„Co se děje?“ zeptal se Ryuu, když si všiml Mikaelova výrazu. Ten po chvíli stěží polkl a zavřel oči.

„To nic,“ řekl jen, než nakoukl znovu za roh na gardistu a poté zase k bráně, která byla naprosto nehlídaná, „jdeme.“

Ještě jednou zkontroloval stráže na zemi a poté se rozběhl kupředu. V půlce cesty se zastavil a rozhlédl se po hradbách. Když kolem něj Ryuu a Atsushi proběhli, vydal se hned za nimi. To, že to stihli v tak dobrém načasování, že jim nikdo nevěnoval pozornost, bylo jistě štěstí větší, než štěstí liščího démona. Vklouzli dovnitř pootevřenými dveřmi. Málem vrazili do jednoho gardisty, který k nim byl otočený zády, stejně jako všichni ostatní, kteří někam užasle hleděli. Mikael oba dva rychle stáhl stranou a dostali se do malé místnosti. Mikael zhluboka vydechl.

„To bylo o fous…“ řekl upřímně a sklouzl na zem.

„Netušil jsem, že to půjde až tak snadno,“ uznal Ryuu.

Vysloužil si zlý pohled od obou z nich a jen pokrčil rameny. Vykoukl zpoza dveří a sledoval gardisty, jak pořád užasle někam hledí.

„Co to s nimi je?“ zeptal se, když vylezl ven a jednomu z nich jen tak zamával rukou před obličejem. Muž na něj nereagoval a upřeně hleděl před sebe.

„Magie démona té ženské,“ zavrčel Atsushi zle.

„Neškodná ale přitom dost účinná,“ zabrblal si Mikael pod nos, „jen málokdo se jí dokáže ubránit, když ho chytí do své iluze pohledem. Pokud ji uvidíte, dávejte si pozor.“

„Jakého démona?“ zeptal se Ryuu.

„Démon páva. Poměrně vzácný démon, vznešený. K boji nepoužitelný. Dokáže jen vytvářet dost dobré iluze, ze kterých se nedostaneš, dokud ona sama nechce,“ vysvětlil Mikael. „Nedivím se Melaforovi, že si ji drží u sebe. Sice není určena k boji, ale pokud by svou sílu použila plně proti němu, kdoví, kdo by vyhrál.“

„Vsadil bych na Melafora,“ řekl upřímně Atsushi.

„Kudy?“ zeptal se Ryuu, plně soustředěný na svůj cíl. Svěděly ho konečky prstů, když si uvědomil, jak moc je blízko svému cíli. Jeho mozku se nedostávalo dostatečného kyslíku, jak moc byl šťastný a… natěšený? Ano, natěšený na pomstu. Konečně pomstí lidi, na kterých mu záleželo.

Mikael kolem něj prošel, rozhlédl se, přestože cestu znal až moc dobře, a vydal se po schodech spěšným krokem vzhůru.

---

„Rád vás opět vidím, slečno Naomi,“ usmál se Melafor vlídně a zlehka se jí uklonil. Venuše se trochu usmála, chytila si suknici svých šatů a spolu se svými učeňkami se mu zhluboka uklonila.

„Potěšení je na mé straně, pane Melafore,“ řekla s úctou. Byla si vědoma, že jenom on ji oslovuje tak, jak se sluší. Neuráží jméno, které jí dali rodiče. Nevysmívá se jí tím, že ji oslovuje po cizím božstvu. Možná proto, přestože byl o něco málo mladší a nezkušenější, k němu tolik vzhlížela. S respektem, úctou a neskonalou oddaností. Nebo v tom hrál strach o její svatyni? To věděla jen ona.

„Měla jste klidnou cestu?“ zeptal se Melafor, když k ní přešel.

„Na cestě nebyly žádné překážky. A pokud ano, váš doprovod se o ně postaral s elegancí,“ odvětila Venuše mile. Drobná lež nikoho neurazí. A kdyby přiznala, že jeho stráž odmítla, urazila by ho tím a rozzuřila. A Venuše byla až moc chytrá na to, aby si udělala z tak mocného muže nepřítele.

„To rád slyším,“ přikývl Melafor a otevřel jí dveře do svého pokoje. „Prosím, dámy první.“

Venuše mu jen pokývla hlavou a vstoupila dovnitř ladným krokem.

