Zpráva o vypálení Jupiterovy svatyně se roznesla přes celou Agreviu. I k Mistrům, kteří tuhle skutečnost ignorovat nemohli a zároveň museli. Donesla se také do tábora rebelů, kde morálka opět povadla. Ryuu i Mikael si všimli tichých vraždících pohledů. Ryuu od toho brzkého rána oči nezamhouřil. Když je zavřel, viděl všechny ty mrtvé lidi před sebou. Jídlo, které se mělo dostat do vesnic, bylo pořád v táboře. Bylo vůbec bezpečno se někam vypravit? Nečíhá někde Melafor, aby je všechny zabil?

---

„Mistře Neptune,“ ozval se Atsushi. Neptun se pokojně díval na vycházející slunce a mlčel. „Nechte mě jít, prosím!“

„Trénink ještě neskončil,“ připomněl mu Neptun samozřejmě. Nepříjemně kousl do dýmky a trochu kouře vypustil z úst.

„Prosím! Tohle je naléhavé!“

Neptun k němu stočil svůj pohled, když mu oči jasně zářily jako oči liščího démona. „Měl by sis uvědomit, co je pro tebe podstatnější. Zda cíl, který je dlouhodobější, nebo jenom krátkodobá slabost.“

„Copak vám je to jedno?“ zeptal se Atsushi šokovaně.

Neptun od něj znovu odvrátil pohled a vydechl kouř. „Jupiter si za vlastní pitomost může sám. Kdyby se spojil s Melaforem, mohl by z toho těžit. Stejně jako já. Jeho vojáci zde, mí učni tam. Tak mám jistotu, že vše funguje tak, jak má.“

Atsushi se kousl do rtu. Copak je mu jedno, že ten muž opět zabil a nikdo to řešit nebude?

---

Zarbagos tiše sledoval svůj vlastní výtisk novin. Oko měl napuchlé a rty popraskané. Melafor, bohužel pro něj, objevil jeho jiné vydání, které chtěl vydat, aby poukázal na částečné vítězství rebelů. Bylo pochopitelné, že mu dá cennou lekci, aby už nikdy nic podobného nepsal, aby tenhle cár papírů nikdy nevydal. A přesto měl Zarbagos svůj vlastní plán. Věděl, že riskuje životy svých zaměstnanců, ale i přesto jim dal i druhý spis, aby jej otiskli, co nejdříve. Jen pár lidem, ať ho dají zítra ráno před dveře. Jen těm, kterým důvěřuje. Pár adres, které jim předal, jeho zaměstnanci znali až moc dobře. Ti jeho slova doručí na správná místa a dál. Lidé neztratí naději. Nesmí. Otázkou však zůstávalo - jak jsou na tom nyní rebelové? Mají ještě sílu bojovat? Mají ještě toho schopného vůdce, se kterým se setkal? Nebo už je taky zlomený na těle i na duši? Má vůbec smysl snášet tohle utrpení v podobě ran Melafora nebo se má vzdát a opět psát ve jménu krále? Má se vzdát lepší budoucnosti, jako většina lidí zde za hradbami?

---

Mikael si hrál s kamínkem v ruce a nepřítomně se díval na hladinu vody. Seděl tam už dlouhou dobu. Stejně jako Ryuu toulal se po lese. Daleko od muže, ke kterému ho dovedla náhoda. Ale byla to až tak úplně pravda? Byl tam Ryuu skutečně náhodou? Nebo snad osud zahnal Mikaela jeho směrem? Hodil kámen do vody. Skryl tvář ve dlaních. Věděl, že Ryuu od toho večera nebyl ani na chvíli v klidu. Stejně tak on. Představa zbytečně prolité krve ho děsila. Pevně si sevřel ramena a zavřel oči.

‚Jaké to je, Mikaeli?‘ slyšel hlas svého démona a zpozorněl. ‚Být lhářem pro tolik lidí?‘

‚Počkej!‘ oslovil ho Mikael rychle.

Démon se však už znovu neozval. Mikael se však soustředil i nadále.

‚Moc dobře znáš mé důvody!‘ snažil se bránit démonovi, který ho doposud neuznával za svého pána. Ani nemohl. Kdo by mohl uznat slabocha, jako je Mikael, za svého pána?

