Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 14

Plánování

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

           Chyběl přibližně jeden sag (40 zemských minut) do půlnoci, když Elmiriel vstoupil do svého pokoje. To už s Reivianem a Irdwaldem probral vše podstatné a nechal oba kamarády, aby se v poklidu ubytovali v (modrém) pokoji pro hosty.

           Elmirielova ložnice byla prostorná, s vlastním vstupem na terasu a do jedné z koupelen. Místnosti vévodila prostorná postel, ve které by se jistě vyspali i více než dva lidé. Vada byla, že v té Elmirielově již někdo ležel. Elmirielův spolužák. Mladík s rovnými hnědými vlasy (délkou přibližně k ramenům) spokojeně objímal polštář. Nebyl převlečený do nočního oděvu, ale alespoň jeho boty ležely u postele.

           Elmiriel protočil očima, přešel k lůžku a posadil se na okraj. Druhého mladíka několik vteřin pozoroval, než se rozhodl jemně zatřást s jeho ramenem.

           „Larnši,“ sykl. „Vstávej.“

           Mladík nespokojeně zamručel. Zabořil hlavu do polštáře a přitáhl nohy blíž k sobě. Elmiriel s ním zatřásl důrazněji. Nějakou dobu ovšem trvalo, než ho přinutil vzhlédnout, rozevřít víčka a zamžourat na něj.

           „Miri,“ zabručel hnědovlasý. „Nech mě spát.“

           „Zapomeň,“ reagoval Elmiriel. „To, že u mě smíš bydlet, ti nedává povolení se mi nakvartýrovat do postele.“

           „Čekal jsem tu na tebe…“ Larnš se neúspěšně snažil potlačit zívnutí.

           „Ano?“ Elmiriel nadzvedl obočí. „To já na tebe taky, na té lavičce… Stihl jsem přečíst tři čtvrtiny knihy!“

           „Promiň…, zdržel jsem se. Myslel jsem, že jsi šel domů. Tak přijdu sem a ty nikde. Copak jsi podnikal?“ zajímal se se zajiskřením v očích. Opřel se o ruku a posadil se.

           „Nečekané okolnosti,“ odbyl otázku Elmiriel. „Kdopak tě zdržel?“

           „Ladnamah,“ odvětil mu. „To je jedna z těch tanečnic, ukazovala mi svoje hady…“

           „Hady,“ zopakoval Elmiriel s despektem. „A co ještě?“

           „Ty děláš, jako bych se vyspal s každou,“ reagoval dotčeně.  

           „Dala ti košem? Tak to má moje sympatie,“ uchechtl se.

           „Pche!“ odsekl Larnš. „Co ty? Dal by sis dnes říct?“ uculil se s výzvou v oku.

           „Ne,“ reagoval Elmiriel jízlivě.  

           „Jsi mnohem hezčí než Ladnamah,“ prohlásil hnědovlasý.

           „Vážně? Vymýšlel jsi tak stupidní kompliment dlouho?“ tázal se ho sarkasticky. „Víš, já hledám někoho na dlouhodobý vztah…“

           „Vidíš. A já jsem ti zcela k dispozici,“ zazubil se na něj.

           „Dlouhodobým myslím delší dobu než jednu noc.“

           „Dvě noci?“ usmál se Larnš.

           Elmirielovi cuklo v koutcích. „Jasně. Udělej mi laskavost a dej si pohov. Vyskytly si určité komplikace, dostaneš úkol.“

           Larnš se podmračil. „Achjo. To nezní ani trochu zábavně…“

           „Ne, není to zábavné. Potřebujeme dostat někoho z vězení…“

           „Hm… Vloupání se do věznice? Kamaráde, to ale zní jako celkem dobrá volnočasová aktivita. Vězeňská vzpoura, část první.“

           „Jasně. ‚Za lásku a svobodu!‘ Ne, věc se má- “

           Larnš ho nenechal domluvit. „Chceš do toho jít frontálním útokem? Nebo rafinovaněji…, mohli bychom se nechat zavřít, tajná mise. Kdo je náš cíl?“

           Povzdechl si. „Andrail cir Saharia.“

           „Andrail cir, eh…, počkej, cože?“ Larnš se zarazil.

