„Umíš ty vůbec tetovat?" znejistěl Jay poté, co jsem mu několik dlouhých hodin vybíral vzor tetování.



„Jasně, že  umím tetovat, mimochodem, kam to chceš? Uznávám, že na obličeji by to vypadalo trochu blbě, tak kam? Záda? Na nich je spousta místa," nijak jsem neskrýval krvelačnost v hlase.



Rozhodl jsem se, že přijmu jeho výzvu k odvetě a došel jsem k závěru, že tetování není špatná volba. Jay dokonce našel nějaký speciální způsob tetování, který nejde odstranit laserem, abych si nepřipadal blbě, kvůli svému náhrdelníku, kterého se nedalo zbavit nijak.



Jayovi představa tetování vůbec nevadila, naopak vypadal nadšený jako malé děcko, což bylo krajně neobvyklé.

Neměl jsem v plánu sdělovat mu, jaké tetování bude mít, což ho sice lehce znepokojovalo,  ale nenechal si tím zkazit dobrou náladu.



Žádný ze vzorů v hromadě katalogů, které šel samotný princ sehnat do města se slovy,  že  "princ se chce taky někdy sám, v klidu projít" se mi nelíbil. 



Nakonec mě napadlo, že by nebyl špatný nápad vytetovat mu něco trochu tematického k jeho lvímu protějšku, ale tak nějak mi to nesedělo, a tak jsem tuto možnost zavrhnul.



„Myslím, že na zádech je to ideální, " odpověděl mi po důkladném uvážení.



Přikývl jsem, i když jsem plánoval nechat kousek  tetování vyčuhovat na jeho krk, to on ale nepotřeboval vědět.



„Vážně mi nechceš prozradit,  co to bude? " přemlouval mě, ale já byl neoblomný.



„Jdeme na to! "

S tetovací jehlou jsem mohl vypadat trochu hrozivě, ale Jay neprojevoval sebemenší známky strachu, spíš si to vyloženě užíval.



Sundal si triko a já zatnul zuby. Věděl,  jak mě vyvést z míry a nestoudně toho využíval.

Lehnul si na moji postel a trpělivě ležel na břiše, aniž by tušil, že já zoufale počítám v duchu do deseti.

Byli jsme v mém pokoji, protože jsem se odmítal vydat do jeho  komnat a  vystavit tak svou prdel nebezpečí, ale tohle mě opravdu nenapadlo.

Nenapadlo mě, že mě bude ničit dívat se na to, jak polonahý leží na mojí posteli, a že to ve mně bude probouzet hluboké abstinenční příznaky. Však už jsem taky nějakou chvíli nikoho neošukal.



„Tak začneš už? " ptal se lehce kysele.

Trhnul jsem sebou a byl jsem rád, že mě nevidí.

„Jasně, připrav se na bolest, kterou si zasloužíš! " vyhrožoval a přiblížil jsem jehlu k jeho zádům.

Po celou dobu, co jsem ho tetoval, nedával najevo bolest.

Zato mě parádně rozbolela záda z toho, jak jsem se nad ním hrbil. Neopovažoval jsem se sednout si na jeho pozadí, protože jsem duchapřítomně vytušil, že by se mi to nemuselo vyplatit a poloha při, které jsem se musel celou sklánět, by odrovnala i ta nejodolnější záda. 



Tetoval jsem ho dlouho,  dělali jsme si přestávky na občerstvení a zneuctívání mého záchodu (samozřejmě pouhým močením) a zabralo to tři čtvrtě dne.



Exotíci se o naši nepřítomnost nejspíš i starali, jenže Jay dal před můj pokoj stráže, které nás měly od vnějších narušitelů spolehlivě chránit. I princové jsou někdy až překvapivě prozíraví.



Jídlo a pití nám služebné nosily podle předem smluvených rozvrhů, takže jsme skutečně nebyli rušeni.



„Hotovo! " zvolal jsem vyčerpaně  někdy kolem páté hodiny v podvečer.

Kůže na Jayových zádech měla být v měřítku všech mých zkušeností s tetováním, zarudlá. Jeho pokožka však byla zcela nepodrážděná. Nejspíš byl velmi odolný.



Zhluboka jsem se napil sklenice vody, kterou jsem měl celou dobu po ruce.

Moje veledílo bylo dokončeno.

