Gundry svraštil obočí. Zkontroloval všechny vozy a ukázal vojákům, aby spustili plachty. Neměl z toho moc dobrý pocit. Rány na zádech ho doposud pálily, byť už byly zahojené. Mohl do boje. Přesto měl hodně špatný pocit, že je opět tady… jako hlavní dozorce nad vozy se zásobami. Opřel se o zábradlí a zhluboka se nadechl.

„Nervózní?“ slyšel posměšný hlas a ohlédl se přes rameno. To jen Rei ho přišel vyprovodit se svým typickým úsměvem.

Gundry mlčel.

Melafor mu dal nyní jasné stanovisko. Poslední šance. Nezabije ho, přišel by o jeho bystrou mysl a bojové schopnosti. Ale zničí svatyni Nori, pokud ho zradí a dovolí, aby si rebelové opět uzmuli něco pro sebe. Nebude to však sám Melafor, kdo svatyni zničí. Gundry netušil, co tím myslí, proto se obával nejhoršího. Stiskl ruce pevně v pěst. Byl odhodlaný tentokrát nezklamat. Už ví, co může od nich čekat. Nenechá se znovu napálit.

Ať ty jizvy na zádech nejsou zbytečné!

---

Ryuu se schoval za strom a sledoval bránu hradu, která se pomalu otevírala. Vše šlo tak, jak Zarbagos řekl. Přesný čas. Přesný počet stráží. Přesný počet vozů. Zvýšili ostrahu. Začali je brát vážně. Tím jedině dobře pro ně. Jsou pro ně hrozbou. Ne moc velkou, protože Melafora pořád nikde neviděl. Ale i zvýšená obrana vozů se zásobami byl bod k plusu.

‚Mám si s nimi trochu pohrát?‘ slyšel pobavený hlas svého démona.

‚Tohle není tvá bitva,‘ připomenul mu.

‚Byla by škoda, kdyby tě čirou náhodou zabili. Docela se zatím bavím.‘

‚Zkus trochu věřit svému hostiteli.‘

Vlčí démon se rozesmál. Hloupý člověk. Baví se od samotného počátku jejich společné cesty. Hostitelé vlčích démonů mají ničit a zabíjet, ne chránit a tvořit. Aby dosáhli svého jména, musí se z nich stát bestie. Přesto byl Ryuu v něčem jiný. Odmítal přijmout stejný osud jako každý jiný hostitel vlčího démona. A to jeho démona zaujalo. Poháněn pomstou rozhodl se pomstít celému království? Proč ne. Dokud se bude bavit, může si ten hloupý člověk dělat, co chce. Třeba ani nedojdou k bodu, kdy ho jednoho dne bude muset pozřít, protože ho začne nudit.

Vojáci vyšli zpoza hradeb a stejně jako předtím, i nyní jich několik prohledalo les a blízké cesty a keře. Tentokrát však i Gundry byl mezi nimi a zrakem svého démona hleděl do temnoty noci. Vzhlédl nahoru do korun stromů, ale nikoho neviděl. Když po pěti minutách on ani nikdo jiný nikoho nenašel, dal znamení mužem na hradbách, aby vyslali vozy kupředu. On a pár vojáků zůstalo v lese a rozhlíželi se.

Stejně jako oni byli posledně poučeni, i rebelové si odnesli cennou lekci.

Cinkot brnění vojáků, kteří vstoupili do lesa, se rozezníval do brzkých hodin. Ryuu, skrytý v koruně stromu, očima hledal Gundryho, dokud ho nenašel. Nechali první vozy projít bez povšimnutí. K jejich smůle však u posledních vozů bylo více vojáků, než předtím. Počítali s tím. Připravili se i na tuto situaci.

Mei čekala na Ryuovo znamení.

Když ho viděla, rychle vyběhla ze svého úkrytu, celá od krve a křičela.

„Stráže!“ vykřikla zoufale.

Poplašila koně a zaujala celý doprovod.

