Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 6

Dvojčata Nelanikovi

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

            Nacházeli se v soukromém salonku.  Seděli u podlouhlého stolu a vyčkávali, až jim obsluha připraví a donese objednané pokrmy. Místo v čele náleželo otci, Lámrítu Nelanikovi. Byl to padesátiletý muž s přísným výrazem. V hnědých vlasech se mu objevovaly šediny. Do Rhary dorazil kvůli pracovním záležitostem. Vzal to jako příležitost vzít některé ze svých dětí na výlet a jiné doprovodit na cestě do Elbery. Jeho manželka a tři nejstarší dcery zůstaly doma v Átmarívě.

            Po otcově pravici seděla vedle sebe hnědovlasá dvojčata - sestra a její bratr, Salimérit a Salimétar (obvykle jim říkali Sali a Salim). Místo vedle bratra zaujal nejmladší sourozenec Lamvilta (kterému nikdo neřekl jinak než Vilti). Naproti Salimérit, po otcově levici, seděla jeho nejmladší dcera Kálira. Vedle ní seděla druhá dvojčata – chlapci: Dalmátar (oslovovaný Dalma) a Irisiltar (oslovovaný Iril). Druhý jmenovaný měl obvázanou tvář. (Ještě před návratem k otci mu Sali utržená zranění ze střetu s Andrailem ošetřila, potřela léčivou mastí a ovázala.)

            V atmosféře u stolu se dalo vycítit napětí. Iril se temně mračil, pohroužený do svých úvah. Dalma zpytavým pohledem kontroloval Sali se Salimem. Vilti pohupoval nohama a poněkud nervózně se ošíval. Jejich otec očekával vysvětlení.

            Dorazila obsluha s podnosy a před každého položila vybrané jídlo. Popřáli si dobré chuti a začali jíst. Mlčeli. Slyšet bylo jen cinkání příboru.

 

            „Otče,“ pronesl Salim rozvážně, „měl bych na vás jistou otázku.“ Přerušil tak panující ticho.

            Jeho otec se tvářil nečitelně. „Poslouchám,“ odtušil.

            Salim zachoval neutrální výraz. „Týká se to přijímacích zkoušek na Elberskou akamedii,“ uvedl problematiku. „Jsem si vědom toho, že nejste členem přijímací komise. Přesto bych se rád zeptal, zda byste mohl – a byl ochoten – ze své pozice zatlačit na komisi, aby důrazně uvážila nepřijetí jistého adepta?“ 

            Pan Nelanika se silně zamračil. Nebyl zvyklý na to, že by mu zrovna jeho syn předkládal takové žádosti. Navíc očekával, že se konečně dozví, proč přišli na domluvený sraz pozdě a co přesně se stalo Irilovi.

            „Důvod?“ ptal se stroze.

            Salim si vyměnil pohled se sestrou. „Dotyčný – uprostřed ulice – nejprve napadl Viltiho a když se ho dvojčata pokusila bránit, zaútočil i na ně,“ informoval. „Já se Sali, když jsme jim šli naproti, jsme dorazili právě včas, abychom zasáhli a dotyčnému ukázali patřičné meze.“

            „Jinými slovy mi tu přiznáváš, že jste se porvali uprostřed ulice,“ zkonstatoval otec přísně.   

            „Tak bych to nenazval,“ ohradil se. „Jednalo se o čistě obranný zásah…“

            „Stačí,“ uťal ho. „Dalmátare,“ obrátil se na nezraněného z dvojčat. „Popiš mi, co se stalo.“

            Dalma sebou překvapeně trhl. Těkl pohledem k sourozencům na protější straně stolu. Zaváhal.

            „A dívej se na mě,“ vyzval ho otec.

            Dalma polkl. Znejistěl. Pohlédl otci do očí a pak opatrně, ale přesně popsal celou situaci. Od chvíle, kdy Vilti do toho kluka vrazil, přes útok na Irila až po jejich odchod a ošetření Irilových zranění.

            Otec se nejprve důrazně ujistil, že Iril bude v pořádku. Sali mu popsala způsob ošetření. Iril podrážděně trval na tom, že mu nic není. 

 

            Otec se velmi temně mračil. Vrátil se k tématu Salimovy žádosti.

            „Nepředpokládám, že by se vám představil,“ podotkl a přejel pohledem zbytek osazenstva stolu.

            „To ne,“ připustil Salim. „Každopádně to byl Ceiřan, měl naprosto nezaměnitelný ceirský přízvuk,“ vysvětlil. „Dá se předpokládat, že cestuje na příjímací zkoušky. Nemyslím si, že by se hlásil nějaký velký počet uchazečů původem z Ceiry?“ tázavě nadzvedl obočí.

