„Polib mě.“

„Ne.“

„Zabiju tě.“

„Udělej to, prosím, všechno bude jednodušší.“

„Tak se aspoň nebraň., až tě políbím.“

„Ne.“

„Začínáš mě štvát.“

„To mě velice těší.“

„Chováš se, jako kdybys neuměl líbat. Umíš líbat?“

„Klidně ti to předvedu, třeba na Iciclovi.“

„Zapomeň, nebudeš líbat nikoho jiného, než mě.“

„Tak to nebudu líbat nikoho.“

„Držte už držky, sakra!“ zařval Ice.

Exoti na mě a na Jaye upřeně hleděli. Stáli jsme totiž na stole, který měl sloužit ke snídani, ale my jsme na něm vedli vášnivé diskuze.

„Nech je. Ať si to vyříkají,“ uklidňovala Ora rozlíceného Icicla, který celý rudý plkal cosi nesouvislého o nekonečné nadrženosti gayů, pracím prášku a kondomech.

„Nevadí mi to, dokud mě do toho nezaplétají!“

Byl jsem naštvaný, a to už překvapivě dlouho. Od té doby, co jsem s princem začal sdílet pokoj, ubyly dva dny a noc probíhala tak, že jsem se jednoduše zdejchnul a spal jsem většinou v knihovně.

Knihy nejsou dobrý polštář. Vážně ne.

Z našeho nedávného celonočního pozastaveníčka jsem se kupodivu zotavil už po jednom dni, moje regenerace byla velmi rychlá i přes Jayovu magii, která se ji snažila vyrušit. Nicméně kousance se na rozdíl od zbytku těla zahojit odmítaly a já měl nepříjemný pocit, že to je i princův úmysl.

Utěšoval jsem se jeho zmláceným ksichtem, který se taky nehojil.

 

Jayovi se moje nepřítomnost a minimální navštěvování jeho pokoje vůbec nelíbily a právě tato skutečnost byla jedním z hlavních témat našich hádek.

 

„Neřešme to už, stejně to nemá cenu, mimoto už jsme s Linem včera večer doplánovali trasu našeho výletu, takže můžeme odjet. Jsem si jistá, že nám to všem prospěje,“ prohlásila Ora a věnovala mně a Jayovi významný pohled.

S odfrknutím jsem ladně seskočil ze stolu a vypochodoval jsem z místnosti. Musel jsem vymyslet nějaký ďábelský plán, jak se tomu imbecilnímu výletu vyhnout.

Zamířil jsem do Jayova pokoje, protože jsem se chtěl převléknout a ten parchant můj šatník přemístil k sobě.

Chvíli jsem se hrabal ve skříni, než jsem našel černé kalhoty s dírami a černé triko s nápisem I love me. Převlékl jsem se a chtěl jsem jít zase pryč, jenže jsem neodolal menší prohlídce.

Obrovskost (to slovo vážně existuje?!) Jayových komnat mě totiž nepřestávala vyvádět z míry.

Měl tři ložnice, čtyři koupelny, dva obývací pokoje a ohromnou terasu, dokonce měl i kuchyň! No chápete to? To si nemůže zajít do královské kuchyně?

Zašel jsem na terasu a na dlouhou dobu jsem zcela podlehl výhledu, který vyrážel dech.

Když jsem se vrátil zpátky do pokojů, dostalo se mi odpovědi na nejednoznačné důvody existence Jayovy kuchyně.

Princ v ní totiž vařil jako vražedně sexy zkušená hospodyňka s tím, že hospodyňce nebyl ani v nejmenším podobný.

Udiveně jsem ho sledoval, zatímco on mi věnoval jediný pohled a dál vařil…ratatouille?

„Chceš taky?“ zeptal se mě nezúčastněně, když jsem se usadil ke stolu, který byl ve středu kuchyně.

„Co když jsi do toho dal afrodiziakum?“

Zastavil se a podíval se na mě a s  výrazem, který vyjadřoval “myslíš tohle vážně?“.

Radši jsem sklopil pohled. „Dobře, trošičku ochutnám, ale dej mi toho málo, za chvíli bude oběd.“

O pár chvil později přede mnou přistál talíř s ratatouillem a já se bez váhání pustil do jídla. Po prvním soustu jsem se musel zarazit, bylo to výborné!

