Oogi vše vystrašeně sledoval. Už viděl, jak meč seká přes Ryuovo maso a bere mu ruku nebo rovnou život, jenom kvůli němu. Překvapilo ho ale, když se mezi Ryua a Gundryho vměstnal ještě Mikael a díky ukradenému meči ten Gundryho zastavil. Rozkročil se a zapřel se, aby čepeli zabránil v dalším pohybu.

Gundryho pohled padl na Mikaela, ale nic neřekl. Po chvíli se rychle beze slova vzdálil, jinak by ho jistě šípy jeho vlastních vojáků zasáhly. To Mei reagovala pohotově s ostatními rebely, kteří sebrali strážím luky a šípy. Než se Gundry však stihl vrátit na své místo, prchali už rebelové mimo jeho dosah. Gundry nebezpečně zavrčel a stiskl pevně ruce v pěst. Dělali si z nich blázny. Z Melafora. Z krále. Z Gundryho. Z vojska. Ze všech…

„Všichni zemřete na hranici,“ slíbil jim zlým hlasem.

---

V táboře se opět slavilo.

Přestože několik lidí tentokrát ztratili, uctili jejich památku pořádnými loky vína. Jen jejich ženy a děti truchlily. A proklínaly Ryua. Ryuu jejich nadávky tiše přijímal. Měly na to právo. Jasně jim řekl, že je ochrání, a zklamal. Měli právo ho zabít. Tak zněla dohoda. Měl na rukách krev lidí, které mohl ochránit.

Překvapilo ho však, jak Mei snadno uklidnila rozzuřené ženy.

„Vaši muži padli za to, co věřili! Nedopusťte, aby jejich smrt byla zbytečná!“ zvolala tu noc. Morálka nepovadla, jen se zvýšila. Další oběť pro království. Pro hloupého, slabého krále, kterého lid začínal opravdu nenávidět. Další vražda, ze které budou vojáci omluveni.

---

Ne všichni.

Když se Gundry vracel s prázdnými vozy zpět do Agreviy, v hlavě mu zněla jeho vlastní pošetilá slova. Melafor se o tom dozvěděl ještě toho večera… Musel mu poslat zprávu. Tak zněla dohoda. Chvástal se, že to zvládne bez ztrát - a osud se mu vysmál.

Slyšel šepoty za svým hřbetem, když šel vepředu. Nemusel ani vnímat slova, aby věděl, o čem si špitají muži za jeho zády. Vzhlíželi k němu, ale nyní byla jeho slova bláhová. Čeká ho trest nebo smrt. Je jen člověk. Dá se nahradit. Jen jeden z mnoha dalších vojáků, kteří čekají, až jim do rukou padne zrovna jeho démon a oni se vyšplhají na jeho místo.

Brána se před nimi otevřela a lidé stáli hned za ní a vítali je, házeli do vzduchu první jarní kvítí a provolávali slávu. Gundry však hleděl prázdným pohledem do země.

Podruhé zklamal.

Kdyby se nechvástal, nic by se nestalo.

Když jeho kůň zastavil a on konečně vzhlédl, střetl se hned s pohledem Melafora, který se však přívětivě usmíval. Sevřel otěže pevně mezi prsty. Slyšel hlas své ženy a dětí a ohlédl se za ním. Jeho rodina běžela skrz dav k němu. Melafor sledoval dojemnou scénu uprostřed nádvoří, stejně jako ostatní lidi, kteří učinili stejně nechutné věci, jako Gundryho blízcí. Tohle sledovat nepotřeboval.

Přesto se usmíval.

Nemohl jít do boje. Nemohl zabíjet nepřátele svého milence. Musel být tady. Jako poslušný pes. Ano, slyšel řeči, které se nesly v podhradí, byť skrze zavřená ústa. Ale nevšímal si jich. Až nastane správný čas, král ho pustí. Vypustí šelmu, která nyní pokojně spí a dohlíží na pořádek zde. Věděl to. Otočil se a vzhlédl k balkónu, ze kterého na něj shlížel král. Pojila je dlouhá minulost, aby oba věděli, na co ten druhý myslel.

„Pane Melafore,“ slyšel Gundryho hlas a odvrátil pohled od krále. Otočil hlavu a klidným pohledem sledoval Gundryho.

Ten chvíli váhal, než poklekl na jedno koleno.

Melafor se na něj nyní díval spatra, ale ne pohrdavě.

