Roku 1030, kdy oslavil Ryuu své sedmnácté narozeniny, poprosil Mistra o laskavost. Jako jediný dárek k narozeninám si přál, aby jeho obřad odhalení démona v něm učinil znovu. Přestože mu tvrdili, že jeho lasička doposud jen spí a čeká na vhodnou chvíli, aby se mu představila, Ryuu byl netrpělivý.

„Tím bys svého démona urazil,“ pravil Mistr, aby ho od tohoto nápadu odradil.

„Prosím, Mistře,“ žadonil Ryuu, „když se nechce ukázat sám, jak mám tedy věřit, že ve mně nějaký démon skutečně je? Jak mu mám být dobrým hostitelem, když ani neznám jeho jméno?“

Na jeho otázky Mistr poprvé neznal odpověď. Jen si povzdychl a zopakoval, co řekl již dříve. Aby čekal. Aby netlačil na svého démona.

„Lasičky jsou hbité a mrštné, ale někdy se stane, že zleniví, když je dlouhou dobu nikdo nehostí,“ vysvětlil mile.

„Proto chci, aby se konečně probudil,“ nadhodil Ryuu. „Chci znát jeho moc. Chci znát jeho jméno!“

„Nejde to, Ryuu. Urazil bys tak svého démona.“

„Ale… co když ve mně žádný ani není?“

I tato možnost zde byla. Pokud by se v potomkovi dvou hostitelů démona nezrodil jiný démon, byl by jen prázdnou schránkou, jako většina lidí v tomto světě. Nebyl by ani první, ani poslední, koho by to potkalo. Mistr však moc dobře věděl, že v Ryuovi dřímá mocný démon. Jen se rozhodl být tvrdohlavý a doposud na něj nepromluvil. Jako by ho odmítl jako svého hosta. Nebo nebyl tvrdohlavý, ale vypočítavý.

Mistr nebyl jediný, koho trápilo, že Ryuův démon doposud spí. Tehdy při obřadu Mistr záměrně řekl, že v něm spatřil lasičku. Bylo to potřeba, aby zachovali tajemství a skrytou zbraň v Ryuovi, než nadejde čas a on se bude muset naučit svého démona ovládat. V jejich prospěch, pochopitelně.

„Jestli ho Melafor najde, kdoví, co s ním bude chtít udělat,“ navrhl jeden z mistrů, když měli poradu na Mistrův příkaz. Nyní však Mistr jen tiše seděl a přemýšlel.

„Urane, co si o tom myslíš?“ oslovil ho muž po jeho levici. Muž starší, než byl Uran sám, s dlouhými vousy a prošedivělými vlasy spletené vzadu do jednoho copu. „Nemůžeme přece riskovat, že se démon probudí v nepravou chvíli a protože Ryua neuzná jako svého hostitele, tak ho pozře a zabije?“

Uran pořád mlčel a přemýšlel.

„Nějaké návrhy?“ ozval se ryšavý muž naproti Uranovi.

„Možná…“ promluvil konečně Uran a ostatní k němu pohlédli s respektem. „Možná by bylo dobré poslat ho pryč. Melafor možná čekal dlouhou dobu, ale nebude čekat věčně. Je mu jasné, že se sem tu noc dostalo jedno dítě, které nebyl schopný zabít. Zabil jen jeho rodiče a jejich démony předal novému králi jako ukázku jeho oddanosti. Doneslo se mi od naší spojky ve městě, že už ví, kde hledat hostitele s vlčím démonem.“

„Urane, snad nechceš-…“ začal ryšavec pobouřeně.

„Ovšemže ne!“ okřikl ho Uran zle. „Nemůžeme nic riskovat. Aby Melafor nepřišel na náš plán, pošleme plno mladých jedinců pryč. Tak ho ztratí z dohledu. Pokud to bude znamenat zkázu svatyně, budeme ji bránit do posledního dechu. Ale vlčí démon musí za každou cenu přežít. Je naše jediná naděje.“

Na chvíli zavládlo ticho.

„Koho vybereme?“ zeptal se muž s brýlemi a s dýmkou v ústech. „Melafor není tak pitomý, aby ho nenašel. Bude lepší s ním poslat schopné lidi jako strážce.“

„Pokud se tady Melafor neukáže dřív, pochopitelně,“ pronesl ryšavec.

Uran si povzdychl.

