Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 28

Přijímací zkoušky (Andrail)

Útrapy a strasti

 

 

| Užitečné informace

|| Počítání času  | Jezero Elha 

| Alchymistická akademie v Elbeře (AAE) - přijímací zkoušky (základní přehled, podmínky, harmonogram) 

|| Tabulka a slovní komentář | Pouze tabulka

| Uchazeči

|| Rozdělení uchazečů pro první etapu přijímacích zkoušek 

|| Časový rozpis první etapy 

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 31. a 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. neděle 20. září a pondělí 21. září 2015 zemského času)

 

         Andrail zabral jednu z venkovních laviček. Zatímco vyčkával na příchod Reie s Irdwaldem, četl si knihu. Pro jednou upustil od odborné literatury a zvolil historický román. Vzhlédl, když uslyšel kroky. Rei s Irdem k němu mířili.

         „Jak jste dopadli?“ ptal se jich Andrail a usmál se.

         Oba příchozí tím dokonale zaskočil. Ird se zatvářil podezíravě. Rei úsměv opětoval, přesto mu v hlavě zahlodala myšlenka, kdy naposledy se Andrail o někoho zajímal s takovou přirozeností a jestli ho vůbec někdy viděl se takto uvolněně usmát? Co se mohlo stát?

         „Oba máme 50 bodů,“ sdělil mu Rei.

         „To je skvělé, gratuluji,“ prohlásil Andrail. Jakýsi hlásek v jeho hlavě sice nabubřele zahlásil, že by mu to mělo být jedno (nebo být dokonce dotčen, že oni mají lepší výsledek než on), přesto cítil úlevu. Opravdu byl rád, že Nelanikovi Irdovi s Reivem nedělali problémy.

         „A ty?“ ptal se Rei, jeho hlas zakolísal, jako by váhal, jestli tu otázku položit. Přeci jen i on poznal dvojčata ze Rhary…

         „25,“ trhnul Andrail rameny. Nechtěl to rozebírat více.

         „To znamená, že máš z praktické zkoušky 140 bodů celkem,“ počítal Andrail Reiovy body. „Ird má 150, já 155,“ shrnul jejich výsledky. „My tři jsme na tom tedy zhruba stejně…,“ komentoval.

         „Co vím, výsledky z mé skupiny jsou,“ Andrail se na okamžik zamyslel, jak si vybavoval hodnocení, „…, ten první Natiršan skončil v mínusu – 15 bodů, ten druhý má 85. Ti tři, ten blonďák má 135, ten druhý 190 a Miža získal 200.“ Netušil, proč se do jeho hlasu protknulo nadšení, když Mižu zmínil, nicméně to zaujetí skrýt nedokázal. Ten kluk byl prostě nejlepší.

         „Miža?“ ani Reiovi neunikl tón, který Andrail použil.

         „Uchazeč č. 36,“ řekl Andrail o něco odtažitěji. „Víte, jaké výsledky mají ostatní u vás?“ zajímal se pragmatičtěji.

         „Ano,“ odpověděl Irdwald, „42 má 170 bodů,“ začal, „43 získal 150, 44 185 bodů a 45 získal 80 bodů.“

         Andrail se nepatrně zachmuřil. Najednou mu Nelanilovi leželi v žaludku o něco více. Nebýt jich, mohl mít o 25 bodů víc! Když si to v hlavě prozatímně seřadil, vypadalo to takhle: 200, 190, 185, 170, 155, 2x 150, 140, 135, 85, 80, -15.

         Andrail byl z jejich dvanáctky pátý, Ird se s kýmsi dělil o šestou příčku, Rei byl sedmý.

         Andrail odhadoval, že ti, co mají pod stovku (natož ti v mínusu), už nemají šanci se dostat.

 

         „Bez toho, abychom znali výsledky testů, se těžko cokoli odhaduje,“ mínil Reivian, „Dle mého názoru si stojíme slušně. Naše šance vidím nadějně.“

         „Nevím,“ mínil Ird, „každý bod dobrý… A jestli má někdo 200 a my jsme 50 bodů za ním…“

         „Zase kolik lidí bude mít 200 bodů, že?“ opáčil Rei.

         „Pokud vím, třeba Erianel je perfektní lukostřelec,“ prohlásil Irdwald.

         Andrail sebou cukl, jako by ho něco píchlo. Cir Tairovo jméno vyvolalo vzpomínku na Lisiho.

