Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 13

Vězení

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

 

        „Padavka,“ komentoval černovlasý hromotluk Andrailův pád do bezvědomí. „Ten nám tu chyběl.“

        Svalovec si znechuceně odfrkl. „Možná bude mít naše blondýnka kamaráda,“ zachechtal se. „Vysmahni,“ obořil se na blonďáčka a nakopl ho, aby ho donutil se přesunout zpod jeho lůžka. Blonďák se mátožně nadzvedl a přelezl k protější pryčně, na kterou se vyškrábal a schoulil do klubíčka. Pevně semknul víčka.

        „Takovej nebude dobrej ani na sex,“ mínil hromotluk. „Kdo by to brečení pak poslouchal?“

        „Nesnáším ukňouraná děcka,“ odplivl si svalovec. „Snad si nenasral do kalhot. Kdo by mu tu přebaloval plíny.“

        On i hromotluk se zachechtali.

 

        Zjizvený muž převrátil oči v sloup. Přešel celu a přiklekl si k bezvládnému Andrailovi.

        „Hej,“ propleskl ho, „srabe. Vstávej.“ Znovu s ním zatřásl.

        Chvíli to trvalo, než aristokrat rozevřel víčka a upřel na zjizveného muže pohled. Oči se mu rozšířily, hruď sevřela, podvědomě se odsunul vzad a opět se natlačil na dveře.

        „Ne…,“ vykradlo se mu z úst tichounce.

        „Přestaň dělat scény,“ vyzval ho zjizvený muž s despektem. „Jak se jmenuješ?“

        „Andrail,“ odpověděl mu. Rozhodně by ho ani nenapadlo sdělovat celé své jméno.

        „Andrail,“ zopakoval pohrdlivě. „To zní ceirsky.“

        Andrail se zachvěl. Třeštil na něho oči, jako by očekával svůj rozsudek.

        „Takže Ceiřan,“ odfrkl si muž. „To víš, srabe, jinde to chodí jinak, než na tom vašem ostrově zhýčkanců.“

        „Je to nedorozumění,“ vydechl Andrail. „Jedu do školy…“

        Muž se zasmál. „Tak to už chápu. Vítej na nejprestižnějším institutu, mladej. My ti tu dáme opravdovou životní lekci.“

        Andrail zesinal.

        Zjizvený muž ho drapnul a vytáhnul na nohy. „Kolik ti je?“ pokračoval ve výslechu.

        „Šestnáct,“ odpověděl.

        „Čerstvě dospělý,“ ušklíbl se. „Bezva. Vytírat podlahu umíš?“

        Andrail se zatvářil nechápavě. Vůbec se mu nelíbilo, že mezitím už stihli vstát svalovec i hromotluk a teď ho obklíčili. Šklebili se.

        „Záchod by potřeboval vyčistit,“ vysvětlil mu zjizvený.

        „Ale…“

        „Ideální práce pro tebe,“ dodal.

 

        Hromotluk Andraila drapl a bez problému ho vstrčil do té místnůstky. Puch udeřil do Andrailova nosu s mnohonásobně větší intenzitou. Viděl tekutinu (Ať to není moč!) všude na zemi, místo splachovadla pouze užmoulaný krátký provázek, maličké rozbité umyvadlo, oprýskanou a pochcanou mísu, uvnitř které plavalo několik podlouhlých exkrementů... Andrailovi se zvedl žaludek a pozvracel se přímo na podlahu. Naštěstí, byť jen těsně, minul hromotlukovy nohy.

        Cítil, že se mu opět zatmívá před očima. Zoufalý křik plný odporu mu rezonoval v hlavě. Už to ani nebylo slůvko ne, jen vyděšený jekot. 

        „Koukám, že si rád přiděláváš práci,“ podotkl zjizvený.

        „N-nebudu to dělat,“ vydechl Andrail. Snažil se najít vzdorovitý tón, ale dušička v něm byla maličká.

        „Taky ti v tom hajzlu můžeme nejdřív vymáchat hlavu,“ nabídl svalovec. „Jestli to pro tebe bude motivující…“

        Andrail zbledl. Udělal krok vzad. Od toho, aby ho svalovec chytil za rameno, mu to ale nepomohlo. Pak ho stlačil na kolena, (snažil se ignorovat, že jednou nohou přímo do vlastních zvratků), vzal za temeno, zatlačil k míse…

        „Ne!“ zaječel Andrail, když viděl, jak se hovna přibližují k jeho tváři. Zachvátila ho panika. „Ne! Já…“

        Svalovec povolil sevření.

        „N-n-není tu žádný hadr,“ vypravil ze sebe Andrail roztřeseně.

