Stinná zákoutí tisového háje - Kapitola 1

Bez komplikací by to nešlo! 

 

         Je třeba dojít až nakonec zahrady, projít branou a vydat se vzhůru k horám... Není těžké najít horskou cestičku. Říká se, že už jí dávno nikdo nechodí. Všichni přeci vědí, že vede na zapovězené místo. Ke staré rozpadající se pevnosti, kterou obklopuje tisový háj. Otázka tedy zní, proč je vyšlapaná?

 

| Císařství Zarhara, město Derbara, 23. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

  (tj. sobota 12. září 2015 zemského času)

 

         „Vaše jméno.“

         Starší muž v uniformě seděl za stolem a zapisoval údaje do protokolu. Nevlídně přitom hleděl na mladíka, který se mračil na židli před ním. U východu z místnosti stál další uniformovaný muž.

         Mladíkovi by to celé možná přišlo i směšné, ale to by to musel slyšet jen jako nějakou absurdní historku a ne být aktérem této frašky. Zadrželi ho, když si prohlížel fontánu na náměstí. Asi si mysleli, že ji chce ukrást… Ne, nedávalo to smysl. Možná tu sedí jen proto, že strážníci potřebují vykázat nějakou činnost?

         „Jmenuji se Ezrath Ardsiasár Pálamíra,“ prohlásil.

         Vyšetřoval se zarazil, vzhlédl od papíru a mladíka proklál dalším nepříjemným pohledem. „Jakže?“

         Ezrath si dal záležet, aby neprotočil očima. „Ezrath,“ zopakoval své křestní jméno. „Je to allarské jméno,“ vysvětlil. „V allarském písmu se to píše jako: Ez-ra-th, Dálarijci to napíší jako E-z-r-a-t-h,“ vyhláskoval, „v zarharštině by se to mělo psát jako v dálarijštině,“ dodal a do očí mu vstoupilo něco provokativního, „většinou to ale její mluvčí zapíší jako E-z-r-á-h. To je samozřejmě špatně.“

         Vyšetřovatel ho vraždil očima. „Jste z Dálari?“

         „Ano,“ přikývl. „Bydlím s matkou v Átmarívě, to je na jihu, velké přístavní město…“

         „Co tedy děláte tady?“ zavrčel. „Átmaríva je odsud… zatraceně daleko.“

         „Přestupuji na vlak,“ vysvětlil Ezrath a bezelstně se usmál. „Pane, já nevím, z čeho mě podezíráte, ale jestli si budeme povídat ještě o něco déle, mohl by mi můj vlak ujet… Což by pro toto nádherné město znamenalo, že bych v něm musel setrvat o něco déle. Což, předpokládám, by se vám moc nelíbilo…“

         „Dávejte si pozor, Ezráte,“ varoval ho. „Drzost tu nestrpíme.“

         „Ezrathe,“ posteskl si. „Je to Ezrath,“ připomínal, „nikoli Ezrát.“

         „Proč máte allarské křestní jméno?“

         Ezrath vyfoukl vzduch a pohodlněji se rozvalil na židli. „To je celkem dlouhý příběh. Chcete krátkou nebo dlouhou verzi?“

         Vyšetřovatel do něho zabodl natolik nevraživý pohled, že se mladík jen uculil. „Chápu, takže stručnou…,“ usmál se. „Můj otec je ze světa Arnos, z království Laerdatrikka. Hodně cestoval, i mezi světy, a na jednom z nich potkal moji matku. Když jsem se narodil, žili moji rodiče v Karhwase, to je hlavní město už zmíněného království… Předpokládali, že budu vyrůstat tam, takže mě pojmenovali, v rámci možností, po allarském způsobu… Vlivem řady okolností, jako je třeba převrat v Tallantridě a následná kapitulace vládnoucí rodiny do rukou tallantridského uchvatitele, museli rodiče toto rozhodnutí přehodnotit. Tudíž jsme se přestěhovali do matčina rodného města, kterým je Átmaríva v království Dálari na světě Krat… No, a protože otcovo příjemní bylo pro místní úředníky nestravitelné a taky proto, že můj otec chvíli poté zdrhl a nikdo netuší kam, upravila mi máma jméno podle dálarijských zvyklostí…“

         „Jméno vašeho otce,“ poručil si vyšetřovatel.

