Gundry vstoupil do místnosti a zarazil se. Překvapeně sledoval hrstku vojáků, kteří zde čekali, protože si zvolili život. Nechápal to. Čekal tady hromadu lidí, hromadu silných mužů, kteří si budou přát žít… Ailean se ohlédl za vrzáním dveří. V duchu si snad oddychl a přešel ke Gundrymu. Vlídně na něj promluvil, aby ho ujistil, že se mu to nezdá. S jakou úlevou objal Gundryho, když se připojil k lidem, kteří si zvolili život? Otcovsky ho k sobě přivinul a ujistil ho, že si zvolil moudře. Byly na něm znát drobné pochyby, ale pokud životem splatí všechny starosti své rodiny, bude si moci Ailean oddychnout, že se poučil. Místnost zůstala i tak potichu. Čekalo se na poslední rozsudek. Mikaelův rozsudek.

Stejně tak v jiné místnosti, kde byla hromada vojáků střežena rebely, čekali na zbylé lidi, kteří nepřicházeli. Copak je Gundry zradil a zvolil si život? Zaprodal se Mikael a přijal potupný život s tím špinavým rebelem?

Rei a Weis trpělivě čekali. Znali výsledek už dopředu, a přesto si přáli, aby se mýlili. A zároveň byli možná kdesi v krytu duše rádi. Oba je čekal stejný osud, pokud se vrátí po pádu královské rodiny. Nebyli schopni tomu zabránit. Nač by tedy měli žít? Smrt byla tedy jejich přirozená volba. Raději zemřou potupnou smrtí než prosit o milost. A hlavně Weis věděl, že Rei by nikdy nepoklekl a neprosil by o život. Na to byl příliš divoký a hrdý. Pokud měl tedy Weis možnost, zvolil si smrt s Reiem, než slyšet v myšlenkách jeho posměšky. Stejně by zemřel, pokud by se vrátil. Který otec by přijal zbabělce pod svou střechu?

---

Ryuu držel Mikaela ve své náruči a soustředil se na jeho teplo a vůni. Jakou dobu ho nemohl takto držet? Ani netušil, jak moc se mu oddechlo, když si sám zvolil život. Kdyby toužil po smrti… hostitel vlčího démona by ho jistě také brzy následoval. Prohrábl vlasy barvy kůry a rty otiskl na jeho krk. Po chvíli cítil stejné, letmé zalechtání na krku. Jak prostý čin, a přesto tak důvěrný.

Nechtěl ho pouštět. Ale musel. Nemohl nechat ty, kteří si zvolili smrt, čekat věčně. Pomalu ho od sebe odvinul, ale Mikael se zahákl o jeho košili.

„Že je nezabiješ?“ vydechl svůj strach a medové oči vyhledaly ty Ryuovy.

Ryuu mu přímý pohled opětoval. Na chvíli netušil, co by měl říct.

„Že ne?“ zeptal se Mikael roztřeseným hlasem. Ovšemže měl strach. Přestože si svou pozici nepřál, pořád měl nad nimi zodpovědnost. A přestože se rozhodli svobodně, bude mít na rukou krev, pokud je Ryuu zabije. Ryuu takový nebýval, ale co nyní? Co po jeho zradě? Jaký je nyní Ryuu? Smiluje se nad nimi?

Ryuu mu sevřel tváře mezi prsty.

„Že ne?“ zopakoval Mikael tiše.

„Sami si rozhodli o svém osudu,“ zašeptal Ryuu a opřel své čelo o to jeho. „Ale… ne každá smrt je stejná.“

Mikael zmateně zamrkal. Ryuu se trochu pousmál.

„Kdybych jim vzal život, nijak bych se nelišil od Melafora. A pokud si ho vezmou oni sami, bránit jim nebudu. Taky mnoho lidí zabili. Mnoho rodin, dětí… mistrů…“ hlas se mu po chvíli vytratil a on sklopil zrak k zemi. „Sami si byli soudci. Sami se také rozhodnou, zda skutečně zemřou nebo dostanou druhou šanci.“

Vstal a Mikael k němu vzhlédl.

Chytil jeho ruku. Ryuu se smutně pousmál a prohrábl mu vlasy. „Venuše!“ zavolal po chvíli. Venuše, která jediná zůstala na blízku, se pousmála. Vyšla zpoza dveří. „Odveď ho k těm, co si vybrali život. A pak-…“

„A pak se připoj k těm, kteří si vybrali smrt,“ dokončila za něj s úsměvem.

