Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 2

Erianel cir Taira

 

| Všeobecné informace

 

           Kontakty mezi různými světy probíhaly od pradávna. Zachovaly se některé prastaré záznamy. V kronikách a spisech jsou zachycená vědění předků. Tyto informace si členové Společenstva Malířů, tvůrců průchodů mezi světy, a cechu Cestovatelů, těch, kteří světy procházeli, předávali již celá tisíciletí.

           Malíři a Cestovatelé spolupracují napříč světy. Jejich pravidla jsou přísná. Přijímají mezi sebe jen malou hrstku lidí, které zasvětí do svých tajemství. Znalosti obvykle předávají z Mistra na žáka. Pokud žák selže jen jedinkrát, nikdy již nebude mít jinou šanci se do Společenstva přidat… Pokud člen poruší Kodex Společenstva, tresty bývají nemilosrdné.

           Tito lidé se s jinými společenstvy mágů, vládci i dalšími obyvateli patřičných světů většinou dělí jen o zlomek svých vědomostí. Přesto stáli za prvotními kontakty a snahou o kooperaci.

 

           Světy existují paralelně, jejich přesný počet není známý. Existuje mnoho nejrůznějších teorií, některé pravděpodobné, jiné méně. Známé světy jsou jinou verzí téže planety nacházející se v téže planetární soustavě. Vykazují určitou míru podobnosti, ale také jistou míru odlišnosti. Při komparaci se zpravidla porovnávají tyto ukazatele: magický potenciál daného světa, procentuální zastoupení magického potenciálu v populaci, poloha a počet kontinentů a zalidněnost.

           Pět světů Úmluvy jsou světy, mezi nimiž probíhaly kontakty a spolupráce do takové míry, že se jejich vrchní představitelé (lépe řečeno ti, kteří se za představitele daného světa prohlásili) rozhodli uzavřít společnou dohodu – Úmluvu. Úmluva deklaruje spolupráci, mír a kooperaci v obraně proti potenciálnímu útoku z jiných světů. Světy (v tomto případě však spíše už konkrétní magická uskupení či státy) vytvářely další dohody, užší propojení či uzavírali obchodní spojení.

           Světy Úmluvy jsou: Arnos, Krat, Olantis, Samera a Země. Arnos, coby svět plně prostoupený magií s téměř stoprocentním zastoupením mágů v populaci, dlouhodobě představoval magickou záštitu. Se změnou poměrů na Arnosu v důsledku Tallantridského konfliktu zvláště Oktaviáda (představení mágů z Olantisu) podněcuje myšlenku, že rovnováha deklarovaná Úmluvou byla porušena a je třeba zvážit a podniknout patřičné kroky. Samerský Kruh intervenci v arnosských záležitostech zcela odmítl. Kolegium Kratu s vyjádřením otálí (už několikátý rok) pro údajný nedostatek informací. Postoj zemského Ústředí není zřejmý, zemská prohlášení vyznívají rozporuplně…

           Společenstvo Malířů i cech Cestovatelů vytrvale mlčí.

 

           Svět Krat je v mnoha ohledech podobný Zemi. Ze světů Úmluvy si jsou nejpodobnější.

           Rozložení kontinentů je v podstatě identické. Uvádí se, že Krat má střední magický potenciál. Potenciál vládnout magii má přibližně 50 % tamní populace, z nichž přibližně 5 % má skutečně silný magický potenciál, 25 % průměrný, 15 % podprůměrný a 5 % zanedbatelný. Kratská populace dosahuje přibližně 4 miliard lidí.

           V příručkách pro Cestovatele bývá uvedena jako doporučený jazyk zarharština.

           Zarharštinou se hovoří v Císařství Zarhara a je druhým úředním jazykem všech zemí Zarharského Spolku. Zarharštinou se vcelku dobře dá domluvit v několika dalších státních útvarech, které se Spolkem pojí tzv. Pakt přátelství. Ostatní země na Kratu jsou se státy Paktu ve válečném stavu. Použitím na jejich území čehokoli, co by zarharštinu mohlo jen vzdáleně připomínat, tedy dotyčný troufalec riskuje setnutí hlavy (či jiný, obvykle bolestivější, druh popravy).

