Dřepěl jsem na zemi a hladil jsem si přerostlého vlka, zatímco dav kolem mě vřel.

Jay na mě upíral děsivý pohled, který jsem úspěšně ignoroval, a exoti se zmohli na pouhé poulení očí.

„Co ty malej vlčku," zamumlal jsem a dál jsem hladil rozrušeného vlka, ze kterého vyzařoval stres, i když pokojně seděl a nechal se utěšovat.

Mávl ocasem a já od něj ucítil magickou váhavou vlnu.

Byla plná zvědavosti a zároveň podráždění.



„Jaj, ty jsi fena, co? " opravil jsem se a tentokrát už byly její pocity spokojenější.

Pochopil jsem, že tvor, který přede mnou sedí a buší ocasem o zem až nepřirozenou silou, nepatří ani náhodou mezi obyčejná zvířata. Byla to magická bytost.

Pozorovala mě s jednoznačnou inteligencí a vyčkávala na má další slova, z čehož jsem pochopil, že mi rozumí. 

 

„Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, ale odpovědí mi bylo jen to, že si olízla čenich. 

Povzdechl jsem si. 

 

„Chceš jméno?" 

Váhavě natočila hlavu na stranu. 

 

„Tak jo, dám ti jméno... Brave!" napadlo mě okamžitě, když jsem si vzpomněl na její prudký výstup proti otrokáři. 

„Brave, jako odvaha."

 

Nedůvěřivě zabručela. 

 

„Nechceš ho? Hodí se k tobě."

 

Ale viděl jsem na ní, že její problém nemá nic společného se jménem, které jsem jí dal. 

 

Nahnul jsem se k ní a přitiskl jí čelo na to její. 

 

„Víš, co po tobě chci, zlatíčko?" zeptal jsem se jí a až nepříjemně jsem vnímal Jaye, který mě poslouchal snad ještě bedlivěji než fena. 

 

„Chci, abys byla moje, a na oplátku budu patřit já tobě. Ty nebudeš mít jiného pána a já jiného vlka nebo psa. Budu se o tebe starat a ty se budeš starat o mě. Nikdy tě nezradím a ty nezradíš mě. Souhlasíš?"

 

 Dívala se na mě s podezřením, pohrdáním a skepticismem, pak si povýšeně odfrkla, popadla mrtvou dívku, která pomalu chladla, jemně do zubů a odběhla pryč. 

 

„Zdá se mi to, nebo jsi dostal kopačky?" zapředl Jay. 

 

Probodl jsem ho uštvaným pohledem. 

 

„Neříkej mi, že žárlíš i na vlka?"

 

Když neodpovídal, rezignovaně jsem se od něj odvrátil a postavil jsem se z podřepu, ve kterém jsem mluvil s fenou. 

 

„Nemáme si tady prohlížet město? Jdeme, ne?" pobídl jsem své společníky a oni strnule vyrazili za mnou po prašné cestě. 

 

Sice jsem neměl ani párů, kam bych měl asi tak jít, ale i přesto, že jsem zahýbal v propletených uličkách Terrafu naprosto podle nálady a bez přemýšlení, exoti mi neřekli ani slovo a očividně jim bylo ukradené, že nemám sebemenší ponětí, kde to jsme, a přesto je vedu. 

 

Prošli jsme si celý Terraf a i když jsme nevěděli, kde máme auto, prohlídka města se povedla. 

 

"Tak, teď se dostaneme k autu a pojedeme dál," rozhodl jsem v jedné temné uličce v útrobách města. 

 

„Ty tady chceš toho psa nechat?"zeptal se Ice a tázavě mě sledoval. Jay ho sežehl pohledem. 

 

„Je to vlk," opravil jsem ho uraženě. 

 

„Dobře, tak vlka," zavrčel. 

 

„Je to vlčice," nedal jsem se. 

 

„Teď jsi řekl, že je to vlk!"

 

„To jsem myslel jako druh, teď to myslím jako pohlaví."

 

Lin musel vznětlivého Icicla chytit, aby se na mě nevrhnul. 

 

„Mimo jiné," pokračoval jsem, " nic jsem tady nenechal. 

 

Ze zákoutí uličky se ozvalo zamručení a na světlo se připlížila černá vlčice a ošklivě mě pozorovala. 

"Rozhodla ses k nám přidat, Brave?"zeptal jsem se jí provokativně, ale ona jen zavrčela. 

 

„Budeme kamarádi, co myslíš?"

Další zavrčení. 

 

Usmál jsem se. 

 

„Tak pojď, vlče," vyrazil jsem z uličky pryč, doprovázený jejím vrčením a Jayovými nadávkami. 

 

„Brave, nepotkalas někde při toulání naše auto? Jsem si jistý, že je dost cítit našimi pachy."

 

Brave popošla dopředu a s nepřátelským vrčením se ujala vedení. 

 

„Asi si změnu pána přebrala špatným způsobem," poznamenal Jay škodolibě a o půl hodiny později se ukázalo, že měl pravdu, protože nás Brave zavedla k modrému trabantu na okraji města, který podstupoval pokročilou fázi rozkladu. 