Ryuu na její slova nijak nereagoval.

Venuše se líbezně zasmála. „Následuj mne,“ pravila k Mikaelovi, když kolem nich prošla. Koutkem oka si všimla, kterak mu Ryuu pomáhá na nohy. A se zaváháním se Mikael vzdaloval.

Ryuu je oba vyprovázel pohledem. Když se za nimi zavřely dveře a on zůstal v královské síni sám, povzdychl si. Vzhlédl k obrazům králů, kteří na něj panovačně shlíželi. Na posledním z obrazů hrdě seděl Agsir. Na obraze vedle něj byl Shaolinquan. Osoba, která to všechno před lety začala. Ryuu mu oplácel přímý pohled do očí.

„Nenávidíš Shaolinquana?“ zeptala se Venuše, která se po chvíli vrátila zpátky a našla Ryua hledícího upřeně na obraz předešlého krále.

„Jen se snažil ochránit vlastní lidi. A přitom je zabíjel.“

„Lidé se často bojí neznámého. A závidí si navzájem, co nemají.“

„Kdyby ho mistr Uran nenavštívil, nic z toho by se nestalo…“

„To mu říkal náš mistr také.“

„Proč ho nikdo nezastavil?“

Venuše se k němu otočila. „A proč nikdo nezastavil Melafora, když potkal Agsira? Proč nikdo nezastavil krveprolití v Karmině? Je mnoho věcí, které jsme mohli zastavit, kdybychom se pozorně dívali kolem sebe,“ pravila a vzhlédla k obrazu krále, „ale lidskou chamtivost a nenávist, když ji několik let podbízíš, nelze jen tak zastavit. Stejně tak nezastavíš dav před hradem…“ Pohlédla k oknu. „Dřív nebo později se i tito lidé vzbouří a půjdou po tvojí hlavě.“

„Ne, když jim vrátíme vojáky.“

„A co ti, kteří si zvolili smrt?“

„Zemřeli jako hrdinové.“

„Mnoho lidí tím připravíš o jejich milované.“

„A když oni svým udáváním zabíjeli jiné, tak se jen potají usmívali.“

Trpká slova pravdy. Venuše se ovšem usmála. „Myslím si, že se nemusím obávat, co jim řekneš,“ pohlédla k němu. „Přesvědčíš je tak či tak. Máš většinu lidí a jejich důvěru na své straně. Co na tom, že tě zazobanci vidí jako vraha? Podkuřovali Melaforovi, aby byli v bezpečí. Když jim nabídneš stejné bezpečí, s radostí na Melafora zapomenou.“

Ryuu její slova přešel mlčením.

„Neměli bychom vyrazit k těm, co si přáli smrt?“

Ryuu se otočil na patě a nic neřekl, když odešel z místnosti. Venuše se usmála o něco víc.

‚Vychoval jsi laskavého člověka, Urane,‘ pomyslela si, když Ryua následovala.

---

Rei netrpělivě chodil z místa na místo. Weis seděl na zemi a mlčky ho sledoval. Už poněkolikáté se ho zeptal, zda si nemůže sednout nebo aspoň zůstat na jednom místě.

„Proč?“ zavrčel Rei.

„Protože znervózňuješ ostatní,“ kývl Weis hlavou k vojákům, kteří začali pochybovat o své volbě a zpytovali svědomí.

Oni, jakožto velitelé královských jednotek, si nemohli dovolit ztratit tvář před svými muži. Ale když byl Rei jako lev v kleci, moc jim to na klidu jistě nepřidalo.

Rei si odfrkl, ale chodit kolem dokola nepřestal. Weis si povzdychl a založil ruce na prsou. Sami se odsoudili k smrti a nyní mají ještě na ni věčnost čekat?

A hlavně pod dozorem nějakých mrzkých rebelů!

Vždyť se ti lidé jich sami bojí!

Weis pohledem zaputoval k nějaké ženě, která pevně držela rukojeť meče, jímž se nikdy neoháněla. Mei byla dcerou kováře, uměla zacházet s těžkými kladivy. Meče jen kovala, když její otec už nemohl. A přesto nyní měla strach.

