Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 8

Setkání

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

          Jak už bylo řečeno, každý zájemce o studium na Elberské Akademii se nejpozději do 29. dne IV. měsíce (tj. 19. září zemského času) musí hlásit na patřičném místě. Pokud tak neučiní, jeho přijímací řízení bude zastaveno.

          Přijímací zkoušky jsou každoročně zahájeny 30. dne odpoledne IV. měsíce (tj. stále 19. září zemského času). Konec přijímacího řízení je stanoven na 39. den IV. měsíce. 40. dne odpoledne (tj. 29. září zemského času) budou vyhlášeny celkové výsledky.

          Připomeňme, že kratský kalendář se skládá z pěti měsíců. Čtyři z nich mají po 84 dnech. III. měsíc sčítá 29 (v případě přestupného roku 30) dní. 

          Bylo zmíněno, že vzdělávací instituce jsou dělené do čtyř stupňů: základní školu, nižší střední školu, vyšší střední školu a vysokou školu. Základní škola je pětiletá, je zahajována v pěti letech dítěte. Nižší střední škola je tříletá, zahajována je v deseti letech. Vyšší střední škola je rovněž tříletá, zahajována je ve třinácti letech, ukončována zpravidla v šestnácti.

          Každá instituce je ukončována tzv. Listem o absolvování. Tento dokument je nutnou podmínkou pro přijetí do navazující instituce. Vyšší střední škola je kromě Listu ukončována i Všenárodní státní zkouškou. 

          Školní rok je na základní a nižší i vyšší střední škole uzpůsoben následujícím způsobem: 

          První semestr: 1. den V. měsíce – 84. den V. měsíce

          Druhý semestr: 20. den I. Měsíce – 20. den II. měsíce. 

          Třetí semestr: 40. den II. měsíce – 29. / 30. den  III. měsíce. 



          Poslední ročník vyšší střední školy je rozdělen následovně: 



          První semestr: 1. den V. měsíce – 84. den V. měsíce

          Druhý semestr: 20. den I. Měsíce – 20. den II. měsíce. 

          Všenárodní státní zkouška: 30. den II. měsíce – 35. den II. měsíce.

          Třetí semestr / Absolventské zkoušky: 40. den II. měsíce – 84. den II. měsíce.

 

        Studium je ukončeno ke konci II. měsíce. 

          V případě zájmu o studium na Elbeře, musí zájemce předložit všechny potřebné dokumenty do konce III. měsíce. (Nicméně všichni důrazně radí toto neodkládat. Heslo: 1. III. už bylo pozdě!) Pozvánky k příjímacímu řízení obvykle chodí v rozmezí od 1. do 15. dne IV. měsíce (takže v praxi si 20. dne pošta vzpomene, že by daný dopis uchazeči mohla třeba i doručit…) 

          Vysoké školy mají své vlastní termíny a podmínky. Začátky semestru i jejich počet se různí. V Elbeře školní rok začíná 50. den IV. měsíce. Všichni studenti se ovšem mají dostavit k 30. dni IV. měsíce. 

          Harmonogram školního roku na Akademii v Elbeře: 

          První semestr: 50. den IV. měsíce – 49. den V. měsíce

          Zkoušky: 50. den IV. měsíce  - 84. IV. měsíce. 

          Druhý semestr: 20. den I. měsíce – 20. den II. měsíce. 

          Praxe: 25. den II. měsíce – 49. den II. měsíce

          Zkoušky: 50. den II. měsíce – 84. den II. měsíce

          Erianel se zmínil, že základní podoba přijímací zkoušky se už léta nemění. 

          Přijímací zkouška je rozdělená na přesně čtyři etapy. Na konci každé z nich je zhodnocení. Skutečně vyřazovací je vždy jen první etapa. Nezávisle na tom, kolik lidí je pozváno na přijímací zkoušky, po první etapě jich vždy zbyde 30 nejlepších, ostatní neuspěli. 

Každou další etapu už stačí „pouze“ splnit. Teoreticky se tedy může stát, že bude přijato všech 30 studentů, kteří prošli první etapou. (Nikdy se to ovšem nestalo…) 

První etapa je rozdělena na tři části. Části jsou: 1) teoretická, 2) praktická, 3) pohovor. Za každou část je možné získat body. Po úspěšném splnění první etapy se studenti rozdělují na pět týmů po šesti členech. V dalších dvou etapách pak buď celý tým postoupí dál, nebo celý tým neuspěje. V závěrečné etapě uchazeči prokazují své individuální silné stránky.   