         „Ardsias Allarrrasa,“ odtušil. „V hláskovém přepisu tam skutečně jsou dvě l a tři r… Znamená to Stříbroskála.“

         „Stříbroskála,“ zopakoval po něm vyšetřovatel s despektem a vyměnil si pohled s kolegou u dveří. Ezrath v jeho výrazu mohl přímo číst otázku: „Cos to sem dotáhl za kreténa?“

         „Dobrá tedy,“ řekl vyšetřovatel přísně. „Poslední šance, mladíku. Jaké je vaše skutečné jméno? Účel návštěvy Derbary?“

         Ezrath si povzdechl. „Mám průkaz totožnosti, chcete ho vidět?“ rozevřel plátěný baťoh, který měl doposud položený na podlaze. Z něho vytáhl malou útlou knížečku v kožené vazbě – průkaz totožnosti vydávaný v Dálari a podal ho vyšetřovateli.

         Ten ho se zachmuřenou tváří přijal a otevřel. Dokument potvrzoval Ezrathova slova.

         „Cestuji do Elbery,“ vysvětlil Ezrath, vytáhl tvrdé desky, v nichž měl uložené další dokumenty. „Království Dálari je členem Zarharského spolku, pochopitelně stejně jako císařství Zarhara,“ snažil se, aby mu ironie neprosákla do tónu, ale příliš se nezadařilo, „Tady mám listinu opravňující k cestování po zemích Spolku,“ vytáhl příslušný list papíru. „Jak můžete přečíst přímo zde, vydalo ho Císařské společenstvo alchymistů,“ sděloval trpělivě a ukázal na patřičná místa, „Jak vidíte, jsou tu všechny podpisy i razítka,“ ukázal na další místa na papíře. „Do Elbery cestuji proto, abych se účastnil přijímacích zkoušek na tamní Alchymistickou akademii, určitě ji znáte… Pozvání k přijímacím zkouškám mám zde,“ předvedl další papír.

         Vyšetřovatel se mračil na všechny předložené dokumenty.

         „Stačí vám to jako důkazy potvrzující má slova?“ ptal se Ezrath. „Mohli byste mi prosím vrátit můj kufr a propustit mě? Rád bych stihl ten vlak…“

         „Ne,“ uťal ho vyšetřovatel podrážděně. „Nejprve ověříme pravost vašich dokumentů.“

         Ezrath se protočení očí už neubránil. „Pokud je to opravdu třeba…“

 

_

 

         Utíkal městem jako splašený. Drželi ho tam ještě dlouho, než si skutečně prověřili každý z jeho papírů, zkontrolovali obsah kufru, baťohu, … Nakonec museli zkonstatovat, že mladík se zřejmě skutečně neprovinil ničím protiprávním (pokud za protiprávní nepovažujeme chuť prohlédnout si město, která ho už ovšem nadobro přešla) a není žádný další důvod, proč by ho měli na stanici držet. Propustili ho. Jenže vlakové nádraží se nacházelo téměř na druhé straně Derbary…

         Ten vlak ale musel stihnout! Za prvé potřeboval do Elbery dojet včas, za druhé cena lístku byla na jeho poměry vražedná. Kdyby mu měl propadnout… Na to ani nemyslet!

         Zrychlil. Vyběhl schodiště, proběhl uličkou… Vždycky měl dobrý orientační smysl, takže ačkoli navštívil tohle město prvně, věděl, kudy jít. Konečně před sebou spatřil budovu nádraží. Ještě proběhnout hlavním prospektem, další schody… Bránu nádraží už měl před sebou, když mu na kufru povolila přezka. Otevřel se a část věcí se mu na místě rozsypala. Ezrath ztuhl. Všechny lahvičky měl zajištěné proti rozbití, ovšem… Hodiny nemilosrdně kráčely kupředu. Nadávky a narážky lidí kolem sebe nevnímal. Rychle se sklonil a začal věci sbírat a ukládat zpět do kufru.

