Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 19

Jezero Elha

 

| Císařství Zarhara, město Nimirbara, 27. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 16. září 2015 zemského času)

 

 

Jezero Elha - mapa č. 1

 

         Jezero Elha se nacházelo v oblasti nazývané jako Elhara. Ze všech stran jej obklopovaly hory. Dva mysy jej rozdělovaly na dvě části – menší severozápadní označovanou jako Severní Elha, kde jezero dosahovalo velké hloubky, a větší jihovýchodní nazývanou Jižní Elha.

         Město Elbera leželo v severozápadní části, patřilo k těm největším a nejznámějším, které se na břehu Elžského jezera nalézala. Zdaleka však nebylo jediné. Zvláště na západní a jižní straně jezera vznikla další (spíše menší) městečka. Mezi ta důležitější patřilo zejména město Tsára.

         Tsára tvořila důležitý dopravní uzel, jelikož byla kromě Elbery dalším městem u jezera, do kterého jezdil vlak ze Rhary. S Albetou byly propojené a tvořily souměstíčko. Mezi Albetou a Elberou si místní postavili vlastní tzv. Elžskou železnici (naprosto nezávislou na oficiální dopravě), která spojovala všechna městečka na západní straně jezera. O ní zpravidla věděli jen lidé znalí této oblasti.

         Vlaky ze Rhary (jezdící přes Tsáru) pokračovaly směrem na Dimiru, Labru a dále na východ, do významného přístavního města u Lharažského moře – Babery.

         Nimirbara bylo podhorské městečko ležící na jihovýchodě. Bylo prvním městečkem, kterým vlaky projížděly po průjezdu horami ve směru z Babery na Rharu. Spoje obvykle na tamním nádraží nezastavovaly – zastávka byla tak říkajíc „na znamení“.

 

-

 

         Eniláh Miriha bydlel se svou rodinou (a tím myslel babičku, otce, matku a své sourozence) na statku vysoko v horách. Měli vše, co potřebovali, takže ani do nejbližší Nimirbary nescházeli příliš často. Sám byl vysoký, tmavovlasý, opálený horským sluncem a stavba jeho těla a svaly naznačovaly, že práce se určitě nezalekne.

         Právě stál na nimirbarském nádraží a trpělivě vyčkával na vlak z Babery. Jeho obvyklý příjezd byl v dvě jedna a půl místního času (17:00 zemského). S sebou měl své kolo a vozík s naskládanými zavazadly. Několik kroků od něho stál jeho bratranec se zamyšleným výrazem - Niráh Kála.

         Pro Eniláha bylo stále těžké si Niráha někam zařadit. Když se na něho podíval, bylo na něm na první pohled znát, že do jejich prostředí prostě nepatří. Světlá, neopálená pleť. Košile z drahé látky, kvalitní boty. Černé vlasy pečlivě sestřižené k lícní kosti. Udržované nehty na štíhlých prstech. Úplně všechno na něm křičelo –  „pozor, bohatý měšťan“.

         Tedy ne, že by se bratránek choval nějak arogantně. To by se s ním asi nikdo nepáral. Niráh se mile usmíval, byl zdvořilý a snažil se být nápomocný. Jenže při každé činnosti na statku vypadal tak neohrabaně! Zkrátka naprosté nemehlo. Eniláh ho jednou viděl sekat dříví a podruhé ho k tomu už nikdo soudný nepustil. Podobné to bylo s každou jinou manuální činností. Niráh vždy vypadal tak bezradně a nejistě, až ho bylo Eniláhovi málem líto.

         Tedy ono se opravdu nedalo čekat, že by syn ze zámožné kupecké rodiny z Náramirhy (významného zarharského přístavu), absolvent prestižní střední školy, měl ponětí o tom, co je to srp nebo jak dojit kozu. Jenže syn ze zámožné rodiny právě teď neměl ani floka a to celé situaci dávalo správný přídech absurdnosti.

 

         Eniláh celý život věděl, že má tetu. Nikdy si pod ní ovšem neuměl představit žádnou konkrétní osobu. Jeho otec o své sestře Laharah vždy mluvil s velkým despektem. Prý jí jejich dům nebyl dost dobrý, a tak si odjela, sbalila nejbohatšího kluka, co mohla, a zařídila si lepší život. Ve skutečnosti to celé bylo trochu jinak, ale to začínalo vycházet na světlo až v posledních dnech.

