Jakmile jsem se ocitl v plném živlu města, zavřel jsem oči a soustředil se. Bylo velice lehké zjistit, kde se nachází moje oběť. Nevšímal jsem si aut poletujících půl metru nad zemí ani pár lidí, kteří se toulali ulicemi. (V tuhle dobu jsem se nedivil, že jich je tak málo.)  

Popadla mě obrovská zlost, i když to je dost slabé slovo. V mém těle se rozléval led. Obrovská nenávist, která mě připravovala na určitou dobu o city a udělala za mě stroj na zabíjení. Bod mrazu. Důvod mého jména. 

Vyběhl jsem do ulic pohybujíc se neuvěřitelnou rychlostí. Přeběhl jsem přes střechy a skákal jsem z jedné na druhou. Dravec ve mně ze mě udělal stvůru. 

Zatímco jsem přebíhal přes střechu nějakého činžáku, dole pode mnou v osamělé uličce jsem zahlédl muže, kterému se pod pláštěm nenápadně rýsoval meč. Sakra, kdo jiný kromě mě v téhle době nosí meč. Pravda, pistole jsou dost pomalé, ale na normální lidi stačí. 

Skočil jsem dolů na toho muže, omráčil jsem ho, než stačil hlesnout a meč jsem si přivlastnil. Pak jsem znovu vyskočil na střechu a pokračoval jsem dál. Potřeboval jsem ještě nějakou zubatou zbraň, která vytrhává kusy masa. Ukrást takovou zbraň nebylo nic těžkého. Vtrhnul jsem do prvního obchodu pro zabijáky, který ležel v jedné zapadlé uličce. 

Ukradl jsem hned několik nožíků, jinak by to bylo zbytečné mrhání kaloriemi. 

Pokračoval jsem dál. Moje oběť nemohla tušit, že na ní mám štěnici, protože jsem jí předal pouhým pohledem a on vůbec netušil, že vím, co provedl, že vím, kdo mi ji vzal. Kdo mi vzal jedinou osobu, na které záleželo. 

Byla to škoda. Chtěl bych, aby se strachoval, celý ten rok! Aby umíral strachem, jenže by to mělo jeden háček; s vysokou pravděpodobností by se zabil dřív, než bych ho stačil zabít já, a to jsem nechtěl. 

Musel totiž zemřít bolestivě, velice bolestivě. Za každou cenu. 

Zuřivě sem se proháněl po střechách a ulicích. Rostla ve mně krvelačnost, s každým krokem a s každým nádechem byla silnější a silnější. Chtěl jsem ho tak strašně moc zabít!!! 

Nakonec jsem doběhl k baru, ze kterého byl cítit pach mé kořisti. Derek Russsel byl v tomhle podniku, který byl zcela nepochybně bordelem, a já se mu chystal pokazit jistě velice nadějnou noc. 

Před bordelem stál vyhazovač, takže to byl očividně i klub. Samozřejmě jsem nic neměl proti tanci a prcání na parketě, příležitostně i ve vedlejších pokojích určených pro potřeby návštěvníků. 

Teď jsem byl ovšem v takovém rozpoložení, že bych byl schopný vyvraždit celý tenhle klub. Z nějakého nevyslovitelného důvodu jsem se však ovládl. Zbraně jsem schoval do svého šatstva a vyrazil jsem do klubu. Vyhazovač mě pustil bez řečí, což bylo jeho štěstí, jinak bych ho zabil. 

Jakmile jsem vkročil dovnitř, do nosu mě udeřil pach potu a do uší se mi zabodla hlasitá hudba. Tanečníci na parketě buď tančili, nebo dělali jiné velice zajímavé věci. Proplétal jsem se davem za Russelovým pachem. 

Když jsem se dostal do oázy bez lidí, zamířil jsem k pokojům, ze kterých jsem ho cítil. 

Vyběhl jsem jakési schody a dostal jsem se do chodby s mnoha pokoji. 

