Venuše zmateně sledovala, jak se odněkud zničehonic zjevil Neptun. I Gundry byl dle všeho vyvedený z míry. Po chvíli jí však řekl, aby ho následovala. Chodbou se poté dostali do prostorné místnosti, kde většinou cvičili vojáci. Nepřiblížili se k místě boje příliš, ale jen tak, aby viděli a slyšeli, co se děje.

Neptun se spokojeně usmál, když oba muži klesli na zem, zkrocení jako psi. Vložil si dýmku do úst a vydechl kouř kolem sebe.

„Neřekl jsi mi, že neustále experimentuješ, Melafore. Nebo že máš nový experimentální prvek,“ pravil Neptun vzrušeně a pohlédl na Ryua.

„Tohle není můj pokus, Kage,“ zavrčel Melafor zle. „Uvolni pečeť, zatraceně! Sotva se mohu pohnout!“

Neptun se nevinně usmál. „Vypadáš rozkošně, když jsi v úzkých,“ dráždil ho Neptun, ale posléze ruku snížil ke svému boku. Melafor po chvíli vstal a protáhl se. „Byl dobrý nápad učit se Pečetě, byť to znamená, že můžeš spoutat i vlastního démona, když je provedeš špatně.“

„Lišáci jako ty mají hold štěstí,“ ušklíbl se Melafor.

Neptun se otočil k Ryuovi, který byl pořád v moci Pečetě, protože se nehýbal. „Kdopak to vůbec je?“

„Pískle, které si Shirow věčně schovával u sebe.“

„Uran. Nazývejme lidi jejich pravými jmény,“ opravil ho Neptun a vydechl kouř. „Naomi by ti to jistě vyčetla.“ Přešel k Ryuovi a sklonil se k němu. Dlouhými prsty mu přejel po zádech a skrz dlouhé vlasy. „Hm, má pečeť se s takovou sama zruší za méně než minutu. Myslíš si, že je dobré nechávat ho jen tak ležet?“

„Udělal to, Neptune,“ usmál se Melafor šíleně. „Zvládl Oživení démona, aniž bych mu podal jakoukoliv drogu. Sám od sebe. Jako jeden z mála… bez tréninku.“

„Vydráždil jsi ho snad něčím?“ pohlédl na něj Neptun zaujatě.

„Možná. Co tady vůbec děláš?“

„Myslíš si, že ti jen tak dovolím pokračovat ve výzkumu bez mé přítomnosti? Předtím jsme na tom pracovali společně a nyní děláš pokrok beze mě. Cítím se zrazeně.“

„Nepokračuji v pokusu – jak jsem řekl, udělal to sám a svévolně.“

Neptun se zamyslel a snížil se k Ryuovi. Muž, kterého Uran před pěti lety zachránil a jeho bratr ho posléze schovával u sebe, vědom si rizika, co by to mohlo způsobit. Byl si také vědom toho, že se Melafor chce dostat blíž k jeho staršímu bratrovi. Kradmo na Melafora pohlédl. Byl to mocný muž. Mohl by se k Marsovi dostat násilím, ale kupodivu pořád ctil pravidla, která je učil jejich společný Mistr.

Neptun zpozorněl, když si všiml, že je Ryuu opět při smyslech.

„Nehýbej se,“ řekl tak tiše a rychle, jak jen dovedl. Vzhlédl k Naomi a Gundrymu, kteří se na ně přišli podívat. Mars moc dobře věděl, proč si ho vzal pod svá ochranná křídla. Kradmo pohlédl znovu na Melafora. Dotkl se Ryuova krku špičkami nehtů, aby mu dal najevo, že má pořád předstírat spánek.

Byl si vědom toho, že tady je ještě jeden Uranův žák. A také ten mladý muž, který se tak často potuloval kolem Melafora a nazýval ho bratrem. Neptun nebyl hlupák, na rozdíl od Marse. Věděl, jak se má chovat v daných situací. Pozoroval reakce lidí kolem sebe a naučil se reagovat podle nich. Raději vnímal a mlčel, než aby mluvil a do všeho se vměšoval. Pravdou bylo, že znal Melaforovu moc až moc dobře. A také byl první, kdo kdy násilně zažil Oživění démona. Dvacet pět let uteklo, ale on si to pořád živě pamatoval. To, co z něj Melafor tehdy udělal.

Usmál se při té vzpomínce.