 

Jay vstal a vydal se k životně velkému zrcadlu v mé koupelně.

Čekal jsem, až začne vztekle křičet, ale bylo ticho.

„To je nádhera,“ vydechl nakonec a já jsem ztuhnul. Ano, to tetování sice bylo úžasné, ale…

Došel jsem k němu a pozoroval jsem, jak nevěřícně hledí na svá záda.

Po jeho páteři se plazily vlnité a zakroucené plamínky, jeden z nich vyčuhoval i vpředu na jeho krku, podle plánu.

Plamínky byly nesmírně složitě zaplétané a ovíjely se kolem středu zad, na kterém se skvělo slunce. Stejně jako plamínky, i slunce bylo složité a tvořilo se z hromady run, jeho paprsky se táhly od něj až k plamínkům, kterých ve větší vzdálenosti od slunce ubývalo, a skoro to vypadalo, jakože plají a pohybují se.

Opravdu jsem si na tom dal záležet. Přeci jen to byl princ.

Nahodil jsem povýšený výraz. „Líbí?“

Otočil se ke mně. „Opravdu umíš tetovat!“

Zatvářil jsem se uraženě.

„Neříkej to tak překvapeně, ničí mi to ego.“

„To přesně potřebuješ, víš?“

„Už nic neříkej, Jayi.“

Povzdechl jsem si. „Hele, jdu se najíst a provětrat se.“ A taky zbavit se myšlenek na dotek tvé kůže. To jsem ale říct, pochopitelně, nemohl.

Vypadl jsem z pokoje dřív, než stačil odpovědět. Venku jsem strážím objasnil, že tetování už skončilo a mohou přestat oxidovat před mým pokojem, oni mi ale taktně naznačili, že raději počkají, až jim to zopakuje princ. Bastardi.

Celý ukřivděný jsem zamířil do starého známého skleníku, kde jsem od aférky s dětmi, které nakonec Jayovi muži rozvezli po pěstounech, trávil hodně času. Princátko by mě nikdy nepustilo do nějakého lesa na vlastní pěst, a tak byl pro mě skleník jedinou možností, jak se nadýchat parádně okysličeného vzduchu.

 

Strávil jsem několik hodin nečinným povalováním se na trávě. Moje mysl byla prázdná, nedokázal jsem souvisle myslet. Věděl jsem, že touha ojet Jaye se brzy může stát obdobně nebezpečnou, jako moje nevybouřená moc.

Připadalo mi to velice komické.

Jak jsem tak ležel, po chvíli se v mém zorném poli objevila Kisova tvář. Trochu mě to vylekalo, protože jsem ho neslyšel přicházet, což bylo neobvyklé.

„Ahoj,“ pozdravil mě a sedl si vedle mě. Taky jsem se posadil.

„Co chceš?“ obořil jsem se na něj. Byl jsem podrážděný z toho, že mě ruší.

Sjel mě udiveným pohledem.

„Máš dost špatnou náladu, co? To tě maminka neučila, že se máš snažit chovat hezky, i když zrovna nemáš svůj den?“

Odfknul jsem si.

„Maminka umřela dřív, než mě stihla naučit takové pitominy, navíc se nechovám hezky, ani když svůj den mám,“ odsekl jsem se a odvrátil jsem se od něj v jasném vzkazu, že nemám v plánu se s ním dál bavit. Nicméně jsem byl příliš hrdý na to, abych odešel, takže jsem zůstal vedle něj a díval jsem se všude jinde jen ne na něj.

Z nějakých nevysvětlitelných důvodů jsem si u toho připadal jako malé děcko.

Kis mé chování člověka v pokročilé fázi dospělosti nechal bez odezvy a dál cosi mlel.

„Mluvil jsem s Jayem, bylo to někdy po návštěvě v Nhyrmě,“ začal.

Pokrčil jsem rameny.

„Nezajímá mě to.“

On ale pokračoval.

„Chci říct, že se tě vzdávám, chci, abys byl první, kdo to bude vědět. Vzdávám se tě a už tě nikdy nebudu otravovat.“

Vykulil jsem oči. Tohle jsem nečekal.

„Jak to myslíš?“

Pousmál se.

