Ve chvíli, kdy se Zarbagos zrovna chystal zvednout ze země svůj objemný pytel s jídlem na delší cestu, kterou si naplánoval krátce po zveřejnění svého nového článku, vtrhl do místnosti rozzuřený muž. Ano, Melafor měl plné právo být naštvaný. Zarbagos se však zářivě usmál.

„Melafore! Starý brachu! Dlouho jsme se neviděli!“ začal žertem. Věděl, že ho nečeká nejspíš nic horšího, než smrt, ale třeba ho vtipem obměkčí. „Copak se děje? Nepřišly ti noviny v čas? Možná zabloudily někde cestou.“

„Co to má znamenat?“ zavrčel Melafor vztekle a ukázal mu hlavní stránku novin. Zarbagovy z tváře však úsměv nemizel.

„Nevím, na co tím narážíš.“

„Ty to zatraceně dobře víš, ty úlisná ještěrko.“

„Opravdu netuším,“ usmíval se nevinně novinář i nadále a zachovával klid. ‚Tak jsem si jednou dovolil napsat něco, co bys ty nebo král předtím nezredigovali, no a co?‘ pomyslel si jen.

„Připadá ti snad, že jsem ti dal někdy právo tohle otisknout?“

Zarbagos se zamyslel. „Možná, že se k tobě můj návrh nedostal a blížil se mi deadline,“ zamyslel se Zarbagos nahlas. „Nebo jsi můj návrh v tom svém bordelu nenašel,“ dodal s úšklebkem. Vyhnul se přesně mířené pěsti. „Opravdu – posílal jsem ti to. Přece bych si nemohl dovolit něco tak neuváženého jen tak zveřejnit.“

„Ty jsi schopný čehokoliv,“ zavrčel Melafor. „Takže – je to pravda nebo sis to jen vymyslel ve své palici?“

„Je pravda co? Obraz nebo má slova?“

„Oboje.“

„Hm,“ zamyslel se Zarbagos. „Má slova určitě. A obraz je také můj.“

„Já to věděl,“ zavrčel Melafor a už se rozmachoval, že ho znovu udeří.

„Ale,“ zastavil ho Zarbagos, „myslím si, že když ostatní budou znát tváře i drobnou výhružku ze strany hlavy království, bude pro ně obtížnější posléze někoho k sobě znovu dostat. Nemyslíš?“

„Myslíš si, že ty, kteří se k nim už přidali, tohle odradí? Že si z toho sednou na zadek a poslušně se vrátí se staženými ocasy a budou zase ti poslušní křupani, jako doposud?“

Zarbagovy zajiskřily oči.

„Opovaž se,“ zavrčel Melafor výhružně.

„To bych si nedovolil,“ uklonil se mu Zarbagos výsměšně. „Nemohu tě citovat bez tvého dovolení, stejně tak krále. Znám své místo, stejně tak ho znali i mí předci. Nebudu popuzovat krále a jeho vojsko a budu si moci i nadále veřejně psát, co se mi zamane. Pokud překročím hranici, zemřu. Ostatně – takhle se můj otec nedožil ani třiceti let, pokud si dobře vzpomínám.“

Melafor po jeho slovech mlčel.

„Shaolinquan býval kdysi moudrým králem, než poznal Urana a tebe,“ dodal jen a prošel kolem něj.

„Uran se zmýlil. To je vše,“ řekl Melafor, než se za Zarbagem zavřely dveře.

---

Mikael pohoršeně hleděl na poslední vydání novin s pusou pootevřenou a očima vykulenýma. Ryuu stál vedle něj a klidným pohledem se díval dolů na noviny. Po chvíli si hlavu podepřel a podotkl: „Mohl to vzít z lepšího úhlu.“

Vysloužil si prázdný pohled od Mikaela. Chvíli poté uhnul stranou, jinak by ho jeho milenec možná i praštil.

„Jak to vůbec můžeš takhle okomentovat?!“ šílel Mikael.

