První oficiální setkání nedopadlo podle Jupiterovy představy. Ani nepočítal, že Ryuu je ten samý Ryuu, kterého vychovával Uran. Předtím to bylo pískle, nyní to byl dozajista silný muž. Zprávy, které se dostaly do svatyně Nori, byly kusovité a často obsahovaly jen zlomek pravdy. Proto bylo Ryuovo sdělení, že jídlo, které našli připevněné v pytlích na koni, je určené pro místní lidi, pro ně novinkou. O to víc se Jupiter cítil provinilý za to, co udělal. Ryuu nad tím nakonec jen mávl rukou. Jistá satisfakce z jeho strany byla, že ho předtím hravě porazil. Kdyby jeho učni nezasáhli, vše by bylo jinak.

Ve svatyni zůstal přes noc. Mistr Jupiter naléhal až přespříliš, že si přeje odčinit své nerozvážné činy a že aspoň stravou a noclehem trochu smyje svou chybu.

Ryuu se probudil ještě za tmy. Z pokoje se dostal tiše. Osedlal svého koně a byl připravený se potají vypařit, aniž by zanechal zprávu.

„Vždycky odejdeš bez alespoň upozornění?“ slyšel Jupiterův hlas, když se zastavil před bránou. Ryuu se k němu pootočil.

„Pokud bych tady zůstal, způsobil bych vám jen potíže,“ řekl jen.

„Myslíš si, že mou svatyni postihne to, co Uranovu?“ zeptal se Jupiter klidně a přešel k němu. Ryuu mlčel, přestože odpověď na tuto otázku znal až moc dobře. „Nemusíš se obávat. Svou svatyni ochráním bez problémů. Nedovolím, aby si Melafor bral více věcí.“

Nastalo mezi nimi ticho.

„Ryuu,“ oslovil ho Jupiter najednou a zvedl bradu. „Rozhodli jsme se.“

„V čem?“ zeptal se Ryuu jen čistě ze zdvořilosti.

„Počítej s námi.“

„S čím…?“

„Svatyně Nori tobě a tvým lidem bude otevřena. Jsme ochotni ti pomoct. To je rozhodnutí Mistra ze svatyně Nori.“

Slabý úsměv se zjevil na Ryuově tváři. „Je to snad léčka a spolupracuješ s Melaforem?“ zeptal se s lehkostí v hlase.

Jupiter se ušklíbl. „Jenom proto, abych mu mohl pocuchat kožich,“ řekl jen.

Ryuu nasedl na koně a pevně stiskl otěže mezi prsty. „Počítám s vámi,“ dodal nakonec, než koně popohnal kupředu. Zanedlouho zmizel mezi stromy, vyprovázen pohledem Jupitera, který mu v duchu popřál bezpečnou cestu.

Až posléze si Ryuu všiml, že proběhl kolem nějaké osoby skryté mezi stromy. Koně zastavil tak prudce, že div zvíře nespadlo na zem na kluzké trávě. Kůň nesouhlasně zaržál a pohodil hlavou do strany. Ryuu se ohlédl za postavou v kápi, která postupovala k Jupiterově svatyni. Okamžik váhal, než se vydal za onou osobou. Cítil z ní velkou sílu. Rozhodně silnější, než byl Jupiter.

Z koně seskočil a přivázal ho ke stromu, než se rozběhl za tajemným mužem. Nebyl to Jupiterův učeň. Poznával ho. A děsil se zjištění, že je to skutečně Gundry.

Všiml si, že Jupiter zůstal stát na schodech. Stejně tak i zahalený muž se zastavil, když je dělily tři schody. Jupiter shlédl dolů na muže a nakonec sevřel víčka k sobě.

„Co tady děláš?“ zeptal se jen.

Muž shodil kapuci a Ryuu sledoval Gundryho jen kousek od mistra Jupitera.

„Přišel jsem tě varovat,“ řekl Gundry stroze.

„Nemám zájem o tvou ochranu. Mé postavení se nezmění. A stejně tak mysl mých učňů zůstane stejná,“ řekl Jupiter hrdě.

