Lovci mají svou hrdost. Na druhou stranu – poznají, když prohráli. Ryua tedy překvapilo, že nakonec skutečně vzdali.

„Co chceš výměnou za mlčení?“ zeptal se plešoun.

Ryuu už se nadechoval, že řekne něco v tom smyslu, že není ničeho potřeba, ale zamyslel se. Domluvil se s mužem, že až přijdou za králem s nějakým svým úlovkem, oznámí mu, že je na cestě potkali a nezajali. Ať král uzná, jakou hodnotu na jeho hlavu vypsat. Plešoun nevypadal moc spokojeně, ale musel souhlasit.

„A do příště se nám raději vyhněte,“ poradil mu Ryuu s úšklebkem.

Plešoun jen tiše zavrčel, ale stejně tiše se jeho skupina i stáhla. Ryuu nepochyboval, že si na ně dají do příště pozor. O slibu lovce, že splní, oč ho žádal, však pochyboval.

„Příště, až se potkáme, poznáš pravou bolest,“ slíbil mu plešoun předtím, než odešli.

Ryuu je sledoval, jak odcházejí. Zrak se mu po chvíli rozostřil. Chytil se za hlavu. Zavřel oči.

‚Zasloužím pochvalu, že jsem je nechal naživu,‘ zasmál se démon pobaveně.

‚Zmlkni,‘ pomyslel si Ryuu a sevřel si vlasy mezi prsty. V hlavě mu třeštilo a nebylo mu dobře. Stejně jako předtím, kdy během spojení se svým démonem Marse málem přizabil. Jak to, že tohle spojení mistr Uran uměl tak dobře? A několikrát za sebou…? Roky cviku a důvěry ze strany démona? Nebo štěstí?

Netušil.

„Ryuu, jsi v pořádku?“ slyšel Mikaelův hlas a pomalu oči znovu otevřel. Už neměly žlutou, skoro až jasně zlatavou barvu, jako předtím.

Mikael ho opatrně pohladil po rameni. Oba však ztuhli. Mikael spatřil rozzuřeného vlčího démona a Ryuu jen démona v temnotě, který se po něm sápal drápy. Ptačího démona… Nemusel ani hádat – toho démona znal až příliš dobře. Mikael z něj ruku rychle sundal a trochu polekaně ho sledoval. Ryuu na Mikaela váhavě pohlédl. Měl podezření i předtím, ale nyní…

„Mikaeli…“ řekl tichým hlasem. „Co za démona v sobě skrýváš?“

Mikael na něj jen mlčenlivě hleděl.

„Co za démona v sobě skrýváš?“ zopakoval Ryuu znovu, tentokrát hlasitěji.

Mikael pohlédl k zemi.

Ryuu zavrčel, prudce k němu přešel a chytil ho za límec. „Co za démona v sobě skrýváš?!“ zakřičel na něj. Proč ho z něj předtím necítil? Proč si nevšiml těch náznaků už předtím?! Nemýlil se. Proto mu tolik připomínal Mistra…

„Jsi hostitelem sokolího démona?“ zeptal se narovinu.

Mikael se na něj nedíval a mlčel.

„Odpověz!“ zakřičel na něj Ryuu zle.

Nastalo ticho. Ryuův hlas se rozezníval po prázdných skálách.

„Ano,“ odvětil Mikael tiše. Konečně k němu vzhlédl. „Nikdy ses mě na mého démona nezeptal. Nebylo potřeba ti to říkat…“

„Proč jsem ho nevycítil ihned?“

„Proč jsi mi ty neřekl, že jsi hostitel vlčího démona?“

Mikael měl stejné právo být uražený jako Ryuu. Taky mu několik věcí tajil. „Protože to bylo pro tvé vlastní bezpečí.“

„Žádný hostitel démona nemá právo skrývat svou pravou totožnost. Ale je vidět, že hostitelé vlčích démonů jsou asi výjimka a mají právo dělat si, co chtějí,“ poznamenal Mikael jízlivě.

Nastalo mezi nimi dlouhé ticho.

Ryuu jeho límec pomalu pustil.

„Co ode mě chceš slyšet?“ zeptal se Mikael zlomeným hlasem. „Že se mi v dospívání zjevil sokolí démon, neseznámil mě ani se svou minulostí a pak na mě stejně zapomněl a nedovolil mi svou sílu používat, protože mě za svého pána neuznal a čeká jen, až zemřu?“

Ryuu už se nadechoval, že něco řekne, ale raději mlčel i nadále.