„Hlásím, že jsem neuspěl,“ řekl Gundry krátce. Není třeba formalit. Věděl, co ho čeká. A přijal svůj osud, ať už bude jakýkoliv.

Melafor však mlčel a pomohl mu vstát. „Nech lid, ať se baví,“ usmál se najednou a položil mu ruku na rameno. „Tyhle drobnosti vyřešíme později,“ dodal.

„Rozumím, pane Melafore,“ odvětil Gundry po chvíli ticha. Ruka na jeho rameni ho tížila a přitom příjemně hřála. Zatoužil, aby na jeho rameni spočinula alespoň o pár vteřin déle, než ji jeho velitel sňal a prošel kolem něj. Byl jen stín. Spíš jen sloupem, který Melafor neviděl. Sklopil zahanbeně zrak. Zklamal ho. Chvástal se, a přesto zklamal. Sevřel ruce pevně v pěst. Nakonec hrdě vzhlédl. Ať už jeho trest bude jakýkoliv… přijme ho s hrdostí. Kolik posledních hodin smí strávit se svou rodinou?

---

„Nechoď!“ prosila ho zoufalým hlasem, když ho držela za paži. „Gundry, prosím…“

Její manžel se na ni ani nepodíval. Byla to otázka cti. Dal mu své slovo a zklamal. Byl s tím smířený. Pohlédl na svou ženu a pohladil ji po tváři.

„Buď silná,“ řekl jen, než se jí vysmekl ze sevření. Co by to byl za muže, aby ho bránila jeho vlastní žena? Když slunce sestoupilo z oblohy, vyšel ze svého domu a mířil k hlavní bráně hradu.

Slyšel šepoty lidí kolem.

‚Zmlkněte,‘ pomyslel si unaveně.

Věděl, že neuspěl. Nepotřeboval to ještě slyšet v tichých ozvěnách od jiných.

---

Zastavil se před bránou do hradu, kterou střežili dva hostitelé démonů. Liščích démonů.

‚Společníci Neptuna,‘ pomyslel si Gundry jen, když kolem nich prošel. ‚Dokázal si zařídit bezpečí pro svou svatyni tím, že se podřídil a své silné společníky dosadil zde na hrad, jako Melaforovy loutky. Nechápu, proč Melafor tehdy souhlasil, že nechá na pokoji i jeho bratra. Stačila jenom chvíle a obě svatyně by mohly hořet…‘

Zastavil se na pátém schodu při vzpomínce na Jupiterovu svatyni.

‚Je to jen starý, tvrdohlavý dědek!‘ pomyslel si vztekle a pokračoval kupředu. ‚Neví, kdy má mlčet a podřídit se!‘

Po chvíli zůstal stát před obřími dveřmi, které vedly do Melaforova pokoje. Nejednou jimi prošel, nyní však každý krok byl těžší a těžší. Bez zaklepání vstoupil dovnitř. Viděl ho, jak stojí na balkóně. Do pokoje profukoval teplý jarní vánek. Pohlédl na jeho stůl. Je zavalený prací, nespí a musí hlídat několik míst najednou. A když mu svěřil tuhle práci, zklamal ho. Zavřel oči a čekal, až si ho Melafor všimne. Přesněji řečeno - až mu věnuje tu trochu svého drahocenného času.

Když se nic nedělo, váhavě se vydal k němu na balkón. Slunce zapadalo. Zahleděl se do dálky, kam hleděl i Melafor. Poslední dny byl neobvykle tichý a klidný. To jen dokazovalo, jak vysilující pro něj současná situace musí být. Ani po králově boku tolik nebýval jako před pár dny. Král? K čertu s králem! Nyní je tady s ním on… Tak blízko, a přesto tak daleko. Na dosah ruky a přitom tak vzdálený. Stačí se ho jen dotknout, možná třeba procitne. Pár centimetrů od jeho ramene však ruku sevřel v pěst a semknul víčka k sobě. Nesmí… Stáhl ruku zase zpátky a vyrovnal záda. Je voják, co musí poslouchat. Skrývá city, které nesmí nikdy vyjít na povrch. Melafor patří královi, král patří Melaforovi. Gundryho cit k němu nikdy nepronikne. Král je jeho partnerem. Vždycky byl. Hleděl na záda muže, kterého si přál alespoň jen na pár vteřin vlastnit. Nikoliv sobecky, ale…

Jak vyjádřit city, ve kterých je i sám Gundry zmatený?

