Melafor se opět rozmáchl pěstí a udeřil Zarbaga do tváře.

Další rány a kopance následovaly vzápětí.

Když si promnul bolavé klouby na ruce, slyšel tichý smích.

„Čemu se směješ?“ zeptal se vztekle.

Zarbagos vyplivl další vyražený zub na hromádku vedle sebe, než se na Melafora zeširoka usmál. Ani jeden zub mu ale nechyběl.

„To ti snad chybí král a nemáš koho mučit?“ zeptal se pobaveně.

Melafor mu omotal prsty pevně okolo úzkého krku. „Buď rád za svého démona, který ovládá regeneraci, jinak bys už zemřel,“ ušklíbl se na něj hostitel vlčího démona.

„Všichni démoni mají svou vlastní regeneraci. Jen někteří hloupí hostitelé na to ještě po více než 30 letech nepřišli,“ ozval se Zarbagos drze.

Melafor přimhouřil oči. Docházela mu trpělivost.

Otočil se ke svému příteli z mládí zády a popošel ke stolu, kde měl nějakou koženou brašnu. Rozvinul ji na obě strany. Skrývala v sobě nespočet nástrojů. Neulehčí Zarbagovi za jeho zradu vůči němu a králi ani chvíli tohoto výslechu. Přítel – nepřítel.

Jak by řekl Zarbagos; je to jen práce.

Moc dobře věděl, ve kterých místech je jeho regenerace nejslabší.

„Takže – přestaneš psát články podporující rebely nebo ne?“ zeptal se hravě. Přešel k němu a zvrátil mu hlavu surově dozadu. Zarbagos jen stiskl zuby k sobě nad bolestí zezadu na krku. Úsměv mu však tvář neopouštěl.

‚Otec také vždycky psal, co se mu zlíbilo. A já mám nyní vzít vlastní slova zpět? Kvůli rozkazu? Nejsem voják.‘ pomyslel si jen.

Melafor ho mlčenlivě, trpělivě sledoval.

Lidí, které nazýval přáteli, bylo hodně málo. Zarbagos získal ono privilegium náhodou. Proto mu hostitel vlčího démona doposud dovolil psát, co chtěl. Ale aby podporoval lidi, aby šli proti králi - to dopustit nemohl.

„Odvoláš svá slova a řekneš, že šlo o vtip,“ navrhl mu naposledy.

Zarbagos na chvíli zaváhal - poslední šance, aby tohle skončilo.

Smutně se usmál.

Vzhlédl k Melaforovi a naklonil hlavu na stranu. „Jsem úlisná ještěrka, která nikdy poslouchat nebude,“ pravil hrdě.

Melafor se nehezky ušklíbl.

Surově svému příteli sevřel tváře mezi prsty a zaklonil mu hlavu dozadu, aby měl dobrý výhled. Sledoval, jak se Zarbagos snaží zůstat v klidu. Když však přiblížil k jeho ústům kleště, zmítal s sebou jako malý, úlisný had. Loktem na jeho hrudi ho hravě udržel na jednom místě.

„Jsi zrádce, Zarbagu,“ usmál se na něj mile a prohrábl mu vlasy. „A víš, co se zrádcům dělá?“

Zarbagos k němu naposledy vzhlédl.

Kleštěmi mu jeho trýznitel sevřel jazyk a snížil se k jeho uchu. Laškovně zašeptal: „Přijdou o jazyk.“

A škubl.

---

Melafor sledoval svého přítele, jak leží na posteli a zmítá se v křečích, vydávaje nějaké pazvuky. Bez jazyku toho moc nenakřičí ani nenamluví. Zašel příliš daleko? Kdepak. Tohle byl obyčejný trest pro ty, kteří nevěděli, kdy mlčet. V případě Zarbaga nezáleželo na trestu či zranění. Vždycky se mu vše vrátilo do normálu. Proto nyní zažíval agónii z pomalé regenerace jazyka. Tkáně se obnovovaly pomalu.

Byl to trest Melafora, ale zároveň i trest jeho démona.

Trest za to, že lhal.

Trest za to, že řekl příliš.

Trest za to, že byl troufalý až moc.