„Pořád tady však může zůstat a my můžeme jeho démona probudit násilím,“ pronesl muž s kapucí na hlavě, s dlouhými černými vlasy, která se leskla jako havraní peří. Mistr se na něj zle podíval. Oba se propalovali nehezkým pohledem.

„Od počátku jsi byl proti tomu, aby tady zůstal, Jupitere. Všiml jsem si tvého pohledu, když jsem ho vychovával,“ řekl Uran zle.

„Mám důvod být podezřívavý, stejně jako můj démon. Jen nechci riskovat životy všech kvůli jednoho spratka.“

„Co jsi to řekl?“

Jupiter vztekle udeřil do stromu, až ho zničil. Nehty měl zčernalé a zahnuté, jako drápy. Oči mu zesvětlaly a zornice zúžily jako nějaké kočkovité šelmě. „Nepoložím život za nějakého bastarda, který ani nezná pravdu, protože ses rozhodl ji před ním skrývat po celou tu dobu! Nehodlám obětovat svého levhartího démona kvůli tvé sleposti a sobeckosti!“

„Sleposti, říkáš?“ zeptal se Uran klidně a vstal. „Byla snad slepost, že jsem ho bránil po celou tu dobu? Že jsem riskoval svůj život, aby přežil? Nic nechápeš, pokud to nevidíš. Může se stát naší zbraní proti Melaforovi a jeho démonovi!“

„A kde bereš jistotu, že ho Melafor nevtáhne k sobě a nezabije ho dřív, než se tak stane? Sám moc dobře znáš vedlejší účinky vlčího démona. Dokonce i ty jsi byl proti němu tehdy bezbranný, pokud se nepletu.“

„To už je dávná minulost. Stal se z něj nepřítel.“

„Minulost však už nesmažeš, Urane.“

„Dost!“ zahřměl hlas muže s dýmkou. Vydechl kouř. „Oba si sedněte. Nezáleží na tom, zda Uran tehdy pochybil. I ty bys pochybil, kdyby tě sváděl vlčí démon. Je to ten nejohavnější démon ze všech. Může ovládnout každého démona z nás, svést ho a zabít ho během mrknutí oka, když ho omrzí. Každý by mu podlehl. A nejen to – dokáže obelstít mysl i všech démonů. Dokáže měnit podobu dle libosti nejen u sebe, ale i u svých bližních. Stejně tak liščí démon, ale ten lze lépe prokouknout. Vlčí démon a jeho hostitel jsou čisté zlo, které se mělo vyhubit už před stovkami lety.“

„Jen Melafor svého démona zneužívá k těmto úkolům,“ pronesl muž se zavázanýma očima.

„Marsi,“ oslovil ho Uran. „Jaký je tvůj názor?“

Mars se zamyslel. Byl to plešatý muž. Vedle sebe měl hůl, kolem které se obtáčel ocas lišky, jejíž hlava sloužila místo špičky hole. „Chlapec půjde se mnou do Santoji. Je mi líto, Urane. Bude to nejlepší pro všechny. U nás bude v bezpečí. Ty zůstaneš tady a budeš bránit svatyni. Melafor se ani tak nezastaví, ale můžeme ho zdržet. Pokud překročí práh svatyně pod mým dozorem, ujišťuji tě, že nevyjde odtam živý.“

Všichni mlčeli.

„Moc dobře víš, že v souboji bys vyhrál jen pomocí štěstí…“ pronesl Uran.

Mars se ušklíbl. „Ne nadarmo mám toho štěstí víc, než dost, když mým společníkem už přes čtyřicet let je právě liščí démon. Přenech toho chlapce mně. Pokud se Melafor rozhodne se mnou utkat, ujistím se, že předtím chlapce pošlu pryč.“

Uran přikývl.

„Kdy ho mám poslat do Santoji?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Co nejdříve bude nejlepší,“ pronesl Jupiter.

„Nechej si ho tady ještě další dva úplňky. Možná, že se jeho démon rozhodne ukázat. Pokud ne, pošli ho k nám,“ rozhodl Mars.

Muž s dýmkou se ušklíbl. „Co když selžeš, bratře?“ zeptal se jen.

„Neboj se, Neptune, u mě to na rozdíl od někoho nehrozí,“ zchladil ho Mars.

Neptun se jen škodolibě zachechtal. „Když myslíš? Nemám ti jít spíše pomoci?“

„To nebude třeba. Ty braň svou svatyni, jak nejlépe umíš,“ pronesl Mars.