V jednom z nich byl on. A já jsem jasně věděl ve kterém. Rozrazil jsem dveře onoho pokoje. Nebyl nijak zvlášť vybavený, vlastně tu byla jen velká postel a jinak nic. 

V té velké posteli byla moje kořist s nějakou ženou a oba prcali jako králíci.  

Neměl jsem v plánu je od sebe odtrhávat, a tak jsem jen vytáhl dva nože a rozesmál se. Strašlivým smíchem bez pobavení. Smíchem, ve kterém praskal led a zloba.  

Russel se prudce posadil a odhalil tím rudou, nahou ženu, (kdybych nebyl teplej, hned bych si taky šuknul). 

Díval se na mě s vykulenýma očima, (jeho nahé tělo nestálo za nic) a když mě poznal, zalapal po dechu. 

Jeho ošklivé oči, strachem vytřeštěné, mu málem vypadly z důlků. 

„T-ty," vydal ze sebe a jeho hlas zněl jako přiškrcené skučení. 

Široce jsem se usmál. 

„Já." 

Hrůze, která se zračila v jeho pohledu, jsem se jen krvelačně smál. 

„Tak pojď, Deri," lákal jsem ho se zvráceným smíchem. 

„Pojď si pohrát!" 

Z mého hlasu vyprchala jakákoli příčetnost a zůstalo jen sadistické potěšení. 

„Prosím, prosím, ušetři mě!" 

Derek vyskočil z postele a schoval se do nejzazšího koutu místnosti tak, aby byl ode mě, co nejdál. 

„Prosím," vzlykal zoufale. 

Nemilosrdně jsem se k němu blížil, nedbaje na jeho prosby, zatímco žena na posteli popadla deku, omotala se s ní a se vzlykáním vběhla z pokoje. Nebo se o to přinejmenším pokusila.  

S obrovskou rychlostí, kterou mě naučily roky praxe a mistři, co mě učili, jsem vylovil vrhací nůž, který jsem si pořídil v obchodě a vrhl jsem ho po ní. 

Zabodl se do jejích zad a ona ztuhla, jak ji opustil život. 

V celku vlastně nic neprovedla, jen se stala svědkem a svědky nikdo nemá rád, že? 

S nezaujatým výrazem jsem sledoval, jak se její tělo zhroutilo k zemi. 

Russel vyjekl jako holka a začal kňučet. 

Jako pes, bylo mi z toho blbě.  

„Drž hubu," zasyčel jsem a kopl jsem do něj. Zapištěl a snažil se ode mě dostat co nejdál, což se mu krajně nedařilo vzhledem k tomu, že byl natisknutý na zeď pokoje. 

Pak jsem ho popadl za límec, pěstí rozbil okno a vyskočil jsem ven. 

Jeho vzlykání jsem zcela ignoroval. 

Jakmile jsem dopadl na zem, rozeběhl jsem se. Potřeboval jsem prázdnou uličku daleko od centra města. 

Místo, na kterém nás nikdo neuvidí a hlavně neuslyší. Chvíli mi to trvalo, než jsem to příhodné místo našel, ale našel jsem ho. 

A to mi stačilo. 

Přede mnou byla slepá ulička, špinavá, její cihly staré a opotřebované dlouhými roky, všechno bylo dokonalé. 

Hodil jsem svou kořist ze vzdáleností tří metrů na zeď, která uličku zahrazovala. Naštěstí jsem s ním nehodil moc silně, takže neztratil vědomí a jen se skučením ležel stočený do klubíčka a s děsem v očích na mě hleděl. 

„Prosím... nech mě žít!" Ječel na mě a zoufale vzlykal. 

Zvědavě jsem ho pozoroval. 

„Žádáš mě, abych tě nechal žít?"  

Horlivě kýval hlavou a prosebně na mě hleděl. 

Rozesmál jsem se. Můj smích byl jasný, znělo v něm pobavení, ale postupně se měnil v krutý a šílený smích, ze kterého mrazilo v kostech. 