Dělal to nerad, ale musel. Skrz sílu upevnil jeho poslušnost. Při vzpomínce na tohle jistě už další podobný článek nenapíše. Rozmyslí si svá vlastní slova – jak v článku, tak i na veřejnosti.

Do příště si snad ten hlupák zapamatuje, že král nebo Melafor schvaluje jeho články. Pohlédl na obraz, který měl Zarbagos u sebe. Obraz muže jedoucího na koni s hromadou jídla.

Vybavil se mu ten potupný název článku.

Spokojeně se však usmál, když konečně slyšel Zarbagův křik.

‚Hlupáku,‘ pomyslel si. ‚Myslíš si, že když sebereš vojákům z fronty jídlo a dáš ho lidem, budou tě milovat? Kdepak. Bude to mít opačný význam. Začnou tě nenávidět, Ryuu. Uškodíš tak jenom sobě.‘

---

Dostat se do města Svahylly byl skoro nemožný úkol. Přestože Ryuu neměl předtím žádný problém s projížděním vesnic a měst, kde lidem zanechal jejich určenou část zásob, Svahylla bylo jiné město. Jedno ze zlatých měst. Ale poté, co se stalo s Karminou, jejich kontrola o to zesílila. Kdyby si nevšiml stráží v okruhu jednoho kilometru ještě před bránou, nejspíš by kolem nich proběhl, oni by si ho všimli a otázkám by se rozhodně nevyhnul. Nyní se skrýval v lese a sledoval stráže z bezpečné vzdálenosti.

Nikde ani neviděl žádnou spojku, která by si pro zásoby přišla odděleně.

‚Tady nepochodíme, Ryuu,‘ ozval se jeho démon. ‚Je to stejně prohnilé město, jako Karmina. Nezaslouží si naši štědrost. Copak jsi zapomněl, co se vám tam skoro přihodilo?‘

‚Ne, nezapomněl,‘ souhlasil Ryuu v duchu, ‚ale i tam mohou být lidi, kteří trpí. Jen proto, že nebyli schopni žít v onom luxusu dlouho.‘

‚To je jejich chyba. Svůj osud si vybrali sami.‘

‚I tak…‘

‚Uvědom si, po čem skutečně prahneš, Ryuu. Je tohle jen proto, abys pomohl nějakým malým červům, kteří tě nenávidí, protože jsi hostitel démona, nebo je to proto, abys dosáhl své pomsty?‘

Ryuu na tuto otázku nereagoval, přestože měl jeho démon pádný argument. ‚Dobře,‘ rozhodl po chvíli a pohlédl na mapu. ‚Svahyllu tedy vynecháme.‘

‚Moudré rozhodnutí,‘ souhlasil s ním vlčí démon.

---

Za dne bylo horší předávat lidem jídlo. Jedna spojka, která měla dostat hromadu jídla, působila v očích jiných lidí jako provokace. Proč jen on dostává tu hromadu jídla, a my máme hladovět? Cožpak to není vaše úroda, sousede? Vezměte si ji přec!

Dokonce se přihodilo i to, že ho z nejedné vesnice vyhodili a hnali se za ním s koštětem a vidlemi. Když to místo opustil, jeho démon se jen bavil.

‚Ne každému se očividně zavděčíš,‘ smál se.

‚Ticho,‘ zavrčel Ryuu zle.

Bylo mu jasné, že ne všichni s touhle revolucí souhlasí. Rebely vidí jako někoho špatného. Chápal, že na jeho hlavu je vypsaná odměna. Proč ho tedy nezkusit zabít, že jo? Vydělali by si peníze, za které by se najedli až do sytosti a ještě by jim hodně zůstalo. Na příští předání musel vymyslet jinou metodu. Jen doufal, že Oogi a Mikael měli při rozdávání jejich kořisti větší štěstí.

Když vedl koně lesem, sem a tam ho hladil po pyscích a hlavě, chválil ho za dobrou práci. Sotva měli čas, aby se zastavili a odpočinuli si, a přesto tento kůň prokazoval vytrvalost a sílu hodnou samotného démona. Ryuu si prohlédl mapu. Nechtěl přiznat nahlas, že se ztratil. Ale vše tomu odpovídalo. Chodil v kruzích. Uvědomil si to, když objevil své vlastní stopy a značku na stromě, kterou předtím udělal, aby věděl, kudy se případně vrátit.

