Desátý den šestého měsíce roku 1036, královský hrad, Agrevia.

Jasný úplněk svítil nahoře na nebi.

Další bezesná noc pro mladého velitele královské jednotky. Ze šuplíku vytáhl dýku, kterou mu jednou jeho bratr daroval. Pevně ji stiskl mezi prsty, když vyšel ze svého pokoje. Zastavil se před honosnými dveřmi královského pokoje.

Zákony pro něj (opět) přestaly existovat. Nyní byl jen Mikael, který toužil po pomstě. Jako mnohokrát předtím.

Dovnitř pronikl tak tiše, jak to jen šlo.

Sledoval dva spící muže v jedné posteli. Přešel k tomu nalevo. Jen málokdo měl štěstí, že zastihl spícího, bezbranného Melafora. Spící bestie, která se neměla nikdy narodit.

Čepel se zaleskla v odrazu měsíce, když Mikaelova ruka prudce klesla, směřujíc ke svému cíli.

Nevydal ani hlásku, když mu jeho útlé zápěstí stiskla velká ruka, div mu ho nerozdrtila. Lhostejně se díval do bratrových očí.

„Nejsi vrah, Mikaeli. Nikdy jsi jím nebyl,“ zněl Melaforův klidný hlas do tiché noci. Zlatavýma očima se díval do očí mladého muže, který mu ze všech lidí nejvíc přál smrt. Udělal z něj to, co z něj udělal. Byl by blázen, kdyby ho nechtěl zabít sám. Nebyl to první pokus a ani poslední v průběhu těch dlouhých let. To si Melafor uvědomoval. Král po jeho boku se slabě pohnul a přitiskl se na něj, zatímco Melafor nespouštěl oči z Mikaela. „Zkus to o pár let později, až budeš mít krvežíznivost v očích,“ dodal jen a pustil jeho ruku. Obrátil se k němu zády a přitiskl spícího krále blíž k sobě.

Mikael stiskl čelist k sobě. Beze slova odešel, rozhořčen nad vlastní slabostí.

---

Šestnáctý den šestého měsíce roku 1036, královský hrad, Agrevia, dvě hodiny před útokem Ryua a Mistrů na hrad

„Říkal jsem, abys okamžitě vyrazil, až se Ryuu vzbudí,“ usmál se Neptun, když seděl na břehu řeky.

„Omlouvám se… Musel jsem zůstat. Přijmu jakýkoliv trest,“ řekl Atsushi oddaně.

„V pořádku. Pokud tím neohrozíš nadcházející události, není třeba trestu.“

Atsushi k němu vzhlédl.

„Dobře se dívej, Atsushi. Dnešek se totiž zapíše do dějin. I tvé jméno tam bude znít. Nasbírej proto dostatek síly.“

„Co tím myslíte, mistře Neptune?“

Neptun vstal a tajemně se usmál. „Spolu s dalšími dvěma uděláš dnes něco, o čem se nikomu doposud ani nesnilo. Možná přitom zemřeš, možná se ti to nepovede. Ale ten strach si lidi budou pamatovat. Tu chuť bezmoci.“

Rozesmál se na celý les.

Půl hodiny poté dorazil do královského hradu mistr Neptun se svou skupinou učňů, aby se setkal s Melaforem. Našli ho dole pod základy hradu tak, jako vždycky. Neptun dal svým učňům najevo, aby vyčkali na jeho další rozkazy a mlčeli.

„Zase experimentuješ beze mě? Urážíš mě tím,“ zasmál se Neptun, když se zastavil vedle Melafora.

„Ailean se dobrovolně přihlásil,“ podotkl jen.

Oba sledovali, jak starý Ailean bere mezi prsty nějakou malou pilulku. „Pokročil jsi nějak?“

„Pokud ne, nanejvýš bude jeden slaboch ze hry.“

„Jak kruté - takhle zacházet se svými podřízenými,“ smál se Neptun potutelně.

„Říká ten, který to činí běžně,“ ušklíbl se Melafora.

„Na rozdíl od tebe jsou to mí učni a já jim nemusím dávat rozkazy.“

Ailean vzhlédl k Melaforovi, zlehka se mu poklonil, než zkousl pilulku mezi zuby. Na chvíli se dusil, držel se za krk, zatímco mu tváře nabíraly jasný odstín modrozelené barvy. Poté se jeho křik rozezněl podzemím.