        „To je ale blbý, co,“ zachechtal se svalovec. Pustil ho.

        „Šak oblečení máš… Použij ho, aspoň pak víc zapadneš,“ instruoval ho hromotluk.

        Oblečení?! Má použít své oblečení?! Zbláznili se?!

        „Je to keirský brokát,“ zašeptal. Tedy, pokud mluvil o vestě… a přeci si nebude sundávat košili a odhalovat se…  

        „To na nás má udělat dojem?“

        Andrail polkl. Zatnul zuby. Oni opravdu čekají, že použije svoje oblečení jako hadr na tuto otřesnou podlahu?! Copak tu na úklid nemají služebné?

        „Ne, jen…“

        „Taky to můžem vytřít tebou,“ nabídl mu svalovec.

        „Ale předtím tu z tebe vymlátíme další tvoje tekutiny…“

        Andrail k nim nevzhlédl. Semkl víčka. Do očí se mu totiž draly slzy a to bylo to poslední, co by jim chtěl ukazovat.

        Reiviane! Obracel se v duchu na svého spolužáka. Co ti do hajzlu trvá tak dlouho?!

        Vydechl. Rozepl první knoflíček vesty. Co když se na něj Reivian vysere?!

        Druhý knoflíček vesty. Vybodne se na něj. Stejně jako Lisi. Stejně jako všichni. Nechá ho tu chcípnout…

        Ne! Uvědomoval si, že slzy si proklestily svoji cestu a stékají mu po lících.

        „On bulí!“ povšiml si hromotluk. „Taková princeznička.“

        „Ty pokoušíš naši trpělivost, že jo?“ zavrčel svalovec.

        Andrail si sundal vestu. Pomalu se vytáhl na nohy. Nepodíval se na ně. Obrátil se k umyvadlu, pustil vodu (naštěstí tekla) a vestu namočil… Natáhl se pro splachovadlo, aby spláchl ty výkaly… Hodil svou vestu na podlahu, dotkl se jí špičkou nohy a začal s ní s odporem posouvat po podlaze.

        „Děláš si z nás prdel?!“ vyštěkl svalovec a další ranou sejmul Andraila na zem. Ten se při pádu praštil ještě o mísu a zůstal ležet na podlaze.

        „Nepřežeň to, Tríme,“ mírnil ho zjizvený. „Ne, že ho zabiješ.“

        „Jako by ho byla škoda,“ odfrkl si hromotluk.

        „Moje slova,“ odsekl svalovec. Jelikož to ale nevypadalo, že by se Andrail hodlal z dalšího bezvědomí probrat brzy, nechali ho být.

 

        Když Andrail přišel k sobě, motala se mu hlava. Zděšeně si uvědomil, kde je a co se s ním stalo. S uvědoměním, v čem celou dobu ležel, a s pohledem na zvratky se mu odporem, který to v něm vyvolalo, opět zvedl žaludek. Tentokrát se ale trefil do mísy.

        Byla mnohem větší tma. Na cele žádná lampa nebyla, ale alespoň trochu světla šlo do cely z venkovního osvětlení. Kolik může být hodin?!

        Andrail měl pocit, že cosi v něm, ta jiskřička naděje, právě definitivně umřela. Reivian se nevrátil. Nechal ho tu. Andrail vůbec netušil, co bude dál. Všechny věci, kromě oblečení, mu zabavili a nechali si u sebe ještě předtím, než ho sem vrazili.

        A jestli se jeho rodiče dozví, kde skončil… Pocítil záchvěv děsu. Potom bude možná i lepší, když skončí tady natrvalo. Neuměl si představit, jak by jeho matka reagovala, ale tušil, že otcův trest by byl nemilosrdný. Taková potupa.

        „Ceirská princezna se probrala?“ uslyšel výsměšný hlas svalovce. Zatrnulo v něm.

 

        Najednou nevěděl, co má udělat. Copak mu nemůžou prostě dát pokoj? Měl by vylézt? No, určitě nechce čekat, až si pro něj dojdou sem. S tím se vyškrábal na nohy a vyšel ven. Snažil se o co nejhrdější výraz. Pohledem zhodnotil situaci. Mladík nezměnil pozici, ležel na první horní pryčně vpravo ode dveří a o ostatní nejevil zájem. Blonďáček se stále choulil na spodní pryčně pod ním.

        Hromotluk ležel na stejném místě jako předtím a vypadalo to, že spí.

        Zjizvený opět postával pod oknem.

        Svalovec seděl na své pryčně, pozorně si ho prohlížel.

        „Už jsi někdy s někým spal?“ zeptal se.

        Jen ta otázka u Andraila vyvolala šok. Zalapal po dechu a udělal několik kroků vzad. Narazil zády na stěnu.

