Bál jsem se.

 

Zároveň by mi ale nevadilo zemřít.

Takže jsem se nebál toho, že mě Jay zabije.

 

Bál jsem se zkrátka jeho samotného, než toho, co by mi mohl udělat.

Přerývavě jsem se nadechl.

 

"Co si myslíš, že děláš?" rozezvučel se místností Jayův hlas, který zněl teď spíš jako vrčení.

 

"Máš obrovskou sílu, někoho jako ty potkávám málokdy. Jenže ty svou sílu využíváš k tomu, abys vraždil. Jistě, Zero, byla to bitva a v té se zabíjí, ale spousta těch mužů měla rodiny. Děti a manželky. Nemyslíš si, že by se vzdali, kdybys jim dal příležitost? Kdes vzal tu drzost rozhodnout o tom, kolik sirotků za sebou necháš? Kolik osamělých zlomených matek, manželek , bratrů, otců? Nepřemýšlel, jen ses nechal ovládnout svými choutkami a bez milosti jsi je zavraždil. To je odporný hnus, Zero. Je mi z tebe špatně."

Otevřel jsem oči.

Jeho slova se zabodávala do mé mysli a srdce jako tisíce jehliček a způsobovala mi obrovskou bolest.

Nechápal jsem jak a proč se to stalo, ale bylo mi jasné, že na mě má Jay silný vliv.

Hleděl jsem do jeho jantarových očí, jejichž zloba mě přímo rdousila.

 

Nezabíjej nevinné lidi, Zero, musíš mi to slíbit, Justicina slova, která mi neustále opakovala a Jayův pohled plný zklamání a pohrdání...

 

"Jsem zabiják, Jayi, nehledě na to, jak se ti to nelíbí, je to pravda. Zabíjení mě baví a naplňuje," řekl jsem tiše.

Jay mlčel.

Nevěděl jsem, co je horší. Jestli jeho ostrá slova nebo tohle dusivé ticho.

 

Když už jsem si myslel, že se zblázním pod jeho pohledem a pod tlakem okolní atmosféry, konečně promluvil.

 

"Dobře," řekl. Jeho hlas byl znovu normální.

"Ale chci po tobě jednu věc."

Ztuhl jsem.

"Odpověz mi na jednu otázku a odpověz na ni popravdě. Slib mi to, Zero. Slib, že mi nebudeš lhát."

Sklonil se nade mnou a jeho oči mě propalovaly tak intenzivně, že jsem nebyl schopný dýchat a moje srdce na chvíli vynechalo.

 

"Přísahám, že ti nebudu lhát, " zašeptal jsem okamžitě a jediné na co jsem se zmohl, byl vzdorovitý pohled.

 

"V tom případě mi řekni.... Opravdu nijak nelituješ toho, co jsi udělal?  Opravdu ti vyvraždění tolika nevinných ani nesmaže úsměv na tváři?  Jsi taková zrůda, že to pro tebe prostě nic neznamená?"

 

Cítil jsem, jak se z mých tváří vytrácí barva.

 

Nastalo ticho.

 

Co se stane, když mu prostě zalžu? Lhal jsem neustále, stalo se to mým každodenním chlebem, když jsem se pohyboval v kruzích mafie a jiných zločineckých organizacích. Jenže lhát Jayovi bylo strašlivě těžké. Měl jsem pocit, že mi vidí do duše a lež na mě pozná.

Nevadí, prostě mu zalži, řekl jsem si.

"Já," dostal jsem ze sebe a musel jsem se odmlčet, protože mi selhal hlas.

Nasucho jsem polkl a přejel mi mráz po zádech, když se Jay zadíval na můj krk, nejspíš na můj poskakující ohryzek.

 

Prostě zalži.

 

"Já se nedokážu kontrolovat, Jayi," zašeptal jsem.

 

Nemohl jsem mu lhát.

