Ryuu zpozorněl. Co se stalo? Nic si nepamatoval. Prohrál snad? Zemřel? Kolem něj byla jen temnota. Pozřel ho jeho vlastní démon, protože se příliš nudil? Dosáhl své pomsty nakonec nebo ho jeho démon pouze využil? Co se stalo s Mikaelem…? Věznil ho snad Melafor někde? Kéž by jen mladý vůdce rebelů věděl, co se skutečně stalo. Učinil snad jeho démon výjimku a smazal mu bolestnou vzpomínku na pohled na jeho milence-zrádce? Rozhodl se ochránit jeho svědomí a ušetřit ho realitě, že ho chtěl zranit, ba dokonce i zabít? Život Mistra za život Mikaela? Skutečně tomu tak Ryuu chtěl? To nejmenší, co mohl jeho démon zařídit, bylo ukázání Mikaelovy minulosti. Pak možná Ryuu prozře a spojí si dílky hádanky, kterou mu Mikael po kousíčkách předkládal bez nápověd a bez celých slov. Zákeřného a přesto hravého milence sis vybral. Ryuu se rozhlédl kolem sebe. Černočerná tma mu dýchala ze všech stran na tělo a tvář.

„Otče!“ slyšel najednou tichý hlas a ohlédl se.

„Copak se děje, synku?“ slyšel pobavený hlas a smích. Dvou lidí. Jednoho muže a dítěte.

„Ale no tak, vy dva!“ huboval je nějaký ženský hlas. „Umyjte si ruce, než se začnete prát o jídlo jako zvířata.“

Mužský smích. „Ale no tak, lásko, moc dobře víš, že nesmím prohrát s naším synem, když se jedná o jídlo!“ ozval se opět ten mužský hlas.

Prudké světlo, které Ryua oslepilo. Když mu byl konečně navrácen zrak, sledoval tříčlennou rodinu, jak sedí za stolem při svíčkách a otec se synem se perou o kousky chleba, které máčejí v jakési omáčce. Polévce?

„Ještě mu přidej, ať je silný!“ pravil muž a v jeho hrdle skončil další kousek chleba.

Malý chlapec se jen zeširoka usmál a Ryuovi na chvíli přestalo bít srdce. Ten úsměv by poznal kdykoliv na světě.

Rok 1020, město Shiara, posléze vyhlášené za zlaté město Svahylla.

Stejně jako v každé jiné prosté domácnosti za stolem usedlo nespočet rodin a užívalo si klidu a míru v jejich městě, večeřela Mikaelova rodina o skromném chlebě a polévce ze zeleniny ze zahrady. Drobné kousky masa, které plavaly v polévce, zbyly ze dnešního oběda. Bylo by plýtvání je vyhodit, tak je Mikaelova matka přihodila do dnešní večeře, která byla také spíše pozůstatek ještě z včerejšího oběda.

„Ale no tak!“ ozvala se zase matka a svraštila nehezky obočí. „Neperte se pořád, vy dva! Chleba je dost!“ hubovala své dva muže, jediné muže svého života, a plácala je po rukách, aby zbytečně nedrobili chleba na ještě menší drobky. S takovou je může rovnou hodit slepicím na dvůr, moc užitku už jim ty drobečky nepřinesou.

„On si začal!“ ozval se Mikael s plnou pusou, až mu polévka tekla po bradě.

Žena si povzdychla, ale láskyplně mu polévku setřela z brady. „Mikaeli, už ti budou čtyři roky, chovej se podle toho!“ pravila poté přísně.

„Ne!“ trucoval malý Mikael a našpulil pusu.

„Mikaeli!“

„Sousedovic synovi je osm a pořád spí s rodiči v jedné posteli!“

Žena se pobaveně zasmála. Ryuu se musel pousmát. Tohle nebyl moc dobrý argument, ale říkejte to čtyřletému dítěti. Vzpomněl si, co se o zlatých městech vyprávělo. Jsou zlatá nejen díky bohatství lidí, kteří v nich žijí. Většina z nich se zapsala do historie právě z toho důvodu, že v těchto místech zemřelo plno nevinných lidí, které označili jejich sousedi za hostitele démonů, byť byli obyčejnými smrtelníky. A pokud se náhodou hodili Melaforovi, dokázal si Ryuu domyslet, odkud vzal Melafor najednou tolik silných vojáků s démony v sobě. To, o čem se předtím dohadoval s mistrem Uranem, mu nyní dávalo smysl.

