Melafor stál před krbem a mlčenlivě sledoval jeho poklidný oheň. Moc dobře si pamatoval na Uranův výraz, když ho po takové době uviděl. Pousmál se pro sebe při té vzpomínce. S pohárem, v němž měl zlatavou medovinu, mírně zahýbal, aby sladkou tekutinu rozpohyboval. Opřel se o zeď nad krbem a zavřel oči.

‚Pouze sedmi z Vás bude uděleno nové jméno, pod kterým budete vystupovat a používat svou moc a šířit své učení. Pouze sedm z vás se stane opravdovými mistry. Ať už budete sebelepší, vyberu jenom sedm z vás.‘ slyšel Uranův hlas. ‚Tak to alespoň mistr předtím říkal.‘

Melafor se napil medoviny, div ji do sebe nepřevrátil rovnou celou. Pootevřel oči, které mu mírně zářily díky ohni naproti němu.

‚To, co se stalo, mne mrzí. Kdybych ti mohl pomoci, stačí říct…‘

Melafor přivřel oči.

‚Netušil jsem, že to byl tvůj-…“

Melafor zavrčel a mrštil s pohárem do ohně, který se proti němu rozzuřeně vrhl, ale nepopálil ho a pak se pomalu zklidnil. Melafor vycenil zuby a pořád vrčel.

Proč si na to musel zrovna nyní vzpomínat… stejně tak na jeho smích. Odešel od ohně a pohlédl z okna na jasnou, noční oblohu. Otevřel dveře a vyšel na balkón. Opřel se o zábradlí a hleděl do dálky před sebou. Jemně sněžilo.

‚Příšero! Kliď se z mého domu!‘ vzpomněl si na křik nějaké ženy. Ušklíbl se pro tebe při vzpomínce, když po jeho mladším já nějaká švadlena házela prázdnou láhev, ale netrefila. ‚Ty a tobě podobní by měli viset! Měli by vás, černokněžníky, upálit na hranici!‘

Po chvíli se té vzpomínce rozesmál naplno a roztáhl ruce.

„Sleduj, Urane!“ zasmál se směrem k nebi a oči měl dokořán otevřené. „Nepotřebuji nové jméno, abych dokázal velké věci! Nepotřebuji požehnání našeho učitele, abych vás všechny přemohl. Sleduj! Hej!“

A smál se dál, jako blázen.

Když i jeho ozvěna smíchu utichla, svěsil ruce, úsměv mu povadl a on zavřel oči. Vítr ho ovál. Otevřel oči, když slyšel dole nějaké výtržnosti. Vřele se usmál.

„Jaká škoda, Urane. Vážně škoda, že jsi neviděl to, co jsem viděl já už tehdy. Mohlo to všechno skončit jinak…“ opřel se o zábradlí a díval se dolů, jak stráže vedou nějakého spoutaného muže, který se jim vzpínal. „Tohle všechno se nemuselo stát, kdybys mě tehdy vyslechl, kdybys mi tehdy pomohl… kdyby ses mi nevysmál… všechno by bylo jiné. A ty bys byl naživu.“

Ušklíbl se.

„Ale k čertu s minulostí,“ zachechtal se. „Proč se věčně utápět v něčem, co už nemůžeme změnit? Není pravda, Urane?!“

A opět se rozesmál. Ve znění jeho děsivého smíchu, dole pod ním muže, jenž se ještě před chvílí vzpínal, nějaký voják zastřelil. Byl to Gundry a ve tváři neměl moc jistý výraz. Nechtěl toho muže zabít, ale musel. Kdo se vzepře rozkazům, zasluhuje smrt. Rozkaz je všechno. A pokud nějaký hostitel démona odmítá poslouchat, musí zemřít. Vzhlédl k balkónu, kde se Melafor doposud smál.

