Mistr Neptun stál před dveřmi vedoucími k cele Melafora a usmíval se. Bylo jen otázkou času, než zdejší nocležníci začnou vyvádět a uvědomí si, že síly mají přece dost, že jsou v převaze a že tyto cely znají lépe, než jejich předešlí obyvatelé. Překvapením pro mladé rebely bylo, když se Chrabrý Rei čirou náhodou a nepozorovaně dostal ze své cely a snažil se proplížit kolem, když místní stráže, coby ospalí rebelové, na chvíli polevily v ostražitosti.

Mohl ho zastavit, ale proč by to dělal?

Tihle mizerní lidé je měli přece hlídat. Možná, kdyby se Rei nezastavil, aby nepomohl alespoň Weisovi, svému věrnému příteli ve zbroji, možná, že by těm hlupákům i utekl. Skryl by se ve stínu a až by začali vyvádět, kde je, otevřely by se i dveře vedoucí za svobodou. Ale Rei měl až příliš dobré srdce na to, aby utekl sám. Aspoň kdyby byl Weis s ním, útěk by byl možná snesitelnější. Jaké překvapení pro něj bylo, že, než stihl zničit zámek na cele Weise, už vzbudil tím nepatrným šumem a hlukem podezření, které přinutilo mistry, aby se šli podívat dovnitř, cože se to tam děje. Na otázku, proč on sám nezasáhl do dění, když tomu dle všemu doposud mlčky přihlížel, neodpověděl. Proč by měl zasahovat? Proč by se měl zapojovat? Tohle je přece zábava, ta správná hra, která měla jejich životy trochu oživit. Proč by si bral případnou další hračku, další loutku?

Vzrušení v brzkém ránu po chvíli pominulo. Cely se opět staly tichým místem. Ani král už ho tolik nebavil. Byl to nudný pohled.

Čekal větší vzrušení, větší boj… Cožpak skutečně následovali Melafora doslova a sami byli nějakým způsobem také zapečetění?

Těšil se, že když bude hlídat před dveřmi, které vedly k Melaforovi, dočká se nějaké zajímavé scény jako předtím. Mohl by čekat věčně.

Rukou sjel pod svůj hábit a zarazil se. Pravda. Svou dýmku předal Venuši. Předtím. Tajemně se ušklíbl. Předtím nepočítal, že by vytvoření Pečetě, která nyní hyzdila Melaforova záda, spolu se svými učni přežil. Ale měli štěstí. Přežili všichni. A dokonce si Pečeť na nich nevybrala daň. Jeho učni mohli oslepnout, zešílet, oněmět, ohluchnout. Možná bylo jen otázkou času, než si Pečeť na jejich tělech vybere svou daň. Jeho se toto omezení netýkalo. Měl v sobě liščího démona. Prazvláštní náhoda ho vždycky ochránila. Nebo štěstí liščího démona mu zaručovalo nepostihnutelnost Pečetě.

Ale na jak dlouho?

Na jak dlouho on sám bude unikat osudu pečetícího?

Spustil ruce volně ke svým bokům. Vězení opět utichlo. Jako by se scéna předtím nikdy nestala.

‚Přijdeš dnes, Ryuu?‘ pomyslel si, když se ohlédl přes rameno na zamčené dveře, za kterými spala příšera v lidském těle.

---

Zarbagos si udržoval vzdálenost minimálně tří až čtyř kroků. Sice z Ryua už necítil tu chladnokrevnou nenávist jako předtím, ale to neznamenalo, že se nenaučil tak skvěle hrát, jako Melafor.

Vlk v rouše beránčím?

Nikdo o něm nic nevěděl. Prostě se najednou zjevil. Co byl Ryuu skutečně zač? Jak to, že v něm spal a sílil vlčí démon? Neměli všichni hostitelé padnout před lety, když je Melafor vyvraždil ve vlastním šílenství? Má se Agrevia obávat ještě větší příšery, než byl Melafor? Bude někdo schopen tohoto muže zastavit, pokud sejde na scestí?

Jako novinář musel zůstat neutrální. Nebyl ani nepřítelem, ani spojencem.