Když se Melafora rozhodl následovat obyčejný člověk, násilím do něj vsadil démona.

Jak? To netušil.

Krátce poté sledoval, jak matka ukládá své dítko něžně ke spánku. Mikael se na ni mile usmál a rozespale jí prohrábl tmavé vlasy, které zdědil po ní. Stejně tak krásné medové oči. Žena mu stiskla ruku a vtiskla mu polibek do dlaně. Další milující polibek skončil na chlapcově čele a mateřské prohrábnutí ve vlasech skoro chlapce ukolébalo ke spánku. Ryuu jen tiše této scéně přihlížel. Cítil v sobě podivný pocit, který nedokázal popsat. Žárlil snad na Mikaela? Vyloučeno. Sám tohle nikdy nezažil. Svou matku ani otce nepoznal. Nikdy s nimi nepovečeřel ani ho matka neukládala ke spánku. Měl Mistra, a ten mu stačil. Odjakživa tomu tak bylo. Neptal se po rodičích. Znal jen zákony chrámu, které musel dodržovat. Proto nechápal, proč Mikaela ta žena líbá na čelo a lechtá ho, byť jí říká, aby přestala. Mateřský cit, který mu byl odepřen krátce po narození krutým osudem, pro něj byl neznámým. A přesto tolik chtěným nepoznaným tajemstvím.

Ohlédl se spolu se ženou za sebe, když i muž promluvil a vlídně se na ně usmál. Ptal se, zda jeho syn odmítá jít spát.

Po chvíli Ryuu pozoroval scénu milujících rodičů a jejich dítěte.

‚Není divu, že jsi zmatený. Sám jsi tohle nikdy nezažil,‘ slyšel hlas svého démona. ‚Jsou to rodiče Mikaela.‘

‚Proč mi to ukazuješ?‘ nechápal Ryuu.

‚Tohle není podstatné, ale očividně Mikael považuje za důležité ti tohle ukázat.‘

‚Mikael?‘

‚Sleduj dál. Pak pochopíš.‘

Další scéna nejspíš představovala další večer, kdy rodina byla v kuchyni a v hrnci vařili opět nějakou polévku se zeleninou. Velké kusy mrkve, celeru a pórku plavaly v bublající vodě, zatímco oheň pod kotlem silně plápolal. Mikael se smál, když nechal koření dopadnout na hladinu a potom za pomocí otce polévku ve velkém hrnci míchal.

Jeden z mnoha večerů dokonalé rodiny se měl během pár minut změnit na noční můru, která se Mikaelovi bude neustále vracet před oči a která rozhodne o jeho osudu. Změní ho v člověka, kterým je nyní. V nenáviděného velitele královské jednotky a vrchního generála královského vojska. V osobu, kterou nenávidí Mikael sám nejvíce.

Město Shiara se pyšnilo dobrou obchodní stezkou a svou neutrálností, kdykoliv se strhly jakékoliv roztržky. Ať už v královské armádě, v obchodních jednáních či na politické a náboženské sféře. Díky tomu Shiara bohatla a utvrzovala svůj status nezávislého města. Skoro jako stát ve státě, jak by někdo mohl podotknout. Až do osudné noci, kdy i do této vesnice zanesl vítr slova o lovu na hostitele démonů.

Z přátel se přes noc stali nepřátelé. Z milých, usmívajících se lidí se přes noc stali vrazi a oběti. Z rodin se staly jen prosté náhrobky na hřbitově. Umíraly desítky lidí. Jenom proto, že někdo využil šance a zbavil se nepohodlného souseda, protože jeho trávník byl zelenější, protože sousedova manželka se mu nechtěla podvolit, protože jejich dítě se mu nelíbilo, protože vždycky byl nějaký směšný důvod, aby byli odsouzeni nevinní lidi.

Mikaelovi rodiče jen tiše přihlíželi a snažili se nedívat se na lidi, o kterých věděli, že škodí svým bližním, skrz prsty nebo s nenávistí.

