Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 34

Rozhodnutí

 

| Císařství Zarhara, Elbera, 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. pondělí 21. září 2015 / úterý 22. září 2015 zemského času)

 

         Andrail seděl na svém oblíbeném úpatí a hleděl na světla domovů v údolí. Mohla by to být hezká chvíle. Všechno šlo dobře, úspěšně. Snažil se si to neustále připomínat. Jenže teď, když byl sám, se pařáty chmur sápaly po jeho nitru, stíny opanovaly mysl a těžké balvany plnily plíce a stěžovaly každý další nádech.

         Andrail věděl, že by se měl vyspat a stejně tak věděl, že nedokáže usnout. Připadal si jako malá skrčená postava v prázdnotě, kde na ní ze všech stran neúnavně útočí dojmy a pocity, z nichž se stává podivná neuchopitelná změť. Toužil po rozhovoru s Elmirielem, jenže ten se stále nevrátil, měl své povinnosti. Mladému šlechtici tedy zbývalo jen analyzovat předchozí dění a přemítat nad tím, jak se co nejlépe vyvarovat selhání.  

         Uslyšel kroky. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo to je. Nikdo jiný než Miri by ho tu nehledal. Andrail by nejspíš nikdy nahlas nepřiznal, jak se mu ulevilo.

         „Andraile,“ oslovil ho dotyčný, už z jeho hlasu bylo znát, že se usmívá, „přišel jsem ti pogratulovat k úspěchu. Věděl jsem, že to dokážeš.“

         „Děkuji,“ vydechl tmavovlasý mladý muž, ohlédl se a prohlédl si příchozího. Trochu mu stoupl koutek. Elmirielova slova ho zahřála na duši. Těšil se na tuhle chvíli a když ke gratulaci skutečně došlo, celé jeho nitro se spokojeně zatetelilo. Měl upřímnou radost z toho, že konečně prokázal svoje schopnosti. Navíc Miriho důvěra v něj působila přímo zázračně proti vší té černi pochybností a úzkostí, co se na něj valila.

         „Nesmím usnout na vavřínech,“ prohlásil Andrail vážně.

         „Ne, to bys neměl,“ souhlasil Miri vesele, přisedl si k němu, „ale i tak si užívej ten pocit zdaru a raduj se, jsi o obrovský krok blíž k přijetí.“ V Miriho hlase se s lehkostí projevila i jakási starostlivost. Staršímu mladíkovi připadalo důležité, aby si Andrail dovolil prožít radost z úspěchu.

         Andrail se zaškaredil.

         „Chceš si povídat o druhé etapě?“ zajímal se Miri.

         „Hm,“ mladík souhlasně zamručel, „Dáš mi nějakou radu?“

         „To bych mohl,“ přisvědčil Elmiriel. Dopřál si krátkou odmlku, kdy zvažoval, co říci.

         „Druhá i třetí etapa je skutečně hlavně o spolupráci. Pokud to jen trochu jde, vybízí k tomu, aby spolu jednotlivé týmy kooperovaly, pomáhaly si, radily. Chápu, že ne vždy to lze…“

         „Ten váš s jinými týmy spolupracoval?“ zajímal se Andrail, vstoupil tak Elmirielovi do řeči, ale musel tu otázku položit. Tázat se bylo rozhodně lepší než přemítat nad nepříjemnou a hluboce znepokojivou vidinou toho, jak by měl spolupracovat třeba s Lisim.

         Elmiriel se ušklíbl. „Náš ročník spolupráci opravdu nezvládl,“ přiznal černovlasému mladíkovi.

         Ten nadzvedl obočí, „Co se stalo?“

         „Obecně, náš ročník je složený s velmi specifických a velmi individualistických osobností,“ uchechtl se Emiriel. „Je celkem s podivem, že dokážeme sestavit dvojice,“ dodal s pobavením na úkor svých spolužáků. „Ročník pod námi je v tomto ohledu přímo ztělesněním elberského ideálu, všichni táhnou za jeden provaz.“

         „Ale zpátky k přijímačkám,“ vrátil se Elmiriel k tématu. „Měli jsme skutečně velmi ambiciózní tým tři,“ uvedl události klidným tónem, „zjednodušeně se stalo to, že tým tři zaútočil na členy týmu pět a obral je o jejich krystaly. Ti pak zkusili zaútočit na nás, bezúspěšně, a později na tým čtyři. V mezičase se tým tři utkal s týmem jedna, jehož členové sebrali pár krystalů jim… A trojka pak táhla na čtyřku. Stalo se to, že se týmy tři, čtyři a pět poměrně ošklivě servali, a tím myslím za hranou nejen pravidel, ale i zákonů, někteří pak čelili obvinění a soudu. Jisté je, že členové týmu tři získali značné množství krystalů, s nimiž došli na Akademii se nahlásit… Stejně jako dorazili tým jedna a ten náš. Přesto za nás do třetí etapy postoupily jen týmy dva.“

         Andrailovi se na čele rýsovala zamračená vráska.