Melafor nechal i její učenkyně, aby vstoupily dovnitř, a když k němu přešel i Gundry, jen na něj koutkem oka pohlédl. Byl to tichý rozkaz: ‚Hlídej, aby nikdo neotravoval.‘ Gundry jen přikývl a sledoval, jak Melafor mizí uvnitř. Zavřel za ním dveře. Neměl obavy o jeho život. Ty ženy, které doprovázely Venuši, mu nijak ublížit nemohou.

Venuše se rozhlédla po pokoji, který Melafor obýval. Nijak se ten prostor od její poslední návštěvy nezměnil. Přešla ke křeslu naproti stolu a pohodlně se usadila. Melafor přešel na druhou stranu stolu a také se usadil. Venuše hrdě zvedla bradu a dívala se na něj spatra. Melafor se pousmál.

„Nechtějí se i tvé učednice posadit? Vážily dlouhou cestu,“ začal mile.

Venuše se pousmála, ale kývla na ně. Ženy se usadily vedle ní a mlčky čekaly. „Nejsou až tak křehké jako zdejší ženy,“ odvětila po chvíli a spravila si pramen vlasů za rameno.

„To jsem nikdy neřekl,“ usmál se Melafor pro sebe a ze stolu vytáhl jakýsi pergament. Předal ho Venuši a ta ho rozevřela. Povytáhla obočí.

„Není to…?“ začala a chladně se na něj podívala.

„Správně. Jedna z přeživších od Urana,“ usmál se nevinně. „Pořád žije, i když stěží. Už pár let ji mám tady pod dozorem a bavím se tím, když ji zkouším, co všechno vydrží.“

Venuše byla v tu chvíli u něj a držela ho za límec. „Co tím sleduješ?“ zasyčela chladně. Melafor se ušklíbl.

„Víš o tom, že to děcko s vlčím démonem přežilo a nyní je na cestě ke mně? Nemohl jsem si přát nic lepšího.“

Venuše přimhouřila oči. „Bavíš se snad tím, když mučíš ženu?“ zasyčela chladně.

„To bych si nedovolil,“ ujistil ji Melafor vlídně a poplácal ji po ruce, „ale… kdokoliv mi stojí v cestě, musí být potrestán.“

Stiskl její zápěstí silně a pomalým pohybem ji přinutil, aby jeho límec pustila. Venuše vycenila trochu zuby, jak se snažila ho pořád držet, nakonec však stisk povolila.

„Sama moc dobře víš, že když trestám, tak pořádně,“ dodal tichým, nebezpečným hlasem, když jeho oči jasně zářily. Venuše se na něj zamračila, když pustil její ruku. Melafor vstal a pokojně přešel k oknu. „Nebylo potřeba očarovat mé muže, abys je uvěznila v iluzi. Stejně by ti nic neudělali. Tak hloupí nejsou,“ uchechtl se.

„Dívali se na mě jako na pouhou ženu,“ pravila Venuše hrdě. Melafor se zasmál.

„To si dovolili hodně,“ uznal a jeho oči se na něco dole zaměřily. Usmál se pro sebe. ‚Nečekal bych tě tady tak brzo,‘ pomyslel si, když sledoval Mikaela dole a za ním další dva zahalené muže. ‚Vyklubalo se z toho poměrně zábavné poledne.‘

„Co po mně tedy chceš?“ zeptala se Venuše a Melafor se na ni konečně podíval.

„Marsovu slabinu, pochopitelně,“ usmál se nevinně.

Venuše zavřela oči a pousmála se. „Odpověď na to znáš. Svého bratra si cení ze všeho nejvíce. Už jen fakt, že riskuje své odhalení, když mají oba svatyně tak blízko sebe, je směšný. Netvrdím, že bys měl Neptuna zabít,“ ujistila ho a přešla k němu. Omotala ruce kolem jeho krku, oči jí slabě modrozeleně zářily a ušklíbla se. „Co takhle přetáhnout dalšího mocného Mistra na svou stranu? Získáš tak liščího démona na svou stranu a druhý liščí démon proti tobě jen tak nepůjde, protože Mars svého bratra miluje nadevše. Rozmyslí si, zda se ti vzdát rovnou nebo uteče. Přemýšlej o tom.“

„Říkáš mi, abych se zahazoval s tobě podobnými?“ usmál se Melafor a Venuše zamrkala. Chytil ji pevně za zápěstí, přitáhl ji k sobě a tiše jí zavrčel do ucha: „Kolikrát tě mám varovat, aby ses mě nepokoušela ovládnout svou iluzí, když to na mě stejně nefunguje?“

Hodil ji proti stolu. Palčivá bolest v boku onu krásnou ženu přiměla pokleknout. Melafor k ní přešel a stiskl jí vlasy mezi prsty.