Když se Mikael ptal, proč jednoho pána bičují a říkají mu, aby se vzdal svého života a přidal se do armády, zatímco muž křičel, že je nevinný, že nemá v sobě sémě démona, rodiče mu nebyli schopni odpovědět, byť byli vysoce vzdělaní. Jen mu mohli zakrýt uši, když se ozvaly výstřely a radostné výkřiky lidí, vrahů, kteří jen tiše přihlíželi vraždě dalšího z nich. To však nebyl úplný zánik Shiary. Pořád to bylo obyčejné město.

Zlatým městem se stala jenom o pár dní později.

Když se Mikaelovi rodiče zprotivili jejich sousedům, protože se jim dařilo lépe, úrodu měli o něco pestřejší, trávu o něco zelenější, jejich dítě poslušnější, plat vyšší, manželku pohlednější, manžela silnějšího, dítě bystřejší… Vždycky se něco našlo, i když to byla jenom lež. A na královský hrad doputoval další dopis, že mají lidé z města Shiary podezření, že mezi nimi slídí rodina hostitelů démonů, jen velmi dobře skryta. Nikdo se nikdy neobtěžoval zjišťovat pravdu informace. Když někoho mučíte dlouho, s radostí se přizná i k tomu, co není pravda. Jenže pokud se jedná o celou rodinu hříšných lidí, rozhodla hlava církve za krále.

„Nemají právo na vykoupení své duše,“ pravil tehdy muž v rudém hábitu, hlava církve agrevijské. „Spalte hříšníky!“

Pravil to lidem, kteří sami byli hříšníci, ale rozhodli se své hříchy snížit tím, že budou zabíjet jiné hříšníky. Pravil to lidem, mezi kterými byl i mladý Melafor, slibný voják a přítel mladého krále, jeho pravá ruka.

Shiara se pomalu ukládala ke spánku, když se královské vojsko skrz ni prohnalo a hledalo rodinu hostitelů démonů.

A podlí sousedi si jenom oddychli, že se zbaví další havěti, byť to byli obyčejní lidé.

Skrz zavřená okna přihlíželi blížící se tragédii.

Nikdo se nerozhodl na poslední chvíli odvolat jejich stížnost. Nikdo se neobtěžoval varovat nevinné lidi. Nechť ti hříšníci najdou vykoupení v pekelném ohni!

Ryuu vše pečlivě sledoval. Když se opět zjevil v Mikaelově domě, nemohl je nějak varovat. Byla to jen vzpomínka. Další rodinná vzpomínka, kdy společně myjí nádobí a smějí se. Poté usedají spolu na zemi a hrají si s malým Mikaelem, který kolem nich utíkal a zpíval nějakou dětskou písničku, oba rodiče přitom radostně tleskali do rytmu a smáli.

Zbývalo jen pár minut, než se měly tyto smíchy změnit v slzy a smutek.

Někdo zabušil na dveře. Ryuu si všiml, že za oknem se pohybují vojáci. Píseň ustala a otec se zvedl, aby šel otevřít a zjistit, který ze sousedů je obtěžuje v tuto noční hodinu.

Ryuu se rozběhl za ním, aby ho zastavil. Kdyby je někdo tu noc varoval, nemuselo by se nic stát. Už chápal, co se tu noc stalo. Snažil se muže chytit, ale nemohl. Frustrace v něm rostla. Zakřičel za ním, aby neotvíral.

Muž ho však neslyšel a pootevřel dveře. Vykoukl ven a zmateně hleděl na vojáky, kdy vepředu stál Melafor.

„Děje se něco?“ zeptal se nechápavě a otevřel dveře dokořán.

„Zavři dveře a uteč!“ snažil se ho Ryuu zachránit na poslední chvíli, neuvědomoval si, že je to jen vzpomínka. Otočil se na Mikaela a jeho matku a také jim řekl, aby utíkali.

„Drahý, kdo je to?“ zeptala se žena a vstala.

Krátce na to někdo skrz okno hodil dovnitř hořící pochodeň. Matka za tím zvukem trhla hlavou. Netrvalo dlouho a dřevěný nábytek a podlaha začaly hořet.

Muž se otočil za hlukem.

