Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 15

Přátelé

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 16. září 2015 zemského času)

 

             Kočár neúnavně postupoval po cestě vpřed. Blížili se k hranicím se Sanlardurským královstvím, jehož hlavní město Sanida bylo jejich cílem.

             Sanlardur bývala kolonií Wastery, než se před několika desetiletími odpojila a získala samostatnost. Aktuálně ji se zeměmi Spolku pojil Pakt přátelství. Pro Dalesianu byla tato země nejbližším, a na silardském kontinentu popravdě jediným, spojencem. Proti nim stál velmi mocný nepřítel, který si rychle podroboval ostatní země na kontinentu. Jejich filosofie byla zřejmá: kontinent přeci patřil Silarďanům a o ně – přistěhovalce z Armavy (jak se jmenoval jejich kontinent) tu nikdo nestál. Co na tom, že ještě před pár lety měli minimálně se všemi sousedními zeměmi přátelské vztahy. Zakořeněná nenávist se rychle projevila. A po pádu Tálmargu (posledním silardským spojencem Dalesiany) měl Istchárung volnou cestu. Nepřítel teď Dalesianu i Sanlardur obklopoval po celé délce západních hranic.  

             Hranice mezi Dalesianou a Sanlardur nebyla dlouhá. Jeden z jejích přechodů se nacházel poměrně blízko západní hranice. Místokrál se svou rodinou mířil přímo k němu. Desetiletý Elmiriel seděl na kraji u dveří. Nevyhlížel ven, jelikož okénko zahalovaly zatažené rolety. Raději si četl obsáhlou knížku. Na minulé návštěvě mu ji doporučil bratranec (syn sanlardurského krále) a Elmiriel ho nechtěl zklamat tím, že by ji nestihl přečíst. Chybělo mu posledních 30 stránek.

             Vedle něho seděla jeho starší sestra. Ta většinu cesty prospala. Druhý kraj zabral jejich nejstarší bratr, který nepřítomně hleděl z okna. Většinu cesty projížděli lesem, teď po dlouhé době se před nimi otevřela planina. 

             Jejich rodiče – místokrál Dalesiany, Elvianel Gelnair cir Cantaila li Neva, a jeho manželka, nejmladší sestra sanlardurského krále Liwara, Ilw Linwi wast Latwila, seděli naproti nim. Elmiriel nerozuměl přesně, co se děje. Vnímal však, že situace je vážná. Otec se tvářil nadmíru ustaraně. Matka svírala jeho dlaň a hladila hřbet jeho ruky v gestu podpory. I v jejích očích se daly vyčíst chmury.

             Přesto nikdo nepředpokládal, že by se cestou mohlo něco pokazit. Informace o místokrálově cestě znal jen jeho nejbližší okruh. 

 

             Kočár prudce zastavil. Se všemi to trhlo. Sestra se vzbudila, zmateně zamžourala kolem sebe. Starší bratr pohlédl na otce. I Elmiriel věnoval rodičům tázavý pohled. Místokrál zvážněl, v jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Matka působila silně znepokojeně. 

             „Co se děje?“ položil Elmiriel důležitou otázku.

             „To nevím, Miri,“ odvětila matka. Obavy v jejím hlase nešly přeslechnout.

             „Půjdu se podívat,“ rozhodl se nejmladší syn a otevřel dveře kočáru. Knížku nechal na sedadle.

             „Miri!“ vykřikla Linwi zděšeně, jenže to už Elmiriel lezl ven. Už stál na cestě, pohlédl vpřed a oči se mu rozšířily šokem. Věděl, že městečko před nimi, se jmenovalo Elniva. Od něho to bylo k hranici už jen kousek. Teď ale viděl jen zničené domy, dým stoupající vzhůru, dohasínající plameny zničujícího požáru… Několik krví zbrocených mrtvol leželo na cestě před nimi. Jako by dotyční chtěli utéct, než jim cestu překazila kulka. Elmiriel udělal krok vzad v návalu paniky. Narazil do matky, která vystoupila hned za ním. I ona hleděla na tu spoušť.

             Elmiriel jen okrajově vnímal, že z vozu již vystoupil zbytek jeho rodiny. Obklopil je jejich ozbrojený doprovod čekající na rozkazy svého (místo)krále.

             „Miri, Dalnif, vraťte se zpátky do kočáru,“ rozkázala Linwi.

