Ať už Ryuu obdržel jakoukoliv ránu, naučil se ji vracet i s úroky. V Santoji brzo nebyl nikdo, kdo by se mu mohl rovnat v rozdávání ran. Snad jedině mistr Mars, který ho nikdy nešetřil a na jeho démona se neustále díval skrz prsty. Nepřímo mu vyčítal Uranovu smrt. Krotil ho, když začínal být příliš namyšlený na svou novou sílu. Ve finále mu ale byl Ryuu za všechno vděčný. Za jídlo, za nocleh, za výcvik. Nikdy to neřekl nahlas. Mistr Mars to věděl. Ryuu nechal raději mluvit pěsti v souboji, než aby mluvil. Byli muži, mluvily za ně jejich činy.

„Mistře Marsi,“ oslovil ho Ryuu, když si dávali krátkou pauzu.

Mars si opláchl obličej a nijak na něj nereagoval.

„Chtěl bych odejít,“ pokračoval Ryuu, když ho Mars ignoroval.

To už Marse trochu zaujalo a zahleděl se na něj jen koutkem oka.

„Nerad bych způsobil větší potíže v Santoji, než jsem doposud způsobil,“ vysvětlil Ryuu.

„Nejsi připravený na svět tam venku,“ zamítl Mars jeho návrh hned v zárodku, „a nehodlám riskovat životy všech zde v Santoji jenom proto, že ti po pěti letech už toto místo nestačí k rozvoji.“

„To jsem nikdy neřekl, mistře.“

„Tak proč se odsud snažíš odejít? Není snad lepší život tady? V bezpečí? Pod mou ochranou?“

Ryuu chvíli mlčel. „Ano, je, mistře,“ řekl, „ale takhle bych nemohl dosáhnout své pomsty.“

Mars si povzdychl. „Tvrdohlavější, než Uran, skutečně,“ zabrblal si pod nos. „Dělej, jak uznáš za vhodné. Jen se ujisti, že neohrozíš mé lidi.“

Ryuu se mu poklonil.

„Děkuji, mistře Marsi.“

Mars si odfrkl. ‚Blázne,‘ pomyslel si, když na něj nečekaně zaútočil. Smysly se Ryuovi v průběhu let zlepšily, proto ho takový nečekaný útok nepřekvapil. Mistr Mars ho naučil všemu, co uměl. Měl i výcvik od Mistra Urana. Boj s démonem Sokola, který se věčně drží zpátky, a boj s liščím démonem, který ho v průběhu výcviku nejednou málem zabil, se však nedaly vůbec srovnávat. Bylo to ale přirozené, že bojovali se vším, co měli. Je přece známo všem lidem v této zemi, že liščí a vlčí démoni se nesnášejí.

Dokázali spolu bojovat dlouho do noci, nepřetržitě a několik hodin bez jediné přestávky. Provokovali se navzájem. Ale i Mars si všiml, že čím dál častěji se stávalo, že právě Ryuu vyhrával. Nejen nad všemi jeho studenty, ale i nad ním samotným. Síla jeho démona rostla. Dalo by se říct, že kdyby se Ryuu nenaučil drobné pokoře, nejspíš by ho už s radostí pozřel. I tak ten okamžik může kdykoliv nastat.

„Seš si jistý?“ zeptal se ho Mars, když ho viděl, jak si ten podvečer balí věci. „Pomstou nic nedokážeš. Jenom potvrdíš to, co se o vlčích démonech říká.“

Ryuu se ušklíbl. „Nejsem vlčí démon. Jen jeho hostitel,“ připomněl mu.

Mars na jeho slova nereagoval.

Za ty roky, kdy ho cvičil a trestal hruběji, než ostatní své žáky, si k němu vyvinul jakýsi vztah. Nikoliv přátelský, spíše rivalský. Bylo to pochopitelné – jejich démoni se nemohli vystát, kdykoliv byli blízko sebe. O to lepší souboje spolu zažili.