 

"Nejenže toho lituju, po tomhle by mě měl někdo zabít, protože jsem nekontrolovatelná stvůra. Ale to nikdo neudělá. Když jsem byl malý, nejenže jsem nedokázal ovládat svou touhu po zabíjení, ale nedokázal jsem ovládat i svou moc. Chápeš to? Stačilo, aby mi kolemjdoucí děcko sebralo moji oblíbenou hračku a já ho kvůli tomu spálil na popel spolu s dalšími třemi lidmi, kteří byli v blízkém okolí. Přesto mě nikdo nezabil. Jistě, můj kmen to dlouho zvažoval, přece jen jsme vymírali a takový nezvladatelný Agarian byl pro náš druh velmi nebezpečný. Na druhou stranu jsem byl dítě a oni mě měli rádi a já měl rád je. Nechtěli mě zabít, zato já jsem po pár letech pochopil, že jsem pro ně hrozba, takže jsem od nich odešel spolu s mojí sestrou pryč. Nebo jsme to aspoň měli v plánu, ale tu noc, kdy jsme chtěli uprchnout na osadu zaútočili nějací mágové, kteří nás chtěli prodat do otroctví. Justice a já jsme neměli rodiče. Zemřeli, když nás přenášeli jako novorozence do této agarianské osady, ve které jsme celé roky vyrůstali, ale přesto jsme si našli rodinu a přátele. No a ty přátele se nám rozhodla vzít skupina cizinců. Pamatuji si to jen mlhavě, utíkali jsme pryč, ale najednou začala osada hořet. Když jsme přiběhli zpátky, akorát jsme uviděli, jak jeden mág bije mého přítele. Ostatní z osady bojovali a nejspíš by mágy zničili, ale já jsem se neovládl. Stačil pohled na mého zbitého přítele a vybuchl jsem." Odmlčel jsem se, abych se zhluboka nadechl. "Vypálil jsem celou vesnici. Po mém kmeni nezbylo nic. Těla byla spálena na popel. Nepřežil nikdo, v jediné vteřině jsem zabil padesátičlennou osadu, svou vlastní rodinu. Přežila jen Justice. V tu chvíli se totiž ukázalo, že se dokáže obalit nějakou zvláštní látkou, která byla vůči mojí magii imunní. Nikdy jsem se z toho nevzpamatoval a asi se nikdy nevzpamatuju. Jediné co můžu dělat, je hledat na obchodech s otroky ztracené Agariany."

Jay mlčel. Při svém monologu jsem se odvrátil od jeho očí, ale teď jsem do nich znovu pohlédl.

To, co jsem v nich viděl, mě vylekalo. Nebyla to nenávist ani opovržení. Byl to jen hluboký zármutek.

Nedokázal jsem se pohnout ani dýchat. Mohl jsem jen ohromeně zírat.

"Kdy ses to naučil ovládat?" zeptal se a já sebou trhnul, protože mě jeho hlas prudce vhodil zpět do reality.

"Justice mi s tím pomáhala, ale úplné ovládnutí jsem zvládl až u jednoho ze svých mistrů," odvětil jsem rychle.

Přikývl a dál mě zamyšleně sledoval.

"Víš, Zero, proč mi teď sloužíš? Je to proto, že jsi zločinec a já ti dal šanci, abys mohl zabíjet zákonně zabíjet. Ale nedal jsem ti tuhle svobodu k zabíjení těch, kteří nejsou zločinci. Chápu tvé důvody a tvoje problémy se sebeovládáním, ale odteď se budeš v boji vždycky držet po mém boku, jasné?"

"Dobře," odpověděl jsem. Jay mě pustil a zvedl se ze mě.

Zatímco jsem se zvedal z podlahy já, pozoroval mě, jako nějakou nebezpečnou věc, ale nakonec jeho pohled sklouzl k verandě, jejíž dveře byly jen pár kroků od nás.

"Chci se vykoupat," pronesl jsem tiše a ve vzduchu jsem ucítil výbuch testosteronů.

"Nic mi neuděláš, Jayi, jasné?"

Neodpovídal. Byl opravdu nezvykle zakřiklý. Nejspíš ze mě měl buď špatný pocit a nebo byl nadržený. Podíl mělo s vysokou pravděpodobností obojí.

"Taky se umyju," promluvil Jay konečně, když jsme vkročili do koupelny. Nedivil jsem se mu. V místnosti byla totiž prostorná lázeň, ze které stoupala pára.

Otočil jsem se k Jayovi a chvíli jsem mu upřeně hleděl do očí. Nejdřív mi pohled opětoval, ale nakonec sklonil hlavu a povzdechl si. "Dobře, Zero, přísahám, že ti nic neudělám, ano?"

