Ryuu svraštil obočí. „Vůbec se nesoustředíš,“ podotkl.

„Ještě ve mně asi doznívá medovina,“ usmál se Mikael nevinně. Rychle se však vyhnul Ryuovu útoku, který, pokud by si ho nevšiml v čas, by ho jistě přiměl vzlétnout.

„Tak ji z tebe dostanu sám,“ ušklíbl se Ryuu a vůbec ho nešetřil. Musel vyprovokovat sokolího démona k nepříčetnosti. Bylo mu jasné, že když se zjevil v Mikaelovi, urážky nebo zesměšňování na něj působit nebudou. Má vlastní hrdost. Probudí se, když bude jeho hostitel čelit blízké smrti? Proto se Mikaelovi zjevil tam ve skalách? Netušil.

Po chvíli si však povzdychl a setřel si otravný pot z čela. Mikael sám sotva popadal dech, když se opíral o kámen.

‚Nemá to smysl,‘ pomyslel si Mikael zkroušeně. ‚Neprobudí se ve mně…‘

Ryuu mu prohrábl vlasy a vtiskl mu polibek na temeno hlavy. Mikael k němu vzhlédl. „Můžeš ještě pokračovat nebo chceš přestávku?“ zeptal se ho mile.

„Pokračujme,“ pravil Mikael jen.

---

Se žuchnutím dopadl Mikael prudce na zem a vydal ze sebe prapodivné vyheknutí, nad kterým i Ryuu pozvedl obočí.

„Nesměj se!“ ukázal na něj Mikael hrozivě, když viděl, jak se kouše do rtu.

Ryuu si zkousl ret o něco víc a snažil se nesmát, ale moc mu to nešlo.

„Nesměj se!“ zavřískal Mikael rozpačitě a zaútočil proti němu.

Ryuu musel zadržet dech, aby se skutečně nezačal smát. Naštěstí pro něj ho Mikael zabavil natolik, že na smích už neměl ani pomyšlení. Jeho útoky se zrychlily a zesílily. Ale to nebyla síla jeho démona. Byl to Mikael, kdo zesílil. Uzná ho sokolí démon, pokud ještě zesílí? Když mu dopřál chvíli odpočinku, přemýšlel. Opravdu nebyl nejlepší volbou, co se učitele týče. Sám sotva zvládal ovládat svého vlastního démona. Možná, kdyby ho dovedl k Jupiterovi, třeba by mu Mistr mohl pomoci… Zpozorněl, když se o něj Mikael opřel zády. Pohnul se kupředu, aby se Mikael cítil pohodlněji. Pohlédl na svou ruku, o kterou se jemně otíraly Mikaelovy prsty.

„Nepřemýšlej nad tím tolik,“ pravil ledabyle, když hleděl na jasné nebe nad hlavou. „Jak jsi sám podotkl - démona neovládnu přes noc.“

Ryuu vysunul svou ruku zpod té jeho a pevně ji sevřel. Mikael mu stisk šťastně oplatil. „I tak je zvláštní, že se ti zjevil jen jednou a pak už nic,“ podotkl Ryuu.

„Možná mě pořád neuznal za svého pána,“ pomyslel si Mikael nahlas. Ryuu mu prohrábl vlasy druhou rukou.

„Vyloučeno.“

„Co ty víš? Třeba tomu tak je…“

„Kdyby tě odmítl, s velkou pravděpodobností by tě rovnou i pozřel.“

„Pravda,“ souhlasil Mikael za okamžik.

Chvíli jen tak seděli. Jarní sluneční paprsky je jemně hřály na odhalené kůži. Mikael se opřel o Ryuovo rameno a vybavil si Melaforův rozkaz. Sevřel Ryuovu ruku silněji.

„Řekni, Ryuu… kdyby… čirou náhodou…“ začal váhavě a Ryuu k němu stočil pohled.

„Ano?“ vybídl ho, aby pokračoval.