         Hotovo. Vyskočil na nohy, rozběhl se. Proběhl na nádraží.

         „Vlak do Elbery, prosím,“ vyhrkl na prvního průvodčího, na kterého natrefil.

         „Kolej 5, ale chlapče, ten vlak už…“

         „Díky,“ vystřelil ven. Rozhlédl se. Kolej č. 5. Ano, opravdu tam viděl dlouhý dálkový vlak. Jenže měl velice podstatnou vadu. Byl v pohybu! Poslední vůz opouštěl oblast nástupiště. Ezrath zamrzl na místě. Mohl mu už jenom zamávat… Tohle by už nedoběhl, ani kdyby čirou náhodou byl dobrý sprinter a neztratil plíce už někde cestou…

         Pootevřel ústa v němém šoku. Stál tam, lapal po dechu. Vstřebával to uvědomění…

         Jeho vlak mu právě ujel.

         Ujel!

         Netuší, kdy jede další…

         Lístky jsou drahé…

         Ten jeho, za který už tak utratil majlant, mu je už úplně k ničemu… Může si z něho složit možná tak vlaštovku.

         Pokud nedorazí na přijímací zkoušky včas…, nemusí jezdit vůbec!

         Zavřel oči. Nádech, výdech.

         Každý problém má přece nějaké řešení…

 

         Nejpozději 29. dne IV. měsíce se musí hlásit na Akademii.

         Cesta z Derbary do Elbery trvala vlakem bezmála 3 dny.

         Je 23. den IV. měsíce, pokud vyrazí do 26. dne měl by to stále stihnout…

 

         Vystál si frontu u pokladny. Nevlídně vyhlížející muž ve středních letech sedící za okýnkem ho proklál mrzutým pohledem. Ezrath si v duchu posteskl. Co je tohle za město, že jsou tu všichni tak strašně milí?

         „Dobrý den,“ pozdravil s úsměvem.

         Pokladní se zamračil ještě o něco více, jen něco zabručel.

         „Potřebuji se dostat do Elbery,“ usmíval se Ezrath. „Kdy jede nejbližší vlak?“

         Pokladní protočil očima, zahleděl se do nějakých papírů, chvíli v nich listoval „Ještě dnes,“ utrousil. „Ve dvě pět místního času přesně.“

         Ezrath cítil, jak mu padá kámen ze srdce. „Potom prosím jeden lístek, do 4. třídy…“

         Pokladní se chvíli přehraboval v dalších papírech, než mu věnoval výsměšný pohled. „Všechny lístky do této třídy již byly vyprodány.“

         Ezrath zamrkal. „Aha, tak do třetí…“

         „Vyprodáno,“ informoval ho nevlídně.

         „Jsou nějaké volné lístky do tohoto vlaku?“ ptal se Ezrath. Za ním se prodlužovala fronta podrážděných lidí.

         „Ano, je několik volných míst v první třídě,“ sdělil mu pokladní.

         Ezrath se rozpačitě uchechtl. První třídě? Něco v něm se právě hystericky smálo.

         „Kolik by stál takový lístek?“

         Pokladní si ho prohlédl hodnotícím pohledem. „20 000 zarharských deranů,“ odtušil.

         Ezrath zamrkal, zesinal a na pár vteřin mu došla slova „Ehm… Kdy jede nějaký další vlak? Ideálně takový, kde by byla volná místa i v nějakých nižších třídách?“

         Pokladní znovu protočil očima, dával mu najevo, že jej jeho požadavky opravdu obtěžují. Listoval ve svých záznamech. „27. dne IV. měsíce,“ odtušil.

         „Aha,“ Ezrath ztěžka vydechl. Zřejmě tedy nemá na vybranou, co?