         „Lisi míň než 200 mít taky nebude,“ mínil s jakousi odevzdanou hořkostí.

         Rei vnímal změnu nálady jejich prince.

         „Já bych to neviděl tak černě,“ povzbuzoval je. „Ještě je před námi pohovor…“

         „Nebo můžeme jít poměřit síly v souboji,“ ušklíbl se Irdwald. Ne, nemyslel to vážně. Nehodlal riskovat, že by o své těžce získané body přišel.

         Andraila ta myšlenka ale zaujala, „To můžeme,“ souhlasil. „Přinejmenším to obhlédneme a uvidíme…“

 

-

 

         Souboj byla volitelná disciplína v rámci praktické zkoušky. Kdokoli chtěl, mohl si zkusit vylepšit (nebo pokazit) bodový zisk v aréně. Každý souboj mohl trvat maximálně jednu kratskou minutu (tj. tři a jednu třetinu zemských minut). Využívat se mohl pouze připravené (schválené) meče, nikoli magie. Vítězem se stal ten, který uštědřil protivníkovi buď jeden kritický, nebo tři menší zásahy. Po uplynutí času byl vítězem ten, kdo uštědřil zásahů více. Skončil-li zápas nerozhodně, byl prohlášen za remízu.

         Bojoval-li uchazeč proti uchazeči, byl bodový zisk následující: vítězství: + 20, prohra: - 10, remíza: - 5.  

         Věřil-li uchazeč svým schopnostem, mohl vyzvat některého ze studentů staršího ročníku. V takovém případě bylo bodování pro uchazeče následující: vítězství: + 40, prohra: - 20, remíza: 0.  

         Aréna byla otevřená odpoledne 31. IV. i odpoledne 32. IV. od 1H | 3S do 2H | 3S (tj. 14:00 – 18:00 zemského času). Každé odpoledne na ni dohlížela ze čtvrťáků Rewora Lanwalthalt wast Urangdsart, s libovolným počtem dalších studentů, pod dozorem mladého učitele Mistra Kalzaráha Vilsráhíra Harzy.

 

-

 

         Dorazili k aréně. Byl to specificky ohraničený čtvercový plácek ohrazený ze tří stran menší tribunou pro diváky. Ze strany, odkud přicházeli, seděla Rewora u stolku a zapisovala protivníky.

         Andrail se svými spolužáky dorazil zrovna ve chvíli, kdy v aréně probíhal duel mezi dvěma Zarharaci. Andrail cuknul hlavou směrem ke vstupu na pravé podium, aby jim naznačil směr, kde zaujmou místa…

         Jenže dřív než tam stihli dojít, zaregistroval je světlovlasý mladík postávající v první řadě na kraji u levé strany. Dotyčný přimhouřil oči, přeměřil si Andraila hodnotícím pohledem a ušklíbl se. Rázně se vydal jejich směrem.

         Andrail si ho všiml. Naráz ztuhl na místě. Hypnotizoval každý krok příchozího, kterým se k němu přiblížil.

         Erianel i Ird se zastavili a pozorovali střet, ke kterému mělo každou chvíli dojít.

 

         „Andraile,“ pronesl Lisiantar, jakmile byl od něho na dosah ruky, a stanul na místě.

         Andrail polkl. „Lisi…,“ vydechl jeho jméno. Snažil se zorientovat v té směsi panikařících a zmatených pocitů, které v jeho nitru bouřily. „Já…“

         „Vyzývám tě na souboj,“ pronesl Lisiantar zvučně.

         Andrail rozšířil oči nepochopením. „Já s tebou nechci bojovat… Je to všechno nedorozumění…“

         „Nedorozumění,“ zopakoval po něm Lisiantar syčivě, „Ne, Andraile. Nedorozumění je, kvůli tobě, mezi mnou a Erianelem. To, cos udělal ty, byla podlá zrada.“

         „Nech mě ti to vysvětlit,“ žádal ho Andrail.