„Přestaňte!“ zvýšila Venuše hlas. Kousek od Melaforova krku se zastavilo několik kopí a její mladé učenkyně se zastavily na povel. Melafor se spokojeně usmál a pustil její krásné vlasy. „Udělám to.“

„Hodná holka,“ usmál se Melafor mile a prošel kolem jejích žákyň. „Jsem rád, že se vždycky tak snadno domluvíme.“

Venuše zle zavrčela a vrhla po něm nebezpečný pohled. Moc dobře věděla, že její démon páva je proti někomu jako je Melafor bezmocný. Viděla, že jí otevřel dveře a tichým rozkazem ji ze svého pokoje vyhazoval. Hrdě vstala a pustila si bolavý bok.

„Za tohle zaplatíš,“ zavrčela mu do tváře, než odešla.

„S velkou radostí,“ zašvitořil Melafor hravě, než za ní zavřel dveře. Musel se zasmát pro sebe. ‚Mocná Venuše? K smíchu. Naomi měla jen štěstí, že se líbila Mistrovi, jinak by nikdy nedostala svou hodnost a možnost založit svatyni ba dokonce šířit jeho učení. Všichni to moc dobře věděli,‘ pomyslel si Melafor, když usedl za svůj stůl. ‚Jen shoda náhod. Stejně jako tehdy…‘ Pohlédl na obrázek nějakého mladého klučiny s velkým úsměvem a přejel po něm prsty. ‚Náhody neexistují,‘ pomyslel si a obrázek položil dolů. ‚Jen slabí lidé, kteří nejsou dostatečně připravení na změny.‘

---

Mikael se podíval za roh. Viděl Gundryho, jak stojí před dveřmi. Zbývalo pár minut, než Venuše vyjde z Melaforova pokoje spolu se svým doprovodem. Udržet Ryua, kterého už svědily prsty, protože nevěděl, co s nimi z nedočkavosti, bylo nad Atsushiho úkol. Mikael zpozorněl, když viděl Venuši ve spěchu odcházet. Slyšel Melaforův hlas, který volal Gundryho dovnitř. Pozoroval ženu, jak spěšnými kroky jde jejich směrem. Schoval se za roh a sledoval, jak kolem něj prošlo několik žen. Ryuu i Atsushi je vyprovázeli pohledem a Ryuu musel chytit Atsushiho, aby je náhodou nepronásledoval. Mikael chvíli váhal, než se vydal s neklidnou myslí kupředu, pronásledován těma dvěma. Gundry a Melafor byli uvnitř toho pokoje. Byl tam ještě někdo nebo jen oni dva? Zastavil se kousek od dveří, když viděl, že se otevřely. Zadržel dech, když viděl Gundryho i Melafora vyjít ven, o něčem spolu debatovali a jim nevěnovali pozornost.

„Už mě nebaví živit další hladový krk nějaké krysy,“ řekl Melafor chladně.

„Brzy ji zlomíme, stačí jen vydržet,“ uklidňoval ho Gundry.

Melafor se rozmáchl rukou, ale Gundry jeho ránu spěšně vykryl. Mikael polkl nasucho, Ryuu zpozorněl a Atsushi se jen chytal za hlavu, že se k nim neměl připojovat.

„Čekám už pět let,“ zavrčel Melafor vztekle. „Dnes promluví nebo jí prokousnu hrdlo. Vyřiď to Tsume.“

Atsushi ztuhl při tom jméně a Ryua trochu otřáslo. Pohlédl na Atsushiho, který viděl rázem rudě. Trvalo mu jen chvíli, než si uvědomil problém, který se před ním zjevil, a okamžitě Atsushiho zastavil a zakryl mu ústa, rychle s ním couvaje zpátky roh, zatímco se mu Atsushi vzpínal a zuřil vzteky. Mikael už jim chtěl ukázat, aby je následovali, když si všiml, že zmizeli. Spěšně se rozhlédl kolem. Kam se k čertu vytratili?! Na tohle snad čekali!