             Elmiriel se nedokázal pohnout. Ve vzduchu pocítil záchvěv devastující magie. Řítil se k nim. Prudce se otočil.

             Byl to Adnair Tinella, velitel jednotky, kdo kolem nich vztyčil ochrannou magickou bariéru. Pohltila útok. Přišel z lesa! Cestu, kterou přijeli, jim zahradili jezdci v černých uniformách - elitní jednotka istchárungských mágů. 

 

             Vzápětí uslyšel táhlý zvuk, který se nesl krajinou. Mrazil až do morku kostí. Elmiriel poprvé zaslechl istchárungský roh.

             Zkoprněl. V hrůze hleděl na armádu, která se k nim řítila z jedné strany pláně. Ohlédl se a viděl, že i z druhé proti nim míří další část cizího vojska. Byli obklíčeni.

             Kolik jich mohlo být? Elmiriel to nedokázal odhadnout.

             Za to věděl, že jich je tu zatraceně málo. Osobní jednotka jeho otce sčítala čtyřicet vojáků. Byli to elitní muži připravení padnout za svého vládce… Elmiriel byl přesvědčený, že dnes tu padnou všichni. Jestli se nestane zázrak, nemohli tu v žádném případě vyhrát.

             Neměli kam ustupovat. Byli v pasti. 

             Slyšel, jak jeho otec udává rozkazy. Nevnímal jejich obsah.

             Uvědomil si, že jeho matka táhne jeho i se sourozenci k městu. Vážně je dobrý nápad schovat se tam?

             Poslušně se nechal vést. Neohlížel se. Měl strach. Nechtěl to vidět.

             Utíkali. Linwi je chránila svými magickými štíty. Hlavní útoky se nesoustředili na ně. Konečně prošli kolem prvního stavení. Schovali se za ním. Všude byl cítit smrad ohně, Elmiriel uhýbal očima od mrtvých těl. Natiskl se na kameny zničeného domu a třeštil oči před sebe. Slyšel řev za sebou. Vnímal proudící magii – tak zničující, agresivní. Věděl, že ze svých sourozenců má největší magický potenciál. Co ale s tím teď? Pochyboval, že by proti takové magii obstálo jakékoli jeho kouzlo. 

             Destruktivní magie se blížila. Z nového směru, z města… Linwi zaměřila pohled tím směrem. Zhmotnila jiskřivou bariéru, která je ochránila před první magickou vlnou. Ta brala vše, co jí přišlo do cesty. Několik stavení před nimi se zhroutilo do hromady sutin.

             Proti nim přijížděla desetičlenná jednotka Istchárunginců. Jejich vůdce nakreslil do vzduchu magický znak a prudce máchl rukou…

             Ničící vlna mířila na ně.

             Elmiriel se přistihl, že ječí… Kolem něho plála aura syrové nekontrolované magie…

             Tohle byl konec. 

             ...

 

             Otevřel oči. Hleděl na strop svého bytu. Byla noc. Srdce mu splašeně bušilo. Ruku měl zvednutou, jako by skutečně chtěl přeseknout nepřítele vejpůl. Uvědomil si, že kolem něho se objevila magií sycená aura.

             Jen sen! Minulost. Vzpomínky. Přesto to pořád bylo tak živé.

             Cítil vedle sebe pohyb. Larnš odmítl odejít, zabral si polovinu jeho postele (ani se nenamáhal převléci) a spokojeně oddechoval. Tedy až do chvíle, než jeho spolužák začal řvát ze spaní. Larnše to nepřekvapilo. Sdílel s Elmirielem pokoj už nějakou dobu, takže si na jeho noční můry zvykl.

             Teď se poposunul k němu. Nedotkl se ho. To ho přešlo po zkušenosti, kdy to zkusil poprvé a Elmiriel mu v reflexu přerazil nos. Jen seděl u něj a pozoroval ho.

             „Miri,“ pronášel konejšivě. „Byl to sen, jsi ve Rhaře… Tady ti nic nehrozí. Tedy kromě kyselých pohledů místních a těch nechutných rajčat, co dnes prodávali na trzích. Všiml sis, jak byla zkažená? Úplně na sračku. Kdo to asi kupuje?“

             Elmiriel si uvědomil, že se mu rty samovolně kroutí v úkřen. Larnš vždycky dokázal pronést takovou hovadinu. Elmiriel spustil ruku, aura kolem něj pomalu mizela.