„Melafor svou nabídku ještě nestáhl. Přestaň být pošetilcem a přijmi ji!“

„Aby se ze mě stal králův poslušný pes? Ne, děkuji. Nechci si nechat useknout drápy jako někdo.“

„Bylo to moudré rozhodnutí,“ zavrčel Gundry.

„To, že se z tebe stalo krotké kotě, protože sis naivně myslel, že něco změníš?“ zeptal se mistr pokojně, než rázně zvýšil hlas: „Jasně jsem ti říkal, co se stalo Uranovi! Král nás nikdy nepřijme! Pokud se staneš jeho loutkou, budiž – dostaneš o pár let života navíc! Až se mu přestaneš hodit, zabije tě, jako všechny ostatní! I Melafor brzy přijde o svá privilegia, až král procitne!“

Ano – Gundry pocházel ze svatyně Nori. Byl vycvičen mistrem Jupiterem. To, že oba měli levhartího démona, čistě dokazovalo jejich rodinnou příslušnost. Vzdálený strýc však tohohle muže zavrhl, protože se odvrátil od toho, co měl ctít, a vybral si raději pohodlný život v hradě, jako poslušné kotě bez drápů a vlastní mysli. Jupiter však netušil, že Gundry se rozhodoval nejdříve kvůli muži, ke kterému cítil silné pocity a posléze kvůli ochraně své rodiny. I kdyby nyní dostal šanci si zvolit znovu, zůstal by v hradě. I kdyby ho jeho mistr měl vidět pouze jako tupou ovci, která následuje stádo.

Gundry nereagoval na pravdivá slova, která na něj jeho mistr doslova plival. Otočil se k němu zády a pohlédl směrem k Ryuovi. Ryuu si jen pomyslel, že o něm nejspíš věděl celou dobu, protože se nezdál být překvapený.

„Neptun se podřídil a získal svá vlastní privilegia. Nemusí se bát o svůj život ani o životy svých učňů. Stejně tak Venuše chrání svou svatyni tou nejlepší možnou metodou. Je to poslední nabídka. Važ si jí,“ řekl chladně, než se k němu otočil, oči mu jasně svítily. Dodal: „Další nabídka už nebude. Poté přijde jen armáda.“

Více už neřekl ani jeden z nich.

Žádná slova rozloučení nebo rodinné provokování.

Už nic.

Gundry prošel kolem Ryua, předstírajíc, že o něm neví. Moc dobře však věděl, že se mladý muž nachází zrovna zde, tak blízko něj. Minuli se předtím. Ale i předtím ho ignoroval. Nebyl tady, aby bojoval. Přišel jen varovat svou rodinu. Pokud ten zabedněnec bude souhlasit, bude si moci oddychnout. Jenže moc dobře věděl, že Jupiter je příliš hrdý stařec na to, aby poslechl mladé pískle, jako je on.

Ryuu sledoval, jak hostitel levhartího démona, velitel královské gardy, mizel mezi stromy, zatímco slunce stíhalo jeho stín.

---

Mikael stál na kopci a zkoumal mapu ve svých rukách.

Přemýšlel, která cesta by ho dostala rychleji na jeho předposlední bod. Zda má jít oklikou a zůstat neviděn, nebo to má risknout a jít přes území, které obývá mistr s rysím démonem v sobě. Slyšel o Plutonovi hodně, když byl ještě ve hradě v blízkosti Melafora. Neútočil, ale uměl se obstojně bránit. Chtěl dožít svůj život pokojně a bez problémů. Ale také slyšel, že kdokoli, kdo vstoupí na jeho území bez pozvání, chladnokrevně odpraví jeho učni. Kostry pověšené na stromech v dálce hlavou dolů tomu byly důkazem.

Pokud půjde oklikou, zabere mu cesta minimálně další dva dny. A musí myslet na svého koně – musí mu dát čas, aby si také odpočinul.

Váhal – má riskovat nebo raději obětuje trochu času a ujistí se, že vyvázne v bezpečí? Nemá ochranu sokolího démona, jen je jeho prokletým vlastníkem. Pokud by přišlo na boj, s hostitelem rysího démona, muže zkušeného časem, by jistě neporazil. Ani s pomocí sokolího démona (kdyby se uráčil na něj alespoň promluvit).