Zahákla se o otěže prvního koně, který se jí polekal a snažil se postavit za zadní nohy, vystrašeně řehtaje. Voják se ho snažil uklidnit, ale kůň ho ze svého sedla shodil. Mei se rychle rozhlédla kolem. Neměla moc času.

S touhle aférkou přišel Zarbagos, aby měl o čem psát.

Sice byl Mikael proti, ale nakonec se rozhodlo, že rozptýlení na začátek bude mít své vlastní kouzlo. I kdyby to bylo jenom na chvíli, i kdyby to nemělo zabrat. Mei sama sebe zvolila za volavku. Jak Ryuu i Mikael uznali, byla to odvážná žena. Přišla o své nejbližší, protože museli jít do války s Greciou. Nenáviděla krále a jeho vojsko. Proto, pokud by měla zemřít, když mu bude škodit, zemře s hrdostí.

„Pane Gundry!“ vykřikla a rozběhla se k němu.

Gundry přimhouřil oči a seskočil z koně. Div před ním nepadla na kolena vysílením. Krev z mrtvého zvířete, které zabili zdejší pytláci, a hlína, aby jejímu přestrojení dodaly intenzitě. Pocuchané vlasy a potrhané šaty byly jenom skromným doplňkem jejímu vzezření. Oklamala i samotného Gundryho, jehož zrak byl prý pozoruhodný.

Gundry ji zastavil před pádem a znovu jí pomohl na nohy, které se Mei snažila rozklepat, co nejvíce to šlo.

Vzhlédla k němu s falešnými slzami.

Když ho dokáže odlákat dostatečně daleko, nikdo nezemře a oni svou práci splní. Když ho přesvědčí, aby ji následoval, a vezme s sebou pár dalších vojáků, opět uspějí. Bez ztrát na životech! Vše záleželo na tom, jak nyní svou roli sehraje.

Zahákla se mu o hábit a div hystericky nevykřikla: „Pomozte mi!“

„Uklidněte se,“ ozval se voják.

„Co se děje?“ zeptal se druhý.

Gundry mlčel a nechal tu ženu, aby jím cloumala a opakovala žádost o pomoc.

„Dobře, dobře, zaveďte nás k tomu, kdo potřebuje pomoc,“ oslovil ji znovu první voják a váhavě pohlédl na Gundryho, který se zahleděl na cestu, odkud žena přišla. Nakonec jen kývl. Gundry a dva vojáci spěšně Mei následovali.

Ostatní si mezi sebou začali něco špitat.

Zatímco je jedna žena rozptýlila, zadní stráže rebelové zneškodnili tak tiše, jako předtím. Pohybovali se neslyšně, jakoby se ani nedotýkali nohami země. Udusaná země byla jejich spojencem.

Ryuu šel vepředu a jednoduchým pohybem uspal dalšího muže. Pomalu ho uložil na zem, tak aby jeho brnění nevydalo žádný zvuk. Snad i koně cítili, že to, co dělají, má smysl, a jen tiše přihlíželi dění kolem sebe. Jejich dnešní cíl? Tři vozy. Nikoho nezabíjet. A hlavně - přežít. Ryuu sledoval Mikaela, jak se dostal na druhou stranu a muže před sebou snadno omráčil. Bylo až k nevíře, že se doposud nikdo neotočil, aby zkontroloval ostatní. A i kdyby, viděl by jen obrysy. Měsíc zašel za mraky a předstíral, že nic nevidí. Jeden voják se konečně otočil. Rebelové strnuli a čekali. Ryuu mu skoro dýchal na záda, ale stál rovně, jako voják. Neviděl mu do tváře, takže ani voják jeho tvář nemohl spatřit.

„Kdy se už konečně pohnem, co?“ zeptal se voják. Ryuu jen pokrčil rameny a zakroutil hlavou povýšeně do stran. Tak jako, to dělají vojáci. „Beztak si Gundry a ti dva užívají,“ dodal muž, než mu Ryuu zacpal ústa a trhnutím ho uspal. Ne však úplně, protože muž se hned rázem prudce ohnal pěstí. Ryuu ho pustil a uvědomil si hned svou chybu.

