Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 27

Přijímací zkoušky (Andrail)

Praktická zkouška

 

| Užitečné informace

|| Počítání času  | Jezero Elha 

| Alchymistická akademie v Elbeře (AAE) - přijímací zkoušky (základní přehled, podmínky, harmonogram) 

|| Tabulka a slovní komentář | Pouze tabulka

| Uchazeči

|| Rozdělení uchazečů pro první etapu přijímacích zkoušek 

|| Časový rozpis první etapy 

 

|| Teoretická část přijímacích zkoušek | Rozesazení uchazečů v sále 11 (Výsledná verze po usazení všech.) 

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 30. a 31. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. sobota 19. září 2015 – neděle 20. září 2015 zemského času)

 

           Krajinu zahaloval rudý závoj zapadajícího slunce. Andrail s Reivianem a Irdwaldem se nacházeli v jedné z restaurací u jezera a vyčkávali na objednaný pokrm. Seděli na terase, u jednoho z nejkrajnějších stolů, odkud byl na jezero nejlepší výhled.

           Nebyli jediní z uchazečů, kdo zavítali právě do tohoto podniku, naštěstí tu nebyl nikdo známý. Andrail nechtěl přemýšlet o Lisiantarovi. Potřeboval v sobě najít alespoň trochu klidu. Teoretická část byla za nimi. To bylo dobře.

           Andrail měl ze všech tří testů celkem dobrý pocit. Připadalo mu, že většinu otázek věděl, opravdu doufal, že by pro něho tato součást mohla dopadnout dobře. Zvyšovalo to jeho optimismus do dalších částí.

           Irdwaldovi se na čele rýsovala zachmuřená vráska. Byl si jistý tím, že ve druhém testu, v příkladech, by měl dopadnout dobře. Připadalo mu, že tam by mohl mít dokonce i všechno správně… Ale co se týče toho prvního testu, ten mu připadal vyloženě šílený (kdo měl takové věci vědět?!), a ten třetí mu nepřipadal o nic lepší…  

           Rei to vnímal přesně naopak, první test mu připadal relativně dobrý, třetí ušel, ale ten druhý? Za svoje výpočty by do ohně opravdu nedal ani malíček. Přesto Reivianovi hrál na rtech zamyšlený, skoro zasněný výraz. To působilo podezřele. Ne, že by se jim Rei hodlal svěřovat… Jenže té krásné hnědovlasé dívky, která na přijímačkách seděla u stolku hned vedle jeho, si nemohl nevšimnout. Neodolal a pokukoval po ní pokaždé, kdykoli byla příležitost… Dotyčná si jeho pohledů všimla, občas mu je opětovala. Měla čokoládové oči, ve kterých jí vesele jiskřilo. A nejlepší bylo, že když odcházeli, věnovala mu kouzelný úsměv.

           Reivian netušil, jak se dívka jmenovala (ani kým by mohla být), ale opravdu doufal, že se oba dostanou do dalšího kola, aby měl šanci se s ní lépe seznámit! Co naplat. Snad to všechno vyjde. 

           Obsluha jim donesla objednaná jídla. Místní moučné placky plněné masem, obložené zeleninou a silně kořeněné.

 

           Restaurace se stále plnila. Míst k sezení ubývalo. U toho jejich zbývalo devět míst, bylo tedy jen otázkou času, kdy o ně někdo projeví zájem.

           To se stalo o chvíli později, kdy k nim došla skupina pěti uchazečů – tří chlapců, dvou dívek, Zarhařanů už od pohledu. Všichni měli snědou pleť, tmavé oči a černé vlasy.

           Vedl je vysoký mladík s dlouhými kadeřemi sepnutými do ohonu.

           „Dobrý večer,“ pozdravil je přátelsky. „Smíme si přisednout?“ ptal se zdvořile.

           Andrail si je přeměřil pohledem. Krátce kývl v odpověď. Nechtěl se s nimi seznamovat, ale stěží jim může bránit se sem posadit.

           Mladík se usmál a poděkoval kývnutím. Nechal svou skupinu se pousedat a sám zabral místo na kraji.

 

           „Jmenuji se Kalísráh,“ představil se jim. 

           „To jsou Tsánimah a Elzanah,“ uvedl obě slečny. „Rinasráh,“ sdělil jim jméno kluka nižšího vzrůstu a zavalitější postavy. „Vadanáh,“ obeznámil je s totožností i posledního člena jejich skupiny, ten byl vzrostlý a ramenatý. „Chodili jsme na Vyšší střední v Kárize.“

           Ach jo! To s nimi opravdu má chuť zapříst hovor?!

