Královstvím se rozšířily Zarbagovy noviny po jeho krátké schůzce s Ryuem.

Nesměl vyzradit nic, co by mladého vůdce rebelů mohlo ohrozit v jeho dalších krocích.

Zeptal se na ně a chápal, proč je chce udržet v tajnosti.

Rozhodl se, že dokud se bude bavit a tato situace bude pro něj samotného prospěšná, bude s klidným svědomím psát to, co si Ryuu přeje.

Nebylo potřeba zasévat semena nedůvěry a nenávisti tak brzy. Až jednou poleví, vypustí do světa vše, co má nyní zakázáno.

Nejen od Melafora, ale od Ryua. S mocí přichází zodpovědnost a obavy. Proto mu oba hostitelé vlčího démona dali jisté podmínky. Nebyl sice silný soupeř, co se síly týče, ale jedno špatné slovo a mohl by je oba zničit.

To, co viděl a slyšel, by mohlo zničit celé národy. Ale Zarbagos nebyl hloupý. Věděl, že pokud by to udělal, království by padlo.

Toho rána vyslal svého sluhu na tržnici. Nebylo to jenom kvůli nedostatku jídla a pití. Na tržnici nalezne i naprostý hlupák cenné informace, když ví, kde hledat a koho uplatit. A protože byly stráže stažené a nahradili je rebelové, kteří nevěděli nic o plánech svého vůdce, bylo snadné je podplatit. Tichá smlouva mezi sluhou Zarbaga a několika rebely nakonec způsobila, že se Zarbagos nemusel doprošovat povolení od Ryua a ostatních Mistrů, aby směl do hradu.

Ještě téhož večera následoval Zarbagos rebely do hradu. Chtěl si promluvit i s jinými hlasy této revoluce.

Jejich vůdce vstoupí do dějin, to je jasné, ale co když i oni skrývají vzácné informace, které před svým vůdcem tají?

Ani tentokrát se Zarbagos nespletl.

Respekt, ale především strach a hrůza, které v nich jejich mladý vůdce den co den vzbuzoval, mu bohatě stačily, aby si udělal obrázek.

Ryuu si neuvědomuje, že ho následují ze strachu. Možná nevidí jejich hrůzu v očích. Nebo ji před ním neukazují?

Co když se nebojí Ryua ale někoho jiného?

Čím více se zaplétal do vztahů těchto rebelů, tím méně jim rozuměl. A chápal, proč se jim Ryuu nesvěřuje se svými dalšími kroky, pokud nějaké má.

Dosáhl své pomsty?

Chce ještě pokračovat?

Vždyť revoluce už nastala.

Král byl sesazen.

Kdo ale bude nyní řídit toto království, tuto zemi?

To zůstávalo nevyřčenými otázkami.

Aby proti sobě nepoštval mocného nepřítele, ale prozatím dobrého spojence, své další číslo novin zaměřil na neutrální půdu, která nikoho ohrozit nemohla. Kde získal informace, neuvedl, aby neohrozil životy lidí kolem sebe.

---

Ryuu seděl v bývalé Melaforově pracovně už několik hodin. Poslední dobou z té místnosti ani nevycházel. Mistři si dělali starosti, ale pokaždé je uklidnil slovy, že jen něco hledá. Když mu nabízeli pomoc, odmítl je. Netušili, co hledá. Jen věděli, že Zarbagovi dal nějaký úkol a od té doby ho na hrad nepozval. Nelíbilo se jim, že před nimi tají své kroky, ale respektovali jeho rozhodnutí. Přihlíželi, jak jeho moc roste.

Když k večeru Ryuu pročítal nějakou knihu, vzhlédl k nezvanému hostu. Byl to Neptun. Došel až ke stolu a opřel se o něj.

„Zarbagos již brzy dorazí, jak sis přál. Vypadá to, že dnes je ten správný večer,“ usmál se tajemně.

„Je vše připraveno?“ zeptal se Ryuu tajemně, když odložil knihu.