Rozhlédl se po poli před lesem, které se začínalo pomalu barvit do lákavé, zlaté barvy. Složil mapu a uložil ji do vnitřní strany hábitu. Prolistoval si svůj deník, připsal pár poznámek, než ho opět schoval a koně popohnal kupředu.

Nezbývá mu nic jiného, než jít okolo.

---

Vstoupil do lesa, který mu poskytl úkryt. Větvemi profukoval teplý vítr z jihu, nesouc v sobě i vůni lahodného jídla. Ve svatyni se vařilo jídlo. Mikaelův žaludek se tiše ozval. Na jídlo, které vezl lidem z království, nesáhl. Přestože ho zmítaly hlad i žízeň, snažil se vydržet. Ale ta svůdná vůně čerstvě upečeného chleba a sladkých koláčů ho lákala. V ústech se mu tvořily sliny a mysl mu vytvářela obrazy, které pro hladového mladíka byly utrpením. Snad jen kousek chleba si může ukousnout… Zastavil svou ruku těsně před pytlem a zakroutil hlavou. Přiměl koně změnit trochu směr a pevně semkl víčka k sobě.

‚Ignoruj to,‘ říkal si v duchu.

Vůně však byla o to silnější, svůdnější a prázdný žaludek se ozýval s o to větší vervou. Mikael zaúpěl a popohnal koně kupředu, aby zmizeli z tohoto lesa, daleko od prokleté svatyně, která ho svými vůněmi vybízela, aby se k nim stavil na čaj a koláč. Stěží polykal sliny.

---

Mikael nebyl nikdy šťastnější, že vidí pochodně, které nesli stráže stojící před vesnicí. Vítězoslavně se usmál. Konečně další část břemene ze sebe sundá, další část lákavého jídla přijde na své místo. Menší pokušení pro něj. Uviděl svou spojku, ženu zahalenou do šedého pláště na okraji vesnice, a vydal se k ní. Předal jí pytel a optal se, zda to unese. Žena přikývla a zeširoka se usmála. Vypadala křehce, ale když Mikael viděl, s jakou silou si hodila pytel bezstarostně na záda a hrdě kráčela vpřed, nepochyboval, že nepotřebuje pomoc. Pohlédl na nebe, které ze severu přinášelo šedé mraky. Blížila se bouřka a nejspíš i vichřice. Možná, že by zde měl přespat… Svůj nápad hned zavrhl a tahal svého koně kupředu. Zvíře bouři vycítilo a nesouhlasilo s jeho rozhodnutím. Vzpínal se po celou cestu od vesnice a jednou mu dokonce i utekl. Ne moc daleko, ale i to bylo zdržení.

Mikael ho podrbal na hlavě a pohlédl na skálu, kterou museli překonat, aby si cestu zkrátili o několik dní. Mezitím se kůň pustil do čerstvé trávy.

„Mohu se na tebe spolehnout?“ zeptal se s úsměvem.

Kůň pohodil hlavou do stran a pokračoval v jídle. Mikaelův úsměv trochu povadl a povzdychl si. Usadil se na zem a čekal, až kůň přestane být tvrdohlavý. Prolistoval svým deníkem. Na posledních stránkách se uculil. Vzpomínka na Ryua ho zahřála. Obraz spícího hostitele vlčího démona mu alespoň trochu pomohl a uklidnil ho, že to, co dělá, má smysl.

Nelíbilo se mu však, že to Melafor i král nechávají být. Zatím.

Král je na cestách. A dozvěděl se to Melafor už nebo to před ním tají? Uvědomili si to stráže a Gundry? Určitě… Ti dva, které nezabili, to určitě museli nahlásit. A v počtu jim to také nemůže sedět. Tak proč měl Mikael pocit, jakoby tahle krádež ve skutečnosti nic neznamenala?

Přejel prsty po Ryuově kresbě. Netrvalo dlouho a rozhodl se nakreslit i koně, který pořád trucoval a odmítal ho poslouchat.

„Tak co?“ zeptal se ho, když se kůň na něj přímo podíval a popošel k němu. „Vyrazíme?“

Kůň zastříhal ušima a pohlédl stranou.