         „Je totiž jedna důležitá věc, která nemusí být zřejmá hned. Během vysvětlování pravidel totiž jistě zaznělo, že: ‚Nejvyšší počet krystalů, který jeden tým může získat, je sedm,‘“ Elmiriel se ušklíbl, „Skutečně to znamená, že pokud tým přinese krystalů osm nebo dokonce víc, vyřadí ho. Tým tři se svými jedenácti krystaly musel táhnout do pustin. A upřímně – ten jejich výraz byl nezapomenutelný.“

         Andrail se chmuřil. Aktuálně ho sžíraly obavy, aby ten jejich získal alespoň těch pět potřebných, natož aby zvažoval, že jich budou mít nad limit, přesto to byla důležitá informace.

         „S kým jsi byl v týmu?“ zeptal se zamyšleně, „Kolik krystalů jste měli vy?“

         „Měli jsme jich přesně pět,“ odpověděl Elmiriel, „a v týmu se mnou byli Larnš, Elzart Láširžira, Runalt Gairel, Sawira Waldrad a Dalniar Amanliv. Dostali jsme se všichni, jen poslední dva už tu nestudují.“

         „Všechna ta jména jsou mi povědomá,“ podotkl Andrail, jeho pohled opět směřoval do údolí, čelo mu vrásnila zamračená vráska.

         „Jistě,“ přisvědčil Elmiriel. Nepochyboval o tom, že Andrail je v obraze. Láširžirové byli královský rod Džuratši, jedné ze zemí Natiršského císařství. Runalt vypomáhala na přijímacím řízení, takže s ní druhý mladík už měl tu čest. Sawira zemřela v létě během atentátu na jejího otce během jeho diplomatické cestě v Tëlmenoru, pan Waldrad byl významným politikem Vévodství Sterge a předsedou Lidového sněmu Zarsharského spolku. Dalniar Amanliv byl někdejší nejlepší žák z Ciartské střední, přestože nebyl ze šlechtické ani bohaté rodiny, měl natolik výrazný talent, že mu byly odpuštěny poplatky za studium (a takové věc byla na Vyšší střední škole v Ciartě skutečně nevídaný úkaz).  

         Na členy týmu jedna se Andrail ptát nemusel, jelikož věděl, že v aktuálním třetím ročníku je sedm studentů, bylo zřejmé že v týmu jedna musela být dvojčata Nelanikovi a bratranec zarharského císaře, Ládimáh Sárniha.

         „Vezmi si s sebou skutečně jen to nejnutnější,“ doporučil mu Elmiriel. „Vaše věci zatím můžete nechat zde v domě,“ nabídl, „pro teď ber nanejvýš jedno zavazadlo, skutečně nemá význam se tahat se vším.“

         „Díky,“ Andrail si povzdechl. Z představy, že má ještě teď přeorganizovat svoje věci a vytvořit jen jedno zavazadlo s nejdůležitějšími věcmi, se mu udělalo nevolno. Navíc – co jsou nejdůležitější věci? Knihy? Přísady do lektvarů? Artefakty?

         „Vezmi si hlavně praktické věci,“ odpovídal Elmiriel, jako by si uvědomil, na co Andrail asi myslí, „oblečení do terénu, co ti nebude vadit zprasit…, nějaké své poznámky. Každopádně budete mít k dispozici elberskou knihovnu a pro každý úkol potřebné přísady nebo artefakty dostanete.“

 

***

 

         O něco později seděl Andrail na své posteli. Byl převlečený do spacího úboru, měl připravený baťoh s věcmi, které si plánoval brát s sebou (baťoh mu půjčil Elmiriel, neboť seznal, že ani jeden s Andrailových kufrů nesplňuje kritérium „praktické zavazadlo“) a byl odhodlaný pokusit se vyspat.

         Ať už se na to díval jakkoli, první tři disciplíny si vzali na starost Čadžiršani a on jim v tom nemohl být nijak nápomocný… Přesto, ta myšlenka probleskla v jeho mysli zčistajasna. Natáhl se pro knížku uchazečů a přetočil na listy, které byly vyhrazeny pro komunikaci všech týmů.

         Chvíli probodával pohledem prázdné listy. Stáhl se mu krk a jeho tělem proběhl třes. Opravdu ho napadla dobrá myšlenka? Měl by se podělit? Sdílení informací…

         Ale Elmiriel říkal spolupráce, že ano? Mohl by být první, který dá takový impuls…

         Zhluboka se nadechl a natáhl se pro pero. Namočil hrot do inkoustu a začal psát, trochu se u toho chvěl, ale jeho rukopis byl pevný.  

         „Jak nám bylo řečeno, tým může celkově získat sedm krystalů. Dozvěděl jsem se od jednoho ze studentů, že toto číslo zároveň představuje horní limit počtu krystalů, který každý tým může přinést. Jinými slovy: vyšší počet než sedm rovněž vede k neúspěšnému výsledku druhé etapy. A.S. z týmu 3.“

         Ještě chvíli hypnotizoval svou zprávu v knize. Nedokázal se rozhodnout, jestli to byl dobrý nápad. Možná je prostě jenom idiot.