‚Děsivý smích od děsivého muže,‘ pomyslel si jen, než nařídil ostatním, aby tělo odtáhli. Sám vešel do hradu a setřepal si z ramen sněhové vločky. Vyšel po schodech nahoru do svého pokoje a usadil se za svůj stůl. Možná by měl podat hlášení, ale bylo mu jasné, že by ho Melafor stejně nevyslechl. Viděl, jak to všechno dopadlo, není třeba vědět, co se stalo předtím. Není třeba vědět, že ten muž vyhrožoval, že je zabije, že si prokousne jazyk, aby z něj nic případně nedostali… a že předtím znásilnil jednu místní dívku poté, co odmítla si s ním jít zatančit.

„Jaký to krutý svět,“ povzdychl si Gundry pro sebe a otevřel nějakou placatku, kterou měl položenou na stole. Lokl si z ní, nahodil znechucený obličej a placatku zase odložil. Prohrábl si vlasy a opřel se. Zaklonil hlavu a hleděl do stropu. „Co nyní…?“ zašeptal tiše do prázdného pokoje. Jeho rodina bydlela v podhradí, dlouhou dobu je neviděl. Měl by je navštívit? Ne, ne, určitě ne. Je pozdě v noci. Jen by je zbytečně probudil.

Podrbal se na hlavě. Další noc beze spánku.

Noční vzduch byl překvapivě lehký a trochu i příjemně hřejivý ve svém vlastním slova smyslu. Melafor přivřel oči. Stál venku už delší dobu, ale zima mu pořád nebyla. Shlížel na království, které měl za úkol bránit. A činil se. Možná, že se všem jevil jako šílenec či zrůda, která všem jen rozkazuje, ale rozkazů bylo potřeba, abyste si udrželi řád. A řád byl potřeba, abyste udrželi při životě mnoho dalších lidí. Stejně smýšlel i Shaolinquan, který byl sice slabomyslný, ale viděl to, co Melafor. Proto mu dal volnou ruku ve všem, co si ten muž přál. A imunitu proti všemu a všem, kteří by mu chtěli v něčem bránit.

Vzhlédl k měsíci po svém levém boku. Ušklíbl se pro sebe. Měsíc a slunce mu byli neustálými společníky, kteří ho nikdy nemohli zradit.

Slyšel zaklepání na své dveře, ale ignoroval je.

„Pane Melafore?“ vstoupil někdo dovnitř.

Ignoroval i jeho. Copak nevidí, že si užívá chvíli nočního klidu?

„Pane Melafore?“ ozval se ten muž znovu. Jak otravný člověk…

Slyšel jeho kroky. Opovážil se jen tak volně pochodovat po jeho pokoji? Budiž, ztrestá ho posléze. Pro tentokrát mu to vyjde, noc je dnes překrásná, není potřeba se rozčilovat nad hloupým služebníkem.

„Co se děje?“ zeptal se, když se muž nadechoval, že ho osloví ještě jednou. Ani se na něj nepodíval. Město spalo poklidným spánkem, který mělo jen díky tomu, že zde byl on. Ano, Agrevia byla v bezpečí, protože Melafor byl naživu… Jen šílenec by si dovolil začít válku s Agreviou, která má armádu především z mocných hostitelů démonů a vede je právě hostitel vlčího démona. Ale našli se i takoví šílenci, kteří prahli po Melaforově smrti. Nejednou si nějaký nafoukanec myslel, že když se k němu přikrade v noci, najde ho neozbrojeného, naprosto bezbranného svému osudu, o kterém rozhodoval onen nafoukanec. Jaké překvapení pro něj pak bylo, že byl Melafor vzhůru a s klidnou myslí se ho zbavil.

I tento sluha, který byl poměrně dobře přestrojený, který zde strávil minimálně měsíc, aby si ho Melafor zapamatoval, pokoušel osud.

„Nesu vám jídlo, pane Melafore,“ usmál se muž přívětivě.

Melafor ho očima sjel od hlavy až k patě a zase zpátky a vrátil se pohledem na tác s jídlem, který muž přinesl.

„Takhle pozdě nikdy nejím,“ řekl klidným hlasem.

„Ano, ale nebyl jste zde dlouhou dobu, tak jsem si myslel…“ začal mladík rozpačitě.