            Lámríta Nelanika nepatrně kývl. „Možná. Avšak počet uchazečů z Ciartské střední zanedbatelný není,“ odvětil.

            „Byl to Ceiřan,“ zopakoval Salim neústupně. Kde studoval, přeci nebylo důležité. „Jsem si jistý, že takový druh studenta nebude mít pro Císařské společenstvo alchymistů žádný přínos,“ naznačil.  

            Otec se zachmuřil, působil vážně. „Za Ceiřany by se z přijíždějících adeptů dali označit tři,“ obeznámil ho věcným, odměřeným tónem, „Váš popis v podstatě sedí jen na jednoho z nich – Andraila cir Sahariu.“

            Salim nepatrně nadzvedl obočí. Sali se zamračila.

            „Správně,“ sykl otec. „Je to přesně ten, který myslíte, syn Ínrit Edily cir Cantaily.“

            „To tedy znamená, že…?“ začal Salim opatrně.

            „Věřím, že je vcelku pochopitelné, že není v zájmu Společenstva vstoupit do konfliktu s členy ceirské královské rodiny,“ prohlásil jeho otec chladně.

            Salim semknul rty. Neřekl nic. Situace se mu začínala nelíbit ještě více.  

            „Očekávám od vás všech, že se budete chovat slušně!“ hlas pana Nelaniky zněl varovně. „Rozhodnutí, kdo bude přijat, nechte na patřičných lidech,“ probodl Salima pohledem. „Salimétare, nechtěj činit jinému příkoří proto, že tak sám činí jiným.“

            „To budu jeden z mála, kdo se tím řídí,“ utrousil Salim tiše.

            Jeho otec ho probodl varovnýma očima. 

            „Znepříjemnit někomu příjímací zkoušky se dá koneckonců i jinak než ovlivněním komise,“ uculila se Sali andělsky.

            Salim si s ní vyměnil postranní, spiklenecký pohled. Jeho koutek se mimoděk zkroutil do nepatrného úšklebku. V očích se mu zalesklo.

            Jejich otec si je přísně přeměřil, nekomentoval to, muselo jim být jasné, že s tím nesouhlasí. Starosti mu jen přibyly. Uvnitř zuřil. Toho ceirského spratka by nejraději vlastnoručně přetrhl. Ovšem myšlenka, že se jeho potomci pasují do role mstitelů, mu činila jen další vrásky. Zvlášť, když si uvědomoval, že není v jeho moci jim v tom účinně zabránit. 

 

-

 

            Andrail byl nadmíru vytočený. Ta rodinka zmetků mu totálně zkazila už tak zkažený den! Uznal však, že není dobré se na daném místě nadále zdržovat, a tak vstoupil do davu a vydal se bulvárem dolů. Všechny probodával temným pohledem a většina lidí se mu raději vyhnula. Do těch, co to nestačili, neurvale vrazil.

            Rei s Irdwaldem se drželi několik kroků za ním. Reiovi bylo jasné, že Andrail potřebuje někde vybuchnout a zchladit si žáhu. Jenže tady opravdu nikde nebyla dobrá příležitost… Takže jen trnul, co se nakonec semele. 

            Sestupovali dál. Lidí přibývalo. Možná to bylo tím, že tento bulvár také končil na Velkém náměstí, kde se konaly již zmíněné Rharské letní slavnosti. (Kam Andrail vůbec nechtěl!)

            Velké náměstí mělo obdélníkovitý tvar. Nacházelo se na rovině a tvořilo nejstarší centrum města. Ústilo do něho několik ulic. Bulvár, kterým scházel Andrail se svými společníky, je přiváděl z (delší) strany, téměř na opačném konci od bulváru, kterým přišli Erianel a Ezrath.

            Vyšli přímo před radnicí. Nacházel se zde plácek hanby, kam bývali připoutáváni provinilci. I teď se tu tři nacházeli. Dotyční však Andraila pramálo zajímali. Všiml si totiž, že cir Taira, ten zpropadený zrzek, i s tím přidrzlým klukem stojí nedaleko od pranýře, k němu zády a o něčem diskutují. Zhluboka se nadechl. Bylo to, jako by mu mávli před obličejem červeným šátkem. Příležitost vybít svou frustraci, svou zlobu. Teď a tady!

            Nepřemýšlel ani vteřinu. Ráznými kroky se vydal vpřed, roztáhl ruce od sebe, magie zajiskřila… Zaútočil.

            Rei stihl jen vytřeštit oči. Andrailovi hráblo! Jistě, dá se říci, že možná byli stranou od hlavního dění a snad i od hlavního proudu lidí, ale...

            Tady se jakýkoli souboj pozornosti určitě nevyhne!