Říká se, že nejhorší stvůry vytváříme sami. Našimi nočními můrami se stávají lidé, kteří předtím milovali příliš a o mnoho poté přišli. To stálo za zánikem jejich dobré stránky. V tu chvíli je ovládla temnota. Co udělalo z Melafora stvůru, kterou byl nyní, nad tím se žádný z historiků Agreviy nemohl shodnout. Věděl to jen sám nositel onoho jména. A ten si svou minulost dobře střežil. Nebyl nikdo, kdo se ho na to ptal. Snad jen král. Jen Agsir věděl, jaký Melafor doopravdy byl. Proto jen jeho poslouchal na slovo. Proto se z něj stal osudový partner. Jediný, který mohl zkrotit sadistickou stvůru s vlčím démonem v sobě. Byl však Melafor skutečně stvůrou nebo jen nepochopeným člověkem, který plnil sen jiné stvůry? A byl Agsir stvůrou nebo jen opuštěným králem?

---

Plné propojení s vlastním démonem by měl zvládnout každý hostitel démona v průběhu výcviku. Plné propojení, které je předstupněm pro Oživení démona. Abyste rozeznali schopné hostitele démonů, plné propojení vám bohatě bude stačit. Jejich oči uvidí stejně. Barva i tvar se také změní v barvu i tvar očí démona. Uslyší to, co jejich hostitel. Dodají jim sílu potřebnou k vítězství. Pokud ani to nebude stačit a pokud je jejich spojení silné, dojde k následnému Oživení démona, kdy mají démoni dovoleno mluvit ústy vlastního hostitele.

Bylo to stejné propojení, které Melafor před lety použil, aby zničil Uranovu svatyni. Nebylo nic příhodnější, než aby se zbavil posledního učně, který mu tu noc utekl. Jeho hlavní cíl. Kdyby ho Uran vydal, nechal by ho naživu.

S uspokojením sledoval Ryuovu tvář, když kvůli němu zemřel další člověk. Další hostitel démona. Další prokletý jedinec.

Agsirův rozkaz zněl jasně. Stejně jako rozkaz po smrti jeho otce. Vzhlédl k muži, pro kterého by neváhal položit život. Sledoval ho. Nemohl ho zklamat. Oddanost, kterou mu předtím slíbil, se za ty roky ani jednou nezmenšila. Ba spíše zvětšila. Nevadilo mu, že se ve jménu Agsira bude koupat v krvi, že ho lidé budou chtít zabít, že ho budou všichni nenávidět. Dokud žije jeho král, nepoleví.

Zeširoka se ušklíbl.

Další mrtvý v Agsirově cestě za vítězstvím. To je to nejmenší, co pro něj může udělat. Vyklidit jeho cestu a ujistit se, že na jeho krále nedopadne ani kapka špíny či krve.

„Je na čase to skoncovat, Ryuu,“ vyzval Ryua s úsměvem.

Pohled, který měl ten mladý rebel v očích, byl k nezaplacení. Pohled hodný hostitele démona, který opět přicházel pomalu o vše. Stejný pohled, jako měl Melafor předtím. Jistě měl i stejné myšlenky a pocity.

Ryuu cítil, jak ho pocit viny stahuje hlouběji a hlouběji do temnoty, jak ho jeho vlastní démon pomalu požírá zaživa. Další mrtvý na jeho cestě. Jenom kvůli jeho nepozornosti. Mohl Melafora zastavit. Stihl by to. Mohl ho zastavit, když zastavoval Gundryho. Tak proč zůstal stát na místě? Proč mu dovolil, aby pod jeho rukami zemřel další člověk?

Melaforovi se vybavilo zohavené tělo a hromada krve. Jeho první oběť na cestě, kterou si před mnoha lety zvolil. Tu noc poprvé běsnil. Tu noc ho jeho démon poprvé plně ovládl. Bylo to jejich první skvělé propojení. Všechno jenom kvůli němu.

