„Víš, co jsi způsobil?“ zhrozil se Mars, když cloumal s Ryuem ze strany na stranu. Snad si myslel, že ztratil rozum a tímto způsobem mu ho znovu vrátí.

„Zničil jsem jediný důkaz toho, že Agrevia bývala království. K čemu potřebuje hrad, když nemá krále?“ zeptal se Ryuu klidným hlasem.

„Copak nechápeš, že sem táhne grecijské vojsko?“

„To není můj problém.“

Mars se rozmáchl pěstí, ale Ryuu ji v čas zastavil.

„Nic nezničí, když královská rodina padla. Chtějí se jenom pomstít. Stejně jak Agrevia zničila jejich království, chtějí oni zničit i toto. To ovšem není můj problém.“

„Blázne!“

Když už nevěděl co říct, často Mars osočoval ostatní z bláznovství. Tentokrát na to ovšem měl právo. Pokud sem vtrhnout rebelové z Greciy, kdo je zastaví, když král a jeho nejsilnější voják byli pryč a královské vojsko bylo rozpuštěno a většina schopných mužů odešla pryč? Co když se nechají najmout jako žoldáci k nepříteli?

„Není moje starost, co se stane dál. Ať Agrevia klidně shoří,“ pronesl Ryuu. „Stejně jako shořela Uranova svatyně.“

Mars přimhouřil oči. „Plánoval jsi to snad od samotného počátku?“

„Pouze blázen by si nespojil dvě věci dohromady,“ ozval se Neptun s úsměvem.

„Pomohls mu v tom snad, bratře?“ zasyčel Mars.

„Pomohli jsme mu v tom všichni, do jisté míry,“ ujistil ho jeho bratr.

„Co se stalo, stalo se. Království Agrevia už není. Stejně tak není království Grecia,“ promluvila Venuše. „Jsou to jen dvě obří území bez panovníka. Proč by je měli vést dva odlišní lidé? Není tohle dobrá šance na to, aby se obří území spojila?“

„To, že Mistr nenáviděl jednoho krále, neznamená, že miloval toho druhého,“ podotkl Kronos.

„Tak či tak - už je rozhodnuto,“ přerušil jejich debatu Ryuu. „Království Agrevia již není. Král je mrtev. Jeho armáda byla rozpuštěna. Všichni toto budou muset přijmout, ať už chtějí nebo ne.“

„Jak zodpovíš lidem jejich otázky?“ zeptal se Mars na svou poslední otázku.

„Pokud nejsou slepí, viděli, co se stalo.“

„Požár, co vznikl sám od sebe? Blázne. Budou tě chtít zabít.“

„Tak ať to zkusí,“ ušklíbl se Ryuu.

Mars si pouze povzdychl. Vzdal jakoukoliv snahu k němu dál promlouvat. Byl to dospělý muž, který se rozhodoval sám za sebe. Pokud tímto jeho chuť po pomstě nadobro skončí, zažije Agrevia po dlouhé době slunné dny? Zažije mír a klid? Skončí válčení a nekončící kruh smrti? To netušil. Nikdo netušil, co se bude nadále dít. Budoucnost byla nejistá pro všechny.

„Co řekneme lidem?“ zeptal se Pluton.

Mars se namáhavě opřel o svou hůl s liščí hlavou. Proč mu jejich Mistr udělil břemeno, aby rozhodoval za všechny? Proč je měl vést zrovna on? Zavřel oči. Přál si, aby tohle všechno už skončilo. Věčné nahánění, věčné utíkání, věčný strach. Kdy naposledy byl se svými učni? Jsou pořád ještě naživu?

„Pravdu,“ rozhodl po chvíli. „Ať už ji budou chtít slyšet či nikoliv. A nejlepší bude, když jim ji řekneš ty, Ryuu.“

Otočil se na Ryua a zarazil se. Stejně tak ostatní Mistři.