 

„Hmmmm," zamručel jsem, zatímco ona se psím úšklebkem čekala na mou reakci. 

 

Chápal jsem ji, neměla ke mně respekt, vypadal jsem jako jeden z těch tupých lidí a ona určitě žila v iluzi, že jsem slabší než ona, což znamenalo, že chtěla, abych poslouchal já ji a ne ona mě. 

 

 Tady moje pochopení končilo. 

 

Tiše jsem k ní došel a pohledem jsem si změřil její nebojácný postoj, ze kterého čišela provokace. 

 

„Tak poslouchej, holka, jestli chceš být jen toulavá fena, tak táhni, ale jestli chceš domov a něco pevného a jistého, koukej mě poslouchat, jestli máš pocit, že jsem slabší než ty, vyřešíme, to, ale ne tady a teď. Pokud se mnou chceš zůstat, okamžitě nás doveď k mému autu a odpusť si pubertální výlevy, " řekl jsem nezaujatě a čekal jsem na její reakci. 

 

Chvíli na mě zírala, pak si odfrkla a vydala se opačným směrem, než byl vrak. 

Po pár krocích se ke mně obrátila a pohodila hlavou, abychom šli za ní. 

 

Vykročil jsem za ní a ostatní mě po pár vteřinách váhání následovali.

 

Na další pokus jsme skutečně došli k mému autu.

Brave se mi po dlouhé době přemlouvání podařilo dostat do kufru a odjeli jsme z Terrafu pryč.

Byli jsme asi dvě minuty za Terrafem, když jsem ve zpětném zrcátku spatřil obrovskou dodávku, a pak před mé auto dopadla dýmovnice, jejíž kouř pronikl staženými okýnky rychle do auta a mojí poslední myšlenkou bylo, že takový hnusný, jedovatý plyn jsem už dlouho nepotkal, než jsem ztratil vědomí.

 

Když jsem se probral, zjistil jsem, že kolem mě je neprostupná hradba tmy. Cítil jsem pachy mých společníků a slyšel jsem jejich dech, byli velmi blízko u mě. Natáhl jsem ruku a nahmatal jsem rameno, které stoprocentně patřilo Jayovi.

Vedle mě se ozvalo otrávené zamručení, Brave se ke mně připlížila s jasným úmyslem mě zakousnout za to, že jsem ji dostal do tak pohodlné situace. Popadl jsem ji za tlamu, abych neměl její zuby v hrdle, a druhou ruku jsem se soustředěním rozzářil svojí energií.

Byli jsme nejspíš v dodávce, kterou jsem předtím viděl, protože jsem cítil, že jedeme. Exoti až na Jaye leželi na hromadě přede mnou a Jay měl nos vražený mezi má chodidla, takže jsem nedokázal rozpoznat, jestli ho uspal plyn, který po nás hodili, nebo jestli je jen otrávený smradem mých nohou.

Ať už to bylo, jak chtělo, jedno i bylo jasné; vykřesal jsem se z nadvlády plynu dřív než oni, což jsem i chápal, protože moje tělo bylo proti většině jedů zcela imunní nebo se z jejich područí rychle vzpamatovávalo.

Když jsem začal přemýšlet tímto směrem, další, kdo měl imunitu velmi rozvinutu, byl…

Jayova hlava se pohnula a on se, se zakašláním, kterým vyháněl ze svých plic poslední zbytky jedu, posadil.

Mhouřil oči proti světlu, které jsem vydával a rozhlédl se kolem. Když mě zaregistroval, promluvil.

„Jsi zraněný?“ zeptal se úsečně. Zamračil jsem se.

„Ne, já jsem v pohodě, co ty?“

Zavrtěl hlavou.

„Co je s ostatními?“

Povzdechl jsem si.

„Nejsou tak imunní jako ty, já a Brave, jed na ně bude účinkovat o něco déle, ale jsem si jistý, že jsou to všichni monstra, takže je to nezabije, musíme jim dát jen trošičku času.“

Jayův pohled se stočil k feně, jejíž čelisti jsem držel pevně zavřené.

„Mohl jsem ti koupit nějaké zvíře v Jantaru a nemuseli bysme se tahat s nějakou polodivokou vlčicí, která tě odmítá poslouchat.“

„Správně je to “bychom“,“ ozval se ochraptěle Lin a začal se zvedat z Kise, pod kterým ležel Mibi pod ním Ora a dole Ice.

„Ty jsi vážně nekonečně otravný,“ zaskuhral Icicle a taky se pokusil zvednout na nohy, ale zjistil, že na něm leží tři bezvládná těla.

„Hej, sundejte je někdo ze mě!“ zavrčel, začal klít, jako levná děvka a pokoušel se své věznitele různými brutálními způsoby probrat.

„Přestaň mě tahat za uši, ty skrčku“ zaprotestovala Ora a jediným rázným pohybem ze sebe shodila Kise a Mibiho, ti tvrdě dopadli na zem a s bolestným sténáním se začali probouzet.