         „Dobrá tedy,“ usoudil a obdařil pokladního zářivým úsměvem. „Beru tu první třídu dnes ve dvě pět,“ prohlásil. Vypadalo to, že v tu chvíli pokladního šokoval. Sjel ho velice podezřívavým pohledem, než zabručel, „Dle vašeho přání, pane.“

 

         Seděl na lavičce, kufr uložený pod sebou. Tohle měla být jeho cesta za snem! Tak proč si připadal jako v noční můře? Právě utratil veškeré svoje peníze za jeden posraný lístek. Zbylo mu jen pět ubohých měďáků. Za ty si nekoupí ani chleba. Je skvělé, že má lístek, když cestou pojde hlady. Kdyby náhodou ty příjímací zkoušky nesložil, nebude se mít ani jak dostat zpátky. Život je prostě bezva, když se daří… Ezrath se bezmocně rozesmál. Co bude dělat? Asi by se měl naučit krást nebo šlapat, jinak to asi nepůjde. Tedy ještě by mohl vynalézt kámen mudrců, že jo…

         Tentokrát se už neodvažoval z nádraží hnout. Kdyby mu měl ujet i tento vlak, asi by si to šel hodit na první strom. Neodvažoval se ani přimhouřit oko. Vlak dorazil jen s malým zpožděním. Ezrath vstal a nejistě se vydal k příslušným vozům. Když už to bude nejdražší věc, kterou si kdy v životě pořídil, snad to bude stát alespoň za to. Průvodčímu ukázal svůj lístek, ten pouze kývl, vynesl mu do vlaku kufr a pak ho vedl k příslušnému kupé. Ezrath se ani nestačil podivovat nad zdobným interiérem.

         Dorazili ke dveřím, které číslicemi ze zlata oznamovaly kupé č. 9. Průvodčí předtím, než mu otevřel dveře, zaklepal. „Omlouvám se za vyrušení, pane,“ prohodil k někomu, kdo kupé již obýval.

         „Prosím, pane,“ vyzval Ezratha. Ten se tvářil nadmíru rozpačitě. Opatrně nakoukl, než vstoupil. Kupé bylo prostorné, vybavené dvěma širokými lůžky, stolkem a úložným prostorem, kam mu průvodčí uložil jeho kufr. Rozhlédl se. „Děkuji,“ vydral ze sebe. „Dobrý den,“ pozdravil vzápětí.

         Na jedné z postelí seděl mladík stejného věku, který si ho kriticky prohlížel. „Dobrý den,“ oplatil mu odměřeným hlasem.

         Průvodčí se rozloučil a vytratil se.

         „Jmenuji se Ezrath Ardsiasár Pálamíra,“ představil se. „Jedu do Elbery,“ dodal. Zkoumavě si prohlížel svého spolucestujícího. Mimoděk ho napadlo, kolik by si asi musel připlatit, kdyby chtěl mít kupé sám pro sebe?

         Druhý mladík měl delší rezavé vlasy svázané do ohonu černou stužkou, po tvářích měl rozeseté drobné světlé pihy a na svět hleděl hnědozelenýma očima. Doposud seděl, ale Ezrath odhadoval, že jsou přibližně stejně vysocí. Oblečení druhého chlapce tvořila bílá košile, vesta z tmavého brokátu a tmavé kalhoty. Než ho vyrušil, zřejmě si četl, protože v rukou držel knihu. Což byla asi ta lepší varianta, mohl totiž třeba spát a on by ho probudil…

         Mladík odložil knihu a postavil se. „Iriaian Erianel cir Taira,“ sdělil mu své jméno a podal ruku. „Těší mě, že vás poznávám,“ dodal. „Máme stejnou cestu.“

         Ezrath ruku přijal a pevně stiskl. Podle jména je tedy dotyčný z království Ceira, o tom ostatně svědčil i jeho přízvuk. Ne však, že by s obyvateli tohoto státu přicházel do styku. Ceira byla bohatá ostrovní země na západě, významný člen Spolku, ovšem také jeden z těch nejvzdálenějších. Jak dlouho už je asi zrzek na cestě?