„Uklidni se,“ sykl Ryuu tiše na Atsushiho.

„Já toho zmetka zabiju!“ vrčel Atsushi vztekle. „Tsume žije a ten ničema ji tady drží! Sakra, jak můžeš být tak v klidu, Ryuu!“

Ryuu svraštil obočí. „Promiň,“ řekl jen, než ho udeřil silně do břicha. Jiný nápad, jak ho zklidnit, opravdu nenacházel. K jeho smůle však Atsushiho jeho rána neochromila tak moc, jak si přál, takže schytal hned vzápětí ránu pěstí do obličeje. Na tohle neměli čas. Oba to moc dobře věděli. Druhá rána do břicha už splnila svůj účinek. „Přemýšlej - když ho nedokázal porazit ani Mistr, jak ho můžeme porazit my dva?“ zavrčel na něj zle. Copak to nechápe…?

Atsushi po něm vrhl zlý pohled a chytil ho pevně za zápěstí. „Je mi líto, ale Melafora zabiju dřív já,“ zavrčel zle. Ryuu po jeho slovech mlčel. Tohle mu už tím tuplem dovolit nemohl.

„Tsume je naživu. Pořád ji můžeme zachránit. Tak se vzpamatuj; pro její dobro,“ řekl jen, než se rozhlédl kolem. Na rozdíl od něj měl Atsushi naději, že ji ještě uvidí naživu. On už Mistra nikdy vidět nemohl.

„Co tady děláte?“ zeptal se Mikael tiše a znovu pohlédl k těm dvěma, kteří se jim vzdalovali. „Jdou dolů - musíme za nimi!“

„Opravdu si myslíš, že ti to dovolíme?“ slyšel chladný ženský hlas a pohlédl vedle sebe. Venuše ho sledovala spatra.

„Neptám se na svolení!“ ozval se Atsushi zle, vyběhl zpoza rohu, nevnímaje, proti komu útočí. Bylo pozdě, aby ho Mikael zastavil. Ani Ryuu ho tentokrát nestihl zastavit. Venuše se usmála pro sebe a zavřela oči.

„Jak naivní,“ zašeptala tiše a když otevřela oči, jasně modrozeleně jí zářily.

„Zadrž!“ zakřičel Mikael.

Bylo však příliš pozdě. Sotva oné ženě někdo pohlédl do očí, uvěznila ho ve své iluzi. A proto

všichni tři muži, kteří před ní nyní stáli, byť byli jistě silnější než ona, nyní byli slabí a zranitelní. Jako každý jiný, kdo se jí kdy postavil.

„Informujte Melafora,“ řekla Venuše a nespouštěla oči z těch tří.

---

Melafor spolu s Gundrym sešel dolů do vězení a zamířil rovnou k jedné určité cele, kde s hlavou svěšenou seděla Tsume. Po celých pět let několikahodinové výslechy, mučení a posměch její mysl pokřivily a tělo zohavily. Už nepočítala, kolik hodin a dní uteklo, kdy naposledy viděla nějakého člověka.

Co se tu noc stalo? Dostali se Atsushi a Ryuu pryč?

Slyšela nějaký zvuk. Pomalu vzhlédla a její oči slabě zářily. Její démon se ji pokoušel několikrát ochránit před krutými ranami vlčího démona, ale marně. Prázdným pohledem pohlédla na své břicho. Špinavou rukou si pomalu přejela po břichu a smutně zavřela oči. Tu noc před pěti lety proplakala. První noc, kdy ji Melafor vyslýchal a snažil se z ní dostat informace, kam zmizeli Atsushi a Ryuu. Nepoužil tehdy své nástroje, ale svou vlastní moc.

Nechtěla křičet a dopřát mu tak rozkoše z agónie v jejím hlase. Tehdy se soustředila na jedno.

Ochránit ten život, který v ní tehdy kvetl.