„Která bezpáteřní krysa si dovoluje mě násilně probouzet?!“ zahřměl hlas pavího démona. Melafor se ušklíbl. „Nebo je snad tenhle nemožný dědek na pokraji smrti, že mě zase chce vtáhnout do tohoto světa?“

„Chtěl by sis s ním pohrát ty osobně?“ usmál se Melafor.

„Ne, děkuji. Raději zůstanu v plné síle pro případ nečekaného vpádu,“ usmál se Neptun.

„Doneslo se ti snad něco?“

„Ne, jen si myslím, že po tvé drobné hře předtím Ryuu přežil.“

Melafor se na něj zaujatě podíval. „Řekni mi víc.“

„Kam přesně vede ten proud, kterým jsi ho poslal pryč?“

Melafor přimhouřil oči. „Naomi… Zradila nás snad?“

„Netuším,“ hrál si Neptun na hloupého. „Pokud ho však řeka vyplavila na jejím územím, třeba ho zabila. Ale třeba se jí ho také zželelo a zachránila ho.“

„Vyloučeno. Nemá dostatečné znalosti, aby tak učinila.“

„Možná ho našel jiný mistr, který ho zachránil.“

„Co všechno víš, ty podlá liško?“

„Jen spekuluji, nic víc,“ usmál se Neptun nevinně.

Atsushi jejich rozhovoru naslouchal. Sevřel ruce v pěst. Prsty ho svědily. Má dostatek síly, aby zapečetil Melafora spolu se zbylými učni zde. Mohou to učinit rovnou a vyhnout se tak boji. Proč jim Neptun doposud nedal znamení?

Rozezněla se rána.

To se jen Melafor rozhodl ukončit násilný experiment se starým Aileanem. Ten klesl pod jeho ranou k zemi, omráčený, jeho démon opět uspaný, aniž by si mohl zabojovat.

„Je to hotové, ale pořád to bere příliš času… Démon musí reagovat ihned,“ přemýšlel Melafor nahlas.

„Myslím si, že vím o jednom, u koho by démon reagoval ihned,“ usmál se Neptun, když se k němu dostal dolů.

„U koho?“

„Gundry. Má se svým démonem znamenitý vztah. Když v něm démona násilně probudíš, jistě ho nezabije a dovolí mu, aby zesílil. Stačí bedlivě pozorovat hostitele, jak jednají se svými démony. A Gundry je znamenitý voják a znamenitý hostitel démona. Zkus mu navrhnout, že máš rychlejší způsob Oživení démona.“

„Mohlo by ho to zabít.“

„To může zabít kohokoliv z nás.“

Melafor chvíli mlčel. Obětovat schopného vojáka jen aby dosáhl vítězství? Vždycky tomu tak bylo. „Nápad to není špatný,“ uznal po chvíli.

Nechal si k sobě zavolat Gundryho.

Předal mu pilulku se slovy, aby ji využil jen v případě nejvyšší nutnosti.

Gundry moc dobře věděl, co to za pilulku je. Jen se zlehka svému veliteli uklonil. Byl to rozkaz, nikoliv výzva. Až bude Melafor v ohrožení (s čím nyní počítal i on sám), použije ho jako vlastní štít. To byla Gundryho práce.

Ochránit muže, po kterém toužil a mít ho nemohl.

Ochránit muže, který nesl králův sen na bedrech již tolik let.

Sám a nenáviděn všemi.

‚Slibuji, že tě ochráním, Melafore,‘ pomyslel si Gundry, když pilulku schoval do malé náprsní kapsy. ‚I kdyby mě to mělo stát život.‘

---

Šestnáctý den šestého měsíce roku 1036, královský hrad, Agrevia, třicet minut před útokem Ryua a Mistrů na hrad

Mikael znaveně otevřel oči. Konečně se mu po několika dnech dostalo trochu spánku, aby ho zase sluha probudil, že si s ním přeje někdo (zase) mluvit. Hleděl do stropu a přemýšlel, zda má vůbec smysl (zase) utíkat se slovy, že si přeje poznat zdejší lid, zdejší kraj… Vyloučeno. Lidé ho nyní nenávidí. Viděl vše, co potřeboval. Není tedy nutnost opouštět bezpečí hradeb, byť zde číhá nebezpečný vlk. Posadil se a pohlédl na svou vestu, kterou přehodil večer předtím přes židli. Jak on tohle oblečení nenáviděl. Měl ho spálit, když tehdy odcházel. Měl si useknout vlasy, aby ho nikdo nepoznal. Měl požádat překupníky nebo chudé, aby mu pomohli z hradu, aby ho nikdo nepronásledoval. Kolik lží vlastně Ryuovi namluvil? To, že ho napadli v hostinci, nebyla až tak úplná lež. Myslel si, že se sem dostali vojáci z Greciy, a tak prchl. A když posléze viděl vlastní vojáky a ucítil přítomnost mocného hostitele démona, stačilo se jen domluvit na malém divadélku. Vojáci jsou mu poslušní, neublíží mu, ale budou muset hrát opravdově, aby jim to ten hostitel uvěřil. A stalo se. Ten den potkal Ryua a sám se zamotal do mozaiky lží, které tolik nenáviděl.