Poté i Mikael slyšel tichý hluk chrastění listí a praskání větví. Pohlédl stranou. V dálce spatřil několik postav, které držely pochodně. Nemusel hádat příliš dlouho, kdo se rozhodl ho poctít návštěvou. Prudce vstal, naskočil na koně a i přes jeho hlasitý nesouhlas ho přinutil, aby se rozběhl pryč.

K jeho štěstí se byl svých pronásledovatelů schopný zbavit během pár minut. I protestujícího koně nakonec nějak přiměl ke spolupráci.

„Jsi vážně tvrdohlavé zvíře,“ usoudil nahlas.

Kůň pohodil hlavou do stran na nesouhlas a Mikael se zasmál.

Pohlédl na hrozivé skály před sebou. Za nimi leželo už jen pár vesnic, ke kterým by se měly zásoby dostat. Prohlédl si mapu. Skrz skály by se čistě teoreticky mohl dostat během jednoho dne. Skály v sobě skrývaly cestu, kterou využívali obchodníci k přepravě svých vozů do vzdálenějších vesnic. Díky Oogimu měl Mikael na mapě nakreslenou černou linku, kterou se měl držet, aby šel tou nejkratší cestou. Varoval ho, že to bude strmá cesta a že neručí za její stav. Takže možná země bude poměrně nespolehlivá.

Nemá čas na to, aby váhal.

Složil mapu a opláchl si obličej ve vodě. Rozhodl se, že noc ještě přečká zde a brzy ráno se vydá dál.

K jeho smůle se probudil už za jasného dne. Kůň kolem něj spokojeně jedl a probudil ho jenom proto, že do něj hlavou vrazil, aby mu uhnul z místa, kde byla lepší tráva. Nakonec jen ohrnul pysky nad proleželou trávou a o pár kroků dál se pustil do jiné části trávy. Michael dlouze zívl a opláchl si obličej. Až poté se zalekl, že už je jasný den.

‚Tohle mi tak scházelo,‘ pomyslel si pohoršeně a se zamračením pohlédl na koně, který si pochutnával na své snídani a obědu v jednom. „Asi se hodně bavíš, co?“ zabrblal jeho směrem.

Zaržání mu bylo odpovědí.

„Nejsi kůň, ale osel,“ dodal po chvíli.

Následně slyšel zvuky kopyt, které šlapaly po kameni k němu. Než se nadál, kůň ho hlavou žduchnul a on skončil ve vodě. Kůň hrdě zvedl hlavu a odfrkl si.

‚Kdybych tě nepotřeboval, tak bych tě nechal o hladu,‘ pomyslel si Mikael otráveně, když vylezl z vody. Doslova slyšel, jak se mu kůň svým ržáním vysmívá. Vymačkal ze svého hábitu tolik vody, kolik jen šlo. Popadl koňovu ohlávku a táhl ho kupředu i přes jeho protest. „Nemáme čas!“ připomněl mu zle. Ještě nikdy nepotkal tak temperamentního koně.

Když na něj nasedl, div ho kůň rovnou nevyhodil ze sedla, jak začal poskakovat. Byl to boj, ale nakonec se přeci jenom vydali tím směrem, kterým měli.

„Připomeň mi, že ti příště nemám dávat mrkev,“ prskal Mikael otráveně. Kůň si jen odfrkl a házel s hlavou ze strany na stranu. ‚To jsem to dopadl – dohaduji se tady s koněm,‘ pomyslel si Mikael a povzdychl si.

---

Na rozdíl od Mikaela měl Ryuu zbytek cesty poklidný.

Ostatní vesnice a města zvládl bez větších problémů. Spojky ho už vyhlížely dopředu, mávaly na něj nebo posílaly skrytá znamení, aby si jich ihned všiml. Buď se jednalo o normální spojku, která si přišla pro jídlo, nebo to byla spojka, která mu usilovala o život, nebo si dokonce vzala pár gardistů, aby ji chránili a na hostitele vlčího démona zaútočili.

V jednom městě nechal koni prohlédnout kopyta, protože mu připadalo, že neběží tak rychle a že kulhá. Jeho instinkt ho neklamal. Nechal mu zhotovit nové podkovy. Nabídku kováře, že mu dá i nové sedlo za patnáct zlatých, odmítl.