„Na něj nemám, na něj nemá nikdo. Nejsi připravený, Zero, budeš se muset rychle aklimatizovat, čekají tě krušné chvíle.“ A s těmi slovy mě nechal ohromeného o samotě. Snad poprvé v životě jsem nechápal vůbec nic.

 Bylo to znepokojivé.

Už jsem si myslel, že je pryč, když jsem ucítil jeho dotek. Prudce mi zaklonil hlavu a políbil mě.

 

Jeho rty byly hřejivé a vlhké. Moje myšlenky se ale točily kolem Jayových rtů. Dokázal jsem myslet jen na to, jak je tento polibek neuspokojivý oproti tomu Jayovu.

Bylo to děsivé.



Kis se ode mě odtáhl. Otočil jsem se k němu čelem.

Chvíli jsem ho pozoroval, měl jsem toho dost, dost toho všeho.



Skočil jsem po něm a přišpendlil jsem ho k zemi. Zakousl jsem se mu do krku, až sykl bolestí.



„Zero, co to děláš?!" vyjekl.



„Tys mě políbil, " zavrčel jsem a jeho další slova jsem udusil vlastním jazykem.

Líbal jsem ho hltavě a zuřivě, chtěl jsem ukojit svou touhu, ale nešlo to. Jeho rty mě nedokázaly uspokojit.

Vztekle jsem ho přestal líbat a rozepl jsem mu poklopec od kalhot. Když ho ošukám, hned mi bude líp.



Zastavila mě jeho ruka.



„Přestaň, Zero," řekl silným, klidným hlasem.

Naše oči se střetly. Když spatřil můj zoufalý výraz, který jsem přes veškerou snahu nedokázal zakrýt, zjihl.

„Zero, ty jsi hlupák, vždyť mě ani trochu nechceš." Silně mě objal.



„Nech mě to  udělat," zašeptal jsem,  zoufalství mě obklopovalo ze všech stran, bylo to nesnesitelné.

Přestal mě objímat.



„To nejde Zero. Sice bys mě bez pochyby zvládl znásilnit, takže tě můj názor nejspíš nezajímá, ale je to skutečně to co chceš?"

Jeho ruka zaplula pod mé triko a on začal dráždit mou bradavku. Druhou rukou mi sevřel ptáka.

„Vážně tě tohle vzrušuje?" ptal se a dál pokračoval ve své činnosti.

„Trochu,“ odpověděl jsem přidušeně.

 

„Trochu,“ ochutnával to slovo a zaposlouchal se do mého zrychleného dechu.

 

„Vzrušuje tě to jen kvůli tomu, že myslíš na něj. Jestli jsi na tom ty takhle špatně, on je na tom tisíckrát hůř. Musí ho stát všechny síly, aby se udržel.“

 

„To mě nezajímá,“ zavrčel jsem.

 

„Vyspi se s ním, Zero, pomůže ti to.“ Dal ze mě ruce pryč a vylezl zpode mě.

 

Sedl jsem si a zíral jsem do trávy. Byl jsem mimo.

 

Stál nade mnou a lítostivě na mě shlížel.

„Kdybych se s tebou vyspal já, zabil by mě, a ani bych tě nechtěl, patříš jemu, tak se s tím koukej smířit.“

Vztekle jsem zavrčel.

„Já nikomu nepatřím a jemu už vůbec ne!“ Jenže Kis už byl v trapu.

Zhroutil jsem se na trávu a tahal jsem se za vlasy

Moje srdce a duše byly už nějakou dobu zničené, na tohle jsem zkrátka nebyl stavěný!

 

Když jsem se vydal zpátky do chodeb Jantaru, cítil jsem se naprosto zdecimovaný. Jak se tohle mohlo stát?

Šel jsem do svého pokoje a rovnou jsem sebou hodil na postel a schoval jsem si tvář do polštáře. Třásl jsem se po celém těle a přitom mi nebyla zima. Opravdu šílené.

„Jsi v pořádku?“ uslyšel jsem Jayův udivený hlas. Trhnul jsem sebou a prudce jsem zvedl hlavu.

Ležel na samém kraji mojí postele a starostlivě si mě prohlížel.

„Co tady, sakra, děláš?“ zeptal jsem se přidušeně.