Ryuu, stojíc před chvílí mezi troskami shořelého hradu, nebyl náhle k nalezení.

---

Podzemní královská síň se rozpadla spolu se svou vrchní částí. Hrad vyhořel.

Královská vlajka s erbem lehla popelem. Všechny záznamy z Melaforovy pracovny byly navěky ztraceny. Všechny cenné dokumenty, které za celý svůj život našel a schovával, byly nyní součástí popela z celého hradu. Překrásná královská ložnice i zbylé pokoje byly srovnány se zemí. Královský hrad, který zde nerušeně stál několik staletí, přestal existovat během pár hodin.

Lidé jej uhasit nemohli. Mistři nechtěli. A Ryuu byl ten, který ho zapálil.

---

Protože ho unavovaly věčné debaty Mistrů, Ryuu se v tichosti vypařil. Skryl svou tvář za pláštěm a tahajíc jednoho koně, kterému slíbil za svou pomoc jablko, se vydal k zadní bráně hradu. Nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů. Učinil, co učinil, protože tomu tak chtěl on sám.

Tak zněla dohoda s jeho démonem.

Propůjčil mu moc a on ho na oplátku bavil svou snahou o pomstu.

„Kam jdeš?“ slyšel známý hlas a zastavil se.

Trpce se usmál. Už byl skoro volný. Nikdo by ho nepostrádal, až by ho jeho vlčí démon roztrhal, protože jejich smlouva byla naplněna. Nemusel by déle trpět v tomhle prohnilém světě, kde každý závidí tomu druhému. Mohl odejít za svým mistrem. Pomstil ho. Mohl se mu nyní podívat do tváře.

„Ryuu,“ slyšel kroky, které se blížily k němu. Kůň pohodil hlavou, když mu další ruka zatáhla za otěže.

„Daleko odsud,“ promluvil konečně s pohledem před sebe.

Mikael ho přiměl, aby se na něj podíval. „Potřebuješ průvodce,“ připomněl mu s drobným úsměvem. Snad věděl, co má na mysli, a snažil se mu to rozmluvit. Zastavit ho od toho, co se chystal učinit. A přemluvit jeho smutnou duši, aby ještě chvíli bojovala po jeho boku. Když dal milost všem, proč ji nemůže dát sobě?

„Zná průvodce celé království a nebojí se riskovat?“ zeptal se Ryuu.

„Určitě ano. Sežene levnější ubytování a jídla bude mít také dostatek. Bude ti věrným společníkem a bude tě bavit při dlouhých nocích. A zahřívat, když bude zima.“

„Nebude spíš chtít on zahřát, když jemu bude zima.“

„To už je jiný úhel pohledu.“

Oba se tiše zasmáli.

„Ryuu,“ oslovil ho Mikael znovu a chytil ho za ruku. „Nech mě jít s tebou. Prosím.“

„Pokud víš, kam mám namířeno, tak víš, že mým společníkem dlouho nebudeš.“

Mikaelův stisk zesílil. „Nedovolím ti to.“

Ryuův úsměv povadl.

„Stejně jako já nemám právo zemřít, nemáš ho ani ty. Oba neseme stejnou vinu. Oba jsme zabili. Oba jsme ztratili. Nechci, aby ty oběti, které pro nás učinili jiní, byly zbytečné.“

Ryuu si dlouze povzdychl.

„Ryuu…“

Zpozorněl, když mu Ryuu stisk pevně oplatil, a konečně se mu zadíval do očí. Přitáhl ho k sobě a prohrábl mu vlasy.

„Asi budu potřebovat průvodce,“ uchechtl se. „Tuhle část království tak dobře neznám,“ usoudil, když se rozhlížel kolem.

„Výborně! Jmenuji se Mikael a s hrdostí vám budu sloužit, Neohrožený vlku,“ uklonil se mu Mikael.

Oba se znovu zasmáli.

„Pokud mi budeš stačit?“ povytáhl Ryuu obočí.