I tak Marse překvapilo, že chce tak brzy odejít. Nic Uranovi nikdy přímo neslíbil. Ale jakási povinnost, že možná jeho naléhání způsobilo onu tragédii před lety, ho nutila, aby chlapce vycvičil. Nemohl mu vtlouct do hlavy, aby zapomněl na pomstu. Nemohl mu ji ani zakázat. Mohl ho jen vycvičit, jak svého démona přimět ke spolupráci. Mohl se modlit, aby Melaforovi jeho dílo stačilo alespoň na pár let, které mohli nazývat příměřím. Příměřím? Směšné to slovo. Svatyně zůstaly nedotčené. Ale sotva někdo opustil jejich bezpečný úkryt, hned ho štvali jako lovnou zvěř dál od svatyně. Odřízli ho od jeho bratří a zahubili. Pokud se jim čirou náhodou jeho síla hodila, ušetřili jeho život. Buď ho přiměli stát se součástí armády, kterou Melafor už od svých čtrnácti let tvořil, nebo přišel o démona a o život. Bylo tedy rozumné, že si lidé zvolili raději život pod jménem a ochranou nového krále a jeho sluhy, než aby jen tak zahodili svůj život. Jméno Melafor se pojilo s neštěstím, smůlou a hrozbou už mnoho let.

Hostitel vlčího démona, který vraždí vlastní lidi a má z toho potěšení.

Nebezpečné dítě, ze kterého vyrostla osamělá stvůra.

---

„Zastavovat tě nebudu,“ pravil Mars pokojně, „ale jakmile jednou opustíš svatyni, porušíš tím její pravidla a už tady nebudeš patřit. Nebudeš spadat pod mou ochranu.“

Ryuu si sbalil jen malý pytel s těmi pár věcmi, které za ty roky vytvořil nebo získal během tréninku. Vzhlédl k Marsovi, kterého první dny tolik nenáviděl a přál mu smrt, stejně tak hostitel liščího démona si nechtěl špinit ruce někým tak špinavým, jako byl Ryuu. Proto je oba překvapilo, když Ryuu sklonil hlavu do písku a poděkoval mu za jeho trénink a omluvil se za způsobené potíže.

Byli muži. Nemohli přiznat ani pouhou myšlenku, že jim jejich bratr v boji bude chybět. Nikdo z učňů nepromluvil, ale všichni to cítili stejně, jako jejich mistr. Ryua přijali mezi sebe, pohlíželi na něj jako na vlastního bratra a nyní má odejít? Byl to jeho osud už od počátku. Nemohli mu zabránit. Snad se někteří snažili ho jen pár chvil ještě pozdržet. Ale Ryuu požádal mistra Marse hned zpočátku o výcvik jenom kvůli pomstě.

Ryuu vstal a oprášil si hábit.

Měl by ho svléci, když opouští svatyni.

„Nech si ho,“ pravil Mars, když postřehl jeho nevyřčenou myšlenku. „Přichází tuhá a krutá zima. Bude se hodit.“

„Děkuji,“ řekl Ryuu pokorně a zvedl svůj pytel.

„Opatruj se,“ řekl Atsushi. Byl to onen učeň, který ho sem před lety dovedl, sám na pokraji smrti. Ryuu moc dobře věděl, že by ho nepřemluvil, aby se vydal s ním za pomstou. Na to si Atsushi až příliš vážil vlastního života. A nyní ho musel žít i za svou mrtvou lásku. Rozuměl tomu. Jen on sám byl tolik bláhový, že chtěl pomstít někoho, kdo už byl stejně mrtvý, jehož čest byla dávno pohřbena v plamenech spolu s jeho tělem.

„Hodně štěstí,“ popřál mu Ryuu, než si nasadil kapuci a otočil se k nim zády. Už k nim nepatřil. Opustil svatyni, která ho doposud chránila. V mysli měl jen jednu myšlenku – pomstu. Najde hostitele vlčího démona, jenž lidé nazývají Melafor, a prokousne mu hrdlo. Nechá jeho démona zemřít a zrodit se znovu. Nedovolí tomu člověku, aby i nadále bral ostatním jejich démony.

