Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 18

Soudní přelíčení

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 16. září 2015 zemského času)

 

         Nacházeli se ve výslechové místnosti. Elmiriel u stráží zařídil, aby Andrailovi sundali pouta a nechali je o samotě. Dokonce docílil i toho, že jim donesli džbánek s vodou a tři pohárky.

         Andrail, který teď měl volné ruce a mohl se chopit skleničky s vodou, si přeci jen připadal alespoň o trochu důstojněji. Přesto sklápěl pohled, hleděl do stolu a neměl se k tomu, aby se ptal nebo cokoli říkal.

         Elmiriel nasadil odtažitý, vážný výraz. Reivian působil ustaraně.

         Mlčeli. Atmosféra ve vzduchu těžkla každým mžikem.

 

         Elmiriel si přisedl na protější stranu stolu. Sledoval Andraila.

         „Měl bys vědět, co se teď bude dít,“ pronesl věcně.

         Andrail k němu váhavě vzhlédl. Neřekl nic, ovšem otázka v jeho pohledu byla zřejmá.

         Elmiriel stejně věcným tónem pokračoval s podáváním informací. Vysvětlit Andrailovi, z čeho přesně je obviněn, jaké má možnosti a co bude následovat. Také Andraila informoval, kdo byli sourozenci, které napadl.

         Andrail ho mlčky poslouchal. Po chvíli už opět očima vytrvale probodával desku stolu. Vstřebával informace a snažil se s nimi v nitru nějak popasovat. Pokoušel se potlačit beznaděj a pocity naprosté marnosti, které se mu prožíraly do mysli. Musí přeci najít nad situací nadhled. Musí to zvládnout… Není v tom sám! To vědomí bylo zvláštně uklidňující. Reivian tu pořád je! A Elmiriel, ač to Andrail nedokázal pochopit, je na jeho straně…

         Jenže, to v konečném důsledku bylo tak strašně trapné! On by si přeci měl umět poradit!

 

         Líčení bylo stanoveno na šest pět místního času (11:20 zemského). Ještě předtím se rozhodující trojice seskupila v soukromí pracovny, aby si o případu promluvila. Elmiriel na setkání dorazil také. Larnš s Irdwaldem zůstali vyčkávat na chodbě. Reivian dělal společnost Andrailovi ve výslechové místnosti, kam se vrátili stráže. Čekali.

 

         Řízení se odehrálo jinde, v menší soudní místnosti uzpůsobené pro tyto případy. Nacházel se tu stůl v čele, u něhož seděla trojice soudců. Lavice proti němu, na níž usedal obžalovaný. A několik dalších židlí za nimi.

         Prostřední židle za stolem náležela radní Harah Tálkihě, mravokazatel Rházsra seděl po její pravici a vyšetřovatel Thársiga po její levici. 

         Andrail seděl naproti nim, vedle něho se usadil Elmiriel a na úplném kraji Reivian. Larnš s Irdwaldem zabrali židle za nimi.

         V úplném rohu seděla za psacím strojem zapisovatelka připravená vést z řízení řádný záznam.

 

         Úvodního slova se ujal pan Thársiga. Strohým hlasem uvedl řízení a přednesl projednávaný přečin – napadení a veřejné ohrožení, ke kterému došlo přímo na Rharských slavnostech.

         Andrail pevně semkl rty.

         „Chcete se k obvinění nějak vyjádřit?“ předal pan Thársiga Andrailovi slovo.

         Ten k němu vzhlédl. Prohlédl si oba dva další přísedící. Vnímal to klepání psacího stroje. Ať už to skončí!

         Musel něco říct. Jen najít hlas mu připadalo tak strašně těžké!

         „Já si uvědomuji, že mé jednání… bylo hloupé,“ vydechl. Mluvil tiše, ve tváři zčervenal. Bylo to vážně tak strašně trapné! „Selhaly mi nervy,“ hlesl. „Nezamýšlel jsem… ohrozit nikoho z návštěvníků Slavností… Neuvědomil jsem si, kde jsme…“

         „Na jakém místě by podle vás, pane Sahario, bylo přípustné někoho napadnout takovým způsobem?“ zeptal se pan Thársiga, mluvil odměřeně, ale cosi v jeho tónu se zdálo sarkastické.