„Pokud mi dáš šanci sehnat si koně, tak můžeme vyrazit,“ zhodnotil.

„Vyrazím napřed a ty mě můžeš dohonit.“

„Co když se ztratíš?“

„Těch pár metrů si pamatuji.“

„Ne, že mi ujedeš,“ dloubl do něj Mikael.

Ryuu se zákeřně ušklíbl. „Tak to aby sis pospíšil,“ ujistil ho.

Mikael mu úšklebek oplatil, než se rozběhl zpátky do hradu. Ryuu ho sledoval, kterak mizí za hradby, než sklopil pohled k zemi.

‚Pochybuješ o naší smlouvě?‘ ozval se jeho démon. ‚Odstoupit od ní nemůžeš. Sám jsi přece souhlasil.‘

„To bych si ani nedovolil. Urazit tě by byla nevýhoda,“ ujistil ho Ryuu s úšklebkem, než vyskočil na svého koně.

‚Takže? Jaký máš další plán?‘

„Co nejdál odsud. Je tu mnoho lidí.“

‚A co Grecia?‘

„To není moje starost. Nejsem král.“

‚Ale mohl jsi být. Kdybys přijal korunu, většina by tě jistě ráda viděla na trůně.‘

„A zbohatlíci by mi své peníze omlátili o hlavu.“

‚To by byla špatná smrt.‘

Ryuu se musel pousmát. Jeho dohoda s vlčím démonem zněla jasně. Naplnili ji oba dva. Měl by ho tedy jeho démon roztrhat. A přesto měl pocit, že ani vlčí démon se příliš nežene po jeho životě. Že by se snad skutečně bavil? Nebo že by mezi nimi vzniklo jakési pomyslné pouto? Přátelství? Kdepak. Jenom spolupráce. Spíš parazitismus. Dokud budou prospěšný jeden druhému, není třeba se obávat. A pokud by Ryuu zemřel, kde by se vlčí démon zrodil? Až by měl Melafor potomka? Chtěl vůbec nějakého mít nebo zůstane věrný královi? Jak dopadne vlčí démon, když už nemá rod, kterému by sloužil? Zrodí se v nově narozeném dítěti a uzavře s jeho rodem smlouvu?

To Ryuova starost nebyla.

Popohnal koně kupředu. Možná, když ho Mikael nenajde… bude moci žít spokojený život… Najde si rodinu, někoho, kdo by ho miloval, kdo by ho nevystavoval nebezpečí, koho by nezajímalo, že přijme bývalého generála královské gardy a hostitele sokolího démona… Polykal trpké slzy, když nutil koně utíkat, co nejrychleji. Nechtěl, aby ho Mikael dostihl. Nechtěl, aby ho našel. A přesto ho chtěl mít po boku. Chtěl se s ním vydat poznávat svět, jak si Mikael vysnil. Ale nemohl.

Kdo by mohl milovat vraha?

„Ryuu!“ slyšel z dáli tolik známý hlas.

‚Nevolej mě,‘ pomyslel si a popohnal svého koně o to rychleji. ‚Nevolej to prokleté jméno… Vrať se. Nebudeš přece milovat vraha!‘

„Ryuu!“ ozval se ten hlas o něco hlasitěji.

‚Zastav a vrať se. Copak to nechápeš? Nechci, abys to viděl.‘

„Ryuu!“

‚Prosím, Mikaeli. Vzdej to.‘

Proplétal se skrz stromy, aby Mikaela setřásl. A přesto po chvíli čísi ruka hrábla po otěžích jeho koně a prudce zatáhla. Div oba nespadli na zem.

„Ryuu, co se stalo?“ nechápal Mikael. Ryuu se na něj ovšem nepodíval. „Ryuu?“

Opatrně k němu stáhl ruku.