‚Sakra!‘ pomyslel si, když slyšel, jak se voják prudce nadechl.

To už ho však překvapilo, že někdo vojáka praštil do hlavy. Zastavil ho před pádem tváří na zem a skoro až něžně ho na ni položil. Mikael vzhlédl k Ryuovi a kývl na něj. Ryuu tiše, váhavě přikývl. Kdyby muž promluvil nebo něco zvolal… byla by to jeho chyba. Věděl to. Protože se rozhodl tyto muže, kteří plnili jen svůj rozkaz ušetřit, ohrozil tak všechny kolem. Mohl mít na rukou jejich krev. Znovu…

Mikael ho cvrnkl do čela a vzpamatoval ho.

„Ještě jsme neskončili,“ usmál se na něj, než kolem něj tiše proběhl.

„Takemi, děje se něco?“ zeptal se voják, který se k nim blížil.

„Ne, nic se neděje,“ napodobil Ryuu mužův hlas téměř dokonale. „Proč čekáme?“

„Ále - prý nám zkřížila cestu nějaká slečinka v nesnázi. Tak jí šel Gundry ochotně pomoct,“ řekl muž a zachechtal se.

‚Zmiz,‘ pomyslel si Ryuu a rozhlédl se očima kolem. Jestli si tady bude s ním vykládat, Mei bude za chvíli v nebezpečí. A stejně tak rebelové, kteří jen čekají na signál, že mají vozy stáhnout stranou. A vojáci na zemi také nebudou věčně omráčení. ‚Co teď? Mysli!‘ pomyslel si a krev se mu řinula do hlavy příliš rychle. ‚Mám reagovat, nebo mlčet? Odejde nebo…?‘

‚Ryuu!‘ slyšel hlas svého démona. ‚Uklidni se. Nemusíš odpovídat. Neprodlužuj ten rozhovor. Ostatní by mohli být v nejistotě, zda mají následovat plán až do konce nebo se něco stalo. Dej jim znamení!‘

Ryuu neslyšně vydechl.

Musel svému démonovi v duchu poděkovat.

„Půjdu zkontrolovat zadní oddíl, zda tam náhodou neusnuli,“ prohlásil Ryuu hlasem muže a otočil se k vojákovi zády.

„Dobře, půjdu se zeptat, zda se už posunem nebo tu budem dneska tábořit,“ zažertoval muž a Ryuu po chvíli jen slyšel zvuk brnění a vzdalující se kroky. Musel se opřít o vůz a dlouze vydechl. Cítil, že se mírně třásl. Kdyby mu osud nenahrál, že předtím slyšel mužův hlas, kdyby čirou náhodou neměli podobný hlas… mohlo se mu to stát osudným. Tohle všechno. Riskoval by životy i těch, kteří jen čekali na jeho znamení… Mohl by ztratit všechny a vše, o co doposud bojovali.

Stiskl ruce v pěst.

Teď není čas se bát.

Teď je čas se mstít!

---

„Tudy!“ vykřikla Mei, když utíkala lesem.

A v duchu zaklela. Netušila, že Gundry bude tak schopný stopař. Pronásledoval ji, byť se snažila všelijakými oklikami ho zavést co nejdál od vozů a poté utéct. Vždycky ji našel. Zrak toho muže byl děsivý. Jeho orientace v lese byla naprosto přesná. Meiino srdce splašeně bilo ze strachu. Dobrovolně tuhle misi přijala. Musela ji splnit. Ostatní na ni spoléhali. A přitom se bála jako malé děvče, které sebralo rodičům peníze, aby si koupilo nové šaty. Trest v podobě rákosky by byl rozhodně lepší než trest v podobě smrti. Šaty se jí zachytily o trní. Prudce jimi škubla a prchala pryč.

„Mám podezření, že si tady někdo s námi hraje,“ slyšela vojáka a ztuhla.

