„Zabil někoho mně velmi blízkého,“ zašeptal Mikael tiše s prázdným pohledem na mapu před sebou, „když mu bylo sedmnáct… protože mě ta osoba bránila vlastním tělem.“ Atsushi přimhouřil oči, Ryuu se zamračil. „Jít proti němu sám je sice pitomost, i pokud máš na své straně štěstí liščího démona,“ uznal. „Říká se… že vlčí démon je démon, kterého lidé neměli nikdy ochočit. To on si ochočil nejdříve je. Slíbil jim plno věcí, svedl je na scestí a lidé pro něj museli pracovat. Možná proto… se nyní rodí v lidech jako je Melafor. V lidech, kteří umějí ostatní přesvědčit nejdříve slovy… pak je násilím donutí k další spolupráci. A on poté ví, že se mu už nevzepřou, protože si spočítají, že je lepší být na jeho straně, než zemřít potupnou smrtí.“

„Ne každý hostitel je stejný,“ připomněl mu Ryuu. Mikael se na něj zaujatě podíval svýma medovýma očima. „Pomstím tu osobu, která ti byla blízká. A pomstím i Tsume. Pomstím Mistra… a všechny učně z našeho chrámu. Už je na čase, aby i Melafor okusil porážku a hořkost ze ztráty někoho, jenž miluje. Tedy – pokud ta stvůra má vůbec srdce.“

Mikael pohlédl znovu na mapu. „Bude to znít divně, ale… Melafor skutečně miloval. Než se z něj stala stvůra, měl bratra. Říká se, že to kvůli němu se stala první noc lovu na hostitele démonů. Stalo se něco, co ho popudilo natolik, aby začal nenávidět vlastní rod. Něco, co se nemělo nikdy odpustit.“

„Co?“ zajímal se Atsushi.

Mikael mlčel a mapu složil do úhledného, malého obdélníku. „Sám netuším,“ řekl po chvíli. „Ale… o osobu sobě blízkou přišel až dlouho poté, kdy začal lov na jemu podobné. Jeho změně ve stvůru prý předcházelo ještě něco jiného.“

„Jak to víš?“ zeptal se Ryuu.

Mikael k němu vzhlédl. „V podhradí je to veřejné tajemství,“ vysvětlil Mikael krátce.

„Možná, ale podhradí může být naším pomocníkem v pomstě,“ ušklíbl se Atsushi. „Znám aktuální čas, kdy se budou měnit stráže. A zda bude Melafor ve své komnatě či nikoliv.“

„Proč jsi to neřekl ihned?“ zeptal se Ryuu podrážděně.

„Miluji pohled na tvůj zadumaný výraz,“ ušklíbl se Atsushi škodolibě. Ránu do nosu si zasloužil. Uznal to kupodivu i nahlas, když si držel kořen nosu a hlavu měl zakloněnou.

„Neměli bychom se tady dlouhou dobu zdržovat. Pochybuji, že by si hostinský nechtěl přivydělat pár zlatých, až si nás spojí s obrazy na plakátech,“ pronesl Mikael zamyšleně.

Ryuu souhlasil.

---

„Město Karmina v plamenech! Nalezen svědek, který tvrdí, že za vše může král! Město Karmina v plamenech! Desítky lidí mrtvých! Jediný přeživší předvolán před krále! Chce snad král konečně jednat?“ hulákal mladík, který měl spoustu novin a mával jimi na kolemjdoucí. Sem a tam se stalo, že mu někdo dal pár zlatých, noviny si ale nevzal. Chtěl ho jen umlčet. „Ceny za maso drasticky stouply! Co na to poddaní? Jak reaguje král? Copak jsme zde jen, aby z nás sedřeli kůži? Proč armáda dostává prvotřídní zboží, zatímco my máme hladovět?“

Ryuu, Mikael a Atsushi nyní procházeli posledním městem, které je dělilo od hradu, kde sídlil Melafor. Poslouchali mladíka, kterého ještě nikdo neumlčel, přestože vykřikoval věci, o kterých měl mlčet.

„Celkem odvážné,“ zabrblal Atsushi.

