„Už jenom dva dny a dorazíme do hradu, kde sídlí jak král, tak Melafor,“ zamyslel se Mikael nahlas a váhavě pohlédl na Ryua. „Vážně nechceš ještě změnit směr?“

„Ne,“ řekl Ryuu pevným hlasem.

Mikael jen přikývl. Ryuu si všiml, že čím blíž se dostávali k jejich cíli, tím víc se ho Mikael na to ptal.

Vztah mezi nimi byl pořád napjatý, ale nejen díky zjištění, že jsou oba hostiteli démona. Dřív nebo později by na to přišli a objasnili by si to stejně, jako každou jinou věc. Vždyť je jen dobře, že se sokolí démon zrodil v Mikaelovi, že ho Melafor nevyrval a někomu násilně nevsadil do těla, aby zlepšil svou armádu o dalšího mocného démona. To si Ryuu myslel. Větší poměr na tom měl Atsushi. Narušil jejich pokojný vztah, který spolu měli. Ryuu se měl na pozoru a Mikael už nebyl tak škádlivý. A přesto si oba všimli pohledů, které k němu ten druhý nejednou vysílal.

Když dorazili do maloměsta zvaného Yukina, Ryuu byl obezřetný, aby získal dva pokoje. Jeden pro Atsushiho, druhý pro sebe a Mikaela. Chtěl si pořádně promluvit. A nejen to. Ale dokud s nimi bude putovat i Atsushi, bude to oříšek.

„Hm, chudák Mikael, bude muset spát sám,“ poznamenal Atsushi šibalsky, když bral klíče. Ryuu už se nadechoval, že něco řekne, v ruce mu cukalo a chtěl svému příteli darovat nejednu ránu. Takže on jim zaplatí nocleh a Atsushi si vybere pokoj podle sebe?! Vycenil zuby, ale pohled na Mikaela ho uklidnil.

„Neboj se, nějak to zvládnu,“ mrkl na něj Mikael provokativně. Když se Atsushi vzdálil nahoru k pokojům, nahnul se k němu a zašeptal: „Možná že ti i dovolím, abys mě v noci navštívil.“

A ten svůdný pohled, který mu věnoval, by pohnul i mnichem, který se zapřísáhl k celibátu do konce života.

Sledoval ho, jak mizí po schodech nahoru. Zůstal na místě a snažil se uklidnit se. Jestli ho hodlá takhle provokovat, asi ztratí kontrolu úplně. Ignoroval myšlenku, že předtím dělal tolik cavyků kolem toho.

Po delším váhání se také vydal nahoru a zkontroloval oba pokoje. Jeden malý s jednou postelí, který momentálně zkoumal Mikael. Druhý větší, se dvěma postelemi, ve kterém se zabydloval Atsushi. Opřel se o rám dveří a chvíli svého přítele sledoval. V hlavě si pohrával s myšlenkou, kterou by snad schvaloval i jeho démon. Pochopitelně ze stejného chtíče, jako jeho hostitel. Možná nejen chtíče, ale to bylo vedlejší.

„Atsushi? Mohu mít na tebe prosbu?“ oslovil ho konečně.

„Jistě,“ usmál se Atsushi mile a usadil se na postel.

„Přehoď si pokoj s Mikaelem,“ přešel Ryuu ihned k věci.

„Proč tak najednou? Známe se přece už pár let. Jen tě v noci přidusím polštářem, jako vždycky,“ slíbil mu se šibalským úsměvem.

„Um, je to bývalý zloděj. Chci ho mít pod dozorem,“ řekl Ryuu rázně a přikývl na důraz svých slov. Atsushi se kousl do jazyku, aby se náhodou nerozesmál nad tou čerstvě vytvořenou lží, a pozvedl pobaveně obočí. „Rozhodně by nedělalo dobře, kdyby um… čirou náhodou v noci chtěl utéct.“

Nastalo mezi nimi pár vteřinové ticho.