           „Mám tvoji pozornost? Výborně, tak mě nech mluvit,“ požádal ho s úšklebkem. Následně Larnšovi shrnul dosavadní události.

 

           „Takže…, rozumím tomu správně? Princ Andrail stihl během jednoho odpoledne nasrat Nelanikovy, napadnout cir Tairu a dostat se do rukou Thársigovi a skončit ve vazbě?“ Larnš se uculoval. „Ten je dobrej. Líbí se mi.“

           „Mně nad tím zůstává rozum stát…“

           „Tys byl vždycky moc chytrej na svůj věk…“

           „Jednou možná bude sedět na ceirském trůně…“

           „No a není to tak, že Ceira potřebuje silného vojevůdce, ne diplomata?“ opáčil mu Larnš. „Sám říkáš, že v Ceiře všichni jen blbě žvaní…“

           „Ano, ale…“

           „Nestěžuj si, Tvoje Výsosti,“ zazubil se na něj. „Jaký máš plán?“

           „Potřebuji, abys šel ráno do svatyně…“

           „To snad ne! Od své minulé očisty mám zase celý seznam mravních deliktů, ji budou muset znovu vysvětit!“

           Elmiriel jeho slova ignoroval.

           „… abys šel ráno do svatyně za panem Rházsrou a požádal ho mým jménem o součinnost na tomto případě,“ dořekl. „Napíšu mu dopis, který mu předáš. Vysvětli mu situaci. Bude nutné, abyste následně zašli na radnici a zkontaktovali v této záležitosti někoho vhodného z Rady.“

           „Vhodného?“ Larnš se zasmál. „Specifikuj.“

           „Je benevolentní a dá se s ním domluvit, nemá averzi vůči občanům Ceiry, netrávil dnešní den ve společnosti ministra Nelaniky…“

           „Všichni mají averzi vůči obyvatelům Ceiry,“ podotkl Larnš.

           „Chápeš, jak to myslím,“ odvětil.

           „Co budeš dělat ty?“ ptal se Larnš raději. 

           „Doprovodím Reiviana a promluvím si s panem Thársigou…“

           „Jasně, jak jinak…“

           „Ty s sebou vezmeš Irdwalda,“ dodal Elmiriel.

           „Je sexy?“ zajímal se brunet.

           „Myslíš někdy i na něco jiného?“

           „Nech mě přemýšlet…, hm... Tak co, je sexy?“

           „To posuď sám. Jen ho nevyděs! Ne každý je zvyklý na tvůj svobodomyslný přístup.“

           „Zítra jsem chtěl zkusit sbalit Ladnamahinu sestru, měla moc pěknej zadek…“

           „Tak si dej pozor, ať ti spíš jednu neubalí Ladnamahin otec,“ poradil mu Elmiriel, než se přesunul ke stolu, aby zmíněný dopis napsal.

 

-

 

           Modrý pokoj skutečně dostál svému jménu. Irdwalda s Reivianem přivítal vkusná prostorná místnost v barvách modři. Trochu nečekaná byla rozlehlá manželská postel, ale ani jeden z nich se nad tím vlastně nepozastavil. Zabrali se každý svou stranu a po večerní očistě a převlečení do nočního úboru si konečně mohli pořádně odpočinout.

           Zavládla tma. Reivian hleděl do černi a poslouchal vlastní dech. Co jim dopoledne přinese?

           Přemýšlel, jak je na tom Andrail. Co asi prožívá… Touto dobou už měli být v Elbeře. Měli si prohlédnout město, věnovat poslední chvíle přípravě na zkoušky, poznat další uchazeče a předběžně uvažovat o dalších lidech do týmu. Místo toho…

           „Reii,“ prolomil Irdwald mlčení.

           „Irde?“ reagoval.

           „Chtěl jsem jen říct, že… jsi skvělý přítel,“ sdělil mu Irdwald.  

           Reivian mrkl. Nečekal to. „Díky,“ odpověděl zaskočeně. 

           „Dobrou noc,“ popřál mu jeho kamarád a pořádně se zachumlal pod svou přikrývku.

           „Dobrou noc.“