„Je mi líto, zda jsi znal jeho předchozího hostitele. Já si ho nevybral. Bohužel, on si vybral mne. Neměl jsem na výběr. Kdyby to šlo, vyrval bych si ho z těla s radostí,“ usmál se Mikael smutně. „Je to prokletí, nikoliv dar.“

Opět se mezi nimi rozhostilo ticho.

„Nejspíš už mě nechceš za svého průvodce, že…?“ vyřkl otázku, která ho trochu děsila. Zase žádná reakce. „Rozumím,“ dodal po chvíli jen, „byla to zábava.“

Prošel kolem Ryua s pohledem k zemi.

„Sbohem,“ rozloučil se a odcházel pryč ze skal.

Najednou ho něčí ruka zastavila a po chvíli se objevila i druhá, která ho přitáhla blíž k Ryuovi, který ho pevně objal a zabořil mu hlavu do ramene.

„Nemáš právo jen tak odejít,“ řekl jen. „Jsi můj průvodce. A já ještě nejsem na místě.“

Mikael mlčel. Zavřel oči a chytil se jeho rukou. Svého rozhodnutí bude velmi brzy litovat. Věděl to. A přesto palčivé slzy, které cítil v očích, byly jeho. Snad osud je svedl dohromady. Nebo jejich démoni vycítili toho druhého, znali lásku předešlých hostitelů a rozhodli se svést i nynější hostitele dohromady.

Ale za jakou cenu?

Po jeho slovech jen přikývl. Cítil, že ho Ryuu objal o něco pevněji. „Omlouvám se…“

„Tiše,“ zastavil ho Ryuu, když chtěl pokračovat. „Prostě mlč.“

Mikael mu prohrábl vlasy a skutečně mlčel. Netušil, jak dlouho takhle stáli, ale nevadilo mu to. Díval se prázdnýma očima vpřed. Neměl právo vlastnit sokolího démona. Neměl právo chtít po Ryuovi jeho lásku. Neměl právo vůbec žít. Tato práva dostal náhodou. Protože se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě. A měl… štěstí. Vzpomínka na ženu, která ho tiskla k sobě, zatímco něco křičela, když po ní útočili muži, vepředu s šíleným Melaforem, mu připomněla, že měl skutečně štěstí. Tu noc.

Štěstí nebo osud?

---

Přišli o koně, peníze, zásoby i případné zbraně.

Neměli nic.

Snad jen deník a mapu, kterou Mikael z rukou nikdy nedal a měl ji pořád u sebe. A jeden druhého. Museli se spolehnout, že ten druhý ví, co dělá. Když se Mikael i nyní zeptal, zda Ryuu touží pořád dojít do hradu v Agrevie, odpovědí mu bylo ano. Nevzdá se své pomsty na Melaforovi. Mikael chápal, že mu Melafor musel nějak ublížit. Ptát se ho nechtěl. Už jen fakt, že byl Ryuu odhodlaný riskovat vše, aby uspěl, byl sám o sobě přesvědčující.

Zatímco se oni dva plahočili po vlastních nohách, lovci jim ukradli koně a hned hleděli, co by se dalo zpeněžit. K jejich smůle zrovna v té chvíli kolem projížděl Melafor. Nikterak spokojený. Ignoroval je, když na něj zakřičeli.

‚Měl jsem je tehdy všechny zabít,‘ pomyslel si, když uhodil koně do boků, aby ho popohnal. ‚Kdybych se jich všech zbavil rovnou, měl bych v moci vlčího démona a mohl ho vsadit, komu bych uznal za vhodné. K čertu s tím vším.‘

Kůň zaržál a na další pokyn svého pána ještě zrychlil.

Sotva si však všiml lovců, kteří na něj mávali a pokřikovali, přiměl svého koně prudce zastavit. Dal mu tak trochu času na odpočinek.

„Co chceš, špíno?“ zeptal se znechuceně.

„Máme pro vás skvělou zprávu, pane!“ smál se plešoun.

„Nemám zapotřebí ztrácet čas zrovna s tebou,“ ušklíbl se Melafor.