         „Když vyhraješ, vyslechnu tě,“ Lisiantarovi se zalesklo v očích. „Chci ti rozmlátit ciferník, Andraile, a tady, ke tvé smůle, nemáš za zadkem matku, takže to můžu udělat… “

         „Jen jsem se snažil bránit tvoji čest!“ zkoušel Andrail vysvětlit svoje pohnutky, „Nemyslel jsem to špatně!“

         „Jasně,“ prskl Lisi vztekle, „Budeš bojovat, nebo seš taková sketa, že se mi bojíš postavit čelem?!“

         Andrail na malou chvilku sevřel víčka. Tímto způsobem to přeci nejde, takhle ničeho nedocílí…

         „Řekl sis o to,“ přijal Lisiantarovu výzvu rezignovaně.  

         „Výborně,“ kývl Lisi a šel je oba nahlásit Rewoře.

 

         Irdův výraz se změnil na neutrální. Rei se tvářil ustaraně. „Nedej se,“ povzbudil Andraila.

         Andrail ale cítil jen hlubokou prázdnotu ve svém nitru, která na něj opět útočila ze všech stran.

         Vždyť Lisi mu ani nedá možnost se omluvit… Pocit zoufalství z toho, že ho bratranec tak moc nenávidí, Andraila sžíral do morku kostí.

         „Tak jdeš?“ houkl Lisiantar. Vypadalo to, že svému protivníkovi nedá ani chvilku na vzpamatování se. Souboj jim zařídil okamžitě.  

         Andrail mlčky předal svoje věci Reiovi s prosbou, ať mu je pohlídá. Připadal si jako v noční můře, svět se mu rozplýval do rozmazaných čar. Přinutil své nohy jít a vybrat si jeden z připravených mečů…

 

         Pak už stál proti Lisiantarovi v aréně. Uvědomoval si diváky kolem. Viděl vztek v Lisiho očích.

         Opravdu bratranci tolik ublížil? Opravdu je to všechno kvůli Erianelovi?!

         Pevně sevřel svůj meč.

         Souboj byl zahájen.

 

         Lisi zaútočil sérií prudkých výpadů. Andrail je všechny vykryl, žádný však neopětoval.

         „To nemyslíš vážně, že ne?“ ptal se Lisi podrážděně a zaútočil dalšími výpady.

         „Bojuj!“ rozčiloval se Lisi, když Andrail pouze odevzdaně vykrýval jeho rány a nepůsobil, že by mu je chtěl vracet.

         „Dlužíš mi to,“ štěkl Lisi naštvaně. Probil se skrz Andrailovu obranu a uštědřil mu zásah do levého ramene. Byla to silná rána. Andrail pevně semknul rty, vykryl další útok a udělal pár kroků vzad, aby mezi nimi vytvořil odstup. Část jeho mysli si říkala, že je správné, aby Lisi vyhrál…

         Jestli ho chce zmlátit, tak ať to udělá…

         Přede všemi?

         V rámci přijímačového souboje?

         Platí, že ho Lisi vyslechne, pokud nad ním vyhraje?

 

         Andrail podnikl svůj první ofenzivní výpad tohoto duelu. Lisi ho vykryl. Znali jeden druhého dlouho. Bojovali spolu nesčetněkrát…

         Útok střídal kryt. Vyhrazený čas ubíhal.

         Andrail se prudce ohnal, naznačil výpad nahoru a následně zaútočil na nohy. Lisi uskočil a obratem útočil nazpět.

         Jejich souboj byl vyrovnaný, ani jeden z nich neměl převahu.

         Blížil se konec duelu. Andrail zaútočil, vyhnul se Lisiho meči a zasáhl ho do předloktí. Rychle uskočil, aby se mohl bránit dalšímu výpadu svého protivníka…

         Vyrovnali, další zásah rozhodne…

         Konec. 

         Výsledek: 1:1. Remíza.

 

         Hleděli na sebe, oba zpocení a zrychleně oddechující.

         Lisiantar si odfrkl. Nepodal mu ruku. Jen vyčkal, až dohlížející učitel oznámí výsledek, a tím pádem i ztrátu pěti bodů každého z nich, a vydal se z arény.

         Andrail ho následoval. „Lisi!“ vyhrkl, musel něco říct. Přeci to tak nenechá. „Mě to… mrzí...“

         Lisi se k němu otočil. Zkřivil rty v ironický úšklebek, „Jo, bratranče, to mě taky… Jenže slovy to nespravíš.“ Odvrátil se od něj a pokračoval v cestě.

         Andrail už ho nenásledoval. Slovy to nespraví? Co má tedy udělat?! V temných myšlenkách se vydal zpět za Reiem a Irdwaldem. Usedl vedle nich na lavici v hledišti a nepřítomně hleděl na další souboj.