Kdyby je Mistr nezastavil, co všechno by stihl zničit?

Když postřehl drobný pohyb, prsty přitlačil Ryua zpátky k zemi. „Chceš na něm otestovat svůj poslední modul?“ zeptal se pobaveně.

„Ne, když sám zvládne Oživení, není třeba, abych jeho sílu násilně probouzel,“ slyšel Melaforův hlas.

„Rozumím,“ usmál se Neptun široce a vstal. Vložil si dýmku do úst a pořádně potáhl. Očima pohlédl na Ryua, který zvedl hlavu. Upřeně ho sledoval. Jestli není hloupý, využije této situace a uteče. Jeho oči zlehka zazářily, když se nadechl ještě o něco víc. Vydechl pořádně, zhluboka, až jeho i Ryua zahalil dým z jeho dýmky a ušklíbl se jako liška. Bratr by mu jistě neodpustil, kdyby kvůli němu vyhodil pět let svého života. Sledoval, jak se v kouři Ryuu rychle pohybuje a prchá pryč. Nepomohl mu utéct, kdepak. Ten muž jen využil situace kolem. Stejně jako by to udělal i Melafor.

Melafor si však všiml Neptunova oblaku kouře, který jeho i Ryua zahalil. Chvíli mu trvalo, než ho napadlo, o co se pokouší. Když však kouř opadl, Ryuu už nebyl k nalezení a Neptun se mezitím procházel po prázdném vězení.

„Vidím, že tvá obrana je hodně mizivá, Melafore,“ podotkl jen a kousl do své dýmky. „Dle mého budou sotva na schodišti. Ještě je stihneš chytit, když si pospíšíš.“

„Tohle ti nedaruji, liško proradná!“ zavrčel Melafor na něj vztekle, než se rozběhl směrem ke schodišti.

Neptun se jen zvesela usmál.

„Nemáš experimentovat beze mě, vlčku!“ zavolal na něj hravě.

---

Bylo zázrakem, že se Ryuu s Mikaelem, Atsushim a Tsume dostali pryč z podkroví. Všichni měli plno otázek v hlavě. Ty však musely počkat, než se odsud dostanou. Mikael znal cestu ven. Cestu za svobodou, daleko od Melafora. Protože Tsume nemohla chodit, Atsushi ji nesl na zádech. Slova, která doposud nebyla schopná říct nahlas, ji pálila na ústech. Jak může říct svému muži, že už není otcem…? Jak se mu může podívat do očí, když ví, že jako matka zklamala? Podobný souboj v sobě sváděl i Mikael. Jak může vůbec přijmout Ryuovu pomoct, když mu lhal…? Když z něj udělal přímý terč tak, jak si Melafor přál?

„Ryuu…“ oslovil ho nejistě.

„Copak?“ zeptal se Ryuu, když se podíval za roh.

„Musím ti něco říct.“

„Až se odsud dostaneme.“

Mikael se kousl do jazyku. Ne. Ne ‚až se odsud dostaneme‘! Musím ti to říct hned! Nyní mohl jenom tiše přikývnout. Byl slabý. Věděl to. Proto ho jeho démon zavrhl.

Tsume sevřela Atsushiho oblečení mezi třesoucími prsty.

„Atsushi…“ oslovila ho slabě.

„Neboj se, Tsume. Jsem tady,“ řekl Atsushi tiše a přejel jí pomalu prsty po paži. Tsume přivřela oči při vzpomínce na Melafora a skryla svou tvář v jeho zádech. „Dostanu tě odsud. Za každou cenu.“

„Proč?“ zašeptala tiše.

„Protože je to má povinnost,“ usmál se Atsushi tajemně.

Tsume stiskla čelist a snažila se zadržet slzy.

Ryuu se sotva vzpamatoval z toho, co se stalo. Moc si nepamatoval. Ale nebyl čas, aby se na něco ptal. A už vůbec neměl náladu se ptát vlastního démona, co se stalo.

Jen tiše pronásledoval Mikaela. Věřil mu.

Věřil, že je odsud dostane, jako je dostal dovnitř předtím.

Nabídl Atsushimu, že Tsume vezme, ale ten ho rázně odmítl se slovy, že jakožto manžel si nemůže dovolit, aby nesl jeho paní. Ryuu se usmál pro sebe, ale dal mu za pravdu. Přestože viděl, že Atsushi se sotva sám dokáže pohybovat rychle, nechtěl mu brát jeho hrdost jakožto muže a manžela.