„Ale věřte mi – tohle se vám bude líbit! Co se takhle domluvit rovnou na ceně?“

Melafor se chladně zasmál. Seskočil z koně a chytil muže za límec. „Pokoušíš osud, odpade společnosti. Dobře, poslouchám. Máš čas minutu. Pokud mě pobavíš, možná že ti nerozbiju hned lebku!“ smál se Melafor.

„Našli jsme ho, pane!“ smál se plešoun nervózně. „Hostitele vlčího démona!“

„A myslíš si, že ti uvěřím, když pořád žiješ?“ ušklíbl se Melafor.

„Míří za vámi, pane! Máme jejich věci a koně!“

„Jinými slovy – nic nového,“ pronesl se Melafor mile. „Jaká škoda. Nejspíš tě rodiče nenaučili, jak bojovat o život, odpade.“

„A taky mám pro vás vzkaz!“

„Vzkaz?“ zastavil se Melafor a stiskl mu krk silněji. „Jaký vzkaz?“

Plešoun mu s třesoucí rukou předal nějaký ohnutý papírek. Melafor ho chladně pustil a papír si přečetl. Usmál se pro sebe.

„No to se podívejme. Alespoň k něčemu jsi mi byl užitečný,“ zasmál se Melafor, šlápl mu na ruku, až muž zakřičel bolestí. „Měl bych tě dát zmrskat bičem za odměnu!“ smál se Melafor a dupl mu na ruku znovu. „Měl bych tě dát mučit! Měl bych tě dát přeučit slušným mravům!“ V očích šílenství a smích stvůry. A přesto byl Melafor pořád člověk.

Nasedl na koně a popohnal ho kupředu. Vydal lovcům rozkaz, aby mu všechno doručili co nejdříve. Neměl více času, který by jim věnoval. Osoba, která je jeho hostem už dobrých pět let, na něj čeká. Tahle novina ji možná přinutí mluvit.

---

„Je tady ještě něco, s čím by ses mi chtěl svěřit?“ zeptal se Ryuu.

Mikael mlčel. Pořád mezi nimi bylo napjaté ticho. Od té chvíle, co to Ryuu zjistil. „Ne,“ řekl upřímně. „Nic, co by bylo podstatné zmínit.“

Ryuu ho pozorně sledoval, ale jen přikývl. „Dobře.“

„A ty?“

„Myslím si, že nálepka hostitele vlčího démona mluví sama o sobě,“ usmál se Ryuu křivě. „A taky fakt, že si uvědomuješ, proč máš démona mého Mistra, ti může pomoci, proč tolik lpím na pomstě Melaforovi.“

Mikael přikývl. „Nemá smysl se tě snažit přemluvit.“

„Přesně tak.“

„Takže… nejkratší cestou k šibenici?“

„Šibenici bych se chtěl vyhnout co nejdéle.“

Mikael se ušklíbl. „Pak znám výbornou okliku.“

Ryuu se ohlédl kradmo za sebe. Pořád je někdo sleduje. Copak si sedí na očích i uších? Ještě chvíli toho pronásledovatele bude tolerovat, potom se ho bude muset zbavit.

„Jakou?“

„Průvodce si musí nechat nějaká tajemství, ne?“ mrkl na něj Mikael.

Ryuu nad ním hravě převrátil oči. „Jen doufám, že nezabloudíme.“

„Se mnou určitě ne.“

Ryuu se ušklíbl. To ho moc nepřesvědčilo, ale budiž.

Mikael se po chvíli zastavil a ohlédl se za sebe. „Ryuu,“ špitl tiše.

„To nic, je to jen veverka,“ zarazil ho Ryuu dřív, než by mohl pokračovat.

„Není,“ zamračil se Mikael.

„Je,“ řekl Ryuu přísně. „Taky mě předtím zarazila.“

Mikael sevřel ruce v pěst. „Asi máš pravdu,“ řekl pochybovačně a pokračoval kupředu. A přitom oba moc dobře věděli, že je někdo pronásleduje.

Jejich pronásledovatel nebyl moc zkušený. Nebo chtěl, aby o něm věděli od samotného počátku. Nepatřil ani k Lovcům, ani jiným nezávislým skupinám. Kdo tedy byl? Kdo vybočoval z řady, že jste ho nemohli zařadit mezi nám již známé skupiny? Někdo, kdo si tak dobře schovával tvář, a přesto byl odhalen.