Navíc, když měla hlídat mnoho mužů odsouzených na smrt. Copak by je Ryuu skutečně zabil? Vždyť jeho samotného zdrtilo, když přišli o vlastní lidi… Živě si pamatovala jeho výraz i prázdnou schránku, kterou se stal, po jejich prvním neúspěchu. O to víc v ní ovšem bublal vztek k mužům, kteří slepě následovali Melafora, vraha nevinných lidí. Kousla se do spodního rtu a křečovitě sevřela rukojeť meče. Weis její ruku klidně sledoval. Rei ji očividně svým chováním znervózňoval o to víc.

A tichý šepot vojáků, kteří tvrdili, že už čekají dlouho, jí také moc na klidu nepřidal.

Možná měla nějakou vyšší hodnost a musela sama všechny ostatní rebely uklidňovat, že to zvládnou, že se nic neděje, že Ryuu brzy přijde.

Když se ovšem ozval pochybovačný hlas, že ta ženská je tady jen na rozptýlení a že je vlk stejně roztrhá, všiml si změny jejího pohledu. Už by nejspíš meč tasila a jala by se jím i oháněti, kdyby rychle nevstal a ruku na rukojeti jí nezastavil. Stál v její těsné blízkosti a všiml si i chvilkového zmatení.

„Nechává nás tady čekat jak vepře na porážky,“ pokračoval hloupý voják drze. „Kdyby tady byl Melafor, zakousl by tenhle odpad.“

Mei stiskla čelist k sobě a chtěla znovu tasit, ale Weisův stisk byl o to silnější.

„Měl je nechat dát popravit. Nebo je měl roztrhat všecky tu noc,“ dodal ten samý hlas.

Weis si všiml změny atmosféry i pohledů rebelů kolem.

„Jestli tolik toužíš po smrti, rád ti ten čas zkrátím,“ slíbil mu Weis a pohlédl směrem k muži. Ten k němu zmateně vzhlédl. „A věř mi, že to bude o to horší smrt, než kdyby tě měl zabít Neohrožený vlk.“

Tichá výhružka, ale zároveň i slib.

Rei se po chvíli zachechtal. „Všichni jsou stejně pitomí,“ řekl si nahlas spíš pro sebe než pro vojáky kolem něj. „Stejně zdechnem‘ stejně.“

„V pořádku?“ zeptal se Weis šeptem směrem k mladé ženě.

Ta se mu beze slova vytrhla ze sevření. „Nesahej na mě,“ dodala syčivým hlasem. „Ne, když jsi mi vzal bratra a poslal ho do války.“

„Mrzí mě, co ti království udělalo.“

„Sklapni.“

Weis poznal, kdy se má stáhnout od zuřící ženy. A Mei vypadala, že brzy se skutečně neovládne. Zacouval dva kroky zpátky, než se otočil a vrátil se znovu na své místo. Naštěstí už nepadlo ani slovo o Melaforovi ani o čekání.

Přesto vzduch v místnosti byl těžký.

Nejistota byla nejhorší forma mučení.

---

Ryuu se po chvíli zastavil před mistry, kteří na něj čekali před dveřmi k lidem odsouzeným na smrt.

„Jsi si jistý svým rozhodnutím?“ zeptal se Mars.

„Ano,“ řekl Ryuu klidným hlasem.

„Naomi, zvládneš to?“

„Za koho mě máš?“ odfrkla si Venuše hrdě.

„Je jich víc, než jsme předpokládali.“

Venuše si znovu hrdě odfrkla a přivřela oči. „Když jsou to hlupáci, bránit jim ve smrti nebudu,“ pronesla hrdě a prohrábla si vlasy.

Neptun se potutelně zasmál. „Nemám přeci jenom přivést Aileana?“ zeptal se.

„Toho starce? Ani omylem.“

„Věřím v tvou sílu, Naomi,“ oslovil ji Ryuu a Venuše k němu zaputovala očima, „a proto bych byl nerad, kdybys měla nést následky za svou vlastní hrdost.“

„Nestrachuj se, dítě,“ odvětila Venuše chladně.

Dál už ji Ryuu nepřemlouval. Postavil se před dveře, které bedlivě hlídali Neptunovi učni a několik dalších rebelů. Neváhal. Rozhodli se tak sami. On je neodsoudil, odsoudili se sami. Zhluboka se nadechl. Je to jedna z mála posledních věcí, kterou musí udělat. Potom už bude klid. Nejspíš…

Vstoupil dovnitř a po dvou krocích se zastavil. Lidí zde bylo požehnaně. Nenávistné pohledy působily jako dýky. Kdyby byly skutečné, Ryuu by byl mrtvý nejspíš již dávno.