         „Také mě těší,“ prohlásil Ezrath s úsměvem. „Mým cílem je Elberská Akademie,“ obeznámil ho. „Hodlám složit přijímací zkoušky a vystudovat ji.“

         Vlak se dal znovu do pohybu.

         „Můj plán je v podstatě identický,“ odtušil zrzek, který si sedl zpět na postel.

         Ezrath ho napodobil a zabral tu svoji. „Takže… pocházíte z Ceiry?“ nadnesl konverzačně. „Pane? Vaše Milosti…?“ zjišťoval, jak ho vlastně oslovovat.

         Zrzek mu věnoval zamyšlený, skoro pochybovačný pohled, jako by nevěřil, že tu první otázku myslí vážně. „Ano, přesně tak,“ přitakal. „Říkejte mi Erianeli,“ dodal, „to je vyhovující. Formality mě moc neberou.“

         Ezrathovi se ulevilo. „Dobře. Mně většinou říkají Ezro...“

         Erianel potřásl hlavou. Chvíli se mezi nimi vznášelo ticho.

         „Máš nějaké sourozence?“ vyzvídal Ezrath.

         Erianel mu věnoval další zkoumavý pohled. „Ano,“ odpověděl. „Mám čtyři starší bratry a dvě mladší sestry dvojčata.“

         „To u vás doma musí být docela veselo,“ hádal Ezrath.

         „Až moc,“ přitakal Erianel. „Proto jedu studovat, co nejdál od domova to jde.“

         Ezrath se zasmál. „Myslíš, že v Akademii bude víc klidu?“

         „To nevím,“ pokrčil rameny. „Právě jsem potkal tebe a ty působíš, že nezavřeš pusu…“

         Ezrath se zarazil. „Ruším tě?“

         „Ale ne,“ odbyl ho Erianel. „Už mi tu byla dlouhá chvíle… Odkud přesně jsi ty?“

         „Cestuji z Átmarívy,“ obeznámil ho, načež se pustil do líčení své cesty z přístavního města, kde žil, až do zážitků z Derbary.

         Zrzek ho poslouchal s mírně povytaženým obočím, na konci jeho vyprávění se už ale nepokrytě smál. „Jsi chudý jak myš, ale cestuješ první třídou. Tomu se říká styl.“

         Ezrath znejistěl. Vykládání této historky možná nebyl tak dobrý nápad. Zrzek sedící proti němu je minimálně zbohatlík, ačkoli na šlechtice by ho odhadoval spíše. Ezrath má zjevně dar na to zařídit si, aby se na něj ostatní dívali skrz prsty, co?

         „Máš s tím problém?“

         Erianel se ušklíbl. „Měl bych mít?“

         Ezrath ho přejel posuzujícím pohledem. „Vypadáš jako šlechtic.“

         „To zní, jako bys měl předsudky vůči šlechtě,“ nadnesl Ezrathův spolucestující pobaveně.

         Ezrath nepatrně přimhouřil oči. „To jsou zkušenosti…“

         Erianel vyprskl, chvíli kašlal smíchy. „My v Ceiře máme trochu pokrokovější smýšlení než tady u vás, víš. Navíc dostat pozvánku jen k příjímacímu řízení na Akademii, to chce mít buď něco v hlavě, nebo pořádné konexe, ideálně oboje… Musel jsi to Společenstvo snobů zaujmout, když ti dali šanci. Myslím, že bys jednou mohl dokázat velké věci!“

         To donutilo Ezratha zkřivit rty do pobaveného, byť ironického úsměšku. Velké věci, jo? S jeho štěstím se spíš dostane leda do velkého průseru… Jestli se už do něj nedostal. Nemohl se zbavit dojmu, že příjmení cir Taira už přeci jen někdy slyšel. Jen se mu jako na potvoru nedařilo vybavit v jaké souvislosti.