„Hledal jsem tě, protože máme poradu u thaedetského piana, byl jsi nějakou dobu nezvěstný, a tak jsem se vydal sem a tvoje postel vypadala tak lákavě, až jsem si řekl, že na tebe budu čekat na ní.“

Nevěřícně jsem ho sledoval, touha dotknout se ho byla nepředstavitelně velká. Co to říkal Kis? Že jestli já jsem na tom takhle, tak on je na tom ještě hůř?

Skutečně, po zběžné prohlídce jsem si všiml, že zatíná svaly, ale opravdu to bylo kvůli nadrženosti?

„Proč máme poradu u thaedetského piana? Co to je? Proč nemáme poradu ve tvém pokoji, jako minule?“ vybalil jsem otázky.

„Můj pokoj ti vadil, jestli si dobře pamatuju, kancelář mi připadá příliš oficiální, a tak jsem zvolil místnost s pianem z Thaedetu. Je to tak nepochopitelné?“

Zamračil jsem se.

„Co je piano z Thaedetu?“ nechápal jsem.

Vytřeštil oči.

„Ty neznáš piano z Thaedetu?“ ptal se ohromeně.

Pokrčil jsem rameny. „Neznám.“

Povzdechl si. „Nevzdělanče.“

„Nenavážej se do mě a radši mi doplň informace,“ zavrčel jsem vztekle.

 „Dneska jsi vstal levou nohou, co?“ zeptal se mě provokativně.

„Dělej,“ zasyčel sem vztekle. Zasmál se.

„Piano z Thaedetu je piano, které bylo vytvořeno už před nesmírnou spoustou let. Lidé ho vytvořili za účelem rozpoznat ty nejtěžší případy psychického zhroucení ze ztráty blízkého. Na to piano dokážou hrát právě jen ty nejtěžší případy, které jsou prakticky beznadějné. Často sem chodí lidé zkoušet, jestli zvládli ztrátu blízkého nebo ne. Za poslední tisíciletí na ten klavír ale nikdo nedokázal zahrát. Po smrti své matky jsem to zkoušel taky, ale člověk musí ztratit veškerou naději a vůli k dělání čehokoliv, aby z klavíru vyšel zvuk.  Budoucím sebevrahům klavír ale nehraje, což je zvláštní.“

Naklonil jsem hlavu na stranu. „To chci zkusit.“

Ostře se na mě zadíval.

„Takže přiznáváš, že jsi ztratil někoho drahého,“ zkonstatoval.

„Už to stejně víš, kvůli Dece.“

Chvíli bylo ticho.

„Kdo to by-  Nechci o tom mluvit,“ skočil jsem mu do řeči, zvedl jsem se z postele a vyšel jsem na chodbu s ním v patách.

Předběhl mě a vedl mě do neznámých částí Jantaru (jak je ten hrad sakra velký?!?!).

Nakonec otevřel jedny masivní dveře a společně jsme vkročili do místnosti.

V ní byli exoti sedící na velkém stole, (na kterém ležela úžasná váza s květinami), a civějící na piano.

Piano.

Jo, muselo to být to piano.

Myslel jsem si, že mám očekávat normální černé piano. Jenže to, co bylo přede mnou, mě naprosto ohromilo.

Bylo to obrovské křídlo celé z průhledného kamene ledovcové barvy. Nikdy jsem neviděl něco tak krásného a to jsem toho viděl už opravu hodně.

Okamžitě mě začaly svrbět ruce, přece jen jsem na klavír nehrál už celý rok.

„Nekoukej na něj tak, neukradneš ho, nejde zvednout, ani zničit, je tady zakleto nějakým speciálním kouzlem, které ho tu drží obrovskou silou,“ poznamenal Jay a upřeně mě sledoval.

Popošel jsem dopředu a sedl jsem si na židli u piana, zády k jeho klapkám.

„Takže, co chcete řešit?“ zahájil jsem poradu. Kisovi jsem věnoval dlouhý pohled, který mi bez mrknutí oplácel.

Všiml jsem si, že si vzal rolák, kterým zakryl můj kousanec.

Škoda, jistě by spolu s Jayem vypadali esteticky. Jeden se dvěma otisky rukou a druhý pokousaný.



„Řekl jsem si, že by nebyl špatný nápad trochu si odpočinout, takže bychom mohli někam vyrazit, chci se odreagovat, navíc se potřebujeme  naprosto sehrát a k tomu samotný boj nestačí. Takže, jaké máte návrhy na pěkný výlet? " začal Jay.