         Opět mu připadalo, že celý svět je jen nehostinné, pochmurné místo.

 

-

 

         Ten večer se Elmiriel vracel až pozdě večer a přestože Andrail slyšel, jak na něj starší student klepe, předstíral, že už spí. Ne, on o nikoho nestál! Nemá to žádnou cenu.

         Zdály se mu temné sny, v nichž se opět ocitl ve vězení. Tentokrát ale stanul před soudem, který ho odsoudil k doživotí. Opět se ocitl u záchodu. Tvrdé ruce mu strkaly hlavu do mísy a on se nemohl bránit... Věděl, že tohle teď bude mít pořád. Bude jim vydaný na milost a nemilost jako otrok. Probudil se spocený z rozšířenýma očima upřenýma na strop. Nějakou chvíli mu trvalo, než to rozdýchal a byl schopný opět usnout. 

         Dopoledne strávil zalezlý v pokoji. Chtěl si číst poznámky a připravovat se na pohovor, jenže tíseň a úzkost, které kroutily jeho útroby, ho přesvědčovaly o tom, že to stejně nemá význam. Koneckonců v těch testech stejně udělal nějaké hloupé chyby, bude zázrak, pokud nebude mít ze všech 0. V lukostřelbě si vedl mizerně, plavání mu zhatila dvojčata (která by si zasloužila nakopat) a o dalších pět bodů ho připravila remíza s Lisiantarem (se kterým nevěděl, co si počít). Celkově tedy Andrail nemá šanci na přijetí, ať už pohovor dopadne jakkoli…

         Nemluvě o tom, proč by ho asi měli chtít přijmout, že jo? Ceiřany v Zarhaře přeci nikdo moc nemusí…

 

         Rei mu na pokoj přinesl oběd.

         Andrail zamručel na poděkování. Očekával, že Keiřan opět odejde. To se nestalo.

         Rei se posadil na židli. „Najez se,“ vyzval synovce ceirského krále. „Ještě je čas…, ale budeš chtít potom doprovodit?“ zajímal se.

         „Dojdu tam sám,“ odvětil Andrail, „Nemá smysl, abyste tam čekali zbytečně dlouho…“

         Mezi skupinami byla jeden sag dlouhá přestávka. Určitě pro ně nemělo význam někde tak dlouho tvrdnout. 

         „Co když chceme?“ opáčil Rei.

         Andrail mu věnoval pochybovačný pohled.

         „Jsem v pořádku,“ prohlásil. „Postarej se o Irdwalda.“ Andrail měl chuť poslat Reie s tou jeho péči do hajzlu, snažil se ale ovládnout. Ve skutečnosti si toho vážil, jen vůbec netušil, jak má s Reiovou podporou naložit.

         „Dobře,“ povzdechl si Rei. Odmlčel se. Andrail doufal, že Keiřan odejde. Andrail věděl, že má mizernou náladu a stálo ho velké úsilí, aby si ji na Reiovi nevylil.

         Rei ale zůstával sedět na místě.

         „Vím, že tě situace s Lisiantarem trápí…,“ začal Rei váhavě, „Chápu to. A chci ti říct, že… se to zlepší. Srovná se to. Chce to jen trochu času…“

         Andrailův obličej ztuhl. Vážně to Rei vytáhl?!

         „Můžeš o tom se mnou mluvit,“ přesvědčoval ho Rei, „Vidíš přeci, že tě nijak nesoudím… Kdybys chtěl...“

         Andrail se zamračil. „Je to pitomost,“ mínil. „Připadá mi to složité…A nechci o tom mluvit.“

         Rei přikývnul. Chvíli mlčel, jako by přemýšlel, jak dál. „Chceš si s námi po obědě zahrát karty?“ nabídl.

         Andraila tím zaskočil. „Nebudete se učit?“

         „Oba snad víme, že otázky na pohovoru mohou být natolik ošemetné, že je těžko můžeš předvídat. Důležité je být v klidu. Myslím, že pár her s námi bys neměl odmítat…“

         „Hm,“ Andrail sice nevyjádřil souhlas, nicméně Rei poznal, že nabídku přijal.