‚Že by iluze nějakého hostitele démona?‘ pomyslel si a přimhouřil oči. Nikde však nikoho necítil.

Kůň si odfrkl a zakousl se do šťavnaté trávy vedle jeho nohou. Po chvíli ho hlavou šťouchl, aby mu naznačil, že stojí nejspíš na šťavnatější trávě.

Ryuu si povzdychl.

V duchu jen přiznal, že by se mu jeho průvodce nyní dozajista hodil.

Chvíli bezradně hleděl na mapu, než ji složil. Přimhouřil oči, než je úplně zavřel. Cítil jen slabou přítomnost někoho. Několik lidí. A blížili se. Ne moc rychle. Všichni hostitelé démona. A jeden z nich mocnější. Čím víc se blížili, tím víc se síly onoho jednoho obával. Připomínala mu stejně ničivou sílu jak Mistra, tak Marse a Neptuna. A přesto slabší, než od tří zmiňovaných.

Aby měl výhodu v případném boji, vyšplhal na strom a ukryl se v jeho větvích. Listy sotva začaly nabírat správnou barvu, aby v sobě někoho skryly. Přikrčil se na mohutné větvi a čekal. Kůň si šel svou vlastní cestou a spokojeně se zahryzával do stébel trávy. Pro něj nebezpečí nehrozilo.

Slyšel jejich kroky.

Po chvíli je i konečně viděl, skryté za stromy, pohybujíc se velmi opatrně. Možná nebyl nejlepší nápad schovávat se, ale pokud se jedná o lovce nebo o lidi, kteří touží po odměně, nic lepšího udělat nemohl. Vyvolávat zbytečné nepokoje nechtěl. Pohlédl na koně, který si nově příchozích také všiml, ale zůstal v klidu. Muži v kápích po chvíli vyšli zpoza svých skrýší za stromů a rozhlíželi se kolem. Odchytili koně, který jim však nikam neutíkal. Něco si špitali mezi sebou. Ryuu se nehýbal a sledoval je. Pokud půjdou po zásobách, v klidu je zastaví. Nikde však neviděl toho s onou obří mocí. Ani už ho necítil.

Zarazilo ho však, když se všichni z nich podívali jeho směrem. Viděli ho snad? Svraštil obočí, ale pořád zůstával skrytý za listím a mezi větvemi.

Vycítili ho snad?

Sledoval, jak se shromáždili u sebe, něco si nejspíš šeptali, přes kápě nešlo nic vidět. O to víc ho překvapilo, když zpod plášťů najednou vytáhli jakési píšťalky. Nebyly to píšťalky, jen dřevěné, duté trubky. A díky nim se téměř dokonale strefovali do Ryua pomocí šipek. Kdyby se rychle nepřikrčil, možná by zjistil, že ony šipky jsou jen starší verzí kulek, kterou nyní používají lovci na své oběti.

To nebylo jediné překvapení.

Muži v kápích byli jen na rozptýlení vetřelce.

Pravý útok zahájil muž, kterého si Ryuu přestal všímat. Hravě se dostal nahoru do stromu za ním a zaútočil mu zezadu po krku. Všiml si ho na poslední chvíli. Jasně modrozelené oči v přítmí působily děsivě. Sice se vyhnul, ale starší muž ho ve svém pádu na zem stáhl s sebou. Ryuu hmátl po větvi, aby tomu zabránil, ale příroda ho zradila. Dopadli spolu na tvrdou zem. Chvilkový otřes z náhlé bolesti v celých zádech naštěstí rychle přešel a Ryuu se zvedl jako první. Vyhnul se dalším šipkám od oněch tajemných mužů v kápích, ale ráně od muže se vyhnout nestihl.

Neváhal a rozmáchl se pěstí také.

Muž se rychle vyhnul a vrazil mu pěstí zespod do brady.