Povedlo se jí to přede všemi skrýt. Její démon přeměnil její tělo, aby nešlo nic poznat, zatímco nový život v ní pomalu rostl. Byla ráda, že Melafor útočil všude jen ne na břicho. A pak přišla ta noc…

Pořád si ji dobře pamatovala. Byl to pátý den jejího uvěznění. Zrovna jí chtěl zlomit prsty, které by jí hned pomocí dobré regenerace srostly zpátky do původního vzhledu. Ale sám se zarazil. V tu chvíli jeho oči zazářily radostí a zeširoka se usmál. Jeho démon mu tehdy něco sdělil.

„Vždyť to vím!“ slyšela jeho smích. Než se stihla nějak přikrčit, nebo uhnout, zaútočil kopancem přímo na její břicho. Ne jednou, několikrát po sobě. To, co se snažila celou dobu skrýt a ochránit, ji přivedlo do šílenství. Křičela na něj, aby ji zabil. Ale Melafor ji nechal, aby žila s vědomím, že své dítě neochránila.

To pokřivilo její mysl. Netušila, zda mu prozradila, kam se Ryua a Atsushiho Mistr tehdy poslal. Nevnímala. Neslyšela. Neviděla. Zemřela spolu se svým dítětem. Už byla jen prázdnou schránkou démona, který si přál ven. Nejednou ji říkal, že ji s radostí pozře, aby ušetřil její trápení, ale tak milý přece nebude. Už tak, že ji bránil po celou tu dobu, a skrýval její těhotenství, aby na to nikdo ve svatyni nepřišel. Musela by odejít. A to nechtěla. Nyní si přála jen zemřít pokojnou smrtí. Pokud by to bylo možné, vzala by všechny z tohohle prokletého místa s sebou.

Melafor vstoupil dovnitř a sledoval tu lidskou trosku před sebou. Nereagovala na něj. Spolu s Gundrym k ní přistoupili.

„Slyšel jsem, že Atsushi a Ryuu jsou tady a hledají tě,“ ušklíbl se a čekal na její reakci. Tsume však nijak nereagovala. „Hej, jsi hluchá?“ zeptal se s větším úšklebkem, když se k ní snížil.

Pořád nereagovala. A potom najednou vzhlédla a zaútočila. Nikoliv pěstí nebo kopancem. Melafor sledoval její jasné, bílé zuby, které se proti němu rychle vyřítily. Nakonec stiskly naprázdno, ale stisknout o trochu silněji, kdo ví, co by mu mohla urvat.

Ta nenávist v jejích očích byla překrásná.

Nemůže ji dnes zabít, vždyť by přišel o tak krásný pohled.

„Jen jsem se chtěl zeptat, zda bys uvítala společnost ve svém nekončícím vězení?“ usmál se na ni mile. „Ne, nepustím ani jednoho z vás. Ještě mile rád si s vámi se všemi pohraju,“ ujistil ji mile a prohrábl jí vlasy. Když si všiml jejího pohledu, rychle ruku stáhl zpátky, jinak by ho kousla tentokrát do ruky. „Nějak jsi nám zdivočila, Tsume.“

„Tsume je mrtvá,“ zavrčela Tsume zle. „Zemřela před pěti lety.“

„Ach, pravda – já zapomněl,“ řekl Melafor mile a otočil se k ní zády. Po chvíli se však prudce otočil, a kdyby Tsume neuhnula na poslední chvíli, kopancem by jí možná rozbil i lebku. Jeho úsměv zmizel. „Kdybys nebyla tvrdohlavá, mohla ses připojit k mé armádě. Shnij si tady, když ti to udělá lépe,“ pokrčil lhostejně rameny.

Tsume se však rozesmála. „S radostí bych zemřela před pěti lety, kdybys neměl potřebu mě zachraňovat!“ smála se mu do obličeje se šíleným pohledem. „Stálo ti to za to, Melafore? Udržovat mě při životě celých těch pět let a úplně k ničemu? Hej! Mluvím s tebou!“ A pak se šíleně zasmála. Melafor mlčel a díval se prázdným pohledem před sebe. Koutky úst mu trochu vylétly nahoru.

„To není tvoje starost,“ ujistil ji mile, než spolu s Gundrym odešel. Zavřel za nimi dveře a zarazil se, když spatřil jednu z žen, kterou měla Venuše jako doprovod.

„Pane Melafore!“ oslovila ho spěšně.