„Vždyť to není nic špatného.“

„Že není?!“

Mikael zavřískal a chytil se za hlavu. Ryuu se zamyslel. „Nebo možná je?“

To už se Mikael pomalu kácel. Tohle jim tak scházelo. Fotka jako taková mu nevadila. Spíše její obsah byl nesnesitelný. Nejen proto, že na ní vypadal příšerně – byl unavený po celém dni a hlavně tu touhu v očích by neviděl jen slepý – ale co si pomyslí jejich případní noví spojenci nebo ti, kteří se k nim už přidali? Copak budou schopni následovat takového velitele? Mikael cítil, že ho pomalu opouští zdravý rozum.

Ryuu se usmál a objal ho zezadu. „Jestli tě trápí oddanost těch, kteří se k nám přidali, tak moc velká nebude, pokud jim tohle bude vadit. Bude to jenom důkazem, že se jen přidali do vlny davu, aby nebyli pozadu v dění. I kdybychom měli ztratit plno lidí, ti, kteří jsou zde ze stejného důvodu, jako my, zůstanou,“ zašeptal mu do vlasů.

Mikael se po chvíli usmál. Ryuu měl pravdu. Nesmí pochybovat. Pokud budou jejich dočasní spojenci jen povrchní, nepotřebují je.

„Stejně by jim to časem došlo, pokud jim to ještě nedošlo,“ pokrčil Ryuu rameny.

---

Ryuu stál před stolem s rozloženou mapou celého království.

Okolo něj bylo shromážděno plno lidí, kteří trpělivě čekali, až k nim jejich vůdce promluví.

Před chvílí obdrželi zprávu, že další vlna zásob a peněz poputuje na frontu. Lidí měli dost. Ještě nic zatím nepodnikli. Lidi, kteří se zde shromáždili, začali tajně pochybovat, že se tenhle mladý muž k něčemu proti Melaforovi skutečně odváží. Bylo potřeba začít jednat, aby jim ukázal, že tento jejich plán vyjde.

Byl to plán, se kterým přišel jen chvíli předtím, než je všechny sem zavolal.

Konečně k nim vzhlédl. Lidí zde bylo opravdu hodně. Pohltila ho nejistota. Zvládne je všechny vést ke zdárnému vítězství? Sevřel ruce v pěst.

„Děkuji vám všem, kteří se rozhodli k nám přidat,“ začal. „Omlouvám se, že jsem vás nechával všechny v nejistotě celou tu dobu. Prozatím jsem vám dal jen svá slova, ale nyní máme šanci konečně dokázat, že to myslíme vážně, i skrz činy. Jistě jste již slyšeli, že dnes večer na frontu poputuje další konvoj zásob a peněz. Je to vhodná příležitost se konečně ozvat.“

Nelíbilo se mu, že jen tiše poslouchají, že nic neříkají. Ani jejich tváře se neměnily. Ani ženy, ani muži. Jejich tváře zůstávaly kamenné, zadumané. Byly to skoro zlomené duše Melaforem, které potřebovaly jistotu. Opravdu věří někomu jinému s vlčím démonem? Co když je to past? Vysmívá se jim snad? To jejich tváře říkaly.

„Máme potvrzený čas, kdy konvoje vyjedou zpoza hradeb,“ pokračoval Mikael, když viděl, že Ryuu zaváhal při pohledu na lidi kolem sebe, a přešel k němu k mapě, „taky víme, že jejich ostraha bude malá. Většina stráží je na frontě nebo zůstane v hradě. Melafor konvoje nikdy nedoprovází, protože se nikdo nikdy nepokusil na ně zaútočit. Proto tohle bude pro něj překvapení i premiéra zároveň.“

Ryuu si v duchu poznamenal, že Mikaela má nějakým způsobem přimět, aby ten svůdný úšklebek příště ukázal jenom jemu.

„Kde berete jistotu, že konvoje nebudou chráněné?“ zeptal se jeden muž vzadu.

„Nikdy je nebrání víc, než je potřeba,“ ujistil ho Mikael. „Jak jsem již řekl: Nikdo se nikdy nepokusil na ně zaútočit.“

„Co když si nyní dají pozor, po tom nechvalném článku?“ zeptal se Oogi.