„Souhlasím,“ souhlasil druhý nevrle. „Gundry, co když je to léčka?“

„Jo, třeba nás chce jen rozptýlit.“

„Měli bychom ji chytit a taky si s ní trochu pohrát.“

‚Prasata,‘ pomyslela si Mei vztekle a schovala se za stromem.

Vykoukla zpoza stromu a ztuhla. Cítila slabý třas v celém těle, když hleděla do očí levhartího démona zblízka. Gundry stál jen kousek od ní a díval se jí přímo do očí, zatímco ty jeho jasně modrozeleně zářily.

„Už jsi skončila s hrou na schovávanou?“ zeptal se chladně. Mei zbledla natolik, že by se jí krve nedořezal.

Nikdy si nemyslela, že by velitel druhé jednotky mohl být až takhle děsivý.

‚Ryuu…‘ pomyslela si jen. ‚Omlouvám se!‘

S myšlenkou, že zde její příběh nejspíš skončí, trhla hlavou směrem, odkud vyběhli, protože všichni čtyři najednou slyšeli několik hlasitých výkřiků.

---

Zarbagos stál opodál na kopci a všemu nezaujatě přihlížel. Byl tady z vlastního zaujetí, ale také rozkazu. Král byl sice myšlenkami (dle Melafora) pořád mimo, takže Melaforovo slovo bylo rozkazem jakoby se jednalo o rozkaz krále. Aby mu náhodou znovu nechtěl vytrhnout jazyk a zkazit mu tak pohovory se svými „zaměstnanci“ (dají se žebráci, kteří jen přihlížejí dění kolem, a jiní lidé nazývat zaměstnanci, když jim jednou zaplatí a víckrát je s velkou pravděpodobností neuvidí?), rozhodl se, že mu vyhoví. Bude mít nejlepší obrazy, nejlepší rozhled o všem.

Zpozorněl, když mu na zádech přistála nějaká deka a omotala se mu kolem ramen. Pohlédl na svého ospalého sluhu, který se usadil vedle něj a beze slova se díval do dálky na les. Se svým zrakem jen stěží mohl vidět, co se tam nyní dělo. Přesto se Zarbagos pousmál a prohrábl mu vlasy, opět hledě před sebe.

‚Takže, neohrožený Ryuu - jakpak bude tvůj příběh pokračovat? Nebo snad skončí zde?‘ pomyslel si jen, když poslouchal několik výkřiků.

---

Sotva se vojáci věnovali něčemu jinému a hlavní problém (ten voják, který se pořád snažil udržet konverzaci) odešel, zabušil Ryuu tiše na první vůz a pak i na zbylé dva. Rozkazy byly vydány. Vypadněte odsud, než si nás všimnou. Přežijte. Prchejte. Ujistěte se, že vás nevidí. Braňte vozy. Hlídejte vojáky, zda jsou pořád mimo. Ryuu se zastavil a zkontroloval cestu před nimi. Ustoupil stranou, aby koně mohly rychle proběhnout, aniž by si jich někdo všiml. Ukazoval ostatním cestu nebo je naváděl více do středu, aby se vozy nepřevrhly. Lidé za otěžemi nekřičeli. Ještě nemohli, ale popoháněli koně otěžemi, jak nejvíce mohli. Ryuu pohlédl za sebe a kontroloval vojáky, kteří si ničeho nevšímali a živě diskutovali. Nakonec se vyšplhal na jeden z vozů, který řídil Mikael.

Bylo až k nevíře, že se jim skutečně povedlo ukrást tři vozy bez problémů. Zadržovaná radost byla nesnesitelná, ale aby se ujistili, že si jich nevšimnou, museli ještě své veselí držet v tajnosti. Ryuu zvedl lucernu, která byla připevněná nad sedadlem kočího, a zamával jí na ostatní vozy, aby jim dal znamení, aby zastavili. Jestli se Mei sama neobjeví, najde ji. Neodjedou, dokud tady nebude i ona.

„Nechte toho,“ sykl tiše na rebely, kteří se tiše smáli a chtěli už oslavovat a brát si sladkou medovinu a víno z vozů.