Miko, dívej se,‘ pomyslel si a vzhlédl k Ryuovi. ‚Už brzy to peklo, které tě připravilo o život, skončí.‘

---

Historici Agreviy se dodnes přou, jak vůbec probíhal souboj dvou posledních hostitelů vlčího démona. Přítomní vypověděli několik verzí z vlastního pohledu. Tak, aby nepošpinili jméno toho, kdo je vedl. Shodovali se ovšem v ničivé síle obou hostitelů. Zmiňovali také tak velkou moc, že mluvit o magii šarlatánů, museli bychom se jim vysmívat. Padl také názor, že Melafor bojoval se všemi Mistry i Ryuem najednou a zvládal jejich rány vracet s přehledem. Kde leží pravda, vědí pouze tehdy přítomní. Vítězové píší dějiny. Historikům je nadiktovaná pravda tak, aby oslavovala vítěze až do výšin a znetvořila pověst prohraného, byť jeho úmysly mohly být správné. Jak skutečně vypadal souboj těchto dvou velitelů vlastních armád? Jak dlouho doopravdy trval?

Nikdo netuší.

A zúčastnění zarytě mlčí.

Všechny historické prameny se ale shodují v jednom.

Melafor prohrál.

A nebylo to kvůli síle Ryua, ale kvůli síle spojence, který ho zradil.

---

Melafor měl navrch. Měl zkušenosti a větší sílu. To viděli všichni. Přesto historické záznamy tvrdí, že tehdy prohrál. A mají pravdu. Nebyl to Ryuu, kdo ho porazil.

Neptun vyčkával na svou pravou chvíli. Na chvíli, kdy budou oba hostitelé nejzranitelnější. Nemusel útočit, nebo zasahovat do jejich boje. Šlo tady čistě o pomstu. Nejen pro Ryua, ale i pro Neptuna. To, jak ho Melafor před lety zostudil, jak zostudil jeho démona, si pořád pamatoval. Jako vypálený cejch viny.

‚Zatímco jsou velitelé zaměstnaní a Melafor se věnuje Ryuovi, nikdo si nevšimne drobné lišky, která zamíchá jejich osudy,‘ pomyslel si a ušklíbl se pro sebe. ‚Historii píší vítězové. Koho bude zajímat nějaký Melafor a jeho moc? Pro historii se stane popelem, když tady prohraje. Vše, co doposud udělal, se zapomene.‘ Pohlédl směrem ke králi, který trpělivě vyčkával, až jeho vlčí milenec vyhraje.

Důvěra v jeho očích neznala mezí.

Melafor doposud nikdy neprohrál. Splnil veškeré jeho rozkazy ihned. Možná proto se Neptun tak zeširoka usmál. Možná chtěl vidět pohled jich obou, až se budou propadat do zoufalství, až jejich vláda dojde svého konce.

Věnoval pohled svým učňům, kteří zpozorněli.

‚Už?‘ pomysleli si jen. Atsushi se zamračil.

‚Konečně…‘ pomyslel si po chvíli a usmál se.

Poté si všiml Neptunovy ruky. Tři zvednuté prsty. Tři minuty?

Neptun jim věnoval kradmý pohled, aby se ujistil, že jeho znamení rozumí. „Králi,“ oslovil Agsira. Král mu nevěnoval pozornost. Příliš se obával o život svého milence. ‚Lidé bez démonů jsou podivní,‘ pomyslel si Neptun jen. Jak pohrdavý cit - jak může milovat někoho s démonem? Cožpak se nebojí, že ho může kdykoliv zabít v záchvatu vzteku? To a mnoho dalších myšlenek se mistrovi Neptunovi prohnalo hlavou, než seskočil dolů na bojiště. Když se znovu ušklíbl, už to nebyl on. Ale liščí démon, který ho posedl v zájmu jeho vlastního hostitele.

Měli stejný cíl - potrestat toho, kdo je před lety zostudil.

Atsushi a zbylí dva učni mlčky přihlíželi. A v duchu počítali. Tři minuty. Sledovali, jak se Neptun snadno vetřel mezi dva hostitele vlčího démona a dostal je od sebe. Oba si uvědomovali riziko zranění. Oba ho si ho moc dobře ještě pamatovali z jejich předchozího setkání. Jediný mistr, který, přestože byl sám hostitelem démona, se naučil Pečetě. A své vlastní učně jim učil také.

A dva učně učil právě pro tuto chvíli. Vědí, že mohou zemřít. Přesto bez váhání na jeho znamení budou riskovat své životy. A s nimi i Atsushi. V zájmu pomsty. V zájmu hloupé touhy zapsat se do historie.