Venuše se postavila vedle něj s očima zavřenýma.

„Vojáci Agrevie,“ oslovil je Ryuu a Venuše otevřela oči, které jí jasně zářily, „sami jste se rozhodli. Zvolili jste si smrt. Je politováníhodné, že tak udatní bojovníci, jako vy, se vrhli střemhlav smrti. Neodsuzuji vás, za vaše rozhodnutí. Chápu ho. Než abyste padli do moci nepřítele nebo mu náhodou něco dlužili, zvolíte si hrdou smrt. A než abyste se vraceli za rodinami, které by vás posléze vyhnaly nebo zabily za vaši bláhovost, tak jste přijali smrt jako lepší volbu.“

Déle mluvit nemusel. Všichni vojáci totiž upadli do iluze, kterou pro ně Venuše vytvořila.

„Můžeme začít,“ řekl Ryuu po chvíli k mistrům, když jeho oči zlatavě zazářily.

---

Jako první se probral Weis. Několikrát zamrkal. Místnost, kde se doposud nacházeli a Ryuu měl nějaký proslov, který mnoho lidí doprovázelo svými nesouhlasnými pokřiky a urážky, zmizela. Nahradil ji hluboký les a chlad. Pohlédl na sebe, když si uvědomil, že jeho vesta i oblečení zmizelo. Jen kalhoty mu ponechali. Rozhlédl se kolem. Ostatní byli pořád ještě chyceni v iluzi a měli přihlouplé výrazy. Spatřil několik vozů. A Zarbaga v jednom z nich, zachumlaného do hrubého kožichu, tiše přihlížející nastalé situaci. A Venuši, která stála před nimi a oči měla zarudlé. Přesto se plně soustředila. Když rozeznal i poslední zvuk, praskání ohně, ohlédl se.

Sledoval Ryua a zbylé mistry, kteří vyčkávali, až Venuše postupně propustí všechny ze své iluze. Z posledního kočáru tahali Neptunovi učni poslední vojáky.

Když se ujistili, že jsou zde všichni, dal Mars Venuši znamení. Ta zavřela oči a chytila se za hlavu. Oči jí ještě slabě zářily, když je znovu otevřela. Mars k ní spěšně přišel, aby ji podepřel. Pouze ho od sebe po chvíli odsunula.

Zmatení vojáci se postupně začali probouzet z iluze.

„Co si myslíš, že děláš?“ zakřičel Rei pobouřeně. „Chceš nás snad zabít nahaté, nebo co? A pak že prý my jsme hříšníci!“

Ryuu na jeho výkřik nereagoval.

Když ovšem viděli, kterak Neptun s úsměvem hází nějaké věci do ohně, Weis pochopil jako první. Sundali z nich uniformy a spálili jim je.

„Co děláš?“ zvolal Rei zlostně a oči mu jasně zazářily vztekem. „Urážíš snad královskou armádu, odpade?!“

Už se chtěl nejspíš na Ryua vrhnout, ale Weis ho rychle uzemnil.

„Zrádce!“ zvolal kdosi.

„Ticho!“ zakřičel Weis.

„Zabijte zrádce!“ zvolal ten samý hlas.

„Co se děje?“ ozval se jiný hlas.

Po chvíli vojáky pohltila panika. Jejich uniformy byly spáleny. Jsou pryč z hradu a jeho okolí. Někde uprostřed lesa. A jejich velitelé se hádají. Koho mají poslouchat? Kdo jim dá poslední rozkaz? Přijde nyní smrt?

„Dost!“ zvolal Mars hlasitě a jeho hlas se rozlehl lesem. Povyk po chvíli utichl. „Pro lidi z hradu jste mrtví! Ale byla vám dána milost.“

„Milost?“ zopakoval někdo zmateně.

„Tu jsme odmítli!“ zakřičel Rei, než ho Weis trochu přiškrtil a šeptem mu sykl do ucha, aby mlčel. Nevnímal bolest, kterou způsobovala rozdrápaná kůže na jeho paži. Pokud tím umlčí toho hlupáka, přežijí oba a všichni ostatní.