---

Vstal z postele, oblékl si nenáviděnou uniformu a následoval sluhu, který k němu vzhlížel a obdivoval ho, jak silný a rozumný mladý muž je. Jen málokdo mohl vzdorovat Melaforovi. Král a Mikael. Jen na tyto dvě osoby nebezpečný vlk dal a držel si je blízko sebe. Mikael znaveně kráčel za sluhou a přemýšlel, zda by si během seskoku z okna z tohoto patra zlomil nohy, nebo by se mu povedlo přinutit svého démona spolupracovat. Nesnášel to tady. Jak zavřený slavík v kleci. Když sluha zaklepal na dveře Melaforovy pracovny, Mikael vstoupil dovnitř bez pozvání nebo čekání na reakci.

„Přál sis se mnou mluvit?“ pravil neformálně.

Melafor se k němu otočil a položil pohár s medovinou na stůl před sebe. „Pořád se zlobíš, že jsem ho poslal pryč?“ zeptal se Melafor nevinně.

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Dva dny jsi se mnou poté nepromluvil a ignoroval jsi mě, dokud jsem tě nepřikázal přivést násilím. Nemyslím si, že to pro tebe byla hra i tentokrát.“

Mikael chvíli mlčel, než chladně řekl: „Vždycky to byla jenom hra.“ Na tvůj rozkaz.

„Ale nikdy sis někoho nedovolil pustit tolik k tělu.“

„Bylo to pouze pro pravdivost. Byl podezřívavý. Neuvěřil by mi jinak.“

Slova, která ho pálila na rtech i jazyku. Slova lži, která musel vypustit do světa. „Takže k němu žádné city nebo pouto necítíš?“ vyzvídal Melafor pokojným hlasem.

„Ano,“ odpověděl Mikael s vteřinovým zaváháním. Každé další slovo bylo jako dýka do srdce. Copak nestačilo, že poslechl jeho rozkaz a vrátil se? Melafor mu slíbil, že pokud se vrátí do jeho řad, rebely nechá nezraněné. Tak zněla dohoda, kterou Melafor splnil. Vážil si každé dohody, kterou uzavřel se svými lidmi. I s těmi, kteří ho částečně zradili, aby tak posílili jeho moc.

„Dobře, můžeš jít,“ pravil Melafor náhle. Mikael k němu zmateně vzhlédl.

„To je vše?“ zeptal se nechápavě.

„Ano.“

Mikael zaváhal, než se mu pouklonil a odešel. Neměl už víc, co by mu řekl.

„Pane?“ vzhlédl k němu sluha zmateně, když kolem něj prošel bez povšimnutí.

„Nechoď za mnou,“ přikázal mu Mikael. Sluha se jen mlčky uklonil a odešel.

Mikael se opřel slabě o zábradlí a přivřel oči. ‚Nemám právo chtít, aby mi odpustili,‘ pomyslel si jen, než kráčel dolů po schodech.

Do sklepení, do vězení.

Kde na návrat svého vůdce trpělivě čekali všichni rebelové. Nezranění. Podle dohody.

---

„Co tady chceš, královský pse?“ zavrčel na něj Ezor podrážděně, když se otočil za zvukem kroků, které narušili otupující ticho vězení. Probudil tak spící rebely nebo ženy, které se mohly pomalu zbláznit z toho ticha kolem a věčného rytmu padajících kapek v jedné z cel. Mikael se zastavil u Ezorovy cely a věnoval mu tichý pohled. Cítil nenávist z jeho pohledu. Moc dobře si pamatoval jeho tvář z jednoho vojenského spisu, u kterého sám udělal poznámku, že tento muž zůstane doma. Království mu sebralo rodinu. Měli být natolik štědří, aby i jemu vzali život, když jeho rodina padla? Otočil se k němu čelem.