Tomuhle se jak Ryuu, tak Mikael chtěli vyhnout.

„Netuší, co je naším záměrem. Jen vědí, že něco nejspíš chystáme,“ pokračoval Mikael klidným hlasem.

„Kde máme jistotu, zda náhodou sami nespolupracujete s Melaforem, abyste se zbavili

škodných poddaných?“ zeptala se jedna žena. Chvíli poté se ozvalo šeptání a souhlasné přikyvování. Mikael trochu vycenil zuby. Pravda – kde berou jistotu, že nejsou jen přetvařujícími se strážemi z hradu.

„Myslím si, že má vlastní nenávist vůči Melaforovi a jeho lidem je dostačující,“ zavrčel Ryuu zle. „Pokud chcete důkaz, rád vám ho dám. Propůjčte mi dnes večer svou sílu a přepadněme je. Neukážu slitování, pokud se bude jednat o jeho lidi. Slibuji, že pokud na vás zaútočí, ochráním vás.“

Žena svraštila obočí. Na tohle nemohla nic namítnout. Snad jen: „I kdybys měl zemřít?“

„I kdybych měl zemřít,“ souhlasil Ryuu bez váhání.

To ženě nejspíš stačilo, protože zvedla bradu a dál nic nenamítala.

„Těch, kteří se mě rozhodli následovat, si vážím,“ ujistil ji Ryuu. „Proto vám mohu zaručit, že se všichni dostanete zase zpátky, nezranění a v bezpečí. Pokud tento slib poruším… můžete se poté rozhodnout, jak sami uznáte za vhodné.“

„Rozhodnout o čem?“ zeptal se Oogi. I Mikael na něj zmateně pohlédl. Ryuu se narovnal a sledoval lid před sebou.

„Zda se stanu také vaším terčem nebo budu i nadále vaším vůdcem,“ řekl jen.

Po stanu se rozlehlo ticho. Byla to dobrá nabídka. Pokud by ho zabili, Melafor by je jistě štědře odměnil, ne? Na druhou stranu – nechtěl by je hned vzápětí popravit za to, že ho podporovali? Ryuu opět sledoval, jak se tváře lidí kolem něj mění. Viděl ženu, která se předtím ozvala, jít skrz dav až k němu.

„Dej mi zbraň a budu tě bránit,“ řekla, „ale – zraď nás jen jednou a sama si přijdu pro tvou hlavu.“

Ryuu se ušklíbl. Neměl co ztratit.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jen.

„Mei,“ řekla žena prostě.

„Dobře, Mei – pokud vás zradím, budeš to ty, kdo bude mít mou hlavu, to ti slibuji.“

Žena svraštila obočí. „Lehce se vzdáváš svého života.“

„Nevzdávám. Protože vím, že vás nezradím. A že neselžeme. Stráže nejsou zvyklé, aby někdo vyrušoval jejich pokojný převoz zboží. Proto mám velkou jistotu a odvahu říct, že to budou oni, kdo odejdou poražení a zrazení.“

Když se posléze řešily detaily plánu, viselo ve vzduchu napětí. Povede se? Nepovede? Zabijí tohoto hostitele vlčího démona nebo je dovede ke zdárnému vítězství? Otázky, nejistota a odhodlání. Vše se mísilo v jedno. Měli společný cíl – získat to, co od nich Melafor sebral.

---

Ryuu seděl na břehu řeky a poslouchal zvuky kolem.

Nebyl připravený zabíjet nevinné lidi. Vojáci jen poslouchají rozkazy. Sice následují Melafora, ale to buď ze strachu, nebo z rozkazu. Stejně tak tito lidé – taky jim vydává rozkazy. Nesmí je zklamat. Sledoval svůj odraz ve vodě. Má právo na tak velká slova? Má právo jim slibovat vítězství?

Slyšel kroky za sebou.

„Začínáš toho litovat?“ slyšel něčí hlas.