„Ano, já i mí učni jsme připraveni.“

„Jen ty postačíš.“

Neptunův úsměv trochu povadl. „Nevěříš snad mým učňům?“

Ryuu k němu vzhlédl s chladným pohledem. Život ho naučil nikomu nevěřit. I slova, která mu Melafor bude muset říct, bude brát s nadhledem a nebude jim plně věřit. Na Neptunovu otázku ale neodpověděl.

Neptun po jeho odpovědi ani netoužil. Naučil se, že některé otázky jsou raději lepší nezodpovězené. Měl se na pozoru před mladým hostitelem vlčího démona. Jednomu uvěřil a skončil tak, jak skončil. Přesto té zkušenosti nelitoval.

„Nebude jich potřeba,“ odvětil Ryuu po chvíli a přivřel oči.

„Máš správné otázky?“

„Určitě ano.“

„A chceš slyšet všechny odpovědi?“

„Přestaň,“ napomenul ho Ryuu přísně a narovnal se. Byl si moc dobře vědom Neptunova úmyslu rozptýlit ho a rozehnat mu myšlenky. Ujistit se, že se nebude soustředit. Už dávno si všiml Neptunova neobyčejného chování. Nebezpečná liška, na kterou by si měl dávat pozor. Melafora zradil bez zaváhání. To samé může čekat i jeho, když nebude opatrný. Neptun se neškodně pousmál.

„Jen tě škádlím,“ zachechtal se Neptun.

„Tak v tom chvíli pokračuj a budeš toho litovat,“ slíbil mu Ryuu, když vstal. Neptunův úsměv povadl.

„Pozor na jazyk, vlku,“ zašeptal nebezpečně.

Ryuu sevřel ruce v pěst. V hlavě měl mnoho otázek a jen stěží je dokázal všechny formulovat ve správná slova. Schody sešel, spíš seběhl po dvou. Rebelové přítomní v hradu si všimli, jak je neklidný. Jako vlk zavřený v příliš malé kleci. Nejeden z nich na chvíli zadržel dech, nejeden z nich nejistě stiskl svou zbraň mezi prsty. Dopřál jim vítězství, ale co když je jeho záměr jiný, než jim řekl? Co když nestál o revoluci? Po čem ten vlk v rouše člověčím skutečně prahl?

Když kolem nich prošel, jen mu uhnuli stranou, propalujíc ho nepřístojnými pohledy. Hrad už ovládli, kde jsou další rozkazy? Mají se spokojit s tím, že falešný král slaboch hnije v žaláři? Neměli by ho zabít, aby to byla ta pravá revoluce? Vždyť krev už prolili. Co na tom, že by prolili i trochu té královské?

---

Mei vzhlédla, když slyšela kroky po schodech, které směřovaly před dveře do sklepení, které střežila. Sledovala blížícího se hostitele vlčího démona a přemýšlela, zda odjakživa měl tak děsivé oči, nebo jen nyní v nich viděla lesknoucí se zlost. Cítila, že splnil svá slova, která slíbil, ale svůj vlastní slib musí teprve naplnit. Co sám sobě slíbil, že měl najednou takový pohled? Dosáhli vítězství. Měl by slavit, veselit se… Ne mračit se, ne skoro vraždit pohledem. Byla si ale vědoma, že pokud by něco z toho nyní vytkla, její slova by k jejímu veliteli stejně nedoputovala. Zvedla hrdě bradu, když došel k ní. Čekala na jeho slova. Dychtila od něj slyšet, že odvádí dobrou práci… Cokoliv, co by její lidskou, čistou duši uklidnilo, že jí je potřeba, byť je to jen žena.

„Z cesty,“ řekl Ryuu jen, když se u ní zastavil, protože nemohl projít. Mei mlčela, po chvíli ustoupila o krok stranou a pohled sklopila k zemi. S překvapením ale vzhlédla, když jí Ryuu prohrábl vlasy. „Dobrá práce,“ dodal jen, než zmizel za dveřmi. Mei se po chvíli pousmála pro sebe a hrdě vzhlédla. Jak o něm mohla pochybovat? Vždycky věděl, co říct, aby zlepšil všem náladu.

Ryuu za sebou zavřel dveře a jeho oči zlatavě zazářily, když zrak vrátil k dlouhé chodbě plné mříží, za kterými se skrývaly cely se svými obyvateli.