 

-

 

         Andrail na pohovor přišel tak akorát. Nespěchal. Čím blíže se k budově blížil, tím více se mu tam nechtělo. Hra s Reiem a Irdem ho možná na nějaký čas přivedla na jiné myšlenky, nicméně jak se blížil k té místnosti, chmury se vracely.

         Přišel v okamžiku, kdy z jámy lvové vyšel blonďák z Čadžirši.

         Slyšel, jak sdělil v čadžirštině Mižovi s Nažim svůj bodový zisk. Andrail ten jazyk sice nijak bravurně neovládal, číslovky však uměl. Blonďák získal 54 bodů. 

         „Dobré odpoledne,“ pozdravil Andrail přítomné, tedy již pouze trojici. Natiršani zjevně odešli.

         Miža mu kývl na pozdrav, Naži propálil pohledem a Alž se usmál a pozdrav slovně opětoval.

         Víc nestihli. Dveře se otevřely a Mistr Tarmsázra vyzval ke vstupu dalšího uchazeče, tím byl Nažirš.

 

         „Jaké to bylo?“ ptal se Andrail, když zůstali na chodbě ve třech. 

         „Nic moc,“ odpověděl Miža neutrálně. „Ptali se mě na významné události ceirské historie v 18. století…,“ mírně protočil očima. „Chápej, taková rozprava na aktuální téma,“ zakroutil hlavou. „Nakonec mi dali 50 bodů a poslali mě do háje,“ uchechtl se.

         Alž se zasmál. „Mně položili otázku: ‚Největší chyby v bitvě u Thársíny‘. Vím, že to byla bitva Támasí versus Frágháchis někdy ve 22. století a myslím, že Támasí tvrdí, že ji vyhrálo a Frágháchis, že ji neprohrálo… Každopádně nemám nejmenší tušení, o co v ní šlo, kdo tam velel, natož jaké chyby mohl udělat… Takže jsem se na ně usmál a řekl jim, že: ‚největší chyba byla nechat vyeskalovat spor natolik, že k nějaké bitvě vůbec došlo. Zohledněme však, že i známý spisovatel Wilfanart wast Waifdell řekl, že důvodem války je vždy snaha o uzavření míru za více vyhovujících podmínek‘. A začal jsem mluvit o filosofických spisech wast Waifdella… Komise mi to sice moc nežrala, ale Mistr Tarmsázra se toho překvapivě chytil a vedl se mnou filosofickou rozpravu. Ta Mistryně uprostřed působila docela znuděně…,“ Alž se uculil. „Pak mi položili ještě pár podivných otázek a propustili mě,“ pokrčil nad tím rameny.

         Miža se ušklíbl. „To jsi celý ty,“ komentoval Alžovu historku, „Mluvit o něčem úplně jiném, než na co se tě kdo ptá.“

         Alž se zazubil, ale nekomentoval to. 

         „Ti dva Natiršani se s námi o svoje body nepodělili,“ obeznámil Miža vzápětí Andraila, kdyby se snad chtěl zeptat.

         Andrail si byl jistý, že ve tváři zezelenal. Opravdu může očekávat takovéto otázky?!

         „Buď v klidu,“ uchechtl se Alž, „Když ti body nebudou chtít dát, tak s tím nic neuděláš.“

         „To mě moc zrovna neuklidnilo,“ mínil Andrail.

         Miža si odfrkl.

 

         Trvalo to nějakou dobu, než Naži vyšel a vyčkal, než se komise poradí a zase si ho zavolá zpátky. Tvářil se odtažitě. Když vylezl podruhé, už s výsledkem, tvářil se odměřeně.

         „48,“ svěřil se s bodovým ohodnocením, „Prý: ‚Jak byste charakterizoval zlo?‘ Co je to za pitomou otázku?“ rozčiloval se.

         Jenže to už Mistr Tarmsázra opět otevřel dveře: „Uchazeč č. 39, vstupte prosím,“ vyzval Andraila.

         Ten chytil ještě nezdravější barvu v tváři a vstoupil do jámy lvové.

 

         Nádech, výdech. Obezřetně si prohlédl komisi usazenou za stolem.

         „Dobré odpoledne,“ pozdravil je. Koutky do úsměvu opravdu stočit nezvládl, takže na ně jen nejistě hleděl. Vydal se ke křeslu.

         „Dobrý den, posaďte se,“ vyzval ho ředitel úsečně.