             Správně, minulost… Jen by se nemusela pořád tak živě připomínat.

             Pohlédl na Larnše. „Promiň,“ řekl.

             „Jaké ‚promiň‘?“ ušklíbl se ten. „Nepotřebuji slyšet ‚promiň‘, ‚díky‘ by bylo lepší,“ prohlásil. „Hlavně doufej, žes nevzbudil své hosty. Nerad bych, aby si mysleli, že tě tu vraždím!“

             Elmiriel se uchechtl.

             „Mám se ptát, co se ti zdálo?“

             „Elniva…,“ odvětil prostě.

             „Aha,“ Larnš na to nepotřeboval víc říkat. Elmiriel mu podrobnosti vyprávěl už předtím. Včetně dalších okolností, které v ten den, na tom místě nebyly zřejmé.

             Později vyšla najevo zrada jednoho z místokrálových blízkých, který vyzradil nepřátelům chystanou cestu vládce včetně plánu trasy. Připravili vše tak, aby místokrál vjel do pasti. Další důležitou proměnou byl fakt, že Elnivští při útoku na jejich městečko stihli poslat žádost o pomoc. Na poslední chvíli dorazila sanlardurská armáda a zvrátila bitvu ve svůj prospěch. Z Elmirielovy rodiny přežili všichni členové. Otec byl těžce raněn a dlouhou dobu se vzpamatovával. Z jeho jednotky přežili pouze dva muži, Adnair Tinella mezi nimi nebyl. Pro svého vládce obětoval život. Gelnair přijal jeho dva syny za své a dopřál jim výchovu na svém dvoře.

             Bitva u Elnivy (odehravší se roku 2723 Druhého věku, tj. roku 2006 zemského času) byla prvním velkým konfliktem mezi Istchárungem a Dalesianou se Sanlardur. Další krveprolití na sebe nenechala dlouho čekat. Jediné, co Elmiriel nikdy neuměl uspokojivě vysvětlit, bylo, jak s matkou a sourozenci přežili útok jízdy Istchárunginců... 

 

-

 

             Larnš, zejména když měl volno, nebýval ochotný vstávat z postele dříve než v šest místního času (tj. 8:00 zemského). Dnešní ráno však neměl na výběr. Jestliže měl Reivian v pět čtyři místního času (tj. 6:40 zemského) vypovídat na stanici, museli vstávat nejpozději v pět dva (tj. 5:20 zemského), aby před pět tři (6:00 zemského) vyrazili z domu.

             Seděli u stolu a popíjeli čaj. Elmirielova hospodyně jim k snídani připravila míchaná vejce se slaninou a oblohou. Jako pečivo sloužila místní chřupavá pita.

             Elmiriel byl zamlklý, tvářil se vážně a působil ztracený ve svých úvahách. Reivianovi se na čele rýsovala ustaraná vráska. Uvědomoval si, že Andrail strávil v prostředí věznice celou noc a netroufal si odhadovat, v jakém stavu ho najdou. Irdwald v jednom kuse zíval. Snažil se být bdělý, ale oči se mu samovolně zavíraly a hlava klesala do talíře s jídlem. Larnše pohled na mladíka bavil. Uzavřel sázku sám se sebou, jestli to Irdwald hlavou do talíře vážně zaboří nebo ne.

             Nezabořil. Škoda.

 

             Před pět tři skutečně vyrazili z domu. Elmiriel s Reivianem se vydali cestou prospektem dolů směrem k trhům a přes ně dál až ke stanici. Larnše s Irdwaldem naopak čekala cesta vzhůru do kopce. Aby taky ne, když se svatyně nacházela na nejvyšším rharském pahorku.

             Začínalo svítat. Na ulicích mnoho lidí nepotkávali. Rhara se probouzela později. Kráčeli rázným krokem. Ke svatyni to nebylo tak blízko.

             „Chodíš s někým?“ vyzvídal Larnš.

             Irdwald mu věnoval nechápavý pohled. Zatím spolu moc slov neprohodili a první otázka toho kluka je tahle?!

             „Proč se ptáš?“ odvětil.

             „Kdybys s nikým nechodil, mohl bych tě zkusit sbalit,“ vysvětlil mu Larnš bez obalu.