 

           Zarharský Spolek tvoří devět států. Jsou jimi: 1) Císařství Zarhara, 2) Císařství Natirša, 3) Císařství Támasí, 4) Království Ceira, 5) Království Čadžirša, 6) Království Dálari, 7) Království Keiri, 8) Království Wastera, 9) Vévodství Sterge. Státy Spolku pojí společná koordinace mnoha odvětví, jak obchodu, tak práva. Ve všech zemích Spolku se platí měnou zvanou zarharský deran, kromě království Ceira, ti mají ceirskou korunu.

           Království Ceira má obdobnou výjimku sjednanou i v mnoha dalších oblastech. Seznam těchto výjimek je souhrnně zván jako: Ceirská konvence. Její uzavření bylo ze strany Ceiry podmínkou pro vstup do Spolku. Vzhledem k její obsáhlosti se ovšem stala v dalších zemích předmětech mnoha žertů. Ceira a Ceiřané všeobecně jsou oblíbeným terčem vtipů…

           Např.: „Ve všech zemích Spolku teče voda seshora dolů, pouze v Ceiře je tomu naopak – má sjednanou výjimku.“, „Proč je v Ceiře věčně zataženo? Slunce vzdalo vyplňování formulářů o povolení vysvitnout.“, „Jaký je rozdíl mezi výjimečným člověkem v Zarhaře a výjimečným člověk v Ceiře? Ten Zarharský je opravdu výjimečný, ten z Ceiry si to o sobě pouze myslí.“, „Co udělá penis Ceiřana před sexem? Ochabne.“.

           V každém případě v Zarharském Spolku neexistuje stát, který by s Ceirou historicky nevedl alespoň jeden vážný spor. Jediná výjimka je království Keiri, jehož jediným smyslem existence je nejspíše podlézání Ceiře. Království Keiri je oproti Ceiře chudší, méně významné a mnohonásobně otravnější.

 

           Náboženství ve smyslu, v jakém je známé na Zemi, v zemích Zarharského Spolku neexistuje. Jevy se nepřisuzují žádným božským bytostem ani žádné bytosti (nebo bytost) nejsou uctívány. Hovoří se o existenci Síly, o rovnováze a karmě. Vznikla filozofie, která se souhrnně nazývá jako Učení, z něhož vychází mravní Kodex společnosti. O duchovní hodnoty se stará část alchymistické obce zvaná Mravokazatelé, společností někdy ironičtěji zvaní Mravokárci. Ti spravují tzv. Svatyně, v nichž konají kázání a provádí obřady spojené s udržováním magické rovnováhy a duševní očistou.

 

           Výraznější rozdíl oproti zemskému pojetí je na Kratu v počítání času. První věc, kterou je nutné zohledňovat, je skutečnost, že nový kalendářní den začíná v zemích Zaharského Spolku v poledne. Poledne tedy od sebe dělí starý a nový kalendářní den.

           Den jako takový (pochopitelně) trvá stejný zemský čas jako na Zemi. Ovšem na Kratu jej dělí na 6 (kratských) hodin. 1 (kratská) hodina = 6 (kratských) sagů. 1 (kratský sag) = 12 (kratských) minut. 1 (kratská) minuta = 24 (kratských) mžiků. Z tohoto důvodu 1 kratská hodina odpovídá 4 zemským hodinám, 1 kratská minuta odpovídá třem a jedné třetině zemské minuty. Uvedený čas odjezdu vlaku: ve dvě pět místního času, by tedy v zemském provedení byl: 23:20.

           Kratský kalendář se skládá z pěti měsíců. Čtyři z nich mají po 84 dnech. III. měsíc sčítá 29 (v případě přestupného roku 30) dní. Podle aktuálních přepočtů platných pro světy Úmluvy 1. dne I. měsíce na Kratu připadá na 5. února zemského času (což odpovídá: 1. dni třetí třetiny III. měsíce arnoského času, 10. 15. samerského času a 6./2. olantského času.)