           Andrail všechna jména okamžitě zapomněl. Nedokázal pochopit, z jakého důvodu si „ten na K“ myslí, že jejich trojici to vůbec zajímá nebo že se snad chtějí družit.

           „Jsem Andrail,“ představil se nevrle. „To jsou Reivian a Irdwald, jsme z Ciartské střední,“ doplnil a probodl mluvčího pětice temným pohledem. „Chceme jíst, ne mluvit,“ sdělil mu. Možná je nezdvořilý, ale koho to trápí?

           Kalísráh se zasmál. Vůbec ho to neurazilo. „Přeji dobrou chuť,“ popřál jim. Od té chvíle se už věnoval své skupině.

           Andrail protočil očima. Raději už nic nedodával a věnoval se pokrmu. Popudilo ho to, cítil, jak jím proudí rozladěnost.

           Reivian zakroutil hlavou, ale neřekl nic. Nepřipadalo mu jako špatný nápad se s někým spřátelit, ale jeho společníci to evidentně vnímali jinak.

           Irdwald se jen rozpačitě ošil a mlčel. Ale ani on neměl zrovna zájem se seznamovat s nějakými Zarharci.

 

_

 

           Andrail vstával časně. Využil ráno k tomu, aby se pořádně protáhnul a procvičil. Blížila se jeho praktická zkouška.

           Byl přiřazen jako šestý člen do skupiny F. Reivian i Irdwald se nacházeli ve skupině G, šli tedy na řadu až po něm.

           Andrailovy časy vypadaly následovně:

           Lukostřelba: 30. IV. (dopoledne): 6H | 2 1/2S (tj. 20. září, 9:40)

           Běh: 30. IV. (dopoledne): 6H | 4S (tj. 20. září, 10:40)

           Plavání: 31. IV. (odpoledne): 1H | 3 1/2S (tj. 20. září, 14:20)

           Pohovor: 32. IV. (odpoledne): 1H | 5 1/2S (tj. 21. září, 15:40)

 

           Reivian se nabídl, že ho doprovodí, Andrail však odmítl. Sám se vydal na příslušné stanoviště. Dorazil s předstihem a jako první. Nasadil nepřístupný pohled a čekal na další příchozí ze své skupiny.

           Jako první dorazili dva Natiršani. Oba světlovlasí. První z nich měl delší vlasy spletené v copu, brýle a působil značně nervózně. Hrál si s prsty a vypadalo to, že by nejraději odešel. Druhý působil vyrovnaněji. Pozdravil Andraila kývnutím hlavy. Svého společníka se snažil uklidňovat šepotem v jejich mateřštině.

           Těsně před začátkem dorazila trojice z Čadžirši – Miža, Naži a Alž. Andrail si jich okrajově všiml už předtím v učebně při testech, seděli kousek od něj, ale až teď si je prohlédl pořádně.

           Zaujali ho. Usmívající se blonďák a dva hrdě vyhlížející mladíci, kteří si čekající uchazeče přejeli hodnotícím pohledem. Andrail jim jejich zkoumavý pohled hrdě opětoval.

           Miža mu věnoval úšklebek. Vyřazovala z něho naprostá sebejistota.

           Andrail polkl. Z nějakého důvodu měl pocit, že se mu dere červeň do tváří. K tomu ale přeci není vůbec žádný důvod! Proto bojovně vystrčil bradu. On se rozhodně nezalekne.

           Miža obrátil pohled k Nažimu, ten mu odpověděl zkřivením koutků…

           To už byli vyzvání, aby vstoupili. Zkouška z lukostřelby mohla začít.

 

           Andrail se nehodlal nechat rozptylovat. Musí se soustředit a nesmí to zkazit. No tak! Nesnášel svoje nervózně bušící srdce a chvějící se prsty. Vystřelil… 5 bodů. To byla bída. Andrail cítil vztek sám na sebe. Takhle se do Elbery nedostane! Je přeci dobrý lukostřelec. Nemůže si dovolit takové chyby!

           Nedalo mu to, aby se nepodíval, jak dopadli ostatní. První Natiršan minul, druhý měl 5 bodů stejně jako Andrail. Miža i ten druhý brunet trefili střed, blonďák desítku.

