se i ostatní exoti přidali k nadávání.

Když jsme si s Jayem vyslechli dlouhé přednášky, nechali nás konečně jít. Každý jsme se rozešli jiným směrem a věnovali jsme si ještě jeden pohrdavý pohled a odešli jsme si lízat rány do svých pokojů.

V tu chvíli jsem si vážně připadal jako malé děcko.

Moje rány už byly vyléčené, když jsem si šel druhý den odpoledne pro svého sekeho, ale moje ego stále neslo těžké ztráty. 

Jay mě opravdu štval.

Celý den jsme se neviděli, jídlo jsem si nechával nosit do pokoje, abych ho náhodou nepotkal, protože bych ho musel zabít, kdybych uviděl ten jeho samolibý ksicht. Dokonce jsem si napsal seznam knížek, které jsem přes den četl, abych se nenudil. 

Nechtěl jsem, aby mi tohle Jay překazil.

Sekík s krásnými blond vlasy a s vysportovaným tělem na mě čekal na smluveném místě a hned jak mě uviděl, tak se do mě zavěsil a společně jsme se vraceli do hradu.

Byl to fakt kus.

Byli jsme domluvení, že jsme jeden pro druhého pouze známost na jednu noc, nechtěl jsem, aby si vyvozoval nějaké mylné závěry, ale on nevypadal jako romantický typ. Chtěl jen to, co já; sex.

„Teď si připadám, jako bych šel šukat s královským pokladem, který je nade vše hlídaný a nikdo se mu nesmí podívat na zoubek. Je to docela vzrušující, víš? Je tvůj přítel velký silák?“ smál se Sekík, když jsme lezli oknem do mého pokoje.

Taky jsem se zasmál. „Nemám přítele, nejsem na takové vztahy.“

Zatvářil se zklamaně.

 „Škoda, rád podvádím.“

Jakmile jsme byli v pokoji, přirazil jsem ho na zeď. Povytáhl obočí.

„Nadrženej?“ optal se slušně.

„Děsně.“

Začal jsem ho líbat takovým způsobem, až jen nadrženě kňučel.

Nebyl to Jay, to jsem si silně uvědomoval a štvalo mě, že na prince myslím. Bylo to ale dost pochopitelné, přeci jen jsem byl nadržený na něj a ne na tohohle sekeho.

Popadl jsem toho chudáka, na kterém jsem se rozhodl vybít svou frustraci a hodil jsem ho na zeď. 

Sex byl dlouhý a drsný. Byl jsem dokonce takovej hajzl, že jsem si nechtěl zašpinit postel, takže ani prostředí nebylo kdovíjak pohodlné. 

Seke byl ale očividně zvyklý a nestěžoval si.

Mimo to, kouřil naprosto výborně. 

Přes to všechno jsem nebyl uspokojený.

Když jsme spolu skončili, šli jsme se oba umýt a nakonec i rozloučit na chodbu. 

„Když už jsi sem jednou vlezl, dostat se ven je hračka, navíc tady nejsi na černo, můžu si vodit milence, teda, nenapadá mě důvod, proč bych nemohl,“ odmlčel jsem se a ještě jsem zamumlal: „Přece si nemůže myslet, že budu šest let abstinovat.“

Seke se nechápavě zamračil. „Tak proč jsme se sem vkrádali oknem?“

Usmál jsem se.

„Zvenčí jsou stráže, ale když půjdeš zevnitř, mělo by to být v pořádku, když tak křič, kdybys měl problémy, půjdu tě zachránit,“ loučil jsem se s ním a už jsem odcházel zpět do svého pokoje, když jsem uslyšel kroky.

Otočil jsem se. No jasně, že to byl Jay, aby taky ne, že?

Změřil si mě pohledem a pak sklouzl očima k sekemu.

Ztuhl a jeho oči na chvíli zezlátly. Modlil jsem se, aby nepředvedl nějakou žárlivou scénu, ale on jenom klidným krokem došel k sekemu a s úsměvem mu nabídl ruku.

Oddechl jsem si.

„Kdo jsi, jestli se můžu zeptat?“ začal Jay s koketním úsměvem. Seke přijal jeho ruku.

„Jsem tady Zerova známost na jeden sex, jak bych tak řekl,“ odpověděl a zasmál se.

Jayův úsměv se také rozšířil. „Takže jste spolu spali, že?“ otázal se nevinně.