„Kdybys čirou náhodou narazil na někoho, kdo byl s Melaforem tu noc, kdy ti zabil Mistra… zabil bys ho?“

Ryuu za Mikaelovým hlasem po chvíli otočil hlavu. Mladík se na něj nedíval, hleděl neznámo kam. Proč se na to najednou ptá? Je snad možné, aby něco věděl? Stalo se to skoro před šesti lety. Slyšel snad něco v podhradí? A pokud ano, proč mu to doposud neřekl?

„Čistě teoreticky,“ dodal Mikael po chvíli.

Ryuu pohlédl opět před sebe a mlčel. „Ano,“ řekl konečně, pevně. Neodpustil by nikomu, kdo jen nečinně přihlížel smrti jeho Mistra a zbylých učňů. „Neváhal bych a zabil bych ho taky. Nese totiž stejnou vinu.“

„Chápu,“ zašeptal Mikael jen a vstal. „Pokračujme.“

---

„Jak je králi?“

Melafor vzhlédl od otravných papírů, které by nejraději spálil a nezabýval se jimi. To mu ještě scházelo. Válka na dvou frontách a hromada stupidních dotazů od spojenců nebo směšné výhružky od nepřátel. Grecia si příliš dovoluje, tak bude potřeba jim přistřihnout drápy. Země sousedící na východě s Agreviou, jejíž jméno si Melafor neobtěžoval zapamatovat, prosila o posily v jejich směšné vnitřní šarvátce. A k tomu všemu mu Zarbagos poslal další výtisk svých směšných novin. Měl by mu ten jeho povedený podnik zavřít a konec! Na druhou stranu si uvědomoval ohrožení pro krále, které by tím způsobil. To už by lid před vzpourou nezadržel.

Vypsal nové vyhlášení o dani. Z důvodu vzrůstající rebelie lidé nyní museli platit o něco víc. Ať se jim to líbí nebo ne. To oni si začali.

Zle zavrčel.

„Král se pořád necítí dobře,“ volil svá slova moudře. ‚Spíše postrádá mozek,‘ pomyslel si trpce. Jaro nesnášel. Nevěděl, jak svému partnerovi pomoci. Když se jeho šílenství utišilo, omlouval se jako nějaký zbabělec. „Ani nejlepší lékař nemůže vyléčit samotu a zničené srdce,“ dodal po chvíli, když pod další rozkaz vložil svůj podpis.

Velitel páté královské jednotky jen přikývl a pohlédl na spisy vedle svého velitele. „Jaké jsou rozkazy?“

„Žádné. Dokud tenhle bordel neuklidím, nikdo se nedostane ven ani dovnitř hradeb,“ zavrčel Melafor podrážděně.

Všichni vojáci cítili podrážděnost a vztek svého nadřízeného. A také jistý druh samoty. Melafor nespal už dlouhou dobu. Nedostatek spánku a živin se na něm podepisoval tím, že vrčel na všechny, byť neudělali nic špatného. Od trestu Gundryho uplynuly dva dny. Hned další den se ten muž vrátil do služby, jakoby se nic nestalo. Nikdo nic neříkal, aby náhodou nebyli taky potrestáni. Přesto měl velitel páté královské jednotky obavy o svého přítele. Ten mu však neřekl nic z toho, co se stalo mezi ním a Melaforem.

Přešlápl z jedné nohy na druhou a čekal.

„To je vše,“ zavrčel na něj Melafor, když k němu opět vzhlédl s pohledem, kterým mu přikazoval, aby nemarnil jeho čas. Muž se jen trochu pouklonil a odešel.

Sotva muž odešel, Melafor přestal psát. Pokojně vstal a zavřel oči. Když je otevřel, kypěl v něm vztek. Převrhl stůl, rozbil láhev s medovinou a poháry, pošlapal všechny spisy a inkoust rozlil po zemi. Naštvaně vrčel jako rozzuřený vlk. Oči mu jasně zářily. Chodil kolem dokola a zhluboka dýchal. Několikrát ještě vztekle kopl do stolu a posunul ho po zemi dál, ignorujíc bolest v palci. Nakonec se opřel o okenní tabuli a chytil se za hlavu.