„Rozumím.“

„Dva úplňky, říkáš?“ ozval se Uran konečně. Mars přikývl.

„Bude to vhodná chvíle pozorovat jeho reakci. Pokud však uznáš za vhodné poslat ho pryč dřív, budu jenom rád,“ svěřil se Mars.

---

Uran o slovech Marse přemýšlel ještě dlouho poté, kdy odešli. Dva úplňky. To sotva dokáže Ryua něco pořádného naučit, nebo se s ním pořádně rozloučit. Nebo mu aspoň vysvětlit, co se vlastně kolem něj děje a bude dít. Dva úplňky měl k tomu, aby v Ryuovi probudil jeho démona, pokud o něj nechtěl přijít úplně. Jak ale probudit démona, který se rozhodl spát celou věčnost a odmítá svého hostitele?

„Mistře, opět lelkujete!“ ušklíbl se Ryuu, když po Mistrovi zaútočil a snadno ho srazil k zemi. Během toho roku hodně zesílil a vyrostl. Tmavé vlasy si stříhal, aby se mu nepletly do boje. A přitom byly tak krásné a pevné. Jeho tělo se také zpevnilo. Byl mrštný a hbitý. Ostatní tvrdili, že je to díky démonu lasičky v něm. To, že se ještě neprobudil, nic neznamenalo. Chlapec sílil v muže. V silného muže. Nabíral na síle každým dnem. Bylo jen otázkou času, než se jeho démon probudí, nebo kdy dosáhne konce svých sil jakožto člověk. „Děje se něco?“ zeptal se, když z něj vstal a pomohl mu na nohy.

„Ale to nic,“ pronesl Uran a znovu se zamyslel.

„Je to kvůli poradě s ostatními mistry dnes ráno?“

„Jak o ní víš?“

„Viděl jsem přijíždět mistra Marse. Nešlo ho nevidět, omlouvám se,“ usmál se Ryuu nevinně.

Mistr jen mlčky přikývl. Nikdy tomu chlapci neřekl své jméno. Vždy mu jen řekl, ať ho volá Mistr. Udržovali spolu intimní vztah už celý rok a on ho doposud obelhával a neřekl mu své jméno. Lhal mu o jeho démonovi a lhal mu i o sobě.

„Dnes použiju svého démona,“ pronesl najednou, když se Ryuu protahoval. To ho přimělo vzhlédnout.

„Mistře…“ řekl jen.

„Možná to tvého démona vydráždí, aby se konečně ukázal,“ odůvodnil Mistr. Neměl moc času. Dva úplňky? Co to je za čas! Navíc – pokud jeho spojka nelhala, Melafor brzy bude slídit kolem. Nemůže si přece nechat tuhle šanci ujít. Viděl, že Ryuovy oči se rozzářily radostí. Bylo to poprvé, kdy mu něco takového navrhl. Bojoval s Mistrem už roky, ale nikdy na něj nešel tak přísně, aby použil svého démona. „Víš moc dobře, že je zde šance, že na nás může někdo kdykoliv zaútočit. Lepší být připravený na nejhorší, Ryuu… než poté litovat.“

Ryuu rázně přikývl. Zavřel oči, aby se soustředil.

Mistr ho pokojně sledoval, než jeho tváře zešedivěly a oči nabraly jiný odstín. Nepoužije jeho sílu úplně. Pokud však dokáže vycítit jeho útok předtím, než na něj zaútočí, může se bránit i Melaforovi. Neřekl mu, že útočí. Musel to vycítit. Byl však překvapený, že Ryuu se mu snadno vyhnul, oči pořád zavřené. Už nejednou s ním Ryuu bojoval s očima zavřenýma. Dokonale vycítil každý jeho pohyb. Sluch měl lepší, než člověk. Přesně jako lasička. Byl mrštný a hbitý. Mistr se rozhodl ho tentokrát nešetřit. Sice s ním chvíli držel krok, ale nakonec dostal dost tvrdou lekci.

Celou noc strávil Ryuu v bolestech a stěžování si, že ho Mistr vůbec nešetřil.

„Jasně jsem ti řekl, že jsem chtěl tvého démona vydráždit,“ řekl Mistr a praštil ho do nahých zad, až dostal Ryuu husinu. „Ale to jsem netušil, že i tak mrzká lasička je zatraceně líná!“

Otráveně si povzdychl.