Přikývl jsem, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem mu věřil.

Svázal jsem si vlasy do copu a začal jsem se svlékat. Zkrvavený oblek ležel za pár vteřin na zemi.

"Měl by sis ho umýt," nadhodil Jay s horním rtem lehce ohrnutým odporem.

"Ne," za tu krev mi bude jen vděčný."

Nechápavě nakrčil obočí, ale než se stačil zeptat na něco dalšího stáhl jsem si boxerky a on jen zaklapl polootevřenou pusu a prohlížel si mě s neproniknutelným výrazem ve tváři.

No a pak se svlékl on. Taky mi dělalo dost velký problém ovládnout se a neskočit po něm. Já však věděl, že je to nemožné. Každý bonbon něco stál.

No a Jayova cena byla až příliš vysoká.

Stáli jsme nazí naproti sobě v největší vzdálenosti, jakou nám umožňoval řetízek a navzájem jsme se prohlíželi.

"Mám větší péro," zhodnotil Jay nakonec.

"No to teda nemáš."

"Ale mám."

"Ne, věř mi, nemáš."

"Já vím, že se s tím těžko smiřuje, a že když jsme spolu spali nestihl sis mě pořádně prohlédnout, ale mám ho prostě větší. Ne o moc, to uznávám, jsi velmi dobře vybaven, ale nějaký ten milimetřík to bude."

"Drž hubu," odsekl jsem a dřív než stačil zareagovat, jsem ho popadl za ruku a hodil jsem ho do vody.

Vynořil se okamžitě a na jeho tváři se skvěl ďábelský úsměv, ze které ho šel mráz po zádech. Jay pozvedl ruku a na ní se zableskl ten proklatý řetízek.

Stihl jsem jen šťavnatě zaklít, než si mě začal přitahovat k sobě.

Zapřel jsem se nohama do podlahy a držel jsem řetízek oběma rukama, ale stejně jsem za chvíli sklouzl po okraji lázně a skončil jsem mokrý jako myš.

A Jay se smál.

Při tom zvuku jsem přestal dýchat. Došlo mi, že jsem ho nikdy neslyšel naplno se smát. Ten zvuk mě naplňoval. Byl čistý a zněl jako zurčení potoků a zároveň jako praskání ohně.

Když ten smích dozněl, nasucho jsem polkl.

Pak jsem na nějakou dobu zmlkli a hleděli jsme si každý svého.

"Umyj mi vlasy," pronesl jsem nakonec.

Princ natočil hlavu na stranu a podezřívavě si mě prohlížel. "Cože?"

"Chci, abys mi umyl vlasy, protože mě to nebaví. Musím si je mýt dvakrát týdně a když to náhodou vynechám, jsou mastné takovým způsobem, že bych si na nich mohl fritovat hranolky!"

Dál mě upřeně pozoroval.

"Zkoušíš moje sebeovládání, že?"

Neodpověděl jsem, a tak si jen povzdechl.

"No dobře, chápu to, můžu být vděčný, že jsi mě nepožádal, abych ti umyl záda."

A tak jsem se posadil na jednu stoličku s šampónem, který jsme našli v jedné z mnoha polic, které lemovaly zeď lázně a Jay mi ho začal jemně vmasírovávat do vlasů.

"Zahrajeme si slovní fotbal?" zeptal jsem se ho.

Cítil jsem, jak nechápavě ztuhl.

"Zahrajeme si ho potom, ano? Teď se musím soustředit na tvoje vlasy a svoje sebeovládání, třetí věc bych už nezvládl."

Chápal jsem ho, a tak jsem jen přikývl.

Jay mi vlasy dokonce i vyfénoval a věnoval tomu takovou pozornost, až moje oči jen visely na blízkém zrcadle, díky kterému jsem prince viděl. Zacházel se mnou velmi něžně. Při té myšlence jsem si odfrknul. Ještě kdyby byl tak jemný i v posteli.

"Co jsi dělal, když zemřela tvoje matka?" prolomil jsem panující ticho.

Jeho ruce, které mě česaly, se zastavily.

"Pochopitelně jsem nechal pronásledovat vraha a chtěl jsem ho jít zabít sám," řekl tiše a zamyšleně.