Aby z tohoto vztahu mohly těžit obě strany, musel jejich vztah být čistě profesionální. Založený na důvěře a nedůvěře zároveň.

Výměnou za sladké informace, po kterých Zarbagos tolik prahl, ho Ryuu využije, aby přiměl Melafora mluvit. Nebyl hloupý. Věděl, že nebude jen poslouchat nebo si zapisovat. Melafor s tímto mužem sám mluvit nebude. Na to je příliš hrdý.

Který poražený by chtěl mluvit s vítězem jako se sobě rovným?

---

S prohlídkou Zarbagos počítal. Když mu však chtěli Mistři prohledat ústa, pobaveně se jich zeptal, zda jim smí ukousnout prsty za drzou otázku.

Mistr Mars se už nadechoval, že něco tomu pisálkovi řekne, ale Ryuu ho včas zastavil.

Zarbagos si byl vědom jeho nevraživého pohledu, když vešli dovnitř.

Ale byl pod ochranou Ryua. Nemohl mu nic udělat. Mohl být drzý, mohl se jim vysmívat. Ale dokud bude prospěšný Neohroženému vlku, neublíží mu, ať už by chtěli sebevíc.

Prošli kolem cel, kde se zdejší stráže dovolávali spravedlnosti.

Vyzývali Zarbaga, aby napsal pravdu, aby všem ukázal, jaký tento muž ve skutečnosti je. Jejich směšné žádosti a prosby ignoroval. Oni mu neplatí. Oni ho nezahnali do rohu. Onu mu neposkytnou sladké informace.

Pohledem zavadil jen o pár z nich.

Udatný Ailean mlčky sedět u mříží a sledoval novináře. Čas si na něm vybral jeho sílu i nejhezčí vzhled. Přesto tento muž byl mocný. Jeho strategie byly přesné. Jen nyní našel soupeře, který ho předčil a překvapil. Zarbagos mu dával maximálně další dva roky života, možná i méně, pokud je Ryuu nechá v těchto podmínkách i nadále žít. Ale o tom pochyboval. Jistě je bude chtít vyslechnout. Má právo se ptát. A Ailean toho jistě ví mnoho. I jeho by si přál Zarbagos vyslechnout. Co všechno ví? Kolikaletou součástí historie tohoto království už vlastně je?

Postřehl, když se k Ryuovi nachomýtl nějaký rebel a něco mu šeptem řekl.

Ale Zarbagos to slyšel.

Takže Rei předtím utekl, ale chytili ho. Jistě chtěl pomoct i Weisovi ven.

‚Co uděláš s těmi, kteří se ti budou i nadále protivit, Ryuu?‘ pomyslel si a dychtivě očekával reakci vůdce rebelů.

„V pořádku. Vyslechneme je později,“ odpověděl rebelovi na otázku. Rebel očividně nebyl moc rád, ale poslušně přikývl. Možná čekal na jiná slova, na nějaký rozkaz, na povolení je zmrzačit nebo zabít, vybít si tu zlost, kterou si oni vybíjeli na nich, zatímco se smáli a brali jim vše, co měli.

Toho všeho si nestranný pozorovatel Zarbagos všiml.

Byl si toho vědom i Ryuu?

Pohledem zavadil o Mikaelovu celu, kolem které prošli. Všiml si také Ryuova váhavého pohledu jeho směrem. A stejně nesmělého vzhlédnutí od Mikaela. Postřehl v jejich očích něco, co viděl předtím v táboře, ale co poté chybělo, když tudy kráčel poprvé. Že by za touto změnou skutečně stál Mikael?

Zastavil se u cely s králem, který už nekřičel. Prázdným pohledem hleděl neznámo kam. Zlomený člověk, který přišel o všechno. Nezodpověděli mu jeho otázky, a tak se obával nejhoršího. Má vůbec ještě smysl bojovat a snažit se přežít?

„Ryuu!“ ozval se náhle rázný hlas, který Ryua zastavil.

Neptun vzhlédl. Byl jen pár kroků od něj, přesto ho ten hlas přiměl se zastavit. Zarbagos se ohlédl k cele, kterou minuli předtím. Ke Gundryho cele.

„Mám na tebe dvě prosby,“ pokračoval Gundry rozhořčeně.