„Hej,“ promluvil jsem o pár minut později, když ustaly všechny tahanice o to, kdo komu svou vahou pohmoždil nejvíc žeber.

„Už mě nebaví dělat ze sebe světlušku.“ Moje stěžování bylo pochopitelné, přeci jen jsem se kvůli naléhání exotů musel energií rozzářit celý a teď jsem seděl s Brave, která s osvobozenou čelistí čekala na příležitost mě zakousnout, po boku a čekal jsem, až někdo vyrukuje s plánem na útěk.

„Takže, zbraně nám vzali a teď jsou bůhví kde, klidně vás opustím a půjdu si pro svoje meče, ale dostanu je, i kdyby mě to mělo stát všechno.“ Zamyslel jsem se, jestli chcsi ještě něcio říct, ale nic mě nenapadalo.

„Konec válečné porady, jde se do akce,“ dodal jsem ještě, a pak jsem akorát vyskočil vzhůru a na první pokus jsem se proboural na střechu dodávky.

Do nosu mě udeřil noční chladný vánek a já se psychopaticky rozesmál.

Po střeše jsem přešel ke dvěma řidičům, kteří už začali znepokojeně vyhlížet z okýnek. Přeci jen to byla docela rána, když jsem se probil železnou konstrukcí dodávky. 

 

Jako první oběť jsem si zvolil spolujezdce, protože jsme jeli poměrně rychle a vybourat se by nebylo nic příjemného. 

 

Když tak pěkně vykukoval z okýnka, zlomit mu jediným trhnutím vzhůru vaz, bylo až směšně jednoduché. 

 

Dřepíc na kabině s řidičem, jsem vyhodil mrtvého spolujezdce z okna ven a mrštně jsem se protáhl na jeho místo. 

 

Způsobně jsem si zapnul pás a obrátil jsem se k řidičovi, který mě s děsem pozoroval. 

 

„Potřebuju si s tebou pokecat, kamaráde," začal jsem přátelsky. 

 

 

Exotíci

 

„Ten bastard se vážně zdejchnul!?! To je ale kretén," vztekal se Jay, zatímco s ostatními proskakoval na střechu dírou, kterou vytvořil Zero. 

 

Najednou se ozval jekot a princ si povzdechl. 

Měl pro zločincovu krvelačnost do jisté míry pochopení, ale už mu začínala docházet trpělivost. 

 

Vyskočil na střechu a musel se přikrčit na dodávce, která v nepravidelných intervalech kličkovala po silnici, aby nesletěl dolů. 

 

Jay si mohl pouze domýšlet, co se děje s řidičem. 

 

Po chvíli se na střeše vynořil spokojeně se  šklebící Zero se dvěma meči výmluvně vyčuhujícími za jeho zády. Přes rameno měl přehozenou svoji sportovní tašku a oblečený byl do svého bojového obleku. 

 

„Tady jste, vy jste si s sebou nevzali zbraně? Ten chlápek vepředu o nich nic nevěděl." 

 

Když jenom stáli vedle sebe, klátili se pod nejistou jízdou dodávky, kterou teď řídil pouze nespolehlivý autopilotní stroj, zabudovaný v palubce. 

 

Ticho přerušil Jay. 

 

„V botách jsem měl pár skrytých nožů a v kufru tvého auta jsem měl i svůj meč a nějaké ty pistole."

 

„Hmmm, a vy ostatní?" pokračoval Zero ve výslechu. 

 

Další ticho. 

 

„Děláte si ze mě prdel?!  Vy nemáte vůbec nic!" vybuchl. 

 

„Měla to být vyhlídková cesta, kdybysme potkali nějaké zločince, odpravili bysme je i beze zbraní," odpověděla Ora. 

 

„Víš," probral se Lin a ublíženě se na ni zadíval, „správně je to..“

„Drž hubu, nebo ti ji zašiju!" zaječela bojovnice. 

 

„Ty snad umíš šít?"

 

„Ne."

 

„Dobře," přerušil je Zero. "Dejme tomu, že bychom nenarazili na žádné potíže, ale co kdybych se vás rozhodl zabít já?  Co byste asi tak dělali? Sice bych vás mohl zabít, i kdybyste byli ozbrojení, ale nějakou šanci byste měli, a to rozhodně větší než teď!"

 

„Dost si veříš, co?" promluvil tiše Jay. 

„Požádal jsem tuhle skupinu bojovníků o pomoc z nějakého důvodu, Zero. Jsou nesmírně silní. Já vím, že na první pohled vypadají jako banda pošahanců, ale tak to není. Viděl jsi je bojovat, ale to byla jen hra. Tihle lidé tě zabíjí, když jim to přikážu. Nikdy si ani na vteřinu nepředstavuj, že nemají schopnosti k tomu, aby tě zabili."

 

Zero přimhouřil oči. Jeho pohled zmatněl. 

 

„Nemáš ani ponětí," zasípal nepřítomně, otočil se a mířil od nich pryč, po nestabilní střeše se pohyboval bez problémů. 

 

„Mimochodem, " zastavil se pojednou. 

