Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 22

Přijímací zkoušky – teoretická část

| (Počítání času) |

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 30. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. sobota 19. září 2015 zemského času)

 

         Ezrath s Erianelem předpřijímačové období v Elbeře strávili procházením města a okolí, průzkumem terénu, bedlivým pročtením brožurky, studiem… Erianel se odmítl bavit o čemkoli, co by se jakkoli týkalo Lisiantara nebo jeho rodiny, a Ezrathovi nezbývalo nic jiného než zrzkovo rozhodnutí respektovat.

         Bylo 30. IV., jedna dvě místního času se blížila. Ezrath se snažil potlačit nervozitu, která prostupovala celým jeho tělem. Připadalo mu, že jeho žaludek se celý pokroutil a uzly na něm už nikdo nikdy nerozmotá… Takhle nervózní snad ještě nikdy nebyl! S takovou ne jen, že ten test nenapíše, on jim ho možná i pozvrací! (Můžou se dostávat záporné body?)

         Erianel působil klidně. Na tváři mu hrál jemný zdvořilý úsměv a čelo se mu krabatilo zamyšlením. Směrem do budovy se vydali ve značném předstihu. Ani jeden z nich nechtěl riskovat, že by snad dorazili pozdě. Proto přišli mezi prvními.

         Sál 11 byl v přízemí. Uchazeči do něj vcházeli dvoukřídlými dveřmi umístěnými vpředu z boku. Na protější stěně se nacházela vysoká okna, která poskytovala výhled do atria. Do toho se dalo vstoupit postranním vchodem vzadu místnosti. Na levé straně bylo umístěno několik řad jednomístných lavic, na pravé katedra. Na zdi za ní visela křídová tabule. Vedle té, téměř v rohu, se daly spatřit další, menší, dveře, které vedly do vedlejší místnosti.

         Za katedrou seděli dva studenti, čtvrťáci. První členkou dvojice byla drobná dívka v modrých šatech s ostrým pohledem ledových očí a světlými vlasy spletenými v drdolu (Rewora Lanwalthalt wast Urangdsart, zkráceně Rewi). Druhým členem byl vysoký, hubený mladík oděný v černém, s delšími uhlovými vlasy v ohonu a stejně tak temnýma očima (Kámilš Arnžár Lažišana). Dotyční registrovali příchozí a každému z nich dávali desky (které prozatím nebylo možné otevřít) obsahující první test.

 

         Z dalších uchazečů tu již byl Lisiantar, který zabral zadní stolek v rohu. Ezrath vnímal blonďákův pohled jejich směrem, Erianel ho důsledně ignoroval.

         Dvě dívky zabraly lavice v přední řadě nejblíže k oknu.  

         Několik studentů se spolu bavilo venku v atriu (mezi nimi i Milge z Natirši).

         U katedry postávali dva mladíci, z nich jeden blonďák, druhý brunet, kteří se vybavovali s Reworou, wasterštinou.

         Drobná brunetka právě obdržela své desky od Kámilše a vydala se k jedné z lavic v zadní části. Jiní studenti tu před nimi nestáli.

         „Dobré odpoledne,“ zazubil se Ezrtah na černovlasého čtvrťáka. Ten mu úsměv neoplatil, přeměřil si ho hodnotícím pohledem.

         „Dobré. Jméno, číslo,“ vyzval ho.

         „Ezrath Pálamíra, 23,“ identifikoval se.

         Mladík nahlédl do svého seznamu, našel příslušnou kolonku.

         „Výtečně,“ s tím Ezrathovi předal desky. „Lavici si vyberte dle svého uvážení,“ instruoval ho.

         Ezrath se uculil. Zůstal stát a počkal, až mladík stejně stroze odbaví i Erianela.

         „Mimochodem,“ zkusil Ezrath zapříst řeč, aniž by se nechal odradit nevrlým pohledem, kterým ho černovlasý probodl, „dal byste mi nějaké typy k testu?“ No co, za zeptání přeci nic nedá!

         Černovlasý protočil očima. Vypadalo to, že odmítne, ale nakonec si jen povzdechl: „Za špatnou odpověď se neodečítají žádné body,“ odtušil. „Vždy je tedy lepší něco napsat, i když si člověk není zcela jistý…“

         Ezrath se uculil. „Rozumím, díky,“ obdařil ho úsměvem.