Promluvil jsem hrubým hlasem, plným sarkasmu a nenávisti. 

„Vzal si mi ji," zasyčel jsem a blížil jsem se k němu. Zasmál jsem se. 

„Ty si mi ji vzal."  

Znělo to, jako bych si právě uvědomil, že mi vzal mou oblíbenou hračku. 

„VZAL JSI MI JI!!!!" 

Tentokrát jsem zařval, naprosto sem přicházel o zbytky zdravého rozumu. 

„VZAL JSI MI JEDINÉHO ČLOVĚKA, NA KTERÉM MI ZÁLEŽELO!  

„Byla pro mě všechno, miloval jsem ji celým srdcem a klidně bych za ni tisíckrát umřel!" 

„Když jsme byli spolu, svět byl příliš malý na to, abychom ho nemohli prozkoumat. Všichni lidé, celý vesmír, nám byl u prdele!" 

„Byla jediným člověkem, co mě kdy pochopil." 

„ZABIL JSI JI, ZABIL JSI MOU SESTRU A TEĎ ŽÁDÁŠ ŽIVOT??!!!!" 

Russel se vyděšeně krčil a konečně byl zticha. 

Skočil jsem po něm. Popadl jsem ho za krk a vyzvedl jsem ho do vzduchu, nevšímaje si jeho ječení. 

Chvíli jsem si užíval pohled na hrůzu zračící se v jeho tváři a pak jsem ho pustil na zem. S vyjeknutím tvrdě dopadl. 

Potěžkával jsem v ruce jeden ze svých nožů a uvažoval jsem, co mu provedu nejdřív. 

Mohl bych mu vydloubnout oči, ale co je horší? 

Nevědět, odkud přijde rána, nebo se tiše dívat, jak k vám míří nůž a vy s tím nemůžete nic udělat? 

Hmm. 

Nahnul jsem se k němu a vytáhl ho za vlasy na svojí, úroveň výšky. 

Ošklivě jsem se usmál a dřív, než stačil, jakkoliv zareagovat, tak jsem mu vrazil nůž do levého oka. 

Ne příliš silně, tím bych ho zabil, ale dost silně na to, abych mu oko zničil. 

Jeho drásavý výkřik plný strašlivé bolesti byl pro mě balzám. 

„MOJE OKO," ječel a já jsem se smál. 

Svíral svou zakrvácenou tvář a stočil se do klubíčka, jeho jekot dál zněl prázdnou ulicí. 

Chvíli jsem ho nechal, ať se svíjí, a potom jsem ho znovu zvedl nahoru. 

Pak jsem popadl jeho levou ruku a jedním ze svých nožů jsem ji probodl skrz na skrz a přišpendlil ji ke zdi. 

Nevšímal jsem si jeho křiku, ani toho, jak se mi snažil vykroutit a podobně jsem si ho přišpendlil i jeho druhou ruku a nohy.  

Když bylo dílo dokonáno, kochal jsem se, jak se zoufale svíjí, a působí si tím ještě větší bolest. Nakonec mě to přestalo bavit a napomenul jsem ho. 

„Ztichni, nebo si z tebe udělám karbanátek." Zavrčel jsem.  

Kupodivu opravdu ztichl, i když stále trochu kňučel. 

Díval jsem se do jeho tváře, na místě, kde bylo jeho oko, se skvěla díra plná krve, která mu stékala po tváři. Viděl jsem kousky kůže, zbytky jeho oka. Moje práce nebyla zcela dokonalá, ale bylo mi to jedno.  

Jedním z nožů, které mi zbyly, jsem mu namířil na druhé oko. Russel vyděšeně ztuhl. 

„Prosím," zašeptal.  

Odporně jsem se zachechtal. 

„Bez očí budeš vypadat líp," přemlouval jsem ho zcela šíleným hlasem. 

Třásl se po celém těle. 

Řízl jsem ho přes pravou tvář, až se objevila rozšklebená rána, ze které se začala řinout rudá tekutina. 