Melafor o Gundrym věděl od samotného počátku. Hleděl do dálky, kde viděl stoupající dým. Ti červi pořád slaví a vysmívají se jemu, královi a strážím. Zuřil pochopitelně. Přiměli, aby začal pochybovat o vlastních mužích. Především o Gundrym, který si své místo právem zasloužil. Byl to schopný muž, jen je podcenil.

Stáli v tichosti několik minut.

„Následuj mě,“ zazněl konečně Melaforův rozkaz, když kolem něj bez povšimnutí prošel. Gundry na něj upíral své modrozelené oči. Snad toužil, aby se zlatavé setkaly s těmi jeho. Tak jako vždycky. Nic se ale nezměnilo. Ani ten lhostejný, chladný nebo naštvaný pohled si od Melafora nevysloužil. Přivezli s sebou zraněné rebely, ale ti mlčeli. Budou mlčet. Raději si ukousnou jazyky, než aby promluvili. Věděl to. Nyní to však nebylo podstatné. Otočil se na patě a tiše Melafora následoval.

Tento trest očekával.

Za vlastní troufalost se musí vždycky platit.

---

Melafor se opřel o stěnu a sledoval velitele druhé jednotky, jak si sundává uniformu. Kdyby ji roztrhl nebo zašpinil, musel by si ji dát zašít. Proto ji raději sundá a přijme trest přímo na tělo. Gundryho často netrestal, ale tohle udělal pokaždé, když se mu štěstí vyhnulo a on měl dostat nějaký trest. Zpozorněl, když mu předal nějaký papír. Zvědavě ho vzal, přečetl a poté odložil stranou. Pohledem opět zavadil o tělo muže, který byl v armádě skoro hned pod ním. Muži ho respektovali, lidé ho milovali. Nebyl stvůra jako Melafor. Byť v něm dřímal levhartí démon, uměl ho ovládat dokonale ve svůj prospěch. Sledoval, jak se usadil na paty a narovnal záda. Seděl jen ve spodním prádle, které se táhlo od pasu až pár centimetrů nad kolena. Přestože zde ve vězení bylo chladno, Gundry se ani nepohnul a vyčkával na svůj trest.

Z vedlejších místností se ozýval křik, když stráže mučili rebely, aby z nich dostali pár slov, klidně i násilím.

Křik však Gundryho nerozhodil. Upřeně se díval před sebe a čekal.

„Uvědomuješ si, proč jsi tady?“ ozval se Melafůrov tichý hlas.

„Ano, pane,“ odvětil Gundry poslušně.

„Jaká jsou pravidla?“

„Nebrat démonovi sílu v průběhu trestu.“

Melafor se zastavil za ním a sledoval ho spatra. Muž se však ani neohlédl a vyčkával. Gundry uměl rozlišit chvíli, kdy by prahl po něčem podobném, jen za jiných podmínek. Nyní zde seděl jako odsouzenec, který čekal na trest. „Správně,“ ozval se Melafor a očima sjel po jeho skoro nahém těle. Stejně jako Gundry i Melafor uměl rozlišit tresty. Jak pro nahodilé zajatce, vrahy nebo právě tresty kázeňské pro vojáky.

Nebude po Gundrym vyžadovat, aby sténal slastí jako jiní, když je mučí. Tohle je trest, při kterém by si měl uvědomit svou vlastní chybu. A bolest je nejlepší možné řešení. Byť se jedná o schopného muže Gundryho formátu, byl to on, kdo se předtím chvástal.

Nezeptal se, zda je připravený.

Zvuk biče prosvištěl vzduchem. Ostrá bolest projela Gundryho zády. On jen svraštil obočí a znovu narovnal záda.

„Jeden,“ začal počítat.

Melafor přimhouřil oči a znovu se rozmáchl bičem. Chtěl jen po mrzkých vojácích, kteří dělají zbytečné chyby, aby počítali vlastní rány. Nechtěl, aby se i velitel snižoval na jejich úroveň. Na druhou stranu - velitel by měl jít příkladem pro své muže, ne?

Gundryho hlas se ani jednou neotřásl nebo nezadrhl, ať už schytal rány v jiných intervalech nebo v pořád stejných.