Jediné, co mohl udělat, aby ochránil svou rodinu, bylo, aby zakřičel: „Utečte!“

Sám se hrdinně vrhl proti vojákům, kteří se cpali do domu. Další okno prasklo, když další hořící pochodeň pronikla dovnitř. Nebezpečné jazyky ohně vše pomalu objímaly do svého hořícího objetí.

Matka popadla Mikaelovu ruku a prchala s ním k druhém vchodu. S křikem se prorvala skrz vojáky a nutila zmateného Mikaela k útěku.

Mikael se ptal, co se děje a proč otce nechávají vzadu. Jeho matka plakala. Bylo jí jasné při posledním pohledu na jejího manžela, že už se víckrát neuvidí. Plameny ho tehdy už osahávaly a za ním se jevila děsivá postava Melafora, zatímco kolem nějak svítila čepel meče vojáka za Melaforem. Jedna rána ho jistě neposlala k zemi, její manžel jistě bojoval. V hořícím domě. A ona mezitím s myšlenkami plnými nenávistí prchala skrz les, tahaje svého syna za sebou. Jeho otec jim koupil trochu času. Nesmí se zastavit. Musí utíkat. Aby přežili. Melafor je nesmí dostat. Kdo je dostal? Kdo je udal? Komu se znelíbili? Kdo pošpinil jejich jméno, že museli zemřít všichni?

Komu byli trnem v oku?

Vykřikla, když se jí ostrá bolest prohnala skrz levé stehno a ona spadla na zem.

„Matko?“ zhrozil se malý Mikael, když jeho matka upadla v křeči a držela se za krvácející nohu. Váhavě pohlédl za sebe a sledoval děsivé postavy, které se k nim blížily, zatímco jejich oči jasně zářily. „Matko!“

Když spatřil tu nejděsivější postavu z nich, postavu Melafora, zamrzl na místě.

Jeho matka stiskla zuby bolestí a pohlédla nenávistně na muže před sebou. Najednou se však usmála. „Shnij v pekle, bestie,“ řekla a měla blízko k hysterickému smíchu. Sebral jí všechno, až na syna. A toho ochrání až do konce. Nedovolí mu, aby jí sebral její jediné dítě, pro které tolik trpěla, aby ho vůbec přivedla na svět v bezpečí. A jak se zachoval svět k ní? Změnil se v peklo. Kdyby tohle věděla, nikdy by si nepřála přivést dítě do tohoto světa.

Pomalu vstala zpátky na nohy, aby mu čelila přímo.

Až pak postřehla, že onen obávaný Melafor, velitel královských jednotek, byl také sám pořád dítětem. O něco málo starším, ale přesto.

Stiskla ruce v pěst.

Ohlédla se na Mikaela.

Tohle byla její poslední šance, aby ochránila vlastní dítě. Než se k nim přiblíží až příliš, její syn uteče. Dostane se odsud. Jednoho dne je pomstí.

„Mám tě ráda, Mikaeli,“ řekla s úsměvem, než se neohroženě vrhla po Melaforovi.

Ten se však jejímu útoku vyhnul a Mikael s hrůzou sledoval, jak jeho matce prokusuje hrdlo. Ryuu tomu všemu jen tiše přihlížel. Šokovaně sledoval, jak krev matky dopadla i na Mikaela, který se klepal a tiše ji volal.

Sledoval, jak Melafor lhostejně odhazuje tělo odvážné ženy stranou, jak přes něj šlapají vojáci, když následují svého vůdce. A rozklepanou hromádku neštěstí, která neměla kam utéci, protože ani sama nemohla. K čemu taky? Už neměl rodinu. A přesto malý Mikael zcela nechápal, proč se tohle děje zrovna jemu. Kde je otec, aby je ochránil? Proč se jeho matka nezvedá? A proč se tak moc děsí muže před sebou?

Ryuu stiskl ruce v pěst.

Kdyby mohl, běžel by a ochránil by ho, vlastním tělem.

Co však viděl posléze, nepochopil.

Melaforovy oči přestaly zlatavě zářit a on hleděl na Mikaela. Poté padl na kolena a pevně ho sevřel ve svém náručí.

„Miko…“ zašeptal. „Kde jsi byl celou tu dobu?“

Mikael šokovaně na vraha své rodiny pohlédl a klepal se.