Rychlými, tichými kroky se dostal až za ně a zaútočil tenkou dýkou. Stejnou dýkou, jako kdysi používala Tsume. Ryuu uhnul rychle stranou a chtěl také zaútočit, ale onen útočník se zaměřoval jenom na Mikaela, který se bránil obstojně na boj zblízka. Ryuovi trvalo jenom chvíli, aby poznal hábit, který onen pronásledovatel měl na sobě. A také pohyby. Pohyby mistra Marse, když učil své učně v boji zblízka. A ta dýka – kdysi dávno ji viděl nejednou, jak mu jí Tsume hrozila. Kdo to je?

Vrhl se k těm dvěma, popadl pronásledovatele a poněkud surově ho shodil k zemi. Rychle mu sundal kápi z tváře a sám se zarazil před dalším pohybem, když zmateně hleděl do tváře Atsushiho, učně, díky kterému tehdy zůstal naživu.

„Atsushi…?“ vydal ze sebe Ryuu nevěřícně.

Atsushi se ušklíbl. „Něco jsem Mistrovi slíbil. Nemysli si, že mám pro tebe takovou slabost,“ zasmál se Atsushi a Ryuu mu pomohl na nohy. Pevně ho sevřel ve svém náručí, byť jen krátce. Poplácal ho po zádech.

„Co tady děláš?“ zeptal se nevěřícně.

„Vážně sis myslel, že ti dovolím odejít jen tak?“ usmál se Atsushi nevinně. „A navíc – co si o sobě myslíš, sobče? Že máš jako jediný nárok na pomstu? Vždyť by bylo po tobě dřív, než by ses tam dostal!“

Popadl Ryua a rozcuchal mu vlasy jako dítěti, přestože se Ryuu pohotově bránil.

„Když tě dokážu vystopovat i já, Melafor se nebude ani obtěžovat,“ dodal a vyplázl na něj jazyk. „Máš ale zkušeného společníka – vede tě stezkou, kterou by použil opravdu jen šílenec nebo zoufalec.“

„Hele!“ ozval se Mikael podrážděně.

„Očividně pro to má důvod,“ bránil ho Ryuu nepřímo a hned na to řekl: „Mikaeli, toto je Atsushi. Atsushi, toto je Mikael.“

„Nemělo by to být naopak?“ zamyslel se Atsushi nahlas. „Mě znáš déle, tak bys mi ho měl představit dříve.“

„To ale neznamená, že bych u tebe váhal, když by se jednalo o ránu pěstí,“ usmál se Ryuu mile.

„Ach tak!“ ušklíbl se Atsushi. „Takhle mi oplácíš roky přátelství! Jsem rád, že jsem se to dozvěděl v čas.“

Mikael na ty dva z půlky nevěřícně, z půlky podrážděně hleděl. Nebo to nebyla podrážděnost, ale… žárlivost? Že si tak spolu rozumí? Vyloučeno.

„Jestli se chcete dostat alespoň do půli naší cesty, navrhoval bych, abychom pokračovali. Oprašovat si rámě můžete i za pochodu,“ pronesl tak jízlivě, jak jen dovedl. Jen slaboši a hlupáci si přiznávají žárlivost. A navíc – neměl proč. To, že se spolu jednou spojili, z nich přece nic nedělá. Žárlivost je pro lidi, kteří se milují, kteří se znají už dlouhou dobu. Tak proč se Mikaelovi hruď svírala s každou další větou, kterou ten cizinec pronesl… proč ho bolelo, když slyšel Ryuův smích?

Ne, nežárlil.

Neměl proč. Nebyli přece milenci. Mohl v to doufat předtím, ale teď? Vyloučeno. Nyní je jen obyčejný průvodce, který zná cestu. Až ho tam dovede, řekne mu, aby se ztratil, aby na něj zapomněl. To uvědomění si zabolelo. Ale byla to smutná pravda. O nic jiného od počátku nešlo. Jenom o cestu tam. Když by najednou vytáhl na povrch city, které se v něm pomalu rodily, Ryuu by si myslel, že to dělá naschvál, z donucení, z chtíče, z vlastní sleposti. Neměl právo chtít toho muže jenom pro sebe. A přitom chtěl, aby tomu tak bylo… Kradmo pohlédl na toho učně z chrámu. Co měl on, co Mikael postrádal? Společnou minulost s Ryuem. Vzpomínky. Pouto.

