Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 11

Andrail 

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

        „Tohle nemůžete!“

        Žádná reakce.

        „Jsem možný dědic ceirského trůnu!“

        Nereagovali. Vedli ho dále tmavou chodbou. Míjeli dveře cel.

        „No tak! Přeci se nějak domluvíme…“ Do Andrailova tónu začínalo čím dál více pronikat zoufalství.

        Zastavili se. Andrail rozšířil oči hrůzou. Docházelo mu to. Oni to opravdu udělají! Nezabrání jim v tom. Má spoutanou magii, nemá kam utéct, vůbec ho neposlouchají…

        Vyměňoval si pohled s masivními vězeňskými dveřmi.

        „Já mám peníze! Prosím! Tohle ne-, ááh…“

        Prudce s ním smýkli a vstrčili jej dovnitř. Zavrávoral.

        Cvak! Dveře se zabouchly.

        „Ne! Tohle si dovolit nemůžete!“ vřískl. „Pusťte mě! Hned mě pusťte!“ zařval a praštil do dveří pěstí. Byl to špatný nápad, protože ho naráz bolela celá ruka.

        „Drž hubu!“ ozvalo se za ním velmi nevlídným a hrubým hlasem.

        Andrail cítil, že má žaludek až v krku. On tu není sám…? Najednou měl strach se i jen pohnout. Nechtěl se otočit. Usoudil však, že nemá na výběr. Udělal to. Musí se situaci postavit čelem!

 

        Cela nebyla zrovna prostorná. Na druhém konci vysoko nahoře se nacházelo maličké zamřížované okno, kterým sem proudilo alespoň trochu světla. Po obou stranách byly vždy čtyři úzké pryčny, vždy dvě nad sebou, celkem tedy osm „lůžek“. Andraila do nosu udeřil otřesný puch moči a výkalů – vycházel z malé místnůstky nalevo od dveří. Té chyběly jakékoli dvířka nebo třeba aspoň závěs, takže stav „sociálního zařízení“ byl hned patrný. Ten pach u Andraila hned podnítil chuť na zvracení, ale mladý princ se snažil obsah žaludku statečně udržet.  

        I proto, že právě čelil pohledům dosavadních obyvatel cely. Na první spodní pryčně nalevo od něj seděl obrovský svalnatý chlap se spoustou tetování po pažích, krku, obličeji… Tmavé vlasy měl spletené do dlouhého copu. Andrail si byl jist, že kdyby na to přišlo, tak by ho ten chlap jednou ranou skolil k zemi. Ten hrubý hlas patřil jemu. A co hůř… Dotyčný měl kalhoty stažené dolů a mezi koleny mu právě seděl jakýsi roztřesený vyzáblý blonďáček, který se právě důsledně snažil nezadusit chlapovým pérem. Vypadalo to, jako by se chtěl poodtáhnout, ale chlap ho drapnul za vlasy a přitlačil k sobě.

        „Nedovolil jsem ti přestat, děvko,“ sykl nebezpečně a spokojeně vyhekl, když se chlapcova ústa opět pevně obemkla kolem jeho přirození.

        Ne! Andrailova mysl se zmohla jen na hysterické opakování tohoto slova. Ne! Ne! Ne!

 

        Andrail cítil, jak ho ovládá děs. Kam se to dostal?! Ani si neuvědomil, že se natlačil zpět na dveře, jako by se jimi chtěl propadnout na druhou stranu. Reiviane! Myšlenka k jeho spolužákovi zaletěla neskutečnou rychlostí. Prosím! Vrať se co nejdřív. Nenechávej mě tady! Prosím!

 

        Dalším z vězňů byl chlap střední postavy, špinavých delších hnědých vlasů, tváří posetou spoustou jizev. Ten se opíral o stěnu pod oknem a znuděně si prohlížel příchozího. Pak tu byl mladý muž tak kolem pětadvaceti, ten ležel na břichu na první vrchní pryčně napravo. Jakmile si Andraila prohlédl, nezaujatě se položil zpátky a zavřel oči. Poslední byl černovlasý hromotluk rozvalený na druhé levé spodní pryčně. Prohlížel si jejich přírůstek přimhouřeným pohledem.

        „Co seš zač?“ ptal se.

        Chci pryč! Chci pryč! Chci pryč! Reiviane!

        Andrail otevřel pusu, ale nevyšel mu z ní ani hlásek.

        „Ztratils řeč?!“ zachechtal se hromotluk.

        Chlap s copem hlasitě zasténal. Právě se udělal do blonďáčkových úst. Propustil ho ze sevření a ten s ústy plnými spermatu poklesl na zem. Třásl se a tváře měl rudé prožitým ponížením.

        Andrail se snažil neulpět na něm pohledem příliš dlouho. Ne, nemůže na něj přeci zírat. Ne! Jeho mozek nedokázal vstřebat, čeho to je vlastně svědkem.