         Andrail nakrčil čelo. „Například… při řádném souboji…,“ odpověděl opatrně.

         „Hm…“

         „Omlouvám se za poznámku mimo téma,“ ujal se slova mravokazatel. Pohledy se stočily jeho směrem.

         „Ráno jsem měl to štěstí promluvit si s ministrem Nelanikou,“ obeznámil je konverzačním tónem. V Andrailovi hrklo. Kam tím směřuje?!

         „Svěřil se mi, že odpoledne na jeho nejmladší syny zaútočil jakýsi vzteklý mladík,“ pokračoval mravokazatel. Více to nerozváděl, protože obrátil svou pozornost na Andraila.

         „Nevíte, o tom něco, pane cir Sahario?“ probodl pohledem černovlasého prince.

         Andrail na něho nevěřícně upřel zrak. Jeho srdce šokem zapomnělo na jeden úder. Jak na to má odpověď?! Oni to vědí? Vědí… Tohle ale přeci nemůže přiznat. Cítil ochromení a paniku, která se šířila jeho tělem. Co má říct?! Připadalo mu, že najednou má v hlavě úplně prázdno. Jedna věc je mít na krku obvinění z napadení v afektu, ale kdyby k tomu přihodili ještě Nelanikovy…

         „Já…,“ vykoktal zdráhavě.

         „Incident, který zmiňujete, je jistě velmi nešťastný,“ vložil se do toho Elmiriel odměřeným tónem. „Rád bych však připomněl, že jsme tu kvůli jinému případu. Pokud se nemýlím, v tuto chvíli není známo nic, co by pana cir Sahariu s incidentem, který zmiňujete, pojilo.“

         „Jistě,“ souhlasil mravokazatel. „Pouze jsem chtěl podotknout, že kdyby se cir Saharia opravdu účastnil i tohoto napadení, jistě by to byla přitěžující okolnost…“

         „Ministra Nelaniku ani jeho děti neznám…,“ zmohl se Andrail konečně na zformulování své reakce. Vlastně to byla naprostá pravda.

         „Přirozeně,“ pokýval mravokazatel hlavou.

 

         Soud pokračoval. Položili ještě několik otázek, odpovídal především Elmiriel. Na pár drobností se zeptali Reiviana, který potvrdil výpovědi. Andrail si připadal naprosto mimo, jako ve zlém snu.

         Irdwaldovi nikdo otázku nepoložil (ostatně dotyčný mladík se toho bál od začátku přelíčení, že by mohli chtít i jeho výpověď!). Larnš působil znuděně. Opravdu to byla nuda…, vždyť stejně všichni všechno věděli, museli to tak protahovat?

         Soudcové se před vynesením rozsudku odešli poradit.

         Ta doba před jejich návratem byla úděsná. Andrail se nervozitou celý ošíval. Věděl, že teď už osud na svou stranu nijakým způsobem nezvrátí.

 

         Když se vrátili, slova se opět ujal pan Thársiga.

         „Andraile cir Sahario, dospěli jsme k tomuto rozhodnutí. Za váš prohřešek vám bude uložen trest. Jsou možné dvě podoby trestu a na vás je, jakou z nich zvolíte. První možností je pokuta, a sice ve výši 100 000 zarharských deranů. Tato částka musí být složena v hotovosti a okamžitě. Druhou možností jsou tři odpoledne na pranýři.“

         Andrail sledoval Thársigu při vynášení svého rozsudku. Jeho slova se do jeho vědomí dostávala pomalu. Rozšířil oči. Sto tisíc?! To opravdu nebylo málo! Navíc u sebe pořád neměl ani svoje věci! Nemluvě o tom, že si s sebou do města skutečně nebral takovou obrovskou částku. Vlastně ji ani neměl v hotovosti. Byl zvyklý vypisovat šeky… Jenže… Řekli: v hotovosti a okamžitě. Přímo to udělali tak, aby ve skutečnosti vůbec neměl na výběr?!