„Jen nakoukneme,“ přemlouval ho Oogi, skoro laškovně. „No ták! Ryuu – sušené maso a čerstvé maso! Víš, jaká je to lahůdka?“

„Ještě chvíli vydržte, dokud tady nebude i Mei,“ zazněl Ryuův rázný hlas a všichni se zastavili. Nejdříve se na něj nedůvěřivě podívali, ale nakonec pokrčili rameny. Mikael si v duchu oddychl, že se s ním nechtěli začít hádat. Seskočil z vozu a přešel k Ryuovi. Váhavě ho chytil za ruku.

„Brzy jistě přijde…“ ozval se tiše.

„Chytila Gundryho a další dva vojáky,“ řekl Ryuu starostlivě. Ta drzá ženština mu v mnohém připomínala trochu Tsume. Představa, že by ji ztratil, ho děsila.

„Pochybuji, že by ublížili ženě.“

„To nemůžeš vědět nikdy s jistotou.“

Po chvíli Ryuu navrhl, že se po ní půjde podívat, ale Mikael ho zastavil. „Půjdu raději já, jinak ze zásob nic nezbyde,“ usmál se Mikael nuceně, když pohlédl na prosté lidi, kteří koutkem oka kontrolovali, co je ve vozech. Ryuu se pousmál.

„Doufejme, že se z nich nestane dobytek,“ zakroutil nad nimi Ryuu hlavou.

Mikael se tiše zasmál. „To by i sedělo, po poslední oslavě…“

Ryuu najednou zpozorněl. Po chvíli vykulil oči a prudce se ohlédl zpátky na vozy.

„Jedno maso si snad můžem vzít, ne?“ zasmál se jeden rebel pár chvil předtím. Ostatní souhlasně pokyvovali hlavami. Dva muži se dostali do vozu a zmizeli za plachtami. První část obsahovala to, co vždycky. Jídlo a výborné pití. Prvotřídní zboží. Sliny se jim sbíhaly na jazycích, když to vše viděli v šeru vozu a cítili.

Když už popadli každý jednu láhev a velkou krabici sušeného masa, zarazili se. Slyšeli nějaký tichý zvuk. Potom dokonce slyšeli i kroky.

„Kdo je tam?“ zeptal se ten vlevo.

„Tohle není vtipný,“ zasmál se ten vpravo.

Kroky se zastavily. Vítr jemně zafoukal, aby plachtu trochu poodsunul a vpustil dovnitř měsíční svit.

Nezvaná osoba, o které nikdo doposud nevěděl, jen dlouze vydechla.

Muži zadrželi dech a hleděli před sebe, pouštěje věci na zem, neschopni slova.

„Je na čase se zbavit nevděčných krys,“ pronesla ta osoba chladně, a když konečně otevřela oči, jasně zlatavě, nenávistně jí planuli do noci.

„U-…“ zašeptal jeden muž, který se rozklepal.

„Utíkejte!“ vykřikl druhý krátce poté jako o život. Oba se otočili na patách a prchali pryč. Ostatní se rebelové se jen podivili. Jen Ryuu si uvědomil to, co oni viděli teprve až o pár chvil později skrz odhalenou plachtu. Proč ho doposud necítil? Netušil.

Každá ruka stiskla hlavu jednomu muži a prudce škubla.

Muži vydali jen tiché pazvuky, než z nich vyhasl život.

Osoba je chladně pustila na zem, než je konečně vykopla z vozu. Ostatní rebelové mlčeli a nechápali, co se děje. Ryuu vztekle zavrčel a rychle se rozběhl k prostým lidem.

Když se plachta nadzvedla a měsíc zasvítil na osobu, která byla po celou tu dobu skrytá ve voze, aniž by vydala hlásku nebo o ni rebelové věděli, prostý lid oněměl a zmrzl na místě.

Melafor si promnul krk, než zahodil jednu z loveckých kulek lidem k nohám.

Díval se na ně znuděně.