Ryuu se otočil na patě a pomalým krokem se vrátil před celu, ve které nyní sídlil Gundry. Ten k němu vzhlédl s odhodlaným pohledem, přesto bez nenávisti.

„A ty zní?“ zeptal se klidným hlasem.

Gundry se mu zahleděl do očí. Snad doufal, že mu jeho prosby splní. Jednalo se přece o malé věci, přesto pro něj důležité.

„Dovol mi pohřbít mistra Jupitera,“ použil tolik nenáviděné oslovení, které náleželo jeho zesnulému strýci. Jméno, které je jednou v noci rozdělilo, přesto se Gundry snažil ze všech sil ho ochránit. A nakonec to byl on sám, kdo ho zabil. To si myslel. Nevěděl, že na jeho rukách krev nebyla. Nebyl vrahem své rodiny, ale myslel si to. Když zaujal Ryua, pokračoval: „V místě, kde stála svatyně Nori. Byl to jeho domov. Jediné místo, kde by měl také spočinout navěky.“

Čekal na jeho reakci. Byl vězeň. Nemohl si vyskakovat. Musel pokojně přijmout osud, který ho bude čekat. A o kterém bude Ryuu rozhodovat. Už nyní si dovoloval příliš. Věděl to. Věděl, že riskuje. Ale musel.

Ryuu kývnutím hlavy svolil.

„A má druhá prosba zní…“ začal a snad zaváhal a hledal správná slova. Nakonec použil ta, která měl prvně na jazyku: „Dovol mi promluvit si s Melaforem naposledy. O samotě.“

„O samotě to určitě nebude,“ oznámil mu Ryuu ihned.

„Neptun může být přítomný. I jeho učni. Nepřeji si ale, aby náš rozhovor poslouchalo více uší.“

Ryuu byl chvíli potichu, než dodal: „O tom naneštěstí ty nerozhoduješ.“

Všiml si slabého odlesku zlosti, možná zoufalství v očích vojáka. Víc času mu už nevěnoval. A ani voják už více nepromluvil. Dostal právo mluvit. Bylo na vítězi, aby rozhodl, zda jeho prosby vyslyší.

Ryuu mu neodpověděl záměrně. Musí si obě jeho prosby pořádně promyslet.

Vrátil se zpátky před Neptuna, který k němu vzhlédl.

„Můžeme?“ zeptal se jen.

Ryuu přikývl.

Neptun se pousmál a otevřel dveře, které vedly k Melaforově cele.

---

Zarbagos prošel mlčky kolem místnosti, kde ho pár měsíců zpátky Melafor mučil všemožnými způsoby kvůli jeho výtisku novin. Kdyby tušil, co na něj Ryuu přichystal nyní, jistě by mu ta místnost nestačila, aby ulevil svému vzteku. Zavadil pohledem o Ryua. Má stejnou úchylku jako Melafor? Nebo se mu to hnusí?

Zastavil se.

Hleděl k cele, která vypadala prázdná.

Přesto před ní stáli dva Neptunovi učni a soustředili se.

Neptun prošel kolem Ryua a Zarbaga. Zastavil se před mřížemi a pousmál se.

„Máš návštěvu,“ oznámil Melaforovi, kterého v temné cele nešlo vidět.

Bez oken, obklopen jenom chladnými zdi, tichem a temnotou, držen několika pouty, seděl Melafor ve své cele, opřen o zeď. Neschopen pohybu nebo mluvy nijak nereagoval. Neptunův úsměv lehce povadl. Pohled na tohoto mocného muže, takhle zlomeného, by pomohl vystřízlivět kdekomu. Přesto z něj pořád cítil tu moc, tu schopnost vést lidi tam, kam potřeboval, aby ho slepě následovali. Další věc, ve které si byli všichni hostitelé vlčího démona podobní.

Vzdálil se od cely a jeho učni k němu vzhlédli.

Na jeho přikývnutí se také vzdálili od cely.

Neptun pokrčil palec, zvedl ukazováček a prostředníček levé ruky.

Po chvíli se ozvalo tiché zacinkání pout.