Kdyby jeden z těchto dvou mužů věděl, s kým má tu čest, určitě by takhle surově spolu nebojovali. Ale Ryuu tohohle muže neznal. A mistr Jupiter si pamatoval jen na mladého učně Urana, kvůli kterému museli mít náhlou poradu, na kterou se Venuše nedostavila. Tehdy mu zničil stůl. Však si na něm Uran vydobyl ještě opravu! Hostitel levhartího démona, který v těchto lesích měl skrytou svatyni, dobře chráněnou skálou z jedné strany a řekou a lesem z druhé strany, se rozmáchl pěstí, ale aby svého nepřítele vyvedl z míry, záměrně útočil bokem. Krátce poté totiž zaútočil hned znovu. Ten mladík schytal ránu do levé tváře, div už skoro konečně nepadl. Na území Jupitera nikdo chodit nebude. A už vůbec ne nějaký zloděj a pytlák, který nese tolik cenného jídla!

Nepotřebuje slyšet jeho výmluvy, je mu moc jasné, proč tady šel. Nemá ještě dost. Chce lovit jeho zvěř! Zkus si to, chlapečku! Mistr Jupiter se ti s radostí postaví a vyžene tě ze svých lesů! Už tak jeho učni sami mají málo.

Po delší době ho konečně srazil k zemi. Nezvedal se. Bylo to Jupiterovo hořkosladké vítězství. Sám však sotva stál na nohou a oddychoval. Jeho učni s kápěmi k němu přiběhli a hned slavili. Jejich mistra nikdo nepřekoná! Je mocný, i samotný Melafor se ho bojí!

„Nepřehánějte,“ usmál se Jupiter a čelist ho bolela. Stejně tak klouby na levé ruce. Nebyl nejmladší. A i s mocí svého démona mu tenhle obyčejný člověk hravě stačil.

I tak… cítil z něj velkou moc – proč ji nepoužil? Nedůvěřivě na toho mladého muže pohlédl. Přešel k němu. Pevně mu stiskl vlasy mezi prsty a zvedl mu hlavu, aby se mu podíval do očí. Už to tvář někde viděl, jen netušil kde.

Když však Ryuu pootevřel oči a vycenil zuby, Jupiter s sebou cukl. Zlatavé oči v jakémkoliv případě neznamenaly nic dobrého, jen nebezpečí. Moc dobře si pamatoval na Melafora, ale tohle Melafor přece není! Nemohl si spojit tvář z plakátů s touhle tváří. Ryuu mu pevně stiskl zápěstí mezi prsty. Jupiter si rázem vzpomněl. Ano, kdysi tady býval mladík, který měl v sobě vlčího démona. Ale ten přece zemřel… Nebo ne? Nyní to cítil jasně a zřetelně. Byl to někdo jiný, a přesto měl stejného démona jako Melafor. Když mu pohlédl do očí, vzpomněl si na zasedání s Uranem. Než si však vybavil jméno, Ryuu ho přehodil přes sebe a vší silou s ním praštil o zem. Země zaduněla. Učni v kápích tomu jen tiše přihlíželi.

Jejich Mistr prohrál?!

Jeden z nich rychle přiložil trubičku k ústům a foukl.

Šipka zasáhla Ryua do krku. Prvně jen nepříjemně štípla. Když si ji však vytáhl, ucítil nepříjemnou bolest v těle.

‚Jed!‘ reagoval vlčí démon ihned.

Než stihl rozeznat, o jaký jed se jedná, Ryuovi ztuhly svaly a on po chvíli usnul.

Padl na zem vedle Jupitera.

Přestože v tomhle souboji by vyhrál, skončil nakonec jako zajatec Jupiterovy skupiny, a byl odvlečen do Jupiterovy svatyně se svázanými rukami.

Bez možnosti se bránit, že pytlákem ani lovcem není.

Bez možnosti zachránit zásobu pro lidi, kteří ji potřebují.

---

Když se Ryuu probudil, byla už tma.

Viděl rozmazaně a bylo mu na zvracení.

Netušil, kde se nacházel. Kolem něj bylo plno kamení, které tvořily jeho celu. Drobné světlo procházelo jen skrz malou díru nahoře. Pomalu zavřel oči a bolestně je zase rozevřel. Pomalu se překulil na břicho. Žaludek se mu převrátil a vyšlo z něj to, co se před pár dny snědl a vypil ještě v táboře.

Chytil se za hlavu.

‚Bude ti blbě ještě tak další hodinu. Ale uklidňující je, že za pár minut už nebudeš mít co zvracet,‘ uklidnil ho démon. Ryuu však nereagoval, protože se mu znovu ozval žaludek. ‚Když budeš mít štěstí, ještě jednou a třeba ze sebe ten jed dostaneš.‘

Cítil, že jeho hostitel slábne.

