Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 9

Příčina všeho zla

 

| Ceira, v období Andrailova dětství a studií 

 

         Pamatoval si, jak jako dítě sedíval u zámeckého okna. Vyhlížel ven a sledoval, jak si v podzámčí hrají jiné děti. Cítil se osaměle. Tehdy by dal všechno za to, aby se mohl bavit s nimi. Jenže jak říkala matka, nebyli ho hodní, jednou z něho možná bude král Ceiry a budoucí králové nešermují klacíky se svými poddanými. Raději věnují čas vzdělávání…

          Andraila učení nijak zvlášť nebavilo. To ale neznamenalo, že by nedělal, co se po něm chtělo. Byl vlastně docela hodné dítě, snažil se. První pravidlo, které si osvojil, bylo, že matce se neodmlouvá. Nikdy! Ani kdyby chtěla, ať hodí do plamenů svoji oblíbenou pohádkovou knížku, kterou mu darovala chůva. Druhé pravidlo bylo, že otci je pro jistotu lepší se vyhýbat. Zvlášť pokud má špatnou náladu. Mohl by si ji vybít na něm a o střet s jeho řemenem opravdu nestál. Třetí pravidlo říkalo, ať nikdy s ničím nechodí za svou starší sestrou. Sanirae vždy všechno obrátila proti němu, jen aby zůstala v přízni rodičů.

         Andrail rostl. Býval zamlklý a rozmrzelý, často se mračil. Postupně se stával panovačným, pokud něco chtěl, musel si to prostě vzít. Časem zjistil, že způsob, jak si léčit frustraci, je přenést ji na někoho jiného. Koneckonců ostatní se ho stejně jen snažili využít a jen číhali na příležitost, jak mu uškodit.

         Přesto v jeho nevlídném světě někdo byl. Jediný člověk, na kterého se mohl spolehnout. Jeho bratranec Lisiantar.

 

         Rodinná situace způsobila, že svého bratrance poznal až v sedmi letech. Tehdy se konalo rodinné setkání na panství jejich dědečka, který trval na tom, že chce vidět oba dva své syny a jejich rodiny. (Zřejmě mu došla trpělivost. Nevraživost mezi bratry totiž dosáhla absurdních rozměrů.)

         Lisiantar na Andraila udělal okamžitě dojem. Bratránek se usmíval, oči mu zářily a působil, že nic pro něj není problém. Rodiče je nechali v salonku a i se staršími sourozenci mladších chlapců přešli do vedlejší místnosti, aby společně mohli rokovat.

         Oba kluci se nejprve jen okukovali.

         Andrail vylezl do výklenku a vyhlédl ven.

         „Vždy mě zajímalo, jak se žije mimo zámek,“ svěřil se. Kdo ví proč vlastně.

         Lisi se zatvářil zamyšleně. „Tak se pojďme podívat,“ navrhl vesele.

         Andrail vykulil oči. „Nepustí nás!“

         „Vyplížíme se.“

         „Museli bychom přes pokoj, všimli by si nás!“

         Lisiantar nakrčil čelo, rozhlédl se. Přešel k oknu a vyhlédl.

         „Tak půjdeme oknem, není to vysoko! Koukej, když přelezem tam po té římse na ten balkonek, tak pak to mužem slézt po tom pletivu…“

         Andrail na něj němě zíral. Oknem?! Po pletivu?! V hlavě mu zněl matčin přísný hlas, který důrazně říkal, že „budoucí králové nepoužívají k východu z budovy okno!“

         Než však stihl Andrail zaprotestovat, Lisi už lezl po římse k balkonku.

         Andrail se zamračil. Přeci se nenechá před bratrancem zahanbit, no ne? Bylo rozhodnuto.

         Lisi byl obratný a hbitý. Slezl jako první, radil Andrailovi, kam dát nohu… A když byli oba dole, culil se na něho jako sluníčko. Potom se schovávali před strážemi, až se jim skutečně podařilo opustit prostory zámku a ocitli se ve městě…

         Andrail se nechal strhnout, zapomněl na obavy, co bude, až se vrátí, a zkrátka se bavil s Lisim, který přirozeně proplouval ulicemi. Dokonce zařídil, že se zapojili do hry několika městských dětí…

         Do zámku se vrátili k večeru. To už byli stráže v pohotovosti a všude je hledali. Lisiantar vzal všechno na sebe, culil se a s lehkostí lhal, že si chtěli jen prohlédnout zámek a že se trochu ztratili v jeho spletitých chodbách (přeci byli u dědečka poprvé, že…). Andrail nedokázal pochopit, jak je možné, že tehdy vyvázli bez trestu.