         Andrail cítil, jak jím projela další vlna úzkosti. Sedl si. 

         „Moerian Andrail cir Saharia,“ chopil se slova Mistr Farzbeta, který každé z Andrailových jmen vyslovil zvláštně pečlivě, jako by do nich vpíchával jed. „Synovec ceirského krále. Studoval jste na Vyšší střední škola v Ciartě,“ koutkem oka nahlédl do svých dokumentů.

         „Ze všenárodní státní zkoušky jste měl 90 bodů, to je nezajímavé,“ hodnotil záznamy, „Všeobecná zkouška z magie a alchymie za 148 bodů, to je ucházející,“ mínil kriticky, „Vaše dosavadní výsledky jsou relativně slušné…,“ Farzbeta prolistoval dokumenty, „Doporučujících posudků jsme na vás dostali tolik, že složit z nich lodičky, byla to celkem slušná flotila… Všechny vás vychvalují až do nebes, až to působí nedůvěryhodně. Inu, dobrá… Mohl byste se charakterizovat?“ probodl ho nevlídným pohledem, „Jakých vlastností si na sobě nejvíc ceníte?“

         Andrail polkl. Vyslechl si celý ten monolog, do očí se mu vkrádal šok. Na takovýto způsob znevažování jeho úspěchů nebyl připravený v žádném případě. 90 bodů je přeci skvělý výsledek! 148 ze 150 přeci také jen tak někdo nemá! Učil se dobře! Jasně, že má dobrá hodnocení! Co je špatné na jeho posudcích?! Nechápal. Navíc byl připravený, že kdyby měl o sobě něco říkat, vyjmenoval by právě svoje úspěchy.

         Ta otázka ho vykolejila. Má se charakterizovat?! Čeho si na sobě cení? Cože?! 

         Hleděl na Farzbetu, jako by nedokázal pochopit, na co se ho ptá. On si na sobě přeci necení ničeho! Ví, jak je nedokonalý, uvědomuje si svoje chyby, snaží se na nich pracovat, ale ani to pořád nestačí! Zalapal po dechu.

         „Já…,“ začal nejistě, zasekl se, polkl a nadechl se. „Já… se považuji za učenlivého,“ našel konečně nějakou odpověď. „Snažím se… neustále zlepšovat…,“ zarazil se a zmlkl.

         Dlouhou chvíli se mezi nimi vznášelo ticho. Komise vyčkávala, jestli Andrail ještě něco dodá.

         „To je… úctyhodné,“ pronesl Farzbeta sarkasticky a uzavřel první otázku. „Co vás vede k touze studovat právě na Elberské akademii?“ pokládal další dotaz, „Nebylo by, s ohledem na vaše postavení, pro vás vhodnější a lepší studovat některou z právních škol?“

         Tato otázka Andrailovi připadala vyloženě podpásová.

         „Chci studovat na Elberské akademii, protože chci svůj život zasvětit magii,“ pronesl vážně. „Magie mě zajímá ve všech ohledech a odvětvích, rád bych ji do budoucna více zkoumal a odhaloval její další tajemství.“

         Farzbeta Andrailovo prohlášení ohodnotil úšklebkem. Vypadalo to, že nemá další otázky. Slova se ujal tajemník. 

 

         „To je velmi ambiciózní,“ mínil Mistr Olsárta, jeho tón zněl pichlavě, „Co můžete vy nabídnout této instituci?“

         Andrail se opět cítil zahnaný do kouta. Co by jim měl nabízet, do háje?!

         „Jsem připravený vynaložit veškeré úsilí, kterého budu schopen, abych přispěl k dobrému jménu školy…“

         „To očekáváme,“ reagoval Olsárta suše. „V čem jste dobrý, pane cir Sahario?“ ptal se rýpavě.

         Zase tahle otázka?

         „Nejlepších výsledků dosahuji v bojové magii,“ odpověděl opatrně, „a v lektvarech…“ Bude jim to stačit? 

         „A v čem jste lepší než ostatní?“ šťoural Olsárta další otázkou. „Proč bychom měli přijmout právě vás? Zatím jste nás o svých kvalitách nijak nepřesvědčil…“

         Andrail zkoprněl. Ošil se. Otevřel ústa a zase je zavřel. Co to do háje je za pohovor?! Můžou si s ním vůbec dovolit jednat takhle?!