         Ovšem chvíli, kdy se u jejich domu zčistajasna objevil Laharažin nejstarší syn Laráh se svým bratrem Niráhem a jejich sotva pětiletou sestrou Anirah, by Eniláh označil za skutečně šokující. Všechny tři tehdy viděl poprvé v životě. A co teprve, když přišli s tím, co je přivádí…

         Na statku se dozvěděli, že teta Laharah zemřela před třemi lety při nehodě. Její manžel se vzápětí na to nechal svést jakousi bohatou paničkou jménem Iradasah, která si ho zcela obtočila kolem prstu. A tak se stalo, že když zámožný kupec nedávno zemřel, vyplynulo na povrch, že macecha disponuje veškerým majetkem a Laráh se sourozenci, byť jsou potomky, nedědí po otci vůbec nic. Laráh se pokoušel soudit, ale neuspěl (macecha jako vlivná osobnost měla soudce nakloněné na svou stranu). Nakonec jim nezbylo nic jiného, než rodné sídlo potupně opustit a skončit prakticky na ulici… 

         Laráh je tehdy požádal, jestli by u nich jeho mladší sourozenci mohli dočasně zůstat, zatímco on odjede do Rhary, kde si pokusí zajistit práci a ubytování. Přislíbil, že sestru si k sobě vezme hned, jak to okolnosti dovolí. U Niráha doufal, že by se mu mohlo podařit dostat se na vysokou školu.

         Aby si to tedy Eniláh shrnul, celé to bylo jednoduše na houby!

 

         Mlčeli. Oba hleděli k horám a čekali, až se objeví vlak. Konečně zaslechli typické houkání a hřmot kol. Souprava se blížila.

         Eniláh udělal krok dopředu. Navázal oční kontakt se strojvedoucím a máchl rukou na znamení, že by rádi nastoupili.

         Strojvedoucí mu oplatil dlouhý pohled. Vlak mírně zpomaloval…

         Ale nezastavoval! Jel dál! Projel kolem nich a ujížděl dále po své trase.

         Eniláh tupě hleděl na vzdalující se vagony.

         Dělá si prdel?!

         ​Hajzl! 

 

         Hleděl tím směrem ještě další čas, než zvuky vlaku definitivně utichly.

         „Nasrat!“ vykřikl vytočeně. „Vážně. Nasrat!“

         Nejraději by něco nakopl.

         „Co teď?“ ptal se Niráh, jeho tón neměl žádné zabarvení. Něco v jeho výrazu vypadalo zvláštně smířeně.

         To byla ta důležitá otázka.

         Další vlak jede až 31. IV. a to jim samozřejmě už bylo úplně na hovno.

         „No nic,“ pokrčil rameny Eniláh. „Kola máme, sjedeme do Labry a odtamtud lodí…“

         Nic jiného jim stejně nezbývalo.

 

| Císařství Zarhara, ve vlaku, mezi Nimirbarou a Labrou, 27. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 16. září 2015 zemského času)

 

         Jedno z kupé ve vagonu třetí třídy zapojeného do vlaku z Babery, který právě projel Nimirbarou, si zabrali tři mladíci. Dva z nich si byli vzhledově velmi podobní, třetí se vymykal.

         První dva byli hnědovlasí s očima jantarové barvy. Třetí z nich měl kučeravé blonďaté vlasy k ramenům a světle modré oči. První dva byli vysocí a hubení, třetí z nich byl spíše nižší postavy.

         Blondýn (Alžarš Mílžrita, zkráceně Alž) si vybral sedadlo po směru jízdy a vyhlížel z okna. O něco málo nižší z brunetů (Nažirš Mílžrita, zkráceně Naži) seděl proti němu a prohlížel si knihu. Poslední z nich (Mižraš Mílžrita, zkráceně Miža) seděl ob jedno sedlo vedle Nažirše, i on hleděl směrem z okna, ale myšlenkami byl spíše ztracený někde jinde.