„Měli bychom jít celou noc, abychom dohnali ztracený čas,“ zabrblal si pod nos pro sebe. Ty dva to stejně zajímat nebude. Mají plno práce, aby si stihli povykládat vše, co se odehrálo, když byli od sebe. Tatam byla Mikaelova veselost a zvídavost. Ano, žárlil. A žárlil hodně. Copak byl jenom hračka na pobavení se? Na zkrácení chvíle? Jaký vztah ti dva spolu mají? Skutečně jen přátelé? Nebo víc…?

Nechtěl raději vědět.

---

„… takže se nakonec nějak takhle stalo, že jsem to tam nevydržel a šel raději za tebou,“ dokončil Atsushi svůj příběh. Mikael ho znuděně sledoval a přál si, aby už tak dobrých pět minut byl už potichu, zatímco Ryuu se smál a něco mu vesele odpovídal. Proč se tak smál, blbeček jeden. Mikael našpulil pusu a uvnitř sebe zuřil. Nakonec prudce vstal a řekl, že se jde projít. Ani jeden mu nevěnoval příliš pozornosti, což ho dopálilo o to víc.

„Já a žárlit? Pitomost!“ vztekle dupl do svého odrazu ve vodě, když došel k řece. A ještě několikrát kolem sebe rozvířil vztekle vodu. „Pche! Však to stejně bylo jasné od počátku. Oba jsme se chtěli jenom pobavit. Prosté a běžné. Každý si přece potřebuje sem a tam povyrazit. Sakra! Jdi k čertu, Ryuu i ty blbečku, jehož jméno si nepamatuji!“

Nakonec si prudce sedl na kámen a rozzuřeně hleděl před sebe. Překřížil ruce na prsou. Tohle mu teda neodpustí. Zkusí za ním přijít a omlouvat se. To sotva! Ani kdyby prstíčkem hrabal, neobměkčí ho!

Tohle byla podlá zrada!

Našpulil pusu a nahrbil se. Překřížil ruce na prsou a trucoval. Tohle nebylo prostě fér.

„Proč jsi najednou tak zmizel?“ slyšel za sebou hlas.

Zamračil se a neodpověděl.

„Mikaeli?“ oslovil ho Ryuu, aby se ujistil, že ho mladý muž slyšel.

Mikael se však vzdorně, hrdě podíval na opačnou stranu, aby ho neviděl. Ryuu zmateně zamrkal.

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Ne, vůbec, proč by se mělo něco dít?“

„Rozhodně tak nezníš…“

Mikael se zamračil.

„Tak co se děje?“

„Sám bys to měl vědět ze všech lidí zde nejlépe,“ zavrčel Mikael podrážděně a vstal. Ryuu na něj znovu zmateně zamrkal.

„Vědět co?“

„Nehraj si na hlupáka!“

Ryuu mlčel. Zase další hádka za dnešek?

„Je snad možnost, že bys nemohl vystát Atsushiho?“

Mikael mlčel.

„Bojíš se, že by se z něj stal tvůj rival?“

Mikael vzdorně pohlédl stranou. Takže tomu tak skutečně je… Ryuu se usmál pro sebe a prohrábl mu vlasy.

„Ty jsi vážně číslo.“

Mikael pořád vzdorně mlčel a nedíval se na něj.

„Ať už by se stalo cokoliv, Atsushi je pouze kamarád, nic víc, nic míň. Nikdy jsem k němu žádnou náklonost, než čisté přátelství necítil, a tak tomu bude i nadále. Jsme jediní, kteří přežili z naší předešlé svatyně, vyrůstal jsem jemu po boku. Rozumíme si, ale to je tak všechno. Nikdy jsem na něj nepomyslel víc, než na mého dobrého společníka a přítele. Nikdy bych se ho nedotkl jinak, než čistě v přátelském slova smyslu. Proč bych ti měl lhát?“

Mikael pohlédl k zemi. Vážně žárlil zbytečně?

„Rozumíš si s ním…“

„Jako s každým jiným dobrý přítelem. Delší dobu jsme se neviděli, tak jsme si potřebovali pár věcí sdělit.“

„Jsi s ním šťastnější…“

Ryuu ho přiměl, aby se na něj podíval. „Znáš pouze to, co jsi viděl nyní. Kolikrát se mě ten bídák pokusil udusit pomocí polštáře, jsem přestal počítat, když mi bylo osmnáct let. Když jsme proti sobě měli bojovat, tak mě taky div nepřizabil. Možná, že mi předtím pomohl utéct z hořící svatyně, ale pouze z rozkazu našeho Mistra.“

Mikael provinile znovu pohlédl k zemi.