„Nevychovaná špína jako vy by měla vědět, kdy poslušně přijmout realitu a nepokoušet svůj osud,“ pronesl nezaujatě.

Seskočil z vozu.

Lidi se pořád nebyli schopni pohnout. Melafor k nim pomalu kráčel. Zastavil se, když náhle spatřil opět toho mladého muže, který stál za tím vším, kterého málem zlomil ve své mučírně, který se tak bláhově dostal do královského hradu a snažil se mu pomstít. Křivě, zeširoka se usmál.

„Zdravím, Ryuu. Dlouho jsme se neviděli,“ pozdravil ho vesele.

Ryuu vycenil vztekle zuby a propaloval ho pohledem.

„Stojí ti ty krysy za tu práci? Myslíš si, že tě budou uctívat?“ zeptal se Melafor a pomalu k němu kráčel. „Myslíš si, že jim dáváš naději? Kde bereš jistotu, že ti nevrazí kudlu do zad, až se objeví někdo jiný, kdo řekne, že to, co děláš, je špatné?“

Zastavil se v jeho těsné blízkosti. Snížil se k němu, aby podle šeptem dodal: „Co když už plánují, jak tě zabijí za všechny ty promarněné životy, které teprve přijdou?“

Ryuu k němu vzhlédl a oči mu zazářily zlostí.

„Věřím jim,“ řekl Ryuu jen.

Melafor se tiše zachechtal. „Hlupáku. Brzy si uvědomíš, že bys měl věřit jen vlastnímu druhu. Lidé jsou zrádní. Bojí se toho, co je jiné. A rádi to i zabíjejí.“

Ladně se vyhnul Ryuově pěsti, která by ho zasáhla do tváře, kdyby si jeho úmyslu v čas nevšiml.

Ruce měl v kapsách a Ryuovu odhodlání se vysmíval. Démon, který pomáhá lidem? Démon, které lidi milují? Tomu se říká ironie.

„Co kdybych ti od toho břemena pomohl?“ vyndal ruce z kapes a vřele je roztáhl.

Ryuu mlčel. Viděl mu v očích, co má na mysli. Zamračil se. „Nech si svoje zkratky pro vlastní lidi,“ zavrčel v odpověď. Celá osobnost tohohle muže mu způsobovala vření krve v těle. Chuť mu prokousnout hrdlo nebo ho nějak násilně zabít v něm rostla ve velkém množství každou další vteřinu, když ho sledoval, jak doposud dýchá. A Melafor si toho byl vědom. Ryuu si tento Melaforův pohled moc dobře pamatoval.

Stejný pohled měl i předtím, než vyvraždil celou Uranovu svatyni… Stejný úsměv mu hrál na tváři, když jeho Mistra zabil. Tvářil se stejně, když týral Tsume? Zaryl si nehty do masa. Ztrácel trpělivost. Proč by se měl držet zpátky? Ať si ho klidně démon poté roztrhá, jak uzná za vhodné. V hlavě mu znělo jenom jedno - zabij toho muže stejně, jako on zabil všechny ostatní předtím! Muč ho stejně, jako on mučil Tsume!

Mikael zpozorněl. Náhle ucítil přerůstající temnotu v Ryuově srdci. Vzduch kolem nich ztěžkl. Pohlédl na Melafora, který se náramně bavil.

‚To ti nedovolím!‘ pomyslel si jen a rozběhl se k Ryuovi, aby ho zastavil.

Pokud mu dovolí, aby s ním bojoval… Ryuu už nebude Ryuem. Propadne nenávisti, propadne temnotě. Nebude už mezi ním a Melaforem rozdíl. Pokud ho nyní nezastaví, bude se koupat v krvi jako každý jiný vlčí démon, aby byl spokojený.

Kdyby však věděl dopředu, co se stane, až Ryua zastaví, rozhodl by se stejně?

