Stinná zákoutí tisového háje - Kapitola 3
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 3
Cesta vlakem
| Císařství Zarhara, ve vlaku, 23. - 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.
(tj. neděle - úterý 13. - 15. září 2015 zemského času)
Cesta z Derbary do Elbery trvala vlakem přibližně tři dny. Před Elberou vlak stavil pouze na pěti dalších místech: v Zarbetě, v Tarhře, v Samirtě, ve Férhatě a v Rhaře, hlavním městě Zarharského císařství.
V Tarhře vlak zastavil nedlouho po půlnoci, tudíž to Ezrath prospal. Příjezd do Samirty byl stanoven přesně na poledne. Ezrath kriticky pohlédl na hodinky, bylo půlsagu (20 zemských minut) po poledni a podle rázu krajiny za oknem se k žádnému městu zatím ani nepřiblížili. No co, vlaky přeci nikdy nejezdí načas. Důležitější je, jestli dojedou, kam mají.
Zadíval se na Erianela. Rusovlasý mladík ležel na posteli, zahloubaný do mohutné knihy. Od okamžiku, kdy se Ezrathovi svěřil se svým vztahem se spolužákem, se uzavřel ještě víc a stal se ještě mlčenlivějším. Ezrath se pokoušel načít nějaká témata, ale dostalo se mu jen velmi stručných odpovědí. Povzdechl si. Začínal chápat, že Erianel toho v sobě dusí skutečně mnoho, jenže dostat se pod jeho slupku bude zřejmě náročnější, než se zpočátku zdálo.
Vlak začal zpomalovat. Erianel otočil list, přeletěl stránku pohledem a pak se s útrpným výdechem převrátil na bok a položil se vedle knihy, zády ke stěně.
Jejich oči se střetly.
„Vypadá to, že tě ta kniha zmohla?“ zakřenil se Ezrath.
Erianel se ušklíbl. „Je strašná,“ ubezpečil ho. „Netušil jsem, že jdou dějiny popsat tak nudně.“
„Co to vlastně čteš?“ zajímal se Ezrath.
„Zarharsko-Támaské vztahy, v letech 2500–2700,“ odtušil. „Jsem na straně 543 a už dvě stě stránek tu opěvují geniální reformy za vlády císaře Sársího Sárhamara, léta vlády 2539–2564. To je ten vladař, kvůli jehož naprosté neschopnosti Támasí potupně prohrála válku s Istrahtinskou říší, v jejíž prospěch ztratila třetinu území, a který pak do tohoto konfliktu zatáhl nejen Zarharu, ale i do té doby striktně neutrální Lautámii,“ Erianel protočil očima. „V této knize ho ale pomalu líčí jako hrdinu.“
„Tak za prohru přeci nemohl on, ale jeho generálové,“ Ezrathovi se zajiskřilo v očích.
„Že jsem si to hned neuvědomil,“ uchechtl se Erianel.
„Proč to vůbec čteš?“
„Protože je to jediná přeložená kniha, která tuto problematiku rozebírá z pohledu Támasí,“ odtušil. „Zřejmě to ale vzdám,“ mínil skepticky.
„Hádal bych, že si spíš ještě budeš číst věci na příjímací zkoušky,“ poznamenal Ezrath. „Osobně jsem si chtěl ještě projet všechny transformační techniky a…“
„To je ztráta času,“ vstoupil do toho Erianel natolik sebejistým tónem, až Ezrath zaraženě zmlkl a zamrkal. „Ztráta času?“
Erianel se na něho pátravě zadíval. „Co vlastně víš o podobě přijímaček?“
„Eh,“ Ezrath se poněkud rozpačitě ošil. „Nic moc. Říkali, že všechno se dozvím až na místě… Ale předpokládal bych, že budou chtít testovat moje znalosti,“ ušklíbl se. Co taky jiného, že jo.
Erianel na něho vážně hleděl. „To jistě,“ souhlasil. „Na mé střední nám některé užitečné informace dali. První fakt je, že základní podoba přijímací zkoušky se už léta nemění. Vždy je rozdělená na přesně čtyři etapy. Na konci každé etapy je zhodnocení. Když projdeš, postupuješ dál.