„Možná…“ začal Ryuu, když klidně ležel a Mistr mu ošetřoval rány, „že ve mně vážně nic není. Že jsem jenom rychlý od přírody…“

Mistr mu dal slabý pohlavek. „Nesmysl. Když jsi přišel, vycítil jsem z tebe démona. Nechtěl, abych se tě vůbec dotkl. Možná jsem to byl já, kdo ho urazil,“ zamyslel se nahlas a Ryua tím rozesmál.

„Měl by ses mě dotknout víc, starý chlípníku,“ ušklíbl se Ryuu proti jeho rtům.

„Nedráždi mě, lasičko,“ usmál se Mistr.

„Tahle lasička ráda svádí,“ zašeptal Ryuu a přejel Mistrovi pomalu po hrudi. Přiměl ho posadit se a uvelebil se mu na klíně. Políbil ho. „A ráda svádí právě sokola,“ mrkl na něj, než ho políbil na krk. „Možná, že by ji ten sokol měl konečně ulovit,“ zašeptal svůdně, vášnivě do Mistrova ucha.

Mistr si jen povzdychl.

Mladý a vzrušený, to mu rozhodně zůstalo, syčákovi malému!

---

„Pak se nemám divit, že nemáš sílu na trénink,“ ušklíbl se Mistr, když spolu leželi, skryti pod tenkou dekou. Ryuu se ušklíbl.

„Řekl bych, že nyní jí mám víc než dost,“ zašeptal proti jeho rtům, než je pomalu olízl.

„Přestaň mě svádět, lasičko, už nejsem nejmladší.“

„Hm, možná, že bychom se mohli prohodit?“

„Zkusíš to pouze jednou a uvidíš, co ti udělám,“ zazubil se Mistr.

„To zní jako výzva.“

„Hm, když ti nebude vadit, že přijdeš o tu svoji hračičku, tak klidně,“ odvětil Mistr s ledovým klidem.

„Hm, pak by ti ta hračička chyběla,“ zašeptal mu Ryuu do ucha a pomalu ho olízl. Mistr ho plácl po zadku.

„Vypadá to, že už ti nic není – výborně, zítra budeme pokračovat.“

„Zkazíš každou hezkou chvíli, starochu,“ vyplázl na něj Ryuu jazyk.

„Nemáme času nazbyt,“ povzdychl si Mistr. „Pokud tvůj démon hodlá trucovat, budiž. Ale dávám mu ještě dva úplňky. Potom už nejspíš uznám, že v tobě žádný démon není, ať už chceš nebo ne.“

Ryuu se mu nalepil na záda. „Co když je ve mně skrytý tygr?“ zavrněl mu do ucha.

„Spíše vzrušené, nezkušené kotě,“ ušklíbl se Mistr a shodil ho ze svých zad.

„Vyspi se. Zítra pokračujeme v tréninku,“ řekl jen.

„A pusa nebude?“

„Ne.“

Ryuu našpulil smutně pusu.

„Přemluv toho svého démona, aby se mi ukázal, a klidně ti jich dám dvacet.“

‚To zní jako výzva,‘ ušklíbl se Ryuu pro sebe. Oblékl si svůj šat, přikryl se dekou, sfoukl svíčky a usnul na břiše.

Po chvíli se zatřásl. Byla mu zima. Jeho deka zmizela. Ležel na chladné černé zemi. Vlastně prostor kolem něj byl celý černý. Posadil se a rozhlédl se kolem.

‚Kde to jsem?‘ zeptal se sám sebe.

„Je opravdu nutné se na to ptát?“ slyšel něčí hlas a rozhlédl se kolem.

„Kdo je tady?“ zeptal se, když nikoho neviděl. „Ukaž se!“

„Pche, jak směšné,“ odfrkl si hlas hrdě.

„Kdo jsi?“

„Nosíš mě v sobě sedmnáct let a teprve nyní se mnou poprvé promlouváš. Žalostné, ach, jak žalostné. A zároveň směšné. Já, který sloužil králům, jsem se zrodil v tak pochybné lidské existenci jako jsi ty,“ slyšel hrdý hlas.

A Ryuu pochopil. „Ty jsi… můj démon?“

„Gratuluji,“ pronesl jeho démon sarkastickým tónem, „jsi vážně chytrý.“

„Ukaž se! Přikazuji ti to!“

„Komu si myslíš, že kážeš, ty lidský červe?“

Ryuu se rozhlížel kolem sebe, ale kolem něj byla jenom tma. Jak vypadal jeho démon? Byla to vážně jen mrzká lasička? Tak proč s ním mluví tak povýšeně? Sotva k něčemu mu v boji bude.