 

-

 

         S Lisiantarem se od té doby vídali častěji. Nevěděl přesně, co za dohody padlo mezi jejich rodinami, ale setkání se stala pravidelnými. Pro Andraila bylo důležité, že se Lisi stal jeho nejlepším kamarádem, spiklencem a parťákem, se kterým sdílel všechna tajemství. 

         Lisi byl odvážný, chytrý, všechno mu šlo od ruky a se vším si poradil. Andrail ho obdivoval, bratranec ho inspiroval a mladý princ by ho následoval do nejhoroucnější pouště, kdyby na to přišlo… Lisi rád hrál karty, Andrailovi připadalo, že neexistuje hra, ve které by Lisi nevyhrál. Proto si dal předsevzetí, že bude první, komu se Lisiho podaří porazit.

 

         Válka mezi Tëlmenorem a Keiri (za vydatné podpory Ceiry a později i Natirši) pokračovala. Oba Lisiho rodiče coby vysoce postavení příslušníci ceirské armády se účastnili bojů. Své děti uklidili do bezpečí prestižních internátních škol. Tak nastoupil Lisiantar na nižší střední školu v Dairlikai. Tehdy si Andrail postavil hlavu a požádal své rodiče, ať ho tam pošlou také.

         Vyšlo to. Šli na školu spolu. Měli společný pokoj a Andrail si maloval společný školní rok v Lisiho společnosti.

 

         Jenže už první den se něco změnilo. Lisi se vždy zajímal o jiné, takže si hned všimnul zamlklého rusovláska, který sklesle hleděl do nepřítomna. Zjistil, že dotyčný má pokoj na stejné chodbě jako oni. Navrhl Andrailovi, aby se šli seznámit, jenže tomu se nechtělo. Zůstal na pokoji a Lisi šel sám…

         Andrail toho vzápětí zalitoval, protože pokoj najednou působil docela nehostinně, ale zařekl se, že rozhodnutí měnit nebude! Tak. Jenže Lisi s tím klukem – prý Erianelem cir Tairou – strávil celé odpoledne.

         A když se vrátil, zářil od ucha k uchu. Nadšeně mu sdělil, že Erianel byl první, kdo ho kdy porazil v kartách. V tu chvíli se v Andrailovi něco vzpříčilo. S tím zrzkem zatím nepromluvil ani slovo, ale už ho nenáviděl. Upřel mu totiž prvenství v porážce Lisiantara. A to jak nadšeně o něm Lisi mluvil! Andraila to od první chvíle vytáčelo. Lisi měl přeci svou pozornost věnovat jemu! Ne nějakému Erianelovi, nebo hůř – Nelimu, jak mu Lisi začal říkat.

 

-

 

         Šel čas a Andrail si začal uvědomovat další věc, která ho vyvedla z míry. Často Lisiantara pozoroval. Zbožňoval jeho úsměv. Zaujatě sledoval výraz v jeho očích. Cítil se tak skvěle, když spolu trávili čas. Lisi byl tak hezký! Všechno mu slušelo. Líbilo se mu, když seděli blízko sebe, když se dotýkali, když ho Lisi vzal za ruku…

         Jednou se mu zdál sen, ve kterém se s Lisim líbal. Vzbudil se s rozšířenýma očima a splašeně bušícím srdcem. Vyděšeně hleděl do tmy jejich pokoje. Věděl, že Lisi spí na své posteli jen kousek od té jeho. Cítil mravenčení po celém těle. Ošil se. Nerozuměl tomu. Opatrně se vysoukal z postele a zmizel v koupelně, kde si rozsvítil a kde se zamkl. Co to má znamenat?

         Sedl si na vanu. Kousl se do rtu. Jeho mysl mu nabídla vzpomínku na jeho sen. Polibek s Lisim, doteky s Lisim… Ta představa se vybarvila. Jaké by bylo, kdyby se to stalo realitou? 

         S jeho bratrancem?!

         To uvědomění ho náhle plně zasáhlo. Sní o Lisiantarovi!