           Kratský rok 2732 Druhého věku z většiny odpovídá roku 2015 na Zemi (což přibližně je: rok 1015 na Arnosu, rok 1000 na Sameře a rok 2099 na Olantisu).

 

           Alchymisté mají mnoho pravomocí a zaštiťují různé úřady a instituce. Na pomyslném vrcholu stojí Císařské společenstvo alchymistů, kterému se zodpovídají alchymistické instituce napříč státy Spolku. Výjimkou je ceirská Komora mágů, nejvyšší orgán pro magii a alchymii v Ceiře, která se autoritě Císařského společenstva alchymistů odmítla plně podřídit a zachovala si určitou autonomii. Nutnost spolupráce vedla k tomu, že vedení ceirské Komory má své místo v Radě Společenstva. Druhým státem s odlišným systémem je císařství Támasí. 

           Země Spolku mají sjednocený systém školství. To se dělí na čtyři stupně: základní školu, nižší střední školu, vyšší střední školu a vysokou školu. Povinnou školní docházku představuje základní škola a nižší střední škola. Obě další vzdělávací instituce jsou volitelné. Základní škola je pětiletá, je zahajována v pěti letech dítěte. Nižší střední škola je tříletá, zahajována je v deseti letech. Vyšší střední škola je rovněž tříletá, zahajována je ve třinácti letech, ukončována zpravidla v šestnácti.

           Každá instituce je ukončována tzv. Listem o absolvování. Tento dokument je nutnou podmínkou pro přijetí do navazující instituce. Vyšší střední škola je kromě Listu ukončována i Všenárodní státní zkouškou. Její složení a počet získaných bodů podmiňuje možnosti dalšího studia na vysoké škole. Není však jediným kritériem. Důležité jsou i doporučující posudky, na některých typech škol další příjímací zkoušky a samozřejmě to nejdůležitější představují dobré jméno, vliv a úplatky.

 

           Různé školy mají různou prestiž. Výuka na všech školách odpovídající povinné školní docházce je ze zákona zdarma a „přístupná všem bez rozdílu“. Některé z nich ale mají natolik vysoké zápisné a přísná kritéria přijetí, že jsou dosažitelná jen pro nejbohatší vrstvy společnosti. Většina vyšších středních škol, která za něco stojí, je zcela nebo zčásti placená.

           Jednou z nejprestižnějších, všeobecně známou, vyšší střední školou je Vyšší střední škola v Ciartě, v království Ceira (obvykle nazývána jednoduše jako Ciartská škola). Ta je přímo spravována Komorou mágů a potomci přední nejen ceirské šlechty navštěvují právě ji. Podmínkou přijetí mimo jiné však je (alespoň nějaký) magický potenciál.

           Alchymistická akademie v Elbeře, spravovaná přímo Císařským společenstvem alchymistů (a nepřímo Komorou mágů), představuje nejprestižnější vysokou školu pro zájemce o studium alchymie (a magie). Studium na této škole předznamenává přímý vstup do alchymistických špiček. Přijímací proces tomu proto odpovídá...

 

           Prvním úkolem každého zájemce je složit Všenárodní státní zkoušku. V této zkoušce je možné získat 0–100 bodů. 40 bodů je počítáno jako úspěšné složené zkoušky. Průměrné výsledky jsou kolem 50–60 bodů. Nad 60 bodů více je bráno za více než slušný výsledek.

           Každý zájemce o studium na Akademii musí získat minimálně 55 bodů.

           Splní-li tuto podmínku, hlásí se na nejbližším úřadě Společenstva, kde je podroben tzv. předběžným přijímacím zkouškám. Ty tvoří znalostní test a zkouška magického potenciálu.