„V pořádku. Nic se neděje. Už je všechno v pořádku. Utekl jsi, aby se ti něco nestalo, chápu,“ šeptal Melafor vlídně a držel ho u sebe. „Neboj se. Matka i otec jsou mrtví. Nedovolil jsem jim, aby ti ublížili. Chtěl ses jenom projít, že ano?“

Nejen Mikael byl zmatený, co se děje - dokonce i vojáci se zmateně dívali z jednoho na druhého. Ryuu si konečně dával pár dílků dohromady ve své hlavě. Takhle to tedy bylo… A aby Mikael přežil, poslouchal Melaforovy rozkazy?

‚Tolik asi ke vztahu bratrskému Melafora a Mikaela. Jednoduše řečeno - je to něco, co si Melafor myslí. Jeho skutečný bratr zemřel,‘ slyšel náhle hlas sokolího démona a rozhlédl se.

„Kdo je to?“ zeptal se.

‚Nechci ti ublížit, jen je zde jedna věc, kterou bych ti rád objasnil,‘ pravil sokolí démon, když se Ryuu propadl opět do temnoty. ‚Nejspíš toho bude pro tebe najednou až příliš, ale ještě jednu věc musíš vidět na vlastní oči. Moc času už nemáme.‘

Ryuu přivřel oči před prudkým plamenem ohně, který kolem něj proletěl. Ihned ztuhl. To místo poznal během vteřiny.

Uranova svatyně. Mistrova svatyně, kde žil více než polovinu života. Opět byla v plamenech. Kolem něj leželi opět mrtví učni a stejně tak Mistr.

Proč mu tohle znovu ukazuje…?

Pomalu se uklidnil a přemluvil svou mysl, že tohle není skutečné, že jsou to jen Mikaelovy vzpomínky. Počkat… Jak si tohle může pamatovat? Byl tam někde? Pohlédl stranou a viděl sebe a Atsushiho, jak utíkají pryč. Nadechl se nosem, než se skelným pohledem pohlédl směrem ke svému Mistrovi, který ležel na zemi. Nedaleko od něj chvíli bojovala Tsume s Melaforem, než ji nakonec hostitel vlčího démona omráčil. Sledoval nenáviděného muže, jak jde k jeho mistrovi. Opět zapomněl, že jsou to jen vzpomínky a rozběhl se proti němu. Jeho rány a pěsti procházely skrz tělo muže.

„Nedotýkej se ho, vrahu!“ zakřičel zoufale a snad doufal, že alespoň jeho slova k němu dojdou. A možná i došly, protože se Melafor zastavil jen centimetr od Uranova polomrtvého těla.

„Pořád žiješ?“ zeptal se Melafor a narovnal se. Šlápl muži na rameno a přimhouřil oči. „Teď by tě tví učni měli vidět, lháři.“

Uran na něj hleděl prázdným pohledem a pomalu dýchal. Věděl, že mu tikají poslední minuty. Matně si jen vzpomínal, že poslal Ryua a Atsushiho pryč. Přál si, aby se dostali do Santoji v pořádku. Ať varují ostatní Mistry. Z Melafora se stala pravá stvůra. A přesto si přál, aby tuhle stvůru někdo zachránil. Otevřel ústa, ale nic z něj nevyšlo. Pravda, přišel o hlas. Očima se rozhlédl po hořící svatyni. To, na čem pracoval takovou dobu, se měnilo v popel. Myšlenka, že alespoň zachránil Ryua, jeho mysl upokojila. A přesto zde byla ještě jedna věc, kterou musel udělat. Za každou cenu.

Jeho démon nesmí padnout do Melaforových rukou.

Ryuu sledoval, jak jeho Mistr po chvíli omdlel, přesto z něj pořád cítil drobný život. Jeho démon ho snad ochraňoval a do poslední chvíle mu prodlužoval život? Proč?

‚Správně. Udržoval jsem Urana při životě z prostého důvodu,‘ slyšel hlas sokolího démona.

Ryuu po chvíli pohlédl stranou. Zůstal hledět na Mikaela, který váhavě přistoupil k Melaforovi, když mu tak přikázal. Jeho další činy mu však vzaly vzduch z plic. Sledoval Melafora, jak Mikaela probodl mečem a pomalu jím otáčel. Uvědomil si, odkud má Mikael tu ránu. Nejspíš s tím Mikael ale nepočítal, protože se na Melafora zmateně podíval.