„Nedotýkej se mě,“ zašeptal Ryuu a Mikael ruku před ním zastavil. „Proč jsi nezůstal za hradbami? Nemůžeš přece milovat vraha…“

Mikael zamrkal. Po chvíli semknul rty k sobě. Nic na jeho slova neřekl.

„Vrať se,“ zašeptal Ryuu zlomeným hlasem, když mu vlasy zakrývaly tvář.

Mikael se zamračil, přiměl ho k němu vzhlédnout a než mohl Ryuu nějak zareagovat, nahnul se ve svém sedle k němu a políbil ho. Dlouze. Nedovolil mu se odtáhnout.

„Řekni to ještě jednou, tak tě z toho koně shodím,“ slíbil mu Mikael šeptem s pohledem k zemi. Když k němu vzhlédl, znovu se mračil. „Jsem tvůj průvodce, ať už mě na své cestě chceš nebo ne,“ řekl tvrdě. Smutně se usmál. „Neměl jsi mě tehdy zachraňovat, když o mě nyní nestojíš.“

Pravda. Tehdy, kdyby ho nezachránil, jejich osudy by se nikdy nepropletly. Nezpůsobili by si tolik bolesti. Nepoznali by se a nyní by se jeden druhého nebál. A zároveň by se o toho druhého nebál. A mezi nimi by nebyl pořád pevný cit, který jim bránil, aby se nyní odloučili od toho druhého.

„Ryuu,“ oslovil ho znovu a pohladil ho po tváři. „Ať už půjdeš kamkoliv, budu tě následovat,“ slíbil mu a opřel své čelo o to jeho. „Ať už chceš, nebo ne,“ dodal s úšklebkem.

„Kdybys zůstal v království, měl bys lepší budoucnost,“ zašeptal Ryuu.

„Kdybych tam zůstal, lidi by mě roztrhali zaživa,“ zašeptal Mikael stejně tiše.

„Mohl bys začít znovu.“

„Chci začít znovu s tebou.“

„Uvidíš mě umírat.“

„Pak zemřu s tebou.“

Ryuu zavřel oči a povzdychl si. Mikael ho políbil na čelo, tentokrát letmo, jemně.

„Nezbavíš se mě,“ slíbil mu. „Pokud mi to nepřikážeš s opravdovou úmyslností, neposlechnu tě.“ Pevně mu stiskl ruku v té své. „Jsem sobec. Vím to. Nezasloužím si tvou lásku, a přesto po ní tolik prahnu…“

Ryuu ho přiměl, aby k němu vzhlédl. „Co když tě vlčí démon roztrhá?“ zeptal se tiše.

„Pak zemřu s radostí, že jsem aspoň splatil svůj dluh,“ usmál se Mikael. „Pokud zemřeš jako první, budu tě hned následovat. Pokud tě tvůj démon roztrhá, přiměju svého, aby mě také roztrhal. Udělá to jistě s radostí.“

„Mikaeli…“

„Prosím, Ryuu. Nech mě, abych s tebou ještě jednou, naposledy, mohl strávit čas. I kdyby to mělo být jen pár dní, než si sám vybereš smrt, nebo než ji vybereš ty mně.“

Ryuu sevřel pevně víčka k sobě. Přivinul ho k sobě tak těsně, jak v sedle mohl.

„Slibuji, že tě nezradím.“

Ryuu mu vtiskl polibek do vlasů. „Víš, že se ti špatně odmlouvá?“ zeptal se se smíchem v hlase. Mikael se pousmál a vzhlédl k němu.

„To jsem rád,“ ujistil ho mile. „Takže? Kampak máme namířeno?“

„Je tady jedno místo, které bych rád navštívil.“

„Výborně! Známe směr?“

Ryuu přikývl.

„Takže tě mám jenom doprovázet a být milým společníkem.“

„Lepšího jsem si vybrat nemohl.“

Úsměv si opětovali, než popohnali koně a prchali lesní cestou, kterou oba tolik důvěrně znali. Čekala je cesta dlouhá několik týdnů, možná i měsíců. Cesta, kterou spolu učinili částečně i předtím. Cesta k Uranově svatyni.