Ohlédl se za sebe přes rameno a sledoval Oogiho.

„Smím si přisednout?“ zeptal se. Ryuu jen přikývl. Oogi patřil mezi úplně první lidi, kteří se ho rozhodli následovat. Usadil se vedle něj. „Pochybuješ?“

„Ne,“ řekl Ryuu.

„Tak co se ti honí hlavou?“

„Co se stane, pokud to vyjde. Rozzuříme Melafora. To je mi jasné. Ale co zbytek království? Co armáda? Tím, že připravíme muže ve válce o zásoby, ničeho nedosáhneme. Uškodíme tak spíše jim, než Melaforovi.“

„Víš, kolik toho vojáci dostávají a kolik toho pokaždé vyhodí, protože to nestačí sníst? Jsou to tuny a tuny jídla. Pro pár tisíc vojáků. Nezaslouží si tolik. Navíc bojují za falešného krále. Nepochybuj, Ryuu. Je to moudré rozhodnutí. Dáš lidem naději, že tohle je sice jen první krok, ale posléze staneš přímo před Melaforem jako sobě rovný. Dosáhneš své pomsty a my tě budeme plně podporovat.“

Ryuu na něj očima pohlédl. „Co tě přimělo, abys nám věřil?“

Oogi se pousmál. „Tehdy v hostinci… jsem se opíjel, protože jsem se sotva mohl dožít konce měsíce. S tím zbytkem, co mi zbyl. Když Mikael tak živě o tobě hovořil a o tvém plánu… viděl jsem to a uvěřil. Myslím, že ostatní jsou na tom stejně. Jsme ztracené existence, které na

tuhle pohnutku čekaly dlouhou dobu. Sami bychom se k tomu nikdy neodvážili.“

Ryuu opět pohlédl na hladinu řeky.

„Mikael by se hodil na vůdce,“ poznamenal jen.

„To si myslíš ty. Mikael je dobrý přesvědčovatel, to ano. Ale dlouhou dobu by lidi vést nedokázal. To si myslím. Umí lidi stmelit dohromady, ale udržet je – to potřebuje někoho jiného. Tak přestaň pochybovat, vůdce.“

Ryuu se křivě usmál. „Řekni mi tak ještě jednou a pověsím tě na strom hlavou dolů.“

„Zajímavý trest za neposlušnost,“ ušklíbl se Oogi.

Okolí řeky se rozeznělo jejich smíchem.

---

Pokoj a mír se z tábora nevytratil. Všichni vyšli na místa, která jim Mikael a Ryuu přidělili. Plán spočíval v přesném načasování. Znali své nepřátele. Znali jejich počet. Znali svůj úkol. Neznali nebezpečí, které na ně mohlo číhat. Ale myšlenka, že je bude bránit vlčí démon, je trochu uklidnila. Zahaleni v roušku tmy, došel každý z nich na své určené místo. Zbývalo jen čekat. Nervozita nikoho nezasáhla. Ve finále nikdo nepochyboval. Všichni věřili, že Ryuův plán vyjde. Ve jménu těch, kteří přišli o život. Ve jménu toho, co jim bylo ještě svaté. Ve jménu muže, který se rozhodl je vést, přestože ho mohli nenávidět stejně jako Melafora. Pokoj, který z Ryua vyzařoval, rebely uklidňoval.

Když i Ryuu s Mikaelem a Oogim došli na svá místa a skryli se ve křoví a za stromy, konvoj se zásobami a drobnou obranou právě vycházel zpoza hradeb.