---

Ryuu se zarazil a rozhlédl se kolem. Chodba během chvíle zmizela a změnila se v prapodivné místo beze stěn nebo hran celkově. Kde to byl?

„Zmatený?“ slyšel nějaký hlas a rozhlédl se kolem.

„Kde jsi?“ zeptal se.

„Tady,“ slyšel sladký hlas. Rozmáchl se rukou za sebe. Sotva však viděl, že udeřil nějakého muže, hned ztuhl a chladný pot mu sjel zezadu na krku.

‚Co to sakra znamená?!‘ pomyslel si zděšeně, když sledoval svého Mistra před sebou, jak se drží za nos.

„Ryuu, tohle bolelo,“ ozval se jeho velmi dobře známý hlas zpoza ruky, zatímco si držel nos. „Ale ránu máš už silnou. Zapracuj na rychlosti a překvapíš tím nejednoho svého protivníka.“ Poté se zasmál. Ryuu hleděl na Mistra Urana a nenacházel slov. Co se to dělo? Co tady dělal?

Vždyť byl přece-… „Mám být mrtvý, že? Kdepak, můj milý Ryuu,“ pravil Uran mile a poplácal ho po rameni. Ten dotek byl více než pravý. „Nikdy jsem nezemřel. To byla pouhá iluze, kterou pro tebe stvořil nějaký jiný hostitel démona. Jsem pořád tady, žiju. A miluji tě, Ryuu.“

Ryuu nenacházel slov. Hleděl na svého mistra. Byl z masa a kostí, cítil teplo z jeho dlaně na svém rameni.

„Takže…“ začal nejistě.

„Ano, ta noc se nestala. Byla to jen ošklivá noční můra,“ dokončil za něj Mistr a vřele se usmál. Poukázal rukou vlídně za sebe.

Najednou byli v jejich staré svatyni a Mistr nyní ukazoval na hodovní místnost, kde na ně všichni čekali s jídlem.

„Pojď, Ryuu, všichni už čekají,“ usmál se Mistr mile.

Ryuu se zaraženě díval před sebe.

Ano, tohle si přece přál… aby se ta noc nikdy nestala. Aby Mistr byl pořád naživu. Aby všichni z chrámu žili, přestože ho nikdy neuznali. Aby místo, kde strávil celý svůj život, bylo

pořád tady. Aby tady byl Mistr a on ho mohl milovat.

Mistr k němu natáhl ruku a vřele se na něj usmíval.

Ryuu se mu zahleděl do starostlivých, láskyplných očí, které mu tolik chyběly v průběhu těch pěti let.

Natáhl k němu ruku a pousmál se. Má nárok na štěstí?

Ne… Tohle není realita…

„Ne,“ řekl Ryuu pevným hlasem a ruku rychle stáhl.

Mistr na něj překvapeně zamrkal. Najednou jeho obraz napraskl. „Co tím myslíš ‚ne‘?“ zeptal se. Ryuu se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil.

„Ne!“ řekl znovu a o krok ustoupil.

„Ryuu,“ oslovil ho Mistr a přistoupil o krok blíž k němu.

„Tohle není realita,“ zavrčel Ryuu a vzhlédl k němu, Mistr se polekal. Ryuovi oči jasně zlatavě zářily. „Mistr Uran, kterého jsem miloval, zemřel před pěti lety,“ zavrčel zle. Místnost napraskla a Mistr měl na sobě další prasklinu, stejně tak obraz, kde na něj všichni učni čekali v hodovní místnosti. „Ve svatyni, kde jsem vyrůstal, mi nikdy nedovolili jíst s ostatními. Všichni se mě báli. Byli rádi, když se mi začal věnovat Mistr, protože měli jistotu, že se tak moje síla svévolně nespustí. A kvůli mně ta svatyně shořela a spolu s ní i všichni ostatní! A zabil je Melafor!“ zakřičel zle, než se rozmáchl a pěstí udeřil do Mistra. Ten ho sledoval s otevřenými ústy.

„Ryuu,“ oslovil ho naposled, než Ryuu udeřil do jeho podobizny, a ta se rozpadla na malé kousíčky.