„Dobře. Když tak naléháš,“ pokrčil ledabyle rameny. Vstal z postele a Ryuu ho vyprovodil pohledem. „Hlídej ho dobře,“ mrkl na něj Atsushi. Po chvíli slyšel zvýšené hlasy, jak se ti dva hádali kvůli nějaké prkotině. „Určitě se ti tady bude líbit víc, než o samotě,“ vrkal Atsushi, zatímco tlačil Mikaela před sebou.

„Chtěl jsi mít velký pokoj pro sebe, tak si ho nechej!“ nesouhlasil Mikael vzdorně.

Když se rozmáchl pěstí, aby se ho zbavil, jen se zatočil, zaklopýtl a spadl na zem do pokoje k Ryuovi. Atsushi se zasmál, že se rozplácl jako placka. Hned však prchal, když na něj Mikael zle zavrčel, a pronásledoval ho, jako lovec svou kořist. Bohužel však ke konci vrazil do zavřených dveří.

„To si vypiješ!“ slíbil mu Mikael vzdorně, zatímco se zpoza druhého pokoje ozýval jen hlasitý smích. Ryuu si jen podepřel hlavu a přemlouval se, aby se náhodou nezměnil ve svého Mistra a oba je nepokáral, že se chovají jako děti. V první řadě – chovají se tak kvůli němu, protože on přišel s tímhle nápadem… „Hmpf! Blbec jeden!“ nafoukl Mikael vzdorně tváře, lehl si na postel a zkřížil ruce na prsou. „Co si to sobě myslí!“

Ryuu se pousmál a zavřel dveře.

„Myslel to dobře,“ ujistil ho, když k němu přešel.

„Asi těžko.“

„Takhle se k tobě aspoň nemusím přikrást v noci.“

Mikael jen vzdorně zavřel oči a převalil se na druhý bok, zády k němu. Ryuu mu prohrábl vlasy a lehl si za něj. Přitiskl ho k sobě a zabořil chřípí do jeho vlasů. Mikael pootevřel oči, sotva cítil jeho teplo. Záměrně na něj však nereagoval.

„Bude to tak lepší,“ zašeptal mu Ryuu do vlasů a vlepil mu do nich polibek, „nemyslíš?“

Mikael pořád vzdorně mlčel.

„Nechceš po mně doufám, abych ho zase zavolal zpátky, že ne?“

Opět žádná odpověď. Ale to ticho bylo tak vynucené, až je to oba bolelo. Ta blízkost je oba mučila. Ryuu ho jemně políbil za ucho a rukou sjel po jeho těle směrem dolů. Mikael se na něj doposud nepodíval nebo něco neřekl. Když se však Ryuu dotkl jeho údu, drobné zachvění se bylo skoro jako svolení, aby pokračoval dál. Jemně se o něj otřel v rytmu tření jeho údu a jemnými kousanci ho přiváděl k šílenství. Brzy to ticho konečně prolomil Mikaelův tichý, rychlý dech.

Po chvíli Ryuu jen matně slyšel, jak ho prosí, aby přestal, přitom se však Mikael trochu nakrčil, když se blížil ke svému vrcholu. S přerušeným výdechem vyvrcholil Ryuovi do ruky a opřel se o něj. Ryuu ho políbil na krk a ruku mu z kalhot vytáhl. Pořád na sobě nesla zbytky jeho vyvrcholení. Když si všiml, že ho Mikael pozoruje, špičkou jazyka je delikátně sundal. Výraz ve tváři, který Mikael poté udělal, byl k nezaplacení. Ten si dozajista bude pamatovat. Překvapilo ho, že měl mladík najednou tolik energie.

Mikael se prudce posadil a skoro až naštvaně se ho ptal: „Proč jsi to udělal?!“

Ryuu zamrkal a ušklíbl se. „Protože na to mám právo,“ mrkl na něj škodolibě a jazykem si provokativně přejel po vnitřní straně dlaně. „A s radostí to udělám znovu.“

„Ty…“ zakabonil se na něj Mikael rozpačitě. Vrhl se na něj a uzemnil ho pod sebou. „Ještě jednou to uděláš, tak už si nezasuneš.“

„To je výhružka?“ usmál se Ryuu pobaveně.