A hlavně – pomstí svého mistra.

Řeklo se to rychleji, než se udělalo.

Ryuu neměl vůbec ponětí, v jaké části Agreviy se vlastně nachází, a kde je umístěný hrad krále natož, aby se pořádně vyznal v mapě. To bylo něco, co předtím obstaral Atsushi, popřípadě si sám zmapoval okolí v jejich předešlé svatyni a chodil na jemu známá místa. Po dobu pěti let však neměl dovoleno opustit svatyni. Ale rozhodně nečekal, že zabloudí hned během první půl hodiny!

Drbal se ve vlasech a přemýšlel, obracel mapu, kterou si přivlastnil včera večer, ale nyní měl obavy, zda náhodou nevzal mapu jiného království.

Jeho démon se mu vysmíval, že neměl krást, že se měl zeptat a nyní by se neztratili.

„Ticho,“ řekl Ryuu zle a přetočil mapu vzhůru nohama. „Na rozdíl od tebe se snažím.“

Jeho démon vybouchl v hlasitý, posměšný smích.

Ryuu tiše zavrčel.

„Neměl by mít vlk smysl pro orientaci?“ zaskřípal zuby.

„Pokud má smečku, tak ano. Ale ty jsi opustil je, které bys tak mohl nazvat,“ bavil se démon.

Tohle byly okamžiky, kdy Ryuu litoval, že ho démon nepozřel jako malé dítě. Mohl by si odpustit tolik zlosti a hněvu vůči tomu línému démonovi, který se uměl jen chvástat a jen málokdy něco skutečně dovedl. Ani by se nedivil, kdyby ho někdo chtěl v noci zabít, že by se mu démon nakonec jen vysmál, že usnul.

Rozhlédl se kolem. Stromy byly všude stejné, o kamenech ani nemluvě. Praštil s mapou o zem a zhluboka se nadechl.

Dobře, ztratil se. Ani si nepamatuje cestu do svatyně.

Tolik asi k jeho cestě za pomstou.

„Ještě můžeš zkusit zavýt,“ slyšel pošklebek a posléze smích.

„Už jsem ti to řekl nejméně stokrát a řeknu to ještě jednou,“ řekl klidným hlasem s rukami spojenými jako v nějaké modlitbě, „kdyby to šlo, s velkou radostí bych tě ze sebe vyhodil a nakopnul.“

Vlčí démon se opět rozesmál.

Ryuu se nadechl, že bude pokračovat, ale něco uslyšel. Stejně tak vlčí démon se přestal smát a zaposlouchal se.

‚Máme společnost,‘ napadlo je jen, když se Ryuu rychle skryl za kmen stromu a vyčkával, že ty osoby doběhnou až k nim. Bylo jich celkem pět.

Netrvalo dlouho a Ryuu je konečně spatřil.

---

Ramenem rozrazil dotěrné stromy a kličkoval mezi mohutnými kořeny stromů kolem sebe, aby se svých pronásledovatelů zbavil. Čtyři vojáci z královské gardy, oděni do temně rudé uniformy, ozbrojeni řvoucími zbraněmi, které křičely, když prskaly jiskry a náboje, a v opascích již staromódními zbraněmi – meči, mu však byli v patách. Museli si ho vyhlídnout už v té vesnici předtím… Nebo jim hostinská dala typ, když se u ní ubytoval přes noc. Jen málokdo se musí probudit uprostřed rána, sotva s rozlepenýma očima a mozkem ještě spícím, aby ihned stihl reagovat patřičně na neplánovanou prohlídku bytu. A bohužel pro Mikaela, mladíka, který nyní prchal před královskou gardou, která měla podezření, že je hostitelem démona, neměl vůbec žádnou šanci si připravit nějakou řeč. Prostě na něj rovnou zaútočili hned v tom hostinci. Musel prchnout oknem.