„Kde je moje vlčice?"

 

 

Zeřík

                 

Když jsem proskočil k Brave do dodávky, měl jsem pocit, že mě poprvé v životě opravdu ráda vidí. Zároveň jsem z ní ale cítil podráždění za to, že jsem ji tu nechal. 

Nepochyboval jsem o tom, že by se z dodávky dostala sama, až by šlo do tuhého, ale zatím byla štěně a neměla ani ponětí o tom, jak je silná.

 O tom jsem neměl ponětí také, ale tušil jsem, že z ní jednou vyroste skutečně nebezpečná černá bestie. 

 

 

Popadl jsem její obrovské boky, což zprvu moc neocenila, ale když jsem si s ní vyměnil významný pohled, pochopila, že nemá na vybranou. 

 

Když jsem dnes už podruhé vyskočil z děravé dodávky, tak jsem až nepříjemně vnímal, že dát tu načasovanou bombu k řidičovi nebyl nejlepší nápad. 

Svázal jsem ho, aby nemohl řídit, a bombu jsem připevnil na něj. A kdyby vás zajímalo, kde jsem ji vzal, odpověď je jednoduchá. Ve své univerzální sportovní tašce! 

 

 

Se zaraženou fenou jsem začal pokřikovat na exoty, ať seskočí z dodávky. Dost divně na mě zírali. 

 

„Proč seskakovat, sakra!"nechápal Ice. 

 

„Taky mi to nepřipadá příliš logické," souhlasil Lin a ani zbytek nevypadal přesvědčeně. 

 

„Hele, za chvíli tohle auto vybuchne, tak laskavě hněte prdelí a jestli chcete přežít seskočte dolů. Já a Brave máme svůj život rádi, že?" optal jsem se feny a ta kupodivu nezavrčela, ale pouze vyjukaně kuňkla, což mě jen usvědčilo  v tom, že ačkoliv se tvářila jako silná vlčice a skrývala svoje slabosti, byla štěnětem. 

 

 

Pokrčil jsem kolena a prudce a silně jsem se odrazil od střechy. 

 

Odraz byl docela silný, takže jsme s Brave pár vteřin letěli, než jsme začali klesat. Skulil jsem se do kolečka kolem gigantické feny, která v kohoutku dosahovala výšky mého ramene. Dopadli jsme na zem. 

 

Pustil jsem ji, protože jsem došel k závěru, že sama pád vybrzdí lépe, než kdybych ji držel a omezoval ji tím v pohybu. 

 

Stačilo pár kotoulů a mohl jsem se postavit na nohy beze strachu, že mě odstředivá síla pádu strhne na zem. 

 

 

 Měsíc na nebi zářil takovou silou, že jsem bez problémů rozpoznal Brave, která ke mně dobrovolně přiklusala. 

 

„Tak co, holka, jak ses proletěla?" zeptal jsem se škádlivě, odfrkla si a společně jsme se zadívali na dodávku, která mohutně vybuchla a ve sprškách spáleného železa, plastu a spousty dalších věcí zaplnila vzduch smradem a žárem. 

 

„Myslíš, že vyskočili?" zahájil jsem debatu, na kterou mi fena odpovídala odfrkáváním a nejrůznější škálou funění. 

 

„Vlastně by jich vůbec nebyla škoda, nemyslíš?“

Znovu zafrkala.

„Bez nich bude můj život sladší.“

 

Najednou vyběhli z kouře a ohně s nepříčetnými výrazy ve tvářích a lehce ohořelí.

Doběhli až ke mně a k mé feně a zastavili se, aby se nadýchali čerstvého, studeného vzduchu.

„Jak to, že to vybuchlo?!“ nadával Jay, pak jeho zrak spadl ke mně.

„Tys to věděl, co? Tohle mi smrdí, Zero, cos zase prováděl?“

Široce jsem se zašklebil.

„Vyrval jsem pás u sedadla, svázal jsem jím řidiče a připevnil jsem na něj časovanou bombu, byl to účinný prostředek k vyslýchání, ale stejně jsem ho tam nechal, i když mi řekl všechno, co jsem chtěl vědět, byl to zlobivý kluk,“ přiznal jsem beze strachu a čekal jsem na princovu reakci.

Jay mě chvíli upřeně pozoroval a potom si konsternovaně povzdechl.

„Příště bys nám to mohl říct trochu dřív než pár vteřin před výbuchem, nemyslíš?“

„Hele, pokusím se, ale nic ti neslibuju."

 

Začal jsem se rozhlížet kolem. 

 

„Chci svoje auto, je teprve noc a vyjížděli jsme večer, takže by nemělo být moc daleko. Předpokládám, že se nezdržovali tím, aby ho někam odváželi, je vysoce zabezpečené  nedá se ukrást, takže musí být tam, kde nás přepadli."

 

Brave odmítavě zavrčela. 

 

Zamračil jsem se na ni. "Co je?"

 

Najednou jsem ucítil váhavý dotek její mysli, který se pokoušel napojit na mé vědomí. Takže skutečně nebyla obyčejný vlk. 