„Ano a rád ji splním,“ ušklíbl se Mikael.

Ryuovi zablýsklo v očích. Tenhle mladík ho nepřestane překvapovat. Snadno jejich pozice vyměnil a Mikaela uzemnil pod sebou, drže jeho ruce nad hlavou. Sehnul se k němu a pousmál se.

„Kdybych byl zmetek, vzal bych si tě, kolikrát bych chtěl a nechal tě ležet,“ řekl mu upřímně. Snížil se k němu a políbil ho. „Ale mám pro tebe jistou slabost.“

„Slabost ve znásilnění?“ zasmál se Mikael.

„Není to znásilnění, když ti to líbí,“ opravil ho Ryuu hravě. Snížil se k němu a zuby se zakousl do jeho košile. Mikael zatajil dech.

Sledoval, jak z něj div košili nestrhl jen za pomocí zubů.

‚Nehraj si s jídlem,‘ pomyslel si Ryuu a ušklíbl se pro sebe. Sklonil se k němu a políbil ho. Mladík se mu div na rty sám nevrhl. Pustil jeho ruce a nechal ho, aby mu je omotal kolem těla. Div nezavrněl do polibku, když cítil, jak se o něj mladík chtivě několikrát otřel. Pohyb pánví mu s radostí oplatil hned několikrát.

S nelibostí rty oddělili a Mikael vzrušeně sledoval, jak ze sebe Ryuu sundává oblečení. Sám si ještě sundal kalhoty a toužebně zkoumal očima mužské tělo před sebou. Viděl ho teprve potřetí, ale podruhé se ho mohl zase dotknout. Ryuu sjel pomalu prsty po Mikaelově jizvě na břiše.

„Chceš se zeptat?“ zeptal se Mikael.

Ryuu mlčel. Nakonec neodpověděl. Snížil se k němu a vsál jeho bradavku mezi rty, stiskl ji jemně zuby a druhou dráždil mezi prsty. Mikaelovi z úst vylezl tichým táhlý sten. Pevně mu sevřel vlasy mezi prsty, aby ho od sebe odtáhl, ale zároveň nechtěl, aby přestal. Trochu zakroutil pánví do stran.

„Chci se zeptat, zda si tě mohu vzít jako zvíře?“ ušklíbl se Ryuu proti jeho rtům, které poté pomalu olízl.

Mikael se široce usmál. „Vždyť jsi zvíře,“ odpověděl žertem.

„Zase si nesedneš na zadek pár dní.“

„Už budu mít praxi z minula.“

Ryuu se kousl do rtu, když cítil, že Mikaelova neposedná ruka zamířila k jeho pulzujícímu klínu a několikrát ho protřela.

„Baví mě škádlit vlka,“ zašeptal mu Mikael proti rtům, než ho přiměl, aby se on položil. Usadil se mu do klína a shlížel na něj dolů. „A rád bych ho zkrotil.“

„To se ti jen tak nepovede,“ ujistil ho Ryuu a pohnul proti jeho zadku pánví. Mikael se uculil a pomalými pohyby pánví škádlil jeho úd, svíral ho mezi hýžděmi, ale nedovolil mu vstoupit dovnitř. Sotva si všiml jeho rukou, jen ho po nich plácl. Jakémukoliv jeho úmyslu si ho vzít zabránil.

„Uvidíme,“ zavrněl Mikael a vzrušeně vydechl. Ryuu pomalu, soustředěně dýchal. Přemlouval se, aby ho nepovalil a nevzal si ho jako dravé zvíře. Mikael však útočil přímo na jeho slabiny a dráždil ho k nevydržení. Namáhavě polkl a sevřel prostěradlo mezi prsty, až ho potrhal. Mikael pozvedl obočí. Překvapovalo ho, že se skutečně drží zpátky. Ale sám už se sotva dokázal ovládat.