Pustil jsem se do jídla a hltal jsem ho, jako kdybych nejedl týden.

Zaskočilo mi, když jsem si všiml, že mě Jay samolibě sleduje.

„Neměl ses se mnou vyspat,“ zabrblal jsem, když jsem dojedl.

„A to proč?“ zeptal se a jeho obočí se vyhouplo tak vysoko, až jsem se začal strachovat, že mu uteče z obličeje.

„Teď ti věřím ještě míň než předtím.“

Pokrčil rameny.

„Počítal jsem s tím, že se mi to nevyplatí a proto jsem chtěl ještě chvíli počkat a dát ti čas, jenže tys mě namíchl a já ztratil kontrolu. Znásilnil bych tě o nějakou dobu později, nebýt té tvé děvky,“ zkonstatoval. „Mimochodem, chci si s tebou ujasnit jednu věc.“

Přiblížil se ke mně a popadl do ruky můj krk. Díval se na mě a dusil mě pohledem. „Jestli tě ještě někdy s někým načapám nebo zaslechnu nějaké podvádění nasvědčující informace, najdu toho sráče, se kterým budeš spát, a zabiju ho. Potom si tě zavřu do klece a budu tě v ní držet do konce života, je ti to jasné?“

Ochromeně jsem na něj hleděl.

„Jak to myslíš, do konce života? Po šesti letech zdrhnu a už o mně nic neuslyšíš!“

S chladným úsměvem se ode mě odtáhl.

„To probereme, až na to přijde.“

Zhluboka jsem se nadechl a nechal jsem se opájet vztekem.

„A co si to vůbec představuješ? Nepatřím ti! Můžu si dělat, co budu chtít! Můžu spát, s kým budu chtít a tobě do toho nic není!“

Prudce se zvedl ze židle, rychlým krokem ke mně přešel a smýkl se mnou.

Držel mě ve vzduchu za látku trička na hrudníku.

Vzájemně jsme si s tvrdohlavými výrazy hleděli do očí.

„Jsi můj, Zero a jestli se s tím nenaučíš žít, nebudeš jediný, koho to bude bolet.“ Pustil mě a odešel pryč, zanechávajíc mě roztřeseného vzteky v kuchyni plné křehkého a jistě i velmi drahého nádobí.

Princové jsou zkrátka natvrdlí.

Jakmile jsem rozbil i ten nejposlednější podšálek, vydal jsem se s veselým pohvizdováním do Jayovy garáže.

Pochopitelně mi chvíli trvalo, než jsem zjistil kde je, ale Jayovi sloužící nebyli zvyklí na drsné chování, a tak byli velice upovídaní.

Stačilo hacknout zámek a už jsem se objevil v podzemní garáži, ve které se vyjímalo sedm nádherných aut.

Při pohledu na tu krásu se mi zatajil dech, při pomyšlení, co s tou krásou udělám, se mi sice udělalo trochu nevolno, ale stačilo si plně uvědomit, že jsou to přeci Jayova auta, a hned se mi nálada vrátila.

Vypnul jsem bezpečnostní kamery a dal jsem se do práce.

Popadl jsem první sporťák a hodil jsem s ním o zeď. Auto zaskřípělo a já se na něj vrhnul.

Začal jsem do něj zuřivě kopat, což mu způsobilo nenapravitelné škody. Otevřel jsem zdeformované dveře a postupně jsem je všechny oderval z pantů. Potom jsem se dostal k motoru a rozkopal jsem ho na kousíčky.

Ve stejném duchu jsem pokračoval i u ostatních aut, zničil jsem je tak, aby je už nikdo nikdy nebyl schopný opravit.

 

Z garáže jsem se vrátil čerstvý a v dobré náladě. Došel jsem do exoty obydlené jídelny, ve které čekal oběd.

S úsměvem jsem se pustil do jídla, zatímco mě Jay a ostatní nechápavě pozorovali.

„Očividně máš dobrou náladu,“ nadhodil Kis, který seděl vedle mě.

„To u něj není dobré znamení,“ vložil se do monologu Jay.

„Radši bysme mu tu náladu měli zkazit, bude to bezpečnější,“ navrhnul Kis.