        „Chápu to jako ne,“ zachechtal se svalovec.

        „Nejsem zvrhlík,“ prohlásil Andrail.

        „Princezna jako ty by určitě potřebovala trochu projet zadnici,“ mínil svalovec. „Vy bohatí prý máte spoustu zvláštních choutek…“

        Andrail vrtěl hlavou. „Žádné takové choutky nemám. Takové prasárny neděláme!“

        „Prasárny,“ uchechtl se svalovec. „Můžeš si vybrat. Komu z nás chceš podržet jako prvnímu?“

        To přece nemyslí vážně. Nemůže to myslet vážně. Ne! V žádném případě! 

        „Noci jsou dlouhé… a minimálně já jsem pořád při chuti,“ sděloval mu svalovec. „Určitě budeš mít příjemně úzkou prdelku.“

        „Nemám zájem,“ odpověděl.

        „Tak to bych si měl asi zajít chuť, když princezna nemá zájem,“ zasmál se, ošklivě. „Neboj se, umím být i něžný!“ Svalovec vstal.

 

        Andrailovi vynechalo srdce. Doslova přimrzl na místě. Ale i kdyby se mohl hnout, nepomohlo by mu to. Vždyť tady opravdu nebylo kam uniknout.

        „Rád tě zaučím,“ prohlásil svalovec. Opřel se o ruku u jeho hlavy a uvěznil ho svým tělem u stěny.

        Andrail k němu vzhlédl. Pohlédl mu do očí. „Ani nevím, jak se jmenujete,“ vydechl.

        Co to kurva mele za sračky?!

        „Moje chyba,“ ušklíbl se svalovec. „Máš pravdu, měl bych se své dámě představit,“ mínil. „Jsem Trímsíh,“ sykl. „A teď, když dovolíš…“ Bez dalšího zdržování roztrhl knoflíky u Andrailových kalhot a nechal mu je sklouznout ke kolenům.

        Andrailova tvář nabrala rudou barvu. Vzdorně k svalnatému muži vzhlížel. Ten se zjevně dobře bavil. Rukou zamířil dolů a zkusmo se dotkl spodního prádla.

        „Ne!“ zmohl se Ceiřan na protest. „Nechte mě!“

 

        Trímsíh se přiklonil, donutil Andraila naklonit hlavu a pak zuby označkoval jeho krk. Ochutnal jeho kůži. Nerozpakoval se a stáhnul mu spodky. Andrail se hryzl do rtu. Zavřel oči, nechtěl brečet. Po kolikáté již tento den?

        Bylo to tak odporné! Svalnatý muž mu rozhalil košili. Hledal citlivé body na Andrailově hrudi, zatímco tou druhou zamířil mezi stehna. Andrail zakňučel. Jeho tělo reagovalo na podněty, které sám sobě dlouhodobě upíral. Ne! To se mu nemůže dít! To nedovolí! Cukl sebou. Pokus se osvobodit vyšel naprázdno. Trimsíh jej neurvale přitlačel zpět ke zdi a proklál jej nebezpečným pohledem. Andrailovi se z úst vydral vzlyk. Zaplavila ho panika. Už to nedokázal potlačit. Jeho ramena se rozechvěla, tvář zkřivila… Slané krůpěje se mu nezastavitelně draly z očí. Lapal po dechu a dusil se vzlyky. 

        „Neskutečný,“ odfrkl si svalovec. Pohled na hystericky brečícího kluka ho naprosto znechutil. Vždyť mu zatím ani nic neudělal! „Špíno,“ odplivl si, smýkl s ním a shodil ho do rohu cely. „Na tebe fakt nemám nervy,“ prohlásil a odstoupil od něj. „Není divu, že seš panic. Kdo by stál o takovou trosku.“

        Vrátil se na svou pryčnu. Nikdo z ostatních to nekomentoval.  

        Andrail na sobě cítil pohled zjizveného muže. Nakonec ale i toho přestal zajímat.

        Pálilo to. Hlavou se mu prohnalo spousta emocí. Je takový pitomec. Jak by o něj Lisi kdy mohl stát… Vždyť ani ve vězení nestojí nějakému kreténovi za znásilnění!

        Andrail si přitáhl kolena, pevně je objal a schoval do nich hlavu. Teď už to bylo stejně jedno. Už si ho stejně zařadili a jestli ho mají za ubožáka? Tak ať!

        Brečel. Připadalo mu, že se z něho chtějí dostat všechny slzy i s úroky.

        Proč se tyhle věci dějí jemu?!

        Andrail chtěl umřít. Nakonec ve svém rohu vysíleně usnul...