Došli jsme do místnosti, která byla hned vedle sálu. Můj pohled se okamžitě stočil ke čtyřem vysokým oknům, ze kterých bylo vidět do dálky, na louky a město před nimi. Taky jsem si všiml, že jsme pěkně vysoko, asi padesát metrů. Žádný problém. Zavřel jsem za sebou dveře a zjistil jsem, že na mě upřeně hledí otec i syn. Bylo velice vtipné, jak si byli podobní. Oba stáli široce rozkročení s rukama složenýma na hrudi a s chladným výrazem ve tváři. Přesto tu byl jeden malý problém. Jaye jsem měl chuť ohnout a ošukat a Taita zmlátit do bezvědomí. 

„Zero", začal Taito a ironicky se uchechtl nad mým jménem „nemohl sis dát horší a trapnější jméno!" Začal se smát a já se začal smát s ním, to že to bylo kapku nelogické mi ani trochu nevadilo, zato král se přestal smát zadíval se na mě jako na idiota. Já jsem se v klidu dosmál, protože každý přece musí využít možnosti zasmát se hezky od srdce, nehledě na to, co si o tom ostatní myslí. 

Když jsem se konečně dostatečně vynasmál, setkal jsem se s nechápavými pohledy královské rodinky. „Tam odkud pocházím, se jména nedávají jen tak, když se narodíte. Každý dostává své jméno podle své povahy, podle toho, co je jeho nejsilnější stránkou. Každý si své jméno musí zasloužit." 

Po nepříjemně dlouhé chvíli ticha se mě Jay zeptal. „Co má tedy znamenat tvé jméno? Nulu?" Uchechtl se a v jeho hlase bylo znát pohrdání. „Ne, moje jméno znamená bod mrazu, když mrzne a ty zemřeš, když si nedáš pozor, a nebudu vám tady vyprávět, proč se tak jmenuju, kvůli tomu tady nejsme. 

Viděl jsem, že by se mě ptali dál, zejména Jay, ale ani jednomu to hrdost nedovolila. Jay si odkašlal. „Takže.." 

„Když píšeš babičce tak nezačínáš větu slovem "takže" přerušil jsem ho uštěpačně. Sežehl mě pohledem, ale nebylo to ni proti laserovému pohledu krále.  

„Jestli si budeš dovolovat, špíno, skončíš ve vězení." 

Hou, hou, říkali mi už různě, ale zatím mě v mém úžasném životě, kdy jsem konal samé dobro, nikdo nenazval špínou. Zařadím si to do přezdívek. 

Jay se vrátil ke svému velice zajímavému monologu. „Zero, budeš se mnou pracovat a lovit zločince, jak už víš." Začal přecházet po místnosti jako šelma, kterou mi v mnoha ohledech připomínal. 

„Pochopitelně nemohu dovolit, abys mi utekl, jakmile někam vyrazíme. Nebo bys taky mohl zabít mě, mého otce a každého, kdo by ti překážel, abys získal trůn, jak si sám podotkl v letadle. A proto tu mám jedno opatření, díky kterému nedezertuješ." Zastavil se a vykročil ke mně. V té chvíli jsem prostě měl utéct, a ne tam stát a čekat jako sněhulák na léto.  

Omlouvala mě skutečnost, že ať jsem hloubal, jak jsem hloubal nenapadla mě žádná páka, kterou by mě mohl udržet na zámku. Jay ovšem neváhal, prudce mě popadl za bradu a políbil mě. Vytřeštil jsem oči, tohle byla ta poslední věc, co bych čekal. Nestačil ani zapojit jazyk a už se ode mě prudce odvracel. 

Perfektně jsem zakryl zklamání. A pak mi to došlo. Tohle nebyl romantický polibek. Nebyl ani myšlen ani vykonán v tomhle duchu. Nehledě na cosi temného, co se zablesklo hluboko v Jayových očích, když se odvracel a co mi nahánělo husí kůži, tohle nebyl polibek chtíče a náklonnosti. 

Na tváři krále se usadil samolibí úsměv. Jeho syn to vypracoval na samolibí výraz bez úsměvu. „Nejspíše tohle nadání neznáš, říká se tomu Štěnice. Lidé, kteří ho vlastní, dokážou pomocí polibku vytvořit mezi sebou a políbeným pouto, které nadanému řekne, kde se nachází jeho oběť." 