Oddanost a hrdost tohohle muže Melafora vždycky překvapovala. Poslouchal jeho hlas, který zněl pořád pevně. Správný vůdce královské jednotky. Byť se mu kůže na zádech už rozedřela a on nyní krvácel, pořád seděl s hrdě vypnutými zády a hlavou vztyčenou. Prokletí velitele královské jednotky. U vojáků se na to příliš nehledí, ale velitel nesmí sklonit hlavu v průběhu trestu, nesmí odpadnout, dokud jeho trest není dokončen, nesmí si stěžovat ani žádat o mírnější trest. Gundry ani nepotřeboval - Melafor ho trestal teprve podruhé od doby, kdy ho na ono místo dosadil po předešlém veliteli. První trest byl, když nebyl schopný zabránit velké ztrátě vojáků, když útočili na jednu ze svatyň. Ale to bylo očekávatelné. Byla to jeho první mise. Všichni věděli, že selže. Vrátil se jen se třemi vojáky a zprávou, že Plutonovu svatyni nebyl schopný zničit.

Bič se znovu otřel o rozedřené maso a okusil sladkou krev hostitele levhartího démona. Melafor konečně slyšel alespoň tichou odezvu. Polknutý výkřik nebo snad sten? Pohlédl na krev na biči a na rozdrásaná záda muže, který oznámil další číslo. Dvacet devět. Neměl náladu ho trestat. V tomhle případě by netrestal nikoho. Byla to chyba jich všech, že rebely podcenili. Ale zákon je zákon. Na někoho se musí svalit vina.

„Třicet,“ počítal Gundry dál, když se ho bič dotkl zezadu na krku.

„To už by stačilo,“ ozval se Melafor. Nechtěl toho muže dál zraňovat. Pokud by je někdo napadl, potřebuje ho v plné síle, ne zmrzačeného.

„Zákony Agreviy hovoří jasně,“ zastavil ho velitel druhé královsky jednotky pevně a odvážil se na něj pohlédnout s pevným pohledem v očích: „Trest neskončí, dokud trestaný neodpadne.“

Melafor se mu zahleděl do odhodlaných očí. „Raději budu mít po boku schopného muže než zmrzačeného hlupáka,“ pravil.

„Prosím, pane Melafore,“ sklonil Gundry hlavu, „nedovolte, aby o vás lidi šířili klepy.“

Melafor na něj chladně hleděl. Copak ten muž chce raději zemřít, aby ochránil jeho pověst? Už tak ho lidi nenávidí. Nic by se nezměnilo, když by ho nenáviděli o trochu víc. Pevně sevřel koženou rukojeť biče mezi prsty. Proč se tak moc stará? Měl by přece poděkovat, vstát a odejít. Tak proč…?

„Pane Melafore!“ slyšel najednou něčí hlas a pohlédl očima stranou.

‚Štěstí přeje všem, Gundry. I tobě, jak je vidět,‘ pomyslel si jen a odložil bič na stůl, odkud si vzal i papír, který tam Gundry předtím dal. „Co se děje?“ zeptal se vojáka, který vtrhl do místnosti zadýchaně.

„Pane Melafore!“ řekl muž bez dechu. „Král-…!“

Dál nemusel pokračovat. Melafor moc dobře věděl, co se děje.

Gundry váhavě k Melaforovi vzhlédl. „Můžeš jít, trest skončil,“ rozhodl pokojným hlasem Melafor a vydal se k odchodu. Slyšel jen, jak se Gundry prudce zvedl. „Je jaro,“ řekl jen, než odešel.

A Gundry pochopil.

Jen sklopil zrak a pouklonil se. Pak stiskl zuby vztekle k sobě. „Už zase… Už zase… Už zase! Proč…?“ zavrčel zlostně a oči ho začaly štípat.

Slzy si velitel druhé královské jednotky připustit nemohl.

Bolest necítil. Jen srdce mu krvácelo.

Sklonil hlavu k zemi, aby mu voják do tváře neviděl.

‚Proč vždycky za ním musíš běžet… Melafore?‘ pomyslel si zlomeně.

Dokonce i nyní vlk běhá za obyčejným člověkem, aniž by dobojoval s levhartem, aby neurazil jeho čest.

Na jaře roku 1013 zemřel předešlý král Agrevie. A mladého krále každé jaro postihují noční můry horší, než si dovedete představit.

Byť ho nezabil vlastníma rukama, obraz nenáviděného otce ho stíhá noc co noc po celé jaro.

Křik ze spánku, pláč, strach ze všech, zapírání věcí, které se ani nestaly (nebo o nich věděl jen král a králova představivost), frustrace, vztek, neovladatelná zoufalost, deprese… a plno dalších symptomů, které se opakují každé jaro.

Jen Melafor je schopný utišit rozrušeného krále.