Nevěřícně jsem na něj hleděl.



„Bouchl ses do hlavy?" optal jsem se zdvořile, za což mě odměnil vražedným pohledem.



„To je skvělý nápad!" zaradovala se Ora a i ostatní souhlasili.

Připadalo mi, že se kolem mě uzavírá past.



„To jste všichni zešíleli?"nechápal jsem, ale oni se jen tupě usmívali.

Další hodinu strávili vymýšlením nejpotrhlejších blbostí, co jsem kdy slyšel. 



Nakonec dospěli k závěru, že se projedeme po druhé polovině země a prozkoumáme to tam skrz naskrz.



Já už to tam prozkoumané měl, ale neřešil jsem to.  Holt si budu muset těsně před výletem zlomit nohu a tvrdit, že jsem zapomněl, jak se mám vyléčit. I když, jak znám Jaye, klidně mě bude nosit.





Exoti se začali trousit pryč z místnosti a já jsem si oddechl, když jsem osaměl.



Nebo jsem si aspoň naivně myslel, že jsem sám, dokud Jay nepromluvil.



„Vyspi se se mnou, Zero, " řekl bez okolků.

Stál přede mnou s nevyzpytatelným výrazem a mně se na chvilku zatmělo.



„Ani náhodou, ty idiote," odsekl jsem.

Postoupil ke mně blíž.



„Proč se furt tak vzpíráš, když mě chceš?" ptal se vztekle a mně přejel mráz po zádech. Pokrčil jsem rameny.



„Uznávám, chci tě, ale vyspím se s tebou, jen když  budu nahoře."



Naklonil hlavu na stranu.



„Klidně, buď nahoře, jestli chceš, ale péro budu mít já  v tobě," souhlasil. Teď se mi zatmělo před očima vzteky.



„Ty kreténe, moji prdel nikdy žádnej pták nenavštíví!" ječel jsem, měl jsem ho už opravdu plné zuby.

„Proč chceš být tak moc seme?" zaječel on.



„Mohl bych se tě zeptat na to samé!"



„Klidně!" vykřikl.  „Nechci dělat ukeho, když k tobě necítím submisivitu!"



To zabolelo.



„Seru na to,  mám tě plný zuby! " křičel dál.

(To jsem chtěl říct já.)



„Jsem na tom obdobně, tak vypadni a nech mě na pokoji!"



Postoupil ještě blíž.

„Jak dlouho mě chceš nechat čekat, ty malá kurvičko,“ jeho hlas byl naplněn nebezpečím, mluvil tiše. Jeho oči se proměnily v kočičí a já jsem mohl jen odhadovat, že moje oči taky ztratily kontrolu a září modrou. Kdyby nebyla atmosféra tak napjatých, chytil bych z toho výtlem.

„Neurážej mě,“ odpověděl jsem taky tiše. „Nevyspím se s tebou, konečně to pochop a nech mě na pokoji.“

„Neštvi mě,“ zavrčel.

„Nechci se s tebou vyspat, konec debaty.“ V jeho očích se zablýsklo.

„Seru na to, co chceš a nechceš!“

Popadl mě kolem pasu a já v nastávající vteřině zjistil, že sedím na stole a mezi stehny mám jeho boky. Chtěl jsem se od něj odtáhnout, ale on mě pohotově chňapl kolem pasu, přitáhl si mě blíž k sobě a drsně mě políbil.

Stihl jsem jen překvapeně zahuhlat.

Zachvěl jsem se. Tohle bylo to, co jsem chtěl. Jeho jazyk, který zcela naplňoval moje ústa a okupoval je se zarážející majetnickostí. Líbal mě, jako by mě chtěl spolknout.

Třásl jsem se po celém těle a schopnost souvisle myslet a hýbat se, se podivuhodnou rychlostí vytratila do neznáma.

Přinutit se zvednout ruce a začít se vzpírat, bylo jednou z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy dokázal. Ale zvládl jsem to. To mi stačilo.

Odtáhl jsem se od něj, jenže on mě popadl prsty za uchem a palcem pod bradou, takže jsem neměl naději.

Pokusil jsem se mu vypíchnout oko palcem, ale on se mi naneštěstí vyhnul a přitáhl si mě zpátky, ale pak se zarazil.

Zastavilo ho něco v mojí tváři.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě zaraženě.