Nevědomi si nebezpečí, které na ně mohlo číhat, vojáci žertovali a popíjeli i za jízdy na koních. Nikdo přece nepůjde proti strážím. Jsou symbolem poslušnosti a odvahy. Lidé je zbožňují. No a co, že nějaký písálek si pustil hubu na špacír. Však to Melafor dnes vyřešil. Napíše omluvu. Vychválí je do nebes. Jsou přece hrdinové – denně bojují s hříšníky a jejich démony, denně nasazují životy ve válce. Kdo by se nechtěl stát gardistou pod vedením mocného Melafora? Výhra ve válce je zajištěná už předem. Přestože boje trvají už několik měsíců, je to jen důkaz, že si jejich vojsko hraje s nepřítelem. Jejich oddaní hostitelé démonů jsou mnohem mocnější než kterákoliv jiná armáda. Rozšiřují území království pro blaho lidu. Proč by je tedy lid měl nenávidět? Melafor má sice jiné metody, než na které je lid zvyklý, ale

je to pro dobro království. Nevidí, kolik životů tím Melafor již zachránil. Co na tom, že zemře pár hostitelů démona ve válce? Pokud se jejich smrt vyrovná tisícům smrtí nepřítele, mohou zemřít s drobnou ctí a špetkou lidskosti, přestože jsou to hříšníci. Jejich duše budou v boji spaseny a očištěny. Najdou pokoje.

Je to čest pro vojáka zemřít v boji.

Je to čest padnout za krále a za své bližní.

Ve jménu krále. Ve jménu Melafora. Ve jménu Agrevie.

Ryuu se opřel o strom a sledoval pěší cestu, skrz kterou se vojáci i zásoby pravidelně dostávají za území království.

„Všichni jsou na svých místech,“ informoval ho Oogi.

„Dobře,“ řekl jen Ryuu a nespouštěl oči z cesty.

„Jedeme podle plánu,“ ujistil je Mikael.

„Blíží se,“ ozval se Ryuu po chvíli. Cítil sílu démonů. Mocných démonů. Ale jen pár. Zbytek byli obyčejní lidé. Přimhouřil oči.

Hloupost nepřítele, že si potřeboval svítit na cestu. Prozradil jim tak, kde se nachází první a poslední konvoj. Vepředu spatřil jednoho muže, který nesl pochodeň a jel na koni. Necítil z něj žádného démona. Jednalo se o obyčejného muže. Sledoval, jak kolem nich bez povšimnutí projel, následován prvním konvojem. Počítal je. Dle jejich zdroje jich mělo jet dvanáct celkem. Na dvanáct kočárů plných jídla, vody a peněz měli vážně mizernou obranu. Očima pozoroval každý z nich. Byly to obří kočáry. Zvedl se mu žaludek, když si představil, co všechno v sobě vezou.

Pomalým, klidným krokem postupovali koně kupředu, klapali kopyty, pohazovali hlavami a odfrkávali si do tiché noci. Mezi pátým a šestým kočárem ucítil obří moc. Takže zde jsou skrytí vojáci s démony v sobě. Ale jeden z nich vynikal nejvíc. Cítil z něj velkou sílu. Když konečně spatřil trochu jeho tvář, uvědomil si, že je to Gundry. Ze všech lidí si zrovna jeho nepřál potkat. Bedlivě ho sledoval. Gundry pohlédl jeho směrem, když se schoval za strom. Gundry se zastavil mimo cestu a díval se stromy v lese. Také cítil přítomnost několika lidí. A dva hostitele démonů. Oči mu slabě zazářily.

„Gundry? Děje se něco?“ slyšel hlas dalšího hostitele démona.

Gundry neodpověděl a díval se do nočního lesa. Pochodní si posvítil kolem sebe ve snaze něco uvidět.

Nakonec jen popohnal koně a zařadil se zpátky na své místo.

Ryuu si tiše oddychl. S ním opravdu bojovat nechtěl. Zanadával ve své hlavě, protože ztratil přehled o kočárech, které už projely. Musel doufat ve svou představivost. A taky v to, že za posledním kočárem pojede také jenom jeden voják. I kdyby to byl hostitel démona – jednoho snad zvládnou bez problému.

Jeho přání se splnilo. Za posledním přeplněným vozem jel pouze jeden jezdec. Kůň, který vůz táhl, šel pomaleji, než ostatní, proto mezi nimi vytvářel menší mezeru. Nepomáhal ani bič, ani křik kočího, který mrskal bičem do vzduchu, aby zvíře popohnal.