           Souběžně s tím kandidát předloží všechny své Listy absolventa, doporučující posudky, životopis a především motivační dopis…

 

           A pak čeká a čeká (a ještě déle čeká), než mu přijde vyjádření od Společenstva. To ve většině případů bývá zamítavé, hrstce vyvolených však přijde pozvánka k příjímacím zkouškám přímo do Elbery. Takový dopis již obvykle obsahuje i povolení k cestování a ostatní potřebné úřední dokumenty. (Společenstvo tuší, že kdyby si měli zájemci náležitosti vyřizovat sami, s největší pravděpodobností by se kvůli rychlosti úřadů nedokázal dostavit ani jediný.)

           V tomto dopise taktéž zájemce obdrží další pokyny.

 

           Každý kandidát se nejpozději do 29. dne IV. měsíce musí hlásit na Akademii. Pokud tak neučiní, jeho přijímací řízení bude zastaveno.

           Přijímací zkoušky budou zahájeny 30. dne IV. měsíce. Veškeré bližší informace o podobě zkoušek budou sděleny zájemcům až na místě. Konec přijímacího řízení je stanoven na 39. den IV. měsíce. 40. dne budou vyhlášeny celkové výsledky.

           Přijati budou všichni kandidáti, kteří prokáží své kompetence ke studiu a splní příslušné podmínky v požadovaném rozsahu.

 

| Císařství Zarhara, ve vlaku, 23. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

(tj. neděle 13. září 2015 zemského času)

 

           Ezrath se probudil s ránem. Sluneční paprsky pronikaly skrz okno do kupé a šimraly ho na obličeji. Zamžoural a rozhlédl se. Se zívnutím se posadil. Jeho spolucestující ležel na posteli vedle a spal celý skrytý pod přikrývkou. Vyčuhovaly mu jen rezavé vlasy jako ohnivá záplava objímající polštář.

           Ezrath se zvedl a zatáhl závěs, aby zabránil ostrému slunci v pichlavém bodání do jejich obličejů. Pak se opět uvelebil na posteli. Měl hlad. Popravdě nechtěl přemýšlet, kdy jedl naposledy. Jeho tělo mu ale důrazně dávalo znát, že by opravdu chtělo něco zakousnout. Zatřepal hlavou a snažil se myšlenky na jídlo upozadit. Pita se sýrem... Pita...

           Raději si vytáhl knihu a začetl se do ní.

 

           Cesta neubíhala. Koleje duněly pod koly vlaku, který se umanutě řítil vpřed ke svému cíli. Zastavil v Zarbetě. Ezrath poodhrnul závěs, aby se zahleděl na nástupiště hemžící se lidmi. Všiml si nastupující tmavovlásky s dvěma zapletenými copy, která po peronu táhla velký kufr. Osobně ji tipoval na další účastnici přijímacích zkoušek.

 

           Erianel vyspával. Probudil se až těsně před polednem. To zazíval a rozespale se usadil na lůžku. Vlasy mu rozčepýřeně trčely všemi směry jako lví hříva.

           „Dobré ráno,“ prohodil Ezrath přátelsky. Zdvihl pohled od knihy. „Jak se ti spalo?“

           „Spal bych klidně dál,“ mínil zrzek a skrýval za dlaní další zívnutí.

           „V tom ti nikdo nebrání,“ ušklíbl se Ezrath.

           „Hm,“ reagoval na to rusovlasý šlechtic rozmrzele. Postavil se a pořádně se protáhl.

           Ezrath se raději vrátil ke čtení. Jen periferně vnímal, že se Erianel přesunul k toaletnímu stolku s malým umyvadélkem, aby se upravil.

 

           Vládlo mezi nimi ticho. Erianel si ustlal postel, usadil se na ni. Z kufru si vytáhl tlustý zápisník s množstvím poznámek a nákresů, do kterého se začetl. Na čele se mu během okamžiku vyrýsovala soustředěná vráska. Ezrath si v duchu povzdechl, nechtěl ho rušit, jenže mlčení opravdu nepatřilo k jeho oblíbeným aktivitám.

           Nakonec to byl ale jeho žaludek, kdo se rozhodl projevit. Z jeho břicha vyšlo hromové zakručení. Ezrath se zkroutil, jako by ho chtěl zastavit. Do tváří mu vstoupil nach. Erianel sebou překvapeně škubl. Vzhlédl a zkoumavě si svého spolucestujícího přeměřil.