 

Nikdy jsem se svojí myslí nezabýval, ale teď, když s ní chtěl a jiná mysl navázat kontakt, všiml jsem si, že mám kolem mysli vybudovanou pevnou, neprostupnou bariéru. 

Soustředil jsem se na své myšlenky a přesvědčoval jsem je, že Brave je někdo kdo do mé mysli nejspíš bude zavítávat často a moje vědomí její pustilo přes hradbu a já mohl slyšet její myšlenky a vnímat její rozbouřenou, divokou mysl.

 

Probudila jsem se v té divné temné krabici včera večer, takže jsme od tvého jezdícího slůněte na kolečkách, daleko nejmíň dva dny,  promlouvaly její myšlenky zvláštním, vrčivým, jednoznačně samičím hlasem. 

 

Povytáhl jsem obočí. 

 

"Ty říkáš autu jezdící slůně na kolečkách!" vyjekl jsem překvapeně  a ona na mě jen nechápavě civěla. 

Exoti tím nejspíš získali důvodné podezření, co se týče stavu mojí psychiky a začali si mezi sebou něco šuškat. 

 

Můžeš se mnou mluvit v mysli, ne nahlas, aspoň nebudeš vypadat jako mentál trpící samomluvou, řekla Brave podrážděně. 

 

Dobře, pomyslel jsem si a jednoduše jsem mluvil v hlavě. 

 

Takže říkáš, že moje auto může být i dost daleko,  zkonstatoval jsem. 

 

Ano

 

"Dobře lidi, Brave se z toho jedu vzpamatovala první a to včera večer, od mojí káry jsme tudíž vzdálení minimálně dva dny."

 

Jay povytáhl obočí. 

 

"A to ti řekla jak?"

 

Uvědomil jsem si, že náš vnitřní rozhovor trval daleko kratší okamžik, než jsem vnímal, takže jim nemohlo dojít, že se mezi námi cokoliv stalo. 

 

"Mluví se mnou v mysli, je inteligentní jako člověk,“ odůvodnil a mezi mými společníky to zašumělo.

 

„Nenapadá mě, co by mohla být za druh magického stvoření,“ přemítal Ice. Oba jsme se tázavě zadívali na Brave, jestli k tomu bude chtít něco říct, ale ona jen potřásla hlavou, nejspíš tu informaci neznala, nebo se o ni nechtěla dělit.

 

„No, ať už je to s tvojí fenou jak chce, můžeme to vyřešit později. Myslím, že bychom si měli najít něco na přespání, protože ať už budeme chtít podniknout cokoliv, ve tmě to nemá cenu. Potřebujeme se vyspat, naše těla jsou unavená z toho, jak ničila ten jed, kterým nás nadopovali a jsme v neznámé krajině a může to tu být v noci velmi nebezpečné,“ prohlásil Jay.

 

„On řekl něco souvislého.“

 

 „Máš pravdu, dává to smysl.“

 

„Když říká chytrý věci, vypadá dost sexy.“

„Kéž by byl takový pořád.“

„Jó, na to bych si uměl zvyknout.“

 

„Icei, Mibi, Oro, Line, Kisi, držte laskavě huby, jdeme hledat nějakou jeskyň, kde přespíme,“ zasyčel princ a vydal se kamsi do neznáma a my šli za ním.

Už jen samotný fakt, že ho moje fena bez váhání následovala a vypadala, že se směrem jeho kroků plně sympatizuje, mi měl napovědět, že Jay nějakou jeskyň opravdu najde.

Když se asi po půl hodině zastavil, zůstal jsem nechápavě zírat, protože on nejen našel jeskyni, on našel celé velké skalisko, které bylo jeskyněmi skrz naskrz prošpikované.

„Jak jsi tohle našel?“ hysterčil jsem, protože jsem nikdy o žádné schopnosti, která by umožňovala vyhledat jeskyně, neslyšel.

„Naučil jsem se před dlouhou dobou cítit kameny a dokážu vycítit skály na tři míle daleko, ty jeskyně jsem nečekal, doufal jsem, že tu bude aspoň jedna, tohle je neplánované překvapení,“ odůvodnil Jay svoji podivnou schopnost a upřeně se na mě zahleděl.

„Můžu tě to naučit, jestli chceš,“ nabídl mi a já jsem okamžitě souhlasil.

„Jasně, že chci, tohle se může hodit!“ Dál mě drtil pohledem.

„Bude to něco stát,“ pronesl pobaveně a jeho oči se ledově zablýskly.

Odkašlal jsem si.

„Hmm, co bys chtěl?“

„Tebe.“

„Hele, vážně nerad přerušuji váš jistě velmi důležitý rozhovor, ale měli bychom si vybrat nějakou tu jeskyň a přespat v ní a ne se zbytečně dohadovat,“ vložil se do toho Ice a vztekle nás pozoroval.

„My jsme se nedohadovali, já jsem pouze vznesl nabídku a Zero na ni ještě neodpověděl,“ usadil ho Jay podrážděně.

