Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 29

Přijímací zkoušky

 

| Užitečné informace

|| Počítání času  | Jezero Elha 

| Alchymistická akademie v Elbeře (AAE) - přijímací zkoušky (základní přehled, podmínky, harmonogram) 

|| Tabulka a slovní komentář | Pouze tabulka

| Uchazeči

|| Rozdělení uchazečů pro první etapu přijímacích zkoušek 

|| Časový rozpis první etapy 

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 31. den a 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. neděle 20. a 21. září 2015 zemského času)

 

| Lisiantar (Pohovor)

| 31. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku (tj. 20. září 2015)

 

            Lisiantar byl pozván na pohovor jako první ze všech uchazečů. Čas byl určen na odpoledne 31. IV., jedna tři místního času (tj. 20. září, 14:00). Mladý šlechtic si od této části již předem příliš nesliboval, díky čemuž se mu dařilo zachovávat klid a zdvořilý úsměv. Koneckonců mohl pouze získat.

            Lisiantar nebyl hrdý na způsob, jakým se mezi uchazeče vnutil. Na druhou stranu, zvláště v tomto případě, účel světil prostředky. Lisi potřeboval šanci, aby si s Erianelem mohl vyříkat situaci z Ciarty. Naneštěstí jeho rusovlasý přítel byl neoblomný. Lisi se mu na jednu stranu nedivil, ale frustrovalo ho to.

            Podrobuje se těžkým přijímačkám na prestižní školu, kterou původně ani nechtěl studovat. Ironie. Pochopitelně i Elbera mu mohla poskytnout možnosti, jak se přiblížit svým cílům, jen spíše oklikou a s primárním zaměřením na oblasti, které Lisiho zase tolik nezajímaly…

            Lisi si uvědomoval, že toto nejsou ty nejlepší myšlenky, které by měl být, pokud má za chvíli zapůsobit na komisi dobrým dojmem a uspět.

            Musí myslet pozitivně.

 

            Když se otevřely dveře a na chodbu vyšla Mistryně Laradí, aby Lisiantara pozvala dál, vládl tváři Ceiřana přátelský úsměv.

            „Dobrý den, děkuji,“ odvětil Mistryni a vstoupil dovnitř, kde zdvořile pozdravil komisi. Vyčkal, až bude vyzván k usazení, a učinil tak.

            Ředitel si ho kriticky prohlédl, ale ve své tváři nedal znát vůbec nic. Všichni z komise se tvářili, jako by hráli hru o to, kdo bude více připomínat mramorovou sochu. Lisiantarovi tato myšlenka skoro zkřivila rty k uchechtnutí, ale včas se ovládl.

            Vládlo ticho. Takové, kdy by bylo každé zašustění papírů obzvlášť hlasité. Lisi si přeměřoval členy komise pohledem a ti si kriticky prohlíželi jeho.

            Budou hrát hru, kdo vydrží mlčet déle? Měl by začít mluvit on sám?

            Slova se ujal Mistr Farzbeta: „Uchazeč č. 1, Moriaian Lisiantar cir Saharia, syn proslulého admirála Lisiara Moriaiana cir Sahariy a první ceirské admirálky Iliky Nelat cir Nariany, nejmladší sourozenec tří nadaných absolventů slavné ceirské Vojenské akademie v Adlaiře. Absolvent Vyšší střední škola v Ciartě, ze Všenárodní státní zkoušky jste měl 98 bodů, máte z ní nejvyšší počet bodů ze všech studentů hlásících se z Ciartské střední, nikoli však ze všech uchazečů… Váš magický potenciál je vysoce nadprůměrný. V předběžném kole příjímacích zkoušek jste ve znalostním testu dosáhl 144 bodů ze 150, to je velice slušné.

            Nicméně,“ Mistr Farzbeta se do Lisiantara zabodl ostrým pohledem, „přestože jste studoval na Ciartské střední, neabsolvoval jste Všeobecnou zkoušku z magie a alchymie ani nemáte od svých učitelů jediný doporučující posudek. Ten máte pouze od své matky, což, přes veškerou úctu k její osobě, není příliš přesvědčivé.