         „V útočné i obranné magii si vedu nadprůměrně,“ obeznámil je obranně, „V lektvarech bych řekl, že jsem, minimálně ze svého ročníku, nejlepší… Já ale raději své schopnosti předvedu, než abych tu o nich blbě mluvil!“

         Všiml si, jak jednomu z učitelů (Saltahovi) cuklo v koutku.

         Andrail opravdu nevěděl, co si o tom má myslet. Nejraději by odešel, ale chápal, že tím by svoje kvality asi neprokázal.

         „Že máte vynikající výsledky z bojové magie a lektvarů jsme si přečetli ve vaší dokumentaci,“ obeznámil ho Olsárta nezaujatě, „Nejste tu jediný, kdo takových výsledků dosáhl. Spíš nás zajímá, zda máte nějaký inovativní vhled do problematiky. V podstatě, pokud tomu rozumím správně, jste před chvílí řekl, že chcete být vědec. Jako badatel byste ale měl objevovat něco nového, ne to, co před vámi už objevilo deset jiných, to je k ničemu.“

         Andrail vůbec netušil, jak by na to měl zareagovat.

         Dává přeci smysl, že než začne činit nějaké své objevy, musí se naučit o všech ostatních, ne? Přece neočekávají, že už má na kontě nějaký převratný výzkum, nebo ano?

         Mlčel. Oni také mlčeli.

 

         „Pane cis Sahario, řekněte nám, jak byste léčil choleru?“ vložil se do toho Mistr Dámilíva.

         Andrail upřel pohled na tázajícího.

         Cholera. Opravdu, je evidentní, že ty otázky jsou k posrání. Svou myšlenku ve výrazu znát nedal. Popravdě to byla konečně první otázka, která zněla „jako otázka“ a na kterou i uměl odpovědět. Nezaváhal a rychle se pustil do odpovědi, než by mu snad položili nějakou jinou hovadinu.

         Dostal ještě několik léčitelských otázek, než ho vyzvali, aby vyšel ven a počkal…

         Andrail se mátožně vydal ven. Připomínalo mu to situaci, kdy se jeho soudci ve Rhaře radili, co s ním provedou. Vzpomínky na vězení zesílili úzkost, která jej prostupovala.

         „Andraile?“ oslovil ho Miža opatrně, když tmavovlasý mladík vyšel a jen se svezl na sedačku a tupě hleděl před sebe. Brzy se dozví svůj ortel...

         „Chceš napít?“ nabízel mu Miža vodu ze svého měchu.

         Andrail k němu vzhlédl. Prvořadě netušil, proč tu Miža se svojí skupinou stále je. V druhé řadě nechápal, že se o něj stará…

         „Jestli mě nechceš otrávit,“ zkřivil rty v pokus o úsměv.

         „Zkus a uvidíš,“ reagoval Miža s úšklebkem.

         Andrail se napil. Voda stékající do jeho útrob mu skutečně pomohla se trochu vzchopit.

         „Díky,“ poděkoval.

         „O nic nejde,“ trhnul Miža rameny.

         

         To už komise zavolala Anraila, aby se tam vrátil. Ten s pocitem, že vchází ke svým katům, vstoupil dovnitř.

         „Posaďte se,“ pokynul mu na kraji sedící Mistr.  

         „Pane cir Sahario,“ ujal se slova ředitel, „za váš nepříliš přesvědčivý výkon při pohovoru ode mne získáváte dva body,“ obeznámil ho.

         Andrail cítil, jak něco uvnitř něho pokleslo. Věděl, že to bude katastrofa.

         „Já vám uděluji šest bodů,“ sdělil mu Mistr Dámilíva.

         „Nula bodů,“ vyjádřil se Mistr Farzbeta stručně.

         Andrail pevně semknul rty. Bylo mu čím dál hůř.

         Mistr Olsárta si Andraila přeměřil hodnotícím pohledem. „Nula bodů,“ sdělil mu svůj verdikt.

         Katastrofa…

         „Deset bodů,“ Mistr Čížika se povzbudivě usmál. Andrailovu sebevědomí to ale nijak nepomohlo.

         „Pět bodů,“ pronesl Mistr Saltaha.

         „Dva body,“ navázal Mistr Drel.

         „Ode mě také nula bodů,“ pokračovala Mistryně Gilamaha. „Váš výkon nepůsobil ani trochu přesvědčivě.“

         „Jeden bod,“ sdělil wast Wainard odměřeně.