„Pár let zpátky by za tohle dostal deset ran bičem a veřejnou potupu,“ zamyslel se Mikael nahlas. „Nebo hůř – rovnou by ho zabili.“

„Královi je jedno, co se o něm šušká jemu pod nosem. Když mu jeho lidi donesou dobré zprávy, nestará se o následky,“ pokrčil Atsushi rameny.

„Na to, že jsi strávil celou dobu mimo dění, se celkem orientuješ,“ ušklíbl se Mikael.

„Je důležité pozorovat a učit se za pochodu, abys nepřišel k úhoně,“ mrkl na něj Atsushi a pohlédl na Ruya. „Něco, co se on nejspíš ještě nenaučil. Možná, že se naučil pokoře, co se týče jeho démona, ale jeho chování k jiným lidem je vskutku žalostné.“

‚Ani se mi nezdá,‘ pomyslel si Mikael.

„Střídání stráží se blíží,“ vyrušil je Ryuu, „měli bychom se připravit.“

„Plně soustředěn, co?“ ušklíbl se Atsushi.

Ryuu jeho poznámku ignoroval. Na tuhle příležitost čekal pět let. I kdyby měl zemřít, zabije Melafora vlastníma rukama. Rychlou nebo pomalou, bolestnou smrt? Zbavit se toho červa ihned nebo ho předtím mučit?

„Jedny noviny, prosím,“ slyšel najednou známý hlas a ohlédl se. Atsushi si od mladíka vzal noviny, dal mu pár zlatek a vrátil se k nim.

„Ty umíš číst?“ ušklíbl se Mikael provokativně.

„Rozhodně lépe, než ty,“ mrkl na něj Atsushi.

Rozložil noviny na malém stolku. Kolem podobných stolků se scházeli lidé, kteří popíjeli medovinu hned po ránu venku, aby se probudili nebo vzpamatovali z předtím prohýřené noci. Noviny byly ručně psané, obrazy byly až přesně vykreslené.

„Ty obrazy nikdo nemaloval,“ vysvětlil Mikael, když se oba zarazili nad přesností obrazu na hlavní straně. „Jeden určitý hostitel démona má tak mizerné schopnosti, že je může využít jenom k přesnému zobrazení daného místa nebo věci. I takoví démoni existují.“

Ryuu se zarazil a vytáhl svůj plakát s odměnou. „Tak proto je mi ten obraz tak podobný,“ zamyslel se nahlas. Mikael přikývl.

„Jsi docela fešák,“ ušklíbl se provokativně.

„Tohle si nechte na jindy,“ vetřel se mezi ně Atsushi. „Udělal ti velký nos,“ dodal.

„Na jednu stranu je ten hostitel neschopný, na druhou stranu nebezpečnější, než kdejaký jiný. Sice se nejedná o bojového démona, ale… jakmile tě jednou uvidí démon ještěrky, jen stěží unikneš tomu, aby tě potom neobtiskl na svůj obraz. Před lety se tomu lidi smáli, ale sotva si Melafor uvědomil, že je to celkem užitečná moc… bere jednoho určitého člověka pořád s sebou.“

„To je mu k ničemu, když za chvíli stejně skape,“ zabrblal Ryuu.

Mikael si povzdychl. „Vnímej, když se ti lidi snaží něco vysvětlit,“ postěžoval si nepřímo. Ale bylo mu jasné, že Ryuu nyní myslí jen na jedno. Neuvědomuje si nebezpečí, které se před nimi může rozkládat. Nejistě pohlédl na svou mapu, kterou předtím nakreslil do svého deníku. Vzhlédl a ztuhl. Rychle si zakryl tvář. Ryuu na něj zaraženě pohlédl.

„Co se děje?“ zeptal se.