            Dle vašich dokumentů jste absolvoval Všeobecnou zkoušku z práva a diplomacie, z té jste měl dokonce 150 bodů ze 150, což je výsledek, díky němuž byste byl přijat bez příjímací zkoušky téměř na kteroukoli právní vysokou školu v zemích Zarharského spolku. Vaše volitelné semináře opět vykazují výraznou právní profilaci.

            Váš motivační dopis je velmi strohý. Dovolte mi tedy tuto otázku. Co zapříčinilo změnu preference zaměření školy vašeho dalšího studia? Co od studia na Elberské akademii očekáváte?“

            Lisiantar zachoval svůj úsměv. Podobnou otázku očekával již od počátku. Způsob, jakým Mistr začal, jej i utvrzoval v tom, že padne.

            „Domnívám se, že studium právě na Elberské akademii by mi mohlo výrazně napomoci v naplnění mých diplomatických cílů. Vystudování této akademie by pro mě mohlo být vhodným prostředkem umožňující mi přímý vstup do Ceirské Komory mágů… Zároveň by mi však umožnilo i kariéru v armádě, pokud bych se rozhodl následovat svou rodinu.“

            Lisiantar sice kariéru u ceirského námořnictva v žádném případě neplánoval, ovšem do odpovědi tuto eventualitu jistě zahrnout mohl.

            Mistr Farzbeta se ušklíbl. „Znamená to tedy, že nejste doposud rozhodnut o svých kariérních preferencích?“

            „Jist si jsem,“ odvětil Lisi klidně, „Přesto se domnívám, že je správné nechávat si otevřené i další možnosti. Chci být schopen rozvinout a využít naplno své schopnosti a znalosti.“

            „Samozřejmě,“ přikývl Mistr Farzbeta chladně. „Pane cir Sahario, které ze sedmera magických umění je vám nejbližší?“ zeptal se ho.

            Lisiantar zachovával svůj zdvořilý úsměv. „Řekl bych, že nejblíže mám k mravoznalectví, konkrétně k oblastem řešícím etiku magie a právo. Velice mě zajímá malířství, konkrétně podoby písma magie a techniky jeho zápisu. Jsem dobrý v útočné i obranné magii.“

            Mistr Farzbeta pouze přikývl a předal slovo ostatním v Komisi.

 

            „Jak byste charakterizoval politickou situaci v Sániváře?“ zeptal se Tarmsázra.

            Lisiantar jemně přikývl na potvrzení přijetí otázky, než se pustil do výkladu.

            „Knížectví Sánivára patří k zemím Paktu přátelství, rozkládá se celkem na devíti ostrovech. Jeho nejbližší spojenec je ostrovní království Thrévie. Ze zemí Zarharského spolku mají tyto dva státy nejvřelejší vztahy s Královstvím Keiri…“

            Tyto země byly jedním z mnoha území, které si nárokovala říše Tëlmenor. Obě si snažily uhájit svoji nezávislost a Keiri je v tomto snažení podporovala. Tato otázka přirozeně ústila k rozpravě o Keirko-Tëlmenorské válce, ve které přišel Lisiantarův otec o život během velké námořní bitvy, a válce, která vedla i k atentátu na Velmistra cir Tairu, při němž byla zabita část Erianelovy rodiny.

            Přesto se Lisiantar snažil zachovat co největší míru objektivity, které byl schopen.

            Mistryně Laradí do toho po nějaké době vstoupila, přistrčila k Lisimu papír a požádala ho, aby navrhl kombinaci znaků vhodnou pro ochranu domu proti vyhoření. Lisiantar, podle svého mínění, si s úkolem poradil dobře.

            „Na co musíte především myslet, vytváříte-li Neživého?“ zeptal se Mistr Drell.

            Lisiantar nepatrně povytáhl obočí, „Na to, že je to zakázané, takže bych si takovou činnost měl okamžitě rozmyslet a nedělat ji?“ odpověděl, okamžitě si vynadal za intonaci otázky, ale s tím už nic nenadělá.