Melafor zpozorněl, když se mezi ně vetřel Neptun, a jako první si rychle vytvořil prostor. Nedůvěřivě pohlédl na Neptuna. Chce se mu snad plést do cesty? Byl to rozkaz krále. Pokud bude třeba, zabije i jeho. Během chvíle si dal dvě a dvě dohromady. Věděl, že ho Neptun zradil. Když zradila Naomi, Kage ji také v zájmu vlastního přežití následoval. Prokletá liška. Neměl věřit nikomu. Jenom sobě a Agsirovi. Přimhouřil oči. Pokud přenechá vládu nad svým tělem svému démonovi, může riskovat smrt Agsira. Musel učinit rozhodnutí během několika málo vteřin. A Agsir věděl, co se jeho milenci honí hlavou.

„Neprohraj, Melafore,“ zašeptal jen. „Prosím.“

---

Neptun se ušklíbl pro sebe. Měl tři minuty na to, aby si s Melaforem pohrál. Stejně jako on si s ním předtím mnohokrát pohrál. Bylo to v zájmu jejich výzkumu, v zájmu pokroku. Neměl mu to za zlé. Melafor byl jeho přítelem. Ale každý, aby přežil, se podřídí silnějšímu. Následoval ho jen do chvíle, než narazil na silnějšího protivníka. Raději se podrobí Ryuovi, který přinese jinou zábavu do Agreviy, než aby podpořil Melafora, který se pomalu propadal na dno historie.

Nedal mu možnost zaútočit jako první.

Mars mlčenlivě sledoval svého bratra. Stejně tak Ryuu nechápal, proč se vměšoval do jejich souboje.

Neptun se zeširoka usmál a smál se. Viděl v Melaforových očích snad strach? Bojí se, že ho zapečetí? Ano, jen ať se bojí! Smál se, zatímco tlačil tak mocného hostitele vlčího démona do rohu, a přitom v mysli počítal. Musel ho dostat od ostatních, co nejdál, aby nedošlo ke kontaktu. A aby nemohl utéct. Až ho dostane tam, kam potřebuje, čas vyprší. Jeho učni a Atsushi vědí, co mají potom dělat.

Přesně tři minuty poté, zvolal Neptun něco ve starém agrevijském jazyce. Melafor zpozorněl, když se rozhlédl. A v tu chvíli mu došlo, že prohrál. Nepostřehl, kdy se Neptunovi učni, obyčejní lidé, dostali tak blízko k nim. Do formace, kterou až moc dobře poznával. Nevěřícně pohlédl na Neptuna.

Atsushi, Neptun a jeho učni začali odříkávat Pečeť určenou pro hostitele vlčího démona. Mocnou pečeť, která, pokud se udělá špatně, může buď oslepit, nebo přímo zabít ty, kteří ji odříkají. Pokud se však udělá správně, mocný démon už nebude hrozbou.

Melafor se rozmáchl po Neptunovi. Pokud ho ještě stihne zasáhnout v čas, naruší jejich Pečeť. Nesmí prohrát. Ne, když má rozkaz od krále…

A přesto se mu hlasy čtyř mužů, kteří trpělivě odříkávali slova, která je Mistr Neptun učil, ozývaly pomalu celým tělem.

Nestihl Neptuna zasáhnout.

Jen kousek před ním totiž klesl na kolena a v podivné křeči se zhroutil dolů.

Atsushi mu věnoval nenávistný pohled. Konečně! Konečně se dočká! Pomstí Tsume! Pomstí své dítě! Pomstí mistra Urana! Pomstí ostatní učně! Tvář se mu zkřivila do vítězoslavného úsměvu. I kdyby měl oslepnout nebo zemřít, myšlenka, že toho démona v lidské kůži zapečetí, byla uspokojující. Dosáhne své pomsty!

‚Promiň, Ryuu, ale Melafora porazím já,‘ pomyslel si, zatímco odříkával slovo od slova. ‚Možná jsem jen obyčejný lidský červ… bez moci a démona… ale - rozhodl sis o svém osudu ve chvíli, kdy jsi mi sebral Tsume!‘

Agsir s hrůzou v očích sledoval, co se dělo pod ním.

‚To přeci nesmí!‘ polekal se ve své mysli. Zbledl. Rychle se rozběhl dolů. ‚Nesmí! Nesmí! Nesmí Melafora zapečetit! Nedovolím jim to!‘

Srdce mu splašeně bilo.