„Odmítám!“ zasyčel jsem bez váhání a Jay si jen odfrknul.

„Hlupáku, stejně tě zase znásilním, takhle bys aspoň získal něco za to, ale jak myslíš.“

Málem jsem se vzteky zadusil a začal jsem mu květnatě nadávat, což ho zanechávalo zcela chladným.

Zalezli jsme do nějaké jeskyně, o které všichni tvrdili, že je naprosto ideální. Mně teda připadalo, že nijak výrazně nesejde na tom, kterou jeskyni si vybereme, ale nechal jsem je být, protože jsem neměl chuť se potýkat s jejich nesmyslnými teoriemi. 

 

Ke spaní jsme neměli pochopitelně vůbec nic, takže exoti okamžitě začali nadávat na chlad a na to, jak nastydnou. 

 

Povzdechl jsem si, přišel čas na moji univerzální sportovní tašku. 

 

Vyndal jsem z ní velkou Strengu v khaki barvě a ona se okamžitě rozložila po zemi. Její okraje se asi půl metrem zavinily směrem ke středu, jako leknín a Strenga začala vyzařovat teplo. 

 

„Co to je?" nechápal Jay. 

 

„Strenga," odvětil jsem a lehl jsem si na ni, hned jsem ucítil teplo. 

 

„Divím se, že ji neznáte, ale asi je to věc, o kterou se zločinecký svět nepodělil s veřejností. Strenga je látka vyrobená z kombinace magických přísad, které tvoří to, co vidíte. Je vlastně až neuvěřitelně skladný způsob spaní na zemi v přírodě bez toho, abyste si s sebou museli brát spací prvvky k zahřátí, které zabírají místo.“

„Strenga nejen chrání před chladem ze země, ale tvoří i neviditelnou klenbu, která chrání ty, co na Strenze spí, před větrem a chladem okolního vzduchu," spokojeně jsem vydechl. 

 

 

„Chytrý týpek, co ji vymyslel," dodal jsem ještě, a pak jsem se stočil do klubíčka před připravený ke spánku. 

 

Jako první se ke mně přiřadila Brave, lehla si přede mě a okamžitě usnula. 

 

Štěně, použiju tě jako polštář. 

 

Neodpověděla, tak jsem si zabořil hlavu do její  překvapivě jemné srsti. 

 

Taky jsem usnul a neprobudil jsem se, ani když mě zezadu objal Jay a s bradou položenou na mé hlavě nevědomky mě pronásledujíce v mých snech. 

 

Probudil jsem se brzo ráno, ale vyspal jsem se, jak už pár dní ne. Důvod mého kvalitního spánku měl zasunuté ruce pod mým trikem, svíral můj pas a tlumeně vrněl ze spaní. 

 

S téměř neslyšitelným klením jsem se vyškrabal na nohy, aniž bych Jaye vzbudil a spatřil jsem Lina, který byl jako jediný z naší skupinky ležící na Strenze, pobuzený z mého vstávání. 

 

S mimózním výrazem na mě mžoural a já pochopil, že ještě částečně spí a chystá se spát dál. Rychle jsem k němu došel. 

 

„Jdu s Brave pro snídani, jo?" zašeptal jsem a on po chvíli tupě přikývl a hned se složil do říše snů. 

Nevěděl jsem, jestli je Lin v tomhle stavu dostatečně schopný si zapamatovat můj vzkaz a říct ho Jayovi, který bez pochyb začne běsnit, jakmile zjistí, že jsem pryč, ale nechtěl jsem to dál řešit, a tak jsem šel za Brave, která nepochybně už několik hodin stála u východu z jeskyně a čekala, až se uráčím probudit. 

 

Zahřálo mě u srdce, že neodešla lovit sama, přestože musela být hladová.

 

Vzal jsem si s sebou meče a nože a společně jsme vyběhli do krásné pláně ozářené vycházejícím sluncem. Běželi jsme velice rychle, ale i přesto jsem se kolem sebe mohl důkladně rozhlédnout.

Byli jsme na velké pláni, která byla ze všech stran obklopena horami a lesy. Do jednoho z lesů jsme zamířili a Brave se mi s jediným pohozením hlavou, které mělo znamenat něco jako: Najdu tě, až se nažeru, zmizela.

 

Chvíli jsem pozoroval místo, kde jsem ji naposled viděl a pak jsem si odfrknul a pokračoval jsem v cestě.

 

Kráčel jsem po kořenech, na mechu, trávě a jehličí a přemýšlel jsem.

Moje myšlenky nenabyly jakýchkoliv konkrétních rozměrů, dokud mi mohutně nezakručelo v břiše, pak jsem začal uvažovat o tom, co vlastně ulovím.

 

Mohl bych chytit srnku, jenže nás bylo jen šest a já nechtěl zabít tak krásné zvíře, když bychom ho nesnědli celé.

Takže co? Budu chytat veverky? Jezevce?

Odpověď se mi naskytla, když jsem si v zápalu přemýšlení nevšiml řeky a zahučel jsem do ní po pas.