Uvědomoval si však to, co si Atsushi přijmout odmítal.

To, že z Tsume necítí to, co cítil předtím.

Tu podvědomou radost z něčeho, co před pěti lety sotva mohl chápat.

„Atsushi, prosím,“ zašeptala Tsume bezmocně po chvíli, když se Atsushi opřel o zeď, aby popadl dech.

„Nepros,“ zašeptal bez dechu její manžel. ‚Nemluv, prosím. Nemluv!‘ pomyslel si zlomeně. Snažil se nemyslet na to, co si podvědomě uvědomoval, co si uvědomovali všichni. Po chvíli sledoval, jak se Mikael a Ryuu vydali kupředu.

„Nech mě tady, Atsushi,“ řekla Tsume rozhodně.

„Ne!“ řekl Atsushi rázně a zamračil se. „Ani omylem! Ne poté, kdy jsem tě konečně znovu našel.“

„K čemu ti budu, když nemohu ani chodit? Nemohu tě nechat mě neustále vláčet na zádech!“ vyčítala mu Tsume se slzami v očích. Atsushi ji najednou ze sebe sundal a usadil ji na zem, aby se jí podíval do očí. Zmateně sledovala jeho slzy v očích.

„No a co?!“ zakřičel Atsushi zle. Už to nevydržel – zlomil se. A nechal vyplout na povrch ty emoce, které se snažil skrýt. „Pomyslela jsi někdy, jak mi bylo? Chci tě nosit na zádech! Chci tě odsud dostat, sakra! Copak to nechápeš?“

Tsume cítila slzy, které jí padaly z očí, a pohlédla k zemi. „Ne… Nechápu to, protože jsem jen paličatá ženská!“ zakřičela na něj. „Paličatá ženská, která se tehdy rozhodla sobecky… A přestože byla těhotná, rozhodla se i nadále bojovat! Nechtěla s tebou odejít, aby se zachránila!

Protože se zatraceně bála mít dítě. Tak ho raději nechala zemřít!“ křičela na něj, když plakala. Říkala kruté věci, které ji samotnou bolely víc, než Atsushiho. Své nenarozené dítě milovala nadevše a před Melaforem ho dlouhou dobu bránila. Oklamala i samotnou přírodu a s pomocí svého démona skrývala své narůstající břicho. Ale Melafor to moc dobře věděl. On i jeho démon to jednou vycítili. Proto tehdy útočili obzvlášť na břicho s tak velkou radostí.

Tsume se nahnula k Atsushimu a objala ho kolem pasu. Atsushi ji váhavě přejel po zádech.

„Bude to v pořádku, slibuji,“ zašeptal jí do vlasů.

Ale Tsume se už rozhodla.

Vrazila Atsushimu jeho dýku do ruky a namířila si ji na srdce.

Atsushi na ni šokovaně pohlédl.

„Prosím, Atsushi… Raději ty, než kdokoliv jiný…“

„To přece nemohu…“ hlesl zlomeně. Moc dobře věděl, o co ho nyní žádá. Chce, aby to byl on, kdo ji zabije. Copak nemá srdce?! Klesl na kolena a pevně ji objal. „Omlouvám se. Nedokázal jsem ochránit ani jednoho z vás…“

Prosím,“ zašeptala Tsume a zeširoka se usmála, „už na mě čeká.“

Atsushi ji tiše sledoval. Nakonec se smutně usmál a přikývl. Roztřesenou rukou ji pohladil po tváři. „Pozdravuj ho od táty,“ zašeptal.

Tsume se vlídně uculila a přikývla. „Žij za nás za všechny…“

Zavřela oči, smířená se svým osudem.

„Miluji tě,“ zašeptala naposledy.

Atsushi se kousl do rtu, než jí s křikem a slzami v očích probodl srdce její vlastní dýkou. Bolelo to jen pár chvil. Ale rozhodně méně, než roky strávené zde. Nebo okamžik, kdy si uvědomila, že přijde o dítě.

Nechtěla zemřít rukou Melafora. Nechtěla, aby ji ještě déle trápil. Viděla Atsushiho ještě jednou, naposledy. Mohla s ním naposledy mluvit. Mohla si jen vyčítat, že ho musí opustit. Ale měla dítě, o které se přece musí postarat. Bude mu dobrou matkou a až se k nim připojí i jeho otec. Jistě jim bude vyprávět, co všechno zažil.