Potřeboval pořádný boj, jako nikdy předtím. Jinak se tady z toho všeho zblázní! Jeho démon měl chuť zabíjet. Už příliš dlouho byli krotkými psy na vodítku s náhubkem. Chuť někomu sebrat život byla mocná. Člověk se dá snadno zlákat na scestí.

‚Pamatuješ, Melafore? Před pár lety jsme volně zabíjeli a užívali jsme si to,‘ slyšel svůdný hlas svého démona a zavřel oči.

„Zmlkni,“ zavrčel jen.

‚Koupali jsme se v krvi a snili o nesmrtelnosti,‘ pokračoval vlčí démon spokojeně.

Melafor mlčel.

‚Pak sis nechal nasadit obojek jako poslušný pes a přišel o tesáky a drápy. Je to přirozené, že jsi chtěl nějakého člověka sobě blízkého. Ale i ten člověk musí pochopit, že smečka musí zůstat divoká.‘

Melafor mlčel a pohlédl na nepořádek, který způsobil před chvílí.

‚Přikaž mu, aby tě poslal na pláně Greciy. Toužíš po boji. Krev ti vře, když na to pomyslíš. Sužuje tě vlastní bezmocnost. Chceš bojovat proti svým nepřátelům. Chceš prolévat krev. Přiznej si to,‘ našeptával mu vlčí démon.

Melafor začal mlčky uklízet, než po chvíli odvětil: „Mám tady práci, neruš mě.“

Povšiml si vzkazu, který mu předtím Gundry donesl. Ještě ho nevyhodil?

‚Sokolí démon ožil. Operace pokračuje bez problémů. Rebelové jsou důvěřiví. Vlk nic nezjistil a nepodezřívá mě. Až bude potřeba, ozvu se znovu.‘

Skrčil papír a hodil ho do ohně.

„Jsi pokrytec,“ řekl jen. „A lhář prolhaný. A zrádce.“

Lehce se ušklíbl, než se rozesmál hrdelním smíchem.

---

„Už se vzdáváš?“ ušklíbl se Ryuu hravě, když už poněkolikáté snadno Mikaela uzemnil jednou rukou.

„Nevytahuj se na slabších,“ zabrblal Mikael, odmítaje uznat, že opět prohrál.

„Nějak ho vyprovokovat musím.“

„To ale neznamená, že mnou vytírat zem!“

Ryuu se ušklíbl. „Třeba když tě pošpiním dostatečně, tak konečně vyleze,“ zašeptal Ryuu svůdně a oči mu zasvítily, když laškovně hýbal obočím nahoru a dolů. Mikael mu půlku tváře zakryl dlaní a stydlivě pohlédl stranou.

„Pako,“ řekl jen.

„Co ty víš - třeba to zabere,“ žertoval Ryuu.

‚Nevím, kdo tady vytuhnul minule hned na začátku,‘ pomyslel si Mikael a při té vzpomínce zrudl o to víc. Ryuu se ušklíbl a přiměl ho, aby se mu zahleděl do očí.

„Jen žertuji,“ usmál se mile a letmo ho políbil na rty. „Pochybuji, že se kdy nějaký démon probudil zrovna takhle.“

Pro ten úšklebek by Mikael udělal cokoliv. Nyní však natáhl ruce a sevřel Ryuovy tváře ve svých dlaních, což mladého hostitele vlčího démona překvapilo. Přiměl ho, aby se k němu pomalu přiblížil. Nastala mezi nimi intimní blízkost, která zmizela, když se jejich rty setkaly. V hluboký, vášnivý a svůdný polibek, který začal pomalu a oba je připravil o dech příliš rychle. Mikael netušil, zda ho Ryuu podvědomě sváděl nebo jen jeho srdce bilo jako splašené, když se zahleděl do těch očí, do kterých hleděl už takovou dobu. Pravda, jak dlouho už je po jeho boku…?

