Dozorce a krasavec se zadívali do temnot cely.

„Rozsvítím," řekl dozorce a taky to udělal, nad mojí hlavou se rozblikala zářivka. Odhalila mé tělo zhroucené u zdi, prakticky visící na řetězech, mou skloněnou hlavu, louži krve pode mnou, byl jsem celý špinavý a zakrvácený k nepoznání.. Narovnal jsem se.  Zářili ze mě moje oči, které byli tak světle modré až skoro elektricky bílé. Okraje modré, vnitřek bílý. Měl jsem černé vlasy a na jednom prameni tři stříbrné korálky.

Krasavec popadl dozorcův čip, přitisknul ho k plošce, která čip načetla. „Půjdu ho navštívit," pronesl, vkročil dovnitř a zavřel za sebou.

Fascinovaně jsem na toho šílence hleděl. Prohlížel si mě z pod přivřených očí. Já pozoroval kaluž pod svýma nohama. Měl jsem obrovské bolesti. Přešel ke mně, vzal mě za bradu a zvedl mi tvář. Naše oči se střetly. Věnoval jsem mu pohled nezkrotného zvířete, vyzývající, pohrdavý, útočný. Beze slova vytáhl jakýsi předmět a natáhl se kamsi za mě. Škublo to jednou, pak podruhé. Přeřezal mé řetězy. 

Bez opory řetězů jsem se na nohou udržel přesně čtyři vteřiny, a i na ně jsem byl patřičně hrdý. Klesl jsem na kolena. Škubnutími se probudila bolest v mých zápěstích. Teď, když jsem měl volné ruce, jsem obrovskou silou zničil jeden okov. Prostě jsem ho sevřel druhou rukou a zmačkal ho, jakoby to byl plast. Cizinec mě jen sledoval. Zničil jsem i druhý okov. Pak jsem zíral na proužek ostnatého drátu zarytého pět centimetrů do masa na každém zápěstí. Byl to velice působivý způsob mučení. Omotat ostnatý drát kolem zápěstích oběti jako náramek a zabodnout ho. I tady jsem vděčil svému silnému tělu, že nepodlehlo otravě krve. Krasavec se při pohledu na ruce sykavě nadechl. Popadl jsem jeden konec drátu a trhnul jsem. Ostny ztuha vyjely z masa. Stejný postup jsem zopakoval na druhé ruce.

 Bolest byla strašlivá. Dokázal jsem se ovládnout natolik abych nekřičel, ale nemohl jsem ovládnout nesmírně intenzivní třas, který ovládl mé tělo. Měl jsem horečku. Roztouženě jsem vzpomínal na dotek ruky neznámého na mé bradě, jak jeho studené prsty vysílaly příjemné chladivé vlny do mého těla. Nepoužil magii, ale přesto byl ten dotek kouzelný. Zprudka jsem oddechoval. Byl jsem na pokraji omdlení. To bylo to poslední co mi proběhlo hlavou, než jsem opravdu omdlel.

Když jsem se probral, nedokázal jsem určit, kde to jsem, asi v nějaké neuvěřitelně příjemné posteli......chodící posteli. "Počkat." Otevřel jsem oči a hleděl jsem do záplavy zlaté. „Čauky," zavrněl krasavec.

Byl jsem v jeho náručí, a on mě nesl neznámými chodbami jako bych byl pírko. Chtěl jsem se vykroutit, ale on si toho ani nevšiml. Nesl mě dál a neustále se ho cizý hlasy ptaly, jestli mě nemají vzít místo něj a on je vytrvale odmítal. Došli jsme k nějakým dveřím, ty se otevřeli a jakmile vešel dovnitř zase se zavřeli.

„Jayi," slyšel jsem zaskočený hlas. „Tys to opravdu udělal...."Cítil jsem jak se mu zachvěla hruď, když si odfrknul. „Když něco chci, tak si to vezmu," odpověděl. 

Nastalo ticho.

„Tohle je on? Vypadá...zranitelně," říká ten nový, na kterého jsem natočil hlavu, abych si ho trochu prohlédl.

Měl hnědé vlasy, hnědé oči a podle uniformy z černé látky a jejího zdobení to musel být ten proslavený generál. Myslím, že se jmenoval Christian?? Nevím. Přimhouřil jsem oči před světlem. "Světlo." Právě v tu chvíli mi došlo, že to není světlo zářivek, ale pravé sluneční světlo. Nehleděl jsem na bolest a vymrštil se z náruče Jaye. Stál jsem v mramorové místnosti, po kraji byla okna. Prudce jsem k jednomu z nich přiskočil, otevřel ho, a protože bylo v lidské velikosti, vyskočil jsem na parapet a postavil se. Rozpřáhl jsem ruce, výška pode mnou byla obrovská, a já si vychutnával chladivý vánek, který vlažil mou pokožku. Rozesmál jsem se. Ale ne tím svým obvyklým psychopatickým smíchem, ale opravdovým, šťastným. Jsem z té cely pryč. A teď už mě tam nikdo nedostane.