Však si taky nehezky narazil rameno, když špatně dopadl na tvrdou, zmrzlou zem. Ale co je mu po rameni – musel utíkat, jak nejrychleji dovedl. Nyní ho už takhle stíhali dobrých pár minut. Mají zatraceně dobrou kondičku, když se jich nemohl zbavit ani všemožnými oklikami, kterými proběhl.

Zlatavě medovýma očima se rozhlédl spěšně kolem. Hledal nějakou skulinku, kterou by se možná mohl protáhnout jenom on a zbavit se jich, byť jen na chvíli. K jeho smůle, stromy mu útočiště neposkytly. Už to vypadalo, že ho jeden z nich chňapne, naštěstí se mu v čas vysmýkl, udělal rychlý kotrmelec, dostal se zpátky na nohy a prchal pryč. Zaslechl výstřely a škubl s sebou. Nestříleli na něj, tak bláhoví nejsou.

Pokud by bylo to, co si mezi sebou pohledy říkali, pravda, měli před sebou hostitele sice běžného démona, ale o to nebezpečnějšího, pokud ho ten mladík umí ovládat. Zatím se však zdál jako pouhý, obyčejný člověk. I tak si museli být jistí. A pokud je to jenom zlodějíček, jakým se i zdá, rádi si s ním užijí trochu zábavy výměnou za svobodu.

Na obyčejného člověka měl velkou výdrž, takže si první část potvrdili sami. Jak ho vyprovokovat, aby jim svého démona předvedl a oni ho mohli obvinit z napadení a odvléct ho s sebou?

Představa pochvaly od Melafora je těšila.

Falešný respekt, který jim v tu chvíli prokáže, jim bude stačit bohatě.

Mikael přeskočil spadlý strom, ale neviděl, že za ním jsou rozsáhlé kořeny. Přepadl přes ně a skutálel se dolů z kopce. Ryuu, skrytý za kmenem stromu, toho tmavovláska jen tiše sledoval. S nezájmem v očích pohlédl na vojáky, kteří se k němu už hnali, jako supi k večeři. Mladík už vstával, aby utíkal dál, ale ten nejrychlejší z vojáků ho zase uzemnil. Ryuu se o něco víc schoval. Nechtěl mít potíže. A už vůbec ne s královými psy. Poslouchal mladíka, jak křičí o pomoc, a vojáky, jak se smějí, když z něj strhávají šat. Jen se prázdnýma očima díval před sebe.

Není to jeho starost.

Neměl by se do toho míchat.

Neměl by na sebe upozorňovat a prostě odejít.

Povzdychl si.

Zatraceně.

„Přestaňte!“ zakřičel Mikael zle. Už to vypadalo, že jim snad dokáže, že v sobě má démona, jak si zpočátku mysleli, místo toho však jeden z nich schytal ránu pěstí namířenou přímo na už tak křivý nos. A krátce poté další.

„Tohle je fakt otrava,“ odfrkl si Ryuu uraženě. Snad se těšil, že se alespoň budou bránit. Byl zklamaný z výcviku dnešních vojáků. Zvedl svůj pytel s věcmi a už, už se chystal jít pryč, když tu se mu na nohu cosi přilepilo. Zvedl levou nohu a sledoval onoho mladíka, který mu objímal celým tělem nohu. „Co je?“ zeptal se a snažil se ho ze sebe shodit.

„Jak jsi to udělal?“ rozzářily se mu oči.

Ryuu dostal pocit, že měl vážně poslechnout svůj mozek a dělat, že vůbec neexistuje. „Můžeš mě pustit?“ zeptal se poněkud chladně. Mladík ho však pořád nepouštěl. Zkusil ho setřást, ale toho klíštěte se nezbavil. Chvíli s ním takhle zavěšeným o nohu šel, než s nohou začal rychle třepat, dokud se mladík konečně nepustil a nespadl do mokrého listí. Smutně na něj špulil pusu. „Co?“ zeptal se otráveně.

„Jen jsem se zeptal,“ řekl mladík smutně.