Když už ztrácel naději, zjevil se před ním jeho vlastní démon, letíc přímo proti němu, jakoby ho snad chtěl zabít. Proletěl jen kousek nad jeho hlavou, ladně kroužil prostorem kolem něj, než se konečně zastavil jen kousek od něj.

‚Lhářům a zlodějům sloužit odmítám!‘ slyšel zlý hlas svého démona.

‚Nejsem zloděj!‘ bránil se Mikael zoufale. ‚Po téhle moci jsem netoužil! Jasně jsem ti to tehdy řekl!‘

Sokolí démon se na něj díval spatra lhostejným pohledem. A mlčel. Čekal snad, že se tento mladý hostitel bude snažit vysvětlit nastalou situaci, že se snad bude omlouvat, že zrovna on se stal jeho dalším hostitelem.

‚Uran by rozhodně nebyl rád, kdyby věděl, co jsi skutečně zač,‘ pravil sokolí démon hrdě, než se rozplynul jedním máchnutím křídel.

Mikael jen sledoval zbylá peříčka, která po něm zbyla ve vzduchu, a povzdychl si. ‚Potřebuji tvou pomoc,‘ sklonil hlavu a poklekl. ‚Vyzývám tě, sokolí démone! Dej mi svou sílu, abych ochránil to, na čem mi záleží!‘

Slyšel však jen pokrytecký smích. ‚Až budeš mít něco, co můžeš chránit, s radostí ti vyhovím. Ale prozatím jsi jen sprostý lhář, který si nezaslouží ani špetku mé síly, lidský červe!‘ poslouchal pichlavá slova svého démona. Nedivil se mu.

Smutně otevřel oči. Pousmál se. Ale alespoň na něj konečně reagoval. Konečně si s ním alespoň trochu promluvil. Vstal a rozběhl se zpátky do tábora. Věděl, že tohle Ryua potěší. Alespoň trochu. I ostatní budou rádi. Sice to zatím byl jenom prostý rozhovor, ale i to může být začátek. Čeho? Dalšího hostitele démona na jejich straně.

---

„Můžu místo Oogiho vzít část zásob. Bude nám to ve finále trvat kratší dobu,“ navrhla Mei.

„Moc se mi nelíbí představa, že bys jela až k hranicím s Greciou, kde se nyní vraždí,“ podotkl Oogi nahlas.

„Souhlasím s Oogim. Už tak jsme přišli o mnoho lidí,“ ozval se Ryuu tiše.

Mei se zamračila a udeřila do stolu. „Ještě jednou zpochybni jejich oběť a věř, že z tebe udělám další porci masa,“ zavrčela zle. Tohle nebyl Ryuu, kterého znala. Tohle nebyl vůdce, kterého všichni následovali. Přestože pochybil a ona mu slíbila za to pomstu, tohle nebyla jeho chyba. Přešla až k němu a popadla ho za košili. Stáhla ho k sobě. „Doufám, že si rozumíme?“ řekla v intimní blízkosti.

Ostatní přítomní jen zaraženě přihlíželi. Byla pravda, že si Mei často dovolovala víc, než bylo zdravé a moudré. Ale Ryuu jí nikdy nic neřekl. Vlastně nikdy nikomu nic neřekl, byť si v očích toho druhého dovoloval příliš.

„Souhlasil jsem, že pokud selžu, můžeš si vzít můj život,“ odpověděl Ryuu po chvíli a chytil ji jemně za zápěstí. „Ale oba moc dobře víme, že tohle ještě pořád není konec. Když nyní zemřu, přijdeme o morálku. Bude to znít chladně, ale díky těmto obětem získáme další spojence. Dokážeme pochybujícím, že královské stráže se nebojí zabíjet i normální lidi. I bez rozkazů.“

Mei si odfrkla a vytrhla mu ruku ze sevření. „Tak nám dokaž, že máme pořád pádný důvod ti věřit,“ řekla jen, než vyšla ze stanu.

Ryuu si povzdychl.

„Nevšímej si jí,“ poplácal ho Oogi po rameni. „Je to naše první ztráta. Také si to bere těžce.“

„V něčem má pravdu.“

„V čem?“

Ryuu se na něj podíval. „Nesmím litovat padlé, protože díky nim jsme se dostali takhle daleko.“

Oogi se vlídně pousmál a přikývl.