Možná dočasnými, možná stálými. O tom ještě rozhodne.

Vydal se kupředu rázným krokem.

Cítil jejich nenávistné či vystrašené pohledy. Jen pár z nich jim nestál ani za pohled.

Ailean. Weis. Rei. Ten si dokonce i odfrkl, když kolem něj prošel.

A zlostným šeptem poznamenal něco o nevděčné spodině.

Zastavil se u cely, kde v rohu seděl skrčený, mladý muž. Jen o pár let mladší než on, přesto si prošel stejným, možná větším peklem než Ryuu sám.

Seděl zády k němu.

Neodvážil se mu podívat do tváře.

Kdo by mohl milovat lháře, zrádce a pokrytce jako je on?

Ryuu sledoval Mikaela, kterak se snažil splynout se stěnou své cely.

Stiskl mříže mezi prsty a okamžik ho mlčky pozoroval.

Mikael si byl vědom jeho pohledu, možná proto se o trochu víc nakrčil.

Jen trochu zpozorněl, když slyšel něčí kroky a zvuk klíčů.

Ani poté se ale neohlédl.

Neohlédl se, ani když slyšel kroky za svými zády, které se přibližovaly.

Kousl se do jazyku a mlčel.

Upřeně hleděl na zeď před sebou, zatímco Ryuu stál za ním.

Poslouchal Ryuův dech, který se po chvíli o něco zrychlil.

Zaváhal, než kolem něj prošel a postavil se před něj.

Mikael sklopil zrak a neřekl ani slovo.

Ryuu se na něj díval spatra, po chvíli si však dřepl, aby byli alespoň v podobné rovině.

Smutnýma očima hledal ty Mikaelovy, které se před ním skryly pod víčky a hromadou řas.

Ryuu ale s vytrvalým pohledem nepřestával a trýznil Mikaela pohledem zblízka. Pozoroval, jak postupně znervózněl a těkal pohledem po zemi.

Když ale Ryuův pohled vytrvával, nakonec pokušení podlehl a váhavě k němu vzhlédl.

A Ryuu se opět pomalu a s radostí ztrácel v těch medových očích. Tak jedinečných, že by uhranuly každého.

Vztáhl k němu ruku, ale sám se zastavil kousek od jeho tváře. Mikael ho trpělivě sledoval. Ať už udělá cokoliv, bude na to mít plné právo.

Ryuu postřehl, že se mu mírně třepou konečky prstů.

Byl tak blízko. Mohl se ho dotknout. Obejmout ho. Políbit. Cítil jeho vůni, která ho dráždila a sváděla.

Zhluboka se jí nadechl nosem, než mu pomalu prohrábl vlasy.

Mikael ho sledoval, jako vystrašené zvíře, ale také jako obezřetný lovec, který čekal a v případě nebezpečí by zaútočil.

Přivřel oči nad teplou rukou ve svých vlasech.

Ach, jak mu tenhle dotyk chyběl…

Ryuu pomalu projížděl jeho hnědými vlasy. Byl to známý pocit, a přesto měl dojem, že tohle dělá poprvé. Když mu z prstů spadly Mikaelovy prameny, chvíli na svou dlaň zaraženě hleděl. Když se jejich pohledy znovu setkaly, oba cítili známý pocit.

„Ryuu,“ vyrušila tu intimní scénu Mei, která vtrhla dovnitř, „mistr Mars se po tobě shání.“

Ryuu ji na krátkou chvíli ignoroval a nechal se utápět v Mikaelových očích. Potom jen z donucení zavřel ty své, vstal a s drobným zaváháním prošel kolem Mikaela. Ten se za ním skoro vystrašeně podíval. Je tohle naposledy, co ho uvidí? Bylo to jejich rozloučení? Pokud ano, nechtěl, aby skončilo takhle!

„Co se děje?“ zeptal se Ryuu už za pochodu.

Mikael rychle přešel k mřížím a vykoukl zpoza nich. Díval se, jak se mu Ryuu opět vzdaluje. Stejně jako ráno. S tichým povzdechem svěsil hlavu a opět se skryl v rohu své cely. Zasloužil si takovýto trest. Ať už nad jeho osudem Ryuu rozhodne jakkoliv, přijme ho.