Ryuu a Mikael mlčky sledovali scénu před sebou. Vrátili se, protože je nenásledovali. Neměli právo jakkoliv zasáhnout. Ryuu jen smutně pozoroval svého přítele, jak pláče nad bezvládným tělem své ženy. S bolestí v srdci ho od ní musel odtrhnout. Nenáviděl se za to. Atsushi měl plné právo mlátit ho do zad. Ale aby Tsume nezemřela nadarmo, musí ho dostat odsud. Živého.

Dřív, než je dostihne Melafor.

A že Melafor jim byl na blízku, přestože nepospíchal. Lhostejně prošel kolem mrtvé ženy na zemi. Jeho mysl zajímalo jen, zda mladý hostitel vlčího démona skutečně uteče nebo se mu postaví a pokusí se znovu bojovat. Pronásledován usmívajícím se společníkem Neptunem byl jim v patách jako lovecký pes. Neptun se však zastavil u mrtvé ženy a úsměv mu trochu povadl.

‚Hleď, Urane, co tvá zaslepenost způsobila. Pořád si myslíš, že jít za králem se svou naivní vizí o dokonalém světě, byl moudrý nápad?‘ pomyslel si Neptun jen a snížil se k ní.

Zavřel jí víčka a opatrně ji opřel o zeď.

Pohladil ji po tváři a omluvil se jí.

„Bojovala jsi až do konce, že? Nechť tvá duše najde vykoupení a tvůj démon budiž oslavován, že tě tak dlouho a dobrovolně bránil,“ řekl mile, než vstal a pokračoval dál za Melaforem.

Venuše stála za rohem a celý tento čin tiše sledovala.

Od počátku byl Neptun jiný, než oni. Jednak byl mladší, než ostatní vybraní Mistři. A jednak pohlížel na svět jinak, než kdokoliv jiný.

Možná to tehdy svedlo jeho a Melafora dohromady, už jako malé děti. Nebo jen předstíral, že vidí svět jinak, aby byl nevšední.

Stejně tak možná Melafor předstíral, že vidí svět jinak, že vidí něco, co ostatním musí zůstat skryto.

Nebo se oba jen toužili zabavit a krátili si tak své nudné životy.

---

K velkému překvapení pro Mikaela, stráže nikde poblíž nebyly. Nikdo je nechytal. Nebyli pod mocí Venušiny iluze. Že by je Melafor odvolal? To bylo pravděpodobné. Když se dostali ven, ani venku žádné stráže nebyly. Moc se mu to nelíbilo. Neměl ale čas se dlouho rozhodovat. Buď nyní, nebo nikdy. Pořád toužil po svobodě. Co na tom, že tady měl povinnosti a musel plnit očekávání druhých. Tam za hradbami je svobodný muž, který smí cestovat a dělat si, co uzná za vhodné. Tam za hradbami nemusí nikoho poslouchat. Tam za hradbami… smí žít podle sebe a milovat ty, které skutečně miluje. Pohlédl tiše na Ryua, než se ještě jednou rozhlédl po okolí.

Dostat se za hradby bylo jednodušší, než to vypadalo. Stráže skutečně nikde nebyly. Melafor si je nejspíš všechny svolal k sobě, aby jim vydal rozkaz, aby je chytili. Ne. Nic takového to nebylo. Když utíkali daleko od hradeb, Mikael si všiml Melafora, který stál na hradbách a sledoval ho. Moc dobře věděl, co jeho pohled znamená. Běž, jsi volný. Až tě budu zase potřebovat, zavolám tě. Tvůj život patří mně, proto mi nikdy neutečeš, Mikaeli. Pocit bezmocnosti ho pohltil jen na chvíli. Otočil se k hradbám zády a rozběhl se kupředu. Nemůže mu věčně určovat, co má a co nemá dělat. Je svobodný. Sám určí, jakou cestou se vydá. A sám se na něm pomstí, stejně jako Ryuu.

Bude to on, Mikael, kdo mu dopomůže k pomstě, tentokrát doopravdy a z vlastní vůle.

Protože jeho vůle je nyní stejná jako ta Ryuova.

I kdyby měl ztratit všechno, nezradí osobu, kterou miluje. Už nikdy.

