Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 5

princ Moerian Andrail cir Saharia​

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

          Jeho knížecí Jasnost, Moerian Andrail cir Saharia, (shodou okolností v současnosti) v pořadí čtvrtý následník ceirského trůnu, neměl dobrou náladu. Cesta vlakem se nesnesitelně vlekla. Jeho společníci ho nudili. Učení a četby už měl plné zuby! A teď?! Teď jsou v zatracené Rhaře a budou tu tvrdnout ještě kdoví jak dlouho! Už aby byl v Elbeře, v hotelu, v pohodlné posteli. A ve vrchovatě naplněné vaně horké vody.

          Z vlaku vyšel až mezi posledními. Mračil se na všechny kolem sebe. Jeho společníci, vysoký a vychrtlý mladík s vlasy barvy písku, Irdwald Garndrehald was Tergesard (oslovovaný jako Irdwald), pocházející z Vévodství Sterge, a snědý černovlásek, Veilaih Reivian kir Rakeila (oslovovaný jako Reivian nebo Rei), pocházející z Království Keiri, si vyměnili krátký pohled.

          „Kam byste rádi zašli?“ nadnesl otázku Irdwald.

          Andrail ho proklál naštvaným pohledem.

          „Slyšel jsem, že Rharské letní slavnosti bývají velkolepé,“ navrhl Reivian zlehka.

          „Tak tam opravdu nejdeme!“ štěkl Andrail. „Nebudu se někde tlačit v davu s nějakými ubožáky!“

          Reivian vypadal, že by i zkusil argumentovat, ale nakonec raději zmlkl.

          „Půjdeme se najíst!“ rozhodl Andrail podrážděně. Na co ty dva má?! Všechno si musí vymyslet a zařídit sám!

 

          Vyšli z nádraží. Andrailovi padly do oka shody na protější straně bulváru. Ty ale zabírali nějací jiní idioti a evidentně se tamtudy nedalo projít. Nasrat! Vybral cestu vzhůru bulvárem. Tím pádem šli v protisměru většiny proudících lidí.

          Bylo vedro! To slunce protivně hřálo a svými paprsky pálilo do očí. Na bulváru nebyl žádný stín, kam by se dalo skrýt. Andrail se vztekle rozhlížel. Schody! Sláva bohům průchozí!

          „Tudy,“ rozhodl, prudce se otočil (kvůli čemuž se málem srazil s kolemjdoucím pánem) a bez ohledu na procházející lidi se vydal ke svému cíli.

          Schody byly ve stínu. A také byly staré, úzké, … a dlouhé. Andrail je popuzeně vyšlapával vzhůru. Nakonec vyústily na jakési náměstíčko s nevábně vyhlížející kašnou, obklopené domy s oprýskanou omítkou a odřenými dveřmi. Všiml si, že jedno z oken protějšího baráku je vymlácené. To jako došel do čtvrti nějaké odporné chátry?!

          „Restauraci,“ zasyčel na svůj doprovod. Irdwald stále hledal dech po jejich výstupu. Rei se snažil na své tváři udržovat cosi jako diplomatický úsměv.  

          „Nejsem si jist, jestli někde v blízkém okolí nalezneme nějakou slušnou,“ nadnesl k Andrailovi obezřetně.  

          „Idioti,“ počastoval je. „Půjdeme tudy!“ rozhodl ceirský šlechtic a vedl je na první pohled nevlídnou uličkou, do níž by si takový Irdwald vstup přinejmenším pětkrát rozmyslel.

 

          Světe div se, ulička se proklikatila mezi domy, vedla do podchodu a nakonec je schůdky vyvedla do široké ulice vedoucí k dalšímu (o něco méně frekventovanému) bulváru. Andrail si demonstrativně odfrkl, pohodil hlavou a zamířil tam.

          Jeho doprovod si opět vyměnil pohled. Irdwald útrpně protočil očima a Rei se pobaveně uculil.