Sklonil jsem hlavu, aby mi nemohl vidět do obličeje. Připadal jsem si nesmírně vyčerpaný.

„Prosím, nech mě být. Dneska nemám sílu se s tebou prát,“ zašeptal jsem zlomeně.

Přitiskl své čelo k mému.

„Nevím, co s tebou je, ale měl by sis uvědomit, že po mně chceš strašně moc, víš?“

Potřásl jsem hlavou a neodpovídal jsem. V mysli jsem měl jen ten zpropadený klavír, Jayovu vůni a vlnu neidentifikovatelných pocitů.

Princ se odtáhl a odešel pryč. Doprovázel jsem ho pohledem, když se za ním zabouchly dveře.

Seděl jsem na stole s rukama opřenýma o kousek volného prostoru ze stolu mezi mýma nohama, a uvažoval jsem o tom, co se se mnou děje.

 

Po přestávce na vzpamatování jsem sklouzl ze stolu dolů a vydal jsem se ke klavíru, který mě celou dobu nepředstavitelně lákal.

Byl jsem si téměř jistý, že na něj budu schopný zahrát, protože jsem si připadal poměrně dost zlomený a vůle k životu mě také dávno opustila. Chtěl jsem zkrátka jen hrát a hrát a hrát. Klidně do bezvědomí, jen abych na všechno zapomněl.

Sedl jsem si na stoličku a v mysli jsem si vybavil jednu píseň. Byla to jednoduchá melodie, která se ovšem v pokročilé fázi písně větvila a měnila se na velice těžkou.

Prsty jsem položil na klapky a zhluboka jsem se nadechl, než jsem stiskl první akord.

Z piana vyšel krásný, čistý zvuk, který rozechvěl celou mou bytost.

Začal jsem hrát. Syté, drsné, melancholické tóny se vznesly do vzduchu a já ztratil pojem o všem. O čase, o realitě, o všem.

Zpočátku se mé ruce trochu zadrhávaly, ale postupně jsem se dostal do rytmu a přejížděl jsem prsty po klávesách ohromující rychlostí.

Před očima jsem měl rozesmátou tvář mé sestry Justice. Její rady o hraní na klavír, její obdiv, když jsem úspěšně zahrál první píseň, to jak plakala, když jsem hrál tuhle skladbu. Její nekonečné hledání dalších a dalších písní, které se jí líbily, a chtěla, abych se je naučil a hrál jí je. A já to skutečně dělal a nic mě nedokázalo rozveselit tak, jako její radost, když mě poslouchala.

Trvalo notnou chvíli, než mi došlo, že mi po tváři tečou proudy slz. Zoufale jsem cenil zuby ve snaze zabránit pláči, ale bylo to marné.

Hrál jsem dál a dál. Nepřestal jsem cenit zuby, protože jsem musel zkoušet potlačovat vzlyky, které se rychle přihlásily o slovo a spolu se slzami utvořily vražedné duo.

 

Když jsem dohrál, odskočil jsem od piana, jako bych se spálil.

Zhroutil jsem se na zem a v kleče jsem přestal bojovat proti slzám a vzlykům a nechal jsem všemu volný průběh.

Nikdy předtím jsem v mém zasviněném životě nebrečel. Byla to nečekaná zkušenost.

„Zero,“ vydechl ohromeně Jay.

Prudce jsem vzhlédl. Stál u piana a za ním byli seřazeni exoti s vytřeštěnýma očima.

Podle jejich výrazů jsem poznal, že už tam jsou nějakou dobu.

Nechal jsem to být a složil jsem se zpátky do své ulity zármutku. Moc dobře jsem věděl, že bych se nikdy nedokázal rozbrečet kvůli sobě a sebelítosti, jenže rozbrečet se pro Justice? To bylo něco úplně jiného.

Na zádech jsem ucítil teplý dotyk a vzápětí jsem se ocitl v Jayově náruči.

Překvapeně jsem zalapal po dechu.

Přišla další nezvladatelná vlna vzlyků a já jsem v definitivní ztrátě rozumu popadl Jaye za límec a zabořil jsem nos do jeho hrudi.

Hladil mě po vlasech a něco šeptal.

Nebyl jsem schopný ho poslouchat a rozpoznat co říká, ale stačil mi jeho hlas. Chytal jsem se ho, jako tonoucí stébla.