Zákeřný jed, který se skrývá v místních bylinkách.

Obalamutí smysly, uspí toho, kdo jej přijal, a posléze útočí na všechny možné orgány. Nejdříve žaludek, pak plíce a ve finále mozek, pokud ze sebe jed nedostane v čas. Častokrát se stávalo, že zvracení přišlo pouze dvakrát, jed se rozšířil do celého těla a oběť zemřela v křečích a v bolestech.

Ryuu se pokusil vstát, ale nakonec zase skončil na zemi. Trhaně se nadechoval a potil se.

‚Nepanikař,‘ slyšel hlas svého démona.

„To mi moc nepomůže,“ zašeptal Ryuu.

Zavřel oči. Žaludek se mu opět převrátil.

Poté uslyšel slova, která ho pomalu i zamrazila: ‚Mrzí mě to, ale moc ti v tomto případě pomoct nemohu. Místní bylinky jsou mi záhadou. Kdybych poznal, o jaký jed se jedná, mohl bych ti pomoct, jak se z toho dostat. Pustit si žilou nepřipadá v úvahu – v tomhle rozpoložení bys vykrvácel a zemřel.‘

„Dík za uklidnění,“ ozval se Ryuu slabě a opřel se o zeď.

‚Znáš ty lidi?‘

„Ne…“

‚Jednoho z nich si pamatuji. Neznám jeho jméno, ale předtím… když jsi žil ještě ve svatyni, minimálně jednou jsem ho tam cítil.‘

Ryuu po chvíli oči zavřel a sjel podél zdi k zemi. Byla příjemně chladivá. Nuceně znovu rozevřel víčka, ale vše viděl rozmazaně.

„Mikaeli…“ zašeptal jen, než znovu usnul.

---

Dva muži v kápi šli před Jupiterem a nesli vědra s vodou.

„Měli jsme ho zabít, Mistře,“ ozval se ten vlevo.

„Nebudu zbytečně zabíjet, dokud nebudu znát jeho pravý důvod, proč šel lovit zde, když už má tolik zásob,“ zavrčel Jupiter zle.

‚Spíš je to proto, že ti dal tak na frak,‘ pomyslel si muž vpravo, ale mlčel.

Když došli ke kamenné stavbě, která měla jen jedno malé okno nahoře, muži v kápi hned začali sundávat kameny jeden po druhém, dokud neměl jejich Mistr dobrý výhled na muže v onom kamenném stavení.

Jupiter vešel dovnitř a nakrčil nos. Až posléze pod nohami ucítil něco, co ho pohoršilo natolik, aby vyšel ven a utřel si boty do trávy.

„Nechutné,“ zasyčel rozhořčeně.

„Ani se chovat neumí!“ zavřískal muž vlevo.

‚Když mu dáš jed, je přirozené, že se ho snaží nějak zbavit, aby nezemřel,‘ pomyslel si muž vpravo, ale opět neřekl ani slovo.

„Vypadá to, že všichni spolčení s Melaforem jsou stejní,“ zamračil se Jupiter. Muž vlevo rázně několikrát přikývl. „Ale aspoň bude dostatečně slabý, aby mluvil pravdu,“ dodal po chvíli s menším úsměvem.

„Správně! Už tak jsme mu všechno jídlo zabavili!“ radoval se muž vlevo.

‚Lepší by bylo ho nejdříve vyslechnout, poté si brát jídlo,‘ pomyslel si muž vpravo.

Oba s drobným zaváháním splnili rozkaz, který Jupiter posléze vydal: „Vytáhněte ho z těch zvratků, ať si můžeme promluvit.“

Nejdříve do Ryua ten vpravo šťouchl, aby se ujistil, že ještě žije. S obtížemi ho vytáhli ven a opřeli o kamennou stěnu budovy.

„Pořád zapáchá,“ stěžoval si ten vlevo.

‚Taky bys smrděl po zvratkách, kdyby ses snažil zbavit jedu v našich šipkách,‘ pomyslel si ten vpravo.