Melafor se pokusil znovu zvednout, ale nemohl. Něco ho stahovalo k zemi. Byla to moc Pečetě, která se mu s každou další vteřinou vrývala do kůže a brala mu sílu. Propaloval Neptuna pohledem a proklínal ho.

Agsir utíkal skrz místnost k Melaforovi.

„Melafore!“ zakřičel zoufale, když mu do cesty vstoupil Mars a zastavil ho. Snažil se ho obejít, ale nemohl. „Pusťte mě! Melafore! Melafore!“

Melafor pohlédl k hlasu svého milence, který k němu doléhal jakoby z dálky. Všiml si, jak se vzpíná a snaží se dostat k němu.

A povedlo se mu to.

Stiskl zuby k sobě.

Nesmí mu to dovolit…

Pokud se přiblíží, může zemřít.

„Nepřibližuj se!“ zakřičel jen.

Agsir se na zlomek vteřiny zastavil. Cože mu to jeho milenec nyní rozkázal? Jeho mysl neuměla zpracovat slova, která slyšel.

Onen zlomek vteřiny ovšem postačil Marsovi, aby krále popadl a odvlekl ho pryč i přes jeho protest a výkřiky.

„Melafore!“ rozezněl se jeho zoufalý hlas po celém prostoru.

Melafor ho slyšel. Ale jen z dálky. Přimhouřil oči. Pečeť ho oslabovala. Pomalu zabíjela démona v jeho těle a brala mu ten poslední kousek svobody, kterou ještě měl.

Slyšel jeho hlas. Slyšel, jak trpí. Slyšel, jak vyje na pomoc a volá svého posledního druha v naději, že mu pomůže.

‚Agsire,‘ pomyslel si Melafor, když viděl rozmazaně. ‚Omlouvám se… Tvůj sen nakonec nesplním… Musíš přežít. Splníš si ho sám.‘

Agsir k němu natáhl ruku ve snaze ho snad odtrhnout od těch čtyř hříšníků, kteří neviděli, že vše, co Melafor dělal, dělal pro ně…

Neviděli, co všechno musel obětovat…

Pro něj. Pro království. Pro mír, který v něm vládl.

Se slzami v očích, které byly tak nedůstojné pro agrevijského krále, vykřikl jeho jméno ještě jednou. Naposledy.

Snad doufal, že ho Melafor uslyší, že mu dodá trochu té potřebné síly, aby jim mohl vzdorovat.

Věděl, že je sobec. Ale jak mohl bojovat, když přišel o svůj meč i štít?

Poté klesl na kolena a nejspíš mu došlo, co se stalo. V očích měl prázdný pohled.

Prohrál.

Stejně tak Melafor zavřel oči, když byla Pečeť hotova.

Kdysi nejsilnější bojovník Agreviy prohrál.

---

Ryuu přihlížel tomu, co Neptun, Atsushi a dva mladí učni prováděli.

A ve svém nitru cítil nepříjemné pálení. Jakoby cítil Pečeť, kterou vpalovali Melaforovi do zad, i on sám. Jednu chvíli měl dokonce i pocit, že slyší vlčí vytí.

Stiskl ruce pevně v pěst.

On se přišel pomstít…

Tak proč jsou to oni, kdo poráží Melafora?

---

Když čtyři mužské hlasy umlkly, nastalo hrobové ticho.

Mistři vyčkávali.

Velitelé královských jednotek přihlíželi.

Neptun se sehnul ke svému dávnému příteli a zkontroloval Pečeť.

Pousmál se, na jeho veselou povahu trochu smutně. Zvedl víčka a sledoval Melaforův prázdný pohled.

‚Omlouvám se,‘ pomyslel si, když z něj ruku sňal. Narovnal se a pohlédl ke svému bratrovi a k ostatním, kteří vyčkávali. „Pečeť… byla úspěšná,“ pravil jen.

Něco, co si zlomený král uvědomoval už několik chvil, si uvědomili i zbylí přítomní.

Na pár vteřin nastalo opět ticho.

Potom se skrz jeskyni rozezněl radostný výkřik plný vítězství.

Mistři se radovali.

Jen Ryuu sledoval Melafora, který ležel na zemi, měl prázdný pohled v očích a na zádech vypálenou Pečeť.