„Neošálíš mě ani mé vzpomínky! Mistr Uran je mrtev!“ zakřičel. „A já zabiju jeho vraha, Melafora!“

Svět okolo něj získal další praskliny, dokud celý nepraskl a on se neocitl zpátky v královském hradě. Zamrkal, aby se vzpamatoval. Pohlédl na Venuši, která ho mlčenlivě sledovala, zatímco její oči jasně zářily. Její iluze na něj už však nepůsobila.

„Nemožné,“ zašeptala tiše. „Proč…? Měl jsi tam přece všechno!“ zakřičela rozhořčeně. „Uran pořád žil! Všichni tě uznávali! Tvůj domov neshořel! Proč? Proč?!“

Ztratila na kráse, když se takhle rozčílila. Věděla moc dobře, že stejně jako Melafor před lety zničil její iluzi, tak i tento mladý muž její iluzi také překonal a zničil. Nemožné… Podruhé za celý svůj život prohrála. Proti muži! Jaká to potupa! Její iluze byla dokonalá, a přesto… Proč zrovna hostitelé vlčího démona musí být tak tvrdohlaví a všechno prokouknout?!

„Zemři!“ zakřičela na něj zle. Byl to povel pro její doprovod, aby se toho muže zbavily. Takhle ji zostudit. Melaforovi to odpustila, protože byl první. Ale nenechá dalšího muže, aby ji pokořil. Nedovolí mu, aby všem řekl, jak se dostat z její iluze.

Ryuu pohlédl na Mikaela a Atsushiho. Oba byli pořád chyceni v iluzi, která představovala to, co si nejvíce přáli. Atsushi snil o Tsume. Mikael snil o své rodině. Neměli sílu, aby poznali, že je to iluze. Stejně jako gardisti dole pořád nebyli schopni se dostat z iluze, protože jim Venuše ukazovala to, co si nejvíce přáli. Nereagovali na nic a na nikoho.

Nemohl se jimi zabývat. Venušiny učednice nemohl podceňovat. Ne, když plnily jakýkoliv rozkaz své Mistryně.

Musel najít způsob, jak Venušiny iluze zničit. Nebo alespoň její moc nad nimi přerušit. Viděl, jak se Venuše plně soustředí a nemrká. Dostal se skrz její žákyně, až k ní. Stačil jen kousek. Třeba by jí úder na tvář přinutil, aby zavřela oči a zrušila tak svou magii. Venuše na něj pohlédla s drobným strachem v očích. Když ji přiměje, aby se nesoustředila na svou magii, její iluze se rozpadnou. A to nemohla dopustit! Ale nemohla se soustředit na boj a udržování dvou iluzí naráz!

Sledovala jeho zlatavé oči vlčího démona, který se k ní blíž. Vybavila si i Melafora. Stejně nad ní vyzrál i on. Nemohla prohrát…

Viděla pěst mladého muže, který se ji nebál udeřit. Slyšela hlasy svých žákyň, jak volají její jméno. Viděla je, jak se snaží se k ní rychle dostat a zabránit katastrofě. A poté spatřila něco tmavého, co jí proletělo kolem očí. Netrvalo dlouho a poznala Melafora, který se zjevil na poslední chvíli a pěst toho muže zastavil pomocí své dlaně, aniž by se hnul z místa. Melafor se spokojeně usmál.

„Zdravím, Ryuu,“ ušklíbl se.

Ryuu na něj zůstal strnule hledět. ‚Melafor…‘ pomyslel si. Celou tu dobu snil o pomstě, ale když ho nyní viděl, uvědomil si, co ten muž před pěti lety všechno dokázal. A sám. A nyní stál před ním, také sám. Přitom z něj plynula moc větší, než předtím.

„Už to bude nějaká doba, co jsem tě viděl naposledy. Kolik už tomu je let? Že by pět? Ano, před pěti lety jsem ti zabil Mistra, nepletu se? Ale zapomněl jsem tehdy oddělat i tebe,“ vychutnal si Melafor každé slovo, než jeho pěst pevně stiskl ve své ruce. Přitáhl ho k sobě. Jeho špičáky se zaleskly, když se z blízka díval na Ryua, v jehož očích jasně viděl, že si vybavil vše, co se před pěti lety odehrálo. Správně, měj ze mě strach, Ryuu. Nebezpečně zašeptal: „Měl bych to napravit, že?“