"Jo, to by udělal každý, ale ten týpek v katedrále říkal, že ty ne." Přimhouřil jsem oči a hluboce jsem přemýšlel snažíc se vymyslet nějakou situaci, při které bych se zachoval jako Jay. Žádnou jsem nenašel, a tak jsem se pokusil vymyslet onu situaci znovu, akorát s rozdílem, že bych byl v princově těle a v jeho povaze.

Jay mlčel. Pochopil jsem, že mi víc odmítne říct, protože mi nevěří.

 

Najednou jsem se skoro plácl do čela.

"Chápu to," zašeptal jsem tiše. "Byl jsi u toho, když tvá matka umírala a ona ti nejspíš něco řekla, že? Co to bylo, Jayi? Řekla ti, že pokud budeš pronásledovat vraha tak zemřeš? Přinutila tě přísahat, že se nebudeš mstít za její smrt? Řekni mi to, Jayi."

Hřeben mu vypadl z ruky.

"Drž hubu," zasyčel skrz zaťaté zuby.

Takže jsem na to kápl.

Zvedl jsem se ze stoličky a v jedné ze skříní jsem vylovil volnou černou košili a černé pohodlné kalhoty. Jay musel chodit za mnou jako poslušný pejsek a při tom si taky sehnal oblečení, které bylo stejné jako to moje, ale mělo bílou barvu. Nenáviděl jsem ten hloupý řetízek čím dál tím víc. Nebýt jej, teď už bych se dávno procházel někde po paláci, dál od tohohle duševně nevyrovnaného princátka.

Skončili jsme sedící na kamenném zábradlí verandy. Tma kolem byla úžasná a jen podtrhovala prázdnotu, kterou jsem cítil.

Povzdechl jsem si.

Cítil jsem, že mě něco trápí a nebyl jsem schopný přijít na to, co to je.

Jay, který do té doby jen mlčel, prolomil ticho.

"Máš pravdu," uslyšel jsem jeho hlas. "Nevím, jak jsi na to přišel, ale bylo to přesně tak, jak jsi řekl."

Ani jsem se nepohnul a na dlouhou chvíli zavládla jen tichá noc.

"Měl bys jí být vděčný, Jayi. Tvoje matka byla moudrá. Kdyby ses tenkrát vydal pomstít ji, skutečně by tě zabili. Zabili by tě i teď. Zabijí tě vždycky. Nemáš ani tušení, jak náš svět funguje. Nevíš jak mocně je všechno provázané, jaká poslušnost vládne mezi podřízenými. Jistě, tvoji vojáci jsou ti věrní, ale žádný z nich není pod tak hrůzostrašným tlakem, jako většina zločineckých poskoků. Jakmile bys otevřeně a přímo zaútočil na tak mocnou mafii, která připravila o život tvou matku, smetli by tě."

Jayova ruka mě popadla za rameno a on mě prudce obrátil čelem k sobě.

"Klidně bych zemřel, " zasyčel zlomeně.

"Já vím, " odvětil jsem. "Jenže jsi to neudělal, jsi tady a máš o trochu větší šanci je zničit, než jsi měl v době, kdy královnu zabili, tak buď vděčný za její moudrost."

Chvíli na mě hleděl a pak se se zavrčením odvrátil.

Cítil jsem, že teď by byl odešel on, kdyby mohl.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsme tam byli, ten čas jsem zkrátka nedokázal odhadnout, ale nakonec jsme uslyšeli zaklepání a tlumený hlas nějakého strážce.

Neposlouchal jsem, co říkal, ale odhadoval jsem, že se to týká večeře. Když jsem se podíval na hodiny, zjistil jsem, že je osm.

Jako jeden gay jsme vyšli s Jayem ke dveřím, aniž bychom jeden druhému věnovali slovo nebo i pouhý pohled.

Jakmile jsem uviděl mladou, krásnou tvář strážce, dostal jsem chuť ho ojet a potom zabít.

Nejlépe před Jayem.

„Mohu vás doprovodit ke své paní?“ zeptal se nás ten sexouš a jeho oči utkvěli na mé tváři. Všiml jsem si, že jsou to stříbrné oči plné ledu.