„A přesto vám ji dávám!“ překřičel Reiovy protesty Ryuu a postavil se před oheň. „Vaše uniformy byly spáleny. Už vás nic s královstvím nespojuje! Byli jste zbaveni svých povinností coby vojáci. Pro vaše rodiny jste zemřeli. Jste volní!“

Nastalo ticho, které přehlušovalo jen praskání dřeva.

A Rei s Weisem si moc dobře vybavili podobnou scénu o pár let dříve. Jen trochu jinou a za jiných podmínek.

‚Přísahejte věrnost vašemu královi a mně!‘ křičel tehdy Melafor, mladý vůdce královské gardy. ‚Poslechněte jenom královy a mé rozkazy! Zapište se do dějin jako královská armáda, o které dějiny budou psát ještě roky po vaší smrti! Slibte věrnost království a království vás odmění!‘

Zmatenost. Nechápavost. Nevědomost. Zlost. Radost. Úleva.

Na tvářích obyčejných lidí nebo hostitelů démonů se zračilo mnoho výrazů.

A přesto nikdo neprotestoval. Alespoň ne nahlas.

---

Mnoho otázek a odpovědí bylo, které se tehdy nevyřkly nahlas.

Možná obavy, možná vlastní hrdost to způsobily, že zůstaly jenom tichými myšlenkami v hloubi duší bývalých vojáků.

Ryuu jim daroval svobodu, o kterou veřejně nestáli. Dal jim život, který jim měl vzít.

A tak v tichosti padla dohoda.

Pokud sami nechtějí, nechť se nevracejí do blízkosti královského hradu a podhradí. Ale už nikdy. Vážné rozhodnutí pro některé lidi.

Jiní měli jasno ihned.

Weis a Rei odešli bez odpovědi na východ.

Když budou dva, jistě přežijí dlouhou dobu. To si Ryuu pomyslel, když viděl, jak oba zlomení velitelé královských jednotek přijímají vyhnanství, než aby se vraceli domů pro jistou smrt nebo horší vyhnanství. Pár vojáků odešlo na jih do Greciy s vidinou zisku coby najatí žoldáci, jiní se rozhodli vrátit se zpátky. Nikdo z těch ztracených, zlomených lidí si ovšem nevzal život, ani netoužil po smrti. Co předtím vyřkli kvůli vyhrocené situaci a nervům, nyní odvolali a zařekli se, že to nikdy předtím neřekli. Jen ti přítomní znali pravdu.

A Ryuu si v duchu oddychl.

Na jeho rukách nebude zbytečná krev hrdých vojáků.

Weisovi a Reiovi v duchu popřál hodně štěstí na jejich cestách. Byli to silní protivníci. Ale spojenci by z nich nikdy nebyli. Na to milovali království až příliš. Raději ať je považují všichni za mrtvé, než aby se vraceli pro svou vlastní smrt.

„Ryuu,“ oslovil ho Mars. Ryuu sledoval dohořívající oheň, který ničil veškeré důkazy, že zde předtím byli vojáci.

Oděni jen v prostý šat obyčejných lidí, přijali všichni svůj osud vyhnanců a poražených.

Ať už je jejich cesta zavede kamkoliv, sami si ji zvolili.

Neměl právo rozhodovat za ně.

Svůj příběh si píšou sami, stejně tak on.

---

Když se vrátili k večeru zadní bránou zpátky do hradu, rozhořčený hlas davu lidí zněl už z dálky. Chtěli odpovědi, které jim nedávali. Zarbagos seděl ve vozu a mlčel. Nevýhodou démona ještěrky bylo snadné podchlazení. A přestože se pomalu blížilo léto, teploty pro něj pořád nebyly přívětivé.

„Děkuji, že jste se připojil, Zarbagu,“ slyšel Ryuův hlas a pohlédl k němu.

„Nemohl bych si nechat ujít čerstvé informace,“ ušklíbl se Zarbagos.

„A něco jiného taky ne.“

„Správně. Kdo by nechtěl vidět historický okamžik rozpadu královských jednotek a královské armády celkově?“

„Byl jste i při jejím vzniku?“

Zarbagos se zahleděl k hradu, ke kterému se blížili. Ušklíbl se. „Kdo ví,“ odvětil tajemně.