             Irdwald se netvářil o nic přesvědčeněji. „Sbalit?“

             „Jasně,“ přikývl Larnš. „Až vyřešíme problém s ceirským princem, mohli bychom si zajít na oběd, ukázal bych ti město a pak…,“ výmluvně se usmál. „Mohl bys další noc strávit v mém pokoji.“

             Irdwald zrudl. „To není dobrý nápad.“

             „Proč ne?“ usmíval se Larnš.

             „Já… totiž…, uhm, neláká mě sex s mužem,“ vypravil ze sebe očividně vyvedený z míry.

             „Třeba bys změnil názor, kdybys to zkusil,“ odvětil Larnš. „Se ženami spím také, ale s muži je to jiné…“

             „Líbí se mi Reivianova sestřenice Leini,“ vyhrkl. Jestli doufal, že mu dá Larnš pokoj, tak mu to nevyšlo.

             „Opravdu?“ zazubil se starší mladík. „Jaká je?“

             „Krásná,“ odpověděl mu rozpačitě. „Tedy… viděl jsem ji sice jen na fotce…“

             Larnš se zasmál. „Aha,“ potřásl hlavou. „Není to tak, že se ti líbí spíš Reivian?“ zajímal se.

             Irdwald nabral barvu zralého jablíčka. „Ne…,“ vyhrkl. „To tedy vůbec ne!“

             Larnš se bavil. „Jen aby. Na tom přeci není nic špatného.“

             „Je to můj nejlepší kamarád,“ řekl Irdwald obranně. „Nechci s ním spát…“

             Nevypadalo to ale, že by Larnš bral jeho slova na vědomí. Jel si totiž svou.

             „Vždyť komu by se nelíbil. Takový snědý pohledný mladík. Má pěkné tělo. Ty vlasy přímo svádí k prohrábnutí, rty vábí k políbení…“

             Irdwald uhnul pohledem. Nechápal, jak na takový dialog vůbec došlo. Navíc on opravdu o Reivianovi nikdy nepřemýšlel takovýmto způsobem! Vytáčelo ho, jak o něm Larnš mluví, jako o nějakém objektu. Jasně, Rei asi byl hezký, ale rozhodně měl spoustu jiných kvalit!

             „Rei je hlavně starostlivý a přátelský,“ odsekl. „A chytrý… Vždycky tě podrží, když máš problém! Vážím si ho!“

             „Hm,“ Larnš zmlkl. Zamyšleně si ho prohlédl, pak se ale jen usmál a odmlčel se. Pro teď se spokojil s tím, že po Irdovi házel významné pohledy.

             Irdwald měl pocit, že toho kluka vůbec nepobírá. Upřímně doufal, že se vše vyřeší co nejdříve a nebude s ním muset být příliš dlouho!

 

-

 

             Místo, označované jako svatyně, byl poměrně velký komplex. Procházelo se do něj kamennou bránou s vytesanými ochrannými symboly. Bran bylo celkem sedm a každá vedla z jiné strany pahorku. Jejich propojením vznikal sedmihran. Každý ze sedmi trojúhelníků plnil svou speciální funkci. Komplexem protékala řeka, přičemž centrum tvořil její pramen. U něho se nalézala hlavní svatyně. Dále se zde nacházely rozsáhlé zahrady, několika menších svatyní pro speciální typy obřadů a budova, v níž žili místní mravokazatelé (někteří se svými rodinami).

             Na místě vládl klid a harmonie, která okamžitě prostoupila každým příchozím. Larnš přesně věděl, kam zamířit. Irdwald ho následoval. Před budovou ho Larnš požádal, ať počká, a do budovy zamířil sám.

             Irdwald se usadil na velkém bílém kameni u cesty a prohlížel si okolí. Naslouchal zpěvu ptáků. Nasával atmosféru. Netrvalo to vůbec dlouho, než se Larnš s mravokazatelem vrátili. Pan Rházsra byl sympaticky vyhlížející muž. Měl krátké tmavé vlasy, ve kterých už se objevovaly první šediny, vlídné tmavé oči a přirozený úsměv na rtech. Když k Irdwaldovi došel, přátelsky stočil koutky.

             „Dobré ráno,“ vydechl Irdwald a rychle se postavil.

             „Dobré ráno,“ opětoval mu starší muž pozdrav. Nevypadalo to, že by potřeboval více komentovat situaci, protože ihned vyrazili. Nezamířili ale ven. Mravokazatel je vedl po cestě parkem, přešli přes dřevěný můstek a podél potůčku k altánku uprostřed stromoví.

             „Posaďme se,“ vyzval je pan Rházsra s úsměvem.