Když se přestal pohybovat, Ryuu se na něj zamyšleně podíval.

„Vzdáváš se?“ zeptal se provokativně.

„Tobě?“ podivil se Mikael. Snížil se k němu a kousl ho do horního rtu. „Vždycky,“ zašeptal tak svůdně, jak jen dovedl.

Ryuu mu prohrábl vlasy a pak se o něj ve finále zahákl prsty. „Zasluhuješ trest,“ zašeptal stejně svůdně. Mikael se nadechl toužebně nosem. Když ho Ryuu propustil ze sevření, Mikael nepotřeboval vědět, co dělat dál. Občasnými polibky ochutnal jeho tělo, než se dostal k jeho odhalenému pulzujícímu klínu. Chtěl ho cítit v sobě. Chtěl znovu cítit, jak se jejich těla propojují. Jazykem pomalu kroužil kolem jeho žaludu. Vzhlédl k němu a v očích měl čistý chtíč. Vsunul jeho úd celý do úst a posléze ho pomalu zase propustil. Tento pohyb několikrát zopakoval, pokaždé o něco rychleji. Ryuu sledoval každý jeho pohyb. Kdyby byl o něco mladší, možná by se udělal jen z pohledu na něj.

Mikael ho konečně propustil z tepla svých úst, jazykem polaskal jeho varlata, než se k němu zase pomalu blížil.

„Vezmi si mě, Ryuu,“ zašeptal toužebně proti jeho rtům.

Vyšel vstříc prstu, který se do něj dobýval. Po chvíli Ryua obdaroval vzrušenými vzdychy v blízkosti ucha. Když cítil jemnou bolest po plácnutí, zavzdychal o něco víc. Vyšel vstříc milému pohlazení po zasažené hýždi. Hned poté zase zavzdychal a hravě zavrčel, když plácnutí dostala i druhá strana.

Otřel se o Ryuův úd tím svým a zavrčel proti jeho rtům. Dostalo se mu hlubšího zavrčení, které jeho chloupky postavilo do pozoru. A nejen chloupky.

Nečekal, že dostane tak smyslný polibek. Ten byl jen na rozptýlení jeho smyslů. Jak podlé. Když cítil, že do něj Ryuu vsunul svou plnou délkou, zavzdychal mu do úst slastí. Toužebně se mu zahleděl do očí a záměrně se v jeho klíně zavrtěl.

„Zrádce,“ zavrčel mu proti rtům.

„Nemohl jsem odolat,“ usmál se Ryuu a pomalu z něj vysunul, aby do něj mohl zase proniknout. Mikael zvrátil hlavu dozadu a přivřel oči. Sevřel mu vlasy mezi prsty a vzrušeně vydechl.

„K čertu s tebou,“ zasmál se tiše.

Ryuu ho přitiskl prudce na postel a spokojeně se usmál. „S radostí tam půjdu s tebou,“ řekl jen, než se v něm začal rytmicky, tvrdě a pomalu pohybovat. Odměnou mu byly Mikaelovy tlumené vzdychy. Sledoval, jak se mladík kouše do zápěstí, aby nebyl příliš hlasitý, poté to vzdává a div nekřičí slastí na celý hostinec. Záměrně párkrát změnil úhel. Chtěl vidět, jak to má Mikael rád. Chtěl si zapamatovat každou jeho tvář, kterou v průběhu jejich spojení udělal. Chtěl znát jeho hlas, ochraptěný z křiku ze vzrušení. Chtěl znát jeho oči, které byly zahaleny chtíčem a nenasytností. Vše, co ho tvořilo, když byl s ním spojený. Chtěl to všechno vidět, vlastnit a zničit zároveň, aby to mohl znovu získat.