           „Máš hlad,“ ani to nebyla otázka. „Rovněž bych něco snědl. Mohli bychom zajít do jídelního vozu na oběd, co na to říkáš?“

           Ezrath zamrkal. Jídlo! Jen ta myšlenka mu způsobila mžitky před očima a bolestivé zkroucení útrob. Neřekl nic. Prostě mlčel. Copak Erianelovi včera nepřiznal, že nemá ani vindru?

           „Zvu tě,“ dodal zrzek, jako by mu četl myšlenky.

           Ezrath nadzvedl obočí. Jen tak? „Co za to?“

           Erianel zkroutil rty v úkřen. „Přátelské gesto. Ber to jako laskavost.“

           „Dobře.“ Inu, darovanému koni na zuby nehleď.

 

           Seděli v jídelním voze patřícímu k I. třídě. Ezrath se snažil udiveně nehledět na zdobený interiér, stejně tak se pro své vlastní dobro raději snažil nedívat na ceny uvedené v jídelním lístku. Erianelovi se na tváři opět usídlil neúčastný odtažitý výraz. S pokrmem to Ezrath vyřešil tak, že si jednoduše objednal to samé co Erianel.

           Když mu donesli talíř s velkou flákotou masa, rýží a oblohou, rozlil se mu tělem pocit naprosté spokojenosti. Bylo to výtečné, i když Ezrath na chuť, pravda, neměl nijak náročné požadavky. Jeho nálada patřičně stoupla.

           „Je to dokonalé,“ prohlásil. „Zachránil jsi mi život,“ dodal.

           S Erianelovým odměřeným výrazem to ani nehnulo. „Nepřeháněj,“ odtušil. „O nic nejde.“

           „Pro mě to znamená hodně,“ zakřenil se.

           „Tak na to pamatuj,“ reagoval Erianel stroze. „Jednou jistě bude příležitost, kdy mi to splatíš.“

           „Beru to tak, že jsme přátelé,“ usmál se na něho Ezrath.

           „Tušíš, co znamená stát se přítelem někoho jako jsem já?“

           Ezrath se zarazil. Možná kvůli tomu téměř varovnému tónu, co zrzek použil. „Pouč mě,“ vyzval ho.

           Zrzek si povzdechl. „Netušíš,“ zkonstatoval.

           „Tak mi pověz, co jsi zač,“ zajímal se. „Tvoje příjmení je mi povědomé, ale přiznám se ti, že politiku jsem nikdy moc nestudoval…“

           Tentokrát zrzek protočil očima. „Budu raději, když mi budeš vyprávět něco ty,“ usoudil. „Na povídání o mé rodině je vždycky dost času.“

           „Začínáš mě zajímat čím dál víc,“ prohlásil Ezrath. „Co bych ti měl o sobě vyprávět? Už tak jsem vykecal víc, než bylo zdrávo.“

           „Můžeme i mlčet,“ usmál se zrzek.

 

           „Ale, ale, ale, kohopak to tu vidím?“ protnulo vzduch výsměšné zvolání.

           Ezrath by to ignoroval, kdyby si nevšiml, jak Erianel pevněji sevřel vidličku a semknul rty. Zrzek hleděl kamsi za něj, ke vstupu do vozu. Ezrath se nemusel ani ohlížet, dotyčný ve společnosti dvou dalších mládenců k nim dorazil vzápětí. Postavili se ze strany stolu.

           Ezrath si je přelétl hodnotícím pohledem. Tři chlapci jejich věku. Všichni tři oblečení v drahém oblečení. Za vůdce skupiny se zřejmě považoval tmavovlasý chlapec s hnědýma očima. Na krku mu visel mohutný zlatý řetízek. Ezrath si všiml i jeho zlatého prstenu s rubínem. Jeho společníky byli vychrtlý mládenec s pískovými vlasy a snědý černovlásek.