„To, že jsme schopni nyní v klidu si popovídat, je jen fakt, že jsme delší dobu byli od sebe a zajímá nás, zda náhodou někdo nebyl blíž k tomu, aby se zbavil toho druhého. Mohu se na něj spolehnout jako na přítele, ale svůj život bych mu do rukou nevsázel.“

Ryuu se pousmál a prohrábl mu vlasy.

„A navíc,“ nahnul se k němu a zašeptal mu do vlasů: „Rozhodně není tak skvělý průvodce, jako ty.“

Mikael k němu vzhlédl.

„Pokud jsem způsobil tvou žárlivost já, pak se omlouvám,“ usmál se Ryuu.

Schytal však ránu pěstí do nosu. Poměrně silnou. Stiskl zuby k sobě a zhluboka se nadechl přes sevřené zuby. Sevřel kořen nosu a zjistil škody.

Pohlédl zle na Mikaela, který se nyní mile usmíval.

„Pokud uvidím jakékoliv známky bližšího přátelství mezi vámi, uvidíš pravou formu žárlivosti,“ ujistil ho milým hlasem. Tak milým, až z něj šel strach.

„Milenecká hádka?“ slyšeli oba hlas Atsushiho a pohlédli za sebe. Jak dlouho tam jen tak seděl a usmíval se jako sluníčko na hnoji? „Že by kvůli mně?“

„Vůbec ne,“ usmál se Mikael nevinně.

Ten úsměv byl však od samotného vraha, který právě spatřil svou kořist. Ryuu mezitím přemýšlel, jak zajistit, aby všichni ve zdraví přežili noc.

---

Nakonec ani jeden z nich pořádně nespal, protože se hlídali navzájem. Pochopitelně tak nenápadně, že o tom všichni tři věděli. Dalšího rána se jako první zvedl Mikael a šel směrem k řece. Povzdychl si a usadil se na kámen. Vytáhl svůj deník a začal psát. Po chvíli se však zastavil a pohlédl před sebe na poklidnou hladinu řeky. Zavřel oči a za okamžik už zase něco psal. Když to dokončil, škrtl jednou, pak podruhé a poté už jen vztekle škrtal jako pomatený. Když se uklidnil, ruce se mu trochu třásly. Sevřel je v pěst a opřel si o ně hlavu.

‚Uklidni se,‘ pomyslel si a zhluboka se nadechl. Pohlédl na to, co předtím psal, dokonale skryté pod škrtanci, které udělal chvíli poté. Vytrhl jednu stránku a pak druhou. Zahodil deník stranou a skryl svou tvář ve dlaních, svíraje v nich pokrčené listy.

„Proč…?“ zašeptal tiše. Pohlédl na skrčené papíry ve svých rukou. Snažil se je narovnat a sledoval čmáranici a své jinak úhledné písmo, které se ke konci měnilo ve škrábance. Přejel po písmenech prsty a zavřel oči. „Proč…?“ zašeptal znovu zlým hlasem.

„Proč co?“ slyšel Ryuův hlas a prudce vzhlédl. Pohlédl k němu a nenápadně shodil vytrhnuté papíry za kámen.

„Hm?“ usmál najednou nevinně.

„Říkal jsi proč, tak se ptám co?“

„Ach, jen jsem přemýšlel nahlas.“

„Skutečně?“

Mikael se širokým úsměvem přikývl. Vstal a schoval si deník zpátky do svého kabátu. „Skutečně,“ zasmál se, když přešel k Ryuovi. „Můžeme vyrazit?“

Ryuu po chvíli přikývl a následoval Mikaela zpátky. Sice se na chvíli zarazil a pohlédl k místu, kde mladík ještě před chvíli seděl, měl malé nutkání přejít k tomu místo a prohlédnout si ho pořádně, ale odolal mu. Co dělá Mikael ve svém volném čase, nebyla jeho starost.

A když se ti tři vydali cestou dál, pokrčené papíry se záznamy o vesnicích a městech, která Mikael navštívil, doposud ležely u kamene blízko řeky. Až k večeru je nějaký voják, který tou cestou projížděl, zvedl a snažil se rozluštit zaškrtané písmo. Protože mu nerozuměl, zahodil papíry do řeky.