Dal znamení Oogimu a Mikaelovi, kteří znamení rozšířili dál. Tak, aby je i ostatní viděli a přitom zůstalo skryté jen mezi nimi. Ryuu sledoval, jak se první skupina vydala kupředu. První krok byl jasný - úplné odříznutí posledního vozu od celé skupiny. V případě nutnosti zneškodnit stráže i kočího, ale nezabíjet je. Stačí je jen omráčit. Nejdříve poplašili koně a zastavili ho v pomalé chůzi. Kůň řehtal a stoupal na zadní nohy, máchaje kopyty kolem sebe. Dva statní muži ho po chvíli chytili za uzdu a uklidnili ho vlídnými slovy. Kočí na ně chtěl začít hulákat, to už ho nějaká žena praštila po hlavě kamenem. Ne moc silně, stačí ho jen omráčit, aby neřval, aby je neprozradil.

Jediný voják sotva něco zmůže. K jeho vlastní smůle byl to jen obyčejný člověk.

Přestože prostý lid chtěl křičeti a dávat najevo emoce, vše muselo proběhnout tiše, aby to vyšlo.

O jediného vojáka se postarala malá Ryuova skupinka. Srazili ho k zemi a Mikael ho v tichosti uspal. Věnoval mladšímu muži smutný pohled, než pohlédl na vůz a kočího, který chtěl křičet, ale skrz hadr v ústech nemohl. Dřív, než se stráže otočily, naskočilo pár lidí do vozu, jeden z nich popadl otěže, další navedli koně z cesty a hnali se pryč. Co nejtišeji a nejrychleji to šlo.

Ryuu, Mikael a Oogi stáli u dvou mužů, kteří měli tu smůlu, že zrovna na ně vyšel osud, aby byli okradeni a zostuzeni neschopností.

Když však měl Ryuu jistotu, že vůz už je dostatečně daleko a na cestě, kterou si předtím domluvili, ještě se ujistil, že oba muži jsou omráčení, nikoliv mrtví nebo nějak vážně zranění. Mikael tiše sledoval spícího mladíka. Poznával ho. Byl jen o dva roky mladší než on.

„Jdeme,“ řekl Ryuu nakonec.

Mikael těm dvěma věnoval poslední pohled, než se rozběhl za Ryuem a Oogim.

---

V táboře se tu noc slavilo.

Prostý lid tehdy jedl, co sám vypěstoval. Hojně se popíjela medovina, víno a pivo. Jedlo se maso. Někteří z lidí jej ještě nikdy nejedli. Nebo čerstvý chleba. Nebo ty sladké dobroty, po kterých prahly především ženy.

Mikael ani nestihl postřehnout, co se vše ve vozu nacházelo. Část se rozdělila mezi rebely proti králi, část Ryuu odložil stranou pro ostatní lidi ve vesnicích. I kdyby to nebylo větší než nic, bylo by to pro ně znamení, že jsou tady, že činí něco pro ně.

Dnes večer nechal své společníky, aby se bavili.

Sám moc medoviny nevypil. Zítra vyjede brzy ráno a zanechá v několika vesnicích část jejich kořisti. Stejným úkolem pověřil i Oogiho a pár dalších lidí. Stejně tak spojky už vyjely na cestu, sotva obdržely tu zprávu, aby i do odlehlých vesnic něco dorazilo.

„Gratuluji,“ slyšel ženský hlas a ohlédl se. Mei se škodolibě ušklíbla a usadila se vedle něj. „Dnes večer nepřijdeš o hlavu.“

Byla z ní cítit medovina a maso.

„To jsem rád,“ podotkl Ryuu upřímně. „Pochybovala jsi snad?“

„Jak se to vezme – chtěla jsem si zkusit jít proti vlčímu démonovi,“ svěřila se.

„Takže nešlo o mou hlavu?“

„Tu máš sice hezkou, ale raději se s muži bavím, než abych je připravovala o hlavu.“

Oba se zasmáli.