-

          Ezrath s Erianelem seděli u stolu společně se všemi studenty druhého ročníku. Zandriš prohlásil, že všechny zve. Ezrath tedy pro jednou jedl na účet někoho jiného než Erianela. Zmíněný zrzek nasadil odměřený výraz. Choval se odtažitě a snažil se pokud možno nevyčnívat, nemluvit, neupozorňovat na sebe. Tím spíše, když si uvědomil, co za členy významných rodin má kolem sebe. Na druhou stranu Ezrath zvládl žvanit za ně oba. Možná to bylo i tím, že si neuvědomoval, kým přesně dotyční aristokrati kolem nich jsou. 

Takový Zan se totiž opravdu neprojevoval jako korunní princ jednoho z významných království (Tarši), které tvořily císařství Natirša. Sími by na první pohled nikdo netipoval na dálarijskou princeznu… A Nilfael, který skutečně připomínal aristokrata, šlechticem vůbec nebyl. 

          „Jak probíhá ten pohovor?“ vyzvídal Ezrath. 

          Zan se ušklíbl. „Ten pohovor je pěkná fraška,“ uchechtl se. „Já z něho tedy měl rovných sto bodů, ale dodnes mám pocit, že se spletli…“ 

          „To by mnohé vysvětlovalo,“ podotkl Wald suše. „Hádám, že ta jednička byla jen nechtěný omyl a měly to být jen ty dvě nuly…“ 

          „Přijímací komisi tvoří 11 lidí,“ rozhodl se raději Nilfael odpovědět věcně. „Pět z nich představují vedení univerzity. Je to ředitel, dva jeho zástupci, tajemník a Mravokazatel. Dalších šest jsou vybraní učitelé akademie. Každý učitel ti může dát 0 až 10 bodů. Každý z vedení ti může dát 0 až 12 bodů, kromě ředitele, který má právo ti dát 0 až 13 bodů. Maximální možný počet získaných bodů je tedy 121.“ 

          Ezrath potřásl hlavou. „Na co se ptají?“ 

          „To je velmi různorodé,“ vložil se do toho Zan. „Se mnou vedli politickou polemiku o situaci v Thrévii. Tedy, upřímně, koho zajímá Thrévie? Víte, kde to ostrovní království vůbec leží? Tak jsem jim tam něco povídal, v půlce své improvizace jsem si vzpomněl i na nějaká fakta…,“ pokrčil rameny. „Pak mi kladli ještě takové ty divné otázky, jako ‚proč chci studovat právě tady‘ a ‚proč si myslím, že mají přijmout právě mě‘,“ uchechtl se.  

          „Co jsi jim na to řekl?“ zajímal se Nilf. 

          „Už nevím, nejspíš nějakou kravinu,“ usoudil Zan. „Rozhodně jsem jim neřekl pravdu, jestli se ptáš na tohle,“ pokrčil rameny. 

          „Aha,“ ušklíbl se Nilf. 

          „Jak probíhal tvůj pohovor?“ zeptal se tmavovlasého mladíka Ezrath. 

          Nilf se ušklíbl. „To nestojí za zmíňku.“ 

          Zan se uchechtl. „Je to tvoje nejlepší historka,“ odporoval. 

          Nilf si povzdechl. „Hm…,“ raději se napil citronády a na pár okamžiků se odmlčel. Ezrath ho celou dobu pátravě pozoroval.

          Nilf si povzdechl podruhé. 

          „Hlavně si ze mě ani jeden z vás neberte příklad,“ vyzval Erianela s Ezrathem. 

          „O své zkoušce fyzické zdatnosti bych řekl, že to nešlo úplně dobře,“ začal Nilfael sebekriticky. „Proto jsem šel na pohovor s pocitem, že potřebuji získat dobré bodové ohodnocení. Popravdě jsem si docela věřil. Vždycky jsem měl dobré výsledky… 

          Vstoupil jsem, pozdravil jsem, usedl jsem na křeslo. Oni seděli u podlouhlého stolu proti mně. Všech jedenáct na mě hledělo… Já zíral na ně. A nic. Mlčeli. Vyměňovali jsme si pohled. Přemýšlel jsem, jestli mám něco říkat… Ale co?“ Nilf se ušklíbl. 