Na chvíli se podíval i na Jaye, přičemž se mu lehce zvedl levý koutek úst, ale pak se věnoval jen mě.

Buď mě nenáviděl nebo na mě byl jen zvědavý. Oboje vypadalo velmi zajímavě.

„Samozřejmě,“ odvětil jsem a hladově jsem se usmál. Při pohledu na můj úsměv se zorničky jeho zvláštních očí zúžily.

Najednou jsem ucítil jakési znepokojení.

Ty oči jsem znal.

 

“Mohl bych vědět, jak se jmenuješ?” zeptal jsem se ho a smažil jsem ho pod nejupřenějším pohledem, jakého jsem byl schopný. Nevypadal, že by to s ním jakkoli hnulo.

 

Široce se usmál. “Vidím, že si mě nepamatuješ, můj pane. Smím se zeptat, kolik panických prdelí jsi prohnal od té doby co jsme se neviděli?“

Zamračil jsem se.

Já s ním někdy spal?

“Bohužel, nepamatuju si každého s kým se vyspím a navíc si nepamatuju, že bych se s tebou kdy setkal, takže nedokážu určit časové rozmezí ode dne kdy jsme se potkali. Kdybych věděl, jak je to dlouho, mohl bych počet aspoň odhadnout. “

Mladík vycenil zuby v ironickém úšklebku a došel ke mně na metr blízko.

“To jsem očekával, můj pane,” zavrněl chladně a jeho pravá ruka zajela do vlasů na mém zátylku a on si mě přitáhl do polibku.

Jeho jazyk pronikl do mých úst. Popadl jsem ho za ramena a chtěl jsem ho od sebe odtrhnout, on mě však stihl ještě rychle a bolestivě kousnout do spodního rtu.

Když jsem ho do sebe odstrčil cítil jsem, jak mi na bradu odkapává krev.

Stál přede mnou a moji krev, kterou měl zašpiněné rty požitkářsky olízl a pak se ode mě odvrátil, jako by nic.

“Teď vás dovedu za královnou, pokud smím.”

Nestihl udělat ani krok, než po něm Jay skočil.

Musel jsem se rychle přizpůsobit a vyskočit s prince, jinak by měl vláčel z sebou a to by se mi mohl tenký řetízek zaseknout do kůže a to by bylo nepříjemné.

V letu jsem si vyléčil zraněná ústa a když jsem přistál, Jay už svíral mladíka pod krkem a s krvelačným úsměvem mu hleděl do tváře.

Frustrovaně jsem si povzdechl.

“Neměl bys ho zabíjet, Jayi, máš tu dobré vztahy, takhle by sis je mohl velice rychle zničit,” řekl jsem znuděně.

Věnoval mi postranní pohled. “Když o tom tak uvažuji, asi mi na těch dobrých vztazích tolik nezáleží,” pronesl klidně.

“No a proto tady chodíme s tímhle řetězem na rukou?” pozvedl jsem tu hloupou věc, “a děláme ze sebe magory? To se na to vykašlu,” odsekl jsem naštvaně.

“Klidně, jestli chceš,” odpověděl sladce. “S tebou si to vyřídím později.”

Začal jsem se potit.

On se mi však dál nevěnoval, ale veškerou svou pozornost zkoncentroval na stříbrnookého krasavce.

 

Ten kupodivu nevypadal nijak vyděšeně. Jen hleděl na Jaye, jako by ho viděl poprvé.

Nakonec se rozesmál, což znělo trochu přidušeně, vzhledem k tomu, že mu princ svíral hrdlo.

“Teď už to chápu! On je teď tvá děvka, můj pane?” zasípal pobaveně.

To oslovení mi zkrátka nesedělo. Měl jsem pocit, že nějak nesedí mým uším. Ten hlas a ta dvě slova: “můj pane” k sobě nějak nepasovala.

“Měl bys být zticha, chlapečku nebo přemluvím Jaye, aby mi tě dal jako hračku a budu tě dlouho mučit a až potom tě zabiju,” zasyčel jsem.

“Znám tvé umění, můj pane,” zasmál se. Ale pak se jeho oči přivřely a přeskakovaly ze mě na prince tam a zpět.

Nakonec je vytřeštil a nanovo se rozchechtal. “Zmýlil jsem se, můj pane, ty jsi jeho děvka!”