 

Pár vteřin jsem opařeně nebo spíš osvěženě zíral, než mi nohy podrazila jakási velká potvora a já skončil ve vodě celý.

Vynořil jsem se, aniž by na mě zbylo jediné suché místečko a zjistil jsem, že všude kolem mě proplouvají metroví lososi. Sotva dvacet metrů za mnou je chytali medvědi grizzly.

Pousmál jsem se.

Chtěl jsem se pobavit, a tak jsem lososy nenapichoval mečem, ale chytal jsem je rukama.

Byli pochopitelně kluzcí, a takže jsem spadl do vody ještě asi třikrát, než se mi podařilo ulovit a zabít sedm lososů.

Počítal jsem s tím, že každému bude stačit jeden, ale radši jsem vzal sedmého lososa, protože jsem měl pocit, že Mibimu jedna ryba stačit nebude.

 

Když jsem se vydal skrz naskrz promočený zpátky k jeskyni, přicupitala ke mně Brave s napůl sežraným jelenem v tlamě.

Došlo mi, že jsem klidně mohl jít lovit srnku, ona by ji totiž dojedla, ale na tom teď už nezáleželo.

Někdy v půli cesty jsem ucítil tah v břiše. Zkroutil jsem se bolestí, ryby, které jsem napíchl na meč, aby se lépe přenášely, jsem rychle odložil na zem a dřepl jsem si objímajíc se rukama. Začal jsem zářit nekontrolovatelnou modrou barvou.

Najednou bolest ustala a já se mohl znovu postavit. Pomalu jsem zvedl ryby a pokračoval jsem v cestě.

Brave na mě nechápavě hleděla.

Co to bylo?

Nic.

Viděla jsem to, tomuhle se neříká nic, něco je s tebou špatně, Lovče.

Nestarej se a dej mi pokoj!

Naštvaně mě nechala na pokoji, ale hněv z ní doslova sálal.

 

Když jsme přišli do jeskyně, Jay běsnil. Lin se držel za hlavu a nejspíš si zoufale snažil vzpomenout na to, co jsem mu říkal a zbytek seděl ve Strenze a nezúčastněně pozoroval okolní dění.

Jakmile mě zaregistrovali, Jay ke mně nasraně došel a popadl mě za bradu.

„Kam si myslíš, žes šel?“ zavrčel na mě.

„Pro snídani,“ opáčil jsem svatouškovsky a ukázal jsem mu lososy.

Ora mi je vytrhla z ruky a šla je vykuchat a očistit, vnitřnosti házela Brave, která je bez váhání slupla.

„A nemohl bys třeba příště říct, že jdeš pryč?“ zeptal se Jay.

„Řekl jsem to Linovi, ale on si to asi nezapamatoval,“ obhajoval jsem se paličatě.

Lin přikývl. „Pamatuju si tvoji tvář, ale co jsi mi řekl už nevím.“

Jay mě pustil a najednou vypadal strašně unaveně. „Příště třeba napiš nějaký vzkaz, nebo něco takového, hlavně ať je to spolehlivé.“ Odvrátil se ode mě a šel uvařit lososy nad ohništěm, které neochotně vyhrabala Brave, a pak se vrátila k okusování svého jelena a loudění vnitřností od Ory.

Jayova špatná nálada zmizela, hned jak si všiml, že jsem celý mokrý. Spolu s Orou se mi začali posmívat, když jsem jim zdráhavě vysvětlil, že jsem spadl do řeky.

Měl jsem chuť je oba zabít.

 

Když byla snídaně hotová, musel jsem v duchu vzdát holt Jayovým kuchařským schopnostem. Z bylinek, které nasbíral Kis, vydobyl tak úžasnou chuť, že jsem neměl daleko k breku. Ostatní se jeho vařením nezdáli být zaskočeni, takže už někdy museli všichni společně cestovat. Dokonce můj sedmý losos nezůstal nesněden, ale hladovec, kterému jedna ryba nestačila, nebyl Mibi. Překvapivě to byl Icicle, musel jsem se smát, když jsem ho viděl, jak se láduje.

Do záchvatu smíchu ale zasáhla obrovská bolest.

Sevřely se mi útroby a já stačil taktak vyběhnout před jeskyň a už jsem zvracel. Vyprázdnil jsem obsah svého žaludku a pak už jsem se jen zoufale dávil, aniž bych ze sebe cokoliv dostal. Měl jsem pocit, že se vyzvracím z podoby.

„Zero!“ popadl mě Jay kolem ramen a kolem mě se shlukli exoti.

„Co se děje, sakra!“ naléhal Jay a moje křeč ustala.

Zhrouceně jsem seděl a zprudka jsem oddechoval. Zvracení bylo nezvykle vyčerpávající záležitostí.

„Co se děje!“ vybuchnul Jay a dožadoval se odpovědi.

Pomalu jsem se postavil na nohy.

„Jsem v pohodě,“ pronesl jsem povzneseně a na vteřinu nastalo omračující ticho.

 

„Děláš si ze mě prdel!“ zaječel Jay.