„To je Gundry,“ řekl Mikael tiše a ukázal na nějakého strážného, který se procházel kolem, doprovázen dvěma dalšími. „Jeden z hlavních velitelů stráží. Pokud je mimo hradby, bude jednodušší se dostat dovnitř, ale nebude na škodu, když si nás nevšimne.“

„Proč?“

„Je nebezpečný sám o sobě. Několikrát bojovat s Melaforem a díky tomu si od něj vysloužil právě onu hodnost. Byl to jeden z prvních lidí, kterým násilně vsadil démona, v jeho případě levhartího démona. Vypadá sice klidně, ale v boji je nelítostný a chladnokrevný.“

„Nebudu se bát nějakého Hudryho, když bude mimo cestu.“

„Gundryho,“ opravil ho Mikael. „A měl by ses bát. Dokázal zahnat i Melafora do kouta.“

„Bohužel pro něj, nejsem Melafor.“

Mikael si opět dlouze povzdychl. „Dobře, ignoruj moje varování a tvrdohlavě si za ním klidně i jdi, vyprovokuj ho a možná, že zjistíš, proč si ho Melafor cení tolik jako dobrého a věrného bojovníka.“

Ryuu se ze široka ušklíbl. „S radostí,“ řekl a vydal se směrem k onu muži.

Mikael i Atsushi na něj zůstali hledět. Mikael se rychle rozběhl ho zastavit, ale stejně rychle se vrátil, když to nestihl a Ryuu na Gundryho promluvil.

„Hej!“ zavolal Ryuu na těch pár stráží. Proč by se měl bát? Vypadá slabě. Všichni tři muži odění v rudých uniformách se na něj otočili a Ryuu zpozorněl. Onen (Hudry, Funry, Gundry nebo jak se jmenoval ten) muž se na něj díval s očima, které mu slabě modře zářily. Vzpomněl si na muže v hostinci. Takže to byl on.

„Co se děje?“ zeptal se Gundry. Nepoznal ho snad? „Nějaké nepokoje, občane? Viděl jsi snad někoho porušovat zákon?“

Ryuu si rychle spojil dvě a dvě dohromady. Kdyby tady začal hádku, která by skončila v podobě boje, neměl by moc velké naděje na výhru. Nejspíš. Ty dva vedle něj neznal. Také mají nějaké mocné démony v sobě? Nebo jsou to obyčejní lidé? Netušil. Měl málo informací, aby tady vyvolával nepokoje.

„Chtěl jsem se jen zeptat, kdy přijdou nové odměny. Slyšel jsem, že nějací hostitelé démona zabili další gardisty,“ vymyslel si rychlou lež. Hlavně zůstat v klidu.

Gundry ho pokojně sledoval. Odkud toho muže znal? Tu tvář už viděl. Několikrát. Je snad z plakátů? Ne, jistě ho potkal už předtím někdy osobně. Ten vzdorný pohled poznával. Ale musel rychle odpovědět. Kdyby dlouho mlčel, možná, že by upadl v podezření. Pokud se jedná o toho, koho si myslí, nesmí mu dát záminku o něm pochybovat. Proč ho nezískat na svou stranu? Alespoň pro tentokrát? Kdo ví – třeba je to skutečně ten, kdo si myslí, že je. Melafor bude potěšen. A on získá den, dva dny volna, aby byl se svou rodinou.

„Nedávno přišly nové. O žádném útoku jsme se zatím nedozvěděli,“ promluvil konečně klidným hlasem. „Pokud je tomu skutečně tak, ceny se zajisté zase zvýší. Pokud chceš pomoct svému králi, občane, měj oči otevřené a cokoliv podezřelého okamžitě hlas.“

Následně jen nepřímo zvedl ruku ve výrazu úcty a zároveň sbohem. Více času tomuhle uvědomělému poddanému věnovat nemohl.

„Pane Gundry, říkal jste, že dnes by měla přijet návštěva pana Melafora, že ano?“ zeptal se strážný, když je Ryuu ještě mohl poslouchat.

„Ano, paní V. je na cestě ze své svatyně. Vážila dlouhou cestu. Nesmíme zmeškat její příjezd a musíme ji eskortovat v bezpečí do hradu, přesně podle-…“

Více Ryuu už neslyšel. Paní V.? Melaforova žena? Milenka? Spojenec? Netušil, ale pochyboval, že by to byl někdo normální. V případě Melafora nikdo nebyl normální. Svatyně… Dlouhou cestu… Eskortovat… Ryuu dostal nehezký pocit. Vrátil se zpátky jenom proto, aby dostal vyhubováno od obou z nich.

„Říká ti něco paní V.?“ pohlédl na Mikaela, který se zarazil.

„Paní V.?“ zopakoval Mikael zmateně.