„Správně je to bychom,“ zabručel Lin nespokojeně. „Drž hubu!“ okřikli ho Jay a Kis unisono.

Lin na ně chvíli vyjeveně zíral a pak se, se zamručením vrátil k nakládané chobotnici, která ležela na jeho talíři a vyčítavě na něj zírala.

„Tak, jak mu tu náladu zkazíme?“ domlouvali se Jay s Kisem.

Povytáhl jsem obočí.

„Odkdy jste vy dva takoví kámoši?“

Obrátili se na mě a sborově zapěli: „Každý ví, časy se měění!“

S odfrknutím jsem to nechal být, byli beznadějní.

„Sbalte si věci a za hodinu se sejdeme před garáží, já už mám sbaleno, takže mezitím půjdu nastartovat auto,“ rozhodl Jay po čtvrt hodině nevázaného rozšiřování drbů a přerušil tím debatu o velikosti jeho kondomů, kterou jsem byl schopný velice dobře odhadnout.

„Dobře, jdu se pobalit, na jak dlouho ten výlet bude?“ řekl jsem a pomalu jsem se zvedal ze židle.

„Počítej se třemi dny,“ odpověděl Ice a já se, se zaúpěním, které následovala peprná nadávka, vydal do Jayova pokoje.

Do sportovní tašky, kterou mi donesla Riki a tvrdila o ní, že je sexy, jsem si sbalil pár kousků oblečení a s podivným pocitem jsem zařadil i svůj bojový oblek.

Vždycky jsem u sebe měl nějaké ty skryté nože, ale teď jsem se vyzbrojil i dvěma dýkami, které jsem měl zkřížené na bedrech, a které výmluvně vyčuhovali zpoza mých boků. Do tašky jsem nakonec přihodil i své dva meče a byl jsem hotový. Moje počáteční nechuť k výletu se zázračně vytratila a já se s nedočkavým úšklebkem jsem se vydal k dobře známé garáži, ke které mě dovedla Riki, pověřená Jayem, který si naivně představoval, že nevím, kde jeho garáž je.

Došel jsem až ke garáži, kde už čekal náš spolek kladných postav s nepříčetně vyhlížejícím Jayem.

Riki se pohotově vzdálila.

Myslel jsem si, že bude Jayovi aspoň nějakou dobu trvat, než mu dokape, kdo udělal z jeho autíček kašičku, jenže on mě znal už nejspíš příliš dobře, takže se mnou hodil o stěnu garáže, hned, jak mě uviděl.

„Jak si tohle dovoluješ?“ zasyčel na mě. Šíleně jsem se zasmál.

„Zasloužil sis to, víš?“

Vztekle zavrčel.

„Tohle si nebudeš dovolovat, rozumíš?“

Teď se začal vařit hněv ve mně.

„Nezajímáš mě, budu si dělat, co chci,“ zaprskal jsem vztekle. „Nebudu tě poslouchat, i kdybys mě za to měl zavřít! I vězení je lepší!“

Zuřivě na mě hleděl, ale pak se chladně usmál a odtáhl se ode mě.

„Tohohle budeš litovat.“ S těmi slovy si oprášil košili a nechal mě na pokoji. Měl jsem z toho špatný pocit.

„No, teď když jsi zničil všechna má auta,“ pronesl Jay a otevřel garáž, aby exoti mohli obdivovat moje dílo „budeme muset sehnat nějakou dobrou káru.“

Zamyslel jsem se.

„Dej mi svůj mobil,“ řekl jsem nekompromisním hlasem. Povytáhl obočí, ale svůj mobil mi podal, což bylo něco, co jsem ani v nejmenším nečekal.

Pod jeho nedůvěřivým bedlivým dohledem jsem naťukal číslo do klávesnice a hned na druhé zazvonění mi to má oběť zvedla.

„Zero?“ ozvalo se nevěřícně.

„Čau, Eriku, nebudu ti říkat, jak jsem se dostal z vězení, řeknu ti jen to, že to bylo legální. Teď od tebe potřebuju, abys mi na lokaci, kterou ti pošlu, dovezl můj sporťák, doufám, že ses o něj pěkně staral, jinak ti useknu hlavu a narvu ti ji do prdele,“ mluvil jsem vesele s jedním starým kamarádem, který se po celý svůj život pohyboval mezi zločinci, ale sám měl čisté ruce, což bylo velice obdivuhodné.