Když do stanu vtrhl Mikael, oba se na něj podívali. „Promluvil!“ řekl Mikael zadýchaně, ale plný radosti.

„Kdo?“ nechápal Oogi.

Ryuu však zpozorněl, protože nyní kolem sebe náhle cítil náhlý pocit nebezpečí. Stejný pocit, který cítí pokaždé, když se blíží jiný hostitel démona.

„Jak?“ nechápal Ryuu.

„Sám od sebe!“ usmál se Mikael radostně.

„Vysvětlí mi někdo, o co tady jde?“ zeptal se Oogi.

„To je skvělá zpráva!“ přešel Ryuu vesele k Mikaelovi.

„Že ano?“ přitakal Mikael. „Sice se mi zatím jen zjevil, ale konečně alespoň odpověděl!“

„Asi ne,“ povzdychl si Oogi v odpověď na svou vlastní otázku. „Pokud mě budete hledat, budu venku. Ale asi je vám to jedno, co?“

Poznal, kdy je moudré se stáhnout. Z jejich rozhovoru však pochopil jedno. V Mikaelovi je nějaký démon, který se probudil. Alespoň částečně. Zda to pro ně bude mít nějaký přínos, doposud netušil. Když však opouštěl stan, cítil nepříjemný vzduch kolem sebe. Byl těžký, když do stanu přišel Mikael.

‚Že by snad…?‘ zastavil se Oogi, když si na něco vzpomněl a ohlédl se. ‚Ne… to je vyloučeno. Ale kdyby ano… Ne, tohle není ten Mikael. Ale… Možná… Pokud by to přeci jenom byl on…‘ Svraštil obočí. ‚Ví o tom Ryuu a drží si ho u sebe právě proto? Nebo to neví a Mikael mu lže?‘ Nakonec se však pousmál. ‚Ne, to je hloupost. Mikael přece není vrah lidí ani zrádce, který by lhal někomu, jako je Ryuu. Moc nad tím přemýšlím, tím to bude. Vždyť… na světě též existuje mnoho dalších lidí se stejnými jmény, že?‘

---

Melafor vstoupil do ložnice krále. Sledoval Agsira, jak sedí v posteli a hledí z okna. Když si ho všiml, věnoval mu slabý úsměv. V rukách ve svém klíně držel nějaký pergament s královskou pečetí. Nikoliv však s agrevijskou. Znak Greciy poznával i takhle na dálku. Zavřel za sebou dveře a vydal se ke svému králi.

„Máš být na bojišti,“ usmál se Agsir vlídně.

Jak má být na bojišti, když jeho partner je v takovém stavu? Ale vyrazí. Ještě dnes. Jen ještě jednou naposledy ho chtěl vidět. Ujistit se, že bude v pořádku, že si neublíží během svých záchvatů. Ublížil by tak i jemu. Agsir si toho byl vědom. Proto si přál, aby jaro už konečně pominulo…

Melafor poklekl vedle jeho postele a chytil ho za ruku. „Ještě jsem se o něco musel postarat,“ pronesl jen.

„Četl jsem v ranním tisku,“ pravil Agsir nepřítomným hlasem, když pohled znovu stočil na pergamen v jeho rukách.

„Zpráva z Greciy?“

„Ano.“

„Od tamějšího krále?“

„Ano.“

„Co žádá?“

Agsir mu věnoval pevný pohled. „Spojenectví.“

Melafor k němu vzhlédl. „A vaše odpověď, Vaše veličenstvo?“

Agsir se smutně pousmál a naklonil hlavu na stranu. „Znič je,“ přikázal mu. „Nenechej nikoho naživu. Ať Grecia zmizí z mapy a z povrchu zemského. Stejně jako to tehdy udělali oni tomuto království. Nedovol nikomu z královské rodiny přežít. Ujisti se, že všichni - do posledního - zemřou.“

Melafor se také pousmál. „Jak si přejete, můj pane.“

Agsir si uvědomoval hrozbu, kterou pro ně Grecia již mnoho let představuje. Agrevia před pár desetiletími kvůli tomuto království padla. Trvalo dlouhé roky, než se znovu vzchopila a zrodila se z ničeho. Nyní byl vhodný čas na protiúder stejnou silou.