Chuť zabít ho se mě zmocňovala čím dál tím víc.

“Dej mi ho, Jay,” broukl jsem tiše.

“Ne,” broukl nazpátek. “Je můj.”

Pak jsme uslyšeli kroky.

Než k nám stihla jednotka strážců dojít. Byl stříbrnoočko pevně stojící na zemi a já s Jayem jsme se mírumilovně usmívali.

“Vyrazíme za královnou,” zhodnotil Jay a vydal se po cestě, kterou ho vedl její pach. Tiše jsem ho následoval.

Bělovlasého mladíka se stříbrnýma očima jsme nechali za sebou.

 

Došli jsme do obrovského sálu, stráže, které hlídaly vchod nás pustili bez potíží a my jsme teď brousili kolem a ujídali jsme jídlo z mnoha stolů, které byly v sále rozestavěné.

Někdo zapomněl zmínit, že večeře je zároveň slavnost.

Mohlo tu být tak šedesát lidí, nám dvěma nikdo nevěnoval pozornost. Tedy kromě mladých i starších dam, které se při pohledu na nás chichotaly a červenaly.

Některé z nich nás vyloženě pronásledovaly a pokoušely se s námi pustit do řeči. Ignorovali jsme je a hledali jsme Beth-aran.

Po nějaké chvíli jsme ji skutečně našli. Seděla na trůnu, který byl na konci sálu. U ní stála Ora a propichovala ji pohledem, kterého si královna ani v nejmenším nevšímala.

U jednoho stolu, který byl sotva pár metrů od trůnu, Mibi, Ice, Lin a Kis hráli karty.

Došli jsme před Beth-aran. Jay jí kývl na pozdrav a ona mu to důstojně oplatila a povstala, aby si s námi promluvila.

Já jsem jí ovšem nevěnoval žádnou pozornost.

Cítil jsem silné znepokojení a mrazilo mě na páteři.

Byl jsem unavený a svět kolem jsem vnímal tak trochu okrajově a bylo složité se na něco soustředit.

Beth-aran chvíli mluvila s Jayem, zatímco já jsem cítil obrovské nutkání něco jíst a pít, a tak jsem držel v ruce obrovský hrozen vína a poměrně rychle jsem z něj ujídal. Jediné na co jsem dokázal myslet kromě jídla a pití, byly zuby. Díval jsem se na ty Beth-araniny a na ty Jayovy. Oba měli krásné zuby. Skutečně ukázkové. Sněhově bílé.

Nakonec královna jednou tleskla a to tlesknutí z nějakých nepochopitelných důvod ztišilo celý sál.

A pak začala mluvit.

Z toho co říkala jsem mnoho nepochytil. Mluvila o tom, že jsme je zachránili, pak nás představovala a ke konci všem popřála pěknou zábavu a dlouhou noc.

Tahal jsem Jaye od stolu ke stolu a působil jsem jako destrukční tornádo. Kde jsem se zastavil, zbyly jen prázdné láhve a talíře.

„Zero, pokoušíš se sníst všechno jídlo na téhle slavnosti?“ zeptal se mě Jay podrážděně. Nejspíš ho bavilo sledovat, jak se pořád něčím láduju, protože do té doby si nijak nepostěžoval a to jsem toho snědl už pořádné množství.

Nebyl jsem schopný zformovat smysluplnou odpověď, a tak jsem jen fňukl a cpal jsem se dál, což si vysloužilo princův znepokojený výraz.

 

Nevím, jak se to Jayovi podařilo, ale nalákal mě na taneční parket. Každý jsme tančili nějaký prapodivný tanec. Museli jsme být blízko u sebe, kvůli řetízku, který nás spoutával, ale naše taneční partnerky si nestěžovaly.

Když jsem tak na tu svou hleděl, měla úžasné zuby a vypadala, že se velmi baví. Cítil jsem z ní vzrušení a napadlo mě, že by nebylo špatné si to s ní rozdat.

Zastavil jsem se a tím pádem i Jay a naše dvě tanečnice.

Nechápavě mě sledovali, ale já je nevnímal. Vážně jsem dostal chuť se vyspat s ženskou?

Po zádech mi stekla kapka studeného potu.

Chuť na ženy jsem měl jen v určitých jedinečných případech.