Slyšel něčí kroky, ale ignoroval je. Plně se soustředil jen na mladého muže pod sebou. Na to, jak uspokojit jeho a sebe. Slyšel, že se dveře otevřely. Jen letmo zahlédl oblečení z chrámu, které znal až moc dobře. V duchu se pro sebe usmál, ale od Mikaela neodvrátil pohled. Stejně tak Mikael z něj nespouštěl oči. Věděl, že je uvnitř najednou více světla, než předtím, ale jen tak letmo. Skoro to ani nevnímal. Vnímal jen to, jak se v něm Ryuu pohybuje, jak si ho dravě přivlastňuje a mučí ho tou plností, o kterou brzy zase přijde.

Atsushi stál na prahu a ty dva tiše sledoval. Nebyl šokovaný. Nejednou v chrámu viděl něco podobného. Snad byl zklamaný, že se Ryuu zahazuje s pouhým zlodějíčkem. Ale jen pohled na to, jak si byli pohledem oddaní během jejich spojení, mu stačilo, aby se pousmál a stejně tiše, jak přišel, se taky i vypařil. Neměl právo ho poučovat, aby miloval ženy, když už jako malý miloval Mistra. Pokud mu ten mladík bude city opětovat, bude mu to přát. Vložil ruce do kapes svého hábitu a vrátil se zpátky do svého pokoje. Neměl právo je vyrušovat, když byli spojení.

„Příště se aspoň zamkněte, k čertu,“ zašeptal si pro sebe, když s sebou praštil na postel.

Mikael cítil, že Ryuu své dravé tempo zrychlil. Zvrátil hlavu dozadu a s výdechem jeho jména cítil, jak ho Ryuu zaplňuje. Slabě se zatřásl vzrušení a vydechl. Ryuu ho zadýchaně sledoval. Snížil se k němu a sevřel mu vlasy pevně mezi prsty. Ušklíbl se a zakousl se mu jemně do krku. Mikael se rozechvěl zbytkem vzrušení.

„Máš úchylku mě kousat do krku, když skončíš?“ zasmál se Mikael.

„Možná,“ pokýval Ryuu hrdě hlavou.

„Ne, že by mi to vadilo,“ uznal Mikael a zavřel oči. „Zvíře.“

Ryuu se ušklíbl a líně se z něj vysunul. „Jsem rád, že se ti to líbilo,“ mrkl na něj Ryuu. Schytal ránu polštářem. „Mám to brát jako žádost o přídavek?“

„Pako,“ zasmál se Mikael a zatahal ho za vlasy, aby ho přitáhl k sobě. „Pokud si mě příště vezmeš stejně dravě, nebudu ani proti tomu protestovat.“

„Tak ty už plánuješ příště?“ zazubil se Ryuu.

„Ty snad ne?“ přejel mu Mikael pomalu po svalnaté hrudi. „Nerad bych přišel o tak vzrušující zážitek.“

„Hm,“ zamručel Ryuu a odtáhl se od něj. Uložil se na postel vedle něj a vydechl. Cítil, že Mikael propletl jejich prsty. Nic na to neříkal, jen mu prsty sevřel mezi těmi svými, zatímco se díval směrem k zahalenému oknu. Když po chvíli slyšel pravidelné oddychování, smutně se usmál pro sebe. ‚Tolik asi k plánu, že tě umyju…‘ pomyslel si a prohrábl mu vlasy. Přiblížil se k němu a políbil ho na rty. „Sladké sny,“ řekl jen, než ho přitiskl k sobě, přehodil přes ně deku a po chvíli také usnul.

---

Dalšího rána se Mikael probudil jako první. S drobnými obtížemi se naštěstí zvládl umýt sám ještě v brzkých ranních hodinách. Když se vrátil tiše do pokoje, usmál se pro sebe na spící tvář Ryua. Jemně mu poupravil neposedný pramen vlasů. Pozoroval jeho tělo, které bylo skryté pod dekou. Pousmál se, vzal svůj deník, usadil se na židli vedle postele a s pohledem na Ryua začal kreslit do svého deníku do zadnějších stran. Na listě se pomalu rýsoval obrys těla nahého, spícího muže, skrytého pod dekou. Dal si záležet, aby vlasy byly přesně tak, jak je měl rozprostřené, aby jakýkoliv záhyb pokrývky byl naprosto stejný, aby klidná tvář spícího hostitele vlčího démona byla skutečně tak klidná, jak se jevila. Když byl hotov, hrdě se usmál na svou práci. Úsměv mu však pomalu zmizel, když po svém výtvoru pomalu přejel rukou. Chvíli hleděl na svůj obraz, než deník prudce zaklapl.