 

          Andrail mezitím nabubřele vstoupil na bulvár. Nerozhlédl se. Koneckonců ostatní by měli vycházet vstříc jemu.

          „Pozor!“ uslyšel poplašené vykřiknutí dětským hlasem a než se nadál, jakýsi kluk do něho prudce vrazil. Andrail zpevnil tělo, aby udržel rovnováhu, klučina šel k zemi. Spadl na dlažbu a o kameny si rozrazil koleno.

          Andrailovi vztekle zacukalo ve spánku.

          „Ty malej spratku!“ vřískl, ceirštinou. „Jak se opovažuješ?! Tohle si vypiješ!“¨

          Klučina k němu vzhlédl. Seděl na zem a k sobě si přitahoval krvácející koleno. Odhadem mu mohlo být maximálně deset let. Na sobě měl košili, kalhoty nad kolena, šátek kolem krku. Měl krátké tmavé vlasy. Krabatil tvář, zelenohnědé oči se mu plnily slzami. Na Andraila vyděšeně hleděl. Ceirštině nerozuměl, ale ten nepřátelský tón mu rezonoval v hlavě.

          „Vilti,“ ozvalo se křiknutí. Ze směru odkud klučina běžel, k nim chvatně došli dva kluci. Ti působili jako jen o něco málo mladší než Andrail. Byli stejné výšky, měli podobné rysy v obličeji, zřejmě dvojčata. Oba hnědovlasí a tmavoocí.

          „Vilti,“ jeden z nich si přiklekl k chlapci na zemi a začal jej ošetřovat.

          Druhý se zamračil na Andraila. „Snad se zas tolik nestalo, ne?“ zeptal se ho špatně přízvukovanou ceirštinou.

          Andrail se nasupeně nadechl. „Cože?! Vrazil do mě. Spratek!“

          „Tak možná by příště pomohlo, kdyby ses rozhlédnul,“ navrhl hnědovlásek sarkasticky, teď už zarharštinou. 

          „Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit?!“ Andrail prudce švihl rukou. Zablesklo se. Mladík zavyl, zavrávoral vzad, na tváři se mu objevil hluboký krvavý šrám.

          Jeho bratr zmateně vzhlédl.

          „Požaduji omluvu!“ vyštěkl Andrail.

 

          Lidé kolem se zastavovali. Irdwald a Rei překonali vzdálenost, která je dělila od Andraila. Přesto Irdwald zůstával několik kroků vzad v bezpečné vzdálenosti. Rei přišel blíže.

          „Andraile, uklidni se, za rozruch to nestojí,“ pronášel k němu tiše a naléhavě.

          „Drž hubu a nepleť se do toho!“ štěkl Ceiřan. „Tak bude to?!“ obořil se na dvojčata.

          Drzejší z bratrů si držel zraněnou tvář, krev mu protékala mezi prsty, stékala po bradě a kapala na košili. Na Andraila nepřátelsky zahlížel, ale ke slovní reakci se neměl.

          Jeho dvojče se zvedlo a postavilo se tak, aby stálo Andrailovi čelem. Mladík z kapsy kalhot vytáhl drobný medailonek – artefakt, který pevně sevřel v ruce připravený je bránit před dalším útokem.  

          Nejmladší z bratrů vyděšeně sledoval situaci.

          „O-o-omlouvám se,“ vykoktal v zarharštině.

          Andrail k němu znechuceně shlédl. Odfrkl si a znovu zabodl pohled do prvního z bratrů. „Čekám,“ pronesl nepřátelsky. „Nebo ti to nestačilo?“ výhružně zvedl ruku.

 

          „To bych na tvém místě opravdu nedělala,“ ozval se přísný dívčí hlas. Z protisměru přicházela další dvojice: brunetka a hnědovlasý mladík. Oba odění v košili a kalhotách, oba se stejně hnědozelenýma očima jako měl nejmladší chlapec. Vypadali, že od Andraila jsou o rok, dva starší.  