         Odložil knihu i pero, svalil se do postele a přitiskl k sobě polštář, schoval do něj hlavu a zavřel oči.

         Nevzdal se právě výhody toho, že ví něco, co jiné týmy ne? Možná to měl přeci jen sdílet pouze s jeho týmem… Navíc, co když to naopak ostatní pochopí jako strategii, jak jim zabránit se snažit víc krystalů získat?

         Ne že by svou zprávu mohl z knihy jednoduše odstranit.

 

| Království Čadžirša, v blízkosti města Ašta, 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. pondělí 21. září 2015 / úterý 22. září 2015 zemského času)

 

         Situace byla vážná. Hlavní město knížectví Miša, Ašta, a zároveň poslední, které donedávna udrželi na východní straně hor, padlo do rukou Y̊sy. Jejich strana utrpěla obrovské ztráty. Všichni, kteří nestihli utéct, byli pobiti. Kníže Niltš Mžira věděl, že už nemá na výběr. Jeho město bylo v rukách nepřítele. Mohli chodit v jeho zdech, ničit a bořit vše, co vybudovali jeho předci… A co hůř, mohli se snažit prolomit zabezpečovací prvky klenotnic, kde byly stále uschované vzácné předměty, které nestihli přesunout a zachránit.

         Jediné opravdové řešení bylo město zničit. Srovnat ho se zemí dříve, než budou odhalena tajemství, která skrývalo.

         Zrušil pečetě, které odolaly průniku nepřátel. Zrušil ochranná kouzla, která zabraňovala tomu, k čemu dal svůj souhlas.

         Ne, o co požádal… Nebylo příliš mnoho lidí, kteří by něco takového dokázali.

 

         Pohlédl na muže, který bez výrazu stál vedle něho. Statný, tmavovlasý čtyřicátník s hrubým strništěm. Vyznačoval se očima jantarové barvy, které uměly zmrazit až do morku kostí. Svým zlatým nádechem připomínaly nebezpečného vlka. Navíc nepřímo naváděly jiným směrem… Tato nesmírně vzácná barva duhovky byla ve skutečně velmi typická pro jeden významný čadžiršský rod, koneckonců přímý překlad jména rodu králů Šámžiríta nesl význam „vlčí zlato“. To však tohoto muže nechávalo zcela chladným.

         Niltš si uvědomoval, že Arnž Lažišana je mág s nejdestruktivnější magií, kterého má Čadžirša k dispozici. Dotyčný neslíbil loajalitu nikomu, vstupoval do střetu jako žoldák, měl své lidi a své podmínky.

         Niltš mu vyhověl ve všem.

         Akce měla začít každým okamžikem.

 

         K dvojici dorazila žena. Patřila k Arnžovým lidem a přinesla klíčovou zprávu: „Vše je připraveno.“

         Niltš rozuměl tomu, co to znamená. Arnžovy lidé rozmístili potřebné artefakty do pravidelného okruhu kolem města.

         Arnž věnoval pohled Niltšovi. Čekal na jeho pokyn.

         Kníže věděl, že tohle je poslední chvíle, kdy může zkázu svého města odvolat.

         „Zahajte útok,“ řekl Niltš vyrovnaně.

         Arnž přikývl a rovnoměrnými kroky se vydal vpřed. Došel ke svému stanovišti. První artefakt ze 171, kovová hůl upevněná do země, na jejíž vrchol byl vsazený krystal s vyrytými složitými magickými znaky.

         Arnž se zadíval před sebe. Nacházeli se ve stínech, na vyvýšeném návrší. V dálce pozoroval světla Ašty.

         Stál vzpřímeně. Zhluboka se nadechl a vydechl.

         Zavřel oči. Položil ruce na krystal a zaktivoval síť, kterou pro něj jeho lidé vytvořili. Kolem něj se objevila zlatavá jiskřící aura.

         Začal zvedat ruce. Souběžně s tím se začaly zvedat i energické paprsky ze všech ostatních artefaktů, které vytvořily kupoli nad městem. V jejich centru se začal shromažďovat zdroj energie, ne nepodobný malému slunci. Tento zdroj narůstal. Stával se obrovskou pulzující koulí, která ozařovala okolí jako by nevládla noc, ale nejjasnější poledne.

         Arnž ustrnul, zmrazil své ruce v pohybu. Narůstání „slunce“ se zastavilo.

         Sesílatel otevřel oči. Prudce trhl pravou rukou směrem dolů. Ze slunce začaly padat první ohnivé střely, které ničily vše, na co dopadly. Město bylo v plamenech.

         Arnž pokračoval ve své zkáze. Dovršil ji řízeným zřícením „slunce“ do města.

         Svět kolem oslnila záře. Když pohasla, vše obalila naprostá tma.

         Na místě Ašty a v blízkém okolí (vyznačeným artefakty) zel pouhopouhý kráter.