První pohyb po několika dnech, kdy se Melafor nemohl ani pohnout nebo promluvit. Jen dýchat směl. Když nyní shledal, kde je, v jaké situaci se nachází, musel se uchechtnout. To jim nahání tolik strachu, že ho spoutali hůř než zvíře? Ale nedivil se jim. Kdyby měl stejného šílence za nepřítele, nejspíš by jednal stejně. V duchu za to Ryua pochválil. Zakroutil hlavou dozadu a dlouze vydechl. Zavřel oči.

„Takže nyní děláš krysu pro zrádce království,“ přivítal Melafor chladně svého přítele Zarbaga. Ten nijak nereagoval.

Za úsměvem skryl zdání, že by se ho Melaforova slova nějak dotkla. Pravdou ale bylo, že je očekával. A přesto slova kdysi dávného přítele bolela víc, než dýky do zad nebo vytržený jazyk.

„Ta krysa od počátku slouží těm, kteří vyhledají její spolupráci,“ odvětil mile. „Ostatně - ty jsi ji také častokrát vyhledával, Melafore.“

„Škoda, že ti ten jazyk zase dorostl.“

„Pak bys neměl co trhat.“

„A ty bys nemohl mluvit.“

„To by byla škoda, že ano?“

Melafor mlčel. Pohlédl na Ryua. Provokativně se ušklíbl. „Jaké zklamání. Poslušnému čoklovi byl vrácen obojek. Těší mě, že jsi mou nabídku odmítl,“ pronesl spokojeně směrem k Ryuovi. „Uspokojil tě ten zrádce svým tělem, aby přežil? Nedivím se mu. Vždyť hrdost zahodil už dávno.“

„Zmlkni,“ zasyčel Ryuu tiše.

„Pročpak? Učinil to na můj rozkaz. Kdybych mu řekl, aby nastavil zadek kdekomu, udělal by to. Bez váhání. Není až tak věrný, jak se zdá,“ pokračoval Melafor, spokojen s Ryuovou reakcí. Zarbagos mlčel. Tuhle Melaforovu stránku nesnášel. Provokoval všechny okolo, dokud nedosáhl toho, po čem sám prahl. A přesto i nyní mu dával drobné informace, které by možná skryl, kdyby se na ně zeptal sám.

Pohlédl k Ryuovi, který sevřel v ruce v pěst a svůj rozkaz znovu tiše zasyčel.

„Kdybych se chtěl ušpinit, klidně bych si ho vzal. Ale ten kus dobytka poslouží dobře jen nemehlům, jako jsi ty, Ryuu,“ dodal Melafor jedovatě.

S uspokojením sledoval, jak se Ryuu prudce vydal k jeho cele, otevřel ji a došel až k němu. Ránu pěstí očekával. Přijal ji se smíchem. Jak snadné bylo rozčílit ho. Předtím, když měl stejný pohled jako on, tohle by na něj nefungovalo. Ale nyní se musel Melafor smát. Zase klesl. Mohl ho tak snadno číst a užívat si každou jeho reakci.

„Pročpak se ho nezeptáš, kolik lidí mu prošlo postelí před tebou?“ přisypával sůl do rány.

Ryuu ho chtěl udeřit znovu, ale Neptun ho včas zastavil. Násilím ho odvlekl pryč.

„Přestaň!“ sykl mu do ucha.

„Nebude urážet Mikaela,“ zavrčel Ryuu vztekle.

„Dělá to záměrně, pokud sis toho nevšiml.“

„To je mi jedno!“

„Pokud ho budeš chtít zmlátit, tak klidně, ale až nebudeš mít u toho svědky.“

Ještě chvíli ho držel, než měl jistotu, že se opět zklidnil. Přešel k Melaforově cele a opět ji zamkl. Věnoval svému příteli varovný pohled. Melafor se jen zeširoka usmál a hravě na něj zavrčel. Po delší době se zase bavil.

Možná nakonec tenhle Ryuu bude lepší. Dá se snadno vyprovokovat. A je to taková zábava, sledovat jeho reakce!

O tohle se přece nemůže připravit.

Zarbagos mlčel a celé scéně jen přihlížel.

Kdyby chtěl zbohatnout, ale zároveň zahodit mozek, mohl tuto scénu využít ve svůj prospěch. Ale moc dobře věděl, co si smí dovolit a co ne. A nyní neriskoval jen svůj život.