„Jasně, hned ti ho dovezu, pojedu sám, nikoho nepošlu, chci tě vidět, navíc tvoji lokaci už mám a v Jantaru si potřebuju něco zařídit, takže se mi to hodí, za chvíli jsem u tebe!“

Zavěsil.

 

Povzdechl jsem si.

„Hned tady bude moje auto a jen tak mimochodem, Jayi, jestli tě napadne, že se ho dotkneš, tak tě zabiju,“ řekl jsem a probodl jsem prince pohledem, myslel jsem to smrtelně vážně.

Odfrknul si. „Nejsem jako ty, Zero.“

„To je dobře.“

 

Čekali jsme jen půl hodiny a už si to přifrčel Erik s mým naprosto úžasným, matně černým sporťákem. To auto jsem naprosto zbožňoval.

Erik byl statný muž kolem čtyřicítky a k popisu jeho povahy bych řekl asi jen tohle; byl to prostě týpek.

Došel ke mně volným krokem, a s jeho obvyklým provokativním úšklebkem mě sevřel v medvědím objetí. Opětoval jsem jeho stisk a chvíli jsme se oba culili jako blázni, než jsem si všiml, že Jay Erika pozoruje s vražedným výrazem ve tváři.

Odtáhl jsem se a pečlivě jsem si svého přítele prohlédl. Věk na něm nezanechal téměř žádné stopy, vypadal dobře, jako vždy, díky čemuž byl velice úspěšný u žen a já mu neustále domlouval, aby zkusil i muže, jenže on byl stoprocentní heterák.

„Čekal jsem, že budeš po ročním pobytu v base vypadat jako mrtvola, ale zdáš se mi až příliš živý,“ řekl Erik a rozesmál se.

Přátelsky jsem se mu pokusil vyrazit pár zubů, ale on se mojí ráně vyhnul a dál se smál.

„Co ty, jak jde život?“ ptal jsem se a neskrýval jsem zájem.

Odkašlal si.

„Nebudeš tomu věřit, ale oženil jsem se a mám malýho synka!“ sděloval mi a na jeho tváři se rozzářil úsměv.

„Takže tě nakonec Molly dostala, co?“ rozesmál jsem se. Vykulil oči.

„Jak víš, že je to Molly?“ divil se.

„Hele, hned, jak jsem ji poprvé potkal, tak mi bylo jasný, že jestli tě někdy nějaká ženská definitivně dostane, bude to ona.“

Erik se k mému smíchu přidal.

„Na to, že jsi zapřísáhlej gay, máš na ženský úžasnej odhad, Zero!“

„Dobrý den, velice rád vás poznávám a věřím, že nás Zero představí,“ řekl Jay, který se znenadání zjevil vedle mě a podával Erikovi ruku.

Erik ji přijal a prohlédl si Jaye od hlavy až k patě.

„Vy musíte být princ Jay-inir,jmenuji se Erik Grant, jsem Zerův dlouholetý přítel, nejsem ale nijak zapletený do mafie a jiných oblastí, ve kterých se Zero velmi dobře vyzná, jestli chcete, můžete si projít můj trestní rejstřík, jsem čistý,“ usmál se Jayovu podezřívavému pohledu.

„V pořádku, budu vám věřit,“ usnesl se Jay.

Trochu jsem se uvolnil. Jay očividně vycítil, že je Erik opravdu heterák, a tudíž se nemusí ničeho obávat.

Přešel jsem k autu. „Rád bych si s tebou popovídal, Eriku, ale ta banda lidí, kterou tady vidíš, je zatraceně nedočkavá a chová se jako tlupa malých děcek, takže si náš rozhovor naplánujeme na jindy, nevadí?“

Erik se zašklebil.

„Je mi to jasný, jsi v zajímavé společnosti, Zero a našel sis milence, prince k tomu všemu. Vedeš opravdu zvláštní život.“

„On není můj milenec!“ zaječel jsem na něj, až sebou překvapeně trhnul.

Jay se samolibě usmíval.