---

„Kde je Ryuu?“ zhrozil se Mars.

„Kdo ví,“ usmál se Neptun tajemně.

„Co víš, bratře?“

„Možná, že dosáhl své smlouvy s vlčím démonem a ten ho na oplátku roztrhal.“

„Ten hlupák!“

„Blázen, jsi chtěl říct, že ano?“ zasmál se Neptun.

„Co všechno víš? Musíme ho zastavit!“

„Je to dospělý muž,“ připomněl mu Neptun. „Není třeba se mu plést do života.“

„To mu máme jen tak odpustit, že nás nechal v štychu s královským lidem?“

„Bude to zábava.“

Mars si jen znaveně povzdychl. Tohle rozhodně v plánu neměl.

---

O mnoho dní později dorazili Ryuu a Mikael do hlubokého lesa, skrytého za mohutnou horou. Po kamenné, neudržované cestě šplhali nahoru, zatímco za sebou tahali koně. Mikael toto místo poznával až příliš dobře. Zamrazilo ho zjištění, že jsou v oblasti, kde předtím stála velká Uranova svatyně.

„Neměl bych,“ zašeptal, když se zastavil.

Ryuu ho beze slova chytil za ruku a tahal za sebou.

„Čel své minulosti a ucti jeho památku. Dal ti život,“ připomněl mu šeptem Ryuu a snažil se, aby se mu hlas netřásl.

O několik let později je zde. Znovu. Vzpomínky, kterak touhle cestou v brzkých ránách se svým Mistrem chodívali, když ho bral ven ze svatyně na výlet, aby poznal okolní svět, nebo jen společně šli pro dřevo nebo jenom něco ulovit k snědku… se mu draly do paměti s každým dalším krokem. Po chvíli začal rychle mrkat. Nesmí polevit, dokud nestane před místem, kde předtím jeho mistr padl, aby ho ochránil. Zničená budova svatyně zela prázdnotou a smrtí.

Ryuu Mikaelovu ruku pustil a váhavě vstoupil dovnitř jako první.

Stejně jako Melafor tu noc, když ho tam sám pozval.

Špatně se mu dýchalo, když byl znovu doma. Stiskl ruce v pěst a učinil pár dalších kroků. Rozhlédl se po pustém místě, kde před pár lety cvičilo, tančilo, užívalo si… žilo plno mužů a žen. A kvůli němu zemřeli. Pohledem zaputoval k místu, kde jeho Mistr padl, aby ho ochránil. Místo, odkud ho Atsushi odvlekl, aby mu zachránil život. Polkl nasucho a po chvíli poklekl k místu, kde předtím svého Mistra zanechal, aby si ho smrt vzala.

„Mistře Urane,“ zašeptal a vzhlédl. Jeho mistr mu neodpověděl. Ani se mu nezjevil, jak snad možná naivně doufal. Byl mrtvý. Kvůli němu. Daroval mu svůj život. Daroval život Mikaelovi. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Cítil ruku na svém rameni a pohlédl na Mikaela, který se díval provinile do země. Zavřel oči a znovu se zhluboka nadechl a vydechl. „Mistře Urane,“ promluvil znovu, a když otevřel oči, zlatavě mu zářily. „Pomstil jsem vás. Vím, že byste mou pomstu neschvaloval. Vím, že byste byl proti. Abych žil šťastný život a zapomněl na vás a na všechny ostatní. Ale nemohl jsem. Neochránil jsem Tsume. Nepomohl jsem vám. Kdybych byl tehdy opatrnější, silnější… Kdybych nad svým démonem získal moc ihned, jako každý jiný hostitel vlčího démona… Nemusel byste tu noc zemřít. Kvůli mně jste přišel o život…“

Hlas se mu po chvíli zlomil a trpké slzy unikly zpod jeho víček.