Důležité je, že skutečně vyřazovací je vždy jen první etapa. Nezávisle na tom, kolik lidí pozvali na přijímací zkoušky, po první etapě jich vždy zbyde 30 nejlepších, ostatní neuspěli. Každou další etapu už stačí ‚pouze‘ splnit,“ odtušil. „Čistě teoreticky se tedy může stát, že bude přijato všech 30 studentů,“ pokrčil rameny. „Obvykle jich nebývá ale přijata ani polovina,“ dodal. „Minulý rok jich přijali 12, předminulý 10…“
Ezrath se ošil. Začínal mít pocit, že tyto informace možná ani netouží vědět. Nechtěl smýšlet negativně, ale reálně, jakou měl šanci proti šlechticům se jménem, konexemi a vzděláním z prestižních škol? Ne, že by si snad připadal hloupý, ale nebyl naivní. Do jaké míry skutečně závisí na schopnostech?
„První etapa je rozdělena na tři části,“ informoval ho Erianel. Ezrath si poprvé položil otázku, proč to vlastně zrzek dělá? Nebyl pro něho ve výsledku konkurent?
„Části jsou: 1) teoretická, 2) praktická, 3) pohovor,“ vysvětloval. „Za každou z nich dostaneš body…“
„Proč mi to říkáš?“ nedalo mu to.
„Protože je to fér,“ pokrčil rameny. „To, k čemu se chci dostat, je obsah. Znalostní testy z magie jsi už měl při předběžných přijímacích zkouškách. Oni předpokládají, že o magii víš první poslední. To, co je bude zajímat, je, jestli znáš i něco navíc… V těch testech se tě nebudou ptát na pravidla při transformacích, ta známe všichni. Ovšem otázka, kdy vládl Sársíh Sárhamara by tam klidně být mohla,“ nepatrně zkřivil koutek. „Co tam bude určitě, jsou otázky na samotnou Akademii. Její historii, jací významní alchymisté odtamtud vzešli… Počítej s otázkami na Elberu. Zmapování si prostředí je koneckonců důležité… Další okruh budou tvořit otázky na velkolepost Zarhary samozřejmě,“ ušklíbl se.
„Pokud si tedy chceš něco pročítat,“ pokračoval ve svém proslovu, přičemž se natáhl do přihrádky, kam si prozatímně uložil některé věci, „Zkus toto,“ podal mu menší, ale tlustou knížku.
Byla psaná v zarharštině, s prostým názvem: Akademie v Elbeře. Sám Ezrath tento titul sháněl, když pátral po informacích, ale jediné, co zjistil, bylo, že ta kniha existuje. V jeho podmínkách ovšem nebyla sehnatelná.
Zaraženě se podíval na Erianela. Jako by nevěřil, že to myslí opravdu vážně. „Děkuji,“ vydechl a knihu opatrně převzal. „Nevadí ti to?“
„Já to znám zpaměti,“ odbyl ho Erianel.
Ezrath obezřetně otočil pár listů. Knížka vypadala perfektně udržovaná, jak si ovšem všiml vzápětí, měl do ní Erianel vepsané nějaké přípisky a přiložené papírky s poznámkami.
„Co je v té praktické části?“ ptal se.
„Opět nic magického. Je to zkouška fyzické zdatnosti,“ odpověděl. „Máš několik disciplín. Když ji splníš, dostaneš body, když ne, body ti odečtou. Pointou této části je neztratit bodů příliš, popř. jich ztratit méně než ostatní,“ zamyšleně si ho prohlédl. „Ale v tom bys ty nemusel mít problém.“
„A pohovor…?“
„Tam ti v závislosti na sympatiích dají body podle jejich rozmaru,“ pokrčil rameny. „Takže pokud chce někdo uplácet, je to přesně jeho chvíle…“
Ezrath se uchechtl.
„V druhé etapě se adepti rozdělují na týmy… Ale tady už se zadání a úkoly různí,“ Erianel nepatrně zkřivil koutek. „Doufám, že mě v tom nenecháš a budeme spolu.“
„To je jasný,“ zakřenil se Ezrath.
Vlak zpomalil. Konečně, se značným zpožděním, dorazili do Samirty.
-
Cesta ubíhala dál. Krajina se měnila za okny. Erianel opět pozval Ezratha na oběd. Tentokrát se návštěva jídelního vozu obešla bez konfrontací. Zbytek odpoledne strávil Ezrath studiem půjčené knihy. Erianel si pročítal svoje zápisky.