„Když odcházeli, zmínili se, že sem jede a mají jí dělat eskort až do hradu.“

„Že by milenka?“

„Pochází z nějaké svatyně.“

Atsushi s sebou mírně škubl.

„Co se děje?“ zeptal se Ryuu.

„T-To nic… Jen jsem si na něco vzpomněl,“ usmál se Atsushi nervózně.

„Pokud přijede ve vhodnou chvíli, mohli bychom se za hradby dostat krátce po ní. Budou jí jistě věnovat plnou pozornost, takže budou shromážděni u brány, aby jí vzdali hold nebo tak něco. Pak ji bude většina pravděpodobně následovat, takže bychom se mohli zamíchat mezi ně. Jestli půjde do hradu, můžeme se tam dostat spolu s ní.“

„To nezní špatně,“ ušklíbl se Ryuu.

„Co když si nás ale všimnou?“ znejistil Atsushi.

„V průběhu takové návštěvy se stráže většinou budou starat o to, jak vypadají, než co se děje kolem,“ zamyslel se Mikael nahlas. Atsushi na něj podezřívavě pohlédl. „To nám ale nezaručí, že se tam dostaneme bez problémů.“

„Tak či onak to uděláme takhle,“ ušklíbl se Ryuu.

„Ten tvůj výraz se mi ani trochu nelíbí,“ povzdychl si Atsushi upřímně.

„Ale bude se ti líbit způsob, jakým se dostaneme dovnitř,“ ujistil ho Ryuu.

---

Psal se rok 1035, který se měl nést ve znamení klidu mezi Agreviou a okolními královstvími, ve znamení míru a hojnosti uvnitř i mimo hradby královského hradu. Však lov na hostitele démonů už téměř přestal, protože většina byla chycena a zabita nebo slíbila věrnost Melaforovi a královi. Zbylí rouhači, oni směšní, samozvaní „mistři“ starého umění, rouhačství, jež sem přinesli, se skrývali za svými chrámy se slovy, že k nim král nemůže, protože zde jeho bůh už nemá svou moc, zde jeho zákony neplatí. Byli takoví, kteří následovali učení svého mistra, který je naučil všemu, co nyní uměli, co nyní předávali dál svým učňům. Ale našli se i takoví, kteří odhodili svou hrdost i minulost a přidali se na stranu vítězů předem. Mezi ně patřila i žena. Jediná žena, ze které se stala Mistryně. Jediná žena, která měla povoleno založit vlastní svatyni a učit své vlastní žáky. Jedna z oněch slibných mladých lidí, jež určil jejich mistr. Mocnější a nebezpečnější, než si někteří uměli představit. Její démon páva sotva mohl někomu ublížit sám o sobě. Její moc nespočívala v útocích ani obraně. Používala svou vlastní krásu jako zbraň. Její hrdost se stala jejím kopí. Její dokonalost byla jejím štítem. Její krása byla jejím prokletím. Možná proto ji její mistr vybral mezi ty speciální, kterým určil, aby jeho učení šířili dál. Dal jí jméno, kterým ji také proklel.

Venuše své nové jméno nenáviděla. Nechápala, proč si nesmí ponechat to své, které jí dali její rodiče. Nechápala, proč má sklánět hlavu a nosit jméno božstva jiné země, kterou ani neznala. Její mistr možná byl moudrý, ale sebrat ženě její vlastní jméno byla urážka. Navíc v tak mladém věku. Bylo jí sotva sedmnáct, když měla předstoupit před krále a obhajovat hloupost Uranovu. Ale stejně jako ostatní raději se krále stranila. Uběhlo dvacet pět let. Nic se nezměnilo. Vše se spíše zhoršilo. Dokud byli skryti před světem, mohli volně dýchat a své démony v pokoji a míru trénovat. Ale nyní… Špína, kterou na ně na všechny hodili Uran a Melafor ve chvíli, kdy se měli rozhodnout, je pošpinila všechny. Nejen je, ale i další generace, které vznikly v utajení nebo tu noc zemřely. Moc dobře si pamatovala Melaforův krutý smích, když zabíjel její učně.