         Tři odpoledne na pranýři?! Andrail se celý orosil. Najednou mu bylo opravdu špatně. Jen z představy té situace ho chytaly mdloby. Jímala ho hrůza. Měl by být připoután k tomu sloupu… Vystaven zrakům lidí… Kdo všechno by ho tak mohl vidět?!

         Navíc ty přijímačky pak určitě nestihne… Zaplavovala ho marnost. Ne! Raději se zabije, než aby byl vystaven něčemu takovému!

         „Snad nebude panu cir Sahariovi překážet, když volbu učiním za něj,“ ozval se Elmiriel. „Zaplatíme pokutu,“ prohlásil.

         Andrail věnoval pohled nechápavý Elmirielovi. Jak?! Z čeho?!

         Jenže Elmiriel na něj nijak nereagoval, jednoduše vytáhl svou tašku, se kterou přišel, z níž začal vytahovat svazky bankovek a vykládat je na stůl, dokud neseskládal patřičnou částku.

         Andrail zaraženě hleděl na obnos peněz na stole. Cosi v něm pocítilo velkou úlevu, jiná část jeho já si přála naráz přestat existovat. Druhý syn místokrále Dalesiany za něj právě zaplatil pokutu. To je nepřípustné! To je tak zahanbující! Opravdu klesl takhle hluboko?

 

         Propustili ho. Vrátili mu jeho věci. Stál venku před stanicí obklopen sestavou lidí. Irdwald, Reivian, Elmiriel… Posledního kluka neznal, nepředstavili se. Nestál o to. Andrail opravdu ze všeho nejvíc teď toužil potom někam zalézt, stočit se do klubíčka a utápět se v sebelítosti. Nedokázal mluvit. Musel si to všechno srovnat v hlavě.

         Elmiriel jim objednal kočár. Zanedlouho dorazili k jeho bytu.

         Na Andraila čekal připravený jeden z pokojů, jeho kufry s věcmi… Zavřel se v něm. První místo, kam černovlasý šlechtic zamířil, byla koupelna. Luxusní vana, horká koupel, mýdlo! Andrail nikdy nevěřil, že bude šťastný za takovou prostou věc. Mohl ze sebe smýt všechen ten hnus, tu špínu… Užíval si koupel. Po ní se pořádně vysušil, oblékl se do slušného čistého oblečení. To přechozí nechal ostentativně na zemi. Nevěřil, že by si ho na sebe kdy později dokázal dát, že by bylo možné z té látky tu odpornost vyprat. Ne, bude ho muset vyhodit…

         Z koupelny se vrátil do pokoje, kde mu na stůl nachystali jídlo. Andrail si uvědomil, jak obrovský má hlad, až když pochutiny viděl. Vrhl se na pokrmy a během chvíle je spořádal. Starají se o něj. Prokázal jim, že je k ničemu, ale oni se o něj stejně starají… Dává to smysl?

         Měl by jim poděkovat? Opravdu se necítil na to vylézt z pokoje…, konfrontovat se s nimi. Ne, teď ne… Neměl na to sílu. Potřeboval ten okamžik, kdy své ostudě bude muset před nimi čelit oddálit.

         Padnul do postele, objal polštář a tvrdě usnul…

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 27. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 16. září 2015 zemského času)

 

         Reivian s Irdwaldem trávili odpoledne spolu. Hráli karty, studovali…

         Larnš se v průběhu dne vytratil a vyrazil za zábavou.

         Elmiriel seděl na terase a hleděl ven. Přemýšlel.

 

         Andrail se probudil až k večeru. Nejprve se dezorientovaně rozhlédl kolem sebe. V pokoji již vládlo přítmí. Zůstal ležet. Uvědomění přišlo náhle jako vlna, celého ho zaplavilo. Vězení, líčení, Elmiriel…

         Andrail pevně semknul víčka. Zlý sen! Určitě je to jen zlý sen. Nestalo se to! Věděl ale, že milosrdný spánek ho už neukonejší. Stejně jako popírání reality nemělo význam.

         Posadil se na posteli. Rozsvítil lampičku. Zkontroloval hodiny. Pohlédl na dveře.

         Měl by vyjít ven? Měl by zjistit, co a jak? Měl by si s nimi… promluvit?!

         Jistě, že by měl. Věděl to.

         Jen… Jen prostě nechtěl!