Venku se začínalo stmívat. Světla ubývalo a vlády se ujal večer.
„Mohu mít osobní otázku?“ nadhodil Erianel zamyšleně.
Ezrath k němu vzhlédl. Nečekal, že by aristokrat zahájil konverzaci. „Jasně,“ přikývl.
„Co znamená tvoje jméno?“
Ezrathovi mimoděk cuklo v koutcích. Tuto otázku mu dříve nebo později kladl snad každý.
„Že nevím, co si moji rodiče mysleli,“ uculil se. „I když ne, že by na něm měl otec nějakou zásluhu.“
Erianel se mírně podmračil.
„Přemýšlím, co říct, aby to dávalo smysl,“ zamyslel se Ezrath, než se pustil do výkladu. „Musím začít tím, že můj otec je ze světa Arnos, z království Laerdatrikka. Rád poznával jiné světy a v Dálari potkal moji matku. Z různých důvodů se rozhodli, že společně budou žít v Karhwase, na Arnosu. Takže dávalo smysl, aby mě pojmenovali allarsky. Matka se ale rozhodla zároveň respektovat zvyky její rodiny, ve které se doslova všichni jmenují po rostlinách…
Ona sama je Símtari – Divizna, můj dědeček, matčin otec, je Atárti – Heřmánek… Příjmení rodiny Pálamíra znamená Zlatobýl. Takže se zamyslela, jaká květina chybí v našem rodokmenu, a tadá, jsem Ezrath. Substantivní tvar: ezratae. Přízvuk na ra, tae koncovka, ezra základní tvar. Takže stačilo přidat koncovku th pro vytváření vlastních jmen. Znamená to Jitrocel,“ uchechtl se.
„Bohužel si má matka neuvědomila jednu podstatnou věc. Allarská jména jsou kompozitní. Vždy se skládají minimálně ze dvou slov, která jsou vybírána podle různých kritérií a zvyků. Což mělo ten důsledek, že kdykoli jsem se poté představil, zatvářili se divně. Měli totiž pocit, že jim půlku svého jména zatajuji, což není zrovna slušné… Nevadí.
Když jsme se přestěhovali sem, moc jsem si nepomohl. Tady věčně narážím na to, že to pro změnu nikdo neumí vyslovit správně. Jako kdyby allarské th bylo kdovíco. V zarharštině se to hemží jazykolamy jako je: rházrsrh (borůvka), ale allarská slabika th je obrovský problém. Bohužel Ezráh je úplně jiné jméno.
Ne, že by Dálarijici byli o moc lepší. Ti si mě rovnou překřtili jménem Ezráti. To je moc pěkné, ezrá znamená květák,“ výmluvně protočil očima.
Erianel se uculoval. „Měl bych tě oslovovat Jitrocelku?“
Ezrath ho propálil nejvražednějším pohledem, který měl v záloze. „To zkusíš jen jednou,“ sykl.
„Jitrocelku,“ zopakoval to Erianel, který se začínal nepokrytě smát.
Ezrath zakroutil hlavou, popadl polštář a mrštil jím po něm. Trefil ho přímo do tváře.
Erianel si ho uvelebil v klíně a dusil se smíchem. „Chápu. Květáčku bude mnohem lepší…“
Ezrath ho častoval temnými pohledy. „Vůbec nejsi vtipný,“ prohlásil. Jenže jako naschvál zacukalo v koutku i jemu.
„Promiň,“ zazubil se na něj. „Slibuji, že se tvé jméno pokusím naučit vyslovovat správně.“
„To bych byl rád.“
Erianel přikývl, „Ez-rá-tch,“ zkusil.
Ezrath zavrtěl hlavou. „Ez-ra-th,“ vyslabikoval. „Není tam přídech.“
Erianel se soustředěně zamračil, „Ez-rá-th.“
„Ne tak dlouze. Ale dobrý, já ti to uznám,“ zakřenil se.
„To je od tebe laskavé...“
„Jak dlouho jsi žil v Karhwase?“ vyzvídal Erianel.
„Do léta 1007,“ odtušil. „Takže zhruba osm a půl roku,“ pokrčil rameny.