Jeho křik rezonoval v mých kostech. 

„Krása," pochválil jsem se, protože Russelovi na chválu zjevně docházela slova. 

„Teď ještě jednu sem, ať je to symetrické." 

Jeho prvé oko div nevypadlo z důlku, jak na mě zoufale civěl, teda spíš na můj nůž. 

Ten se zabodl do jeho tkáně, a tmu rozjitřil jeho další sten. 

Když se trochu zklidnil, vytáhl jsem z kapsy kleštičky, které jsem taky ulovil v obchodu se zbraněmi. Člověk by ani netušil, co se v takovém nevinném obchodě může najít věcí, že? A navíc zadarmo, když jste dost šikovní. 

Uvolnil jsem jeho levou ruku, přičemž se neodpustil výkřik. S nesmírným zaujetím jsem pozoroval jeho krásně upravené nehty. 

„Bez nehtů budeš vypadat líp," zhodnotil jsem nakonec. 

V reakci na moje slova vyjekl a začal cosi nesrozumitelného blekotat. Pochopitelně jsem ho ignoroval. 

Začal jsem u jeho palce, strašlivě ječel, když jsem mu nehty jeden po druhém vytrhával. Několikrát dokonce ztratil vědomí, a to jsem pak musel čekat, aby si to mohl užít stejně jako já. 

Když jsem skončil s jeho nehty, vypadalo to velice zvláštně.  

Pak jsem se zaujetím začal krájet jeho prsty, a když mu ani ty nezbyly, přešel jsem k zápěstí, a potom výš. 

Musel jsem uznat, že bez rukou vypadal divně. 

Po nějaké době už skoro přestal křičet a jen sténal a vzlykal. 

Řezal jsem na části jeho záda porcoval jsem ho jak králíka.  

Králíka. 

A králíci mají co? 

No přece kůži. 

Kůži jsem uměl stahovat velice dobře. 

Zrovna jsem se začal přesouvat k jeho patám, od kterých jsem měl v plánu.., když zasténal něco souvislého. 

„Lucas Merel," zašeptal.  

Bylo mu špatně rozumět, měl totiž rozříznutý ret, který jsem mu rozsekl v návalu smyslu pro estetiku. 

„Lucas Merel,"zašeptal znovu. 

Zamračil jsem se. Nechápal jsem, že ještě dokáže myslet natolik, aby vytvořil a řekl něco souvislého. 

„Co to meleš?" Otázal jsem se zvědavě. 

Chraplavě zakašlal. 

„On mi zaplatil." 

Pozvedl jsem obočí. 

„Co ti zaplatil?" 

Znovu zakašlal a jeho další slova mě zasáhla do mého ledového srdce, jako šíp. 

„Zaplatil mi, abych zabil Justice, Justice, dívku bez příjmení." 

Vytřeštil jsem oči. 

„Zabít mou sestru nebylo z tvé hlavy?" 

Nechápal jsem to. Nechápal jsem vůbec nic. 

Pomalu, velice pomalu přikývl. 

„A TO SIS NA TO VZPOMNĚL AŽ TEĎ???!!!!" Zařval jsem. 

Přikývl a vydal divný sípavý zvuk. Chvíli mi trvalo, než jsem to s údivem identifikoval jako smích. 

„Nevěřil jsem, že umřu, Zero. Celou tu dobu, co jsi mě teď mučil, jsem doufal, že mě někdo zachrání, že si pro tebe někdo přijde a zavře tě do klece jako zvíře, do klece, kam patříš. Víš," odmlčel se, aby si odkašlal „on by mě zničil, kdyby zjistil, že jsem ho prozradil. Neříkám, že umí mučit líp než ty, ale hádám, že ty nemáš tolik času, kolik by mi věnoval on. Tady v téhle uličce by nás dříve nebo později někdo našel." 

Vzmohl se ve mně vztek a touha po další odplatě. 

Vztekle jsem na něj hleděl a on znovu s námahou promluvil. 