          „Ředitel si prohlížel nějaké dokumenty, potřásal hlavou. Ukazoval je zástupci po své levici… Nakonec se na mě podíval Mistr Olsárta, to je tajemník. Prý: ‚Jak se vám líbí v Elbeře?‘ 

          Tak jsem mu odpověděl: ‚Líbí. Je tu pěkně. Voda v jezeře má příjemnou teplotu…‘ 

          On potřásl hlavou. Vyměnili si pohled s ředitelem. Tak si říkám, o co jim jde? Co je to za pohovor? Budeme se tu bavit o počasí? 

          Hned na to ředitel nadhodil: ‚Dnes je docela pěkně, že…‘ 

          ‚Ano, to je…,‘ reagoval jsem. 

          ‚Jak se daří vašemu otci?‘ tázal se mě. 

          To už mi začalo být podezřelé. Vzpomněl jsem si na tu truhlu zlata, kterou mi dal otec s sebou, ale říkám si, přeci si o úplatek nebudou říkat tak okatě, ne? 

          ‚Věřím, že se mu daří dobře,‘ odpověděl jsem. 

          Ředitel si mě přeměřoval zkoumavým pohledem. 

          ‚Otec mě vybavil truhlou zlata,‘ svěřil jsem se po chvíli ticha. ‚Zvýší se moje šance na přijetí, pokud vám ji přenechám darem?‘ zeptal jsem se. 

          ‚Ne,‘ odpověděl pan Olsárta. 

          Kývnul jsem a přistihl jsem se, jak vážně říkám: ‚Rozumím. Tak já vám ji tedy nedám.‘

          To, jak se zatvářili, je nepopsatelné,“ pokrčil rameny. Koutky se mu zkroutily do úsměšku. 

          „I když jednomu z učitelů povážlivě zacukalo v koutcích. Toho si nešlo nevšimnout. Řekli mi, že nemají další otázky, ať počkám venku, že se poradí… Připadal jsem si poněkud absurdně. Když mě zavolali zpátky, dozvěděl jsem se své bodové hodnocení,“ Nilfael zakroutil hlavou. Jeho povídání už poslouchali všichni u stolu. 

          „Od toho učitele, kterého jsem téměř rozesmál, jsem dostal deset bodů, prý za odvahu,“ svěřil se jim. „Jo, byl to Mistr Saltaha,“ přisvědčil Sími, která vypadala, že se chce zeptat na totožnost dotyčného. „No, a od Mistra Drela, to je starší bratr tady Walda, jsem získal jeden bod, prý za upřímnost,“ Nilf znovu zavrtěl hlavou. 

          „Bratr je debil,“ zkonstatoval Wald. 

          „Tak jsem vyšel ven s 11 body,“ uzavřel vyprávění Nilf. „Takový propadák. Připadal jsem si jako totální blbec… Říkal jsem si, že s takovou vážně nemusím čekat ani na vyhlášení výsledku první etapy zkoušek a můžu odjet rovnou,“ přiznal. „Totiž, výsledky z testů a tedy i celkový stav bodů se člověk dozví až při vyhlášení…“

          „Mně by docela zajímalo, kolik bodů bys dostal, kdybys jim tu truhlu dal,“ nadnesl Zan. 

          „Mě ne,“ opáčil Nilf. „Měli mi položit nějaké relevantní otázky.“ 

          „Kolik bodů jsi tedy měl celkem?“ zeptal se Ezrath. Upřímně, tohle mu neznělo vůbec dobře. Počítal s tím, že s takovou jeho skóre z pohovoru bude pěkně kulatá, symetrická nula. 

          „Měl jsem plný počet bodů z teoretické části,“ odtušil Nilf. „Moje praktická část na tom v porovnání s ostatními nakonec nebyla až tak mizerně… A dohromady to vyvážilo tu katastrofu z pohovoru. Ale upřímně, do druhé etapy jsem postoupil až z 27. místa.“ 

          „Což o to. Sirmael šel z prvního místa a vyrazili ho po prvních zkouškách,“ připomněl Zan. 

          „Sirmael byl blb,“ ozval se Wald suše. 

          „Sirmael cir Laimiriana?“ vložil se do toho Erianel zaraženě. 

          „Přesně ten,“ přikývl Nilf. 

          „Hm,“ Erianel víc neřekl. 

          „To je někdo známý?“ zajímal se Ezrath. Ne, vážně mu ta šlechtická jména moc neříkala, tím spíše ne ta ceirská. 