‚To už je nervózní, když ke mně jen tak přijde?‘ pomyslel si Melafor otráveně. Rozhodně neměl chuť uspokojit se právě s tak chabým materiálem, který mu tady napochodoval. I on měl určitý standard, pod který by v sexu nešel. I když se jednalo jen o dravé uspokojení sebe sama. I když se to týkalo jen sexu, partner, byť jen na jednu soulož, musel aspoň trochu vypadat. Nemusel být krasavec, ale tenhle muž byl hluboce pod Melaforovou tolerancí. ‚Jak ubohé…‘ pomyslel si jen.

„V pořádku,“ promluvil však. „Polož to na stůl.“

Mladý muž přikývl, položil tác na stůl, chvíli tam ještě zůstal a obdivoval muže před sebou, než spěšně odešel. Melafor ho vyprovázel pohledem. Poté mu zrak spočinul na jídle na stole. Usadil se a k jídlu přičichl.

Mladík zůstal za dveřmi a pozoroval každý jeho pohyb. ‚Tak dělej,‘ pomyslel si. ‚Sežer to!‘

Srdce měl skoro v krku a potil se.

Pokud si něčeho všimne, smrti se rozhodně nevyhne…

Melafor hleděl na lákavý pokrm. Snížil se a přičichl k němu ještě jednou. Jen hlupák by něco jedl bez ochutnávačovy asistence předtím. Melafor však takový luxus, jako král, ještě neměl, byť se k němu blížil. Pořádně se nadechl. Snadno rozeznal tu dráždivou bylinku, která ho zarážela na jídle nejvíce. Usmál se pro sebe. Mladík nejistě polkl, když ho pozoroval. Melafor si všiml jeho stínu. Zabořil nůž do masa a kousek si z něj napíchl na vidličku. Mladík bez dechu sledoval každý jeho pohyb.

‚Sežer to, vlčí zmetku!‘ pomyslel si, zatímco mu div srdce neprasklo z napětí.

Melaforův úsměv se změnil v úšklebek. Odložil příbor a vstal. Zamířil poklidným krokem ke dveřím. Mladík ztuhl.

‚Cože…? Jak? Proč?!‘ začal panikařit. Rychle se rozběhl pryč nočními chodbami. Pokud se mu povede odsud utéct, stráže v tuhle chvíli budou u vězňů. Vedli přece nějakého hostitele démona! Určitě budou u něj a budou se bavit jeho mučením! A brána bude volná… Netušil však, že stráže jsou na svých místech a onen hostitel démona je již po smrti. Sbíhal rychle schody. Osud však chtěl, aby mu noha podjela a on se skutálel ze zbytku z nich až úplně dolů. Hlava se mu točila. Když se trochu vzpamatoval, ztuhl.

Viděl, že k němu pomalými, poklidnými kroky kráčí Melafor a mile se usmívá.

„Dobrý večer,“ pozdravil ho mile, „jste v pořádku?“

Muž pomalu dýchal a přál si, aby viděl špatně. Nejistě polkl.

„Nezranil jste se? Padal jste docela dlouho.“

Muž chtěl odpovědět, ale nic z jeho úst nevyšlo. Natolik ho strach už ohromil.

„Ach, slyšíte mě?“ zakřičel mu Melafor do ucha. „Hm, asi ne,“ pokračoval Melafor v monologu. „Budu muset zjistit, co vás bolí!“ zakřičel znovu a ušklíbl se. Chvíli na to mu dupl vší silou na nohu. Muž se rozkřičel bolestí. „Jejda, pardon. Já myslel, že vás bolí druhá noha. Takže tohle doufám nebude bolet,“ usmál se a dupl mu na druhou nohu.

Muž znovu zakřičel. Rozmáchl se po něm rukami, aby ho od sebe odehnal. Nemohl vstát. Nohy ho bolely až příliš. Rychle se plazil pryč. Melafor se široce usmál a pomalý kroky ho pronásledoval.

‚Ano, plaz se… Plaz se přede mnou!‘ pomyslel si vzrušeně.