            Mist Drell se ušklíbl.

            „Děkujeme,“ uzavřela pohovor Mistryně Gilamaha. „Počkejte prosím venku, poradíme se a zavoláme vás, abychom vám sdělili výsledek.“

            Lisiantar přikývl, zvedl se a vyšel z učebny.

            Venku už, až na toho posledního, byli všichni uchazeči z jeho skupiny. Věnovali mu tázavé pohledy. Lisi jen pokrčil rameny.

 

            Čekal. Vypadalo to, že porada Komise trvá docela dlouho. Nakonec byl ovšem vyzván, aby se vrátil zpět do místnosti.

            „Pane cir Sahario,“ zahájil bodování ředitel, jeho tón zněl odtažitě a neosobně. „Za váš výkon při pohovoru ode mne získáváte nula bodů,“ obeznámil ho. Nevypadalo to, že by svůj verdikt hodlal zdůvodňovat.

            Lisiantar to nijak nekomentoval, ani výrazem. Přesto cítil rozhořčení, na otázky přeci odpovídal správně!

            „Já vám uděluji pět bodů,“ sdělil mu Mistr Dámilíva.

            „Jeden bod,“ vyjádřil se Mistr Farzbeta odměřeně.

            Mistr Olsárta si uchazeče před sebou přeměřil hodnotícím pohledem, než pronesl své hodnocení: „Dva body.“ 

            Dobře... 

            „Osm bodů,“ rozhodl Mistr Čížika.

            „Pět bodů,“ pronesl Mistr Saltaha.

            „Pět bodů,“ pokračoval Mistr Drel, necítil potřebu se více vyjádřit.

            „Jeden bod,“ obeznámila Lisiantara Mistryně Gilamaha.

            „Jeden bod,“ sdělil wast Wainard přísně.

            „Osm bodů,“ ohodnotila ho Mistrině Laradí.

            „Osm bodů,“ utrousil Mistr Tarmsázra.

            Lisiantar si všechna hodnocení vyslechl beze změny výrazu tváře.

            „Celkem získáváte čtyřicet čtyři bodů z pohovoru,“ uzavřel to Mistr Farzbeta. „Můžete jít.“

            „Děkuji,“ reagoval Lisiantar a vstal. 44 bodů bylo snad i více než původně očekával.

            „Na shledanou,“ rozloučil se a vyšel ven. Usmál se na čekající a bez toho, aby jim něco sdělil, se vydal z budovy.

            Usoudil, že jeho další kroky povedou do arény. Pohovory ostatních budou probíhat až do zítřejšího odpoledne, kdy až večer nastane vyhlášení. On tedy využije čas, aby zkusil získat nějaké další body v soubojích…

 

| Andrail, Miža a spol.

| 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku (tj. 21. září 2015)

 

            Blížily se dvě tři místního času (18:00 zemského) a skupina složená z osmi uchazečů (Andraila, Reie, Irda, Mižy, Nažiho, Alže, Eny a Niriho) seděla usazená v jedné z elberských hospod, tentokrát o něco vzdálenější od jezera i budov Akademie. Do vyhlášení ještě několik sagů zbývalo. To mělo být zahájeno ve tři dva místního času (21:20 zemského).

            Na pálenku nedošlo. Většina z nich, kromě Niriho se zázvorovou limonádou, si objednala pivo, a čekali na objednané pokrmy.

            Pohovor měli všichni za sebou, a tím pádem i všechny části první etapy příjímacích zkoušek. Ať už si vedli jakkoli, teď už své výsledky nezmění.