         „Pět bodů,“ ohodnotila Andraila Mistrině Laradí.

         „Dva body,“ utrousil Mistr Tarmsázra.

         „Celkem získáváte třicet tři bodů z pohovoru,“ uzavřel to Mistr Farzbeta. „Nyní odejděte.“

         Třicet tři!

         V Andrailovi to křičelo zoufalstvím.

         Jak se to mohlo stát?! Dostal tak málo!

         Nejvyšší možný počet z pohovoru je 121! Nemá ani třetinu!

 

         Andrail netušil, jak se dostal z učebny. Neřekl ani slovo, jen se vydal směrem ke schodům a pryč.

         Připadalo mu, že právě prohrál svou životní šanci.

         Bude se muset potupně vrátit domů a podřídit se své matce, protože jeho sen se zbortil.

         Andrail si uvědomoval, že mu do očí vhrkly slzy. O to víc zrychlil. Tohle nikdo nesměl vidět.

 

         „Andraile!“ uslyšel za sebou zvolání. „Do háje, co je? Počkej!“ Byl to Miža.

         Slyšel spěšné kroky. Ten kluk šel opravdu za ním?!

         Andrail netušil, co má dělat. Nemůže se před ním přeci shodit pláčem! Jenže když poběží pryč, bude se taky chovat jako debil.

         Jeho váhání zapříčinilo to, že jej Miža dohnal.

         „Co ti provedli?“ tázal se.

         „Mám 33 bodů…,“ hlesl Andrail. „Myslel jsem, že… budu lepší…“

         „33, to máš k předchozím 155 celkem 188…“

         „183,“ šeptl Andrail, „Měl jsem remízu v duelu…“

         „Tak 183, Alž má dohromady 189,“ sdělil mu výsledek blonďáka v jejich skupině. „Pohoda, neblbni, jsi na tom skvěle.“

         Andrail zamrkal. Chytil se té myšlenky. Jenže…, i kdyby…, pořád jsou tu lidi, kteří mají nad 200…

         „Ty jich máš 250,“ opáčil.

         „Ale kdybych katastrofálně podělal byť jen jeden test,“ naznačil Miža, „může mi být mých 250 bodů úplně na nic.“

         „A podělals?“ opáčil Andrail.

         To už je docházeli zbylí dva z trojice.

         „S ním se vůbec neporovnávej,“ ozval se Naži odměřeně směrem k Andrailovi, „Nemá to smysl. Dělal jsem si průzkum. Lidí, kteří by měli z fyzické zdatnosti nad 150 bodů, je minimum, tam budeš bezkonkurenčně v první desítce.“

         Andraila překvapilo, že se Naži ozval a z míry ho vyvedlo zcela, že jej uklidňuje. Znamená to, že to možná opravdu nebude tak beznadějné?

         „Co si jít někam dát něco ostřejšího?“ navrhl Naži vzápětí. „Vyhlášení bude až večer, do té doby… Rád bych zkusil tu proslulou elberskou pálenku.“

         Andrail zaváhal. Měl by jít s nimi? Opít se? Ne, že by mu teď panák nebodl... 

         „Šel bych rád,“ přiznal. „Ale moji,“ zadrhl se, „přátelé dělají pohovor v následující skupině,“ řekl, „Rád bych na ně počkal.“ To Andrailovi připadalo jako správné rozhodnutí.

         „Co už,“ Naži škubnul rameny.

         „Můžeme počkat taky,“ navrhl nevinně Alž.

         „Proč ne,“ zakřenil se Miža.

         Andraila tím opět překvapili. „Vám se chce?“

         „Nechce,“ ujistil ho Naži. „Jenže ono tu stejně není moc co dělat. A na alkohol může dojít až po vyhlášení.“

         „V té skupině jsou i Nira s Enou,“ připomněl Alž dva mladíky, se kterými cestovali do Elbery.

         Naži protočil očima. Jestli budou čekat i na ně, tak tu evidentně ztvrdnou vážně dlouho.

         „Zatím se můžeme podělit o zážitky s lodní dopravou přes jezero Elha,“ Mižovi pobaveně zajiskřilo v očích. Zpětně se mu to jevilo jako zábavná historka. „To jsou prostě věci, které se ti stanou jen v Zarhaře…“