Desetiletí, ba dokonce i staletí válek a nešvarů s občasnými přestávkami a mírem, který moc dlouho stejně netrval. Ať už zmizelo jedno království a mělo být zapomenuto, pokaždé se zrodilo znovu, ještě mocnější. Nyní byla na řadě Grecia, aby shořela a zmizela ze všech učebnic dějin.

Agsir sledoval Melaforova záda. Snad toužil ho na poslední chvíli zastavit, nechtěl, aby ho nyní opustil. Nechtěl trávit jaro sám. Ale musel. Je král Agreviy. Pokud nezvládne tuhle zkoušku, nezaslouží si korunu. Všechny ty potupné lži, rozšířené v jeho království, by se staly pravdou. A to dopustit nemohl. Melafor není vrah ani slaboch. Vše dělá, protože má jasnou vidinu před sebou. Stejnou, jako jeho král. Je to jeho oddaný pěšák, který plní všechny jeho rozmary. Od počátku tomu tak bylo. Ať už se jednalo o rozbitý džbán nebo zapálené pergameny o válce, které mladý princ odmítal studovat, vše padlo na Melaforovu hlavu. Někdy to bylo z rozkazu, jindy se zase Melafor ozval sám, že za danou věc může. Král si přetáhl přikrývku přes hlavu. Nechtěl, aby jeho milenec odešel. Ale musel ho pustit. Nemohl vlka držet věčně v kleci. Všiml si jeho pohledů. Toužil po boji, po krvi, po válce. Nemohl mu ji odpírat. Vždyť jeho démon je tak mocný, že musí šílet, když je pořád drží tady. Jenom proto, že je slabý král. Sledoval peřinu nad svou hlavou a pousmál se. Po chvíli se jeho úsměv změnil v úšklebek, když peřinu roztrhal a šíleně se smál.

Své šílenství ovládat nemohl. Přišlo náhle a nečekaně. I když věděl, že to Melafor musí cítit také, čím dál tím silněji, nemohl sebe samotného zastavit. Pochroumaná mysl, kterou nemohl žádný lékař vyléčit. A nyní bude i Melafor pryč. Kdo pohlídá krále, aby nešílel? Kdo se ujistí, že čirou náhodou neskočí z okna? Nikdo. Následovníci krále se budou moci jenom tiše modlit, aby válka skončila dřív, než král zemře nedopatřením vlastní nemoci.

Toho dne z hradu vyjeli pouze tři muži. Melafor, Mocný Weis a Chrabrý Rei. Vznešený Gundry byl potupen, když dostal rozkaz zůstat zde a chránit království. Všichni dostali šanci jít do války. Jen jemu zůstala potupná práce převážení zásob. Myšlenka, že i ti dva, slabší, než je on sám, dostali možnost jít do války, mu vřela krev v žilách. Ale nic nemohl říct ani udělat. Rozkaz byl rozkaz.

Už dostal varování dvě.

Třetí varování by znamenalo smrt jeho milované rodiny. A to nemohl dopustit. Raději zůstane tady jako poslušný pes, než aby se vzpříčil rozkazu.

Pokud Melafor půjde do války s Greciou, vyhrají během pár dnů. Už nebude potřeba zásob. Rebelové také nebudou mít důvod existovat. Vyřeší se tím všechny problémy. Tak proč měl Gundry pocit, že tím problémy teprve začnou?

---

„Cože?“ ohlédl se Ryuu zaraženě.

„Jak jsem řekl,“ odvětil Zarbagos vlídně a otevřel oči. „Melafor dnes brzy ráno odešel z hradu. S sebou si vzal Mocného Weise a Chrabrého Reie. V hradě nyní zbývají pouze dva velitelé královských jednotek, Vznešený Gundry a Udatný Ailean. Velitel druhé královské jednotky a velitel páté královské jednotky. Spolu s šílícím králem, pochopitelně. A hrstka nezkušených vojáků, obyčejných lidí. Všichni hostitelé démonů, až na ty dva, jsou nyní na pláních Greciy a bojují ve jménu Agrevie.“