Ryuu převrátil oči v sloup. To mu tak scházelo. Mikael ho sledoval užaslýma očima. Opravdu si myslel, že brzy přijde kvůli vlastní nepozornosti o věneček, ale tenhle muž ho zachránil. Je tedy pochopitelné, že cítil vděčnost. Když ho pronásledoval, jako krotké štěně, jen se ještě jednou podíval na muže na zemi. Stiskl ruce v pěst a rychle doběhl tajemného muže.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Nikdo.“

„Těší mě, jmenuji se Mikael,“ usmál se mile. „Kam jdeš?“

Nikam.“

„Máme společnou cestu teda!“

Ryuu se zastavil a zhluboka se nadechl. V mysli se přemlouval, aby mu něco čirou náhodou neudělal, zatímco se jeho démon náramně bavil.

‚Líbí se mi,‘ podotkl škodolibě.

‚Zmlkni,‘ pomyslel si Ryuu.

‚Copak? Děsí tě obraz tebe samotného?‘ zasmál se démon.

„Děje se něco?“ vyrušil ho zase ten hlas. Jakže se to pískle jmenuje? Zdržuje ho. Musí se odsud rychle dostat, najít Melafora a pomstít Mistra. Prosté a jednoduché. V hlavě někoho, kdo sotva kdy bojoval, se to zdálo být snadné, pochopitelně. Ryuu se rozhlédl kolem.

„To nic,“ řekl jen.

„Nevadí ti doufám, když se k tobě přidám, že ne?“

„Jestli souhlasíš s tím, že během první vesnice se tě zbavím, tak klidně.“

„To bylo kruté,“ našpulil mladík pusu smutně.

„Oprava – to bylo upřímné.“

Mladík se zamračil. „Nepotřebuješ společníka?“ zkusil to Mikael po chvíli.

„Ani ne. Mám jasný cíl a úkol,“ odbyl ho Ryuu ihned.

„Třeba… bych ti mohl dělat jenom společnost na tvé cestě,“ navrhl.

„Není třeba.“

„Dobře, mám být upřímný?“ zeptal se a postavil se před něj, aby ho zastavil. Ryuu však pokojně prošel dál a mladík si nahlas povzdychl. „Někdo takový, jako jsi ty, rozhodně zaručí, že neskončím v maléru, nebo hůř, rovnou ve vězení během dalších deseti minut.“

„Výměnný obchod záleží na dvou stranách, nikoliv jen na nabídce té jedné,“ šťouchl ho Ryuu do čela. „A já říkám: Ne.“

Mikael nafoukl tváře. „Jak tedy myslíte, pane Nikdo,“ řekl uraženě.

„To vzdáváš smlouvání poněkud rychle,“ ušklíbl se Ryuu. Možná by nebylo úplně na škodu mít někoho na škádlení po dobu své cesty. Alespoň krátký úsek s ním by mu utekl rychleji.

---

S blížícím se soumrakem došli do vesnice.

Ryuu se pečlivě rozhlédl kolem sebe. Necítil nikde poblíž nějaké potíže. Možná by nebylo na škodu se tady zastavit a pořádně si promyslet, co vlastně chce udělat. Měl plán, který měl ale mnoho trhlin, kterých si neuvědomoval. Chtěl toho bastarda Melafora zabít. Kdyby ho čirou náhodou potkal samotného někde poblíž, bylo by to mnohem snazší. Nyní však vůbec netušil, kde se přímo nachází a zda nemá kolem sebe plno strážců. A hlavně – povedlo by se to, i kdyby byl úplně sám? Noční můra, která se Ryuovi vracela po celou tu dobu, mu bohatě stačila, aby se proti němu obrnil, ale zároveň si odnesl dost krutou lekci do konce života. Znal jenom část podlosti toho chlapa. Pokud proti němu půjde, sám ho jistě nezabije. Pokud by neměl zatraceně velké štěstí, které by mu dodal jenom liščí démon. A i tehdy by jeho pomsta byla diskutabilní.