         Rozšířil oči. 

         To přece nemůže!

 

         Vzápětí se o slovo začala hlásit panika.

         Lisi je přeci kluk! Nemůže se mu líbit.

         Lisi je jeho bratranec! To celou věc jenom zhoršuje!

         A pokud se on, Andrail, někdy stane králem… Král přeci nemůže toužit po mužích! Musí zajistit dědice. 

         Tohle nejde!

         Je to celé špatně.

 

         Andrail si rázem připadal nechutný. Bylo mu okamžitě jasné, že tyhle věci v sobě musí potlačit. Nepřipadaly totiž v úvahu. Do očí se mu draly zoufalé slzy, které se snažil polykat.

         Bylo mu 13. Blížil se konec jejich posledního roku na nižší střední.

         Andrail pochopil, že se zamiloval. A že jeho sympatie jsou naprosto nepřípustné.

         Andrail v koupelně probrečel zbytek noci.

 

-

 

         V tom roce během velké námořní bitvy zemřel Lisiantarův otec. Jeho matka získala manželovo místo, stala se první ženou na pozici admirála v historii Ceiry. Jeho tři sourozenci (trojčata) studovali na ceirské vojenské akademii a bylo zřejmé, že je v armádě čeká slibná kariéra. Lisiantar nejprve setrvával u svého dědečka, ale nakonec se jeho výchovy ujali jeho strýc a teta – rodiče Andraila.

         Andrail s Lisiantarem nastoupili na Ciartskou střední. Andrailovu radost kazil fakt, že (ten zpropadený zrzavý zmetek) Erianel tam nastoupil taky.

         Navíc Lisiantar se změnil. Stal se vážnějším, zodpovědnějším. Hodně četl, důsledně studoval, čím dál více se zajímal o politiku, právo a filosofii. Andraila napadalo, že jeho bratranec by byl nejspíš mnohem lepším králem než on. (Jenže jeho bratranec nebyl synem královy sestry, a tak byl v pořadníku na trůn dokonce až po „tom zpropadeném“ Erianelovi!) Navíc Lisiantara taková vize vůbec nelákala, chtěl studovat práva a být diplomatem…

 

         Andrailovy „zakázané pocity“, jak se rozhodl nazývat svou touhu po Lisim, neustávaly. Spíš naopak. Bytostně ho chtěl. Vždyť… takové vztahy existují, dobrá, možná jsou druhořadé, ale… Za tyhle myšlenky se nenáviděl. Nechtěl si dávat naději.

         Lisi byl oblíbený, měl kolem sebe spoustu holek… Samozřejmě, že ho nic takového netrápilo.

         Navíc tohle byl Andralův problém, musí ho vyřešit sám.

         Jak je ale možné, že si toho Lisiantar nevšiml?

         Bouřil se v něm vztek a zoufalství.

         Chtěl mu to říct, vyznat se mu. Třeba by to Lisi opětoval… Ne, to určitě ne. Ale třeba by to aspoň pochopil? Jemu by se možná ulevilo. Nebo taky ne… Co kdyby ho Lisiantar zavrhl? Strach z toho, že by o něj mohl přijít, mu znemožňoval dýchat.

         Ale… Vždyť ani na ten trůn možná nakonec neusedne. Současný král má přeci dvě děti…

         Ale všichni vědí, že fakticky vládne Ínrit Edila cir Cantaila, králova sestra. Král po smrti své manželky jen stále více chřadl. Říkalo se, že pouze vysedává u okna a nepřítomně hledí do dálek. Navíc se proslýchalo, že princ je vážně nemocný… Všichni cítili, že Ceira potřebuje silného krále. Ideálně dříve, než se šlechta sežere mezi sebou.

         Andrail o takovou pozici opravdu nestál. Chtěl se věnovat magii, ne politice. Ale nevypadalo to, že by tuto jeho volbu někdo jakkoli bral na vědomí.

 

-

 

         Bylo to někdy z kraje druhého ročníku. Byl to jeden z těch dnů, které Lisiantar věnoval jemu. Společně se vydali vzhůru po hřbetech kopců a povídali si o všem možném. Andrail byl šťastný. Tedy až do okamžiku, kdy se jejich rozhovor stočil úplně jiným směrem.

         „Je tu někdo, kdo se mi líbí…,“ svěřil se Lisi nečekaně.