„Umírám, Zero, cítím to v kostech," zahuhlal. 

Zatřásl jsem s ním. 

„Kde je ten tvůj Lucas Merel?"  

Obrátil ke mně skelný pohled.  

„On je všude, Zero, nikdy ho nedokážeš zničit." 

Pak se usmál, což vypadalo poměrně hrozivě vzhledem k brilantnímu vzhledu jeho tváře. 

„I když mám pocit, že jestli ho někdo dokáže zabít, budeš to právě ty." 

Bezmocně jsem sledoval, jak jeho život odchází. 

Když světlo v jeho očích vyhaslo, vztekle jsem zařval. 

„PROBUĎ SE!! DO HAJZLU!! PROBUĎ SE!!!" 

Třásl jsem s jeho tělem, a nakonec jsem ho stáhl z kůže, jak jsem původně zamýšlel, i když teď byl už mrtvý. 

Když bylo mé dílo dokonáno, zadíval jsem se na to zubožené tělo. 

Pak jsem z těla usekl hlavu a za vlasy jsem ji nesl s sebou. Byl jsem nasraný jako už dlouho ne. 

Měl jsem v plánu ještě jednu zastávku než půjdu zpátky ke své Sladké prdelce, a tak jsem musel ukrást jednomu skautíkovi batoh, abych měl kam dát hlavu. 

Nechtěl jsem, aby mi ostatek Russela odnesl nějaký toulavý pes. 

Když byla hlava bezpečně ukryta, musel jsem ukrást dalšímu skautíkovi plášť, abych nebyl nápadný. 

Tenhle skautík byl trochu větší než předchozí skautík, a tak jeho plášť dokonale zakryl mé zkrvavené oblečení. Děkoval jsem za kapuci, kterou byl plášť vybaven a zakryl jsem si i tvář. Potřeboval jsem sprchu. Hooodně nutně. 

Najít gay bar není tak těžké a najít gay sex klub v dnešní době už taky ne.  

Jakmile jsem našel příhodnou budovu, tak jsem se nedočkavě vydal směrem k ní. 

Otevřel jsem dveře a okamžitě mě začal opájet ten milovaný zápach, ta vůně.  

Ne, nabyla to vůně potu, moči ani kolínské. 

Byla to vůně něčeho zcela jiného, co bych teď raději nerozebíral. 

Nikdo si mě ani nevšiml, protože vchod byl schovaný a daleko od "tanečního" parketu, aby nikoho nově příchozí nerušili. 

Zadíval jsem se na páry mužů. Někteří se odebrali do pokojů, kterými byl klub vybaven. Jiní si to rozdávali rovnou na parketu. Zahlédl jsem pár, kde hezký chlapec bez zábran tančil a zezadu se k němu přiblížil svalnatý kus chlapa a začal mu rukou drtit rozkrok. 

Chudáka chlapce tím dostal do kolen, naštěstí ho muž zachytil a odvlekl ho do rohu místnosti, kde ho svalil na zem a začal ho drsně ojíždět. 

Chlapcovy výkřiky zanikly ve sténání a křičení ostatních. Velký podíl na hluku měla i hudba, ale s tou rajskou podehrávkou sténání a vzdychání byl zvukový dojem tohoto klubu přece jen lepší. Cítil jsem, jak mi ze zdejší atmosféry začíná tvrdnout a radši jsem se rychle přemístil k barmanovi. 

Byl to sexy chlapík, ale vypadal na semeho, škoda. I když.... mohl bych ho ojet i tak, ale teď jsem měl chuť na poddajné hlasité jehňátko.  

Barman se na mě zadíval, když jsem se přiblížil k jeho pultu. 

„Přejete si?" Zavrněl na mě hlubokým hlasem. 

Zadíval jsem se do jeho vyzývavých očí. 

„Chci si dát sprchu," zavrčel jsem. 

Ve tváři mu probleskl respekt a ukázal mi doleva k nějakým schodům. 