„Kdo je ten Ailean?“

„Hostitel démona. Nejsem si moc jistý, kterého. Moc často o něm nepíšu, moc toho zatím neudělal. Je starší, než Melafor. Ale jedno vím jistě - ještě nikdy neprohráli, když použili jeho strategii.“

„Takže on vytváří jejich strategie? Proč tedy zůstal v hradu, pokud chtějí ukončit válku s Greciou?“

„Kdo ví. Možná potřebují jeho schopnosti, aby ochránili královský hrad v případě nutnosti. Nebo z toho důvodu, že se nesnese s Melaforem tak moc, na rozdíl od ostatních velitelů královských jednotek.“

„Jaký je plán?“ zeptal se Mikael jen, když si všiml Ryuova upřeného pohledu na mapu a mlčenlivosti.

„Dnes večer si vezmeme hrad,“ rozhodl nakonec.

Mikael jen zavřel oči. Toho se obával. Je to jistě léčka. Ale nemohl to říct. Kdyby to řekl, Ryuu by mu nevěřil. Nebo by ho možná začal i podezřívat. Zpozorněl, když mu Zarbagos vložil do kapsy nějaký vzkaz.

„Rozhodni se, jak uznáš za vhodné,“ řekl šeptem Zarbagos, když kolem něj prošel. „Možná přijdeš o víc, než si myslíš.“

Mikael mlčel a sevřel ruce v pěst. Nemusel ani číst vzkaz. Věděl, co v něm stojí. A obával se toho. Poslední rozkaz. Jasný a zřetelný.

„Mikaeli?“ oslovil ho Ryuu a Mikael k němu vzhlédl. „Chceš si jít zatrénovat?“

Mikael chvíli váhal, než se usmál a přikývl. „Nebudu tě šetřit,“ ušklíbl se po chvíli. Ryuu se na něj podíval a oči mu zářily a nesly nehezký, vzrušený pohled z boje.

„To rád slyším,“ odvětil jeho milenec pobaveně.

A skutečně ho nešetřil. Byť svého sokolího démona ještě pořádně ovládat neuměl, učil se každým útokem, jak jeho sílu zvládat a umírnit, aby skutečně udeřil tak moc, jak chtěl. Ryuu byl na něj hrdý. Démon, který bránil jeho mistra, nyní bránil Mikaela. A pomůže mu v pomstě proti Melaforovi. Nemohl si přát nic lepšího. Nebude trvat dlouhou dobu a sokolí démon a Mikael budou myslet stejně. Pokud si vytvoří pevný vztah, možná zvládne i Oživení démona na delší dobu. Opět měl pocit, že cvičí s mistrem Uranem. Mikaelovy útoky získávaly na obratnosti a síle. Dokonce mu povedlo Ryua jedním úderem dokonce posunout i po zemi, z čehož měl Mikael velkou radost.

„Začínáš mít strach?“ ušklíbl se na něj jeho milenec.

„Skutečně se na tohle musíš ptát?“ úšklebek mu Ryuu hravě vrátil.

Radost z nich obou čišela. Pokud ovládnou hrad, budou jen krůček od sesazení krále. Lid bude svobodný. Ať si vojsko klidně bojuje na pláních Greciy, už nebudou mít krále, kdo by jim pomohl. Žádné zásoby jim už nedojdou. Budou se muset vzdát. A Melafor s nimi. Tohle bude mnohem sladší pomsta, než by si Ryuu kdy představoval.

---

Plán byl všem jasný. Část skupiny se vypraví jako první k hradu, druhá část vyjede časně z rána, aby se setkali před hradem v čas. Čím méně lidí uvidí stráže na hradbách pohromadě, tím lépe. První malá skupinka tvořila sotva deset lidí. Oogi slíbil, že se spolu s Mei postarají o zbylé rebely. Čtyři obyčejné lidi vyslali předešlého večera se zásobami a zprávou, že si vezmou královský hrad. Vše se blížilo ke konci. Něco, po čem toužili takovou dobu, se stávalo skutečností. Sesadí krále a vyhrají. Tohle království bude jejich. Lidi budou svobodní. Nebudou muset dřít až do smrti, aby odvedli dostatek nesmyslných daní.

Euforie z náhlého posilnění mysli slíbeným vítězstvím všechny pohltila.