Omámen chtíčem stáhl Ryua s sebou k zemi.

Přiložil mu prsty na rty, když viděl, že se už nadechoval, aby něco řekl.

„Co takhle cvičit i něco jiného?“ zeptal se a usmál se nevinně, když se na něj vyhoupl. Ryuu se jen pousmál.

„Před chvilkou jsi byl silně proti.“

„Asi mě dobře svádíš. Opovaž se ale tentokrát usnout,“ dodal varovně.

„To bych si nedovolil.“

„Minule sis to dovolil.“

Ryuu se snadno zvedl a uzemnil ho pod sebou. „Tak nyní slibuji, že si to nedovolím,“ zašeptal ve svůdné blízkosti jejich rtů, než se těmi svými jemně otřel o ty Mikaelovy.

Mladík zadržel dech.

Opravdu nesnášel a zároveň miloval, když byl tak blízko. V medových očích se mu odrážely ty Ryuovy, které žhavě zářily chtíčem, který byl nakažlivý až běda.

„Přestaň mě už konečně svádět,“ zašeptal tiše.

‚Vždyť se ti to tolik líbí,‘ pomyslel si Ryuu, když mu prohrábl vlasy a smyslně ho políbil, jazyky proplétaje v jeden, tlače na něj vlastním tělem, aby ho držel na zemi. Přivřel oči, když cítil jeho dlaně, jak přejíždí po jeho zádech a ramenech.

Polibek přerušili a Mikael trhaně vydechl. Zavřel oči a prohnul se, když se ho Ryuu dotýkal, zatímco rty jemně označoval jeho krk a ucho. Letmý jarní vánek mu způsoboval mravenčení v celém těle. Hýbal se proti těm letmým dotykům, kterými ho Ryuu vytáčel k nepříčetnosti. Pohledem i tělem volal, aby se ho konečně pořádně dotkl, ne jen letmo hladil. Copak si užíval to mučení, které mu jeho dotyky způsobovaly?

Vydechl proti jeho rtům, když cítil jeho ruku ve svém klíně. Pohnul pánví nedočkavě proti němu. Dech se mu po chvíli zrychlil. Zašeptal jeho jméno a byl umlčen dalším polibkem, když si ho Ryuu přitáhl blíž k sobě a nepřestával mu třít jeho úd. Za tak krátkou chvíli si zvykl Mikelův rychlý dech naplněný chtíčem a slastí. Třas v těle jeho milence jen potvrdil, že brzy bude moci opět normálně dýchat. I kdyby to mělo být jen do chvíle, než ho začne svádět znovu. Mezi zuby jemně stiskl jeho spodní ret a zatáhl ve chvíli, kdy se tělo mladého rebela roztřáslo vyvrcholením. Pomalu jeho ústa osvobodil z těch svých a nechal ho, aby rozdýchal tento okamžik. Odhrnul mu vlasy z čela a umístil další polibek na jeho čelo. Vzhlédl k jeho roztouženým očím. Vřele se na něj usmál.

Rukou mu pomalu přejel po tváři, ke které se Mikael přitiskl jako kotě.

Prohrábl mu pomalu vlasy, které se v odrazu jarního slunce leskly jako tmavé drahokamy.

„Jsi jen můj,“ zašeptal Ryuu, když si ho přitiskl víc k sobě. „Jen můj,“ zopakoval láskyplně.

I kdybyste viděli Mikaelovu tvář, ani vy byste nedokázali popsat, jak se v tu chvíli tvářil. Nakonec se skryl před světem v Ryuově náruči a omotal mu ruce kolem krku.

A pokud nad nimi byl jeden bůh či více, nebo zda to byly nějaké jiné mocnosti, které řídili jejich šílený svět, prosil je, aby s Ryuem mohl ještě nějakou tu chvíli zůstat.