„Vydrž, bráško. Jestli budeš silný, získáš velkou moc,“ šeptal Melafor do Mikaelových uších a jeho hlas se rozezníval kolem Ryua. Takhle vznikali hostitelé démonů, byť se v nich démon nezrodil? To nazýval jeho mistr rouháním?

Sledoval Mikaela, jak padá bezvládně k zemi. Tentokrát už věděl, že je to jen vzpomínka, a proto se nehnal, aby ho zastavil před pádem, byť zpočátku skutečně chtěl.

Chvíli čekali. Pak si Melafor povzdychl.

„Vypadá to, že si sokolí démon našel už jiného hostitele. Škoda,“ podotkl a obrátil se k odchodu. Po chvíli ho následovali i zbylí vojáci. „Nebyl jsi silný dostatečně, Miko.“

Ryuu zle zavrčel a sevřel ruce v pěst.

Potom si všiml, že se jeho mistr pohnul. Sledoval ho, jak se s námahou zvedá na kolena a lokte.

„Mistře,“ oslovil ho tiše.

Uran ztěžka vydechl.

‚Hlupáku! Zemřeš!‘ slyšel hlas sokolího démona ve svém mistrovi.

‚To mi nevadí. Nemusíš se pokoušet o regeneraci. Splň mi poslední přání!‘ slyšel rázný hlas mistra, který se s obtížemi plazil k mladému muži.

‚Nechceš snad…‘

‚Ano, chci. Jestli může někdo zastavit Melafora, pak je to Ryuu. Ten se však nepohne z místa, když zemřu. Bude myslet jen na pomstu. Někdo… ho bude muset zastavit… až bude třeba.‘

Sokolí démon mlčel.

‚Prosím, sokolí démone. Je to mé poslední přání,‘ pomyslel si Uran, než padl s námahou vedle Mikaela. Natáhl k němu ruku a přivřel oči. ‚Raději se obětuji pro budoucnost této generace, než abych zemřel ve špíně té naší. Mýlil jsem se. Už rozumím svému Mistrovi, proč mi tolik vyčítal, že jsem oslovil krále… Díky mně vznikla stvůra jménem Melafor. Proto je na mě, abych ji pomohl zničit.‘

‚Je tohle konec?‘ zeptal se sokolí démon po chvíli.

Uran se usmál a setřel si krev z úst. Slabě položil ruku s krví na Mikaelovo břicho. ‚Nejspíš…‘ slyšel Ryuu jeho slábnoucí hlas.

‚Byla to zábava.‘

‚Ano… to byla…‘

‚Vydej mi tedy poslední rozkaz!‘ zazněl náhle rázný hlas sokolího démona. ‚Dřív, než tě pozřu zaživa, hloupý člověku, se kterým jsem se tolik bavil v jeho mrzkém životě.‘

Uran se zeširoka usmál. Vynucená slova jeho démona ho pobavila. Zatímco vše kolem nich hořelo, Mistrovi z očí spadlo pár slz radosti. Nezemře s výčitkami. Snad jen jedinou. Že nemohl zůstat s Ryuem o trochu déle. Pohlédl na Mikaela. Vydá poslední rozkaz, jim oběma.

‚Najdi Ryua. Zachraň ho před temnotou. Dohlédni na něj místo mě. Žij!‘

Chvíli poté z něj život vyhasl.

A protože měl sokolí démon hned vedle sebe další schránku, ve které se mohl probudit, přesunul se do Mikaela, byť se v něm neprobudil. Vyléčil jeho zranění, přinutil ho, aby vstal a dostal se skrz plameny, aby utekl jisté smrti.

Zanechal za sebou svého předešlého hostitele. Měl od něj poslední rozkaz. Ochrání tohohle mladíka. A pokud ho tento mladík bude bavit, jednou se mu jistě zjeví a předá mu svou sílu a zkušenosti.

Melafor se zastavil a ohlédl se. Všiml si, že skrz plameny někdo proskočil a skutálel se z kopce. Když přešel k tělu, sledoval popáleného Mikaela, jak spí.

Když se ho dotkl, zjevily se mu nebezpečné sokolí oči.

Ušklíbl se pro sebe. „Dobrá práce, Miko,“ prohrábl mu vlasy.