A neuvědomovali si případné nebezpečí.

Zatímco prostupovali skrz temný les, Mikael se držel vzadu. Sledoval Ryua vepředu a měl nepříjemný pocit. Když měl jistotu, že nikdo mu nevěnuje pozornost, konečně si prohlédl Zarbagův vzkaz. A zastavil se.

‚To ne…‘ pomyslel si polekaně. ‚Tomu musím zabránit!‘ Sevřel list mezi prsty a pokrčil ho. ‚Tohle ti neprojde, Melafore!‘ rozhodl se. Zoufale vzhlédl ke svému milenci a skupince lidi před sebou. ‚Nesmí… Za žádnou cenu!‘

V tu chvíli ho napadl nejistý nápad. Pokud tomu chce zabránit, nebude mít jinou možnost. Stane se zrádcem a lhářem, kterým i skutečně byl. Chtěl se tomu vyhnout za každou cenu, až do poslední chvíle tyhle nevinné lidi ochránit před pravdou. Ale nemohl. Pohlédl zklamaně do země. Neměl na výběr. Melafor ho zatlačil přímo tam, kde ho chtěl mít. Ať už by se rozhodl jakkoliv, skončilo by to krveprolitím, čemuž musel zabránit. Nemohl dopustit, aby Melafor svá slova splnil. Musel se podřídit a poslechnout.

Váhavým krokem se vydal kupředu.

‚Pokud je takhle budu moci ochránit…‘ pomyslel si. Myšlenku nedokončil. V hlavě se mu ozývalo, že je zbabělec a lhář a že by se měl přiznat. Jeho démon však mlčel. Možná byl zaujat tímto novým vývojem situace a chtěl si užít pohled na něco, co doposud nikdy nezažil. Nyní by se Mikaelovi jeho rada hodila. Zkusil na něj promluvit, ale jeho démon ho ignoroval. Nebude přeci odpovídat pokrytci, lháři a zrádci v jedné osobě.

Mikael si zoufal.

Nemohl tohle nikomu říct. Pokud by to někomu řekl, jistě by ho ta osoba zabila.

‚Tohle se nemělo stát,‘ pomyslel si jen.

Když procházeli Yukinou, vzpomněl si Mikael na chvíli, kdy tudy prošel poprvé s Ryuem. Vzpomínky ho tížily a mučily. Musel se rozhodnout. Blížili se k místu, kde přečkají noc a brzy ráno se sejdou se zbytkem rebelů. Neměl moc času. Musel se rozhodnout. Sám. Ale ať už se rozhodne jakkoliv, bude odsouzen jednou stranou.

Tiše si povzdychl a jeden z rebelů se za ním ohlédl.

„Děje se něco, Mikaeli?“ zeptal se ho, když procházeli lesem.

Mikael k němu vzhlédl a nejistě se usmál. „Doufám jen, že tohle už brzy skončí. Je to unavující - bojovat s neschopným králem,“ lhal Mikael.

Muž s tmavým knírkem se pousmál. Mohl být o pár let starší než Ryuu. „Taky v to doufám,“ pravil jen, než se ohlédl opět před sebe.

Každý krok, kterým se blížili k hradu, byl pro Mikaela složitějším. Ryuu plánoval, že se skryjí v lese nebo v hostinci na kraji lesa. Aspoň ať poslední noc rebelové přečkají v suchu. Lidé byli na jejich straně, takže je skryli před vojáky a ubytovali i u sebe, zdarma a bez otázek. V hostinci získali dokonce i soukromý pokoj, aby se v klidu najedli, aniž by je stráže zde viděly.

Přesto byl Ryuu neustále obezřetný a nikdo si nesměl sundat kapuci z hlavy.

Bylo to jen drobné opatření, aby je nepoznali, ale i to může nepřítele na chvíli zmást. Ještě jednou si prošel plán s devíti lidmi kolem sebe. Mikael mlčel a jen tiše poslouchal. Plán hradu, který předtím nakreslil, znal dokonale, a přesto mu nyní připadal cizí. Pohlédl na Ryua, který dbal na detaily, když vysvětloval. Chtěl za každou cenu uspět. Nedivil se mu. Nenávist vůči Melaforovi sžírala jeho srdce, které temnělo. Vidina pomsty ho poháněla. Pro nic jiného nežil. A přesto, když k němu Ryuu vzhlédl a věnoval mu úsměv, všiml si, že mu v očích zajiskřilo i něco jiného než nenávist - láska, oddanost, laskavost, vášeň a cit.