Jen zlomek vteřiny vše změnil. Ryuu se chtěl Melaforovi postavit, i kdyby měl ztratit sebe samotného. Vše obětoval pro pomstu. Opět měl koho chránit. Nyní je mohl ochránit. Měl na to i sílu. Jen ji stačilo plně uvolnit. Ať si jeho démon klidně vezme jeho tělo a rozsápe ho. Když přitom zabije i Melafora, bude spokojený. Mysl mu potemněla. Vyzval svého démona v duchu, aby ho plně ovládl, aby neskončil, dokud Melafor nezemře. Jeho vlastní smrt nepřipadala v úvahu, než splní svůj úkol.

Démon by mu jistě milerád vyhověl, kdyby však Ryua Mikael pevně nesevřel ve svém náručí. Na chvíli ho vzpamatoval. Jeho potemnělá mysl, která myslela jen na pomstu, se pomalu vzdálila opět do ústraní. Nevěřícně pohlédl na Mikaela.

V tu samou chvíli se však Melafor rozhodl, že už není třeba čekat.

Ta síla, kterou z Ryua cítil, byla pryč.

Kdyby ho Mikael nezastavil, démon by ho plně ovládl a pozřel ho zaživa. Ten pohled by si užil. Když odmítá bojovat, dá mu důvod bojovat.

Shodil svůj plášť, aby se mohl rychleji hýbat.

„Dívej se,“ rozkázal Ryuovi s úšklebkem, když mu oči jasně zazářily vzrušením.

Ryuu se vzpamatoval až příliš pozdě.

Natáhl se po běsnícím hostiteli vlčího démona. Zastavit ho už však nemohl. Rychlost, jakou se kolem něj Melafor dostal, byla děsivá. Tváře měl šedivé a oči mu svítily radostí. Sotva stihl všechny jeho pohyby sledovat. Ale výsledek by viděl každý. Děsivý výsledek.

Během pár vteřin Melafor ladně tančil mezi rebely a bral jim životy. Kousal je do krků, byť to byli obyčejní lidé, usmrcoval je a koupal se v jejich krvi.

Rozkaz krále zněl jasně.

Žádný z rebelů nesmí přežít.

Zásoby pohlídá Melafor, takže o nic nepřijdou.

Na nápad s kulkou od Lovců přišel Melafor sám. Vyrazili přesně na čas, aby jeho nehybnost vyprchala v ten pravý moment.

Někdo nazýval Melafora géniem, jiní zase démonem.

Bestie v lidské podobě.

A Ryuu jenom nehybně sledoval, jak lidé jeden po druhém padají na zem, buď mrtví, nebo v hrozné agónii křičící o pomoc.

Hrozivé vzpomínky na chrám, na Mistra a jeho učně se mu vracely při každém dalším životě, který si Melafor vzal.

Chtěl ho zastavit, chtěl se pohnout… ale tělo měl ztuhlé.

Stejně jako tehdy.

Nemohl ani křičet.

Sledoval krvavé divadlo, kde hlavním aktérem byl Melafor.

„Ve jménu krále Agrevie zabij všechny rebely, kteří se proti mně vzbouřili!“ slyšel Melafor hlas svého pána a milence jasně a zřetelně. „A ujisti se, že necháš nějaké svědky a živé rebely, aby mohli varovat ostatní. Nikdo nepůjde proti hlavě království. To je rozkaz!“

Bílé jarní kvítí se zbarvilo do ruda, když Melafor skončil a stál nad mrtvými a zraněnými lidmi.

Na tváři už však úsměv neměl.

‚Králi, jste hanebný. Skutečně jste mě poslal zabít tak slabé lidi?‘ pomyslel si. ‚Nemusel jste klesnout až tak hluboko, jako já.‘

Ohlédl se přes rameno na Ryua a věnoval mu drobný úsměv.

„To bylo jen varování,“ pravil spokojeně. ‚Příště je zabiju všechny, abys trpěl, Ryuu. Aby sis prošel stejným utrpením jako já a propadl temnotě a šílenství. Jako každý jiný hostitel vlčího démona. Abys objevil tu pravou sílu vlka v sobě. Teprve pak si budeme rovni. Teprve pak mě budeš moci vyzvat na souboj,‘ pomyslel si.