---

„Pochop mé obavy,“ pokračoval Mars ve své starostlivé řeči a jakési směšné hře na otce, aniž by si to uvědomil, „když budeš věčně zavřený v Melaforově pracovně, pochopitelně se o tebe budu bát a budu chtít vědět, nad čím uvažuješ.“

Ryuu se uchechtl. „Že tě tohle někdy zajímalo, když jsem byl u tebe ve svatyni,“ pronesl ironickým hlasem.

Mars si povzdychl. „Ano, trápilo mě to vždycky. Ale tam jsem tě měl pod neustálým dohledem. A měl jsi v očích odhodlání a jasný cíl. Nyní… Nyní se obávám toho, co v tvých očích vidím,“ svěřil se Mars.

„A co v nich vidíš?“ zvýšil Ryuu hlas podrážděně. „Nejsem už dítě. Nesleduj mě tím svým pohledem. Nepřikazuj mi, co mám dělat, a neskrývej to za falešnou obavou! Kdyby ses staral, byl bys tam, kde tě bylo před lety skutečně potřeba a tohle bychom řešit nikdy nemuseli!“

„Tehdy jsem nevěděl…“

„Věděli jste to všichni!“ rozmáchl se Ryuu vztekle rukou a shodil tak židli, na které předtím seděl.

Mars mlčel. Věděl, že bude lepší, když ho nechá, aby se vyvztekal. „Dobře, možná jsme to věděli. Ale to nic nemění na faktu, že se tak Uran rozhodl sám.“

„Kdybyste byli co k čemu, rozmluvili byste mu to!“

„Říká ten, kvůli kterého se Uran rozhodl, jak se rozhodl.“

„A ten, kdo mu měl pomoci, ho zradil a nechal zemřít!“

Mars přivřel oči. Chtěl se bránit. Chtěl říct, že ho křivě obviňuje. Chtěl křičet, že nemá právo jen na jeho prsa svalovat tuhle vinu. Chtěl mu připomenout, že ho mohl také zkusit ochránit… ale nemohl. Nesl vinu. Byl to on, kdo rozhodl. To on, vždycky rozhodoval, protože mu jejich Mistr dal jakési směšné postavení, spíše další zátěž v tom slova smyslu, že by měl ostatní spoluučně vést, být jim příkladem… Proto se tak často choval povýšeně. Proto rozhodoval za ostatní. Nemohl se schovat za ně, když bylo potřeba. Musel zachovat svou silnou schránku až do konce. Ale cožpak se někdo ptal, jak na to reagoval on? Jak reagoval on, když do jeho svatyně vtrhli dva učni, jejichž Mistr před několika dny zemřel a oni utekli z hořící svatyně? Ptal se někdy někdo na to, jakou ztrátu cítil on sám, když přišel o svého přítele? Ptal se někdo, zda netoužil po pomstě již dávno?!

Nikdo se neptal.

Neměl právo chtít se mstít. Žádný z Mistrů nemohl. Pokud by zaútočili, dohoda s králem by padla. Svatyně by lehly popelem. Dokud zůstali věrni dohodě, mohli aspoň své učně chránit. Pokud ale Melafor lstivě pronikl do svatyní tak, jako to udělal se svatyní Urana a Jupitera… k čemu jim vůbec byla smlouva s králem Shaolinquanem? K čemu jim bylo vychloubání se Uranovo předtím? Kdyby Uran nikdy nepředstoupil před krále a neukázal jim jejich moc, žádná z těch tragédií, které posléze nastaly, by se nemusela stát.

Ale tohle říct nemohl.

Truchlícímu mladému muži, který miloval zrádce, tohle říct nemohl. Sám si v hlavě představil všechny možné scénáře, které by následovaly. Většina z nich končila jeho brutální smrtí. Věděl, že by to byl snadný spouštěč Ryuova vzteku. Proto mlčel a přijímal jeho urážky, byť nemusel.

Položil mu ruku na rameno.