„Ukaž se!“

Konečně se za ním zjevila lasička velká asi jako on a Ryuu o krok ustoupil. „Že ti to ale trvalo,“ řekl Ryuu zle.

Lasička se zamračila. „S kým si myslíš, že mluvíš!“ zazněl její hluboký hlas. Tedy spíše jeho.

„S mizernou lasičkou, která se nemohla ukázat celou tu dobu. A stejně mi bude k ničemu!“

„Uvědomuješ si, že tě mohu pozřít?“

„Mohl jsi to udělat už dávno, teď mě nech spát. Konečně jsme si popovídali, rád tě poznávám. Jsi budižkničemu, když mi ani v boji nepomůžeš!“

Oči lasičky zežloutly. Démon toho měl tak akorát dost. Rozhodl se mu konečně se ukázat, protože uznal, že nastala vhodná doba, ale tahle lidská bytost ho neustále uráží? Skrýval svou pravou podobu pro jeho dobro. A on se mu nyní vysmívá?

„Budižkničemu, říkáš?“ zavrčela lasička. „Tak se dobře dívej, Ryuu!“

A když Ryuu mrkl jednou, viděl před sebou lasičku. Když mrkl podruhé, ztuhl na místě. Před ním stál vlk větší, než byl on sám, s jasně žlutýma očima si ho měřil a snad se rozhodoval, zda toho člověka pozřít, nebo se ještě chvíli bude smát nad jeho osudem.

„Cože…?“ vydal ze sebe Ryuu zmateně. „Kdo… jsi?“

„Vlčí démon, pochopitelně,“ pronesl vlk hrdě.

A zatímco se ti dva seznamovali, Ryuovo tělo se kroutilo ve spaní. Držel se za hlavu. Když prsty přejel po zemi, zanechal v ní hluboké rýhy po drápech. Pomalu se snažil zvednout. Když otevřel oči, jasně žlutě mu zářily. Zavrčel tiše do noci jako vlk.

Hluk, který během té chvíle nadělal, probudil jednoho z členů svatyně, který se na něj šel podívat. Sotva otevřel dveře, Ryuu po něm skočil a prokousl rameno. Muž zakřičel bolestí a pod jeho váhou se svalil na zem.

„Mistře!“ zvolal muž zoufale.

Na pomoc mu přišel jiný mladý učedník, který Ryua strhl k zemi. Ryuu se rozmáchl pažemi a snadno ho ze sebe dostal. Vběhl zpátky do svého pokoje a jako splašený pobíhal kolem. Drápy místo nehtů přejel po zdech, jakoby se chtěl dostat ven.

Najednou se zastavil uprostřed místnosti a zhluboka dýchal.

Nestál rovně, spíše byl mírně shrbený.

Když Mistr dorazil, zůstal na spoušť kolem jen tiše hledět.

„Ryuu,“ oslovil ho tiše a vešel dovnitř.

Mladý muž před ním pomalu, soustředěně dýchal. Díval se před sebe na něco, co viděl jenom on. Oči mu jasně žlutě zářily.

Mistr se zamračil.

„Ustupte,“ řekl jen. „Může vás svést na scestí.“

Oba mladí muži rychle ustoupili. Ti starší vešli dovnitř a utvořili kolem Ryua kruh, připraveni se na něj vrhnout, pokud ho démon ovládne.

„Musíme počkat,“ řekl Mistr jen. „Doufejme, že se Ryuu ubrání. Pokud ne, vlk ho s radostí pozře…“

„Mistře, myslíte…“ oslovil ho jeden muž, ale Mistr ho umlčel zvednutou rukou.

„Vše záleží na Ryuovi. Jestli je silný, aby ovládl démona, o kterém netušil, že ho v sobě sedmnáct let nosí, zvítězí. Pokud ho však démon svede na scestí, pozře jeho duši a on zemře. A my tady budeme mít volného démona. Víte, co dělat.“

Poslední větu dodal s bolestí v hlase.

Sám nebyl připravený Ryua zabít. Věřil, že si s démonem v sobě poradí.

Ale Ryuu byl tvrdohlavý a drzý.

Neznal pokoru.