„Omlouvám se, Mistře Urane. Ani svůj slib, že se k vám připojím, až dosáhnu své pomsty, splnit nemohu. Omlouvám se za tu zradu, mistře!“ pokračoval a za rukou skryl půlku své tváře. „Omlouvám se.“

Mikael mlčel. Jen svého milence pevně objal a nepouštěl.

‚Mistře Urane,‘ pomyslel si Mikael. ‚Odpusťte. Kdybyste mi nepředal svého démona, mohl jste přežít. Mohl jste utéct. Ale věřte, že nelituji života, který jste mi dal. Poznal jsem Ryua. Doufám, že jsem vás nezklamal. Nedovolím mu, aby svůj život ukončil. Učiním cokoliv, co bude v mých silách. Ryuu přežije. Ochráním ho, slibuji.‘

Když Ryuovy slzy pomalu pominuly, spojil ruce v tichou modlitbu. Jistě měl mnoho, co chtěl Uranovi sdělit. Mikael se usadil váhavě vedle něj, podle něj spojil ruce a zavřel oči. Také chtěl ještě pár věcí Uranovi sdělit. A omluvit se mu a všem jeho mrtvým učňům.

---

Netušili, jak dlouho takto v tichosti seděli, oddávajíc se tiché modlitbě k mrtvým. Jako první skončil Ryuu a pootevřel oči, které mu zlatavě zářily. Pohlédl na Mikaela, který se pořád soustředil. Tiše vstal a učinil pár kroků dozadu.

„Neutíkej,“ zašeptal Mikael a Ryuu se pousmál. „Jinak ti neodpustím, když mě tady necháš samotného…“

„To bych si nedovolil,“ ujistil ho.

„Ale měl jsi to v plánu,“ ozvala se trpkost v Mikaelově hlase.

„Máš mě přečteného,“ kapituloval po chvíli.

Mikael na něj pohlédl svýma medovýma očima. Nevyřčená slova se dala číst z jeho očí. Pokud zemřeš ty, zemřu i já. Proto si dobře rozmysli, zda skutečně svému démonovi dovolíš, aby tě roztrhal před mýma očima. A mnoho dalšího. Další výčitky, na které neměl nárok.

Ryuu k němu poklekl. „Existuje ale možnost, jak zrušit smlouvu s mým démonem,“ řekl najednou a získal si tím Mikaelovu plnou pozornost.

„Jak?“ zeptal se dychtivě.

‚Omlouvám se, že ti nyní tak lžu, ale je to pro tvé dobro,‘ pomyslel si Ryuu trpce. „Musíš se mnou uzavřít jinou smlouvu. A dokud ji nesplním, nemá na mou duši vlčí démon nárok,“ lhal mu s úsměvem, jako to předtím on udělal jemu.

„Jinou smlouvu?“ zeptal se Mikael ihned, oči dokořán otevřené. Pokud existuje možnost, jak ho zachránit, učiní cokoliv!

„Ano. Může se třeba vztahovat… na to, abych tě ještě nějakou tu chvíli doprovázel. A chránil tě. A miloval.“

‚Miloval?‘ pomyslel si Mikael, když mu hleděl do očí. ‚Skutečně stačí jenom tohle, abych zastavil jeho démona?‘

„Stačí tu smlouvu uzavřít nahlas… a démon se podřídí,“ lhal dál.

„Uzavři tedy se mnou smlouvu!“ vydechl Mikael téměř okamžitě a chytil ho za ruku. „Hned teď a tady! Chci s tebou uzavřít smlouvu, Neohrožený vlku Ryuu! Nesmíš od ní odstoupit a musíš si ji plně vyslechnout!“

Zoufalý se chytá drobné naděje jako záchranného lana. A Ryua bolela myšlenka, že mu musí lhát do očí a usmívat se přitom.