Stejné nadání jako mám já. Tahle schopnost je mega vzácná. Štěnici dokáže předat jen minimum lidí a ti se ještě dělí na silové úrovně tohoto nadání. Ti, kteří mají ze Štěnice nejmíň, dokážou vytvořit pouto, jen když se s obětí vyspí. Ti, kteří jí mají víc, jako Jay, musí oběť políbit. A pak jsou tu the best of, jako já. Nám stačí pouze se na člověka podívat. Štěnici můžete dát na libovolný počet lidí najednou. 

Začal jsem klít, srdnatě a bez jakýchkoliv zábran. Král Taito mě podpálil pohledem, dnes již podruhé. „Budeš sloužit mému synovi a plnit jeho příkazy." 

Přestal jsem nadávat a opět plný rovnováhy jsem se slušně usmál. Teda, aspoň jsem se o to pokusil, nikdo mě nikdy neučil slušnosti. „Budu, králi, a ty se do toho raději nepleť, tvůj syn si vystačí sám." Zbledl vzteky.  

„Kdo ti dovolil mi tykat?!" Vyštěkl.  

„A kdo dovolil tobě, abys tykal mě?!" Vyštěkl jsem na oplátku. 

Dřív, než po mně skočil, zarazil ho Jay. „Otče, já už si se Zerem promluvím." Král se na něj pronikavě podíval, nejspíš to byl jeho tajný koníček.  

„Jak myslíš." 

S těmi slovy se král Senary odebral pryč a já zůstal sám s princem. Chvíli bylo ticho. 

„Tohle nebylo v dohodě," řekl jsem ostře a použil jsem králův pronikavý pohled. Jay mi ho bez servítek oplácel. „Nenechám tady jen tak běhat masového vraha, a na konci šesti let tvé služby z tebe Štěnici sejmu a ty budeš moct pokračovat bez mého vědomí kam budeš chtít." Pohrdavě jsem si odfrknul. 

„Já dobře vím, co štěnice je, a taky dobře vím, že nejde sejmout, takže můžeš přestat blekotat takovýhle hovadiny." Nedával najevo překvapení. Mě se v hlavě vyrojilo velice zajímavé řešení mého problému. Dřív, než Jay stačil zareagovat, políbil jsem ho. Dal jsem si záležet na tom, aby nevyzněl romanticky a rychle se odtáhl. Jistě, když jsem byl na nejvyšší úrovni mohl jsem mu dát štěnici jen pohledem, ale nechtělo se mi vysvětlovat, že mám větší moc než on a taky.........jsem ho prostě chtěl políbit. Vyjeveně na mě hleděl. Já jsem se jen provokativně uklonil. „Tady máš na oplátku štěnici ode mě. Překvapeně zamrkal, což mě velice potěšilo. 

„Teď jsme si vyrovnaní a já mohu ulevit svému neexistujícímu svědomí," zavrkal jsem, zatímco on se vzpamatovával. 

Očekával jsem hněvivou reakci, ta však k mému zklamání nepřišla. Akorát se chvíli tvářil zadumaně a potom se na jeho tváři objevil chladný úsměv. „Nevadí. Sice tě nebudu moct sledovat já, kdybys utekl, ale mohu navigovat své lidi odtud, zatímco tě oni budou lovit." Pak se zamračil. 

„Jen mě překvapuje, že máš tuhle schopnost. Myslel jsem si, že ovládat surovou energii je na jednoho člověka až dost."  

Ošklivě jsem se zašklebil. „Většinou o téhle schopnosti neříkám lidem na potkání." V mém hlase rezonovala ironie. Pak jsem ucítil, že nastala ona příležitost, na kterou jsem tak dlouho čekal, a tak jsem se posměšně uklonil. 

„Teď si musím něco vyřídit, Vaše Výsosti, proto mě na chviličku omluvte." 

Dřív, než stačil něco odpovědět tak jsem proletěl vzduchem, roztříštil krásné okno a z obrovské výšky jsem plachtil dolů a křičel jsem u toho jako ten největší idiot. Rychlost byla obrovská, brala mi výkřiky od úst. Do hajzlu, jak já miloval tenhle pocit. 

Pár metrů nad zemí jsem se ponořil do energie proudící v mém těle, která zůstala příliš dlouho nepoužitá. Soustředil jsem ji do nohou, až se mi rozzářily elektricky modrou barvou.  

Přistál jsem lehounce jako kočka a se stejnou lehkostí jsem přeskočil pětimetrový ostnatý plot a zmizel jsem ve víru města za ním. Čekal mě velice zábavný úkol.