Vyrazil jsem tam a po chvíli jsem skutečně našel sprchy. Pečlivě jsem schoval hlavu a osprchoval jsem se. 

Plášť jsem nechal pláštěm a vyrazil jsem na parket bez hlavy a jen v boxerkách. 

Vyvolal bych víc pozornosti, kdybych šel s krvavým nebo čistým, ale mokrým oblečením, než abych šel polonahý. 

Navíc byly boxerky ještě velkým množstvím oblečení vzhledem k většině tanečníků. 

Pozoroval jsem jednoho kluka okolo sedmnácti. 

Byl hezký, měl super tělo, které toho snad dost vydrží a byl nahý. 

Stál mu. 

Upřímně jsem se divil, jak to, že mu nikdo ještě s tím problémem nepomohl. Sotva mi tato myšlenka proběhla hlavou, začal se k němu nenápadně blížit kluk, který vypadal věkem podobně mé oběti, ale byl ještě o trochu hezčí. 

Sešel jsem na parket a nasraně jsem k němu mířil. 

Zrovna se natahoval po nádheře mého kolouška, když mě zahlédl. 

Pozoroval jsem, jak si mě měří. Při pohledu na mé úžasné vypracované tělo se mu rozšířily zorničky. 

Nechal svojí, ruku klesnout a obrovskou rychlostí a plnou vahou do mě vrazil. 

Přistáli jsme na zdi. 

Jeho ústa okamžitě našla ty moje a jeho jazyk tančil s tím mým divoký tanec. 

Byl to seme. 

Nebo si to aspoň myslel. 

Obrátil jsem se a teď byl na zdi on. 

Ohromeně na mě civěl. 

Zajel jsem rukou k jeho rozkroku a navštívil jsem jeho kalhoty, které jsem spolu s jeho boxerkami okamžitě zahodil. Nejdřív se vzpíral, ale jakmile jsem přejel rukou jeho délku, úplně se složil. 

Naklonil se ke mně a zachraptěl. 

Začal jsem mu honit a jeho steny mě přiváděly k šílenství. 

Se zoufalstvím mi vycházel vstříc a zrychleně oddechoval. Čím dál tím víc proti mně tlačil. Sice mi to ztěžoval, ale nechal jsem ho. 

Nakonec se s výkřikem udělal a složil se na mě. 

Chvíli jsem ho nechal, ať odpočívá. 

Nakonec se jeho dech uklidnil a on si začal pohrávat s mojí bradavkou. 

Zavrněl jsem a on se zachvěl. Druhou bradavku mi začal cucat. 

Nevydržel jsem to a prudce jsem ho nahodil na zeď tak, aby byl ke mně zády. 

Překvapeně vyjekl, ale nebylo to nic proti tomu, jak zařval, když jsem do něj dal prst. 

Zvrátil hlavu dozadu a z očí mu tekly slzy. 

Nemilosrdně jsem pokračoval s dalšími prsty. 

Když jsem dokončil přípravu, zhrouceně ležel přiražený na zdi a prudce oddechoval. 

Sundal jsem si boxerky. 

 Chytil jsem ho za boky a s konečným úsudkem, že už to nevydržím, jsem do něj vstoupil. 

Napjal se, ale to nebylo nic v porovnání s reakcí mého těla. Jakmile jsem ucítil jeho těsnost, moje bytost se roztřásla a já měl co dělat, abych nevzlykl rozkoší. 

Pak jsem začal s nezvyklou drsností přirážet. 

Sténal a úpěl a mě to bylo jedno. 

Tlak tam dole se začal stupňovat a já jsem se s výkřikem udělal. 

Pak jsem svou první oběť nechal vyčerpaně dřepět na zemi šel si najít někoho dalšího. 

Chodil jsem davem a ojebával jsem všechno, co dýchalo. Nejradši jsem měl seme. Mým koníčkem bylo krocení těch, co si mysleli, že by měli být nahoře. 

Někteří se poddávali dřív, někteří dýl a menšina nikdy. To pak rozhodla fyzická síla. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by měl větší sílu, něž já. 