Nyní však v kočáře jela za ním. Sama a dobrovolně. S pokojnou myslí, tváří zakrytou, aby ji nikdo nepoznal. S očima zavřenýma. Věřila strážím, které kolem ní byly. Všechno to byly zkušené ženy, které jí přísahaly věrnost. Jediný, komu mohly podlehnout, byl vlčí démon. Před ním byla slabá i samotná Venuše. Místo, kam mířila, navštívila takto v utajení již několikrát. Stejně tak Marsovu svatyni. Jakožto žena nesla i břímě být spojenkyní zrazených mužů. Tak tomu alespoň její mistr chtěl. Zapřísahala věrnost nejdříve Marsovi, ale aby ochránila své učně, odevzdala se Melaforovi. Zapřísahala se býti jeho spojencem, až přijde na nejhorší časy. Její síla nebyla mocná, co se týkalo boje. Kráse se jí nikdo rovnat nemohl. A právě proto byla její síla o to nebezpečnější. Přistupte blíž a pohleďte do očí té, která je právem nazývána nejkrásnější.

Kočár se zlehka kolíbal ze strany na stranu.

Venuše se dívala upřeně před sebe. Kolem jejího vozu bylo bezmála jejích šest nejlepších žákyň. Neměla proč se obávat.

Najednou se vůz zastavil.

Pohlédla očima ven. Ještě nebyly na místě. Usmála se však pro sebe zpoza závoje. Že by byl Melafor tak sladký a přišel ji doprovodit, aby se jí nic nestalo? Jak uboze směšné. Melafor není tak ohleduplný. Jistě poslal zase toho svého psa. Vyšla ven ze svého kočáru, aby se přesvědčila. Žena, která seděla na místě kočího, s tím psem mluvila s hrdostí v hlase. Měla být na co hrdá.

„Co se děje?“ zeptala se Venuše mile, když k nim předstoupila.

Ano, je to ten Melaforův věrný pes. Sotva si jí všiml, hned se narovnal. Jako vždycky uboze směšný.

„Paní Venuše, vítejte,“ pravil Gundry s úsměvem a hluboce před ní smekl. Oba vojáci jako na povel poklekli s hlavami svěšenými.

Venuše přimhouřila oči. Pomalým, však vznešeným krokem k němu přistoupila. Gundry po chvíli vzhlédl. Venuše měla chladný pohled. Rozmáchla se rukou a na Gundryho vousaté, nevyspalé tváři se otiskla její dlaň. Nenávistně zasyčela: „Už mě tak víckrát nenazývej, pse.“

Vojáci jen mlčky vzhlédli.

Neměli právo se Gundryho zastat. Moc dobře věděl, že Venuše své jméno nenávidí. Oslovil ji tak však záměrně.

Gundry se pro sebe pousmál. „Omluvte mi mou neslušnost,“ řekl po chvíli s ironickým úsměvem a vstal, „ale dostali jsme rozkaz vás doprovodit až do hradu. Přijměte prosím naše služby.“

„Melafor si snad myslí, že mé žákyně jsou slabé? To už vážně klesl tak hluboko?“ zeptala se Venuše zle.

„Ovšemže ne, jen se chce ujistit, že vaše žákyně nejsou unavené po tak dlouhé cestě.“

„Podceňuje snad mé lidi?“

„To bych netvrdil.“

Venuše zlostně přimhouřila oči. Odfrkla si a otočila se k němu zády. „Vyřiď Melaforovi, že doprovod nepotřebuji. A pokud se opováží ještě jednou někoho poslat, sama ty lidi s radostí zabiju, bez ohledu na to, jak mocné démony v sobě mají či nemají.“

S touto výhružkou se vrátila zpátky do svého kočáru, který se kolébavě vydal kupředu.

„Potvoro,“ odplivl si Gundry.

Nevydal rozkaz, aby je následovali, proto malá skupinka, kterou Gundry přivedl, zůstala na místě a čekala.

Mezitím se kočár loudavě dostával skrz malou, skoro opuštěnou vesnici, kde byli Ryuu, Mikael a Atsushi. Všichni tři sledovali onen pompézní kočár a také lidi, kteří se klaněli osobě v něm.