Pohlédl znovu na Ryua.

Něco napsal na papír, který poté z deníku vytrhl a položil ho na stůl. Spěšně na sebe hodil svůj šat. Deník schoval do svého kabátu a odešel z místnosti.

Sešel dolů a zamířil přímo tam, kde bylo plno lidí. Usadil se k baru, nasadil bezstarostný výraz a začal se vyptávat. Netrvalo dlouho a všiml si i Atsushiho, který seděl v rohu s několika muži a na něco se jich vyptával. Sotva si všimli jeden druhého, hned se zase ignorovali.

Mikael postřehl něco na zdi za hlavou hostinského, který zrovna někomu nalíval čerstvou medovinu, a ušklíbl se pro sebe. Chvíli na to se musel rozesmát. Počkal, až hostinský odejde s objednávkou pro své hosty, dostal se za jeho pult a strhl dva plakáty. Oba si pečlivě uschoval a zase se rychle vrátil zpátky na své místo. U hostinského si objednal dvě medoviny a obě odnesl nahoru.

‚Tohle se musí zapít,‘ pomyslel si, když klepal na dveře a vstupoval dovnitř.

Viděl, že Ryuu sedí v posteli a dívá se jeho směrem, když vkročil dovnitř.

„Nechtěl jsem tě budit,“ omluvil se mu nepřímo a předal mu pohár s medovinou.

„To jsem pochopil,“ zabrblal s pohledem na papír na stole. „Zmeškal jsem toho hodně?“

„Ani ne, jen jsem se vyptával, jak to vypadá u Melafora, ohledně hradu a tak. Tvůj kamarád také jistě nezahálel.“

„Atsushi?“

„Ano, taky vypadal celkem živě.“

Ryuu se ušklíbl pro sebe. Beztak ten zmetek o něm vykládá všem lidem okolo lži, aby si ulevil svému egu…

„A ještě něco,“ usmál se Mikael hrdě. Ryuu se na něj zvědavě podíval, když upil z medoviny. Mikael se široce ušklíbl a vytáhl z kapsy pouze jeden leták. Byla tam poměrně přesná podobizna Ryua s dost tučnou odměnou. Ryuu si plakát vzal do ruky a prohlížel si ho. „Co ty na to?“

Ryuu mlčel. Po chvíli se rozesmál.

„Vypadá to na dobře odvedenou práci,“ uznal upřímně.

„Že jo!“ zasmál se Mikael. O dalším plakátu, který měl doposud schovaný u sebe, se nezmínil. Nebyl podstatný. Na Mikaela byla vypsána cena už předtím, jen se nyní o trošku zvýšila. Tím však Ryua zatěžovat nemusel. Byl překvapený, ale zároveň rád, že je Ryuu za tento objev spokojený. Chvíli měl obavy, zda ho tím nevyvede z míry, ale vzhledem k tomu, že to Ryuu dokonce chtěl i oslavovat s ním, byl přesvědčený, že udělal dobře, že mu to řekl. Na jednu stranu oslavovali, na druhou stranu si však Mikael i Ryuu uvědomovali smutnou skutečnost.