Když jsem se konečně vyřádil, vrátil jsem se zpátky do koupelny, kde jsem nechal svoje věci. 

Oblékl jsem si krvavé oblečení, plášť jsem ponechal vlastnímu osudu a pochopitelně jsem nezapomněl na hlavu. 

Vzal jsem to oknem a seskočil jsem do poloprázdné ulice. 

Nikdo si mě nevšiml. 

Díky mému orientačnímu smyslu cesta zpátky trvala rekordně krátkou dobu. 

Přeskočit plot bylo jednoduché, ale nevěřil jsem si natolik, abych se pokusil vyskočit zpátky do okna, ze kterého jsem předtím vyskočil, a tak jsem byl nucen projít bránou a dostat se do Jantaru hlavním vchodem, což bylo něco zcela nepřirozeného. 

Stráže mě pustily hned poté, co provedli rychlý sken mého DNA. Použily k tomu sektru, normálně se nad sektrou nepodivoval, ale vzhledem k tomu, že jsem tento přístroj, který byl používán k identifikaci, už dlouho neviděl, měl jsem nárok na trochu fascinace. 

Kráčel jsem chodbami s batohem na zádech, Russelova hlava ošklivě smrděla a já smrděl ještě víc a byl jsem šťastný, jak už dlouho ne. 

Jak je člověku hned líp, když si trochu zaprcá, co? 

Kráčel jsem chodbami dál, dokud jsem šťastnou náhodou netrefil na dobrou duši, kterou byla Riki, která mi řekla, kde jsou princovy komnaty. 

Když jsem k nim došel, rozhodl jsem se vejít bez zaklepání v naději, že ho uvidím, jak si honí nebo dělá jiné zajímavé věci. 

Mé přání se bohužel nesplnilo, Jay stál opřený o psací stůl ve středu místnosti a pročítal si nějaké papíry. 

Jakmile jsem rozrazil dveře a vtrhnul jsem do místnosti, zvedl oči. Prohlédl si mě od hlavy až k patě a povytáhl jedno obočí. 

„To ti to teda trvalo, Zero. Myslíš si, že můžeš zdrhat kdykoliv budeš chtít?" 

Z pohrdání v jeho hlase mi bylo jasné, že si o mně stále myslí, že jsem jen bezcitný vrah, čímž jsem okamžitě spadl na úroveň hmyzu. 

„Samozřejmě, že ne. Nic takového bych si nemohl dovolit, Vaše Moudrosti," zapěl jsem se zřetelně hranou úctou a bázní v hlase. Předvedl jsem mu ladnou, posměšnou poklonu, při které mě zradila záda, ošklivě mi v nich ruplo a já musel zatnout zuby, abych se nezačal smát sám sobě. 

Když jsem vzhlédl ke korunnímu princ, všiml jsem si, že jeho výraz zůstal neměnný. 

Asi se zasekl. 

Smůla. 

Když ho plácnu po prdeli, bude zase plně v provozu? 

Než jsem si stihl jeho domněnku prověřit, tak Jay zase naskočil. 

„Nebuď drzý," usadil mě. 

Rezignovaně si povzdechl a pak se na mě zadíval tak upřeně, až mi z toho šel mráz po zádech. Zrovna se chystal něco říct, když někdo zaklepal na dveře. 

„Dále," zvolal Jay. 

Do místnosti vstoupil Chris. Nechápavě jsem na něj zíral, a když si mě všiml tak mi můj pohled vřele oplácel. 

„Mám nové zprávy, Vaše Výsosti," sice mluvil k Jayovi, ale díval se na mě, což mě trochu znervózňovalo. 

Pozvedl pravou ruku, na které měl cosi, co vypadalo jako hodinky. Dotkl se jejich obrazovky a do vzdychu se zvedl obraz. Obraz ošklivě zohaveného těla postrádajícího hlavu. 

Na mé tváři se objevil ironický úsměv. Mají opravdu rychlé zpravodaje. 