„Chápu, chápu tak se hned nerozčiluj, ale mezi váma cítim pouto, takže mám tak trochu pocit, že mi sereš na hlavu.“

„Drž hubu, seš úplně mimo, radši vypadni a už se nevracej!“ zařval jsem, nepříčetný vzteky.

Na pozadí zářivé odpolední oblohy se rozléhal Jayův škodolibý smích a já v tu chvíli až ošklivě intenzivně vnímal, že pro mě bude tenhle výlet opravdu náročný a vůbec se mi to nelíbilo.

Nasedli jsme do auta a vyrazili jsme na zdlouhavou cestu na druhou polovinu země.

Řídil jsem já, takže jsme jeli smrtící rychlostí, ale nikdo to nijak nekomentoval.



„Chtěl bych se tě na něco už dlouho zeptat," promluvil Jay, když jsme po několika hodinách mlčenlivé jízdy došli k závěru, že nám dochází benzín a zastavili jsme na první benzínce, kterou jsme našli.



„Co chceš vědět?" odpověděl jsem a šel jsem zaplatit benzín, který jsem načepoval. Jay mi byl v patách a za ním se trousili exoti, kteří byli podle toho, co to říkali, připraveni vykoupit veškeré jídlo, které na benzínce bylo.



„Víš, popisoval jsi mi, jak jsi se sestrou bojoval proti zločinu, takže se mi tím snažíš říct, že vlastně...nejsi zločinec?! "

Vyděšeně na mě zíral a mně v došlo, že mu nemůžu říct pravdu. Byl to kazisvět a neustále mě sral, ale něco takového jsem mu udělat nemohl.



Rozesmál jsem se a všiml jsem si, že se okamžitě uvolnil, když pochopil, že mě jeho otázka pobavuje.



„Jsi nemocný? Já jsem sice ze začátku bojoval proti zločincům, ale časem jsem se do toho zapletl a začalo mě bavit být nájemným vrahem a pánem podsvětí. Jsem zločinec, nepodléhej imbecilním snůškám keců!"



Dál jsem se smál, ale v duchu jsem plakal. Tohle jsem nechtěl. 

 

Naší další zastávkou byl Baldariův chrám, který stál na hranicích s druhou polovinou země.  Ujet tisíc dvě stě kilometrů v šesti hodinách bylo sice jen lehce nadprůměrné, ale stejně jsem si připadal jako borec.

Baldariův chrám byl obrovskou monumentální stavbou. Cítil jsem z něj magii, a tak jsem byl nedočkavý a chtěl jsem si ho prohlédnout. Vykopal jsem z auta exoty, kteří byli celí zažraní do hraní Černého Petra.

Neřeknu, kdyby hráli aspoň poker, ale Černého Petra! V jejich sbírce her, které si vzali s sebou, jsem zahlédl i pexeso a Člověče, nezlob se!

Když jsem se konečně dostal k chrámu, stavěného z neznámého černého kamene, byl jsem už celý rozklepaný vzteky.

Došel jsem ke stavbě a přitiskl jsem ruku na její zeď. Okamžitě jsem ucítil výboj magie a cítil jsem, jak se mi ježí vlasy do zcela nepřirozeného úhlu. Moje pokožka začala zářit, protože ve mně stará magie dráždila mou moc.

Rychle jsem od zdi ruku odtrhnul a ignorujíce ostatní, kteří stáli za mnou a šokovaně mě pozorovali, jsem vyrazil do chrámu.

Jakmile jsem prošel kamenným obloukem, který kdys nejspíš dveřmi, příval té staré magie na mě začal proudit s nesmírnou intenzitou.

Klesl jsem na kolena, ale po chvíli jsem si na proudy magie ve vzduchu zvykl a byl jsem schopný vstát a chrám si prohlédnout.

Nebyl ničím zdobený, byly to jen stěny, drsně opracované, se spoustou rýh.

Ohlédl jsem se na exoty a všiml jsem si, že jim všem, až na Kise, taky dává magie zabrat. Kis totiž neměl očividně pro magii žádné nadání, a tudíž na něj nijak nepůsobila.

„Wow, je to tady dost silný,“ vydechla Ora. Usmál jsem se.

„Je to hustý, existuje jen málo míst naplněných magií, o kterých víme. Tahle místa jsou většinou zabrána a pečlivě skrývána těmi, co je najdou jako první,“ přemýšlel jsem.