         Je úplně k ničemu. Prokázal to dostatečně. Teď to všichni vědí. Ví to jeho rodina. Pochopil to Lisiantar. Teď to zjistili i Rei, Irdwald, Elmiriel a ten kluk, jehož jméno neznal!

         Smrt se najednou začínala opět zdát příjemnou alternativou.

         Lepší umřít, než čelit této hanbě!

         Složil hlavu do dlaní a popotáhl. Copak je opravdu taková troska?

 

         Zaklepání. Proč se o něho starají? Kdo za ním chce lézt? Rei?

         Chtěl by vidět Reie?

 

         Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil Elmiriel.

         „Dobrý večer,“ pozdravil starší mladík. „Jsem rád, že už jsi vzhůru.“ Věcný, zdvořilý tón.

         Andrail se raději podíval k oknu. Snažil se uvnitř sebe uklidnit. Dobře, musí si s ním promluvit. Vyslechnout si připomínky. Elmiriel jich bude mít určitě spoustu. Bohužel oprávněných…

         „Ty peníze ti samozřejmě vrátím,“ hlesl. Nedokázal ho ani pozdravit.

         „To doufám,“ reagoval Elmiriel klidně. Zavřel za sebou dveře. „Kvůli tomu ale za tebou nejdu.“

         „Chápu, že to bylo selhání…,“ pronesl Andrail. „Trestuhodné selhání…“ Vždyť to Andrail ví! Elmiriel mu to nemusí říkat!

         „Pokud si to uvědomuješ, můžeš se poučit pro příště,“ zkonstatoval Elmiriel. „To je důležité.“

         Vážně to vidíš takhle?! Andrail se na něj zaraženě podíval. Elmiriel stál pár kroků od něho. Zpytavě si ho prohlížel svýma smaragdovýma očima.

         „Andraile,“ oslovil ho. „Co tě žere?“

         Andraila to zaskočilo. „Nic,“ odsekl. Co to bylo? Takový přímý útok?!

         „Nesmysl,“ ujistil ho Elmiriel. „Je to na tobě poznat. Užíráš se. Řekni mi, o co jde,“ znělo to jako rozkaz. „Chci to vědět.“

         Andrail na Elmiriela dlouze hleděl, než odvrátil zrak. Zadíval se na stěnu.

         Elmiriel vyčkával.

         Andrail sváděl svůj vnitřní boj. Tak strašně moc se chtěl někomu svěřit! Ale copak může?! Může to říct zrovna Elmirielovi?! A co když to může říct právě jemu. Vždyť už se před ním znemožnil dost, těžko může v jeho očích ještě klesnout…

         Andrail se kousnul do rtu.

         „Já…,“ začal po další odmlce, „jsem odporný člověk,“ prohlásil. „Přitahuje mě…, toužím po… svém bratranci, po Lisim,“ řekl nahlas tu skutečnost, která ho tížila celé ty roky. „Já vím, že je to muž… Přitahují mě muži! Vím, že to je špatně,“ sypal ze sebe. Semknul víčka, aby zabránil uniknout slzám. „Snažím se to potlačit, vážně se snažím…, ale ono to nejde! Nejde to!“ vychrlil, zoufalství prosáklo do každého jeho slova. „Už nevím, co s tím…“

         Umlkl. Snažil se potlačit vzlyknutí. Nepodíval se na něj. Nechtěl vidět definitivní zavržení, které určitě musí nastat.

         Vnímal, že Elmiriel přišel blíže k jeho posteli. Copak mu chce rovnou jednu vrazit?

 

         „Andraile,“ Elmirielův hlas zněl měkce. „Podívej se na mě!“

         Proč by to měl udělat? Váhavě vzhlédl.

         Elmiriel položil ruku na jeho rameno, vpíjel se pohledem do jeho očí.

         „Dovolíš mi tě políbit?“ zeptal se.

         Andrail nerozuměl. Musel se zbláznit. Nebylo přeci možné, aby Elmiriel položil takovou otázku. Musel si z něho dělat srandu. Byl to jen krutý žert? Absurdita. Jenže Elmiriel vypadal naprosto vážně. A Andrail si uvědomil, že si v daný moment nepřeje nic jiného. Přistihl se, jak přikývl.