„Ano,“ odvětil seke a chvíli se na sebe šklebili, dokud se Jayův úsměv nezměnil v naprosto nepříčetný výraz a on nepopadl sekeho za ruku pevněji a nehodil ho na protější zeď.

Ohromeně jsem na to hleděl.

Seke se ani nesnažil vstát, udělal ve zdi kráter a tekly z něj potoky krve.

„Jayi, co to, kurva, děláš?! Vždyť ho zabiješ! Je to obyčejný člověk!“ ječel jsem na něj, ale on mě nebral na vědomí.

Přešel k sekemu a vyzvedl ho vysoko do vzduchu. Jeho oči plály takovým vztekem, až mě zamrazilo.

„Tak ty si myslíš, že se ho můžeš dotýkat?“ ptal se ho hlasem, ze kterého plála zuřivost.

Bez výčitek hodil sekeho, který se pohyboval na hranici bezvědomí na protější zeď.

Po téhle ráně už můj krátkodobý partner neprojevoval známky života, ale já si byl poměrně jistý, že ještě dýchá.

Jay k němu přešel a za krk ho povytáhl výš na zdi a napřáhl se ke konečné ráně, která by sekeho zabila.

Rozeběhl jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal a schytal jsem ránu přímo do břicha.

Kousl jsem se do jazyka, takže jsem klesl na zem plivajíc krev.

Jay se zarazil.

„Nech ho být,“ zavrčel jsem a ze země jsem na něj zuřivě hleděl.

„Takže tobě na něm dokonce i záleží?“ ptal se ironicky a chodbu naplnil jeho ledový smích.

Povytáhl jsem obočí.

„Ne, to ne, vlastně ani nevím, jak se jmenuje, ale nezabíjej ho kvůli něčemu, co s ním nemá nic společného.“

Dřepl si ke mně a přiblížil svou tvář k té mojí.

„Pěkně popros.“

Zatnul jsem zuby. „Prosím.“

Postavil se a zase se rozesmál.

„Dobře, nechám ho žít, ale vysvětli mi jednu věc,“ uhodil do zdi nad mou hlavou.

„Jak si vůbec dovoluješ se s někým vyspat, ty hajzle!“zařval.

 Popadl mě za triko na hrudi a táhl mě do mého pokoje, do kterého mě vzápětí odhodil.

Dopadl jsem tvrdě na zem a než jsem se stačil zvednout, Jay už prováděl jedno z klasických kouzel měničů. 

Pokrýval dveře vrstvou stříbřitých pavučin, které vycházely z jeho rukou. Pavučiny ztvrdly a utvořily vrstvu, přes kterou bych se sám nikdy nedokázal dostat.

Nezmohl jsem se na jediné slovo, když se otočil a začal se ke mně blížit. Jeho oči se blýskaly zlatou barvou, tvářil se tak neuvěřitelně rozzuřeně…

Nic jsem nechápal, ale poprvé v životě jsem se bál. A to pořádně intenzivně.

Jistě, mnohokrát jsem se bál o svou rodinu, dokud žila, potom jsem se neustále strachoval o Justice, ale nikdy jsem se nebál o svou vlastní kůži. Až doteď.

„Co tě žere?“ překonal jsem svůj strach a rozhodl se promluvit.

Ironicky povytáhl obočí.

„Co mě žere? Hmmm. Co mě asi tak žere, co?“ tvářil se jako by nad tím skutečně uvažoval.

„Co by mě tak mohlo žrát?“ 

Jeho výraz zchladl.

„CELOU DOBU ABSTINUJU, KONTROLUJU SE A STOJÍ MĚ TO VEŠKEROU ENERGII! MÁŠ VŮBEC PONĚTÍ, JAK JE TO TĚŽKÝ?! MÁŠ PONĚTÍ, JAK MOC SE MUSÍM OVLÁDAT! ALE NE TY SI PROSTĚ PŘIVEDEŠ DĚVKU!“

Přiskočil ke mně a hodil mě na postel.

Tento dopad byl alespoň do měkkého.

„Co to sakra děláš?“ vyjekl jsem a začal jsem se zvedat.

„Co myslíš?“ ušklíbl se a pomalu se k posteli blížil.

„Víš, Zero, tohle si zasloužíš, vyčítej to jenom sobě, protože sis to podělal sám.“ 

S těmi slovy došel k posteli a obrovskou rychlostí mi zkroutil ruce za zády a drsně mě přitiskl na prostěradlo.