Chraplavě jsem se zasmál. Někdo do mě vrazil. Ohlédl jsem se po tom člověku až když byl už pár metrů ode mě.

Byl to ten stříbrnooký muž. Vycenil zuby a lehce si po nich přejel jazykem.

Povzdechl jsem si.

Ano, myšlenky na ženy jsem měl pouze, když mě někdo otrávil.

 

„Jayi?“ řekl jsem tiše a veškeré úsilí jsem soustředil na to, aby můj hlas zněl trochu normálně a aby to, co jsem říkal, dávalo aspoň nějaký smysl.

„Musím si na chvíli odskočit, hned se vrátím,“ dostal jsem ze sebe po odmlce.

Řetízek jsem sevřel ve dvou prstech a s téměř neviditelným zábleskem modré jsem ho rozpůlil.

Ztratil jsem se v davu dřív, než stačil princ jakkoli zareagovat. Sledoval jsem pach toho muže, směřoval k východu, a tak jsem skončil na chodbě.

Procházel jsem se po ní, až jsem ho nakonec našel.

Stál ke mně zády a díval se z okna.

„Čekal jsem, až přijdeš,“ řekl tiše.

Obrátil se ke mně čelem.

Předtím na sobě měl sako, ale teď byl oblečený do šedého obleku, který byl dost podobný tomu mému, který ležel v mé komnatě na zemi u horké lázně. Na rozdíl od toho mého byl však tenhle oblek o hodně horší, což bylo pochopitelné, protože muž, který jej vytvořil se ukazoval jen když se mu zachtělo a svou práci nabízel jen tomu, komu chtěl, měl jsem štěstí, že si mě vybral.

Jenže ten oblek, který měl muž přede mnou na sobě, jsem znal.

Nedokázal jsem si vzpomenout odkud, ale byl mi povědomý stejně jako jeho vlastník, který se ke mně začal tiše přibližovat.

„Máš jedovaté zuby, že ano?“ zeptal jsem se a cítil jsem, jak můj jazyk těžkne a jak moje mysl pomalu padá do bezvědomí.

„Ano, mám, ale neboj se, jed, který jsem na tebe použil není smrtelný, jen tě omámí na dostatečně dlouho, abych tě stihl unést. Ano, tebe. Vytvořil jsem ho tak, aby zvládl tvoji odolnost vůči jedům, takže se nespoléhej na to, že budeš za půl hodiny schopný zase chodit.“

„Proč mě chceš unést?“ zeptal jsem se a bylo mi jasné, že víc toho ze sebe nedokážu vypravit. Tohle byla poslední slova, teď jsem dokázal už jen poslouchat.

On to věděl taky, a tak se rozpovídal.

„Potřebuju si s tebou promluvit a možná tě i zabít, nevím, ještě si to rozmyslím.“

Sledoval, jak jsem klesl na jedno koleno.

„Vidím, že to už moc dlouho nevydržíš, ale přesto je obdivuhodné, jak dlouho tvoje tělo jed odmítalo.“

Začal přede mnou přecházet sem a tam, jako divoká šelma.

„Nevyčítej si, že jsi na mě zapomněl.“ Nevyčítal jsem si to.

„Trochu jsem ti pozměnil paměť, víš? Když jsme se znali, ještě jsi nebyl tak odolný, jako jsi teď. Tvoje mysl byla mladší, ale se smrtí Justice rychle zestárla a teď už se do ní nedokážu dostat.“

On…věděl o Justice.

„Neboj se, vzpomeneš si na mě, mám k tomu totiž dva spouštěče. Jedním je, že ti řeknu své jméno a mé jméno je Kainrou.“

Prudce jsem se narovnal, i když mě to stálo zbytky sil.

Něco mě hrozně šimralo v hlavě, ale nedokázal jsem si vzpomenout. měl jsem tu myšlenku na dosah, ale nedokázal jsem ji uchopit.

Kainrou se zašklebil a v tom úšklebku byla krvelačnost celého světa.

„No a tím druhým spouštěčem je přezdívka, kterou ti říkám. Teď už to chápeš, že ano, Rose?“

A já si vzpomněl. Vzpomněl jsem si na všechno.

S ironickým úsměvem na rtech se mi zatmělo před očima.