            Reivian získal na pohovoru 66 bodů. Nepřipadalo mu to jako dobrý výsledek, ale oproti ostatním v jejich aktuální osmici si neměl moc na co stěžovat. Jediný, kdo z nich skončil lépe, byl Niráh s 81 body. Ten ovšem zamlkle upíjel ze svého nápoje a do diskuze se příliš nezapojoval. Upřímně, byl nervózní, nedokázal si představit, co by měl se svou budoucností udělat, pokud by se na Elberu nedostal. Vždyť by neměl kam pořádně jít…

            Eniláh měl sice bodů 57, ale hýřil dobrou náladou. Celé dosavadní dění mu připadalo jako dobrodružství a rozhodně neočekával, že by mělo teď skončit. Vždyť to teprve vše začalo.

            Irdwaldovi bylo zle. Na pohovoru dostal 46 bodů a to měl ještě pocit, že jen proto, že k němu byl Mistr wast Wainard, jenž si většinu pohovoru držel slovo, nadmíru shovívavý a dával mu velice jednoduché otázky. Ird si byl jistý, že oproti ostatním nemá šanci, nechtěl jim své obavy ovšem sdělovat. Bylo mu jasné, že Rei by se ho okamžitě snažil podpořit…

            Andrail se cítil poněkud zmateně. Snažil se bojovat s úzkostí a strachem z neúspěchu, v Mižově společnosti se mu to dařilo snadno. Pokukoval po něm a do očí se mu vkrádal zaujatý výraz. Poslouchal jeho slova a z nějakého důvodu se s ním cítil velice dobře... 

            Miža působil v dobrém rozpoložení, vykládal jim zábavné historky, které doplňoval Alž. Naži se spíše šklebil a občas přihodil nějakou sarkastickou připomínku. Eniláh si čas od času převzal slovo a čas od času kouknul ke dveřím, jestli náhodou nevchází někdo známý. Stihl tu už navázat kontakt se spoustou lidí…

            A skutečně. Ještě jim ani nepřinesli objednané jídlo a ve dveřích se objevila známá tvář. Nalta Tika, se kterým se už Ena několikrát dal do řeči. Přicházel s jednou z uchazeček, se kterou byl v družném hovoru.

            Smiliša Ilša, uchazečka z Čadžirši, Mižova spolužačka ze Štarcu. Byla vysoká, jen o něco nižší než jeho příchozí společník. Na tváři jí seděl hrdý výraz, působila uvolněně. Měla velice světlou pleť, sečnou jizvu pod levým okem, tmavě modré duhovky a rozpuštěné černé vlasy spadající pod lopatky. Oblečení jí tvořila bílá tunika ke kolenům, přepásaná látkovým tmavomodrým páskem v pase, a tmavé kalhoty. 

 

            Oba příchozí se rozhlédli po lokále. To už ovšem vstal Ena a mávl na ně, aby se připojili k jejich stolu. Nalta vypadal poněkud zaskočeně (zřejmě si sliboval večeři ve dvou). Smiliša se ovšem usmála, zvlášť když viděla své spolužáky, a vydala se k jejich stolu.

            „Zdravím ve spolek,“ prohodila vesele, jakmile k nim došla.

            „Ahoj,“ pozdravil i Nalta, kterému nezbylo nic jiného než ji následovat.

            „Vítej u nás,“ opětoval jí pozdrav Miža s úkřenem. Naži se zašklebil a Alž se usmál.

            Ostatní prohodili pozdrav nebo na něj alespoň kývl.

            „Nevím, jestli se znáte,“ ujal se slova Miža, „ale pro jistotu, toto je Liša, nejlepší šermířka ze Štarcu.“ 

            „To potvrzuji,“ ozval se Nalta, „Přišla na souboje jakoby nic, nevinnost sama, a všem nám to tam bezkonkurenčně nandala.“ Mladík zněl pobaveně.

            Smiliša se uchechtla. „Tys byl docela dobrý,“ prohlásila a v oku jí zajiskřilo.

            „Díky za uznání,“ zasmál se Nalta. Rozhlédl se po přítomných a následně představil i sám sebe.

            Miža přikývl a dokončil představování, kdy Liše i Naltovi představil zbytek osazenstva.

            Zanedlouho si i nová dvojice objednala pivo a zábava pokračovala.