Netušil jsem, jak dlouho jsem brečel, ale jediné na co jsem se zaměřoval, bylo teplo, to teplo, které z něj vycházelo. Nemohl jsem se ho nabažit, tepla ani vůně, která z něj byla cítit.

Odtáhl jsem se a on mi to neochotně dovolil.

„Řekni mi o tom, " řekl  a naléhavě se mi zadíval do očí.

Zamračil jsem se.



„Nechci to nikomu říkat."



„Sakra Zero, pochop to konečně, potřebuješ pomoc, tak se vyzpovídej! "



Věnoval jsem mu postranní pohled.

„Co když ti to řeknu a ty mi potom rozdupeš srdce? To chce důvěru, abych ti řekl něco takového, víš?"



Skepticky mě pozoroval a pak se obrátil na exoty.  Okamžitě pochopili jeho neslyšný vzkaz a odešli pryč z místnosti.



„Nikdy ti neublížím, Zero, zapamatuj si to."

Jeho hlas byl smrtelně vážný.



Pozvedl jsem obočí, i když se slzami na tvářích jsem nezískal kýžený dojem.



„To, co říkáš, zní jako totální kýč."

Zavrtěl hlavou.



„Prostě mi to řekni, nemůžeš všechno snášet sám."

„Nestarej se o mě, všechno zvládnu sám, navíc je ten tvůj nenadálej soucit dost děsivej."



Sklonil hlavu.



„Prosím, já tě prosím."

Vykuleně jsem na něj zíral.



On mě vážně... prosí?  On se svým egem, se kterým málem ani neprojde dveřmi?



„Chci to vědět," naléhal znovu. „Ani by mě nenapadlo to šířit dál, tak mi to prostě řekni."



Povzdechl jsem si.



„Dobře, přišel jsem o sestru, jmenovala se Justice. Byla jediným člověkem od mých jedenácti let, který mi byl drahý. Předtím jsem měl ještě další blízké, ale nikdy jsem neměl nikoho tak přišitého k srdci jako ji."

 

 Mlel jsem rychle, abych to měl za sebou, a intenzivně jsem vnímal jeho upřený pohled.



„ Já i ona jsme měli vrozenou chuť k násilí, byla to zkrátka naše povaha, ale zkoušeli jsme ji naivně skrývat.

Jednou jsem to ale porušil. Bylo to kvůli nějakým existencím, které moji sestru otravovaly. Když na ni chtěl jeden sáhnout, neovládl jsem se, přestože jsem věděl, že by je dokázala zmlátit sama. Byli tři, já jsem ztratil hlavu, zbil jsem je a dřív než jsem se vzpamatoval nebo mě sestra zarazila, byli mrtví. Předtím mě ani nenapadlo, že by normální člověk nemusel vydržet moje rány. Pamatuju si, jak jsem ohromeně stál v té posrané uličce, celý pokrytý krví a se třemi mrtvolami u nohou." odmlčel jsem se a zvedl jsem pohled k jeho očím. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, a tak jsem pokračoval.



„Justice mi ten den řekla, že mám  sílu, že mi oba máme sílu a že ji musíme kontrolovat. Byla jako anděl. Nezavrhla mě a nepojmenovala očividný fakt, že jsem zrůda. Strašně moc to pro mě znamenalo. Jenže Justice se ode mě odlišovala, milovala lidi. Uměla najít krásu i v té nejzvrácenější duši."



„Společně jsme chytali a dostávali do vězení vrahy, zloděje a mafiány. Justice byla pochopitelně taky Adarian, jako já, takže dostala jméno podle své povahy. Spravedlnost. Byla spravedlivá vždy a všude, ale rozhodovala se srdcem.

A já ji strašně hluboce miloval a zbožňoval jsem ji.

Dělala si legraci z mých prvních lásek, kupovala mi kondomy a lubrikační gely, doprovázela mě do gay barů a večer se mnou lovila kriminálníky.

Byl jsem šťastný, víc jsem toho nechtěl. Podporoval jsem ji v chození do proti-zločineckých spolků, dělal jsem si legraci z jejích prvních lásek, kupoval jsem jí vibrátory, doprovázel ji do lesbických barů a večer jsem s ní lovil kriminálníky.