V tu chvíli se rozhodl.

I kdyby ho měl nenávidět, už své rozhodnutí nezmění.

Aby ochránil to, co oba viděli a chtěli uskutečnit, musel podvádět.

Když tu noc ulehl vedle Ryua, čekal, až jeho milenec usne jako první. Ale Ryuu ne a ne usnout. Jindy by byl rád za jeho náklonost a něhu, jenže dnes večer ne.

„Děje se něco?“ zeptal se Ryuu, když mu prohrábl vlasy. „V tuhle dobu už dávno spíš.“

Mikael mlčel a přitiskl se blíž k němu. Možná už nikdy víckrát neucítí tohle opojné teplo.

Už ho nikdy nesevře ve svém náručí, až zjistí pravdu.

„Nemohu se dočkat,“ usmál se na něj a políbil ho na rty. Ryuu mu úsměv i polibek oplatil.

„Zkus to, musíš mít sílu na zítřek.“

„Nejdřív ty.“

Ryuu nad ním zakroutil hlavou, nakonec ho však pevně sevřel ve svém náručí, tváří se mu přitiskl na hruď, aby poslouchal zvuk, který miluje každý člověk jako dítě a pak jej zapomíná, a zanedlouho usnul. Mikaelovi se zaleskly slzy v očích. Ještě chvíli ho držel u sebe, než se od něj pomalu odtáhl, aby ho nevzbudil. Vzal své věci a chystal se odejít, ale zastavil se. Otočil se na patě a rozhodl se, že ještě jeden poslední vzkaz napíše. Díval se z okna za chvíli, a když viděl několik pochodní, pohlédl ještě naposledy na svého milence, oči zarudlé od slz.

‚Promiň, Ryuu. Tohle rozhodnutí je až příliš sobecké. Pokud to ale znamená, že tě ochráním, pak mohu s klidem…‘ pomyslel si a pousmál se. Jen nad sebou zakroutil hlavou. ‚Snad toho nebude nakonec potřeba.‘

Položil papír na stůl a pohlédl na spícího muže. Přešel tiše k němu a vzal jeho neposedný pramen vlasů do rukou. Přičichl k němu a oči se mu znovu zaleskly. Nahnul se k němu a dotkl se jeho čela tím svým. Aspoň ještě jednou, naposledy, jednu poslední chvíli cítit jeho teplo, aby si ho vryl do paměti.

V očích cítil další palčivé slzy. ‚Odpusť.‘

Za měsíčního svitu byste jen stěží rozeznali rosu a slzy mladého muže, který byl nucen se rozhodnout ne o své budoucnosti, ale o budoucnosti toho, jenž miloval nade vše. Zavřel za sebou dveře hostince, které zaskřípaly. Slyšel nabití zbraní. Pootočil se na hromadu stráží, kteří stáli okolo hostince a mířili na něj zbraněmi. Mikael vzhlédl k nebi. ‚Nemám právo chtít, aby mi odpustil…‘ pomyslel si, usmál se, strčil ruce do kapes a s pohledem k zemi jim vyšel vstříc.

Vepředu stáli nám již dva známí velitelé královských jednotek a jeden starší muž, kterému jasně zářily oči.

A mladý rebel, který rozespale vykoukl z okna, z nich nemohl spustit oči. Omámen sílou pavího démona v starém veliteli královských jednotek viděl úplně něco jiného, než co se skutečně dělo před ním. Sledoval, jak velitelé královských jednotek útočí na Mikaela, snadno ho zatýkají a odvádějí pryč, zatímco nebohý mladík křičí na mladého rebela, aby mu pomohl, ale on se ze strachu nebyl schopný pohnout z místa.

Když se Ryuu probudil ještě za tmy dalšího dne, Mikael v loži s ním nebyl. Polil ho chladný pot a zahltily strach a nejistota.

‚Mikaeli…‘ pomyslel si polekaně, než se rychle dostal z postele.