„Léta 1007…?“
„Eh, to je rok 2724.“
„Já vím,“ ujistil ho. „To je Tallantridský převrat.“
„Přesně tak,“ kývnul. „Ten má s naším odchodem pár souvislostí.“
„To mě zajímá.“
Ezrath si Erianela poněkud nedůvěřivě přeměřil. „Jo?“
„Nechceš o tom mluvit?“
Pokrčil rameny. „Není to zase tak zajímavé,“ odtušil. „Můj otec pracoval pro královskou rodinu. Podle všeho se zapletl a možná i sehrál nějakou větší úlohu v celém tom spiknutí proti Allarwarnům, které skončilo nepěknou krvavou lázní… Ke smůle všech zúčastněných Etiarwell nejen, že přežil, ale vzápětí zlikvidoval rod Tallantů, stal se vládcem Tallantridy a přitáhnul s vojskem do Laerdatrikky, aby srovnal účty i tady. Vzhledem k obsahu slibů, které mezi jejich rody padly, měl podle magického práva nárok srovnat to celé se zemí… To neudělal.
Každopádně můj otec nehodlal čekat, jestli hodlá ztrestat i jeho a pro jistotu vyklidil pole. Chvíli s námi ještě žil v Átmarívě a pak zmizel nadobro,“ Ezrath se ušklíbl. „Nevím, do čeho všeho je nebo není zapletený a už mě to popravdě ani moc nezajímá. Vůbec toho člověka neznám. Ale chápu, že když jsi – nebo spíš možná jsi – na černém listu Tallantridského uchvatitele, není to moc dobrý pocit.“
Uvědomil si, jak zaraženě na něho Erianel hledí.
„V pohodě?“ ptal se Ezrath.
„Říkal jsi, že to nebude zajímavé,“ připomněl Erianel.
„Je to celkem bezpředmětné,“ pokrčil Ezrath rameny. „Nemám žádnou truhlu s tajuplným dědictvím nebo kontakty na pradávná Společenstva,“ uchechtl se. „To nejužitečnější, co mi z Laerdatrikky zbylo, jsou učebnice a knížky… Chceš vidět moji oblíbenou?“
Erianel přikývl a Ezrath se natáhl ke svému kufru. Vytáhl knihu čtvercového tvaru v kožené vazbě. (Způsob čtení allarštiny je zprava doleva.)
„Je to atlas všech světů Úmluvy včetně stručného přehledu,“ vysvětlil, otevřel knihu a se spontánní samozřejmostí si přisedl vedle Erianela. Ten se mimoděk ošil, ale neřekl nic. Raději nahlédl do knihy.
„Jako první je Arnos,“ odtušil Ezrath, přetočil stránku s informacemi (koneckonců Erianel nevypadal, že by si v allarštině početl) a ukázal první mapu. „Vždy je to nejprve mapa celého světa,“ komentoval. „A pak následují podrobně zobrazené všechny kontinenty…“
Ezrath otočil list. „Rád si prohlížím mapy. Vždycky jsem si představoval, jak daná místa procestuji,“ dodal.
„Třeba budeš mít příležitost,“ nadnesl Erianel.
„To se uvidí,“ mínil Ezrath.
Zavřel knihu a zakřenil se na rusovlasého šlechtice. „Teď bys mi měl povědět něco o tobě,“ prohlásil. „Čím jsou známí cir Tairové?“
Erianel se zahleděl do jeho očí. V těch jeho krátce prolétl stín, než se mu rty zkroutily v ironický úsměv.
„Legendy říkají, že cir Tairové vládnou nebezpečným silám a ovládají umění, která jsou daleko za hranou slušných mágů,“ zašeptal. „Prý umíme vysávat život z jiných bytostí… Dokážeme je připravit o duši.“
Ezrath se mimoděk zachvěl. Proti jeho vůli ho způsob, jakým to druhý mladík řekl, znepokojil. „Jaká je skutečnost?“
„Mnohem méně zajímavá,“ Erianel se zlověstně usmál. „Jsme starý magický rod, vládneme Laitaiře… Moji dávní předci jsou zodpovědní za jisté… incidenty. Ale poslední léta se až příliš mnoho angažujeme na Ceirském Sněmu, takže na experimenty se smrtí nemáme čas.“
Erianelův tón byl chladný, v tváři se mu nepohnul ani sval, který by prozradil, že se jedná o vtip.
Ezrath věřil, že nemyslí vážně ani půl slova, přesto ho v zádech zamrazilo.