           Andrail se zhluboka nadechl a vydechl. Musí se snažit! Podruhé trefil 20, potřetí také, čtvrtá rána 15, poslední opět 20.  

           Slyšel, jak brunet vedle něho (Naži) při poslední ráně zaklel. Trefil pouze desítku. Zato Miža trefil střed pokaždé…

           Andrail byl naštvaný. Zkazil to, měl si vést lépe!

 

           „Uchazeč číslo 34 získává mínus 40 bodů, číslo 35 získává 10 bodů, číslo 36 100 bodů, číslo 37 má 35 bodů, číslo 38 získává 90 bodů, číslo 39 získává 80 bodů,“ shrnul Ládimáh dohlížející na průběh střelby jejich výsledky.

           80 bodů, z jejich skupiny je třetí… Andrail se snažil sám sebe přesvědčit, že to není až tak hrozný výsledek. Stejně ho to žralo, z jeho skupiny byli dva lepší než on! Navíc mu to nedalo a z nějakého důvodu po nich pořád pokukoval. Zvláště po tom o kousek vyšším, který získal 100. Musel být dobrý, určitě je schopný…

 

           Jejich skupina se opět sešla až v příslušný čas u dalšího stanoviště. Body za běh získali všichni. Jen první z Natiršanů až na druhý pokus.

           Po této disciplíně vyčkal Andrail na Reiviana s Irdwaldem, aby spolu zašli na oběd.

           Dozvěděl se, že ze střelby má Rei 40 bodů a Irdwald 50. Běh zvládli oba dva. Nejlíp z jejich skupiny si prý vedl jakýsi Zarhařan, co měl ze střelby 85 bodů.

 

           Blížila se poslední disciplína. Plavání. Andrail se vydal k jezeru. Nejprve navštívil převlékárnu. Každý z účastníků zde měl k dispozici vlastní kabinu a v ní skříňku na věci uzamykatelnouu svým náramkem. Plavecký úbor se vždy skládat z krátkých kraťas a přilnavého tílka. 

           Poté se skupina vydala na stanoviště. Andrail si uvědomil, že jeho oči opět samovolně putují ke stejnému mladíkovi z Čadžirši. V jeden moment se jejich zraky střetly. Miža tázavě nadzvedl obočí a Andrail přistiženě uhnul pohledem na stranu. V hlavě mu zablikaly výstražné kontrolky. Vždyť se chová jako blbec! To přeci nejde. 

           „Vítejte u třetí disciplíny,“ přivítal je znělý mužský hlas. Byli u břehu.

           „Nejprve mi dovolte, abychom vám připomněli pravidla,“ navázal dívčí hlas.

           Andrail ztuhl. Dvojčata, která stála před ním, poznával velmi dobře. Byli to ti sourozenci, se kterými se střetl ve Rhaře. A dle záblesku v očích, kterým jej počastovali, si byl jistý, že ti dva poznali jej.

           Andrail ve výrazu nedal nic znát, přesto cítil, jak se cosi uvnitř něj chvěje. Tihle dva si ho určitě vychutnají…

           On se ale nedá! Zaujal své místo. Přeměřil si dráhu. Doplavat k bóji, obeplout ji a vrátit se zpět do stanoveného limitu. Jednoduché, zvlášť pro někoho, kdo pochází z ostrovního království...

 

           Salimétar Nelanika zahájil zkoušku.

           Andrail skočil do vody a plaval jako o život. Byl rychlý. Vnímal, že v jednu chvíli určitě vede. Když plaval kolem bójky, někteří se k té jejich se teprve blížili. Rychle plul vpřed. Dotkl se mola. Periferně viděl, že někteří teprve doplouvají... Pokud tu nebyl první, určitě tu byl jako jeden z prvních. 

           Čas vypršel.

           Dvojčata se po sobě podívala.

           „Uchazeči č. 36, 37 a 38 úkol splnili a získávají 50 bodů,“ obeznámila je Salimérit zvučně. „Mají uchazeči č. 34, 35 a 39,“ přitom věnovala škodolibý pohled Andrailovi, „zájem o druhý pokus?“

           „Určitě jsem to stihl včas,“ bránil se Andrial zamračeně.

           „Omlouvám se, neviděla jsem to,“ reagovala Sali stoicky, „Ty snad ano?“ podívala se na bratra.

           „Ne, jsem přesvědčený, že uchazeč č. 39 doplaval až po vypršení časového limitu,“ mínil.