„Jsem rád, že jste všichni naživu,“ řekl konečně. Ezorovy zornice se zúžily vztekem. Rád? Naživu? Popadl ho za límec a tvrdě ho přitiskl na mříže. Kdyby pohledy vraždily, Mikael by byl zabit tím nejhorším možným způsobem hned několikrát.

„Naživu?“ zasyčel Ezor nenávistně a odplivl si na Mikaelovu koženou vestu. „Kvůli tobě jsme teď tady. A čekáme na smrti. Co sis kurva myslel? Proč ses sakra neoddělil ihned, když jsi jen královská krysa, která poslušně dělá tak, jak si Melafor pískne? Je mi z tebe na nic!“ Pustil ho tak, aby Mikael spadl na zem. „Ale nejvíce mě mrzí, že se v tobě Ryuu spletl,“ dodal syčivým hlasem a zmizel ve stínu své cely. Mikael k němu už nepohlédl, díval se do země. Má pravdu. Přesto vstal a přešel k jiné cele. Z druhé strany k mřížím přeběhla Mei a pevně je stiskl mezi prsty, které se jí třepaly od zlosti.

„Ty máš ještě drzost se tady ukazovat?“ procedila skrz zuby. „Kdybych to věděla ihned… nedovolila bych Ryuovi, aby s tvým plánem souhlasil! To kvůli tobě zemřeli! To kvůli tobě hnijeme tady!“

Mikael mlčel. Nemělo smysl se bránit, že o Melaforovi ve voze se zásobami nic netušil. Nikdo by mu nyní nevěřil.

Odněkud vyletělo něco shnilého - nejspíš rajče - a otřelo se o jeho oblečení, zanechávaje špinavý flek.

„Hej!“ ozval se konečně stráž zle.

„Zadrž!“ zastavil ho stejně rychle Mikael. „V pořádku.“

Voják mlčel, kývl mu hlavou a opět se stal hluchým. Mikael stiskl ruce v pěst. Nic nechápali. Kdyby Melafora neposlechl, všichni by zemřeli. Nyní sice žijí za mřížemi, ale jsou pořád naživu. Jsou svobodní! Nemusejí být něčí hračkou nebo loutkou. Udělal ještě pár dalších kroků, než se mu další shnilé rajče otřelo o záda. Zastavil se. Slyšel tichý vzlyk. Byl to ten mladý rebel, který ho viděl odcházet. Možná, že by rád řekl, že ho měli zabít vojáci, když ho odváděli, ale proč by měl nad ním zbytečně plýtvat dechem, že ano?

Šlápl na shnilé rajče, když pokračoval kupředu. Sem a tam na něj někdo zavolal nějaký posměšek nebo urážku. Nikdo však už nezmiňoval Ryua.

Zastavil se u jedné cely, kterou Oogi obýval sám. Seděl uprostřed vzadu, přímo pod zamřížovaným oknem. Vzhlédl k němu jen jedním okem. Během boje ho nějaký voják o druhé oko připravil. Hnisající rána vypadala nehezky. Proč by se měli starat o rebela, který jde proti králi, že ano?

„Otevři dveře,“ řekl Mikael jen.

Voják se na něj váhavě podíval, ale učinil, jak mu bylo řečeno.

Mikael vstoupil dovnitř a přidřepl si k Oogimu. Jako jediný mu nenadával, ale díval se na něj prázdným pohledem jednoho oka.

„Mrzí mě to,“ řekl Mikael tiše.

Oogi mlčel a jen si odplivl stranou. „Není co. Není to tvoje vina,“ promluvil konečně.

„Víš, kde je Ryuu?“

Oogi k němu vlídně vzhlédl. Jako jediný ho nenáviděl. Nemohl. Protože chápal, jaké břemeno tento muž musel nést. Nikdo si neuvědomoval, že to byl právě Mikael, kdo je zachránil, až na Oogiho. Melafor si nikdy nenechává vězně nebo válečné zajatce. „Kdybych to věděl, už bych mu nadával, kde se fláká,“ usmál se Oogi křivě, když mu šeptem odpověděl.

Mikael mlčel, jen přikývl.

Ryuu se propadl do země. Nikdo nevěděl, kde ho hledat. Když prohledali řeku, nikde ho nenašli. Ani pod hladinou vody ani v jejím ústí. Nikdo by přece hledaného vůdce rebelů nenechal naživu nebo by jeho nalezené tělo nenahlásil králi. I Lovci byli obezřetní a pomohli při hledání. Přesto se po Ryuovi skutečně slehla zem.