Ano, byl tam. Tehdy. Tehdy, kdy Melafor dosáhl svého vrcholu, na kterém zůstal po dobu mnoha let. Neohrožený, nezkrotný, nebezpečný vlk, který vládl železnou rukou několika tisícům mužům. Muž, kterého mohl ovládat jenom král Agsir. Muž, kterého se každý jiný po právu obával.

---

Lidi, kteří si zvolili život, trpělivě očekávali příchod Ryua a ostatních Mistrů, aby jim řekli víc. Obávali se, co je tak zdrželo. Obávali se jejich podmínek, které jistě přijdou. Nedají jim přeci jejich životy tak lacino.

A nejvíce se obával Mikael. Obával se, že z Ryua udělal krvelačnou bestii, která tu hromadu nevinných lidí, kteří jen poslouchali rozkazy, nyní zabíjí.

Ailean mu položil ruku na rameno.

„Nevěřím, že by jim vzal život,“ ujistil ho.

„Protivil by se vlastnímu rozhodnutí,“ souhlasil Gundry, který seděl pod oknem a snad se pomalu dostával ze své letargie, ve které doposud byl.

„Správně. Proč by nám potom dával možnost volby?“

Mikael mlčel a nejistě si přejížděl po hřbetu ruky. Nepochyboval. Ale přesto se obával.

„Sám bys to měl vědět nejlépe,“ dodal Gundry trpkým hlasem.

„Gundry!“ ozval se Ailean trochu hrubším hlasem.

Mikael moc dobře věděl, na co narážel. Přesto jeho slova přešel mlčením.

„Nevšímej si ho,“ otočil se Ailean zpátky na Mikaela.

„Má pravdu. A před pravdou už nechci zavírat oči,“ ujistil ho Mikael.

Ailean si znaveně povzdychl. Usadil se na zem a opřel se o zeď. Na tyhle šarvátky je už příliš starý. Kdyby si sám zvolil, mohl by odejít a v klidu někde zemřít. Nemusel by tady nyní čekat na nejistou budoucnost.

A přesto se po chvíli dveře otevřely.

„Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat,“ pravil Ryuu ihned ještě chůze, čímž si získal plnou pozornost všech v místnosti. „Ale odsouzenci na smrt měli přednost.“

Neřekne jim, co udělal, ani jak se rozhodli ostatní.

Až na ně někdy narazí, sami to zjistí.

Řekl jim skoro to samé, jako odsouzencům k smrti. A potom dodal, aby ho následovali.

Poté je opustil. Nechal je zmatené, plné otázek.

Musel uklidnit zuřící dav lidí před branou, který se mezitím snažil uklidnit Zarbagos a pár Mistrů.

Jak ale uklidnit zoufalé lidi? Odpovíte jim na otázky přímo.

Slova ovšem nestačila. Ujištění, že jejich milovaní přežili, nestačilo.

Dokud matky, ženy, sestry, dcery neviděly své příbuzné, nevěřily.

Ryuu chvíli mlčky přihlížel dojemným setkáváním rodiny, než se sám vzdálil. Mikael mezi přivedenými vojáky nebyl.

Naposledy si Ryuu prošel všechny místnosti v hradě. Melaforův pach z nich pomalu vymizel za tu dobu. Zastavil se v místnosti, kde král přijímal bohaté měšťany.

Zde se i král Shaolinquan rozhodl, že všechny hostitele démonů vyhubí.

Tady se s ním setkal mistr Uran a rozhodl tak o svém osudu a o osudu všech ostatních.

Oči mu zlatavě zazářily, když pohlédl na pochodeň na stěně.

„Ryuu,“ oslovil ho tolik známý hlas a on se za ním ohlédl. Mikael se zastavil pět kroků od něj a snad váhal, co říct. „Jsi si jistý?“ zeptal se po chvíli. Nezastaví ho. Má na to plné právo. Zlatavé oči spočinuly znovu na hořící pochodni.

„Není nad čím přemýšlet,“ ujistil ho Ryuu, než se natáhl pro pochodeň.

Tu po chvíli hodil směrem ke královskému trůnu.

Hladové plameny se rychle rozmístily po celé místnosti, když se zavřely dveře za posledními návštěvníky.

---

Na počátku léta roku 1036 vyhořel královský hrad do základů. A nebyla to Grecia, která zničila místní sídlo králů, ale občan agrevijský, který království nenáviděl víc, než jakýkoliv grecijský voják.