           „To je blbost,“ rozčiloval se Andrail. 

 

           „Můžeme se zeptat ještě třetího nestranného pozorovatele,“ nabídla mu Sali ochotně. „Likiare,“ oslovila staršího studenta, který zde s nimi vykonával dohled, „Doplaval Andrail cir Saharia v časovém limitu?“

           Zrzek vzhlédl ze svého křesla, kde pohodlně lenošil s knihou. Bylo evidentní, že dění ve vodě vůbec nesledoval.

           Likiar shlédl k cir Sahariovi ve vodě, než se vrátil očima k sourozencům. „Ne,“ rozhodl stroze a opět zabodl nos do knihy. 

           Andrail pěnil. Co by taky mohl čekat od syna cir Tairy, že ano?! Spikli se proti němu! Zmetci. 

           „Je mi líto,“ odtušila Sali blahosklonně a věnovala Andrailovi povýšený úsměv.

           „Opakuji otázku, kdo má zájem o druhý pokus?“ zeptala se všech. Demonstrovala tak, že s Andrailem se víc bavit nehodlá. 

 

           První z Natiršanů se pokusu rozhodl vzdát. Druhý se rozhodl to zkusit znovu. Andrail si odfrkl. On se nedá. Klidně to uplave ještě jednou!

           Odstartováno.

           Andrail plaval jako blesk. Když byl Natiršan u bójky, on už byl zpátky. Natiršan to stihl těsně předtím, než se přesypalo poslední zrnko přesýpacích hodin.

           „Uchazeč č. 35 úkol splnil a získává 25 bodů,“ rozhodla Sali.

           „Co se týče uchazeče č. 39, tak…“

           „Splnil úkol také,“ ozval se Miža strohým tónem. Stál na břehu a bedlivě sledoval dění. „Doplaval před uchazečem č. 35 a všichni jsme to viděli.“ Něco v jeho hlase dávalo znát, že nestrpí, aby se Nelanikovi zachovali nefér.

           Andrail, když slyšel, jak sestra Nelaniková začala, se obrnil a v duchu se připravil na to, že byť úkol splnil dvakrát, odejde z něj s nulou. Vztekle to v něm řvalo, věděl ale, že s tím nemůže nic udělat…

           Proto, když se ozval Miža, na něj upřel nevěřícný pohled. Nečekal, že by se ho někdo zastal… a že zrovna on. Nechápal to. Něco v jeho hrudi podivně poskočilo a Andrail měl pocit, že v tváři určitě chytil červený odstín. To snad ne! Blbost! Nesmysl. 

           „Samozřejmě,“ zašvitořila Sali, ale v očích měla pohled zmije, co touží uštknout svoji kořist, „uchazeč č. 39 úkol splnil a získává 25 bodů.“

 

           Andrail spěšně vylezl z vody. Uvažoval, jestli těm dvěma důrazně říct, aby tohle nezkoušeli na Reie s Irdem, pak ale usoudil, že možná bude lepší na ty dva neupozorňovat…

           Raději dohnal Mižu a jeho společníky, kteří už byli na cestě k převlékárně.

           „Díky,“ vyhrkl Andrail.

           Miža se k němu otočil. „Neřeš,“ mávnul nad tím rukou.

           „Jmenuji se Andrail,“ představoval se mu. Zpytavě si ho prohlížel. Opravdu se s ním chtěl seznámit. (Co ho to popadlo?!)

           „Miža,“ odvětil mladík. Potřásli si rukou.

           Andrail měl pocit, že jen z toho doteku něco v něm hoří. (Copak mu přeskočilo?!)

           „Rád tě poznávám,“ vydechl Andrail ještě. (Proč si připadá jako naprostý hlupák?!)

           „Jasně,“ kývnul Miža. „Zatím. Uvidíme se,“ rozloučil se a šel si se svojí skupinou po svých.

           Andrailovi neušlo, že ten druhý z nich, Naži, jeho osobu propaloval obzvlášť nevraživým pohledem. Na to ale kašlal. Jiná jeho část totiž skákala nadšením, Miža počítá s tím, že se ještě uvidí! (Což je logické, jsou na přijímačkách. Není možné, aby se už neviděli. Prostě je jenom zdvořilý, ozýval se logický hlásek v jeho hlavě.) Stejně si nemohl pomoc, ať už to bylo jakkoli zcestné, měl radost…