Co bude pak, až se dostanou k Melaforovi? Jejich cesty se zase rozejdou, že? Neměli nějakou nepsanou dohodu o spolupráci… Jen se domluvili, že ho Mikael dovede k hradu. Toť vše. Proto to nejmenší, co pro něj Mikael mohl udělat, bylo, že mu popsal hrad, jak vypadá. Dopodrobna. Když už se chtěl zmínit o strážích, dovnitř vpadl Atsushi s tím, že má noviny. Ani jeden z nich se nezmínil o tom, co se stalo den předtím. Nebylo potřeba. Atsushi mluvil o rozložení hradu, kdy se přesně střídají stráže, jaké jsou intervaly těch na hradbách, kdy je brána na pár vteřin úplně nebráněná. Mikael mlčel. Jen mu dal za pravdu, že intervaly jsou vskutku krátké na výměnu stráží, takže se nesmí nic pokazit.

„Pokud jeden zmešká nástup, pykají si trest všichni,“ vysvětlil Mikael. „I těch pár vteřin nám ale bude bohatě stačit na to, abychom jsme se dostali dovnitř. Tak či onak je to riskantní, ale máme jistotu, že se tam dostaneme.“

„Dostaneme? Ty jdeš s námi?“ podivil se Atsushi.

I Ryuu na něj překvapeně pohlédl.

Mikael se usmál. „Dostat vás až tam, to je sice moje povinnost, jakožto vašeho průvodce, ale pokud byste se nechali hned chytit a řekli nějakou blbost, která by mě ohrozila, nerad bych byl předvolán před Melafora,“ vysvětlil s úšklebkem. „Chráním si jen svůj krk.“

„Jak ohleduplné,“ vyplázl na něj Atsushi jazyk.

„Takže?“ přerušil ty dva Ryuu. „Musíme vymyslet plán, co dál, až se dostaneme dovnitř.“

Mikael přikývl. „To je jasné… Projdeme hlavní bránou. Jednak to nikdo čekat nebude a jednak využijeme intervalu, který mají stráže na vystřídání. V tu chvíli se nikdo nikdy nedívá na bránu. Proč taky?“

„Dobrý způsob, jak se do hradu může dostat nějaký vrah a předběhnout nás,“ ušklíbl se Atsushi. Ryuu mu věnoval dost nehezký pohled. „Už mlčím,“ dodal s úsměvem.

Mikael vzal svůj deník a na poslední stránce nakreslil spěšný plánek hradu. Spěšný, ale poměrně přesný.

„Byl jsem tam sice jen jednou, ale mám celkem dobrou paměť,“ odůvodnil. Sám se pokáral v duchu, že moc mluví. Vysvětlil, které budovy by mohli využít jako případný úkryt, a kterým budovám se vyhnout obloukem. „Zde je zbrojovna. Hned vedle ní je… hm, jak to pojmenovat… Hostinec určený jen pro stráže. Nejen hostinec. Slézají se tam i lehké děvy, když si vojáci chtějí povyrazit. Mají na to prý i speciální místnosti, když chtějí mít soukromí. Vaří tam blafy. Teda – co jsem slyšel, pochopitelně,“ dodal ihned a zasmál se.

„A co dál?“ zeptal se Ryuu zaujatě.

„Dál? Lidé ze šlechty, kteří se zde umístili. Buď přívrženci starého krále, nebo nově přistěhovalí šlechtici po jeho skonu. A taky pošuci z církve, pochopitelně, kteří uznávají jen svého boha, mažou med kolem huby Melaforovi, jak ho obdivují, jak je skvělý, a přitom ho proklínají, protože je rouhač.“

„To se divím, že je pořád ještě naživu,“ poznamenal Atsushi.

„Melafora nejednou někdo zkusil otrávit. Většinou na to, ale přišel na to, mučil ho nebo si  ním užil a pak ho zabil. Takový on prostě je.“

„Jak to můžeš vědět tak přesně?“ podíval se na něj Ryuu.

Mikael chvíli mlčel a pohlédl na mapu královského hradu před sebou. Ryuu si všiml, jak křečovitě, pevně sevřel tužku mezi prsty.

„Zabil někoho mně velmi blízkého,“ zašeptal tiše, „když mu bylo sedmnáct… protože mě ta osoba bránila vlastním tělem.“