         Erianel se tvářil vážně. Vybral si druhou lavici u okna (za slečnou), což evokovalo dojem, že chce být od Lisiantara co nejdále, jak třída dovolí. Ezrath se usadil za Erianelem, ve třetí lavici. Svou pozornost věnoval příchozím studentům. Bylo lepší je pozorovat, než podléhat vlastní nervozitě. Cosi v něm sice chtělo vytáhnout svoje poznámky a pročítat si je. Věděl ale, že to, co v hlavě nemá do teď, to už tam za tu krátkou chvíli sotva nacpe…

         Třída se postupně plnila. Wasteřani se šli usadit. U katedry se začala dělat fronta, jak se uchazeči trousili ve větších počtech.

         Čas zahájení se blížil.

 

         Bylo 30. IV., jedna dvě místního času. To dokazovaly hodiny nad dveřmi.

         Na katedře se nacházely již jen jediné osiřelé desky, které zřejmě marně čekaly na svého majitele. Ostatní uchazeči seděli v lavicích. Bylo zvláštní ironií, že na Andraila, Reie a Irdwalda vyšly lavice poblíž Ezratha. 

         Panovalo ticho. 

         Dveřmi vedle tabule do místnosti vstoupil muž odhadem kolem padesáti let. Vlasy měl krátké prorostlé šedinami. Držel si odměřený výraz, působil přísně.

         „Vážení uchazeči, dovolte, abych vás přivítal na přijímacích zkouškách na Alchymistickou akademi v Elbeře,“ pronesl formálně. Vzápětí se jim představil jako Irdwald Jondwarhald wast Wainard, učitel a člen přijímací komise pověřený dohledem nad teoretickou částí první etapy.

 

         Teoretická část přijímacích zkoušek se měla skládat ze tří testů:

         1.)   Test všeobecného přehledu,

         2.)   Test všeobecných předpokladů,

         3.)   Test verbálních dovedností a jazykových schopností.

         Za každý z těchto testů se dalo získat max. 100 bodů (dohromady tedy max. 300).

         Každý z těchto testů měl trvat přesně dva sagy. Mezi nimi byla vždy přestávka.

         Začátek druhého testu byl stanoven na jedna pět místního času.

         Začátek třetího testu byl stanoven na dvě dva místního času.

 

         Mistr wast Wainard je vyzval, aby přiložili náramek na znak v horním rohu desek. Jakmile to udělali, objevilo se v něm jejich osobní číslo. Mistr otočil přesýpací hodiny vyměřující jejich čas, uchazeči se mohli pustit do práce.

         Ezrath se zhluboka nadechl. Sklonil pohled ke svému testu a s bušícím srdcem otevřel desky. Uvnitř bylo několik papírových archů s otázkami, na každý z nich se automaticky přepsalo Ezrathovo osobní číslo.

         Ezrath je nejprve prolistoval. Zjistil, že otázek je přesně 77 a jsou bodované různě. Otázky s vyšším počtem bodů se s těmi méně ohodnocenými střídaly nepravidelně. Všechny otázky byly otevřené…

         Ezrath usoudil, že nejsystematičtější bude, když půjde prostě od začátku.

 

         Otázka č. 1 (2 body):

         Kteří architekti se podíleli na výstavbě tzv. Anžírčina letohrádku v Timiště?

         Ezrath si tu otázku musel přečíst ještě jednou, aby jí opravdu uvěřil.

         Architekti?!

         Kdo je Anžírči?! To je nějaká šlechtična? Je vůbec něčím významná? Čímkoli?

         V Timiště?! To je snad nějaký zapadákov někde na severu Natirši, ne? Kdoví, kdo to městečko spravuje. Vždyť tam snad je i zamrzlé moře. Jaký idiot by tam nechal stavět letohrádek?

         Podmračil se. Což je možná ono…

         Žádní. V Timiště se Anžírčin letohrádek nenachází.

         Odpověděl. Neměl z toho dobrý pocit. Na čele se mu rýsovala zachmuřená vráska.

         Fajn. Co tu máme dál?

         Otázka č. 2 (1 bod):

         Ve které ulici v Elbeře se nachází hostinec U Černé kočky?