         Pocházeli z Čadžirši. Cesta do Elbery znamenala nejprve unavující plavbu přes Lharažské moře a z Babery úmornou cestu vlakem až do Labry, kde měli v úmyslu přesednout na další loď a doplavit se do Elbery přes jezero. Mižraš nepřipouštěl při přijímačkách jinou možnost než úspěch i z toho důvodu, že se mu ta cesta v dohledné době opravdu nechtěla absolvovat zpátky.

 

         Nažirš zamyšleně natočil knihu.

         „Přemýšleli jste někdy o tom, že tvar jezera Elha připomíná penis?“ nadnesl a natočil atlas tak, aby oba jeho společníci mohli příslušné jezero vidět.

         Alžarš se k němu nahnul a pohlédl na mapu. Nepatrně nakrčil čelo. „Mně tedy připomíná hrušku,“ prohlásil.

         Mižovi cuklo v koutcích.

         Nažimu to neuniklo. „Nějaký problém? Co připomíná tobě?“ zeptal se ho s pozvednutým obočím.

         „Nic,“ ujistil je. „Je to prostě jezero! Ale aspoň vidím, na co vy dva myslíte…“

         Naži si odfrkl a ohrnul ret.

         Alž Mižu obdařil úsměvem.

         Miža si povzdechl. Ta cesta byla vážně útrpně dlouhá...

 

-

 

         Vystoupili na nádraží v Labře. Byli jediní. Kolem ani živáčka. Výtečně! Usoudili, že nejprve najdou nějaké přístaviště, zjistí, jak zde funguje lodní doprava… a podle toho se zařídí – například s jídlem.

         Když k přístavišti dorazili, zrovna optimismem je to nenaplnilo. Kotvily tu sice nějaké loďky i lodě, ale nikde nikdo, kdo by vypadal, že by se s ním dalo domluvit na odvozu.

         Miža se mračil. Když zjišťovali informace k cestě, byl jim přestup v Labře doporučen jako nejlepší! Lodní doprava mezi městy na jezeru Elha měla údajně být pravidelná a frekventovaná.

         Jenže tady podle všeho chcípnul pes! 

         Kde je chyba?!

 

         Po další chůzi podél břehu skutečně narazili na molo, u kterého byla cedulka slibující zastavování dopravní lodi. Byl tu dokonce i jízdní řád – tedy jeho kus se seznamem zastávek, část s časy byla někým odtržená.

         Kluci si vyměnili pohledy. Rozhodně to nepůsobilo příliš důvěryhodně.

         To tu mají prostě dřepět a doufat, že něco připluje?!

         Do kdy? 

 

         Naštěstí se objevil první kolemjdoucí za celou dobu jejich návštěvy tohoto „konce světa“ – starší muž, zjevně trochu připitý.

         „Dobrý večer,“ oslovil ho Miža. Jeho atypický přízvuk v zarharštině byl naprosto nepřeslechnutelný.

         Muž se zastavil a věnoval trojici zkoumavý, podezřívavý pohled.

         „Rádi bychom pluli do Elbery,“ vysvětlil Miža. „Vyplouvá se odtud?“

         „Do Elbery…?“ zopakoval muž nechápavě. „Jo, tam se dá doplout lodí, to jo…“

         „Staví tu jezerní doprava?“ opakoval Miža tuto otázku. 

         „To jo, to staví…

         „Nevíte, kdy nejdříve vypluje nějaká loď?“ zeptal se. 

         „To nevím…,“ krčil rameny.

         „A popluje vůbec nějaká?“ ptal se Miža s nastupující podrážděností.

         „Nějaká loď asi popluje…“

         Miža by se ptal dál, ale muže rozhovor přestal bavit a kvapně se vydal pryč.

         Miža propaloval nevraživým pohledem jeho vzdalující se záda. Takto si to úplně nepředstavoval. 

 

         „Každopádně to vypadá, že jsme na správném místě,“ nadnesl Alž optimisticky. 

         „Ale nevypadá to, že by mělo něco plout ještě dneska,“ podotkl Naži kysele. 

         „Nejspíš nám stejně nezbývá nic jiného než čekat,“ zkonstatoval Miža.

         „Nebo si nějakou loď ukradnout,“ ušklíbl se Naži.

         „Nebo,“ přitakal mu Mižraš skepticky.