Zoufale jsem se vzpíral a pokoušel jsem se ho kopnout, ale ten parchant mě kolenem natiskl ještě hruběji k posteli.

„Nech toho!“ zařval jsem a cukal jsem sebou ze strany na stranu snažíc se osvobodit.

„Ne,“ zašeptal blízko mého pravého ucha. „Zapamatuj si jednu velice důležitou věc, Zero.“ Odmlčel se.

„Jsi můj.“

Zakousl se mi do krku, po kterém mi následně stekla kapka krve.

„Přestaň, ty idiote! Přestaň!“ ječel jsem, a on překvapivě poslechl.

„Existuje pro tebe jedna možnost, jak si ponechat panickou prdel, Zero, můžeš mě usmažit svou mocí,“ řekl tiše.

Zarazil jsem se.

„Když mě zabiješ, neznásilním tě, tak do toho, zabij mě.“

Nastala chvíle ticha.

„Já nemůžu,“ zašeptal jsem zlomeně.

Ucítil jsem, jak se překvapeně nadechl. Vážně si myslel, že ho zabiju.

„Jak myslíš,“ řekl a zapečetil tím můj osud.

Prudce mě zvedl a já se pokusil se vykroutit, což se setkalo s neúspěchem. Otočil se, se mnou přitisknutým k jeho hrudi a dosedl zpátky na postel se mnou v klíně. Jednu nohu přehodil přes mé stehno a vecpal mi ji mezi mé nohy, abych se nemohl zvednout.

Cukal jsem sebou a chtěl jsem ho uhodit týlem hlavy, ale on se mi znovu zakousl do krku tentokrát na jiném místě, čímž mi znemožnil šanci ho zasáhnout. 

Volnou rukou mi roztrhnul košili, kterou jsem si ráno našel ve skříni, a dost se mi líbila. Strhnul ji ze mě a odhodil ji na zem. Po celou dobu jsem hlasitě klel.

„Přestaň už, do hajzlu!“ křičel jsem na něj, ale jako obvykle mě ignoroval.

Jeho ruka sklouzla k mojí bradavce, se kterou si následně začal hrát.  Zoufale jsem se snažil udržet steny, ale nešlo to.

Ucítil jsem jeho tvrdou erekci.

Když ze mě dal ruku pryč, byl jsem schopný jen zrychleně oddechovat, přivést si děvku mi zas tak nepomohlo, stále jsem byl nadržený a tudíž i dost citlivý.

Jay mi rozepnul poklopec u kalhot a ty následně odlétly kamsi pryč, i moje boxerky se rychle vytratily.

„Kurva už dost!“ křičel jsem na něj a snažil jsem se ho kamkoliv zasáhnout, když mě hrubě položil břichem na postel.

Ruce mi držel nad hlavou, a i když jsem nebyl schopný nic udělat, stále jsem bojoval.

Měl o nepředstavitelně mnoho větší sílu než já.

Slyšel jsem šustění látky, jak se svlíkal. Jednou rukou to mohlo jít celkem špatně.

„Prosím, nech toho,“ zaúpěl jsem, když jsem ucítil jeho prst.

Na chvíli se zarazil.

„Nemůžu,“odpověděl a pak do mě prst strčil.

Bolelo to, fakt to bolelo a nejhorší na tom bylo, že jsem přesně věděl, jak bude postupovat, věděl jsem, co bude dělat, protože jsem to sám dělal tisíckrát.

Když ve mně měl tři prsty, začal hledat moje tajné místečko. 

Zdvojnásobil jsem vzpírání se, protože jsem moc dobře věděl, že jakmile najde místo, které před ním nikdy nikdo neobšťastňoval, budu v háji.

Pochopitelně jsem mu v jeho úmyslu nedokázal zabránit.

Když se dotkl mého citlivého uzlíčku nervů, ztuhl jsem.

Zasmál se.

„Našel jsem to, že?“ 

Prohmatal mě silněji a já jen zoufale dusil steny v polštáři.

Když prsty vyndal, znovu a znovu jsem se pokoušel dostat pryč, protože jsem věděl, že to, co bude následovat, se mi vůbec nebude líbit.

Přes všechnu svou snahu jsem na otvoru ucítil teplý dotyk.

„Nedělej to, kurva, nedělej to,“ doprošoval jsem se přiškrceně, ale bylo to zbytečné.

Pomalu ho do mě strčil a já zasyčel bolestí.