I kdyby to mělo být jen pár let po jeho boku - modlil se, poprvé za svůj krátký život, aby mu dopřáli trochu toho štěstí a vyslyšely jeho jedinou prosbu.

Na rtech mu zůstala slova nevyřčená. Slova, kterých se bál. Slova lásky a zároveň slova zrady. Slova, která by mohla pomoci něčemu novému k životu, ale zároveň slova, která by mohla ničit a brát. Slova, která v mysli bolela jako dýky zrady a v srdci pálila jako plameny nezkrotného ohně vášně. Slova, která nemohl vypustit do světa v tuto chvíli.

„A ty jenom můj,“ zašeptal po chvíli stejně majetnicky, jako jeho vlčí milenec a svůdník.

Rok 1036 možná pro někoho teprve začal, pro jiné byl předzvěstí velké války, pro jiné zase obrazem velkého vítězství.

Pro Mikaela to však byl rok plný lži a přetvářky. Pro vlastní záchranu člověk udělá cokoliv, říká se. Dokáže však obětovat i vlastní srdce a city?

---

„To je neslýchané!“ rozhodil muž v rudém hábitu až po zem ruce kolem sebe. Na prsou ho tížil velký, zlatý kříž, prsty mu zdobil nejeden prsten z pravého zlata a pleš se mu leskla v odrazu od svíček kolem něj. Břicho se mu pohupovalo do rytmu, když se žilnatými rukami zadýchaně rozmáchl znovu. Čistý hábit a blahobyt dokazoval jeho nejvyšší hodnost v církvi agrevijské. „Copak je král zaslepený nebo už skutečně zešílel?!“ zvolal na své poslušné ovečky, které k němu přišly, aby se opět modlily za spásu. „Nejenže nechává toho podlého vlka, aby si dělal, co se mu zlíbí, ale také už nevyhledává poslední parazity, kteří tolik škodí našemu Pánovi!“

Rukou hned udělal kříž a odříkal několik veršů ve starém agrevijském jazyce jejich předků.

Hlásal v poloprázdném kostele.

Většina jeho tolik věrných dětí Páně utekla nebo ho zradila. Pouze vysoce postavení šlechtici ho ještě poslouchali na půl ucha, zatímco se nacpávali o sto šest a popíjeli tak zvanou krev jejich Spasitele a Páně, a ti nejchudší z nejchudších jen vzadu popíjeli mešní víno, které jim bylo nabídnuto. Spíše si ho nabídli sami. Byly to zkažené zbytky, které se chystal muž s vypouklým břichem, který se nyní snažil promlouvat na lid kolem sebe, buď vylít do řeky, aby otrávil místní ryby, nebo je případně podstrčit nějakému hříšníkovi či nevěřícímu. Co na tom, že oslepne - víra ho opět uzdraví. Slepci budou ty krásné zlaťáky k ničemu. Co na tom, že je dostal za své chrabré činy ve válce od krále - pokud zemře, vykoupí si jimi duši. Raději ať tíží kapsu někoho z kostela.

Benji seděl v zadní řadě, v obyčejném hábitu jako každý jiný chuďas kolem. Měl den volna, přišel se pomodlit za svou rodinu. Vedle něj seděl muž s jasně modrýma očima a světlými vlasy. Kdysi se mu smáli, jak slabým byl, nyní si vysloužil ke svému jménu i přídavek - Mocný. Weis byl vybrán Melaforem jako poslední, když hledal schopné muže jako velitele královských jednotek. Připadla mu třetí královská jednotka. Nyní otráveně seděl v zadní řadě kostela a musel se tvářit, jak ho strašně zajímají kecy místního faráře, který pomlouvá démona v jeho těle a uráží tím jeho bytí.

„S radostí bych mu zlomil vaz,“ podotkl nahlas.