-
Do Férhaty dorazili za rozbřesku. Ezrath se probudil, rozespale vykoukl z okna a několik úderů srdce jen tupě zíral na budovu nádraží. Nakonec ho upoutala skupinka tří slečen s kufry, která mířila k vlaku. Procházeli pod jeho oknem. Jedna z nich, černooká tmavovláska vzhlédla, a jejich pohledy se střetly. Ezrath si připadal, jako kdyby jej propíchla. Dívka se usmála a se svými společnicemi klidně pokračovala po peronu až k jejich vagónu.
Ezrath zavrtěl hlavou. Podíval se na Erianela, který klidně oddechoval objímaje polštář obklopen hřívou zrzavých vlasů. Ezratha popadla chuť se jich dotknout, promnout je mezi prsty. Zajímalo by ho, jestli jsou tak jemné, jak vypadají…
Přiměl se to ale neudělat. S jeho štěstím by Erianela akorát vzbudil… a nechtěl by mu vysvětlovat, o co se to právě pokoušel.
Popravdě... Asi by se měl především pozastavit nad tím, nad čím vůbec uvažuje, že?
-
Do Rhary dorazili chvíli po 1. hodině, 3 sagách (což odpovídá 14:00 zemského času). Vlaková souprava zde měla plánovanou delší přestávku, během níž se připravovala na další cestu. Zřejmé bylo, že odjezd byl plánován až na dvě tři místního času (18:00 zemského času). Do té doby vlak setrvával na svém místě a cestující mohli vystoupit a strávit dobu čekání podle svého uvážení…
Ezrath seděl v kupé. Vyhlížel z okna a sledoval, jak část cestujících vystupuje. Odvrátil hlavu. Sám hodlal sedět uvnitř a číst si. Nehodlal riskovat, že mu vlak ujede kousek před cílem. Alespoň se snažil přesvědčit, že to je ten správný zodpovědný přístup.
Oproti tomu Erianel se zvedl. Učesal a svázal si vlasy. Uložil si do své kožené tašky předměty, které považoval za důležité…
„Pojďme se projít,“ vyzval Ezratha.
Ezrath vzhlédl. „To myslíš vážně?“
Erianel se zazubil. „Nikdy jsem ve Rhaře nebyl. Copak tebe nezajímá, jak vypadá hlavní město Zarhary?“ nadhodil. „Kdy bude další příležitost se tu porozhlédnout?“
Ezrath se ošil. Musí ho takto pokoušet?
„Jsi v první třídě, půjdeme spolu,“ zviklával ho Erianel. „Tento vlak si bez nás odjet nedovolí.“
Ezrath se uchechtl. Rád by tomu věřil.
„Nepůjdeme daleko od nádraží,“ ujišťoval ho Erianel. „A vrátíme se s velkým předstihem.“
„Dobře,“ souhlasil Ezrath. Popadl svoji tašku a vyskočil na nohy.
„Kufry necháváme tady?“
„Samozřejmě,“ kývl Erianel.
O chvilku později Ezrath seskočil schody z vlaku. Nadšeně se rozhlédl po neznámém nádraží. Ruch Rhary mu připadal sympatický. S úkřenem pozoroval procházející lidi. Jeho srdce objevitele skákalo radostí.
Erianel schody důstojně sešel. Rozhlédl se.
„Pojďme tudy,“ zavelel Ezrath a vedl Erianela ven z nádraží.
Vyšli na jeden z vůbec nejrušnějších bulvárů Rhary. Než se Erianel stihl zamyslet, pozdravil Ezrath právě procházející paní a obdařil ji zářivým úsměvem.
„Dobrý den. Co byste nám doporučila ve Rhaře navštívit?“
Paní se zarazila. „Na Velkém náměstí právě probíhají Rharské letní slavnosti,“ vyhrkla. „Zajímalo by vás to?“
„Určitě,“ kývnul Ezrath. „Kudy?“
„Rovně dolů. To nemůžete minout.“
„Děkujeme. Hezký den.“
Ezrath se na Erianela zazubil. Ten měl ve výrazu cosi nevěřícného.
„Chceš na slavnosti?!“
„Jen nakoukneme,“ zubnul se. „Vypadá to, že to je jen kousek…“
Autoři
Ragana
Říká o sobě: Vystihují mě protiklady. Ráda se směji. Příběhy píšu od chvíle, kdy jsem se naučila písmenka. Vymýšlím si …