„Přejděme rovnou k věci,“ připomenul jim, že tam pořád je s nimi, a usadil se naproti Melaforovi. „Mistře Neptune, potřebuji světlo, abych viděl na Melafora a mohl určit, zda odpovídá podle pravdy či nikoliv.“

„Proč světlo?“ nechápal jeden z učňů.

„Lidská tvář skrývá tolik krásných výrazů,“ usmál se Zarbagos tajemně.

„Máš ho mít,“ odvětil Neptun s úšklebkem.

Jeden z učňů rozžhavil pochodeň vedle Melafora. Ten otráveně vzhlédl k Zarbagovi.

„Pořád tě to nepřešlo, pisálku?“ zeptal se Melafor škodolibě.

„Ani ne,“ usmál se Zarbagos mile. „Celkem mě to i baví. Díky za optání.“

„Už ti taky vytrhl jazyk? Nebo jen přistřihl drápy?“

„Ne, zatím si mě na rozdíl od někoho váží.“

„Hm, jaká škoda. Brzo pozná, že si hřeje hada na prsou.“

„Uvidíme. Nejsem tu ale pro přátelskou konverzaci.“

„To mi došlo. Připravil bych jinak čaj.“

„To by se i celkem hodilo. Možná si tady chvíli spolu pobudeme.“

‚Je až moc bezstarostný,‘ pomyslel si Neptun a nespouštěl z těch dvou oči. Stejně tak Ryuu byl napjatý a čekal.

„Takže, Melafore,“ usadil se Zarbagos na zem blízko cely a vzal do rukou několik papírů, „Mám na tebe pár otázek, které potřebuji zodpovědět.“

„Potřebuješ k tomu i publikum?“

„No, ono publikum se tě spíše bude ptát. Budeš tak hodný a zodpovíš jim jejich otázky?“

„Tobě bych nezodpověděl po pravdě, ani co se za nehet vejde, ještěrko,“ ujistil ho Melafor.

„Obávám se, vlku, že o tom nerozhoduji já.“

„Má pravdu. Pokud nebudeš spolupracovat, zase tě zapečetím,“ pokrčil Neptun bezradně rameny.

„Na příkaz děcka?“ uchechtl se Melafor.

„Na příkaz někoho, kdo tě může nyní klidně zakousnut,“ zavrčel Ryuu podrážděně. To už ho Neptun opět stáhl o dva kroky zpátky, aby ho uklidnil.

„Už se bojím,“ uchechtl se Melafor.

„Budou to jistě jednoduché otázky,“ ujistil ho Zarbagos.

„Nech mě hádat - špína na krále a království, má minulost, mé plány. Prostě zbytečnosti, které by si každý chytrý hostitel vlčího démona sám domyslel. Jéva, pardon,“ pohlédl směrem k Ryuovi a s úšklebkem sledoval jeho reakci. „Já zapomněl, že je tady přítomen i hostitel zkroceného psa.“

Zarbagos si povzdychl. „Neulehčuješ mi to, jako vždy.“

„Tak se ptej svými otázkami a nečekej na něčí souhlas. Tak jsi to vždycky dělal. Copak se stalo, že nyní přijímáš rozkazy? Čímpak tě zahnal do kouta?“

„Ptám se tady já,“ připomněl mu Zarbagos podrážděně.

„A myslíš si, že ti odpovím popravdě?“

„O to se s radostí postarám já sám,“ ozval se Neptun hravě.

Melafor přimhouřil oči.

„Chceš rovnou názornou ukázku?“ dodal Neptun.

Melafor mlčel, než si povzdychl. Pouta opět zacinkala, když se hostitel zapečetěného vlčího démona pohnul, aby změnil trochu svůj posed. Nohy mu za tu dobu zdřevěněly.

„Budiž,“ svolil po chvíli, když zvážil, že mu nic jiného nezbývá. „Ptej se.“

„Jsem rád, že spolupracuješ,“ ujistil ho Zarbagos. Stočil pohled k Ryuovi, který na něj kývl. Ať už to bude cokoliv, musí ho přinutit mluvit.