        „Tak odpovíš?!“ do hlasu hromotluka se protnula výhrůžka.

        „Dyť je mrtvej strachy,“ prohlásil zjizvený muž pohrdlivě. „Koukni na jeho hadry. To bude nějakej zbohatlík.“

        Ne! NE!

        Andrail se třásl. Bylo mu zle. Měl pocit, že najednou nemůže dýchat. Sem prostě nepatří! Tohle nedá. Tohle nepřežije. Před očima se mu zatmělo a on se sesul podél dveří na zem do bezvědomí.

 

-

 

        Reivian skutečně přiběhl na stanici, jak nejrychleji to šlo. Uříceně vpadl dovnitř a dožadoval se pana Thársigy. Ten prý mezitím odešel k jinému případu a Rei má počkat. Zkusil vysvětlit, o co jde, ale každým, s kým zkusil jednat, byl opět poslán na chodbu, ať čeká… Nakonec se opravdu usadil na lavičku, seděl a pohledem hypnotizoval hodiny. Nic se nedělo.

        Uběhla minuta, půlsag, sag, … Konečně! Všiml si, že vyšetřovatel, na kterého čeká, se objevil a kráčí chodbou ke své kanceláři. Vedle něho šel ještě jiný muž, se kterým o něčem vážně hovořili.

        „Pane Thársigo!“ vykřikl a hnal se k němu. „Dobrý den, mám tu ty doklady…“

        Strážce ho sjel hodnotícím pohledem. „Kir Rakeila,“ identifikoval ho. „Teď nemám čas, počkejte,“ a bez zájmu pokračoval dál.

        „Ale,“ vydechl Rei zoufale. „Prosím, potřebujeme stihnout vlak, jedeme na přijímací zkoušky…“

        Strážce si jen odfrkl. „Později,“ mávl rukou a vešel do své kanceláře i se svým doprovodem.

        Reivian se zhluboka nadechl. Dobře. Ještě chvíli počkat může.

 

        Uběhl čvrtsag… Reivian nervózně přešel tam, zpátky. Vydal se ke kanceláři. Zaklepal. Žádná odezva. Zkusil to znovu. Nic.

        Opět pohlédl na hodiny. Skoro dvě dvě a půl místního času (tj. 17:40 zemského). Reivianovi se sevřely útroby. Ten vlak nejspíš opravdu nestihnou. Co asi dělá Irdwald? Snad je v pořádku. A co Andrail?! Nedělal si iluze, tušil, že Andrail nejspíš prožívá krušné chvíle.

        Zaklepal důrazněji. Dveře se rozrazily a jeho zpražil velmi nevlídný pohled pana Thársigy.

        „Omlouvám se, že vyrušuji,“ vydechl Reivian. „Prosím, mohl byste mne vyslechnout?“

        Zamračil se na něho. „Až na vás budu mít čas, tak se to dozvíte. Váš přítel bude souzen podle zákonů Zarhary. Do svého soudu setrvá v cele.“

        Soudu?!

        „Je to nedorozumění, pane… Andrail cir Saharia je -“ Víc říci nestihl. 

        „Na shledanou, pane kir Rakeilo.“

        Pan Thársiga zavřel dveře a opět ho nechal bezradně stát na chodbě.

 

        Reivian se zhluboka nadechl a vydechl. Tudy cesta nevede. Jenže přeci nemůže zkontaktovat Andrailovu matku. Vždyť ani nemá jak! Kdo se zvučným jménem by mu mohl v této situaci pomoci…

        Erianel cir Taira. Jasně. Hahaha. Lepší nápady by na skladě nebyly.

        Dvě tři místního času! (18:00 zemského.) Vlak do Elbery právě odjel. Reivian stál přede dveřmi vyšetřovatele Thársigy, který mu stále nedal šanci něco říct.

        Po několika dalších dlouhých chvílích se dveře opravdu otevřely. Strážce se rozloučil s druhým mužem, který odešel. Vyšetřovatel pohlédl na Reiviana a beze slova se opět zavřel ve své kanceláři.

        Reivian zatnul zuby. Ten chlap mu prostě nedá šanci. Vlak je pryč. Kdo ví, co je s Irdwaldem. Andrail je ve vězení… Co by měl udělat on?!

        Pan Thársiga vyšel ven. Zamkl kancelář. Rei rozšířil oči.

        „Pane,“ oslovil ho.

        Thársiga si odfrkl. „Vy tu ještě jste?“ ušklíbl se. „Přijďte mi svou výpověď přednést ráno. V pět čtyři místního času.“

        Reivian polkl. V očích se mu zrcadlil šok. Má přijít ráno?! Má nechat Andraila v cele celou noc?!

        Vypadalo to však, že nemá na výběr. Tady s ním už nikdo jednat nebude.