„Vypadá to, že odmítla Melaforův doprovod,“ zamyslel se Mikael nahlas. „Už se nemáme jak vmísit mezi ně.“

„Jedeme podle plánu i tak,“ odvětil Ryuu a po chvíli se vydal nenápadně za kočárem. Mikael i Atsushi si povzdychli, ale vydali se za ním, skrývaje se, kdykoliv to bylo možné. Na rozdíl od Ryua pořád měli pud sebezáchovy. I Ryuu ho měl. Ale byl už tak blízko. Celých pět let strávil tvrdým tréninkem a teď by měl čekat? Ani omylem!

Mikael se kousal nervózně do rtu, když viděl, že se Ryuu bezmyšlenkovitě přibližuje ke kočáru, který hlídaly nebezpečné ženy, a Atsushi si rval vlasy a v duchu nadával na toho tvrdohlavého mezka, že tohle v plánu přece nebylo. Když však oba viděli, že se kočár po chvíli zastavil a ženy přešly kupředu, aby se podívaly, co se stalo, viděli také Ryua, který se rychle dostal ke kočáru a spěšně ho zkoumal. Poté jen sledovali, jak se dostal do truhlice vzadu a zmizel jim z očí.

‚To je magor!‘ pomyslel si Atsushi pohoršeně a nechtěl si představit, co se stane, až na to přijdou.

‚To je geniální nápad!‘ pomyslel si Mikael užasle a ušklíbl se. „Jdeme!“ řekl jen a rozběhl se za kočárem, který se opět vydal svou cestou kupředu.

„Přeskočilo ti?“ zeptal se Atsushi tiše, ale rychle ho následoval. „Jestli nás ty ženské spatří, je s námi konec! Venuše není jediná Mistryně jen tak pro nic za nic a její učně bys neměl brát na lehkou váhu!“

„Přestaň si stěžovat!“ napomenul ho Mikael zle. Ano, chápal ho. Taky měl strach. Venuše nebyla mocná, co se síly týče, ale rozhodně by si byla rovna s Melaforem, pokud by spolu někdy bojovali. Znal její magii až moc dobře.

Gundry zpozorněl, když spatřil někoho pobíhat lesem v těsné blízkosti kočáru. Zamračil se, když je viděl, byť jen trochu.

Pohlédl očima kolem sebe.

„Hej! Co to děláš?“ zeptal se přísně nějakého kováře, který zmateně vzhlédl, když k němu Gundry přišel.

„Pane?“ zeptal se zmateně.

„Nemysli si! Viděl jsem tě!“ řekl Gundry zle a popadl ho za límec. Upoutal tak pozornost všech, i stráží, které předtím vedl. „Co to skrýváš? Že bys snad byl hostitelem démona, co?“

„Ovšemže ne, pane! Jsem oddaný panu Melaforovi! Jsem věrný církvi! Modlím se, aby duše hříšných lidí byly očištěny od démonů, pane!“

Gundry si odfrkl a pustil ho. Pohlédl směrem ke kočáru, který jim už zase mizel z dohledu. Nikoho v lese poblíž už neviděl. Buď je zabily ony ženy kolem, nebo to vzdali. Lepší pro ně, pokud by to vzdali. Umřít ženou ruky – jak barbarská smrt.

„Jdeme,“ přikázal jen a rychlým krokem zase následovali kočár.

---

Nikdo kočár neprohledával. Venuše hrdě vykoukla ven a zvedla bradu vzhůru. Měla být na co pyšná. Spatřila plno mužů, kteří před ní klečeli, a i poddaní se jí spěšně ukláněli, když ji konečně poznali. Usmála se pro sebe, nepřijala Gundryho ruku, když jí chtěl pomoci z kočáru a vydala se kupředu. Její žákyně ji následovaly, teprve až poté Gundry a pár dalších vojáků, zatímco zbylí vojáci byli unešeně její krásou. Jakmile se dostali dostatečně daleko a všichni jim pořád věnovali pozornost, nadzvedl Ryuu víko od velké truhly. Vykoukl ven a rychle se dostal ze stísněného prostoru. Po chvíli víko přidržel i Mikaelovi a Atsushimu. Hned, jakmile se dostali dovnitř, ho pokárali jako malé dítě. Ale nepřímo ho i chválili za dobrý nápad, jak se dostat dovnitř. Rychle se rozběhli pryč. Mikael je stáhl do úzké uličky mezi domy.

„Jestli se chceš nechat zabít, tak jsi to měl říct rovnou!“ soptil Atsushi rozčíleně.