„Kam máš vůbec namířeno?“ zeptal se svého společníka, jehož jméno si nebyl doposud schopný zapamatovat.

Mikaleovy oči se rozzářily – konečně mu zase věnoval pozornost. Už se totiž obával, že ho jeho ukecanost otravuje. „Momentálně nikam – jen tak bloudím po světě,“ řekl upřímně.

„Proč ses tedy připojil ke mně?“

„Vypadá to, že ty máš na rozdíl ode mě nějaký cíl.“

Ryuu se kousl do jazyku, aby se nerozesmál. „Tak mě napadá – co dostanu za to, že jsem ti pomohl?“ zazubil se na něj škodolibě. Mikaelovy tváře znachověly a on odvrátil pohled stranou.

„Co?“ zopakoval po něm rozpačitě.

Ryuu se ušklíbl a provokativně si ho prohlédl. Mladíkovy tváře o to víc znachověly. Ryuu se rozesmál. „Neboj se – nesním tě v noci,“ mrkl na něj. Když kolem něj prošel, Mikael se pořád díval stranou a v mysli na něj nadával. Přesto se neubránil pohledu na muže v kápi před sebou. Byl to první člověk, který se na něj nedíval skrz prsty. Byl to taky jediný člověk, který ho skoro vůbec neznal a už mu důvěřoval. Aspoň částečně.

Kdo je ten tajemný muž, jehož jméno nezná?

Ryuu vstoupil do nějakého prvního hostince. Nemít za sebou Mikaela, jistě by tam hravě zapadl. Usadil se do rohu místnosti, pořád s kapucí na hlavě a předstíral, že si prohlíží list s místními nápoji a jídlem.

Nebude utrácet za zbytečnosti. Přišel tady, aby si vyslechl klepy a slova místních opilců. Někdo musel něco slyšet, vidět. Nastražoval uši. Nemohl si dovolit, aby mu cokoliv uniklo.

„Co si dáš?“ zeptal se mladík.

Ryuu mu po chvíli předal list s výběrem jídla a pití beze slov a opřel se o opěradlo staré lavice. Očima zkoumal místní lidi. Žil ve svatyni celý svůj život, nikdy ji neopustil. Proto ho některé zjevy, které zde viděl a považoval za lidi, děsily. Mistři, nehledě na věk, nevypadali nikdy takhle příšerně. Neměli bradavice ani roztržená znaménka po celém těle. Neměli ospalky v očích nebo špínu za uchem. Nenosili zablácený, roztrhaný šat a nechlubili se dírami v botách. Byli prostě jiní.

Když přišel hostinský a zeptal se, co si dají, s pohledem na Ryua, nedočkal se odpovědi. Slova se ujal Mikael a s úsměvem si poručil dvě medoviny.

„Děje se něco?“ zeptal se, když se plešatý hostinský s velkým pupkem odkutálel.

Ryuu tiše sledoval muže uprostřed místnosti, jak si něco vykládají a hlasitě se smějí. Když se jeden z nich podíval jeho směrem, všiml si, jak se mu zaleskly oči. Hostitel démona? Učení mistra Marse bylo možná dlouhé a únavné, ale rozhodně užitečné. Naučil se za těch pár let pod jeho dozorem hodně. To, co ignoroval během Mistrových přednášek, musel se doučit později. Jak poznat hostitele démona. Jak určit, zda se jedná o démona šelmy, hmyzu, ptáka nebo něčeho jiného. Jak potlačit vlastního démona, co nejlépe, abyste nebyli odhaleni. A mnoho dalšího. Sledoval kradmým pohledem onoho muže, i muž ho sledoval jasně modrýma očima.

„Tady je vaše objednávka,“ řekl hostinský znechuceně, unaveně, div jim poháry s medovinou nehodil na hlavu. Ryuu nedůvěřivě pohlédl na zlatavou tekutinu.

„Co to je?“ zeptal se.

„Ty neznáš medovinu?“ vyvalil na něj Mikael oči.

„Ne,“ odpověděl Ryuu upřímně.