„Jestli chceš vědět, proč Melafor s klidným svědomím zabil Urana, zeptej se ho. Ale prosím, Ryuu, opusť jeho pracovnu. Nehledej v jeho spisech a majetku nic. Je to zvrácený, zlomený člověk. Nepochopený. Jen král mu rozumí. A on rozumí králi. Jsou oba tak šílení, že si rozumí navzájem,“ promluvil k němu mírným hlasem, aby ho uklidnil. „Slib mi to, Ryuu. Slib mi, že opustíš Melaforovu pracovnu.“

Sám netušil, co se v ní všechno skrývá. Jen Ryuu ji zatím celou prohledal. Netušil, co našel ani co za otázky měl v hlavě.

Ryuu k němu chladně pohlédl.

Strhl jeho ruku ze svého ramene. Mars vypadal, že chtěl ještě něco říct, ale raději mlčel. Ryuův pohled mluvil jasně.

Tenhle rozhovor skončil dřív, než mohl začít.

Rozzuřené dupání po dřevěné podlaze se ozývalo místností.

Mars pohlédl k rozbité židli.

Najednou se kolem jeho hrudi obtočily štíhlé paže. Jemně po nich přejel. Naomi se mu opřela o rameno a přitiskla se k němu.

„Mám s ním promluvit?“ zeptala se tiše.

„Není třeba. Běsnícího vlka nikdo neuklidní,“ zašeptal Mars po chvíli.

Naomi mu věnovala smutný pohled. „Pár lidí by to zvládlo…“

„Jenže jeden je mrtvý a druhý ve vězení. To nevypadá moc vesele,“ zhodnotil Mars skepticky. Naomi mu věnovala rychlý polibek na tvář, než se od něj odtáhla a odešla z místnosti stejně tiše, jako předtím přišla.

---

Ryuu vyšel ven z hradu a zamířil do zahrad. Zuřil. Pomalu dýchal. Nebezpečně se díval kolem sebe. Lidé mu uhýbali rychle stranou a s obavami a strachem se za ním dívali. Šílenství v očích a vzteklý pohled jim dával najevo, aby se drželi co nejdál, nemluvili na něj a nepronásledovali ho.

‚Ryuu,‘ oslovil ho vlčí démon.

Jeho hostitel ho ignoroval.

Dostal se k zadní bráně hradu a se splašeným dechem rychle pronikl ven. Rebelové u bran se za ním jen zmateně dívali. Rychlým krokem a se skrytou tváří se dostal skrz podhradí. Obezřetně, skoro až vystrašeně se díval kolem, když podhradím pospíchal. Ke konci už utíkal. Proběhl skrz otevřenou bránu a neohlížel se za hlasy.

Utíkal hluboko do lesa.

Zastavil se až po delší době, kdy sotva popadal dech a netušil, kde se nachází. Opřel se rukami o kolena a snažil se popadnout dech.

Mírně se třepal.

Vycenil zuby.

Stiskl si vlasy mezi prsty.

Zaklonil se se skoro až nelidským křikem.

Tak strašidelným, že všechna zvěř, pokud se předtím ještě neskryla, nyní prchala jako o život.

Ryuu netušil, jak dlouho takto křičel až do ochraptění.

Nakonec vysíleně padl na zem.

Nedostatek spánku, živin, pití… velké břemeno, které s sebou vláčel takovou dobu… smutek, který nikdo neviděl… temnotu, kterou ostatní přehlíželi. A mnoho dalšího. To všechno způsobilo, že dvaadvacetiletý hostitel vlčího démona, Neohrožený vlk, vůdce rebelů už neměl sílu, aby byl ten silný a klidný. Když mluvil, nikdo ho neposlouchal. Když potřeboval oporu, nechali ho padnout. Když se ztrácel v temnotě, sebrali mu světlo. Ne… to světlo před ním uteklo. Ne… on sám se ho rozhodl nevidět.

Otupěle hleděl před sebe.

Začalo pršet.

Do večera ho s trochou štěstí nikdo nebude shánět…

Co kdyby se po dlouhé době vyspal? Klidně tady, na zemi, na mokré zemi, v blátě a listí…

Vůně přírody a čerstvý vzduch mu připomínaly Uranovu svatyni.

Mokrý mech ho šimral na tváři a uspával svou vůní.