Krále slabocha.

Vystoupal po schodech vzhůru a zastavil se před honosnými dveřmi královské ložnice.

Když zaslechl sténající, zoufalý hlas svého partnera, vpadl do jeho ložnice a rychlým krokem přešel k jeho lůžku, odháněje stráže jedním rázným rozkazem. Sledoval křičícího krále, který se držel za hlavu, trhal si vlasy a kroutil hlavou do stran.

„Zmizte!“ zahřměl Melaforův rozzuřený hlas královskou ložnicí a stráže a sluhové rychle

prchali pryč. Pohlédl na trpícího krále. Zamračil se, poklekl na jedno koleno a stiskl mu obě zápěstí.

„Ne!“ vyhrkl král polekaně, nepoznávaje svého partnera a chtěl se odtáhnout.

„Můj pane,“ oslovil ho Melafor něžně.

„Ne!“

„Agsire!“ řekl jeho jméno rázně a král se konečně zarazil. Prázdným pohledem se díval před sebe, ruce se mu třepaly. Už to byl celý rok, kdy mu někdo řekl jeho vlastním jménem. Jménem, které tolik nenáviděl. Jménem, které vybral jeho otec, které se tolik podobalo tomu otcovu… „Agsire…“ řekl Melafor znovu a něžně mu přejel po tváři rukou. „Co je dnes za den?“

Král se díval mlčky, tupě před sebe.

„Agsire!“ znovu ho oslovil rázně a král s sebou škubl. „Co je dnes za den?“

„D-Desátý den, druhý měsíc, rok 1036,“ řekl Agsir roztřeseně.

„Kde teď jsi?“

Král se váhavě rozhlédl kolem zpoza pramenů vlasů. „Kde?“

Melafor mlčel a nechal ho, aby se pořádně podíval.

„Můj… pokoj…“ šeptal král chraptivě.

„Kdo jsi a jak ses na to místo dostal?“

Král hleděl před sebe, pak se náhle rozklepal a rozplakal se.

„OTČE!“ rozezněl se skoro nelidský řev po celém patře.

Když sluhové váhavě nakoukli dovnitř, nevěřícně hleděli na krále, který roztrhával polštáře a šíleně, tiše opakoval: „Zemři. Zemři. Zemři. Zemři.“

Melafor po nich střelil nehezkým pohledem a přešel ke dveřím.

„Král se necítí dobře,“ zavrčel jen. „Nerušte ho.“

A zavřel za nimi dveře.

Chvíli poté se znovu rozezněl další výkřik trpícího krále.

---

Gundry šel pomalým krokem pryč z mučírny a jen koutkem oka zavadil o rebely, kteří seděli nebo leželi polomrtví na zemi.

Až si Melafor uráčí na ně udělat čas, pobaví se i s nimi.

Sevřel ruce v pěst a vycenil zuby.

I obyčejní rebelové mu stojí za víc času než on!

Oči mu vztekem zazářily.

Měl chuť je všechny zabít, aby se jich zbavil.

Temnota v jeho srdci pomalu přerůstala. Všichni měli více času než on. Jen v jeho případě se vždycky stalo něco s králem… Jen on byl vždycky ‚až poté‘.

Přesto však nemohl Melafora nenávidět.

I přesto, že měl rodinu, milující ženu a děti… jeho srdce patřilo muži, který o ně nestál.

Když tu noc pomalu přišel domů, sledoval svou spící ženu.

Za jak dlouho ji opět uvidí?

Jen ji láskyplně políbil na rty a zase se vzdálil do temnoty noci.

Byl to jeho domov a zároveň nebyl.

Byla zde osoba, kterou miloval, a zároveň nebyla.

A čtyři stěny v předsíni ho pomalu požíraly zaživa, když se opřel o křeslo, aby ulevil zraněním na svých zádech.

Ne, nebyla to bolest. Byla to značka. Značka slabocha? Nebo značka neopětované lásky? Melaforova značka.

Než si to mladý velitel královské jednotky uvědomil, usnul ve stoje opřený o křeslo.

Až se zítra ráno vzbudí, manželka ho zahltí otázkami a starostlivými pohledy.

---

„Povedlo se to dvakrát, potřetí se to taky povede,“ pravila Mei vesele.

„Přesně tak,“ přikývl Oogi na souhlas. „Není třeba nad tím tolik uvažovat, Ryuu. Je to tak primitivní, až to bolí.“

„Jdeme proti Melaforovi a ten primitivní není,“ připomněl jim Ryuu.