A velitelé královských jednotek váhali.

Jejich velitel padl. Král také padl. Měli možnost se sami rozhodnout.

Jako první se rozhodl Mikael.

Klesl na kolena a sklonil hlavu až k zemi. Přiznal porážku. Bojoval od počátku v bitvě, která nebyla jeho. Pokud se ho nepřítel rozhodne zbavit ihned, možná, že ho konečně vykoupí z tohoto pekla.

Jako druhý učinil po svém mladším nadřízeném Ailean. Sklonil hlavu k zemi a skryl tvář v prachu.

Když se Gundry probudil, jeho slabý pohled padl k místu, odkud předtím cítil velkou sílu. S hrůzou v očích sledoval Melafora na zemi, u kterého stáli tři učni. Prudce vstal, ale hned na to klesl na kolena. Neměl sílu. Celé tělo ho bolelo. Jen o pár chvíli později si všiml Jupiterova těla. Pocit viny na něj dolehl v mnoha velkých kusech. Byl to on, kdo to způsobil. Stiskl čelist pevně k sobě. Musel se uklidnit.

Jedno věděl jistě. Prohráli.

A protože se generál královské gardy rozhodl sklonit hlavu před nepřítelem a uznal porážku… museli respektovat jeho rozhodnutí.

I on se čelem dotkl země na znamení toho, že se vzdává.

Přitom tiskl ruce v pěst a ve své mysli nadával.

Kdyby svou misi nepokazil… mohli by vyhrát.

Palčivé slzy prohry ho pálily v očí. A strach o muže, který v něm nikdy neviděl ani vhodného společníka, v něm rostl. Když se podřídí, přežije Melafor?

Chrabrý Rei se zamračil. Měl ještě sílu bojovat. Mohli by je porazit a přimět Neptuna, aby Pečeť zrušil!

Tak proč se generál tak rychle vzdává? Proč ti zbabělci klesají jeden po druhém na zem a prosí, aby byli ušetřeni?! Cožpak nemají špetku hrdosti? Co takhle oddanost královi? Této zemi? To ji jen tak zahodí?

A přesto šokovaně sledoval, když i Weis klesl na kolena a sklopil pohled k zemi. Na rozdíl od Reie si uvědomoval, že když se nyní vzdá, možná, že ho ušetří. Nemusí přijít o život jenom proto, že plnil rozkazy a následoval svého velitele. Bude to sice zrada Melafora, ale pokud přežije, také tím něco získá. Agrevia nepadne, když se podřídí.

Rei tiše zavrčel.

„Všichni jste zbabělci,“ zašeptal vzteklým hlasem, než potom zakřičel: „Takhle snadno klesat na zem před touhle špínou?!“

Zbylí velitelé královských jednotek mlčeli.

Respektovali rozhodnutí krále a svého generála.

„Cožpak nemáte hrdost?“ křičel na ně Rei. Pohlédl směrem k Melaforovi, který se nehýbal. Srdce mu splašeně bilo. Cožpak je jediný, kdo tady pořád zdravě uvažuje? Když se jim podřídí, kde budou mít slib, že je nezabijí hned za rohem? Co získají tím, že se jim podřídí? Zabijí je tak či onak! Budou přeci zrádci! Do jednoho je zabijí, když se jim nyní vzdají! Zhluboka dýchal, až se mu hruď dmula. Proč následují příkladu krále slabocha? Nyní se už přece Melafora bát nemusejí! Mohou se svobodně rozhodnout!

„Přeješ si tedy i nadále bojovat, Chrabrý Rei?“ oslovil ho Ryuu a Rei zpozorněl. Stočil k němu nenávistný pohled.

„Nemluv na mě jako na sobě rovného, špíno,“ odplivl si Rei k jeho nohám. „Zradíš vlastní rod jen, abys dosáhl směšné pomsty? Lituji Melafora, že kdy přemýšlel, že by z tebe udělal svého vojáka.“

„Takže si přeješ bojovat,“ zhodnotil Ryuu chladně.

„Rei,“ oslovil ho Weis. Rei k němu pohlédl. Viděl jeho prosebný pohled. Cožpak ten slaboch chce, aby se z něj taky stal slaboch?! Zlostně zavrčel a pohlédl směrem k Melaforovi. To on by jim měl vydat rozkaz! Nebo král! Weis ho zkroušeně sledoval. Když neklesne na kolena, ten rebel ho zabije. Copak si to neuvědomuje? Raději zemře za hrdost a nechá tady svou rodinu, aby za něj truchlila a trpěla nad jeho ztrátou?