S odkašláním jsem se a vydal pryč z chrámu.

„Můj mistr také obýval jedno takové místo,“ ozval se Jay těsně předtím, než jsem prošel obloukem ven. „Učil mě Východní mistr.“

Ohromeně jsem zastavil.

„Tebe přijal za učně Východní mistr?!“ divil jsem se a otočil jsem se k němu čelem.

„Jo,“ řekl Jay a vyhrnul si rukáv. Mohutně vydechl a na jeho zápěstí se objevil vytetovaný náramek.

„Slyšel jsi o čtyřech mistrech a Poutníkovi?“zeptal se mě, zatímco já nechápavě zíral na jeho ruku.

„Jo, je to jednoduché. Na skrytých místech žijí bojoví mistři, spolupracují spolu, pokud chceš jejich výcvik, nejdřív musíš jít za Východním mistrem, který prozkouší tvůj talent a rozhodne se, jestli tě bude cvičit. Na celém světě se ví o jediném člověku, kterého byl ochotný cvičit. Nicméně to není celé, když tě přijme Východní mistr, vycvičí tě a pošle tě za Jižním mistrem, který na rozdíl od Východního mistra, který žije v mírném podnebí, Jižní mistr obývá místo v deštném pralese, můžeš se k němu dostat pouze tehdy, když projdeš výcvikem Východního mistra, jinak zemřeš. Hodně lidí zkoušelo obejít Východního mistra a rovnou chtěli výcvik u mistra Jihu, ale nikdo se k němu nikdy nedostal.“

„Pokud tě přijme Jižní mistr a projdeš jeho výcvikem, pošle tě za Západním mistrem, který žije uprostřed pouště v oáze. Když projdeš jeho výcvikem, smíš jít za Severním mistrem, kterého najdeš v nejledovějších klimatech, a jakmile splníš jeho výcvik, můžeš se vydat hledat Poutníka, který se toulá po světě a nikdo neví, kde se zrovna nachází. Najít ho je téměř nemožné, ale když se ti to povede, i on ti nabídne výcvik. U každého mistra dostaneš tetování, které můžeš při troše soustředění skrýt a i Poutník ti dá tetování. Po jeho výcviku jsi prakticky neporazitelný.“ Povzdechl jsem si. „Podle známých měřítek se však nikdo nedostal ani k Jižnímu mistrovi, takže je to jedno.“

„Neměl jsem ponětí, že se seranskému princovi podařilo dostat k Východnímu mistrovi,“ zamumlal jsem ještě.

„Víš toho o nich opravdu hodně,“ poznamenal Jay.

Pokrčil jsem rameny.

„Mezi zločinci to traduje, každý by chtěl být silnější než je.“

Podíval jsem se Jayovi do očí. Musel si projít spoustou šíleností, než dokončil výcvik Východního mistra.

„Jižní mistr tě nepřijal, že?“ zeptal jsem se ho tiše.

Jay přikývl, ale nevypadal, že by ho to nějak mrzelo.

 Uchechtl jsem se a vyšel jsem před chrám.

Trvalo další hodinu, než se mi podařilo z chrámu dostat i exoty, ale nakonec jsme vyrazili na cestu.

 

Po dalších hodinách v autě nás GPSka zavedla do velkoměsta Terrafu, už jsem tu někdy předtím byl a to z jednoho jediného důvodu; Terraf byl plný mafie.

 

„Myslíte, že narazíme na nějaké zločinečky?“ ptala se Ora dychtivě, když jsme vylezli z auta a okamžitě se do nás opřely paprsky zapadajícího slunce.

„Je to téměř stoprocentní,“ odpověděl jsem tiše, duchem jsem byl úplně jinde než u otravných otázek bojovnice.

Vydali jsme se na prohlídku města, které bylo tak přeplněné lidmi, až to ve mně vzbuzovalo klaustrofobické pocity.

„Zabiju tě, ty šmejde!“ uslyšel jsem rozčílený hlas a hned jsem se za ním vydal, ostatní mi byli v patách.

Na volném prostranství, které utvořil dav lidí, stáli dva muži a zuřivě na sebe křičeli. Opodál se krčila malá holčička s obrovským, strašidelným, černým vlkem po boku. Na první pohled jsem podle jeho velkých tlap a neohrabaného pohybu poznal, že je to štěně.