Zahleděla se na plamen před sebou, kde se opékalo maso. „Děkuji, Ryuu,“ řekla najednou.

Ryuu odtáhl pohár s medovinou od úst. „Za co?“

Mei na něj pohlédla upřímným pohledem, poprvé od chvíle, kdy se k němu přidala. Něčím mu připomínala Tsume. Možná tou oddaností, možná tou nezkrotností, možná tím přísným pohledem a hlasem, ale zároveň srdcem laskavým a otevřeným. „Za naději,“ řekla jen, než vstala ze země a připojila k ostatním hodujícím.

Ryuu ji mlčky sledoval. Jen se usmál pro sebe.

Naději, říkáš?‘ pomyslel si jen.

Vypil zbytek medoviny. Vstal od ohně a šel do svého stanu. Jen ať slaví. Mají na to právo. Takhle hluboko v lese je nikdo nenajde. To, že jim chybí stráž a jeden vůz, si ti hlupáci všimnou určitě až nad ránem. Nebo si toho už možná všimli. Gundry byl přece s nimi. Nemohl usnout při myšlence, že by je Gundry našel a přepadl uprostřed noci, opilé vítězstvím a nepřipravené.

Když konečně usnul, děsila ho jedna noční můra za druhou.

Noční můra o Mistrovi, jehož tělo bylo spáleno v chrámu, spolu s mnoha dalšími.

Noční můra o Melaforovi, který ubližuje Mikaelovi.

Noční můra o Gundrym a zbylých gardistech, jak vraždí jeho spojence.

Nakonec se probudil jen krátce poté, kdy konečně usnul, orosený potem, neschopný se pořádně nadechnout. Když však cítil, že Mikael spí pokojně vedle něj, s rukou pevně svírající tu jeho, jeho srdce se pomalu zklidnilo. Setřel si pot z čela a opatrně se vymanil z jeho sevření. Vyšel ven ze stanu. Pohyboval se tiše. Kontroloval všechny, kteří zde byli. Střežil jejich klidný spánek. On sám však tu noc už oka nezamhouřil. Ještě předtím, než vyšlo slunce, vše potřebné připravil a osedlal jednoho z koňů. Pohladil ho po hlavě a do ucha mu šeptal jejich cestu, aby si zapamatoval, kudy jdou, aby ho v případě nouze dovedl zase zpátky k jeho lidem. Kůň jen odfrkoval a pohoupával hlavou. Ryuu se usmál pro sebe. Jen těžko mu může rozumět.

Ještě zbývala poslední věc, kterou musel udělat.

Vrátil se zpátky do stanu. Sledoval svého spícího milence. Poklekl k němu. Přehodil přes něj kožešinu, která se také nalézala ve zbožím určeném pro vojáky ve válce. Prohrábl mu vlasy a políbil ho na čelo. Jen letmo, aby ho neprobudil. Pohladil ho po tváři a pohrál si s pramenem jeho vlasů mezi prsty. Přivoněl k nim, aby jeho vůni nezapomněl.

„Budu brzo zpátky,“ slíbil do ticha noci, aby nenarušil Mikaelův sen, a vstal.

---

Při východu slunce měl za sebou Ryuu už dlouhou cestu.

Vybral si nejrychlejšího a nejsilnějšího koně. Měl nejdelší cestu ze všech.

Les mu poskytoval úkryt. Sotva ho opustil, musel riskovat dlouhou cestu jen na holé pláni louky. Byl na očích. Případné nebezpečí ale bylo také plně odhaleno.

Jeden pár jasně zelených očí ho na okraji lesa pozoroval. Ta cesta až sem se mu vyplatila. Jeho úsudek ho neklamal. Zarbagos se usmál pro sebe, když se dotkl papíru. Pohlédl na vzniklý obraz na papíře.

‚Naděje prostého lidu - hostitel vlčího démona - Ryuu, neohrožený drak,‘ pomyslel si pro sebe další titulek svých novin a úsměv se mu změnil v nehezký úšklebek. ‚Copak řekneš na tohle, Melafore?‘


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.