          „Ani ne,“ uchechtl se Nilf, „Jeho otec je nechvalně proslulý Mravokazatel v Ciartě. Se spolužáky jsme si vždy kladli otázku, zda ten člověk vůbec otevřel alespoň jednu z dvanácti Knih moudrosti. Pokud ano, tak zřejmě nějaké špatné vydání, protože jeho výklad Učení se vymyká všemu obvyklému pojetí...“ 

          Erianel se zatvářil kysele. 

          „A taktéž je všeobecně známé, tím chci říct, že si o tom cvrlikají vrabci i u nás v Tarše, že Mistr cir Laimiriana má spoustu neshod se současným prezidentem Komory mágů – Velmistrem cir Tairou,“ poznamenal Zan.

          Velmistr cir Taira?!

          Konečně si Ezrath uvědomil, proč mu je to jméno celou dobu tak povědomé. Jasně, cir Taira je prezidentem Komory mágů! Jak to, že si to neuvědomil dříve?! 

          Podíval se na Erianela. 

          Zrzek si povzdechl. „Je to můj strýc,“ hlesl. 

          „Ten chlap má na svědomí to pochybné příměří s Tëlmenorem, že?“ nadnesla Ališa poměrně příkrým tónem a zpytavým zrakem propálila Erianela. 

          Ten se nepříjemně ošil. Určitě neměl náladu na to, aby se pouštěl do obhajoby strýcových rozhodnutí.  

          „Což, v danou chvíli, bylo nejlepší možné řešení,“ zkonstatovala Dalae kousavě. 

          „To může říct jenom Keiřanka!“ odfrkla si Ališa. „Každý trochu kompetentní stratég ví, že to byla kolosální blbost!“  

          Dalae se zprudka nadechla… 

          „V tomto tématu není šance, abychom nalezli jakoukoli shodu,“ vložila se do toho Sími věcně. „Nechme hádky na jindy.“ 

          Ališa se zamračila, nesouhlasně založila ruce na hrudi. 

          Dalaenin pohled potemněl. Ezráh uchopil její dlaň a pohladil po hřbetu ruky. Povzdechla si, ale přinutila se alespoň jemu opětovat úsměv. 

          „Když projdete první etapou, je nejdůležitější sestavit si dobrý tým,“ vrátil se Zan k přijímačkám. „V dalších dvou etapách pak buď celý tým postoupí dál, nebo celý tým vypadne. Vždy se vytváří pět týmů po šesti lidech. Za nás všechny týmy prošly druhou etapou, ale ve třetí vypadly dva.“ 

          Ezrath kývnul hlavou. Soudil, že pokud se dostane přes první etapu, najít nějaké milé lidi k němu a Erianelovi do týmu už nějak půjde. Tedy za předpokladu, že tam nebudou všichni podobně „vyrovnaní“ jako Andrail. 

          „Co jsi měl za tým?“ vyptával se blonďáka. „Dostali jste se z něj všichni?“

          Zan se poškrábal na čele. „Z našeho týmu z přijímaček jsme zůstali jen já, Nilfael a Wald,“ připustil. „Dva neprošli přes poslední etapu a Dínairi se rozhodla přejít na školu přímo specializovanou na léčitelství.“ 

          „Na druhou stranu,“ ozval se Nilf, „kromě Dalae bylo všech pět ostatních z našeho současného ročníku součástí stejného týmu. Jejich poslední člen vypadl v závěrečné etapě o jeden bod. “ 

          „Chudák,“ konstatoval Zan. 

          „Dalae byla členem hvězdného Sirmaelova týmu,“ dodal a zazubil se. „Od nich prošla ona, Sirmael a ten blb ze Sterge. Ti dva poslední nezvládli zkoušky po prvním semestru.“ 

          „A všichni ostatní to oslavili,“ poznamenal Wald vážným tónem.  

          Dalae pohlédla jejich směrem, usoudila však, že některé poznámky bude lepší nekomentovat.  

          

-

          Byl to Zan, kdo zavelel k odchodu. Nebylo ještě tak pozdě, ale jak řekl, na vlak je vhodné jít s předstihem. Společně se vrátili na nádraží, kde se jejich cesty rozdělili. Druháci se vydali do svého vagónu a Ezrath s Erianelem do kupé. 

          Ezrath se usmíval. Erianel působil unaveně. 

          „Měl jsem si tvé jméno s prezidentem Komory spojit,“ poznamenal Ezrath, když se již nacházeli uvnitř. Posadil se na postel. 