 

            „Možná to není dobrý dotaz,“ začal Miža zamyšleně směrem k Naltovi, když už nějaký čas uběhl a ani z pokrmů jim toho na talíři už moc nezbývalo, „takže nemusíš odpovídat. Co tě zdrželo, že jsi přišel na první test pozdě?“

            Nalta si povzdechl. „Všichni jsou tak zvědaví! I na pohovoru se mě na to zeptali…,“ zakroutil hlavou. „Co se stalo…, v hostinci, kde bydlím, se ubytovala ještě jedna uchazečka, jmenuje se Navalah Dámiláha, pro přátele prý Navi. Je to dcera starosty Rhary, kdyby vás to zajímalo. No a tuhle slečnu jsem potkal na recepci. Působila celkem mile, pomohl jsem jí s kufrem… Příležitostně jsme se bavili. Já jí jednou říkal, že jsem si s sebou přivezl svoje potkanice – Sněženku a Bělozářku. Ona projevila zájem je vidět. Bylo to nějakou dobu před odchodem na první test, nevím kolik přesně… Abyste rozuměli, tak ta holka se skvěle přetvařovala. Jakože ano, měla trochu nosík nahoru, ale s tím se pořád dát žít. Tak, proč bych jí je neukázal, že jo?

            Bělka k ní nechtěla, ale Sněženka je důvěřivější, nechala se pochovat. A já popravdě pořád nemůžu uvěřit, že to ta kráva opravdu udělala,“ rozhořčil se Nalta prudce, „Vážně vypadala normálně. Jenže… Ona ji v jednu chvíli prostě popadla, švihla s ní o zem a ani to ji nestačilo, protože mi ji přišlápla! Ten zvuk kvílení byl strašný…

            A ten výraz té holky?! Nechápal jsem! Tvářila se pobaveně, koukla na mě svrchu a prý, že ‚ta potkaní zrůda si nic jiného nezaslouží‘ a že já jsem úplná nula, když se starám o ‚taková nechutná zvířata‘…, sebrala mi klíče a s pomocí magie mě v pokoji zamkla,“ Nalta se temně zamračil.

            „To mi v tu chvíli bylo fuk. Já se samozřejmě prvořadě staral o svoji zvířecí kamarádku. Byla celá pochroumaná, se zlomeninami… Prostě strašné. Děsivé. Ošetřil jsem ji, jak nejlépe umím, a teprve pak se staral, jak se dostat ven. Prolomil jsem kouzlo a šel situaci řešit s jednou z dcer majitele toho hostince. S tou jsem se bavil už předtím a věděl jsem o ní, že má zvířata opravdu ráda. Ta byla úplně zhrozená.

            Čas mě v tu chvíli vůbec nezajímal. Odešel jsem až, když jsem si byl jistý, že se víc udělat nedá a že ona mi dá na holky pozor a že se na ni můžu spolehnout. Došel jsem pozdě. Pak jsem se na chodbě snažil trochu uklidnit. Nechtěl jsem spáchat vraždu, jakmile tu… tu slečinku uvidím.

            Po prvním testu mě oslovil Malša s nějakou blbou průpovídkou. Ale dali jsme se do řeči a dal mi všechny informace. A slečnu Navalah po návratu z testů vykázali z hotelu, aspoň, že tak,“ ušklíbl se Nalta na závěr.

            Rozhlédl se po posluchačích. Někteří z nich se tvářili neutrálně, jiní nevěřícně.

            „Bude Sněženka v pořádku?“ zeptal se Reivian účastně.

            „Vypadá to, že naštěstí ano,“ přikývl Nalta vážně, „Uzdravuje se. Magie dokáže divy. Jen mě to prostě… mrzí,“ povzdechl si. „Jasně, mohla mě chtít dostat ze hry, ale to zvíře jí vůbec nic neudělalo. Nečekal jsem, že se někteří budou chovat takto…“

            „Nerad ti beru iluze, ale někteří lidé jsou prostě idioti,“ pronesl Naži natolik vážným tónem, až to u několika dalších lidí vyvolalo uchechtnutí.