Zavřel oči. Byl zase doma. V Uranově svatyni. Byla to krásnější iluze, než kterou pro něj předtím vytvořila Venuše. Tak skutečná. Uvěřil by jí. Nechal by se jí celý pohltit. Tohle byla realita, ve které chtěl žít.

Jen s velkou zlostí a nezměrným smutkem pomalu rozevřel oči, když s ním někdo zatřásl.

Tak krásný sen, tak krásná skutečnost… Proč ho z ní museli vzbudit?

Nepostřehl, kdy začalo tak hustě pršet.

Jak dlouho snil svůj sen o minulosti, která byla a mohla být, kdyby se nic nepokazilo?

Atsushi ho s námahou zvedl a něco na něj křičel.

Ryuu jeho hlas slyšel jen vzdáleně.

Proč se tváří takhle? Před chvíli se smál a byl s Tsume. Hladil ji po rostoucím břiše. A v druhé ruce držel jejich dítě…

Netrvalo dlouho a Ryuu se opět propadl do sladkého spánku, zatímco ho Atsushi tahal na zádech zpátky do hradu v nelítostné bouři.

---

Tu noc Zarbagos shledal, že na hrad nepůjde.

Nepřízeň počasí nebyla jeho jediný důvod, proč se rozhodl zůstat ve svém obydlí. Neklid jeho sousedů, kteří prahli po pořádných odpovědích, ne jen kusovitých informacích, se tu noc, i přes bouřku zvýraznil. Křičeli a bušili mu na dveře, zatímco on seděl u postele svého nemocného sluhy.

Vyslal ho na tržnici, jako každý jiný den, aby zjistil informace. Když se vrátil, bouřka už plně zuřila. Pochopitelně mu vynadal, že měl přijít dřív…

Oddaný pohled v očích mladíka, který mu vykládal, že chtěl zjistit, co nejvíce, ho v tu chvíli skoro až děsil.

Přinutit ho, aby se vykoupal v horké vodě, bylo to nejtěžší, s čím se musel Zarbagos po delší době potýkat. Naštěstí se mu to povedlo. Musel mladíka okoupat, protože zmítán horečkou a s hloupým úsměvem na tváři sotva dokázal sedět aspoň částečně. Nechat ho špinavého a mokrého, Zarbagos by se už nepovažoval za člověka. Pomohl mu do čistých věcí, a když se na něj jeho sluha zavěsil, s menšími obtížemi ho donesl do svého pokoje a přikryl hrubou dekou. Pro dnešní noc nebude psát a zůstane u něj. Ten chlapec si také musí odpočinout. Dnes večer se také Melafora nezeptá na otázky, které si celou tu dobu připravoval. Ale to bylo vedlejší. Důležitější bylo, aby jeho sluha byl v pořádku.

Seděl u něj celou noc a držel ho za ruku.

A modlil se k bohům. Prosil je, aby mu nebrali dalšího sluhu. Sice má své chyby a nedostatky, ale jako jeden z mála vydržel už tolik a takovou dobu.

Nedovolí ani rozzuřenému hostiteli vlčího démona, aby mu ho vzal.

Bohové ho nejspíš vyslyšeli.

Stejně tak vyslyšeli modlitbu nového kněze, který je prosil, aby svůj hněv odložili nebo alespoň zmírnili.

Nebo to možná byla tichá Mikaelova modlitba, aby se nebe přestalo hněvat a odpustilo hloupým lidem jejich provokace a výstřelky.

Mnoho lidí se tu noc modlilo k Bohu či bohům nebo k nebi…

Jen chudáci a mrzáci nadávali směrem k nebi, křičeli své výhružky k něčemu, co je mělo soudit všechny stejně a zklamalo.

---

Další den, kdy se nebe tvářilo, že předtím celou noc vůbec nezuřilo a jasné jarní slunce zářilo, zabušil někdo na dveře Zarbagova domu. Ten jen znaveně vzhlédl od svého nemocného sluhy. Pustil jeho ruku a vydal se ke dveřím.

Když je otevřel, muže za nimi poznával až po chvíli.

„Pane Zarbagu,“ uklonil se mu Atsushi uctivě, „pokud máte takto brzy po ránu čas, následujte mne, prosím.“