„Říkám ti, že jsem tu holku našel první, takže je moje, jestli ji chceš, musíš si ji ode mě koupit!“ zařval jeden z mužů.

Odporem se mi zvedl žaludek, když mi došlo, o co tu jde.

„Otroctví,“ zamumlal jsem polohlasně.

„Ta dívka nevypadá jako otrok,“ zavrčel Jay a já zjistil, že má zaťaté svaly a je připravený se do sporu vložit.

„Ona taky není otrok,“ sděloval jsem mu nezaujatě. „Jen jí nejspíš umřeli rodiče a nikoho nemá, v jejím věku je víc než pravděpodobné, že ji unese nějaký otrokář.“

Jay vytřeštil oči. „Nevypadáš, že by tě to nějak zajímalo,“ zasyčel vztekle. „něco takového jako je otroctví, bych ve své zemi nikdy nepřipustil.“

„Serana ještě není tvoje země, je to země tvého otce, a i když je v Seraně otroctví zakázáno, na jejích okrajích stále dochází k podobným situacím jako je tahle. Nevměšuj se do toho, Jayi, jsi seranský princ, ale tohle není Serana a ty nemůžeš nic udělat,“ řekl jsem mu s klidem a on na mě jen nevěřícně hleděl.

Mezitím jeden z otrokářů popadl dívku za ruku a přitáhl si ji k sobě. Obludný vlk, kterého muž ve svém vzteku přehlédl, po něm skočil a zahryznul se mu obrovskými bílými tesáky do boku.

Všechno se to odehrálo dřív, než jsem stihl zareagovat.

Vážně pokousaný otrokář dívku odmrštil od sebe, protože pochopil, že kvůli ní se ho úspěšně pokouší zakousnout velká černá obluda.

Dívka dopadla na zem, jen jsem uviděl, jak se její hlava odrazila od ostré dlaždice, a bylo mi jasné, že je konec.

Byla na místě mrtvá.

Dav si to ještě neuvědomoval, exoti nejspíš taky ne, ale černý vlk to pochopil velice rychle.

Chápal jsem, že to byla štěněčí chyba, když mu nedokáplo, že otrokář, kterého rdousí, a který už umírá, není jediný v okolí.

Ve svém štěněčím věku a se vztekem zamlženou myslí mu opravdu nemohlo dojít, že na něj zaútočí druhý otrokář, který se zjevně snažil využít situace, kdy se na něj vlk nedíval a vrazil mu do boku nůž, který se svezl po žebrech zvířete a zanechal za sebou dlouhou řeznou ránu.

Nedivil jsem se, zabít nepříčetného psa, šlo prakticky jen, když jste se trefili mezi jeho žebra a to bylo velice náročné. Kdyby měl muž pistoli, bylo by vše vyřešeno, ale takhle si podepsal rozsudek.

Vlk se zakňučením pustil svou první oběť a měl v plánu se vrhnout na druhou, jenže ho zarazilo, když jsem vyskočil vpřed.

Popadl jsem otrokáře, který vlka zranil, a obrovskou silou jsem ho vyhodil do vzduchu.

Když po několika vteřinách spadl z dvacetimetrové výšky, do které jsem ho vyhodil, přesně na dlaždičky, bylo po něm.

O druhého otrokáře, který se pohyboval na hranici života, se postaral poraněný vlk, který drásal jeho bezvládné tělo, dokud z něj nezbylo cosi neforemného.

Jakmile byl spokojený, přešel k mrtvé dívce, u které jsem už klečel já. Dloubl do ní čumákem, ale nebyl to žádný blbec, moc dobře věděl, že se neprobudí.

Nezachránil jsem tu holku, i když jsem mohl.

Nevyčítal jsem si to. Bylo to stejné, stejné, jako když jsem nezachránil Justice, svoji rodinu, nikoho. Byl jsem schopný jen ničit. Nedokázal jsem tvořit, ani chránit to, co bylo vytvořeno.

Podrbal jsem vlka pod bradou a on na mě upřel zářivě modré oči.

 

Z toho pohledu mi bylo okamžitě jasné, že z nás dvou budou velice dobří kamarádi.