Jupiter kolem nich prošel. Stiskl mladému muži před sebou vlasy mezi prsty a přiměl ho vzhlédnout. Spatřil jasně zlatavé oči rozzuřeného vlčího démona.

„Toužíš po smrti?“ zeptal se ho klidným hlasem.

Ryuu pootevřel oči a křivě se usmál. „Mám větší tužbu, kterou musím splnit před smrtí,“ zašeptal slabě.

Jupiter se usmál. „A to je jaká?“

„Zabít… Melafora,“ usmál se Ryuu o něco víc.

Jupiter zpozorněl. Ten úsměv i tvář mu projela hlavou ve snaze najít shodu s tvářemi, které už viděl předtím. Pustil mu vlasy, které mu zplihle sjely dolů po tváři. Chvíli ho sledoval a ignoroval otázky učně, který se ho ptal, co se stalo.

„Dokud ho nezabiju, nemohu zemřít,“ zasmál se Ryuu potichu.

Konečně zařadil jeho tvář k obrazu z plakátu, který před nedávnem viděl. Tučná odměna. Ale jméno, které až moc dobře poznával. A je hostitelem vlčího démona.

O krok poodstoupil.

„Nemožné,“ zašeptal tiše a hleděl na muže před sebou. „Ryuu?“ vydal ze sebe po chvíli.

„Copak?“ ušklíbl se Ryuu a Jupiter si všiml jeho zlatavých očí a povyrostlých špičáků. „Chceš zabít oslabeného vlka? Do toho. Jen mi slib, že za mě zabiješ Melafora. V tomhle stavu by mě dokázalo zabít i nešikovné batole…“

Nebylo potřeba škemrat o milost nějakého cizince. Každý touží po penězích.

„A ještě, že doručíš ty zásoby na mém koni… do dalších vesnicí. Na sedadle je i připevněná mapa,“ dodal Ryuu. Viděl rozmazaně a špatně se mu dýchalo. Srdce mu bilo rychleji a rychleji. V uších mu pískalo. Jed se pomalu rozkládal v celém jeho těle.

Jupiter tiše zavrčel.

Rozběhl se rychle pryč do své svatyně, jejíž mohutnou bránu tvořilo především tmavé dřevo, poseté několika jizvami a rytinami. Schody ze šedého kamene, jehož stejný odstín nesla i skála za svatyní, zdolal po dvou a více najednou. Moc dobře věděl, jaký jed jeho učni používají ve svých šipkách. Zaútočil na spojence. A ten nyní umíral. Zaútočil na toho, koho chtěl Uran tolik ochránit.

Byl pošetilec.

Prohraboval se šuplíky, hledal v přehrádkách, dokud nenašel bylinku, kterou potřeboval. Vhodil ji do malého džbánku s vodou a pospíchal zase zpátky. Za běhu rukou bylinky ve vodě rozmačkal, aby se jejich šťáva rychleji dostala do vody.

Když doběhl, zatřepal s Ryuem, aby ho přiměl spolupracovat. Mladík však nereagoval. Jed už zasáhl i jeho mozek?! Jupiter tiše zavrčel a násilím ho přiměl, aby vodu s bylinkami vypil, i kdyby se měl zadusit.

Poté jen tiše vyčkával, nechávaje ho odpočinout a vstřebat bylinky.

Usadil se naproti němu a jasně modrozelenýma očima ho sledoval.

Levhartí démon se velmi rychle učí. Když žije v lese, cítí veškeré pachy mnohonásobně lépe, než kdokoliv jiný. Rozezná bylinky a pamatuje si jejich účinky. Proto svým učňům doporučil bylinku temně fialové barvy, která v sobě skrývala prudký jed. Na jeho potlačení bylo potřeba bylinku stejně agresivní.

Nezbývalo mu nic jiného, než jen čekat na Ryuovu reakci.

---

Uplynulo několik minut, než Ryuu pomalu pootevřel oči. To mu je však po chvíli dva muži v kápích otevřeli násilím. Jupiter se k němu naklonil a zkoumal jeho oční bulvy. Poté mu otevřeli ústa a Jupiter začichal.

„Výborně,“ řekl po chvíli a čtyři hmatavé ruce Ryua pustily. „Kolik ukazuji prstů?“

„Dva…?“ reagoval Ryuu zmateně.