             Irdwald zmateně pohlédl na Larnše. Neměli se náhodou vydat k radnici?

             Ten se na něj zazubil a usadil se na lavici uvnitř. Irdwald se nerozhodně ošil, ale nakonec ho napodobil. Upřel pohled na staršího muže.

             Ten se usmíval. „Nebojte se, pane wast Tergesard, Larnš mě o vaší situaci spravil,“ ubezpečil ho. „Přečetl jsem i list pana Elmiriela,“ dodal. „V každém případě prozatím nemá pražádný význam k radnici chodit. Radní přichází nejdříve na šestou (8:00 zemského času), mnohdy později. Do té nám zbývají ještě téměř dva sagy. Máme tedy spoustu času si popovídat…“

             Irdwald už v tu chvíli tušil, že se mu to nebude líbit.

             „Mohl byste mi o Andrailu cir Sahariovi něco povědět, Irdwalde?“ položil pan Rházsra svůj dotaz. Do jeho očí se promítlo něco zkoumavého a přísného.

             Irdwald se ošil. „Nevím, jestli… jsem vhodná osoba na to, abych hodnotil chování syna královy sestry,“ vydechl.

             „Pokud tomu rozumím správně, jste jeho kamarád.“

             „No, já… Tedy, tak bych to neřekl, vlastně… ano, asi jsem.“

             Mravokazatelův pohled byl ještě tázavější. Larnš se uculil. Ten zmetek se Irdovou situací rozhodně bavil.

             Irdwald se zhluboka nadechl. „Reivian si myslí, že Andrail je především velice nešťastný,“ prohlásil. Opakovat Reivianova slova se mu zdálo jako nejlepší nápad. Nikdo přeci nepotřebuje vědět jeho názor.

             „A co si myslíte vy?“ zajímal se pan Rházsra.

             „Já?“ vykulil na něj Irdwald oči. „Já si nemyslím nic!“

             Larnš se uchechtl.

             Pan Rházsra věnoval staršímu z mladíků káravý pohled, než opět zaměřil svůj zrak na Irdwalda.

             „Andrail je nevypočitatelný,“ vydechl Irdwald. „Reivian si myslí, že Andrail na všechny útočí, protože má strach, že jinak zaútočí oni na něj. Že jen potřebuje pochopení. Jenže to je hrozně vyčerpávající! Navíc to, jak je vysazený proti Erianelovi, je k vzteku! Dřív jsme se s Nelim bavili, jenže jak se mu mám podívat do očí teď?“

             A než se nadál, povolili Irdwaldovi nervy a podobně jako včera Elmirielovi se i teď svěřil místnímu mravokazateli. Ten si ho pozorně vyslechl, chápavě pokyvoval hlavou. Na druhou stranu nedal vůbec najevo, co si o tom všem myslí.

             Larnšův úsměv se změnil na neutrální výraz. Pozoroval Irdwalda a v duchu si říkal, že jestli tenhle kluk někdy padne do zajetí, vykecá nepřátelům i to, co neví. Navíc z Irdwaldových slov, postoje, názorů bylo zřejmé, že pokud někomu Andrail leze opravdu hodně krkem, je to právě tento mladík. Irdwaldova frustrace sálala do prostoru. Až si Larnš sarkasticky říkal, jestli to nedisharmonuje místní magické proudy.

             Jestli Irdwald čekal nějaké rozhřešení, nedočkal se ho. V jednu chvíli totiž pan Rházsra jen potřásl hlavou, pohlédl na hodinky a pronesl: „Myslím si, že bychom mohli vyrazit.“

 

             Vyšli jinou branou, než kterou vstoupili. Vydali se dolů spletitými cestami, než dorazili na prospekt, po kterém již Irdwald jednou šel. Ústil u radnice. Na plácku hanby zatím nebyl přivázán žádný provinilec. Hospoda byla zavřená. Na trzích vládl klid, obchodníci připravovali stánky a teprve čekali na první návštěvníky.   

             Pan Rházsra je vedl přímo dovnitř. Vstoupili do honosné haly. Po jejich pravici se nacházela recepce. Mravokazatel se k ní okamžitě vydal. Larnš se zarazil.  

             Všichni si všimli muže, který právě mluvil s recepčním.

             Jak to Elmiriel říkal? Vynechat z toho ministra Nelaniku?

             Tak proč ministr Nelanika stojí přímo před nimi?