         Elmiriel se přiklonil a něžně se dotkl svými rty Andrailových. Andrail cítil, jak celým jeho tělem projel vzrušivý záchvěv. Byl v šoku, nedokázal protestovat. Nechtěl protestovat! Elmiriel využil jeho pootevřených rtů a polibek prohloubil. Líbal ho.

         V Andrailovi vybuchl ohňostroj emocí. Přistihl se, že se do polibku zapojil. Nepřemýšlel nad tím. Tělem se mu šířilo spokojené teplo… Jeho první pořádný polibek! A byl krásný.

         A pak to Elmiriel ukončil. Usadil se vedle něj na postel.

         Andrail na něho omámeně hleděl. Co to mělo znamenat?! Elmiriel se zbláznil?!

         „Poslouchej mě,“ vyzval ho Elmiriel. „Žádná láska není druhořadá,“ prohlásil. „Láska je prostě láska,“ dodal.

         Andrail nedokázal pobrat, co se právě stalo. Pořád na Elmiriela zíral. Nedokázal tomu uvěřit. Tohle je nějaká hodně divná realita zcela přitažená za vlasy! Nejspíš se mu to zdá! Ještě se nestihl vzbudit.

         „Je to v pořádku,“ ujistil ho Elmiriel. „Nemusíš to potlačovat. Na tom, že se ti líbí muži, není špatného vůbec nic!“

         A pak stavidla emocí definitivně povolily, však je Andrail ještě nestihl uzavřít, do jeho očí vhrkly slzy a on se rozvzlykal. Schoulil se na Elmirielově hrudi, zabořil hlavu do jeho košile.

         Elmiriel ho objal, konejšivě ho začal hladit po vlasech...

         „Já se nechci stát králem,“ doznával se Andrail k dalším svým trápením. „Nikdy jsem o takovou pozici nestál… Jenže matka nikdy neposlouchá! Nikoho to nezajímá… Všem je to úplně jedno…“

         Elmiriel poslouchal, nechal Andraila, ať mluví.

         „Erianel je ve všem tak… přirozený. Hezký, chytrý, laskavý... Všichni ho maj rádi… Lisi ho má rád… Jenže ten zrzavý zmetek si ho nezaslouží!“

         „Tuto volbu nech na Lisiantarovi,“ usmál se Elmiriel. „Ty si taky jednou najdeš někoho chytrého a laskavého, kdo tě bude mít rád.“

         Andrail se zarazil. To, co předvádí teď, je snad ještě nepřípustnější než to všechno předtím. Takové úděsné fňukání!

         Odtáhl se. Vymanil se od Elmiriela a zadíval se na něho.

         „Zapomeň na to,“ vyzval ho podrážděně. „O nikoho nestojím!“

         Elmiriel zkřivil rty v úsměv. „Je ti líp?“  

         Zamračil se na něj.

         Elmiriel zvedl ruku a k Andrailova šoku ho píchl do nosu. „Bude to v pohodě. Stačí, když se přestaneš chovat jako vůl!“

         Andrail si odfrkl. „Ptal jsem se tě na radu?“ sykl. Z nějakého důvodu ho ale koutky zrazovaly, cuklo mu v nich a přeci jen působil spíš pobaveně, než naštvaně.

         „Neptal,“ usoudil Elmiriel. „Ale já prostě rád rozdávám moudra,“ usmál se. „Dej se trochu dohromady a přijď za námi na večeři,“ vyzval ho. „A, mimochodem, kdyby sis chtěl popovídat, klidně se na mě kdykoli obrať!“ 

         S tím opustil místnost.

 

         Andrail hleděl na zavřené dveře.

         Ukazováčkem si přejel po spodním rtu. Vybavil si chuť Elmirielových rtů... Co kdyby… Byl by ochotný zajít i dál?

         Ta myšlenka zelektrizovala snad všechny buňky v jeho těle. V tváři celý zrudl, přitáhl si polštář a zabořil do něj obličej!

         Ne! 

         Copak je prokletý?! Myslet si na Elmiriela?! To by byl ještě větší skandál, než kdyby se dal opravdu dohromady s Lisim!