         Jaké štěstí, že zrovna v tomto hostinci s Erianelem bydleli…

 

         Otázky se nijak nelepšily. Prý: test všeobecného přehledu, jasně, spíš „náhodných vědomostí“.

         Otázka č. 11 (2 body): Napište léta vlády císaře Sársího Sárhamara.

         Ezrath si přesně vybavil tu cestu vlakem a Erianela, který mu tuto informaci sdělil. Ne, že by si ta čísla zapamatoval. Pozitivní na tom viděl asi jen to, že zrzek v lavici před ním bude mít tuhle otázku určitě správně. Jak že se jmenovala ta kniha? Zarharsko-Támaské vztahy v letech 2500–2700, že? A Erianel si stěžoval, že pořád píšou právě o tomhle blbovi…

         Císař Sársíh Sárhamara vládl v 26. století, v době války s Istrahtinskou říší.

         Pokrčil nad svou odpovědí rameny. Třeba za to alespoň bodík bude, ne?

 

         Zaklepání. Ezrath zvedl hlavu, nebyl jediný. Do sálu vstoupil mladík, na první pohled působil obyčejně, jednoduchá košile, plátěné kalhoty. Byl vysoký, olivové pleti, s tmavě hnědými vlasy sestříhanými k ramenům, měl knírek a udržované strniště. Tvářil se odtažitě. 

         Mistr wast Wainard si ho přeměřil zpytavým pohledem.

         „Dobrý den,“ pozdravil pozdě příchozí uchazeč. „Jmenuji se Nalta Tika, číslo 26. Omlouvám se za zpoždění, naneštěstí jsem se dostal do nečekaných…“

         „Příchod do sálu byl stanoven do jedna dvě místního času,“ přerušil ho wast Wainard.

         „Jsem si toho vědom, ovšem…“

         „První test teoretické zkoušky již byl zahájen, prosím, opusťte místnost,“ vyzval ho Mistr.

         Mladík ztuhl. Ještě chvíli na Mistra hleděl, jako by zvažoval svoje šance.

         „Rozumím,“ kapituloval nakonec. „Omlouvám se…“

         „Pokud se dostavíte včas, můžete psát druhý z testů,“ informoval ho Wainard odměřeně.

         „Ano, pane,“ odpověděl Nalta, „Děkuji.“

         Ezrath chápal, že by se měl raději věnovat svému testu, avšak situace ho zaujala. Možná i proto, že podle jména byl ten mladík Dálarijec.

         Ezrathovi neušel ani chladný pohled, kterým Nalta počastoval dva z uchazečů sedící na kraji přední řady, než opustil místnost. Byla to černovláska v na první pohled drahém oblečení (Navalah Dámiláha, dcera starosty Rhary, ačkoli to Ezrath nemohl tušit) a tmavovlasý mladík (Falnáh Falaha, Navalahin přítel). Ti si vyměnili spokojený úšklebek.

         Výborně, zkonstatoval Ezrath v duchu, další, na které je třeba si dávat pozor.

 

         Vrátil pozornost testu. Nemůže se nechat rozptylovat... Měl by se soustředit. V tom případě tázat se v duchu: „kdo tak blbé otázky asi vymyslel?“  taky není cesta k úspěchu, je tak? 

 

         Zhruba v polovině testu narazil na příhodnou otázku.

         Otázka č. 21 (5 bodů): Jak se jmenuje současný ředitel Alchymistické akademie v Elbeře?

         Ezrathovi cuklo v koutku. Ne snad, že by ho otázka pobavila sama o sobě. Za to mohlo její bodové ohodnocení. Ze všech dosavadních otázek za ni totiž bylo nejvíce bodů… Je zřejmé, jaké informace jsou pokládany za nejdůležitější...

         Za nejtragičtější ovšem seznal, že ačkoli si opravdu dal záležet na tom, aby si zapamatoval všechny ředitele, co kdy Akademii vedli, jméno toho nynějšího si prostě nedokázal vybavit. Když se daří... 

 

         Ani další otázky Ezrathovi na sebevědomí nepřidaly. To byl politik sem, dohoda tam, dotaz na procesní právo... Vždyť takové věci přeci nemohl nikdo vědět, ne? 