A vlk si pokoru vyžadoval od každého. Vlčí démon byl sám o sobě tvrdohlavý, drzý, ale hlavě hrdý. Když jeho hostitel nesníží před ním hlavu, pozře ho, ať už by se jednalo o kohokoliv. A v případě mladého muže nezaváhá.

„Jak poznáme, kdy to skončí?“ zeptal se jeden z mužů.

„To poznáte,“ řekl Mistr klidným hlasem. „Buď po vás zaútočí a všechny nás zabije nebo usne… nebo v nejhorším případě – zavyje na důkaz svého vítězství. To mu však nesmíme dovolit. Pokud zavyje – i jiný vlčí démon bude v tu chvíli znát jeho polohu. Je to ohavný zvyk vlků… pohybovat se ve smečce a dávat o sobě vědět právě vytím.“

Seděli celou dlouhou hodinu, zatímco Ryuu před nimi pokojně stál a čekal.

Měsíc byl v úplňku. Hvězdy jasně svítily. Mistr sledoval svého učně, svého milence. V duchu se snad modlil, aby jeho lidská stránka zvítězila.

Pokojně zavřel oči.

Mluvil ke svému démonovi.

Prosil ho, aby stál po jeho boku.

Aby se nenechal zmást vlčím démonem před sebou.

„Na to jsem příliš starý,“ pronesl jeho sokol. „Moc dobře víš, že vlčímu démonovi se nedá ubránit, když tě chce svést…“

„Ano, vím,“ povzdychl si Mistr.

„Mohu jenom zajistit, že na krátkou chvíli neovládne všechny v místnosti.“

„Jak?“

„Moc dobře víš, jak.“

„To přece nemohu.“

„Buď ho zabiješ ty, nebo on zabije tebe, Urane. Vyber si.“

Ryuu se konečně pohnul a všichni zpozorněli. Pomalu se narovnal. Oči mu pořád jasně svítili žlutou barvou.

„Ryuu?“ oslovil ho Mistr a učinil krok blíž k němu.

Ryuu se na něj jen koutkem oka podíval.

„Ryuu, poznáváš mě?“ zeptal se Mistr klidným hlasem a znovu se o krok přiblížil.

Ryuu se očima rozhlédl kolem sebe.

„Mistře, nereaguje,“ řekl jeden z mužů.

„Ryuu, podívej se na mě, rozumíš mi?“ řekl Mistr a opět se o něco přiblížil.

Ryuu se nadechl nosem a pomalu vydechl.

„Dobře, neboj se, neublížím ti,“ řekl Mistr mile. Už byl skoro u něj. „Dnes jsem ti dal pořádně do těla, pamatuješ?“ usmál se nervózně. „Chtěl jsi mi to zítra jistě oplatit. Chtěl jsi také odměnu, pamatuješ?“

„Mistře,“ zašeptal jeden z mužů.

Mistr se postavil před Ryua, který od něj o krok odstoupil. „Neboj se, nic se ti nestane,“ uklidnil ho Mistr. Když se dotkl jeho ruky, zasvítily na něj jasně žluté, nebezpečné oči znovu jako tehdy, když byl Ryuu malé dítě. Ucukl rukou.

„Ryuu,“ oslovil ho ještě jednou.

Zahleděl se mu do očí.

Viděl však jen hladové oči rozzuřeného vlka.

Už to však vypadalo, že Ryuu otvírá ústa, aby promluvil. To se však jen zhluboka nadechl, aby mohl zavýt. Bylo příliš pozdě, aby ho zastavili.

Mohutný hlas vlka se rozezněl po celém lese, roznesl se skrz hory dolů do všech okolních vesnic.

A jediný další muž s vlčím démonem, který zrovna spal v hostinci pokojným spánkem, se probudil, bělmo žlutých očí krvavě rudé od nedostatku spánku. Prudce se posadil. Ten hlas volající ho k sobě by poznal kdekoliv. Pomalu se podíval směrem k horám.

„Konečně,“ ušklíbl se tmavovlasý muž, „jsme se dočkali.“

„Pane?“ nakoukl dovnitř jeho sluha.

„Svolej muže!“ zaradoval se muž. „Jdeme na lov!“

Zazubil se, až se jeho špičáky jasně zaleskly.

Ach, jak se na tuhle chvíli těšil!

Melafor čekal dlouhou dobu sedmnácti let, aby se jeho tvrzení, že dítě s vlčím démonem přežilo, potvrdilo.

Nyní bylo na něm, aby jeho sílu přinesl svému králi.