Mikael se ušklíbl. Ten úšklebek se Ryuovi ani trochu nelíbil. „Napij se.“

Ryuu nedůvěřivě pohlédl na tekutinu v poháru a přičichl k ní.

„Na zdraví!“ usmál se Mikael a zvedl svůj pohár k němu.

„Na zdraví,“ řekl nejistě Ryuu a ťukl si s ním. „Je to Ryuu,“ dodal, než konečně okusil.

„Hm?“ naklonil Mikael hlavu na stranu, když pohár vyprázdnil skoro jedním velkým hltem.

„Mé jméno,“ řekl Ryuu, když polkl doušek tekutiny, která mu popálila hrdlo a přiměla ho málem vypláznout jazyk.

Mikael se zase ušklíbl.

„Těší mě,“ řekl s hravým úsměvem.

Ryuu cítil sucho v ústech. Medovina skutečně voněla po medu, ale měla trpkou příchuť. Překonal se a dopil svůj pohár.

„Ještě jsi nikdy předtím medovinu neměl?“ vyvalil na něj Mikael oči, když se mu Ryuu svěřil. „Nemožné! Odkud pocházíš?! V Agrevii každý pije medovinu, sotva dosáhne věku patnácti! Jsi snad cizinec?“

Ryuu si dával s odpovědí na čas.

„Tak trochu,“ odvětil nakonec. Až tak moc od pravdy vlastně ani nebyl. Chrám v horách se jen stěží může rovnat volnému životu nějakého obyvatele zde.

Opět uslyšel hlasitý smích oněch mužů z královské gardy. Věnoval jim jen kradmý pohled. V tu samou chvíli na něj zasvítily jasně modré oči.

„Na zdraví,“ zamával mu Mikael dalším pohárem s medovinou přímo pod nosem, čímž upoutal jeho pozornost. Kdy stihl objednat další? Ryuu sotva stihl dokončit svůj první pohár, zatímco v mladíkovi mizel alkohol kapka po kapce jeho v díře v zemi. Pokrčil nad tím rameny. Ve svatyni panovala jiná pravidla a morálka. Není se čemu divit.

Co však Ryua udivilo, byl fakt, že mladík asi tak po pátém poháru div neležel na stole, nevykřikoval a nedožadoval se přídavku, přestože byl opilý.

Ryuu byl překvapený – sám měl taky pátý pohár, ale nějaké vedlejší účinky na sobě nepociťoval. Dostával menší pohár? Nebo snášel alkohol lépe?

„Hostinský!“ volal Mikael k sobě plešatého muže, zatímco Ryuu mával rukou do stran na hostinského, aby tam nechodil. „Další rundu!“

Jestli chtěl zůstat nenápadný, s tímhle mladíkem po boku se mu to jistě nepodaří.

„Měli bychom jít,“ navrhl a chtěl vzít Mikaelovi jeho pohár. To si ho však Mikael prudce přitáhl k sobě a rozmáchl se jím, aby tím zamezil Ryuovi v jeho opětovném získání.

Ryuu schytal dost nehezkou ránu pohárem do tváře. Zkousl naprázdno, aby zjistil škody. Naštěstí ten úder nebyl ani poloviční síly rány Marsovy pěsti. Ústa ho sice bolela, ale dalo se s tím žít. Naštěstí mu nevyrazil zub nebo něco podobného. Sílu ale rozhodně měl. Proč se tedy těm strážím nebránil?

Náhle zpozorněl.

Slyšel něčí kroky.

‚Sakra…‘ pomyslel si jen.

„Nějaký problém, pánové?“ přešel k nim muž královské gardy a jeho oči jasně modře zářily na dva tajemné mladé muže, z nichž jeden se rozmachoval pohárem a vylíval sladkou medovinu v druhém poháru, zatímco druhý měl tvář schovanou v kápi, což bylo v jeho očích více než podezřelé. „Mohu vám nějak pomoci?“


Průměrné hodnocení: 4,85
Počet hodnocení: 13
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.