          „Popravdě, bylo příjemné, že ti to nedošlo,“ odvětil Erianel. „Neptej se mě na něho.“

          „Nevycházíte spolu?“

          „Spíš je těžké být synovcem někoho, koho lidé buď bezmezně ctí, nebo ze srdce nenávidí… Nic mezitím. Pojďme se bavit o něčem jiném.“

          „Chápu, že to musí být složité… Jen by mě zajímalo, jaký ten člověk je?“

          Erianel si povzdechl, ale v koutku mu cuklo. „Víš, že umíš být pěkně otravný?“

          Ezrath pokrčil rameny. „Nejsi první, kdo to říká.“

          „Nedivím se.“ 

          Erianel se ušklíbl, vyhlédl z okna a podíval se na nádraží, po kterém se hemžili lidé. Všiml si Irdwalda, který cosi sděloval průvodčímu. Dotyčný mladík vypadal dosti vykolejeně.

          „Kolik jsi měl bodů z Všenárodní státní zkoušky?” změnil Ezrath téma. 

          „91,“ odpověděl Erianel. „A ty?“ 

          Ezrath se zakřenil: „83,“ odpověděl. 

          „To je vynikající výsledek,“ podotkl Erianel. 

          „Na svojí škole jsem dopadl nejlépe, jenže…“ Mezi uchazeči na Elberu to asi bude spíš ten horší výsledek, co? Něco v něm začínalo být čím dál více skeptické. Ne, že by to chtěl přiznávat nahlas.

          „Na mojí škole měla většina lidí kolem 80 – 90 bodů,“ odtušil Erianel. 

          „Kolik měl Andrail?“ ta otázka z něho prostě vypadla, byl zvědavý. Navíc mu to poskytne další informace o tom člověku. 

          Erianel protočil očima. „Že se ptáš zrovna na něj… Měl přesně 90 bodů. Co se týče jeho výsledků, většinou se držel na horních příčkách, bez ohledu na konexe.“ 

          „Hm…,“ Ezrathův pohledem potemněl. 

          „Tohle vůbec neřeš,“ mínil Erianel. „Zahrajeme si karty?“ navrhl raději. 

 

  | Císařství Zarhara, město Elbera, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

          Ze Rhary vyrazili pouze s nepatrným zpožděním. Zbytek cesty hráli karetní hru na způsob kanasty. Bylo chvíli po třetí (kratské) hodině (20:00 zemského času), když vlak začal zpomalovat, až dokud nevjel do jejich cílové stanice a nezastavil… V Elbeře měl kratší přestávku, než se vydal dále na sever. 

          Erianel s Ezrathem již měli všechny zavazadla připravená. Erianel měl vyhlídnutý hotel a považoval za samozřejmost, že se Ezrath ubytuje s ním tamtéž. (Rozhodně by ho nenechal spát někde na ulici, což by Ezratha v jiném případě čekalo.)

          Na nikoho nečekali, z vlaku vystoupili jako jedni z prvních a jako první vyrazili z nádraží.

          Tedy do chvíle, než z lavičky vstal nějaký kluk a vydal se jim v ústrety. 

          Ezrath zpozoroval, jak Erianel ztuhl. Doslova zamrzl na místě a nevěřícně hleděl na druhého mladíka, do výrazu se mu vkradlo cosi odmítavého, hořkého, stín potlačované bolesti.

          Příchozí kluk byl vysoký, dobře oblečený, měl světlé vlasy (blonďaté s občasnými hnědými prameny) a hnědé oči (ne nepodobné Andrailovým). Na první dojem působil sympaticky, charismaticky. Pohledná tvář, úsměv na rtech, bystrá jiskra v oku. 

          Tvářil se vážně.

          „Silianasia, Erianelomi. Vikier cirmi teitameter?“ vydechl. Působil natolik soustředěně, že si Ezrath ani nevzal osobně, že ho dotyčný naprosto přehlédl. 

          Horší byl jazyk. Ceirština, čistá, zvučná… Bohužel, Ezrath z ní pasivně uměl jen pár frází, což mu v tomto případě porozumění jejich dialogu příliš nepomohlo.

          

          Erianel se zamračil.

          Lisiantar (Ezrath si byl od první chvíle jist, že to je on, byť to neměl čím potvrdit) začal cosi rychle vysvětlovat… 

          Erianel cosi odsekl. Padlo ještě pár vět. Lisi chytil Erianela za ruku, zrzek se mu vysmekl.

          „Jdeme,“ vyhrkl a prudce se vydal pryč. Ezrath pohlédl na neidentifikovatelně se tvářícího blonďáka a potom se spěšně vydal za Erianelem. Tušil, že tento střet zrzek neponese příliš dobře.