„Bude pro koňův hřbet pohodlnější a nebude ho tolik tlačit,“ snažil se smlouvat.

„Ne, děkuji,“ rozhodl Ryuu rázně, skrývaje většinu své tváře pod límcem kabátu.

„Tak aspoň nějakou stravu pro vás, pane.“

„Ne, mám naspěch.“

„Kam míříte, pane, smím-li se zeptat?“

„Za rodinou,“ zalhal Ryuu.

Když se někdo začne vyptávat, většinou to není jen zvědavost. Aby prodal informace do tisku nebo králi, nepotřeboval. Raději, ať ho má za obyčejného pocestného. Ať si ho nikdo nespojuje s tímto místem. Nerad by viděl, aby lehlo popelem jako Karmina předtím. Zaplatil muži smluvenou cenu a podrbal koně na hlavě. Přiměl ho k několika krokům, aby se ujistil, že muž odvedl dobrou práci.

„Nemusíte pochybovat o mé práci, pane. Tady i v ostatních městech jsem vyhlášený pro své podkovy,“ ušklíbl se muž hrdě.

Ryuu jen věnoval tichý pohled. „Nejsi vyhlášený i pro něco jiného?“

„Možná i pro mé informace,“ mrkl na něj muž laškovně.

„Například?“

„Tady v poměrně odlehlém místě si jen stěží zjistíte něco z královského hradu. Ale já mám spojku, která mi pravidelně donáší informace. Tak co, pane? Měl byste zájem?“

„Je mi líto, ale klepy mě nezajímají,“ odvětil Ryuu upřímně.

„To nejsou klepy, pane,“ usmál se muž, než nabral do svých velkých plic hromadu vzduchu a foukl na skomírající oheň, který se hned rozhořel. „Své spojce věřím, protože krátce poté se ukáže, že má pravdu. Třeba v novinách. Mohu vám klidně dát pár rad zadarmo, protože se mi jevíte jako sympaťák.“

‚O tom pochybuji,‘ pomyslel si Ryuu, ale mlčel. „Možná někdy jindy,“ pravil nakonec.

„Píšu si,“ ušklíbl si muž, „i když psát neumím…“

Ryuu jen kývl na pozdrav, než nasedl na koně a popohnal ho kupředu. Už mu zbývalo jenom pár vesnic a měst. I ostatní by se měli pomalu vracet. Nemá žádný způsob, jak by se s nimi spojil, ale rozdělili si města tak, aby se časově byli schopni znovu vrátit ve skoro stejný čas. Tábor nechali v rukou lidu. Všichni tři znamenali v očích lidí jakési vyšší celky, i když tomu ani jeden z nich moc nevěřil. Ryuu mohl jen doufat, že se nic hrozného za dobu jejich nepřítomnosti nestalo.

‚Třeba jen pijí a oslavují,‘ napadlo ho a pousmál se.

To by i sedělo…

---

Mikael se proplétal úzkou chodbou skrz skálu a tahal koně za sebou, uklidňoval ho, někdy mu nadával do tvrdohlavců, jindy ho zase zastavoval, aby ještě nikam nešel, občas kůň protestně ulehl na zem a odmítal se hnout z místa. Úzké uličky, kterými se sotva dokázali proplést, Mikaela přiváděly k myšlenkám, jak se zde mohl protáhnout celý vůz tažený párem koní, když měl sám problém s koněm dostat skrz. V Agrevii se často říkalo, že skály žijí svůj vlastní život. Ačkoliv to lidi nevidí, hýbou se, dýchají, žijí. Proto, když někdo tvrdí, že se ze skal sotva dostal živý, mluví pravdu. Skály ho chtěly pohltit - samy se pohnuly tak, aby ho v sobě uvěznily, protože buď objevil jejich tajemství, nebo je vyrušil z poklidného spánku. Byly to ale jen báchorky.

Slyšel tekoucí vodu.