Když muže došel, chytil ho pevně za hlavu a zvedl ho trochu blíž k sobě. Hlasem šílence mu zašeptal do ucha: „Chceš vědět, co dělám s krysami jako ty?“

Muž ho polekaně sledoval a v očích měl slzy.

„N-Ne…“ zanaříkal a snažil se rychle něčeho zachytit. „Ne!“ zakřičel z plna hrdla. „Přestaňte!“

Nikdo jeho hlas neslyšel. Všichni byli pryč. Melafor se pro sebe tiše, šíleně smál. Už dlouhou dobu se nemohl s nikým pobavit. A když mu hračka vběhla přímo do rukou, nemohl ji přece nechat jen tak nedotknutou.

Muže odtáhl dolů do sklepení. Už jednoho hosta tady měl dlouhou dobu. Ta však byla už tak vysílená, že nyní stoprocentně spala jako zabitá.

Dotáhl muže doprostřed místnosti a posléze ho pustil k zemi. Muž už se nijak nebránil. Moc dobře věděl, že nemůže utéct, ani kdyby chtěl. Na nohy se už stejně nikdy nepostaví. A pokud mu srostou kosti, srostou mu křivě. To ještě netušil, že z této místnosti již nevyjde živý. Melafor si zde vodil lidi jen málokdy a jen ty lidi, kterých se chtěl zbavit a přitom se s nimi ještě pobavit. Chodil pokojně po místnosti a muže na zemi si nevšímal.

Proč taky?

Stejně neuteče.

„Zabiješ mě?“ zeptal se muž přímo.

„Hm, možná,“ usmál se Melafor nevinně. V záři měsíce skutečně vypadal nevinně. Tmavé vlasy si stáhl do pevného copu.

Muž se posadil a sledoval ho. Možná… pokud by se mu povedlo sebrat nějakou jeho věcičku a použít ji proti němu, omylem by ho možná zabil. Ale to bylo jen velké možná. Ale mohl předtím zabít sám sebe. Nemusel Melaforovi dělat soukromou hračku. Slyšel o něm mnohé. O jeho sadistické straně. O tom, že se spí, s kým se mu zachce, protože může. Dělalo se mu z toho muže zle. Jestli ho chce mučit a pak si s ním užít a ve finále ho zabít, raději zemře vlastní rukou.

„Ať tě to ani nenapadne,“ slyšel děsivě klidný hlas Melafora, když se začal plazit směrem k nějaké věci. Ignoroval ho a plazil se dál.

Melafor si povzdychl. Vzal nějakou hůl za pochodu a zastavil se vedle něj.

„Lidé… by se vážně měli naučit poslouchat,“ řekl milým hlasem, než se holí rozmáchl. Udeřil muže silně do tváře, až ho překulil na záda. Muž se rozkašlal a plival krev kolem sebe. „Ale no tak,“ pokáral ho zlým pohledem Melafor. Utřel si kapky krve ze své boty do mužovy uniformy sluhy. „Já ti říkal, ať tě to ani nenapadne, ale tys to chtěl od začátku zhurta,“ pokrčil rameny. Široce se ušklíbl. „Naštěstí mi to nevadí,“ dodal vesele a rozmáchl se holí znovu, tentokrát muže udeřil do břicha.

Muž se zkroutil do kuličky a chytil se za břicho. Melafor se ještě jednou rozmáchl holí, tentokrát mířil těsně nad ledvinami. Muž zakřičel bolestí.

Melafor si znovu povzdychl, ale s úsměvem tentokrát.

„Lidé jsou vážně křehcí,“ pronesl si pro sebe. Odložil hůl jemně stranou a vzal nějaké kleště. Popadl muže za límec a odtáhl ho směrem k židli. Muž ho škrábal po ruce, aby se od něj dostal pryč. To však Melaforovi nevadilo ba naopak – když se jeho hračka chtěla dostat pryč, o to vzrušující to bylo. Vtip tomu dodával fakt, že to byl muž, kdo si za svůj vlastní osud mohl. Kdyby se ho nepokusil otrávit, mohl by i nadále být sluhou, dostávat plat, jídlo, pití a nocleh zde zdarma, jako doposud. Opravdu škoda.