„Jak tedy zní tvá smlouva?“ zeptal se se smutným úsměvem.

„Neopouštěj mě… Nesmíš! Nedovolím ti to! Zůstaň se mnou! Braň mě! Nesmíš mě opustit!“ naříkal Mikael rozrušeně a sobecky. Nenáviděl sám sebe, že se nyní chová jako malé dítě a slaboch. Ale copak mohl jinak? Slzy ho zaštípaly v očích. „Slib mi to!“ vzhlédl k němu s pevným pohledem, ale plným slz, zatímco mu drtil ruku.

Ryuu se mile usmíval. Ten úsměv se stal Mikaelovou spásou a důvodem žít. Když jemu bylo umožněno žít, proč by i on Ryua nepřinutil k životu? Dá mu důvod, aby žil. I kdyby ho měl přesvědčit násilím…

‚Slyšíš?‘ zeptal se Ryuu svého démona. ‚Má duše ti nepatří. Naplnili jsme smlouvu, ale mou duši si vzal už někdo jiný.‘

‚Kéž by jen duši,‘ uchechtl se vlčí démon. ‚Kdo by taky chtěl tak nudnou duši, jako jsi ty,‘ dodal sarkasticky.

‚Budeš muset počkat. Někdo tě v seznamu předběhl.‘

‚Je to člověk. Brzy zemře. S radostí počkám.‘

‚Možná, že tě ještě pobavím.‘

‚To očekávám.‘

Ryuu se vřele usmál a oči mu zlatavě zářily. Přitáhl si Mikaela k sobě a políbil ho. Polibkem ztvrdil slib, že Mikaelovo přání vyslyší.

„Jak si přeješ,“ zašeptal do jeho vlasů, když polibek přerušil.

Zanedlouho byla bývalá svatyně opět opuštěná a skrz lesní cestu prchali dva koně s jezdci ve svých sedlech. Kam? To věděli jen oni dva.

---

Roku 1036 se událo mnoho velkých věcí.

Proběhla tehdy první úspěšná revoluce, kterou vedl Neohrožený vlk Ryuu.

Vypálila se další svatyně, kde přebývalo pár hostitelů démona pod vedením mistra Jupitera.

Vypálil se královský hrad.

Král i Melafor byli označeni za mrtvé.

Přesto dosud kolují legendy, že pád přežili a prchli. A až je bude Agrevia potřebovat, přijdou si pro to, co jim právem náleží.

Královská armáda se rozpustila.

Mistry bylo ustanoveno, že hostitelé démonů se nemusí už schovávat ve svatyních. Jsou to stejní lidé jako každý jiný.

Velké změny potřebují čas.

Ani jeden z Mistrů se nakonec nedožil doby, kdy hostitelé démonů mohli pokojně kráčet po stejné cestě jako obyčejný člověk, aniž by se jich jiní báli.

Království Agrevia přestalo existovat, stejně tak zaniklo království Grecia.

Po vpádu vojáků druhého království se zpustošila bohatá země na obou stranách. Grecia i Agrevia, kdysi honosná království, kdy pokaždé mělo jedno navrch, přestaly na dlouhou dobu existovat. Královské rodiny byly mrtvé, případní nástupníci z jiných zemí obě území odmítli. Z armády se stali svobodní muži nebo bojovníci sami za sebe nebo za hrdost padlého království.

Téhož roku také beze stopy zmizely dvě podstatné postavy naší historie.

Po Ryuovi a Mikaelovi od jednoho letního dne, kdy byl vypálen královský hrad, nebylo stopy ani slechu.

Zda odešli do Greciy nebo do vzdálených zemí, nikdo netuší.

Historici se dodnes přou, kde je jim konec. Jedno je ale jisté.

Nikde na území Agreviy ani Greciy se nenašla roztrhaná těla hostitelů démonů.

Ať už je jejich společná cesta zavedla kamkoliv, byli na ní společně a živí.