         Konečně přišla poslední otázka. A ne, že by to zachránila.

         Otázka č. 34 (3 body): V roce 914 arnoského letopočtu vypukl na Zemi konflikt Zemšťany zvaný jako První světová válka. Ve kterém roce tento konflikt skončil podle samerského letopočtu?

         Ezrath si povzdechl. Vyhlédl z okna a zahleděl se na větve stromu, které rozechvíval jemný větřík. To přece není tak, že by byl úplně blbej, ne? Kdyby se ty otázky týkaly zeměpisu, dokázal by jim vyjmenovat kde co. Proč se nemůžou ptát třeba na nejvyšší hory kontinentů, nejdelší řeku nebo něco takového?

         Ale letopočty válek na Zemi? Vážně? Kolik těch světových válek vlastně měli?! Vždyť tam se mydlí furt někdo s někým jiným… Když ještě chodil do školy na Arnosu, učil se francouzsky. Současně s tím jim jejich učitel vysvětloval všemožné zemské vynálezy, protože ty (logicky) neměly v allarštině svůj slovní ekvivalent. Určitě bylo zajímavější vysvětlovat si, co je to eskalátor a jak to asi funguje a vypadá, než zabývat se (byť třeba jen) francouzským válečnictvím.

         Ok. Něco by tam ale napsat mohl. Zamračil se na otázku. Jak dlouho by mohla trvat taková válka? Co třeba čtyři roky, to zní docela použitelně, ne?

         Rok 914 na Arnosu, to je mínus patnáct pro samerský letopočet...

         Takže, dejme tomu…

         Zemská První světová válka probíhala podle samerského letopočtu v letech 899 – 903.

         Zašklebil se.  

         No co. Přinejmenším Nalta Tika bude mít z prvního testu méně bodů než on.

         Ne, že by to byla valná útěcha.

 

         O přestávce si šel s Erianelem provětrat hlavu krátkou procházkou. Zrzek se usmíval. Působil uvolněně. Podle všeho jemu přišel ten zpropadený test docela lehký… Dobrý vědět! Ezrathovi to na náladě rozhodně nepřidalo.

 

         Test všeobecných předpokladů působil na první pohled snesitelně. Měl sto otázek, každou za jeden bod. Byly to všelijaké logické úlohy, číselné řady, rovnice, otázky na prostorovou představivost… Ezrath by za všechny svoje odpovědi ruku do ohně sice nedal, ale rozhodně lepší než otázky na letopočty!

 

         Poslední test byl zaměřený na práci s texty a mluvnické a pravopisné záludnosti.

         Ezrath si až při čtení úkolů k třetímu textu uvědomil, že každý z dosavadních textů byl v jiném jazyce (a sice v dálarijštině, zarharštině a ten aktuální byl francouzsky). Něčemu v něm se najednou ulevilo. Možná opravdu není vše úplně ztraceno. Koneckonců pokud v něčem vynikal, byly to právě jazyky. Takže tohle byla jeho chvíle ukázat, co v něm je.

         Když o něco později narazil na úlohu transkribovat allarský text, usmál se. Konečně test, kde si byl svými odpověďmi opravdu jistý!

 

-

 

         Šli spát brzy. Přijímací zkoušky ráno pokračovaly, potřebovali být čerství. 

         Ezrath ležel v posteli a zamyšleně hleděl do tmy. Slyšel Erianelovo oddechování značící, že zrzek již spí.

         Uspěje. Musí si věřit. Vždyť to šlo relativně dobře. Podněcoval svůj optimismus. Zvládne to. 

         Přesto, jako stín vyčkávající na příležitost, pronikla do jeho mysli vzpomínka. Vybavil si Rharu a rozhovor, který vedl s druháky. Jakže to říkal Nilfael?

         „Měl jsem plný počet bodů z teoretické části.“ Opravdu to řekl tak, že? Sděloval jim sice tu historku z pohovoru, jenže mezi řečí se zmínil, že v nějakých obdobných testech v minulém roce neudělal ani jednu zpropadenou chybu!

         V ten okamžik Ezratha opět přepadl pocit méněcennosti. Na to, že by při pohovoru uhrál nějaký větší počet bodů, se spoléhat opravdu nemůže. Což znamená, že při té praktické části musí zazářit!