           „Náš milý Erianel, žhavá hvězda ztroskotanců,“ protáhl tmavovlasý a nepěkně se ušklíbl. Přeměřil si Ezratha.

           „Tak to vypadá, že si hledáš známé mezi otrapy?“ zasmál se dotyčný na Erianelův účet hodnotě Ezrův vzhled. „Už se připravuješ na svou kariéru žebráka?“

           „Potřebujete něco?“ odvětil Erianel rezervovaně. „Pokud ne, doporučil bych vám zabrat si některý z volných stolů. U našeho již není místo.“

           „Myslím, že chceme váš stůl,“ ušklíbal se tmavovlasý. „Je na nejlepším místě.“

           „To bohužel nebude možné,“ reagoval Erianel. Propaloval se s tmavovlasým mladíkem neústupným pohledem. Ten už se nadechoval k další jízlivé poznámce.

           Jeho společníci se po sobě podívali.

           „Andraile,“ zkusil to černovlasý. „Nestojí to za to. Pojďme si sednout sem,“ ukázal na vedlejší stůl.

           Oslovený na něho nevraživě zazíral. „Drž hubu,“ odpálkoval ho.

           Ezrath se kousl do jazyku. Dralo se mu na rty spousta poznámek, ale tušil, že pokud tu nechtějí vyvolat roztržku, musí se udržet.

 

           Erianel odvrátil hlavu a naprosto ignoruje příchozí trojici si ukrojil další sousto.

           Andrail se vztekle nadechl.

           „Jsi zbabělá krysa,“ zasyčel. „Stejný ubožák jako tvoji neschopní bratři, Erianeli.“

           V Erianelově tváři se nehnul ani sval, snad jen pohled mu potemněl.

           „Ne nadarmo se vám říká ostuda Ceiry,“ prohlásil Andrail.

           „Děkuji za uznání,“ odpověděl mu, „Možná, když na sobě zapracuješ, se jednou dostaneš i na naši úroveň.“

           Andrail zasípěl. Rozpřáhl se. Ubalil Erianelovi ránu pěstí. Erianela úder převážil dozadu a on se i se židlí ocitl na podlaze.

           „Tos přehnal, ty zrzavá hromado sraček!“ zařval Andrail, v mžiku byl u rusovlasého šlechtice a začal mu uštědřovat kopance, kam jen mohl.

 

           „Andraile!“ zvolal černovlasý mladík. „Neblbni!“ Zvedl ruku, jako by ho chtěl zachytit, ale nakonec si to rozmyslel.

           Druhý ze společníků jen nerozhodně postával na místě.

           Další z přítomných lidí se po nich otáčeli, někteří zaskočení, jiní se kriticky mračili, ale nikdo se netvářil, že by hodlal zasáhnout. Číšník stál opodál viditelně vyvedený z míry.

 

           Ezrath nepřemýšlel. Popadl příborový nůž a postavil se před Andraila. Vykryl jeho další ránu a namířil proti němu nožem. Přišel si v tu chvíli trochu jako idiot.

           „Přestaň, kámo,“ vyzval ho. „Nebuď debil.“

           Andrail ho propálil nenávistnýma očima. „Neser se do toho!“

           „Musím. Chtěl jsem se v klidu najíst, bohužel mi kazíš můj úmysl. Co kdyby ses taky radši něčeho nadlábnul? K pití doporučuji čaj, je výborný, navíc snižuje stres…“

           Andrail na něho temně hleděl, zatímco se Erianel pomalu usazoval na zemi. Z nosu mu tekla krev.

           „Víš, co je tamto za zmetka?“ zeptal se Andrail vážným tónem a ukázal na zrzka na podlaze.

           „Erianel cir Taira,“ odpověděl Ezrath.

           „Je to sráč,“ prskl Andrail, „Zatracená děvka z rodiny zvrhlých provokatérů.“

           Ezrath tázavě nadzvedl obočí.