Hodil muže na židli a nohou se opřel o prostor mezi jeho nohami.

Snížil se k němu s milým úsměvem.

„Takže… Víš, jaký trest si zasluhuješ, když se pokusíš otrávit krále?“ zeptal se vřele.

Muž mlčel a propaloval ho pohledem.

Nohy i tělo ho doposud bolely, rýsovaly se mu modřiny a tvář měl zarudlou od té rány holí předtím.

„Smrt, správně,“ usmál se Melafor a prohrábl mu vlasy. „A víš, jaký trest zasluhuješ, když ti rupne v palici a pokusíš se otrávit mě?“

Muž opět mlčel.

Stiskl ruce v pěst.

„Také smrt,“ usmál se Melafor, div nezatleskal radostí. „Ale – předtím si spolu trochu pohrajeme, co ty na to? A pokud budeš hodný a řekneš mi, co chci slyšet, tak tě možná i ušetřím a způsobím ti rychlou smrt.“

Při posledních slovech na něj spiklenecky mrkl.

Muž se zamračil.

„Nebo tě budu mučit tak dlouho a pomalu, až z toho zešílíš,“ dodal Melafor hravě.

Muž se kousl do jazyka.

„Dělej si, co chceš,“ odvětil vzdorně.

Melafor se široce ušklíbl.

„To bych udělal, i kdybys mi to nedovolil,“ přiznal pokojně.

„Stejně ze mě nic nevypáčíš!“

„To říkají všichni. A pak během křiku agónie spasí svou duši a škemrají,“ zasnil se Melafor.

‚Nejsem jako ostatní,‘ pomyslel si muž. ‚Nepřinutíš mě… Ne, když si předtím raději prokousnu jazyk!‘

Melafor mu pevně stiskl čelist zničehonic. „To bych ti nedoporučoval,“ zavrněl na něj jeho mučitel sladce. „Chci slyšet tvůj křik. Tak mě nezklam. Jestli se o to pokusíš znovu – nepřej si zažít tu bolest.“

Jazykem mu přejel po vousaté líci.

„Bude se ti to líbit,“ dodal šeptem svůdně, než se odtáhl, aby ho pevně přivázal k židli. Muž se otřepal. Jak nedůstojné!

Sledoval ho, jak chodí po místnosti a bere nějaký pytlík.

„Co to je?“ zavrčel nedůvěřivě.

„Ale nic,“ usmál se Melafor tajemně.

Přešel k němu a prohrábl mu vlasy. Zvrátil mu hlavu prudce dozadu a pytlík mu přitlačil na obličej. Muž rozeznal jen bylinky. O jaké se jednalo, neměl ponětí. Kdyby to věděl, možná by se snažil bránit o něco víc. Ale zkuste se bránit, když ruce i nohy máte přivázané k židli. Melafor mu škubající hlavu držel na místě a díval se někam do neznáma za něj. Spokojeně se však usmíval.

„Tak? Už se cítíme lépe?“ zeptal se mile, když mu pytlík po chvíli od tváře odsunul. Muž chvíli kašlal a snažil se chytit dech. Melafor s úsměvem sledoval, jak se jeho tělo roztřáslo.

Mužova mysl byla najednou prázdná.

‚Co to je…?‘ pomyslel si jen, když se snažil popadnout dech, přestože dýchat mohl normálně. ‚Proč je mi horko…?‘

Melafor mu prohrábl vlasy a přiměl ho znovu hlavu zvrátit dozadu. „Chceš, abych si s tebou teď pohrál?“ zeptal se ho sladkým hlasem.