Zastavil koně, aby dopřál trochu odpočinku, a sám se vydal k okraji skály, aby pohlédl dolů do černočerné tmy. Odtam slyšel vodu proudit. Na mapě však řeka ani jezero nebyly zaznačeny. Že by skály skutečně žily vlastní život a vodu zde nechaly dobrovolně proudit jen před pár lety?

Zahleděl se do dálky na krajinu, která ho ještě očekávala.

Vítr mu prohrábl vlasy.

‚Už to skoro bude,‘ pomyslel si.

„Ani se nehni!“ slyšel najednou nějaký prudký hlas a zpozorněl. Tělo mu ztuhlo. Vždyť ho nikdo nepronásledoval. Nikoho neslyšel přicházet.

Tak jakto…?

Chtěl se otočit, ale…

„Říkal jsem, aby ses nehýbal!“ ozval se hlas, který moc dobře poznával. Mladý hlas. Ten mladík, kterého nechali onu noc přežít. Slyšel jeho nejistý krok. Trochu pohnul hlavou, ale slyšel nabíjení zbraně. „Něco jsem řekl,“ slyšel třesoucí se hlas. „M-Mám zbraň a nebojím se ji použít!“

Mikael se nehýbal, jak mu bylo řečeno.

„Dej ruce za hlavu, ať je vidím!“ ozval se mladík znovu. Ruce se mu třásly, když svíral zbraň, jejíž hlaveň mířila k zemi. Aby uživil rodinu, přidal se ke královské gardě, přestože s jejich metodami nesouhlasil. Za neúspěch při hlídání zboží byl potrestán. Bylo mu přiděleno potupné hlídání skály před pašeráky nebo případnými uprchlíky. Celou dobu tady byl a vyčkával, aniž by tušil na co. A nyní se mu to povedlo! Překupník! Určitě je to překupník! Nebo zloděj! Kde jinde by sebral tolik jídla, že ano? „To je rozkaz!“ dodal, snaže se, aby jeho hlas zněl přísně.

Mikael nejistě polkl. Ruku, kterou měl v kapse, něco pevně sevřel.

Očima pohlédl za sebe. Poznával ho. Byl to skutečně on. Ještě chvíli váhal, než ruce za hlavu skutečně dal.

Slyšel, jak si mladík oddychl. Posléze jeho opatrné kroky, které se blížily k němu.

Mikael pevně svíral malou dýku mezi prsty, div si neprořízl pokožku. Teď jen musí počkat, až k němu přijde a…

A co?

Dokáže zranit, zabít člověka?

Celé tělo mu ztuhlo… Je to jen mladý muž, který následuje vizi. Stejně jako on. Jen má rozkazy, které musí splnit.

Pootočil k němu hlavu.

„Říkal jsem, abys-!“ začal mladík, než zpozorněl. Po chvíli vykulil oči a zaraženě Mikaela sledoval, který byl stejně zmatený jako on. Nyní v uniformě ho poznával až příliš dokonale. „Pane Mikaeli,“ zašeptal mladík a nenacházel jiných slov.

Chvíli na sebe jen tiše hleděli.

Vyrušilo je až zaržání koně, který byl něčím polekán.

„Co se děje, Benji? Kdo je to?“ slyšeli Mikael a mladík další hlasy.

Mladík se s vystrašeným pohledem ohlédl za sebe.

Viděl další gardisty, kteří se snažili uklidnit koně a dva mířili k nim.

Pohlédl na Mikaela.

Mikael si až posléze všiml dalších gardistů.

Nadechoval se, že něco řekne.

Třeba něco v tom smyslu, že je obchodník a ztratil se.

To už ho však mladík žduchl vší silou a shodil ho ze skály.

Mikael k němu zmateně naposledy vzhlédl, když jeho dýka líbezně zacinkala o zem, protože ji upustil.

Mladík se smutně usmál a jeho rty zformovaly nějaká slova.

Mikael k němu nadějně natáhl ruku, přestože věděl, že ho nechytne.

‚Jak ubohé,‘ slyšel něčí výsměšný hlas a zpozorněl.

Ten hlas už předtím někdy slyšel…

Jeho ruka hmátla do prázdna, když se snažil zachytit o okraj.

‚Takhle snadno zemřeš…‘ dodal hlas.

Po chvíli Mikael zmizel dole v temnotě skal.