Ryuu netušil, kam utíkají. Mikael neurčoval směr. Ani Atsushi se nedíval kolem. I kdyby měli utéct a skrýt se hluboko v lesích nebo zdolat velké, nezkrotné hory, kdekoliv se zastaví, bude mít jistotu, že budou mimo Melaforův dosah. Nechtěl, aby Neptunova pomoc přišla vniveč. Melafor je sice nepronásledoval rovnou, ale nikdo neříká, že jen nevyčkává, aby je mohl zase překvapit. Jediné, co mrzelo a bolelo, bylo uvědomění si, že nemohli Tsume ani pořádně pohřbít. Zůstala tam, kde ji před pěti lety nevědomky všichni pohřbili, aby ji tam nyní pohřbili doopravdy.

Když se konečně po nekončící době zastavili, Ryuu i Mikael sotva popadali dech. Ryuu ze sebe sundal Atsushiho, který mu hned vrazil pěstí do obličeje. Mikael se jen nadechl, aby ho zastavil aspoň slovy, ale když viděl, že se Ryuu nijak nebrání a nechává ho, aby mu ještě několikrát poté vrazil pěstí, bylo mu jasné, že Ryuu se připravil na tuto reakci. Očekával ji. Slíbil mu, že Tsume přivedou živou. A nakonec dovolil, aby to byl sám Atsushi, kdo ji zabije. Prokázal jí tak poslední laskavost. Nechtěla zemřít tak, jak si Melafor přál – aby vyjmul jejího démona a zařadil ho do své armády. Zemřela tak, jak sama rozhodla. Proto celých těch pět let bojovala, aby žila. Ryuu to věděl. I Atsushi to věděl. Ale vztek a smutek ze ztráty osoby, kterou tolik miloval, mu zastínily mysl.

Když Atsushi konečně přestal, klesl na kolena.

Ryuu se díval prázdným pohledem před sebe. Selhal. To jediné mu hrálo v mysli. Pět let ztratil zbytečně. Uvědomění si, jak neschopný skutečně je, ho bolelo víc, než myšlenka, že Melafor je pořád silnější, než on.

Hlasitě zaklel a udeřil do stromu vedle sebe.

Mikael k němu tiše vzhlédl.

Byla to jeho chyba. Lhal jim. Využil je. Tu nenávist by měli obrátit na něj.

„Příště zemře,“ zavrčel Ryuu zle a Mikael k němu opět vzhlédl. „Ne jen kvůli Mistra a Tsume. Ale kvůli všem ostatním. Kvůli těm, které nám všem sebral, kvůli těm, kterým pořád bere. Zemře. Sám mu prokousnu hrdlo!“

Mikael na něj upíjel svůj zrak, než pomalu vstal ze země.

Měl mu to říct. Měl mu to říct na samotném počátku jejich cesty. Nedal by mu tak falešnou naději, že něco změní.

Sledoval, jak muž, kterého miluje, znovu udeřil do stromu a kůru mu tak zničil. Zároveň si tak však poranil ruku. Každý krok blíž k němu byl těžší a těžší. Lhal mu. Zneužil jeho důvěru a pošpinil jeho lásku. Nemá právo, aby ho žádal o odpuštění. Když se Ryuu chtěl rozmáchnout pěstí znovu, zarazil se. Něco teplého se obepnulo kolem jeho těla a opřelo se o něj. Chvíli váhal, než zrak sklopil k Mikaelovi, který svou tvář skrýval v jeho zádech.

„Prosím, Ryuu,“ zašeptal mladík tiše, „přestaň.“

---

Melafor stál na hradbách a sledoval západ slunce.

Kdepak, neutekli mu – nechal je odejít. To je podstatný rozdíl.

Kdo chce vidět zajímavou hru, musí sledovat pohyby všech herců.

Usmál se zeširoka pro sebe. Nic se sice nedozvěděl, ale nic jiného také neočekával. Pobavil se, a to bylo hlavní. Vzrušení z mučení toho mladého muže v něm pořád přebývalo. Nikdy by si ani nepomyslel, že by se tak náramně bavil. Pravda – překvapil ho. Nikdo doposud nebyl tak šílený, jako on. Dobrovolně si rozdrásat kůži jenom proto, že viděl, jak dělá něco někomu jinému. Zamiloval se snad do Mikaela? Do toho podvodníka, který udělá vše, co mu řekne, aby přežil?

Roztomilé.

Ale nemohl mu to vyčítat.