           „Dávej si na něho pozor,“ varoval ho Andrail. „A ty, špíno, ještě jednou sáhni na mého bratrance a zlomím ti vaz,“ zasyčel směrem k Erianelovi. „Jdeme!“ mávl na svou bandu a odvedl je ke stolu na protější straně vozu. Po nich už se ani neohlédl.

 

           „Jak ti je?“ staral se Ezrath. Podal Erianelovi ruku, aby mu pomohl na nohy. Zvedl mu i židli a nechal ho se posadit. Zrzek si otíral krev z nosu hedvábným kapesníčkem.

           „Dobrý…,“ ujistil ho.

           Ezrath se opět uvelebil proti němu.

           „Děkuji za zastání,“ řekl mu Erianel, natáhl se pro skleničku s vodou a napil se. Druhou rukou si stále přidržoval kapesník pod nosem.

           „Nic moc jsem neudělal," opáčil. „Spíše mi řekni, co to mělo znamenat?“ vyzvídal Ezrath raději. „O čem to mluvil?“

           „Spolužáci ze střední,“ pokrčil Erianel rameny.

 

           „Co jsi mu provedl?“ ptal se Ezrath zvědavě, když pochopil, že Erianel pokračovat zkrátka nebude.

           Zrzek si povzdechl. „Vážně tě to zajímá?“

           „Velice.“

           Následovala krátká odmlka. 

           „Měl jsem románek s jeho bratrancem,“ procedil skrz zuby.

           „Jak dlouhý?“

           „Něco přes rok,“ Erianel se mračil. „Ale prasklo to těsně před koncem posledního ročníku.“

           „Takže to nebyla jednorázová záležitost.“

           „On,“ pohodil hlavu směrem k Andrailovi, „si to myslí.“

 

           Ezrath ho nemusel pobízet, protože Erianel se rozhodl to rozvést. (Zjevně mu došlo, že v jiném případě by ho Ezrath otravoval dotazy tak dlouho, až by byl výsledek stejný.)

           „Údajně jsem Lisimu popletl hlavu, svedl ho. Přímo zlotřile jsem ho stáhl do temnoty zvrácené touhy,“ Erianel převrátil očima. „Takové verzi může věřit asi opravdu jenom úplný blbec. Nebo někdo, kdo Lisiantara nikdy neviděl. Všem ostatním, když se na nás dva jen podívají, musí být v tu ránu jasné, že já nejsem ten, při pohledu na nějž se postaví i mramorové soše. Je to Lisi, kdo vypadá jako seladon, který ojede všechno, co má díru. A co díru nemá, to si ji při setkání s ním s chutí zařídí.“

           Ezrath se uchechtl. „Nemáš jeho fotografii?“

           „Tady rozhodně ne.“

           „Pořád nevidím problém,“ podotkl Ezrath.

           „Jsem muž, Lisi taky… Spousta blbců okolo… Jistě, že to byl poprask. Než jsem se nadál, věděli to všichni. Někdo si stěžoval... Muselo to řešit vedení. Kontaktovali rodiny. Můj nejstarší bratr dorazil, vyslechl si, co za hrozný přestupek jsem spáchal… A způsobil další skandál, když místo toho, aby mi promluvil do duše, se tam rozesmál. Vysmál se jim do obličeje s tím, že ho můj milostný život nijak nezajímá. Prohlásil, že mi chlapa schvaluje, protože s ním alespoň neotěhotním. Když mi později dával rady do života, kladl mi na srdce, ať si příště nenabaluji kluka s tak pitomou rodinou…“

           Ezrath cítil, jak mu škube v koutcích. „Tvůj bratr vypadá na sympatického člověka.“

           „Těžko říct,“ pokrčil Erianel rameny. „Není zrovna diplomat… Což může být problém, když jsi kníže…“  

           „Politice nerozumím,“ podotkl Ezrath. „Pořád jsi neřekl, co na to ten,“ zaváhal, jak znělo to jméno, „Lisi?“

           Erianel ohrnul ret. „Nic,“ odfrkl si.

           „Nic?"

           „O tom mluvit nebudu,“ prohlásil Erianel, který se vrátil ke svému odtažitému tónu.