          „Sali!“ vykřikl kluk, sesbíral se ze země a potácivě se vydal k příchozím, aby se schoval za slečnu. Dvojčata se ani nehnula.

          Andrail si nově příchozí přeměřil stejně temným pohledem jako dvojčata. Je jedna věc vyřídit si účty s dvěma mladšími kluky a jiná, když tu proti sobě má celou čtveřici. Třeba by mu ti dva poskoci taky mohli k něčemu být a postavit se na jeho stranu?! I když to by od Irdwalda asi čekal moc?!

          Irdwald totiž stále setrvával vpovzdálí, podle svého dobrého zvyku neměl v úmyslu se do čehokoli míchat. Rei si příchozí dvojici přeměřoval hodnotícím pohledem. Na rozdíl od Andraila si všiml stříbrné brože ve tvaru dvou propletených hadů, kterou měli oba připnutou na levé straně hrudi. Stejně tak postřehl stříbrný prsten se smaragdem, který měla na levém ukazováčku nasazený ta hnědovláska.

          „Andraile,“ zkusil to tiše. „Nech to plavat…“

          „Drž hubu,“ prskl Ceiřan nasraně. Tady není spoleh na nikoho! Jak je libo, vyřídí je sám!

 

          Starší brunet střelil pohledem k bratrům. Když viděl zranění na tváři jednoho z nich, jeho pohled potemněl.

          „Ten kluk,“ ukázal Andrail na „viníka“ situace, „do mě vrazil!“

          „To je politováníhodné,“ zkonstatoval brunet chladně.

          „Očekával bych adekvátní omluvu,“ prohlásil Andrail pohrdavě, „oproti tomu se mi dočkalo jen dalších urážek. Vyžaduji uctivé jednání.“

          „To, co vyžaduješ, mi je celkem u zadku,“ ujistil ho brunet odměřeně. „A to si představ, že nesnáším, když nějaký blb používá útočná zaklínadla uprostřed ulice. A co mě dokáže vytočit absolutně, je, když ten naprosto ubohý debil ještě navíc útočí na moje sourozence!“

          Andrail zúžil oči. Udělal další prudké gesto. Znovu se zablesklo. Brunet to očekával, trhl dlaněmi od sebe. Zajiskřilo se…

          V další ani ne sekundě Andrail cítil, jak ho Rei strhává k zemi. Magický výboj jim proletěl nad hlavami a udeřil do blízkého domu. V místě nárazu serval omítku a zapříčinil odpadnutí dřevěného štítu obchodu.

          V Andrailovi všechno řvalo vzteky. Chtěl tuhle rodinku sejmout z povrchu zemského. Rei ho pevně přidržoval na zemi. Předpokládal, že někdo už určitě upozornil hlídku. Určitě se nepotřebovali střetnout s alchymisty z rharské stráže!

          „Pusť mě!“ vztekal se Andrail a snažil se Reiovi vytrhnout.

          „Ne!“ držel ho. „Neblbni, nestojí to za to!“

          Brunet nehnutě stál, přeměřoval si je. „Ber to jako varování,“ prohlásil. „Příště tak velkorysí nebudeme.“ Podíval se na sestru. „Pojďme,“ vyzval je. „Čekají na nás…“

          Opravdu odešli.

 

          „Co to mělo znamenat?!“ obořil se Andrail na Reie vytočeně. Rei neměl právo mu zasahovat do souboje, i kdyby mu tak zachránil krk! Což nezachránil, protože Andrail to měl samozřejmě pod kontrolou! 

          „Všiml sis jejich brože?!“ štěkl Rei podrážděně.

          „Co to kurva meleš?!“

          „Ti dva byli studenti z Elbery,“ prskl.

          „Nečekal bych, že do Elbery může chodit taková lůza!“

          „Lůza asi nenosí smaragdové prsteny,“ odsekl Rei.

          Andrail se poprvé za celou dobu zarazil.

          „Doufej, že nebyli postavení až moc vysoko,“ mračil se na něho Rei, „Protože jinak máš asi problém, kamaráde!“