Vedle něj se muž tiše rozchechtal, skoro jako hyena. Podřadný démon hyeny býval lidem také k smíchu, ale Rei, muž, který si vysloužil titul ke svému jménu Chrabrý, jim dokázal, že i když se směje stejně šíleně, jako jeho démon, v boji je ještě šílenější. Tmavé vlasy spletené do dvou copů měl přehozené přes ramena. Patřil k rodině, kde i muži mohli být na své vlasy právem hrdí. Nejedna žena toužila mít podobné vlasy.

„Pak by ti ho ale Melafor zlomil taky,“ vysvětlil důvod svého neovladatelného smíchu.

Benji se nervózně zavrtěl.

Nepatřil ani k jednomu z nich do jednotky, byl zde kvůli vlastní prosbě k bohům. Nelíbilo se mu, že se zde ti dva tiše zjevili, usadili se ledabyle vedle něj a vyslechli si proslov zavalité hlavy církve. Oba lidmi z kostela pohrdali. Měli důvod. Však oni jimi taky pohrdali. A dokonce i veřejně.

„Zajímalo by mě, kdy konečně sklapne,“ podotkl Weis znuděně.

„Až mu dojde víno,“ zazubil se Rei.

Oba se pobaveně rozesmáli. Benji mlčel. Pokud jsou tady oni dva, přišli si nejspíš s hlavou církve promluvit ve jménu Melafora a krále. Chtějí snad poslední pomazání pro krále? Umře král slaboch? Netušil. K obyčejným vojákům se zprávy z hradu dostávají jen třetinové. Spíše jen rozkazy. Sedět na tvrdé, nepohodlné, dřevěné lavici delší dobu bylo utrpením. Nervózně s sebou hýbal, jak ho bolely hýždě.

‚Ať už to konečně skončí,‘ pomyslel si Benji.

Když mše skončila a farář usedl za svůj stůl, aby si nalil opět plný pohár sladkého vína, zarazili ho dva velitelé královských jednotek.

„Přišli jsme si promluvit,“ řekl Weis, zatímco se Rei zeširoka zašklebil.

„Že nám věnujete trochu svého drahocenného času. Že ano, hlavo církve?“ zeptal se, v očích šílenství a na tváři velký úšklebek.

Po pár minutách už kráčeli Rei a Weis z kostela. Weis s rukami v kapsách, Rei se velkým úšklebkem na tváři.

„Koho si myslíš, že Melafor vybere tentokrát?“ zasmál se Rei.

„Kdo ví,“ odvětil Weis nejednoznačně. „Snad to bude někdo rozumnější.“

Benji jen zalapal po dechu, když jejich konec výslechu viděl před očima.

Sledoval faráře, který seděl s rozbitou hlavou na zemi a hleděl neznámo kam. Víno kolem něj bylo rozlito, krev na skle dokazovala jen brutálnost dvou velitelů královských jednotek.

Urážíš vojáky? Klidně. Urážíš krále? Zemřeš.

Královské jednotky nevznikly pro parádu ani pro smích. Patřili do nich jen ti zkušení vojáci, většinou právě hostitelé démonů. A jejich velitelé byli ti nejsilnější nebo nejšílenější z nich. Pět královských jednotek, které spolu s Melaforem vládly království ze stínů. Udržovaly pořádek a vyřizovaly malé pochůzky, kterými se Melafor zatěžovat nechtěl nebo nemohl. Dělaly to s hrdostí.

Dalšího dne byla určena nová hlava církve agrevijské.

---

Melafor natáhl ruku ke spícímu králi a jemně mu přejel po líci.

Tiše svého partnera sledoval. Konečně usnul. Div tentokrát neochraptěl ze svého záchvatu vzteku a šílenství. Pohlédl očima na roztrhaný polštář. Zrak mu znovu spočinul na spícím králi, když cítil, že se o jeho ruku otřel.

Kdokoliv uráží hlavu království, zasluhuje smrt.

Každý král má svou vlastní nemoc a slabost. Agsir měl tu smůlu, že se v něm šílenství jednou probudilo zrovna, když byl na mši. Dlouhou dobu toho tlustého chlapa toleroval a nyní měl konečně možnost se ho zbavit. Ve jménu krále a jeho milence ho mohl nechat konečně odstranit. Utvrdí tak královu moc a zastraší jeho odpůrce.