„Výborně,“ řekl Jupiter po chvíli, než zvedl Ryuovu ruku a kousl ho do prstu. Schytal za to ránu pěstí do nosu.

„Co to sakra bylo?“ vyjel po něm Ryuu vztekle.

„Výborně, výborně! Vypadá to, že všechny reakce máš v pořádku,“ usmál se Jupiter a jeho dva učni se zhrozili, že má další monokl.

„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo se mě pokusil zabít?“ zavrčel Ryuu zle.

„Za to se moc omlouvám!“ padl před ním Jupiter na kolena a vrazil hlavu skoro do země. Ryuu na něj zaraženě zamrkal. „Spletl jsem si tě s narušitelem a mí učni jednali neurvale! Moc se omlouváme, Ryuu!“

Ryuu si promnul krk a netušil, jak reagovat. „Kdo vůbec jste?“ zeptal se po chvíli ticha, když ten muž dýchal hlínu a nejspíš se i dusil. Sotva Jupiter zvedl hlavu, plival a kašlal hlínu kolem sebe a zhluboka dýchal.

„Myslel jsem si, že umřu!“ zakřičel a oddychl si.

‚Co to je za pošuka?‘ pomyslel si Ryuu jen a vzhlédl, když se muž zvedl a oprášil ze sebe trávu a hlínu. „Co jsi zač?“ zeptal se po chvíli znovu.

„Jak se opovažuješ takhle s Mistrem mluvit?!“ ozval se muž nalevo zle.

‚No, má na to právo, když ho někdo tady málem přizabil,‘ pomyslel si muž napravo, ale mlčel.

„V pořádku,“ ozval se Jupiter a pousmál se. „Nedivím se, že si mě nepamatuješ. Nikdy jsme se oficiálně nesetkali. Jen Uran toho o tobě mnoho vyprávěl. Za to předtím se vážně omlouvám.“

„Kde je můj kůň?“ zeptal se Ryuu a pomalu se soukal na nohy.

„Zadrž!“ zastavil ho Jupiter a znovu ho uzemnil. „Ještě nemůžeš odejít!“

„Nemám zájem tady zůstávat ani o minutu déle s cvokem, který mě nechá přizabít a pak si to rozmyslí a zachrání mi život,“ zavrčel Ryuu nevrle.

„Ten jed jsem pouze potlačil. Potrvá nějakou dobu, než se ti z těla dostane,“ přiznal Jupiter.

„Jsi vážně pošuk,“ řekl Ryuu upřímně.

„Jak se opovažuješ?!“ zakřičel učeň vlevo a už, už vytahoval šipku, ale Jupiter ho hned zastavil.

„To ne!“ zavřískal Jupiter pohotově. „Sotva jsem ho vyléčil!“

‚V první řadě to byl váš nápad nám dávat otrávené šipky,‘ pomyslel si učeň napravo a v omluvu za svého Mistra a svého přítele se Ryuovi poklonil. Nic však neřekl.

„Kde to jsme? A co jste zač?“ zeptal se Ryuu zle.

„Není třeba se ničeho bát, Ryuu. Jsme spojenci,“ uklidnil ho Jupiter.

„Spojenci by se nesnažili zabít a okrást toho druhého.“

„Chápu, chápu. Zlobíš se. Máš na to plné právo,“ smál se Jupiter nervózně.

„Takže?“ zavrčel Ryuu. Docházela mu trpělivost. Nevěřil sice své vlastní síle, ale jednu pořádnou ránu do nosu by mu snad ještě vrazit mohl. Aby si ulevil.

„Vítej, Ryuu,“ usmál se Jupiter a uklonil se mu. „Jmenuji se Jupiter. Mrzí mě, že se setkáváme za těchto okolností. Netušil jsem, o jakého narušitele se jedná, takže jsem jednal neurvale. I za chování svých učňů se omlouvám-…“

„Kde to jsme?“ přerušil ho Ryuu, který ignoroval fakt, že mluví s jedním z mistrů, ke kterým patřili i Uran a Mars.

Jupiter se pyšně usmál. Ukázal na bránu a svatyni, na kterou byl právem hrdý.

„Vítej v Nori - ve svatyni, která je střežena levhartím démonem a jeho učni!“ řekl s vypnutou hrudí a pyšností v hlase.