„Ne, chci jen zabít Melafora,“ opravil ho Ryuu klidným hlasem.

„V tomhle s ním souhlasím – byla to pitomost a ty jsi měl víc štěstí než rozumu,“ oddychl si Mikael.

„Jsme tady? Jsme. Nechápu, proč to tak moc řešíte,“ pokrčil Ryuu rameny. Atsushi už vypadal, že mu asi vrazí nejednu ránu, ale Mikael ho včas zastavil. Ryuu mezitím opatrně vykoukl zpoza rohu. Pohlédl na mapu, kterou Mikael předtím spěšně vytvořil. Byla až kupodivu moc přesná. Rozhlédl se kolem. Jak se dostat nejkratší cestou do hradu? Kdyby následovali tu ženskou hned, dostali by se tam s ní. Ale příliš by vyčnívali. Pohlédl nahoru na stráže, které se rozhlížely kolem, a trochu víc se schoval.

„Nějaký nápad, dutá hlavo?“ zeptal se Atsushi zle.

„Dutá hlava nevidí důvod, proč by ti měla odpovídat,“ odpověděl Ryuu s úsměvem a Mikael opět rychle zastavil Atsushiho, aby Ryuovi nic neudělal.

„Můžete toho nechat?“ zeptal se tiše. „Jestli vám to nedochází, pokud si nás všimnou, zabijí nás!“

„To vykládej jemu,“ urazil se Atsushi.

„Jak se dostaneme co nejrychleji k Melaforovi?“ zeptal se Ryuu, ignorujíc poznámku od Atsushiho. Mikael na něj váhavě pohlédl. Jasně přece řekl, že je dostane jen dovnitř. Tak proč by jim měl pořád ukazovat cestu…?

„Za mnou,“ řekl jen, než se k nim obrátil zády a vydal se druhou stranou pryč. Atsushi i Ryuu ho sledovali. Domy jim byly jejich štítem. Mikael pozoroval stráže a dával znamení, kdy mohou jít a kdy se mají schovat. Nebylo těžké určit intervaly, v jakých se stráže pohybují. Znal je přece až moc dobře. Také musel hlídat stráže, které chodily po zemi, nejen na hradbách. Dostat se skrz menší skupinku lidí bylo ale těžší, než se zdálo. Pokud by místní viděli někoho, koho neznají, reagovali by nejspíš instinktivně a ptali by se po jejich původu. Stráží zde bylo méně, než obvykle, doprovázely Venuši. Ale i tak – jedna chyba a byli by prozrazeni.

Jakožto jejich průvodce si Mikael nemohl dovolit chybovat.

Čím blíž byli k hlavnímu vstupu do hradu, tím víc mu srdce bilo jako splašené. Vedl je mozaikou skrz domy, aby je nikdo neviděl. Schovával svou tvář, aby ho náhodou nikdo nepoznal.

„Hej, ty!“ slyšel najednou hlas stráže, zrovna když se rozhlížel kolem, a cukl s sebou. „Co to tam děláš?“

Slyšel kroky. Zadržel dech. Do hlavy se mu hrnula krev, jak přemýšlel, jak se dostat rychle pryč a nevzbudit pozornost. Váhavě se ohlédl, ale viděl, že muž z královské gardy kolem něj prošel bez povšimnutí a šel dál. Rychle se za ním podíval a viděl, že zvedal nějakého chudého muže a cloumal s ním.

„Tady nemáš, co dělat, odpade! Jdi žebrat jinam!“ zahřměl muž a shodil žebráka na zem.

Několikrát do něj kopl, aby ho dostal zase na křivé hnáty a vyprovodil ho pohledem. Mikael si konečně oddychl, že neupadl v podezření, ale žebráka mu bylo líto. Viděl, jak sotva pajdá, když měl obě chodidla do stran. Gardista se smál, jak muž směšně utíká a zase padá, protože chodit rovně nemohl. Mikael jen smutně odvrátil pohled.

Pohlédl na bránu, za kterou nyní byli Melafor a Venuše.

Vzhlédl k balkónu a viděl za oknem světlo.

A také Melaforův obrys.

Zamrazilo ho, když si uvědomil, že se dívá přímo na něj.