Sklonil se ke svému partnerovi a díval se mu upřeně na spící tvář.

Tak zranitelný, tak slabý. A přitom tak svůdný i během spánku.

Oči mu slabě zlatavě zářily. Prsty pomalu přejel po králových rtech. Doposud se ho nezeptal na svůj vlastní požadavek. Ne, ten je nyní vedlejší. Dokud neskončí jaro, král bude nepříčetný. Musí mu být na blízku, dokud jeho šílenství nepomine. Nesmí dát nepříteli záminku, aby využil královu slabost proti němu.

„Melafore,“ slyšel jeho šepot a pohlédl mu do očí.

Král se probudil a zpod zpola otevřených víček ho unaveně sledoval. Jeho hlas zněl jinak. Není se čemu divit, každý by chraptěl, kdyby se za den probudil několikrát v záchvatu vlastního šílenství a křičel o pomoc. Melafor chytil jeho ruku a políbil jeho tenké, dlouhé prsty. Skoro jako ženské prsty. Král sám o sobě byl příliš křehký.

A přitom, když byl na bojišti, myslel s chladnou hlavou.

Nepřítel je podcenil.

„Ano, můj pane?“ odvětil, když k němu vzhlédl.

Agsir mu slabě stiskl ruku mezi prsty a pousmál se. „Nemusíš tady sedět,“ zašeptal a přitáhl si jeho ruku k sobě. „Máš jistě plno věcí na práci…“

„Tím se nemusíte trápit, můj pane,“ řekl Melafor vstřícným hlasem.

Sledoval každý králův pohyb. Šílenství může opět znovu kdykoliv propuknout. Pohlédl na svou ruku, kterou si král přitiskl na hruď.

„Připadám si zase jako dítě,“ podotkl Agsir a Melafor k němu opět vzhlédl.

„Proč?“

„Když jsem byl nemocný, nehnul ses ani na krok od mojí postele,“ zašeptal s úsměvem snílků nebo bláznů. „Otec vždycky zuřil, ale ty jsi ani poté neodešel. Nehledě na to, jak moc často tě bil a vyhazoval z mého pokoje, pořád jsi zůstal po mém boku, když jsem tě potřeboval.“

„Byla to přece povinnost, můj pane.“

‚Nebyla. A ty to moc dobře víš. Nikdy to nebyl rozkaz,‘ pomyslel si Agsir. Přitáhl si jeho ruku ještě blíž k sobě. Naznačil Melaforovi, aby se také k němu snížil. „Jsi jediný, kdo se na mě smí dívat spatra,“ zašeptal, když se Melafor snížil dostatečně, aby mezi nimi bylo jen pár centimetrů prázdnoty.

Melafor se křivě usmál. „Blouzníte, můj pane. Měl byste spát,“ pravil jen.

„Vždycky ses na mě díval spatra… Bez ohledu na rozkazy, které jsem ti vydal. Vždycky jsi byl za mnou jako stín, který mě sleduje seshora. Nesnášel jsem ten pocit,“ zasmál se král slabě. „Nyní jsem za ten stín rád.“

Melafor mlčel.

Agsirova ruka pustila tu Melaforovu a dotkla se jeho hrudi.

„Vím, po čem tvé srdce touží, Melafore,“ řekl najednou. Pokud byl Melafor překvapen, nedal to na sobě znát. „Chceš bojovat. Vře ti krev v žilách, když jsi tady zavřený kvůli mně.“