Sám spal s králem. Z vlastního chtíče a z důvodu vlivu jeho moci. Jen blázen by nevyužil všechny možné cesty, jak se dostat až na samotný vrchol všeho. Ovládal celé království, armádu, obchod – vše. A to jen díky vlivu krále. To, že sem a tam upokojil jeho hříšný chtíč, za který by ho církev rozhodně upálil zaživa, kdyby se to daní lidé dozvěděli, mu bylo mocnou zbraní a oporou pro vše, co doposud udělal.

Všichni se třásli, když kolem nich prošel. Když šeptali jeho jméno, několikrát se rozhlédli, zda je náhodou neposlouchá.

Strach je mocnou zbraní.

Slova jsou však mocnější. Jen ti chytří je umějí ovládat.

„Rozhodně jsi nezahálel za tu dobu, kdy jsem tady nebyl,“ slyšel Neptunův hlas a pohlédl k němu. „Naomi se připravuje na cestu. Prý chce slyšet, po čem prahneš nyní, když už jsem tady dorazil osobně.“

Melafor pohlédl na zasněženou krajinu před sebou. „Pokročil jsi v našem experimentu?“ zeptal se místo toho.

„Jak kruté, ignoroval jsi má slova, jako vždy,“ usmál se Neptun vesele. „Ne, nepokročil. Na rozdíl od někoho nemám tolik věrných loutek, na kterých bych to mohl zkoušet. Takže mohu provádět jen teoretické výpočty.“

Melafor se pousmál pro sebe.

Otočil se na patě, že už odejde, protože se blížila noc, když v tom ho zastavila Neptunova slova: „Jdeš si užít s králem?“

Za ten jeho úsměv mu chtěl nejednou prokousnout hrdlo, ale protože si moc dobře uvědomoval, že si nepřátele musí držet o to blíž k tělu, nemohl to udělat. Věděl, jak nebezpečný může Neptun být. Sice většina lidí mluvila jen o Marsových činech, ale zapomínali na Neptunovu podporu ze stínů.

„To král si užívá se mnou,“ vyvedl ho s úsměvem z omylu.

„Ale – copak už tě omrzelo si ho brát?“

„To ne, ale tentokrát je to král, kdo vymýšlí hru.“

„Roztomilé.“

„Zdržíš se na delší dobu?“

„Ale kdeže – doprovodím Naomi na půli cesty a pak se vrátím do své svatyně. Nemohu si dovolit tam dlouho nebýt, aby tví lidi nečmuchali příliš blízko.“

„Jak ohleduplné.“

„Nechal jsi je záměrně utéct?“ zeptal se Neptun přímo.

„Byli rychlejší,“ pokrčil Melafor ledabyle rameny.

Neptun se zeširoka usmál. „Zajisté.“

„Přeji vám oběma šťastnou cestu.“

„To nás ani nevyprovodíš?“ zeptal se Neptun vesele, když kolem něj Melafor prošel s rukami v kapsách.

Melafor se na něj vyzývavě podíval. „Nemohu nechat krále déle čekat, když mi přímo určil hodinu setkání. Jeho čas je drahocenný,“ zazubil se v odpověď.

„Užij si to, zvrhlíku.“

Bezstarostný úsměv však Neptunovi zmizel, když se Melafor vzdálil.

Pohlédl na krajinu, která pomalu temněla, jak se slunce ztrácelo za horami.

‚Bratře, měj se na pozoru,‘ pomyslel si jen, když scházel po schodech dolů z hradeb. ‚Naše hra teprve začíná!‘

Melafor kráčel po schodech do dalšího patra s rukami v kapsách. Nespěchal. Král mu nikam neuteče. V hlavě si probíral vše, co se dnes odehrálo.

Když se zastavil před dveřmi do ložnice krále, zavřel oči.

Po chvíli je pomalu otevřel a zlatavě mu zářily. Nasadil milý úsměv a otevřel dveře. Vstoupil do královy velké ložnice.

Jeho milenec na něj již trpělivě čekal, svůdně rozvalený na posteli.

Měl v očích stejný pohled, jako Melafor.

Plný chtíče a vzdoru.

Melafor za sebou zavřel dveře a zamkl.

S upřeným pohledem na muže, který měl vládnout tomuhle království, se vydal k lůžku.


Průměrné hodnocení: 4,67
Počet hodnocení: 6
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.