         Andrailovi se téměř zastavilo srdce. Pohlédl na blonďáka. „Kdo to je?“ i jeho hlas zněl přiškrceně.

         „Nevím, jestli by ta osoba měla zájem… Je to komplikovanější.“

         On existuje někdo, kdo by o Lisiho neměl zájem?!

         „Proč by neměla mít zájem?“ ptal se Andrail.

         Lisi se podíval do země. „Možná mě vidí jen jako kamaráda…“

         Vidí ho jen jako kamaráda? Co mu to tu Lisi vykládá? Andrail si přál, aby mluvil o něm, ale tušil, že tak to opravdu nebude…

         „Pokud to nezkusíš, nic nezjistíš,“ vysoukal ze sebe.

         „To máš asi pravdu,“ Lisiantar se pousmál. „Budu to muset zkusit.“

 

         Jak to dopadlo, Andrail nezjistil, protože nikdy později na to Lisi nepřivedl řeč. A on se nezeptal. Nenašel k tomu odvahu. 

         Jen o několik úplňků později jednou k večeru nadhodil Lisi mezi řečí téma, které Andraila také poněkud vyvedlo z míry.

         „Co si myslíš o vztahu mezi mužem a mužem?“ zeptal se Lisi.

         Andrail nezaváhal ani okamžik. „Je to nechutné,“ prohlásil.

         „Hm,“ reagoval Lisi. K tématu se už nevrátil.  

 

         Andrail měl pocit, že někdy tou dobou (možná skutečně přesně od té chvíle) začal jít jeho vztah s bratrancem do kopru. Lisi se stal odtažitějším a uzavřenějším. Nesvěřoval se mu. Za to trávil kupu času s tím „zpropadeným zrzavým zmetkem“.

         Andrail se pokusil si najít jiné přátele. Reivian s Irdwaldem se na tu pozici zdáli celkem vhodní. Jenže… dalo se těm dvěma aspoň trochu věřit? Navíc ho na nich něco iritovalo. (Možná to, jak dobrými přáteli byli mezi sebou?) 

         Někdy tou dobou se Andrail stal skutečně nesnesitelným. Všímal si, jak mu lidi raději uhýbají z cesty. Nikdo ho nebyl schopný pochopit. Všechno mu lezlo krkem.

 

         Tehdy začal šikanovat Trainara Sirtielu, dobrého kamaráda Erianela. Erianel se ho pokoušel bránit (skvělá příležitost, jak pochroumat i jeho) a Lisiantar se zastával jich obou. To Andraila naštvalo. S Lisim se přeci rvát nechtěl…

         Začal Trainarovi škodit rafinovaněji. Dotáhl to tak daleko, že dotyčný mladík opustil školu. (Protože jakákoli stížnost proti Andrailovi byla zkrátka marná.) Navíc to bylo dost na houby, protože on si teď musel najít jiný cíl.

         Erianel byl zdrcený a Lisiantar s Andrailem skončil. Demonstroval to tím, že se odstěhoval z jejich pokoje k Erianelovi.

         To byl poslední hřebíček do rakve Andrailova zdravého úsudku.

 

-

 

         Jeho světem otřásl poslední měsíc na Ciartské střední. Když přistihli Erianela s Lisiantarem a provalilo se, že spolu (minimálně jednou, ale Andrail odmítal připustit, že by to bylo vícekrát) smilnili.

         To bylo naprosto nepřípustné. Lisiantar nemůže mít vztah s mužem! Je to pokleslé! Není to správné. Lisi může mít jenom holku!

         Všechno je to vina toho zrzka! Jeho rodina je zvrácená. Erianel Lisiho zkazil. 

         Erianel mu jeho Lisiho sprostě zneuctil! A za to si zaslouží trest.

         Andrail se rozhodl zařídit, aby to Erianela přišlo skutečně draho. 

         Zařídil, aby Erianela s Lisiantarem rozdělili. 

         Jenže Lisiantar snahu svého bratrance „zachránit ho od hříchu“ skutečně neocenil. Pokud spolu předtím přestali vycházet, teď pro něj měl Lisiantar jen pohrdavý chlad.

         A to bylo pro Andraila zničující. Přál si Erianela zlikvidovat, protože „ten zrzek“ byl příčinou veškerého zla v Andrailově světě.