Postupem času jsme spolu ale lovit přestali, ona se naplno starala o své spolky, kterým praktiky všechno obětovala. Mnohokrát jsem se jí to snažil rozmluvit, protože jsem ji chtěl jen pro sebe, ale ona byla tvrdohlavá.

Zatímco ona bojovala pro morální stránku, já jsem se stal postrachem. Zabíjel jsem a brzo mě uznalo a bálo se mě celé podsvětí, kterého jsem se stal pánem a taky největším nepřítelem. Tak nějak jsme já i Justice byli šťastní.



Jednoho dne to ale skončilo. Po Seraně se rozneslo, že jsem zločinec. Chodil jsem za různými bossy, komunikoval jsem s vrahy, získával jsem nekonečná množství informací, takže se to jednou stejně muselo stát.

Zrovna jsem byl na nějakém zločineckém jednání, když mi Justice zavolala, že někdo vypustil mezi proti-zločince smyšlené informace. Označili  ji jako zločince, hlavně kvůli mně. Navíc bylo víc než jasné, že informace vypustil někdo za účelem mě zničit.  Justice mi řekla, že si myslí, že by mohli být její spolky v nebezpečí, a že je běží ochránit proti případné hrozbě.

Nevěděl jsem, kdo mi v tu chvíli zničil život, kdo vypustil tu informaci, ale pospíchal jsem za svou sestrou.

V okamžiku, kdy jsem doběhl na místo, byl jsem už téměř nepříčetný, a pak jsem ji uviděl. Byla obklopená těmi zmrdy z proti-zločinců.

 

Chovali k zločincům nenávist, protože mnohým z nich členové podsvětí povraždili rodiny, ale to je neopravňovalo k tomu, aby šli po každém, o kom jim kdosi nakukal, že je zločinec.“

Přivřel jsem oči.

 

 „Bylo pozdě, už když jsem dorazil, tak byla mrtvá. Ti parchanti ji ubodali, stáli kolem ní s noži v rukou spokojení, že se jim pomsta vydařila. Řekl bych, že v té chvíli, kdy jsem viděl, jak ji zabili lidé, pro které by neváhala obětovat život, jsem zešílel.

Asi ani nemusím říkat, že jsem je v pár minutách povraždil, jenže než jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že vzduch je plný nějakého plynu, který byl vytvořen jako uspávadlo přesně pro Adariany. Nestihl jsem udělat nic a byl jsem v bezvědomí. Ten plyn tam stoprocentně dal ten samý člověk, co prosti Justice poštval ty proti-zločince.

 

Já jsem skončil ve vězení. Mučení mě utěšovalo a pomáhalo mi na okamžik zapomenout. Postupně se mi vrátil rozum, ale cítil jsem, že je se mnou něco špatně. Neřešil jsem to, a ani neřeším, nepřipadá mi, že by to mělo cenu.“

 

Odvrátil jsem hlavu. Nelíbilo se mi, že jsem mu to řekl. Proč jsem to vůbec dělal?

 

„Zero,“ zašeptal moje jméno.

„Co je?“

 

„Zero,“ zašeptal znovu.

 

Ublíženě jsem se na něj zadíval.

 

„Občas jsi docela děsivý, víš?“

 

Bez slov a bez okolků si mě opět přivinul do náruče. Bylo to tak uklidňující, až jsem měl na chvíli dojem, že se mi zastavilo srdce.

 

„Pomůžu ti,“ řekl po chvíli. „Nedovolím, abys zešílel nebo dělal další nebezpečné vylomeniny, neboj se.“

 

Snažil jsem se od něj odtáhnout. „Já se nebojím,“ protestoval jsem.

Zabořil nos do mého krku a já bych přísahal, že nasával můj pach.

 

„Jestli chceš, budu se bát za tebe.“

 

„Nebuď tak tvrdohlavý!“ Už mě zase začal srát.

 

 

Chvíli jsme byli oba zticha, takže jsem měl čas si uvědomit, že mám zase Jayovy boky mezi stehny a sedím na něm, jako děvka.

Zaklel jsem a znovu jsem se chtěl odtáhnout. Při tom pokusu jsem o cosi zavadil.

 

 

 

V tušení, že mě čekají velké změny, že mě čeká nový a dost divoký život, jsem přiškrceně pronesl: „Jayi, tobě stojí.“