„Tohle jsme našli blízko Varraského náměstí, bylo to ve slepé uličce. Nemáme ani jednoho svědka, čemuž se vůbec nedivím. Oběť zemřela před pár hodinami." 

Jay se zamračil. 

„Máš nějaké stopy, které by nás zavedly k viníkovi?" 

Chris zavrtěl hlavou. 

„Nemám nic, byl to profík," odvětil a dál mě upřeně sledoval. 

Jay začal zamyšleně chodit pokojem sem a tam, jako neklidná šelma. 

„Kdo je oběť?" Zeptal se Jay. 

Když nepřicházela odpověď, zastavil se a nechápavě na svého přítele hleděl. 

„Derek Russel, Jayi." 

Nastalo ticho. Nechápal jsem vůbec nic. 

Byl snad Derek Russel jejich přítel? 

„Je první na seznamu zločinců, které máme zabít, Zero," otočil se na mě Jay, když spatřil můj nechápavý výraz. 

Zajímalo by mě, kdo ho tak zmasil," zamumlal Jay. 

Pak jeho zamračený výraz zmizel. 

Otočil se na mě. 

Dívali se na mě oba dva.  

Znovu nastalo tíživé ticho. Díval jsem se z jednoho na druhého a sledoval jsem vzrůstající podezření v jejích tvářích. 

„No dobře," povzdechl jsem si „byl jsem to já." 

„On mě udal, kvůli němu jsem skončil na rok v cele. Zasloužil si to." Začal jsem se ospravedlňovat. 

„Sice to vypadalo, že jsem se náhodou ocitl v blízkosti vašich stráží, ale ve skutečnosti mě tam Russel důmyslně nahnal. Musel jsem se pomstít." Pokračoval jsem. 

Jejich výrazy se uvolnily. 

„Co je vám? Vypadáte, že se vám ulevilo." 

Dnes jsem opravdu nic nechápal. 

„Víš," začal vysvětlovat Chris „kdyby Russela zabil někdo jiný než ty někdo, koho neznáme stal by se z něj náš potencionální nepřítel, hrozba. Když víme, že jsi to ty," pokrčil rameny „není to vlastně žádný problém." 

„Ale," skočil do toho Jay s výhružným výrazem ve tváři. „Nebudeš zdrhat, Zero, jasný?" 

S nevinným výrazem jsem přikývl. 

Když jsem pozvedl hlavu, setkal jsem se s Jayovým poker facem. 

„Za dva dny vyrazíme na lov zločinců, připrav se," pronesl tiše. 

Přikývl jsem a vydal jsem se ke dveřím, už mě to tady přestalo bavit. 

„Zero?" Zastavil mě ještě Jayův hlas. 

Otočil jsem se. 

„Co máš v tom batohu?" 

V jeho hlase bylo znát podezření. 

S povzdechem jsem vyndal hlavu a natočil jsem Russelovu groteskně zohavenou tvář na prince. 

Koncentrovaně na hlavu hleděl. 

„Co to sakra je?" Zasyčel Jay. 

Usmál jsem se. 

„Russelova hlava," slušňácky jsem odpověděl. 

„A co s ní máš v plánu dělat?" Mluvil nebezpečně tichým hlasem. 

Našpulil jsem rty. 

„Chtěl jsem si ji vypreparovat a pověsit na zeď v pokoji." 

V tu chvíli mu ruply nervy. 

„OKAMŽITĚ TO PUSŤ A UŽ SE TOHO NEDOTÝKEJ, TY DOBYTKU!!" Zařval. 

Poslušně jsem hlavu pustil na hedvábný, jistě velmi drahý koberec, který začal červenat. 

„NE NA MŮJ KOBEREC, TY IDIOTE!!!!" Řval Jay, ale já už za sebou zavíral dveře a sprintem jsem utíkal do svých komnat, kde jsem se svalil na zem, a ještě dlouhou chvíli jsem vyl smíchy.