---

„Pověz mi něco o Karmině?“ začal Zarbagos.

„Dvakrát vyhořelé město. Díra. Nic víc není třeba znát,“ odvětil Melafor krátce, suše.

„Je to tvoje rodné město,“ připomněl mu.

Díra.“

„Neusnadňuješ mi to.“

„Zapadákov. Ptáš se špatně. Jestli chceš, abych skutečně mluvil, musíš mi podávat správné otázky.“

„Mám ti je snad dávat sám?“ ozval se Ryuu podrážděně. Melafor se zeširoka ušklíbl.

„To by se mi možná i líbilo,“ ujistil ho škodolibě.

„Dobře, dobře, děti, nechte si to na přestávku,“ povzdychl si Zarbagos. „Baví tě to?“ pohlédl na Melafora. „Snažím se tu pracovat.“

„Ale pro špatnou stranu.“

„Jsem neutrální. A pokud bych byl na tvé straně, hniju ve vězení.“

„Aspoň bych měl společnost.“

Zarbagos si promnul kořen nosu a sám sebe přesvědčoval, aby si nahlas nepovzdychl, že si připadá jako v nějakém ústavě.

„Ryuu, co kdybys na chvíli odešel?“ zeptal se po chvíli.

„Ne, pak by to nebyla taková zábava,“ nesouhlasil Melafor.

„Ne, protože chci slyšet všechno,“ promluvil v tu samou chvíli Ryuu.

Zarbagos si opřel hlavu do dlaní. Jak má v tomto prostředí pracovat? Ten, koho se má ptát, si s nimi hraje a nechce spolupracovat. Ten, kdo mu má dávat otázky, se nechává směšně vyprovokovat kvůli prkotinám. A ti zbylí? Ti jsou jen figurkami, o které opravdu nestál. Ale v zájmu vlastního bezpečí je prostě strpí.

„Horší pracovní podmínky jsem ještě nezažil,“ postěžoval si Zarbagos.

Zavřel oči, aby se v duchu uklidnil.

Když je otevřel, jasně zeleně mu zářily.

Pokud by tohle bral i nadále jako hru, musel by se urazit ten novinář v něm.

Když informace nezíská po dobrém, starém způsobu - rozhovoru, získá je násilím.

Démon ještěrky nebyl jen skvělým malířem. Byl to i skvělý démon, který svou mocí mohl rozmluvit i ty nejzarytější mlčenlivé typy. Jen Zarbagos byl schopný jeho skrytou sílu objevit a plně ovládnout.

Ryuu i Neptun zpozorněli.

„Odpověz mi, Melafore,“ řekl a zahleděl se mu do očí, „kdo započal válku s Grecií?“

„To nikdo netuší,“ odvětil Melafor ihned. „Agrevia s ní válčí od samotných počátků dějin. Nyní jsme vyhráli my. Grecia padla. Královský hrad byl vypálen do základů a královská rodina byla vyvražděna.“

„Na čí rozkaz?“

„Agsira, krále Agreviy.“

„Jak se stal králem?“

„To nemohu říct.“

Jak se stal králem?“

„Nechal vlastního otce zemřít.“

„Jak?“

„Nepodal mu vodu, když se král Shaolinquan dusil. Přihlížel jeho smrti a já s ním.“

Zarbagos hleděl Melaforovi hluboce do očí. Měl málo času. Tuto sílu svého démona používal málokdy. Vybírala si na něm příliš velkou daň. Ale ony krajní situace, jako byla tato, stály posléze za to! Nejskrytější tajemství, která odhalil, zabila již mnoho lidí. Znepřátelil si mnoho mocných lidí. Doposud si neodvážil svou sílu použít na Melafora, ale nyní mohl. Nyní věděl, že ta bestie v lidské kůži na něj nemůže. Proč tedy nezariskovat a nedozvědět se pár informací navíc?

„Řekni mi své otázky, Ryuu. Přiměji ho mluvit násilím,“ ujistil ho Zarbagos, který se plně soustředil na svou práci.

Druhý krok své pomsty již učinil.

Bylo na čase, aby se vydal po strmé cestě do vlastní záhuby nebo směrem k nebesům, kde ho dějiny budou označovat za nejbystřejšího.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.