„I tak je pitomost, aby zrovna on hlídal vozy osobně. Na to je příliš zaneprázdněný,“ usmála se Mei konejšivě a stranou šeptem dodala: „S králem.“ a semknula rty k sobě, aby se nerozesmála nahlas.

„Slyšel jsem tě,“ ozval se Mikael a Meiiny tváře zrudly studem. Mikael si povzdychl, když skenoval očima mapu před sebou.

Toho večera k nim Zarbagos opět přišel, usadil se s nimi u ohně už jako důvěryhodný člen, popíjeli spolu medovinu a smáli se. Sluha Zarbaga váhavě seděl vedle svého pána a držel cíp jeho pláště, aby ho vítr nezavál směrem k ohni.

„Budu muset dnes odejít trochu dřív,“ oznámil zkroušeně, omámen sladkou chutí medoviny. Ženy smutně mručely, že chtějí, aby s nimi ještě zůstal.

„Máš až překvapivě naspěch,“ uznal Ryuu s úšklebkem. „Že by ses bál vlků v noci?“

Zarbagos se ušklíbl a jeho sluha si povzdychl. Ten jeho pohled moc dobře poznával. Jestli si myslí, že dokáže bojovat s vlčím démonem, ať si poslouží. K jaké smůle, že nakonec jeho pán sám zakopl a skoro usnul, kdyby ho Ryuu nepolil studenou vodou, aby ho probral.

„Ach, málem bych zapomněl,“ ozval se Zarbagos, když už trochu vystřízlivěl a jeho sluha ho tahal k odchodu. Mikael zpozorněl, když se Zarbagos vrátil k němu. „Tenhle článek by tě možná mohl zaujmout, Mikaeli,“ věnoval mu tajemný úsměv, než odešel, ruku v ruce se svým sluhou, o kterého se opíral, jakože je opilý, a sluha jen nadával, že se zase opil přespříliš. Slyšet je bylo na celý les. Ale i rebelové se bavili.

Jen Mikael váhavě sledoval ohnutý papírek mezi prsty, než ho rychle před Ryuem schoval. Mile se na něj usmál a posunul se na pařezu, aby se usadil jeho milý k němu. Lehce omámen medovinou otřel se o jeho rameno a tiskl se k němu. Ryuu mu prohrábl vlasy a prsty přejel po rtech.

„Obávám se, že dneska budu spát jako mimino,“ usmál se opilecky a zamilovaně.

Mikael se ušklíbl. „Tak to abych probudil tu šelmu v tobě dřív, než usneš,“ zašeptal mu svůdně do ucha. Odpovědí mu bylo jenom tiché zavrčení do ucha. Tak svůdné a děsivé. „Potřebuji ještě potrestat za to, že svého démona neumím ovládat.“

Ryuu jen pokýval hlavou na souhlas a nahnul se nad něj. „A ještě za to, že mě provokuješ mezi ostatními,“ zašeptal mu proti rtům, než se o ně jemně otřel.

„A za to, že si to náramně užívám,“ souhlasil Mikael, než mu jazykem přejel po rtech.

K jeho smůle však Ryuu usnul někde v polovině, kdy rty přejížděl po jeho břiše a zastavil se, aby ho nejspíš kousnul. Mikael se musel tiše zasmát a prohrábl mu vlasy. Jeho milý však už tvrdě spal a nevypadal na to, že by se v blízké době chtěl zvednout. Pařez byl velmi špatné místo na odpočinek (hlavně když máte zátěž na sobě navíc), ale Mikael to musel snést. Úsměv mu však z tváře vymizel, když pohlédl na papír, který mu Zarbagos předal.

Musel předtím podat Melaforovi zprávu.

Zprávu o tom, že se démon v něm probudil a nyní se ho učí ovládat.

Sdělení, které však v krátkém dopise našel, mu skoro vehnalo slzy do očí.

‚Až tam skončíš, okamžitě se vrať.‘

Zjištění, že mu stál jen za šest mizerných slov, zabolelo.

„Rozkaz,“ zašeptal přesto a pohlédl na spícího muže. ‚Omlouvám se… Ryuu,‘ pomyslel si a prohrábl mu vlasy, než ho pevně sevřel ve své náruči. ‚Slibuji, že jednou ti vše řeknu.‘

Byl lhář a zrádce.

Vždycky tomu tak bylo…

Jen nyní se nenáviděl o trochu víc.