---

Když se Mikael probudil, nacházel se již v královském hradě. Vzpomínky měl rozházené. Pamatoval si plameny a to, že Melafor několik lidí zabil. A také, že mu dva lidi utekli. A jednu osobu s sebou odvlekl na hrad. V hlavě mu třeštilo.

Po dobu celého týdne ho Melafor nenavštívil.

Spatřil ho až po dlouhé době, kdy už se mohl normálně hýbat a začal cvičit. Sílil každým dnem, ale pouze co se člověka týče. Jeho neprávem nově získaný démon, o kterého nestál, v něm spal a nepropůjčoval mu žádnou sílu. Bez ohledu na to, v jakém nebezpečí se nacházel. Síla, kterou denně získával, byla síla mrzkého člověka. Když si na něj Melafor konečně udělal čas, nebyl spokojený s jeho tréninkem. Ani nekomentoval to, že ho mohl zabít. A Mikael o tom také nemluvil.

Netrvalo dlouho a královské jednotky potřebovaly nové vůdce.

Předešlí velitelé buď zemřeli, nebo se zprotivili rozkazu, takže byli zabiti.

Roku 1033 se stali veliteli královských jednotek silní bojovníci a hostitelé démonů. Jejich hodnost však netrvala dlouho a roku 1034 se veliteli královských jednotek stali jiní lidi, kteří jsou v nich i nyní. Vznešený Gundry, Mocný Weis, Chrabrý Rei a Udatný Ailean. Jen pro poslední, první královskou jednotku nemohl Melafor určit posledního vůdce. A v tu chvíli ho napadlo, že když už ze svého bratra učinil generála královské armády, proč z něj neudělá ještě velitele první královské jednotky? Sice se v něm jeho démon doposud neprobudil, ale čím větší nátlak na něj bude vyvíjený, tím lépe, ne?

Proto se stalo, že nedlouho poté roku 1035 Mikael utekl z hradu, aby se zbavil moci, kterou nad ním Melafor měl. Bohužel pro něj, jeho svoboda měla trpkou příchuť a netrvala dlouho. Přesto, když se o pár měsíců vrátil zpátky do nechtěné služby, ho Melafor přivítal s otevřenou náručí.

---

Ryuu zmateně hleděl před sebe. Vzpomínky před ním se rozpadly. Opět byl v podivné jeskyni pod hradem. Ale nyní v zubech svíral něco… divného. Po chvíli poznal kůži a něčí rameno. Pohlédl vedle sebe a viděl Mikaela se zavřenýma očima. Otázky, na které neznal doposud odpovědi, se rozplynuly. Vše mu dávalo smysl. Prudce vstal a zadýchaně Mikaela sledoval. Když k němu vzhlédly medové oči, pocit viny, že ho zranil, ho pohltil. Proč? Proč mu nic neřekl sám?!

Ustoupil o pár kroků dozadu.

Tohle nebyl Mikaelův plán, ale Melaforův! Vše učinil tak, aby mu padli do pasti! Nějak obalamutil Zarbaga… Vzhlédl k jednomu z velitelů královské jednotky. Ailean ho mlčenlivě sledoval. Byl to už starý muž. Velitel, u kterého neznali démona. Mohl by snad v sobě skrývat démona páva? Mohl snad obalamutit předtím rebela, aby viděl Mikaela, jak bojuje s ostatními kapitány královských jednotek?

Sklopil pohled zpátky na Mikaela, který se mu konečně podíval do očí. Nyní znal všechno. Pochopil, proč se rozhodl takhle?

Ryuu se nadechl, že něco řekne. Mikaelův pohled se náhle změnil na polekaný. Chtěl ho před něčím varovat, ale nestihl to.

Skrz hruď Ryuovi najednou prošla ostrá čepel. Téměř se dotkla jeho srdce.

„Jejda,“ slyšel pobavený hlas, který ho děsil několik let od chvíle, kdy ho poprvé uslyšel. „Netrefil jsem se. Chtěl jsem ti ušetřit trápení.“

Koutkem oka pohlédl nenávistně na Melafora, který držel meč v ruce. Melafor se k němu přiblížil.

„Příště se už určitě trefím,“ zašeptal mu do ucha svůj slib.