„Jen plním vaše rozkazy, můj pane,“ řekl Melafor a dotkl se jeho ruky na své hrudi. Byl to jediný člověk, který se ho kdy dotýkal bez nenávisti nebo ostychu. Aniž by ho musel svádět, král po něm i přesto toužil sám od sebe. Nyní se Agsir usmál a pomalu se usadil. Dělilo je opět jen pár centimetrů. Jediným pohledem Melafora přiměl, aby se usadil vedle něj. Propletl jejich prsty a pevně sevřel ruku svého milence. „Ať už tě budou nenávidět všichni lidé světa, postavím se za tebe,“ zašeptal do jeho ramene. Melafor mu dal pramen vlasů za ucho. Král se tváří otřel o jeho rameno. „Nikdo nevidí to, co vidíme my dva, Melafore,“ řekl a vzhlédl

k němu. „Právě proto musíš být terčem nenávisti všech, než tohle všechno skončí. A přitom jsi pořád tak silný.“

Melafor mlčel a upíral na krále svůj pohled zlatavých očí.

Agsir k němu natáhl ruce a sevřel mu tvář mezi prsty. Příjemně Melaforovy tváře studil.

„Nezklam mě, můj vojáku,“ zašeptal, než jejich rty spojil v jedny.

Když ho Melafor surově přitiskl na postel, nic nenamítal.

„Vyhraj ve jménu Agrevie,“ přikázal mu.

Hostitel vlčího démona ho mlčenlivě sledoval. Chtíč v jeho očích se odrážel v těch králových. Nepotřebovali další slova ani rozkazy. V této ložnici neexistovala postavení.

Ani král, ani vrchní generál královských vojsk.

Ani hostitel démona a pouhý člověk.

Jen dva milenci s trochu větší nákloností k tvrdšímu sexu.

Bez emocí nebo dlouhých řečí.

Stvořeni jeden pro druhého, protože své hříšné chutě znali dokonale snad již od samotného počátku, kdy se poprvé setkali, byť ještě jako děti.

Králův hlas se v půli zlomil a jeho tělo se roztřáslo vzrušením, když do něj Melafor pronikl. Nepotil se kvůli horečce nebo nervozity. Když mu Melafor stiskl vlasy mezi prsty a trhl mu hlavou dozadu, aby do něj pronikl úplně, nechal svůj hlas konečně zaznít. Skoro jako tesáky pravého vlka zakousl se Melafor hladově do králova ramene.

Může ho označit, kde chce.

Patří jemu.

Stejně tak Melafor patří královi.

Co na tom, že se král snížil na pozici zvířete, když šlo o sex? Co na tom, že se nechával dobrovolně milovat mužem, byť se jednalo o těžký hřích?

On nese korunu.

Stráže před jeho dveřmi byli posláni předtím Melaforem pryč. Služební byli svázáni dohodou o mlčenlivosti.

Nikdo nesměl do králova pokoje, protože tak Melafor rozkázal, když k němu dnes večer šel, aby se ujistil, že jeho partner nešílí.

Ani jeden z nich nečekal, že se konec jejich dlouhého dne zvrhne ve vášnivý, hrubý sex.

Možná, že by si Agsir přál vidět někdy i Melaforovu něžnou stránku. Pokud taková někdy existovala. Snad se bál mu přikázat, aby si ho vzal něžně. Nebo byl prokletý vlastním otcem, protože právě ona bolest mu dokazovala, že pořád žije. Na rozdíl od hloupého krále, který se nechal zabít dítětem. Od krále, který zemřel v posteli, nikoliv na bojišti.

Dlouhý králův sten se rozezněl pokojem.

Na prostěradlo pod ním dopadly kapky semene, když vyvrcholil.

Hostitel vlčího démona však ještě neskončil.

Král zalapal po dechu, když mu Melafor stiskl krk mezi prsty.

„Zlobivý král,“ zašeptal mu hrozivě do ucha a král se roztřepal vzrušením.

Zvrhlý mladík, který se kdysi dávno styděl za vlastní tužby, nyní sténal slastí. Zvrhlý král, kterého si církev přála sesadit. Stín zvrhlého krále, který ho zkazil už v mladém věku. Nenasytný vlk, který neváhal a kousal svého pána po celém těle, když měl příležitost, když byli úplně sami, ponořeni do nečistého vzrušení.