Prudce jsem oddechoval a zrovna jsem se snažil vstřebat bolest, na kterou jsem ani trochu nebyl zvyklý, když jsem ucítil, jak se jeho svaly napnuly.

„Počkej, dej mi ještě chvilku, sakra!“ zaúpěl jsem.

„Nemůžu,“ zavrčel a jeho hlas byl chraplavý a hrubý, „ jsi neuvěřitelně těsný, už to nevydržím.“

Chňapl mého ptáka a současně mi začal honit a přirážet.

Zatmělo se mi před očima rozkoší. Zakousl jsem se do polštáře, ale steny mi stejně unikaly i přes veškerou mou snahu. Cítil jsem, jak se ve mně s každým jeho přírazem a s každým dotykem věnovaným mému péru zvedá napětí. 

Nakonec jsem se napnul, jako luk a se zaúpěním jsem se udělal. On mě po chvíli následoval.

Oba jsme prudce oddechovali. 

Začal jsem se vzpírat a chtěl jsem zmizet pryč. Jayovi se to ale nelíbilo, dál mě pevně svíral.

„Pusť mě, ty hajzle!“ zařval jsem vztekle.

Z jeho strany se ozvalo chladné uchechtnutí.

„Snad si nemyslíš, že tě nechám jít po jednom kole, že ne?“

Ztuhl jsem. 

„Ani na to nemysli! Znova to nezvládnu!“ panikařil jsem, ale on se jen dál smál.

Vystoupil ze mě a přetočil mě na záda.

Trhal jsem sebou a zoufale jsem se rozhlížel po okolí, snažíc se najít něco, čím bych ho mohl zranit.

„Zero.“

Podíval jsem se do jeho očí a ten pohled byl plný ponížení a vzdoru.

Usmál se.

„Budu tě šukat do bezvědomí.“

Hladově narval svůj jazyk do mých úst a připravil mě o dech.

Líbal mě s tou svojí neuvěřitelnou majetnickostí. Jako obvykle mě zcela paralyzoval.

Jeho jazyk objížděl moje zuby a proplétal se s tím mým, který se mi taktak dařilo ovládat, aby nespolupracoval.

Po době, kterou jsem vůbec nedokázal odhadnout, se přemístil na můj krk. Kopal jsem do něj, ale on byl nacpaný mezi mými stehny, takže to nemělo žádnou odezvu.

Nepočítal jsem cucáky a kousance.

„Nech mě být,“ křičel jsem zoufale.

Popadl můj kořen a přejel mi po celé délce.

Zaúpěl jsem a on mě přestal kousat a pozorně sledoval mou tvář poslouchaje každý můj sten.

Když mě udělal, věnoval jsem mu vražedný pohled.

„Prase hnusný,“ zaklel jsem, ale on mě znovu začal líbat a já jsem ve vteřině ucítil, jak ho do mě strčil. Zavrčel jsem a kousl jsem ho do jazyka. (Proč mě to sakra nenapadlo dřív?)

Se vzteklým zavrčením se ode mě odtáhl a nasraně na mě civěl.

„Jestli tohle ještě jednou uděláš, vezmu si na tebe bič a zkusíme sadomaso, jestli chceš,“ zasyčel.

Snad nikdy v mém životě jsem nepotkal nikoho, kdo by v jedinou chvíli působil tak důvěryhodně.

Znovu mě začal líbat a současně přirážet, ale já se už neodvážil ho kousnout.

Úpěl jsem do polibků a vlivem jeho nenechavé pracky jsem se rychle udělal.

Nevěděl jsem, kdy se mi zatmělo před očima, ale když jsem se probudil, ležel jsem vedle spícího Jaye, který musel neznámo kdy vyměnit prostěradlo (on to umí?) a teď si hověl v hnízdečku mé deky. Kolem svítalo, ale záclony většinu světla spolehlivě zadržely.

Se zasyčením jsem se zvedl. Bolel mě celý člověk a nemohl jsem chodit kvůli bolesti v zádech.

Poslal jsem do svých ztuhlých údů vlnu léčivé energie, která se ale nesetkala s odezvou.

Nechápal jsem to, ale Jay očividně dokázal zařídit, abych se nemohl vyléčit svou energií.

Doplazil jsem se do koupelny, ve které jsem se vleže umyl. Stálo mě veškeré úsilí ve sprchovém koutě neusnout.

 Našel jsem tmavě modrý župan, do kterého jsem se narval pro zahřátí a vydal jsem se na strastiplnou cestu do oázy spánku.