„Tohle je rozkaz,“ ozval se Mikael tiše a Rei zavřel oči. „Vzdej se, Chrabrý Rei,“ dodal Mikael s pohledem k zemi.

Rei si hrdě odfrkl. Zrádce mu bude přikazovat? Oči mu slabě, však vzdorně zazářily. Ryuu ho trpělivě sledoval a zvedl bradu. Když se nepodřídí, v boji mu bránit nebude. Reie by nikdy nenapadlo, že se bude někdy klanět a vzdávat se takové spodině. Jaká potupa! On, velitel královské jednotky, Chrabrý Rei, skvělý voják a dobrý bojovník! A přesto z něj cítil stejnou moc jako z Melafora. Se sebezapřením nakonec klesl na kolena. Ještě jednou pohlédl směrem k Melaforovi, než sklonil hlavu až k zemi a uznal porážku.

Čtyři velitelé královských jednotek cítili potupu, jeden z nich úlevu.

Ryuu zavřel oči a v duchu si oddychl.

Ať už jeho vztek byl sebevětší… nyní mohl skončit. Dosáhl své pomsty. Pohlédl směrem k Agsirovi. Ne… Jeho pomsta ještě nebyla kompletní.

Napadlo ho něco temného. Něco, co by Melafora naučilo skutečnou lekci.

Temně se usmál pro sebe.

A jeho démon se pouze v duchu spokojeně smál, protože jeho duše byla až na skrz prohnilá, jak se hodí na hostitele vlčího démona.

---

Psal se rok 1036.

První revoluce v Agrevii, kterou vedl Neohrožený vlk, Ryuu, skončila vítězstvím rebelů a uvěznění samotného krále, Melafora, velitelů královských jednotek a všech stráží, které se nepodřídili.

Vojákům, kteří obsazovali Greciu a vypalovali ji do základů na důkaz svého vítězství, přišla zpráva, že jejich král byl sesazen a Melafor jim již nerozkazuje.

Byli zmatení.

Čí rozkazy mají tedy plnit?

A jak znějí?

Mají se vrátit nebo dál bojovat?

I lidé byli zmatení, když viděli, že královský erb byl stržen a vlajka království Agreviy ten den jasně hořela.

Rebelové byli propuštěni z vězení. Na jejich místa byli dosazeni kdysi tolik hrdí gardisti i samotný král. Melafor byl uvězněn v opuštěné cele, pod bedlivým dohledem Neptunových učňů, v okovech kolem zápěstí, kotníků a krku. Jako zvíře, které se mělo zkrotit. Zvíře, které své tělo ani mysl už ovládat nemohlo.

Již nebyl hrozbou.

Byl jen obyčejný člověk.

Když na místo souboje dorazil Zarbagos se svým sluhou a rozhlížel se, ptal se Mistrů, kteří zde byli a přemýšleli, co bude s královstvím dál, vyprávěli mu, co se zde odehrálo. Slovo od slova. Když se ve vězení ptal gardistů a velitelů královských jednotek, dostal mnoho různých verzí. Když se zeptal Agsira samotného, král mu nebyl s to odpovědět. Musel vyčkat na povolení Ryua, aby mohl promluvit na Melafora. A byl pod bedlivým dozorem Marse a Neptuna.

Přestože na Melafora mluvil, nedostalo se mu odpovědi. Ani reakce.

Když se s pochmurnými myšlenkami vracel na povrch, povšiml si Mikaela v jedné z cel. Zastavil se u ní a věnoval mu pohled.

Mladý bývalý generál královských stráží se k němu otočil zády.

Zarbagos mu chtěl něco říct. Nakonec svou poznámku spolkl. Musel nyní dobře volit svá slova. Rozhlédl se po celách. To ho ale už mistři tlačili pryč. Už toho viděl dostatek. Ať napíše vše, co je potřeba.

Toho večera usedal Zarbagos za svůj stůl s nejasnou myslí.

Co se nyní stane s královstvím?

Psal se rok 1036… a žádný občan Agreviy si náhle nebyl jistý, zda se dožije dalšího dne či nikoliv.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.