Rozpačitě jsem se pousmál. „Takhle to vypadá, když dlouho nepoužívám svou moc, obrací se vevnitř proti mně a chce ven, budu si muset najít něco, na čem ji budu moct uvolnit a nechat jí volný prostor.“

„Už to je nějakou chvilku co jsem odešel z vězení, tam jsem svou moc používal, ale potom už ne. Střádá se ve mně, a jestli ji nepustím, vybuchne.“

Jay starostlivě svraštil obočí. „Něco vymyslíme.“ Pak pozvedl hlavu. „A když nejsi v takovémhle rozpoložení, dokážeš svou moc ovládat, že ano?“

Přikývl jsem. „Umím ji ovládat.“ Tiše, jen pro sebe jsem dodal: „Už ji umím ovládat.“

Jay to musel slyšet a probodl mě nevyzpytatelným pohledem, nic však neřekl.

Otočil se k ostatním.

„Teď musíme vymyslet, jak se odsud dostaneme, nejdřív bychom se měli porozhlédnout kolem, třeba najdeme něco, co nám jakkoliv pomůže.“

Vydali jsme se na okružní, přibližně dvacetikilometrovou, procházku, při které jsme bloudili tak dlouho, až jsme se ztratili úplně.

Stáli jsme na ještě větší pláni, než byla ta před naší jeskyní, ale jedna věc tu byla stejná; obě pláně obklopovaly hory.

„Brave určitě ví, kudy zpátky,“ uklidňoval jsem exoty, ale Jaye jsem jako jediného neutěšil. Ten totiž očividně odmítal přijmout fakt, že jsme v nedozírné divočině bez signálu a že cesta zpátky do civilizace může klidně trvat i pár měsíců a to bez jistoty, že všichni přežijeme.

„Když najdeme nějakého draka, donese nás, kam budeme chtít,“ navrhnul jsem.

Všichni na mě zírali, jako bych utekl z blázince.

„Ale no tak, nebuďte předpojatí, na dracích se jezdí v celku dobře, je to příjemné a rychlé, teda, pokud máte sedlo, když sedlo nemáte, zas tak sladká jízda to není.“

„On se asi zbláznil.“

„Taky to tak vidím, muselo mu přeskočit, když jsme nedávali pozor.“

„Třeba je blázen už od začátku, jenom to umí dobře skrývat.“

„Myslíš? Ale asi je to jedno, pravdu nám stejně neřekne, blázni jsou prolhaní.“

Zamračil jsem se na ně, ale vtom do toho vstoupil Jay.

„Pochop, Zero, draků je strašně málo, pravděpodobnost, že zrovna tady nějakého najdeme, je nesmírně mizivá, téměř žádná.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Máš pravdu, nejsou tady dokonce žádné stopy po dracích, žádné spálené stromy, drápance, ani nic takového, ale to ještě nic neznamená. Jsme v horách a v horách jsou draci, když odhadnu směr a vzdálenost, jakou jsme nejspíš ujeli, myslím, že jsme v ohnivých horách a draci tu byli odjakživa, takže nevidím důvod, proč bychom nějakého nenašli,“ namítal jsem.

Jay se zamyslel. „Ale i kdyby tu někde nějaký byl, bude to jako hledat jehlu v kupce sena, takový drak nebude mít důvod se nám nějak ukazovat.“

Triumfálně jsem se usmál.

„Umím přivolávat draky, pokud jsou dost blízko, aby mě slyšeli, takže to zkusím, nemáme co ztratit,“ rozhodl jsem se.

Jay se mě snažil zarazit nějakou hloupou připomínkou o nebezpečnosti divokých draků, ale já se už mohutně nadechl a zařval jsem.

Byl to táhlý řev, který s lidským hlasem neměl nic společného. V tom výkřiku byla výzva, zněla tak zřetelně a jasně, že by se v každém začala vařit krev.

Utnul jsem svůj hlas, ale řev se stále vznášel ve vzduchu a odrážel se od hor v nekončící kakofonii hluku.

Nakonec se ozvěny rozptýlily a nastalo hrobové ticho.

„Co to sakra bylo?“ hlesl Lin přiškrceně.

„Takhle se vyzývají draci k souboji, jestli to nějaký drak uslyšel, přiletí,“ odpověděl jsem a sedl jsem si na zem.

Exoti chvíli čekali, jestli se něco nebude dít a pak si také sedli.

„Kde ses tohle naučil?“ zajímal se Jay.

„Naučil mě to jeden velice moudrý muž,“odtušil jsem a věnoval jsem se pozorování kvetoucí pampelišky.

„Umíš být velice konkrétní, když chceš,“ poznamenal ironicky. Pokrčil jsem rameny.

Čekali jsme dlouho, možná i několik hodin. Už jsme chtěli odejít, když se ozval řev.

Nebyl to lidský řev, tenhle byl plný hněvu, který by v sobě člověk nedokázal nést.

Na mé tváři se rozlil samolibý úsměv a já ucítil, jak mi v žilách koluje adrenalin.

 

 

Tohle byl dračí řev.