Když jsem dotáhl své bolavé, pokousané tělo zpátky do ložnice, rozhodl jsem se, že si vedle toho kazisvěta nelehnu a místo toho jsem sebou flákl na koberec u krbu, který byl ve zdi zaručeně jen jako ozdoba.

Usnul jsem.

Další probuzení mě čekalo v posteli. Vůbec jsem si nepamatoval, že bych si do ní lehal, ale Jayovy ruce výmluvně obtočené kolem mých boků a jeho noha přehozená přes moje bedra, mě nenechaly na omylu o tom, kdo mě do postele donesl.

Ležel jsem na boku a cítil jsem z Jaye uklidňující teplo.

Počkat, uklidňující? Ani náhodou!

Vyskočil jsem z postele a okamžitě jsem se zasyčením klesl na zem. Nejspíš už dlouho probuzený Jay mě zvědavě sledoval. 

Vypadal velmi spokojeně a čerstvě, ještě aby ne.

„Dobré ráno,“ pronesl povzneseně.

„Táhni do prdele!“ zanadával jsem a s děkovným pocitem směřujícím k mozkové buňce v mé hlavě, kterou napadlo vzít si župan, jsem se strnulou chůzí dopotácel ke dveřím. Aspoň jsem na tom byl s chůzí líp, než v noci.

U dveří už na mě čekal Jay, který odstraňoval stříbrnou pavučinu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ 

I on byl navlečený v županu, ten jeho byl ale černý. Nedokázal jsem přijít na to, kde ho asi tak vzal.

„Jdu pryč,“ prozradil jsem mu pohrdavě. „Mám hlad.“

Usmál se a popadl mě do náruče jako princeznu.

„Nesmíš se příliš namáhat, abys brzy zvládl další nálož,“ řekl se samolibým úsměvem, loktem si otevřel dveře a vyšel se mnou ven.

„Ani náhodou! Zapomeň na to! A polož mě na zem, můžu jít sám!“

Okamžitě mě pustil a já tvrdě dopadl na ledové dlaždičky.

„Sráči!“ vyjekl jsem a on mě znovu popadl do náruče a pokračoval v cestě.

„Buď hodný, Zero,“ poradil mi láskyplně. Měl opravdu dobrou náladu.

Než jsme došli do společenské místnosti, kde snídali exoti, stihl jsem ho počastovat nejhoršími nadávkami, co jsem měl ve slovníku.

Exoti na nás ohromeně hleděli. V noci mi Jay objasnil, že stěny mého pokoje jsou zvukotěsné, takže nás nikdo neslyšel, ale stejně jim při pohledu na nás oba v županech s kousanci a škrábanci a k tomu všemu v tak šílené pozici, nezbýval prostor pro fantazii.

Jay si sedl na židli u stolu obtěžkaného jídlem a posadil si mě na klín.

Okamžitě jsem se pokusil zdrhnout, ale on mě chňapl kolem pasu.

„Nikam nejdeš!“

Pojmenoval jsem ho takovými nadávkami, že většina exotů zbledla.

„Vy jste se spolu vyspali,“ zkonstatovala Ora ohromeně.

„Znásilnil mě,“ objasnil jsem jí. „Naprosto sprostě mě znásilnil, jako tu nejposlednější děvku!“ zuřil jsem a pokusil jsem se svého trapiče zapíchnout vidličkou, což spolehlivě zablokoval jídelním nožem.

„No, aspoň se to vyjasnilo a všechno je v pořádku,“ oddechl si Lin.

„Nic není v pořádku, ty vypatlanče!“ zaječel jsem.

Po nějaké době sezení a tlachání se mi podařilo utéct, doběhl jsem do svého pokoje, kde mě ale čekalo ošklivé překvapení.

„Tento pokoj už není váš,“zkoušel to na mě nějaký výmaz v uniformě poručíka.

„Ale ano, jsem si poměrně jistý, že je můj,“ přesvědčoval jsem ho a pomalu jsem ztrácel nervy.

„Ode dneška žijete ve stejném pokoji s Jeho Výsostí,“ prozradil mi a mně se v hlavě na chvilku vypnula jiskřička zdravého rozumu, která ale ke štěstí poručíka okamžitě zase naběhla.

„Děláte si ze mě prdel, že jo?!“ ječel jsem na celý hrad.

„Všichni si ze mě děláte prdel!“

 Kis měl pravdu, krušné časy skutečně nastaly.