„Řeknu hradnímu doktorovi, aby se ti na to oko podíval,“ navrhl již poněkolikáté Mikael.

Oogi se jen ušklíbl. „Není třeba. Stejně mi to voko už nevrátí.“

„Pane Mikaeli!“ zpozorněli všichni rebelové i Mikael, který se ohlédl. Benji splašeně dýchal, než konečně pravil: „Jsme pod útokem! Neohrožený vlk Ryuu a Mistři útočí na hrad!“

Oogi se ušklíbl o něco víc. „Trvalo ti to,“ zašeptal jen a zavřel oko.

---

Ryuu se obezřetně rozhlédl kolem. Už na ničem nezáleželo. Co na tom, že prolévá krev nevinných lidí, kteří jen plní rozkazy toho zmetka? Nesou stejnou vinu. Všichni nesou stejnou vinu!

„Ryuu!“ zvolal Jupiter, aby ho varoval před skrytým útok vojáka za jeho zády. Nebylo ale třeba. Ryuovy smysly nebyly lepší. A Jupiter jen mlčky přihlížel, jak další muž, vedený rozkazem, umírá Ryuovou rukou. Sledoval, jak jeho duše tmavne ještě víc, než doposud. Ve své mysli poprosil Urana, aby svého studenta zachránil a spasil… jinak se z něj brzy stane větší příšera než z Melafora.

„Hradby jsou prázdné!“ informoval je Kronos seshora.

„Kupředu!“ zvolal Mars.

---

Agsir seděl na kamenném trůně svých předků a sledoval velitelé královských jednotek a svého milence, jak plánují díky informacím, které jim poskytl Neptun, zatímco na jeho království útočili mistři a běsnící hostitel vlčího démona. Sledoval mladého muže, kterého Melafor předtím vyslal do světa a nyní si ho k sobě znovu přitáhl zpátky. Sledoval jeho nenávist v očích vůči jeho milenci. Všichni Melafora nenáviděli. A přitom jen plnil rozkazy, které mu sám král vydal. Nikdo nevěděl, co všechno ho Agsir přiměl udělat. Dělal to dobrovolně? Z oddanosti? Netušil. Ale udělal to, to bylo pro mladého krále hlavní. Díky němu byl silnou hlavou s korunou na hlavě. S korunou, kterou by nejraději zahodil. S korunou však přišly povinnosti a nutnost bránit zdejší lidi, kteří ho stejně nenávidí.

Zavřel oči a povzdychl si.

Když se země nad ním otřásla, věděl, že je čas.

Melafor v klidu pokračoval ve výkladu jejich plánu. Když on prokáže strach, co zbyde ostatním velitelům? Když padne Melafor, padne celé království. Nejcennější voják, nejsilnější stvůra, nejoddanější králova loutka.

Bylo plno, kteří ho nenáviděli. Ale ještě víc lidí ho chtělo následovat.

Ze strachu? Ze zvědavosti?

Když se ozvala další rána a část stropu popadala na mapu, Melafor konečně nezaujatě vzhlédl. „To je vše,“ řekl jen. „Nic víc není potřeba. Ujistěte se, že se vetřelců zbavíte ihned. A bez slitování.“

Neptun stál po králově boku a spokojeně se usmíval.

‚Uvidíme, kdo nakonec vyhraje tuhle malou hru, bratříčku,‘ pomyslel si jen.

Atsushi tiskl ruce pevně v pěst. Propaloval Melafora vražedným pohledem. Je tak blízko. Zároveň si však uvědomoval Neptunovy hrozby. Dokud mu nedá znamení, nebude si ho všímat. Stejně jako zbylí dva učni bude přihlížet a až jim Neptun dá znamení, budou jednat. Vše je o správném načasování.

---

Melafor se zeširoka usmál.

„Konečně z tebe cítím tu správnou nenávist,“ řekl vesele, když se k němu skupina vetřelců po pár minutách čekání dostala. „Nyní jsme si konečně rovni, Ryuu.“

Ryuu mlčel. Lhostejným pohledem zkontroloval prostředí kolem a jejich nepřátele.

„Vzdej se, bratře,“ promluvil Mars a postavil se vedle Ryua. „Pak tvůj život ušetříme!“

Neptunův úšklebek se o něco zvětšil. Pootevřel oči a jasně modré oči, které byly jeho prokletím již od dětství, se zahleděly na jeho staršího bratra.

„Jsi naivní, bratře,“ poškleboval se mu. „Opravdu si myslíš, že nás můžete zastavit? S touhle vaší armádou?“