            „Víte, že bychom se měli pomalu začít sbírat a vydat se na vyhlášení?“ nadnesl Alž s pohledem na hodiny. „Ne, že bych nás chtěl vyhazovat.“

 

| Maldš (Pohovor)  

| 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku (tj. 21. září 2015)

 

            Maldš Raušira, uchazeč č. 51, byl posledním, kterého ten večer čekal pohovor.

            Před ním vyšla z místnosti půvabná hnědovlasá dívka, Kálira Nelanika. Z jejich skupiny se s ní během přijímaček dal do řeči nejvíce. Natiršská trojice (Milge, Žari a Ilnž) se bavila převážně spolu a zbývající Zarhařanka (Efkarah) působila poměrně zakřiknutě. Z těchto čtyř už tu nezůstal ani jeden.

            „Jak jsi dopadla?“ zeptal se jí Malša vesele.

            „89 bodů,“ informovala ho s úsměvem.

            „Hodně štěstí,“ popřála přátelsky, když Malšu vyzvali dovnitř.

 

            Maldš se rozhlédl po interiéru, pozdravil a komisi obdařil úsměvem. Říkal si, že po „výsleších“ 50 lidí už toho musí mít plné zuby.

            „Posaďte se,“ vyzval Malšu zástupce ředitele Farzbeta.

            Maldš tak učinil.

            Mistr Farzbeta podle svého obvyklého zvyku nakoukl do svých dokumentů.

            „Maldš Rovašžár Raušira,“ pronesl jeho celé jméno, „syn plukovníka Rovašžářa Aniršára Rauširy. Studoval jste Vyšší střední školu uměleckou v Lámirště,“ Mistr Farzbeta nepatrně přimhouřil obočí. „Můžete nám říci, jakou specializaci?“

            „Jistě,“ přisvědčil Malša ochotně, „Moje umělecké zaměření bylo hudební, konkrétně jsem si jako specializaci zvolil hru na housle a zpěv. Ovšem umím hrát i na jiné hudební nástroje, například na různé druhy píšťal. Rovněž jsem velice dobrý tanečník…“

            „Uvědomujete si, že se hlásíte na Alchymistickou Akademii?“ ptal se Farzbeta odměřeně.

            „Pochopitelně,“ přisvědčil Malša, „Předpokládám, že budu moci své doposud nabyté dovednosti zužitkovat i zde. Například míchání lektvarů poskytuje prostor pro prozpěvování…“

            Jestli Maldš doufal, že Komisi pobaví, nebo alespoň zlehčí atmosféru, projevilo se to jen u některých. Mistr Farzbeta nebezpečně zúžil oči. „Popište vaši motivaci, proč se hlásíte právě na tuto školu,“ vyzval ho.  

            „Chci být učitelem,“ odvětil Malša, „Rád bych prohloubil své magické vzdělání ve všech oblastech a následně jej předával dalším generacím. Věřím, že nejlepším místem, kde mohu tyto znalosti získat, je Elberská Akademie. Jistě, namítáte, že jsem studoval na umělecké škole. Dovolte, abych podotkl, že jsem absolvoval mnoho volitelných seminářů ohledně magie. Též jsem měl soukromé učitele, Mistry, kteří mi napsali i doporučující posudky.

            Jsem si jist, že můj zájem i schopnosti dokládá skutečnost, že v předběžném kole příjímacích zkoušek jste ve znalostním testu z magie a alchymie dosáhl 149 bodů ze 150.“

            „Pane Rauširo, jaká oblast magie vás zajímá nejvíce?“ položil další otázku Mistr Dámilíva.

            „Zajímají mě především transformace a bojová magie, zejména magické zbraně, bojové lektvary a elixíry, artefakty,“ obeznámil je.

            „Dobrá,“ vložila se do hovoru Mistryně Laradí, „Popište nám, co je to Kír-Thávíské kopí,“ vyzvala ho a Maldš se pustil do popisu legendární támasíjské zbraně.

 

            O něco později Malša odcházel s 91 body, což považoval za překvapivě skvělý výsledek…