Muž se snažil zklidnit dech, ale moc se mu to nedařilo. Hekal, jako splašený pes. I přes vlastní zapření, řekl, div nezakřičel: „Ano!“

Bylinky, které mu dal Melafor načichat, byly jeho speciálním výběrem. Vzrušená kořist, která prahne po více a více bolesti, která škemrá po trestu, je přece ta nejlepší. A pokud si něco z toho bude uvědomovat i potom, ten stud je nejsladším trestem, který Melafor smí udělit. Jen pohled na tu zhroucenou hromádku neštěstí, až s ním bude hotový, mu bude dostačující. Ale co teprve tyhle chvíle! Nesmí je promeškat!

Přešel ke svému stolu, rozhrnul nějakou koženou brašnu a přejel po různorodých nástrojích jemně prsty.

Jako by laskal svého partnera.

Vzal kleště, které byste našli spíše v kovárně. Přešel zpátky k muži. Mezi kleštěmi stiskl jeho levý ukazováček.

„Takže… kdo tě poslal?“ zeptal se klidným hlasem.

„Hm, možná vedlejší království?“ zasmál se muž.

„Možná?“ vzhlédl k němu Melafor otráveně.

„Když přitlačíš, třeba ti to řeknu,“ mrkl na něj muž.

Melafor ho mlčky sledoval. Ušklíbl se. „Jak si přeješ,“ řekl vesele a škubl. Úsměv muži zmrzl na rtech, hned na to rozkřičel. „Hm, neškubl jsem příliš silně,“ poznamenal Melafor smutně, když viděl, že muži jen vykloubil prst. Chtěl mu ho celý urvat. No, možná ten další. Zeptal se ho znovu. Stejná odpověď. Tentokrát se mu to povedlo.

Chladně sledoval krev, která muži tekla z prstu.

Zopakoval to ještě několikrát. Pak ho to přestalo bavit.

Vrátil se s jiným nástrojem.

Zeptal se znovu. Muž jen slintal blahem a škemral o víc. Melafor mu vlepil facku, aby ho vzpamatoval. Nepomohlo to.

„Takže – kdo tě poslal?“ zeptal se klidně.

Muž se jen vzrušeně zavrtěl.

‚Ubohé stvoření,‘ pomyslel si Melafor jen, když mu vší silou udeřil kamenem o chodidlo. A pak o druhé. Ani rány pěstí nepomáhaly. O ránech holí nebylo ani potřeba mluvit. Muže zcela pohltil efekt bylinek.

Melafor si to však užíval.

Už se ho posléze neptal, když si muž žádal víc a víc. Chtěl vědět, kolik toho ten muž ještě snese.

Ještě nemáš dost? Dobře – přitvrdím s radostí!

Po asi tak hodině se konečně Melafor zastavil, aby popadl dech. Utřel si kapku potu z brady a šíleně se zachechtal. Stejný smích měla i jeho hračka.

„Blázne,“ zasmál se Melafor. Odhodil železnou tyč, která se s cinkotem odkutálela stranou a zanechala po sobě na zemi kapky krve. Melafor prošel kolem muže, který slintal a už se natahoval, aby mohl obdržet nějaké další zranění.

Melafor si ho však nevšímal.

Je čas na velké finále.

Prohrábl mu vlasy a přitiskl se na něj zezadu. Muž něco brblal.

Melafor ho s úsměvem sledoval. Zakryl mu ústa, muž i nadále však něco mluvil a slintal.

Už ho to nezajímalo.

Stejně by to byly jenom bludy.

Melaforovy oči zazářily vzrušením.

„Už bude dobře,“ zazněl jeho rozsudek, než muži prudce strhl hlavou dozadu, až uslyšel křupnutí.

Ve stejnou chvíli se vrhl na mužovo odhalené hrdlo a pořádně zkousl. Cítil železnou pachuť ústech. Ach, jak překrásný okamžik smrti! Kdo může říct, že zemřel tak krásnou smrtí?!

Sice mu nic neřekl, ale – ach, bože, ty vidíš, že jsem odvedl dobrou práci a poslal ti mučedníka naproti!

S pusou ještě od krve se od muže odtáhl. Šílenství v očích a vzrušení v úsměvu.

Zrovna svítalo, když pozoroval, jak z muže vymizel všechen život.

„Byla to zábava, že?“ zeptal se radostně Melafor.